Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ad 21/2010 - 19Rozsudek KSHK ze dne 31.10.2011

Prejudikatura

4 Ads 120/2009 - 88


přidejte vlastní popisek

30Ad 21/2010-19

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně obchodní společnosti ITEST plus, s. r. o., se sídlem Kladská 1032, Hradec Králové, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, pracoviště Hradec Králové, Slezská 839, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. července 2010, č.j. 46091/010-9010-3.5.2010-25899-62-DSI,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalovaná shora označeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Hradec Králové (dále také „okresní správa“) ze dne 31. 3. 2010, č.j. 46001/010-9010-29.1.2010-9430-43-R-SM, a toto rozhodnutí potvrdila. Okresní správa jím zamítla žádost žalobkyně o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „přeplatek na pojistném“) uhrazeného žalobkyní za měsíce leden 2007 až červen 2007.

V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že žalobkyně jako plátce pojistného podala dne 29. 1. 2010 u okresní správy žádost o vrácení přeplatku na pojistném za shora uvedené období, neboť dle jejího názoru bylo pojistné vybráno nezákonně. Žalovaná dále odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88, z jehož právních závěrů okresní správa vyšla.

V návaznosti na to poukázala na právní závěr okresní správy, podle něhož žádosti o vrácení přeplatku na pojistném nelze vyhovět, protože v období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 byly organizace a malé organizace poplatníky pojistného a měly povinnost platit pojistné za sebe, a proto jejich platební povinnost v tomto období nezanikla. Vyměřovací základ organizace a malé organizace dle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“), bylo možné pomocí příslušných interpretačních postupů z ustanovení citovaného zákona stanovit natolik určitě jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností. O tom dle žalované svědčí i skutečnost, že žalobkyně na přehledech o výši pojistného a vyplacených dávkách za uvedené období stanovila vyměřovací základ a vykázala pojistné, které následně odvedla. Jestliže tedy z tohoto důvodu okresní správa žádost žalobkyně o vrácení přeplatku na pojistném za uvedené období zamítla, postupovala tak dle žalované v souladu s právními předpisy. Žalovaná se neztotožnila ani s těmi odvolacími námitkami, které správnost závěrů Nejvyššího správního soudu vyjádřených v citovaném rozsudku zpochybňovaly. Proto neshledala důvod pro změnu nebo zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí okresní správy a rozhodla, jak shora uvedeno.

Ve včas podané žalobě žalobkyně s tímto postupem žalované nesouhlasila. Předeslala, že žalobní body budou směřovat proti závěrům, které učinil Nejvyšší správní soud ve shora označeném rozsudku a které okresní správa i žalovaná bez nějakého zakrývání v napadených rozhodnutích pouze přejaly. Rozhodnutí žalované považovala z toho důvodu za nepřezkoumatelné, protože pokud se žalovaná s odvolacími námitkami vypořádala, pak čistě formálně, nikoliv věcně a s náležitým odůvodněním. Pokud jde o interpretaci Nejvyššího správního soudu, pak ta dle žalobkyně zjevně pomíjí oblast rozhodování, výkladový argument in dubio mitius a nabízí výkladovou variantu, která je v neprospěch adresáta právních norem. Tyto názory dále rozvedla.

Poukázala na čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a z něho plynoucí ústavní maximu, že všechny orgány státu se při výkonu státní moci musí řídit zákonem. V souvislosti s tím připomněla i znění čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně souhlasí s odůvodněním žalované potud, že i v době od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 trvala povinnost platit pojistné, nicméně splnění této povinnosti (tedy odvedení pojistného) nebylo dle žalobkyně dle tehdy účinného znění zákona č. 589/1992 Sb. možné, neboť výše pojistného nebyla stanovena a nebyla odvoditelná ani z jiných ustanovení tohoto zákona. Podle jeho § 5 byla výše pojistného určena procentní sazbou z vyměřovacího základu zjištěného za rozhodné období. Povinnost organizace a malé organizace platit pojistné tak byla dána stanovením tří prvků, jimiž byly rozhodné období, vyměřovací základ a procentní sazba z tohoto vyměřovacího základu. Zákon č. 589/1992 Sb. ale obsahoval definici toliko dvou prvků potřebných pro výpočet pojistného. Absentující definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace přitom nebyla nahraditelná ani odvoditelná z žádného jednotlivého ustanovení citovaného zákona či ze souhrnu více jeho ustanovení.

V návaznosti na závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřila žalobkyně přesvědčení, že ani za použití obvyklých výkladových metod nebylo možné dospět k jednoznačnému (jedinému) výkladu a vyměřovací základ organizace a malé organizace tak v zákoně č. 589/1992 Sb. obsažen nebyl. Na tom dle jejího názoru nemůže nic změnit skutečnost, že pojistné uhradila v souladu s dřívější právní úpravou. Není její chybou, pokud pojistné uhradila, a teprve po zjištění, že výpočet nebyl proveden v souladu se zákonem, uplatnila svůj nárok na vrácení odvedeného pojistného, neboť se jednalo o plnění bez právního důvodu, kterým došlo k bezdůvodnému obohacení na straně státu. Připomněla, že povinnosti mohou být uloženy pouze na základě zákona, proto musí být zákon dle žalobkyně natolik určitý a srozumitelný pro jeho adresáty, aby nebylo pochyb o jeho obsahu s tím, že v určitých oblastech práva (např. pro oblast ukládání daní a poplatků, mezi něž pojistné svým charakterem patří) musí být na formulaci a přesnost jednotlivých ustanovení kladeny zvýšené požadavky. Zákon pak nelze vykládat k tíži jednotlivce.

Výklad obsažený v bodech 45. a 46. citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu dle žalobkyně není jediným možným, neboť k němu existuje výkladová alternativa. Vyměřovací základ se v § 5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. stanoví pro zaměstnance jako úhrn příjmů, v § 5a odst. 1 pro osoby samostatně výdělečně činné jako částka, kterou si určí, od roku 2006 nejméně však 50% příjmu ze samotné výdělečné činnosti. Analogicky by tedy i vyměřovacím základem organizace a malé organizace mohla být částka, kterou si sama určí (případně vztažená k jejím příjmům) s tím, že není uvedena minimální hranice této částky. K argumentaci obsažené v bodě 47. citovaného rozsudku žalobkyně namítala, že první věta obsahuje odkaz na v zákoně neexistující písmeno b) a druhá věta se vztahuje pouze k nedostatkům u nižších složek organizace a je tedy použitelná pouze pro organizace, u nichž nižší složky jsou. Pro poplatníka bez nižších složek, jako je i žalobkyně, je tudíž neaplikovatelná.

Žalobkyně proto z uvedených důvodů uzavřela, že právní názor Nejvyššího správního soudu obsažený v uvedeném rozsudku není jedinou výkladovou možností a za této situace je nutné mezi dvěma rovnocennými výkladovými variantami, z nichž jedna je výhodná pro stát a druhá pro adresáty právní regulace, dát přednost výkladu výhodnému pro adresáta právní normy. Pokud se tak nestane, jedná se ze strany státu o jednání záměrně pomíjející princip in dubio mitius, které je v rozporu s principy státního státu, pokračovala žalobkyně. Podle ní má právní stát povinnost co nejpřesněji formulovat ustanovení právních předpisů a pokud tak neučinil, nastává problém na jeho straně, ve sféře jeho vlivu. Při ukládání a vymáhání daní, tedy de facto při odnětí části nabytého vlastnictví, jsou pak orgány veřejné moci povinny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod, tedy postupovat mírněji. V daném případě byl uvedený princip zcela přehlédnut a legislativní nedostatek spočívající v absenci vyměřovacího základu (tedy faktické nemožnosti provést výpočet pojistného, který by odpovídal tehdy účinnému znění zákona) by mněl jít

k tíži státu, nikoliv žalobkyně. Vznik této situace totiž zapříčinil stát svou chaotickou legislativní činností. Nejvyšší správní soud se sice snažil pochybení moci zákonodárné zhojit a osoboval si tím pravomoci, které v právním státě přísluší pouze jí, coby složce státní moci oprávněné přijímat zákony. Ze strany Nejvyššího správního soudu se tak jednalo spíše o zakázané dotváření práva, než o jeho výklad.

Žalobkyně dále uvedla, že neobstojí ani argument obsažený v bodě 58. uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, když v otázce natolik technické jako je stanovení výpočtu pojistného, nutně musí převažovat spíše argumenty formální a zákon by měl být koncipován tak, aby již gramatickým výkladem bylo možné dospět ke zcela jednoznačnému závěru. V souvislosti se závěry Nejvyššího správního soudu žalobkyně ještě dodala, že je sice pravdou, že výnos z daní slouží k financování činností státu, nicméně mezi plněním konkrétní povinnosti a nárokem konkrétní osoby na plnění ze systému nemocenského a důchodového pojištění nebo zajištění v nezaměstnanosti příčinná souvislost není.

Na základě shora uvedeného žalobkyně navrhla, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí žalované, jakož i jemu předcházející rozhodnutí okresní správy, zrušil a věc žalované vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se vyjádřila k žalobě podáním ze dne 5. 11. 2010. Setrvala v něm na svých závěrech a navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl. Uvedla, že žalobní námitky žalobkyně jsou prakticky shodné s jejími námitkami odvolacími. Se všemi z nich včetně důvodů a argumentů žalobkyně se žalovaná v žalobou napadeném rozhodnutí vypořádala a žádnou z těchto námitek důvodnou neshledala. Proto rozhodla, jak je ve výroku napadeného rozhodnutí uvedeno a to při respektování právních názorů vyjádřených Nejvyšším správním soudem v jeho rozsudku ze dne 25. 2. 2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88. Výklad podaný tímto vrcholným orgánem ve správním soudnictví je totiž výkladem sjednocujícím rozhodování správních orgánů i z hlediska zásady předvídatelnosti správního rozhodnutí v případech skutkově shodných nebo obdobných. Zdůraznila také, že není oprávněna přezkoumávat zákonnost nebo ústavnost individuálních právních aktů autorizovaných Nejvyšším správním soudem. V ostatním odkázala na obsah přezkoumávaného rozhodnutí.

Vyjádřila nesouhlas s názorem žalobkyně, že existovalo více rovnocenných výkladových variant. Pouze výklad provedený Nejvyšším správním soudem dle žalované zahrnoval prvky systematického, logického a teleologického výkladu a nejlépe tak posloužil aplikaci příslušných ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. Nedošlo tak ani k porušení zásady in dubio mitius. Přezkoumávané rozhodnutí tedy bylo vydáno v souladu se zákonem a ze strany správních orgánů k žádnému pochybení nedošlo.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “s. ř. s”). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., když souhlas účastníků s takovým

postupem byl dán za dodržení podmínek stanovených ve větě druhé zmíněného zákonného ustanovení. O věci usoudil následovně.

Z obsahu žaloby (a rovněž z vyjádření žalované k ní a z obsahu odůvodnění prvoinstančního i žalobou napadeného rozhodnutí) je zřejmé, že předmětem sporu mezi oběma stranami je posouzení právní otázky, zda žalobkyni vznikl za období leden až červen 2007 přeplatek na pojistném, resp. zda byla v tomto období povinna platit pojistné. V tomto časovém období totiž zákon č. 589/1992 Sb. neobsahoval ustanovení, jež by výslovně stanovilo vyměřovací základ organizace a malé organizace.

Krajský soud nemohl přehlédnout, ostatně i obě strany sporu na tuto skutečnost poukazovaly, že uvedenou problematikou se již zabýval Nejvyšší správní soud, a to ve shora několikráte citovaném rozsudku ze dne 25. 2. 2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88 (dostupném na www.nssoud.cz). Z odůvodnění tohoto rozsudku považuje krajský soud za vhodné a přiléhavé ocitovat následující závěry, včetně těch, které žalobkyně v žalobě výslovně zpochybňuje:

„40. Dále se Nejvyšší správní soud zabýval otázkami možnosti odvození vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace ze zákona a přípustnosti takového postupu.

41. Ústavní soud v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 4/95, Pl. ÚS 9/95, Pl. ÚS 2/97, Pl. ÚS 23/02, Pl. ÚS 40/02, Pl. ÚS 44/02, Pl. ÚS 25/06 a Pl. ÚS 24/07, které lze vyhledat na http://nalus.usoud.cz, učinil závěr, že „neurčitost některého ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů.“ Také Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44 a ze dne 16. 10. 2008, č. j. 7 Afs 54/2006 - 155, jež jsou dostupné na www.nssoud.cz, dovodil, že ne každá interpretační nejasnost povede k výkladu výhodnému pro subjekt, kterému je ukládána určitá povinnost. Vycházeje z těchto principů je tedy nutné učinit závěr, že také případná neurčitost některého ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. může vést k použití výkladu nevýhodného pro poplatníka pojistného, a to za předpokladu, že intenzita této neurčitosti ještě umožňuje jeho obsah dovodit za použití obvyklých výkladových metod.

42. Chybějící definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace v zákoně č. 589/1992 Sb. tedy ještě sama o sobě nemusela vést k výsledku zvýhodňujícího žalobce. Proto se Nejvyšší správní soud mohl zabývat tím, zda pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možné v rozhodné době spolehlivě a jednoznačně dovodit tak, aby o jeho vymezení nezůstaly žádné důvodné pochybnosti. Na tuto otázku si Nejvyšší správní soud odpověděl kladně.

43. Ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, zařadilo do okruhu poplatníků pojistného také organizace, jimiž se rozuměly právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávaly více než 25 zaměstnanců, anebo sice méně, avšak evidenci mezd pro ně vedla jiná fyzická nebo právnická osoba, která zaměstnávala více než 25 zaměstnanců. Poplatníkem pojistného byly podle § 3 odst. 1 písm. b) také malé organizace, za které se považovaly právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávaly alespoň jednoho zaměstnance a nesplňovaly podmínky uvedené pod písmenem a). Organizace a malá organizace pak byla podle § 8 odst. 1 věty první povinna odvádět i pojistné, které byl povinen platit zaměstnanec, z čehož nepochybně vyplývá, že měla také povinnost odvádět pojistné, jež byla povinna platit za sebe. V přehledu, který byly organizace podle § 9 odst. 3 povinny zasílat příslušné správě sociálního zabezpečení, se uváděly údaje o výši vyměřovacího základu a o výši pojistného, což byly informace, jež se musely týkat jejich platební povinnosti, neboť v opačném případě by organizace byly povinny předkládat pouze přehled o vyměřovacích základech u jednotlivých zaměstnanců. Znění § 25a pak stanovilo, že pokud se podle zvláštního zákona uhrazuje náhrada mzdy, mzdové vyrovnání, doplatek ke mzdě nebo jiné obdobné plnění, uhrazuje se zaměstnavateli též pojistné, které je povinen z těchto plnění platit. Uvedené zákonné ustanovení přitom odkazovalo na znění § 7 odst. 1 písm. a), které stanovilo procentní sazbu pojistného u organizace a malé organizace. Ze všech těchto ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. tedy nepochybně vyplývá, že také v období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 byly organizace a malé organizace poplatníky pojistného a měly povinnost platit pojistné za sebe, a proto jejich platební povinnost nemohla zaniknout.

44. V souvislosti s vypuštěním definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace ze zákona č. 589/1992 Sb. by tedy bylo namístě uvažovat jen o nemožnosti stanovení výše pojistného. Ani k takové situaci však nedošlo. Podle § 4 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném v době od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, se totiž výše pojistného stanovila procentní sazbou z vyměřovacího základu zjištěného za rozhodné období. Zákon o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti tedy určil tři veličiny a způsob, pomocí nichž se stanovila celková výše pojistného organizace a malé organizace, kterou tato byla povinna platit za sebe samu. Dvě z těchto veličin zákon č. 589/1992 Sb. výslovně definoval. Podle jeho ustanovení § 6 byl totiž v případě organizace a malé organizace rozhodným obdobím, z něhož se zjišťoval vyměřovací základ, kalendářní měsíc, za který se pojistné platilo, pokud se dále nestanovilo jinak. Sazba pojistného z vyměřovacího základu pak u organizace a malé organizace činila 26 %, z toho 3,3 % na nemocenské pojištění, 21,5 % na důchodové pojištění a 1,2% na státní politiku zaměstnanosti. Z veličin potřebných pro stanovení výše pojistného u organizace a malé organizace tedy v zákoně č. 589/1992 Sb. nebyla v rozhodné době obsažena pouze definice pojmu jejich vyměřovacího základu.

45. Nicméně ustanovení § 5 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, definovalo pojem vyměřovacího základu zaměstnance, který byl rovněž poplatníkem pojistného, jak vyplývalo ze znění § 3 odst. 1 písm. c) téhož právního předpisu. Vyměřovacím základem zaměstnance byl podle § 5 odst. 1 úhrn příjmů, které byly předmětem daně z příjmů fyzických osob podle zákona o daních z příjmů a nebyly od této daně osvobozeny a které mu zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním, přičemž zúčtovaným příjmem se rozumělo plnění, jehož hodnota byla na příslušném účtu zaměstnavatele účtována jako náklad nebo úbytek prostředků a které bylo v peněžní nebo nepeněžní formě poskytnuto zaměstnanci nebo předáno v jeho prospěch. Odstavec druhý téhož zákonného ustanovení pak vyjmenoval příjmy uvedené v odstavci prvém, které se do vyměřovacího základu zaměstnance nezahrnovaly. Naopak odstavec třetí určil další příjmy, jež se spolu s příjmy uvedenými v odstavci prvém zahrnovaly do vyměřovacího základu zaměstnance.

46. Právě jen zaměstnanci přitom mohli být účastni systémů nemocenského pojištění, důchodového pojištění a zajištění v zaměstnanosti, na něž se platilo pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Organizacím a malým organizacím jako jejich zaměstnavatelům žádné plnění z uvedených systémů sociálního pojištění či sociálního zabezpečení nenáleželo a ani náležet nemohlo a jejich úlohou, kterou jim zákon č. 589/1992 Sb. ukládal, bylo odvádět pojistné za své zaměstnance. Tato jejich povinnost byla přitom vynucována nejen hrozbou platby penále z dluženého pojistného podle § 20 zákona č. 589/1992 Sb., nýbrž dokonce pohrůžkou uložení trestu pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 trestního zákona č. 140/1961 Sb. Z toho je zřejmé, že organizace a malá organizace, kterou zákon č. 589/1992 Sb. považoval za poplatníka pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti i v rozhodné době, mohla platit pojistné za sebe samu pouze z těch příjmů svých zaměstnanců, které se zahrnovaly do jejich vyměřovacího základu. Proto vyměřovacím základem organizace a malé organizace nemohlo být nic jiného než součet vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.

47. Tomuto logickému vývodu zcela odpovídalo i ustanovení § 21 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném v období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, které upravovalo výši přirážky k pojistnému na sociální zabezpečení. Podle jeho věty první mohla výše přirážky k pojistnému činit až 5 % z vyměřovacího základu [§ 5 odst. 1 písm. b)] za jednotlivé měsíce, za které se přirážka k pojistnému platí. Znění § 21 odst. 2 věty první tedy odkazovalo na zákonné ustanovení, které do 31. 12. 2006 vymezovalo vyměřovací základ organizace a malé organizace a jež bylo kvůli legislativnímu pochybení vypuštěno, aniž bylo v rozhodné době nahrazeno jiným ustanovením. Věta druhá § 21 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb. však tuto vymizelou definici zopakovala, jelikož stanovila, že jestliže se zjištěné nedostatky týkají jen nižší složky organizace nebo malé organizace, stanoví se přirážka k pojistnému jen z úhrnu vyměřovacího základu zaměstnanců v této nižší složce. Rovněž znění zákona č. 589/1992 Sb. účinné v rozhodné době tedy obsahovalo výslovný návod pro vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace.

48. Systematický i teleologický výklad zákona č. 589/1992 Sb. tedy vede Nejvyšší správní soud k jednoznačnému závěru, podle něhož také pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 bylo možné vyměřovací základ organizace a malé organizace vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.

49. K takovému vývodu lze zcela nesporně dospět i za použití výkladu historického. Zákon č. 585/2006 Sb. totiž pouze odkládal účinnost nového zákona o zaměstnanosti a většiny ustanovení na něho navazujícího zákona č. 189/2006 Sb. a jeho záměrem určitě nebylo znemožnit stanovení výše pojistného u organizace a malé organizace. Tomuto poznatku plně odpovídá i aktivita zákonodárce vynaložená počátkem roku 2007, jež spočívala ve snaze opětovně upravit v zákoně č. 589/1992 definici vyměřovacího základu organizace a malé organizace, a to formou „přílepku“ k návrhu zákona, který s pojistným nesouvisel. Po zjištění, že tato procedura nemůže být po zásahu Ústavního soudu úspěšná, pak zákonodárce schválil zákon č. 153/2007 Sb., který do zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti vložil definici zmíněného pojmu, jež plně odpovídala právní úpravě účinné do 31. 12. 2006. Navíc je zapotřebí zdůraznit, že vyměřovací základ zaměstnavatele jakožto částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jeho zaměstnanců, byl vymezen také v ustanovení § 5a zákona č. 589/1992 Sb., ve znění zákona č. 189/2006 Sb., které sice pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 nebylo účinné, avšak bylo platné. I s přihlédnutím k tomuto vývoji právní úpravy se tedy vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace za rozhodné období, k němuž dospěl Nejvyšší správní soud, nemůže pro adresáty příslušných právních norem jevit jako nikterak překvapivé a neočekávané.

50. Lze tedy shrnout, že všechny v úvahu přicházející interpretační metody vedou ke spolehlivému a zcela jednoznačnému závěru, že i pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 byl vyměřovací základ organizace a malé organizace s potřebnou mírou určitosti vymezen jako částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Žádný jiný, stejně přesvědčivý výklad tohoto pojmu, se přitom nejenže nenabízí, ale ani nepřichází v úvahu, jelikož vyměřovací základ organizace a malé organizace ze shora uvedených důvodů nepředstavoval samostatně definovatelný pojem, nýbrž se ze své podstaty mohl odvozovat jen od vyměřovacího základu zaměstnance. Ten zůstal v rozhodném období v zákoně č. 589/1992 Sb. definován, a proto nelze uvažovat ani o tom, že by vyměřovací základ organizace a malé organizace byl natolik neurčitý pojem, že by ho vůbec nebylo možné vymezit a tudíž ani stanovit výši pojistného. Ostatně ani žalobce v průběhu správního řízení i řízení před správními soudy nemožnost odvození vymezení tohoto pojmu nikterak nenamítal a v tomto směru jen poukazoval na to, že jej zákon č. 589/1992 Sb. pro rozhodné období výslovně nedefinoval.

51. Nejvyšší správní soud se tedy neztotožnil se závěrem krajského soudu, podle kterého chybějící definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace nebyla nahraditelná ani odvoditelná z žádného jednotlivého ustanovení zákona

č. 589/1992 Sb. ani ze souhrnu více jeho ustanovení a v důsledku této skutečnosti žalobci nevznikla povinnost platit pojistné za sebe samého.

VII. Závěrečné shrnutí a jeho procesní vyústění

52. Lze tedy shrnout, že v důsledku několika novelizací zákona č. 589/1992 Sb. přijatých v roce 2006 došlo k legislativnímu pochybení, které spočívalo v tom, že tento zákon pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 neobsahoval výslovnou definici vyměřovacího základu organizace a malé organizace jakožto jednoho ze základních pojmů právní konstrukce pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.

53. Vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace v nařízení vlády č. 39/2007 Sb., které nabylo účinnosti dnem 1. 3. 2007, bránila výhrada zákona, neboť ze zákona č. 589/1992 Sb. vyplývá, že přímo v něm pojal zákonodárce úmysl komplexně definovat všechny pojmy potřebné pro určení výše pojistného, a nikoliv umožnit vymezení jednoho z těchto pojmů pouze u jednoho druhu poplatníků pojistného formou podzákonného předpisu. Navíc pokud zákonodárce mocensky zavedl platební povinnost veřejnoprávní povahy, které se nebylo možné vyhnout, a stanovil okruh poplatníků, pak musel také sám určit její výši a toto oprávnění nebylo možné svěřit podzákonnému předpisu vydaného exekutivou. Konečně pak mělo nařízení vlády č. 39/2007 Sb. nepřípustnou retroaktivní povahu a vybočilo ze zákonných mezí, neboť jeho ustanovení § 2 věty druhé zčásti upravovalo právní vztahy, které vznikly před jeho účinností a vycházelo z příslušných údajů za tři kalendářní měsíce, ačkoliv podle § 6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. je rozhodným obdobím jeden kalendářní měsíc. Při nemožnosti odvození definice pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace ze zákona by tedy nařízení vlády č. 39/2007 Sb. nebylo ústavně konformní a soud by jím proto při svém rozhodování nebyl podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky vázán.

54. Podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu neurčitost některého ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty a právního státu pouze tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů, a proto ne každá interpretační nejasnost povede k výkladu výhodnému pro subjekt, jemuž je ukládána určitá povinnost. Proto i případná neurčitost některého ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. může vést k použití výkladu nevýhodného pro poplatníka pojistného, a to za předpokladu, že intenzita této neurčitosti ještě umožňuje jeho obsah dovodit za použití obvyklých výkladových metod.

55. Zákon č. 589/1992 Sb., ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2006, zařadil do okruhu poplatníků pojistného také organizace a malé organizace a stanovil jim povinnost odvádět pojistné, které byly povinny platit za sebe. Tato jejich platební povinnost tedy nemohla v rozhodné době zaniknout. Výše pojistného

organizace a malé organizace za sebe samu se pak stanovila za pomoci tří veličin, z nichž zákon č. 589/1992 Sb. obsahoval a výslovně definoval rozhodné období a sazby pojistného. Rovněž tak obsahoval i pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace, jehož vymezení bylo možné jednoznačně dovodit z definice vyměřovacího základu zaměstnance, neboť jen zaměstnanci se mohli účastnit systémů sociálního pojištění a sociálního zabezpečení, na které se pojistné platilo, přičemž jejich zaměstnavatelům žádné plnění z těchto systémů náležet nemohlo. Organizace a malá organizace tedy mohla platit pojistné za sebe samu pouze z těch příjmů svých zaměstnanců, které se zahrnovaly do jejich vyměřovacího základu. Navíc výslovný návod pro vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace byl v rozhodné době obsažen v ustanovení § 21 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., jež stanovilo výši přirážky k pojistnému na sociální zabezpečení až do 5 % z vyměřovacího základu organizace a malé organizace, který byl ve vztahu k jejich nižším složkám určen jako úhrn vyměřovacích základů zaměstnanců této nižší složky. Z jednotlivých ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. ve znění účinném v rozhodném období, lze tedy učinit přesvědčivý, spolehlivý a zcela jednoznačný závěr, že vyměřovacím základem organizace a malé organizace nemohlo být ani v rozhodné době nic jiného než částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Tento závěr nemá výkladovou alternativu a podporují ho všechny v úvahu přicházející interpretační metody, přičemž žádná jiná interpretace vůbec nepřichází v úvahu.

56. I přes absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace ve znění zákona č. 589/1992 účinného v době od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 bylo tedy zákonné ustanovení zakotvující tento pojem možné pomocí příslušných interpretačních postupů stanovit natolik určitě, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností.

57. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že takový závěr mohl učinit pouze s ohledem na to, že vyměřovací základ organizace a malé organizace nepředstavoval samostatně definovatelný pojem, neboť ze své podstaty mohl být odvozován jen od vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Jestliže by však ze zákona č. 589/1992 Sb. byla kupříkladu vypuštěna definice vyměřovacího základu zaměstnance, tak by zřejmě nebylo možné učinit žádný jednoznačný výklad tohoto pojmu a v takovém případě by muselo být rozhodnuto „ve prospěch“ poplatníků nejen ve vztahu k pojistnému placeného zaměstnanci, nýbrž i ve vztahu k pojistnému placeného organizací a malou organizací, neboť jestliže by nebylo možné spolehlivě stanovit vyměřovací základ zaměstnanců, pak by zaměstnavatel nemohl určit ani úhrn těchto vyměřovacích základů. Obdobně by nejspíše muselo být postupováno i při vypuštění jiného pojmu, za pomoci něhož se stanoví výše pojistného. V takových případech by Nejvyšší správní soud musel zřejmě rozhodnout ve „prospěch poplatníka pojistného“ bez ohledu na mimořádně nepříznivý dopad na státní rozpočet, který by takový postup vyvolal. Úlohou soudní moci totiž rozhodně není napravovat následky chaotického a vadného způsobu přijímání zákonů v Parlamentu České republiky za účelem zabránění značných ekonomických ztrát z toho plynoucích. Naopak jeho

povinností je rozhodovat podle práva a určitý legislativní nedostatek tak může překlenout jen tehdy, když na základě všech v úvahu přicházejících výkladových metod dospěje ke zcela jednoznačnému a nezpochybnitelnému závěru, jak již bylo zmíněno.

58. Jestliže však lze takový spolehlivý výklad učinit, pak není možné poukazem na určitou legislativní chybu dospět k závěru o zániku platební povinnosti či o nemožnosti stanovení její výše. Takový výklad by totiž byl zcela mechanický a odhlížející od smyslu jednotlivých institutů, celkového kontextu interpretované normy a historie vzniku a novelizací zákona. Zároveň by neodpovídal principu materiálního právního státu, k němuž se především hlásí Česká republika, jak vyplývá z jejího vymezení jako demokratického právního státu, které je zakotveno v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 51/06). Takový mechanický výklad by obzvláště nebyl namístě i proto, že by byl v neprospěch účastníků systémů nemocenského pojištění, důchodového pojištění a zajištění v nezaměstnanosti, kteří čerpali dávky z těchto systémů poskytované, neboť průběžné financování sociálního pojištění je založeno na principu, podle něhož se na dávkách vyplácí to, co se na pojistném vybere. V tomto směru si je zapotřebí uvědomit, že právo neslouží pouze k ochraně práv a zájmů jednotlivce, nýbrž „je jedním ze společenských normativních systémů; je tedy nerozlučně spjato s existencí společnosti, kterou svým regulativním působením významně ovlivňuje. Úkolem práva jako společenského normativního systému je zabezpečit reprodukci společnosti a tedy i vůbec její řádné fungování. Aby společnost nebyla pouhým souhrnem autonomních individuí, sledujících výlučně své vlastní zájmy, potřeby a toliko svůj prospěch, a nerespektujících zájmy, potřeby a prospěch ostatních, resp. celku, musí ve společnosti existovat i určitá shoda ohledně základních hodnot a pravidel vzájemného soužití. Z tohoto pohledu je evidentní, že právní řád nemůže být hodnotově neutrální, ale musí obsahovat, chránit a prosazovat alespoň hodnoty, které umožňují bezporuchové soužití jednoho člověka s lidmi dalšími, tedy život člověka jako člena společnosti.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS). Proto za situace, kdy bylo v rozhodné době zcela nepochybně zřejmé, že vyměřovací základ organizace a malé organizace se nemohl odvíjet od ničeho jiného než od vyměřovacího základu jejich zaměstnanců, tak nelze poukazem na absenci definice tohoto pojmu v zákoně č. 589/1992 Sb. rozhodnout v neprospěch účastníků uvedených systémů sociální ochrany. Ostatně možnosti spolehlivého odvození pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace i bez jeho definice na základě jednotlivých ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. si byl nepochybně vědom i žalobce, o čemž svědčí to, že v průběhu správního řízení i řízení před správními soudy neuvedl jediný argument, na základě něhož by bylo možné uvažovat o zániku povinnosti platit pojistné v rozhodné době, popřípadě o nemožnosti určit jeho výši.

59. Lze uzavřít, že i při absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možné tento pojem ze zákona č. 589/1992 Sb., ve znění

účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, s potřebnou mírou určitosti vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.“

S těmito právními závěry Nejvyššího správního soudu se krajský soud ztotožňuje a zcela na ně odkazuje, neboť by bylo nadbytečné je opakovat či říkat jinými slovy totéž. Nepochybily proto ani správní orgány, pokud v odůvodnění svých rozhodnutí závěry Nejvyššího správního soudu stručně, ale srozumitelně, konstatovaly a v podrobnostech na ně odkázaly, aniž by přidávaly nějaká svá další hodnocení, úvahy či závěry. Nebude tak činit pro přiléhavost a výstižnost závěrů Nejvyššího správního soudu ani soud krajský, když takový postup neshledal v minulosti nesprávným ani Ústavní soud (srov. např. jeho usnesení ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 874/11).

Krajský soud toliko připomíná, že Nejvyšší správní soud je vrcholným soudním orgánem specializovaným výlučně pro oblast správního soudnictví. Jako soud kasační dbá v rámci své činnosti o zákonnost a jednotu rozhodování krajských soudů a správních orgánů tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech směřujících proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů ve správním soudnictví, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení těchto napadených rozhodnutí. Jednu ze svých základních funkcí, tedy zajišťování jednoty rozhodování, plní Nejvyšší správní soud mimo jiné prostřednictvím Sbírky rozhodnutí NSS, v níž jsou publikována vybraná nejvýznamnější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, mající povětšinou obecnou platnost. V souvislosti s tím krajský soud upozorňuje, že citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 25. 2. 2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88, byl vybrán a publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 2058/2010. Shodným způsobem pak Nejvyšší správní soud rozhodoval již i v řadě dalších případů.

Krajský soud neshledal jediný důvod, pro který by měl být uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon.) nebo s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.), čl. 4 odst. 1 téhož ústavního zákona (Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.), případně s čl. 11 odst. 5 téhož ústavního zákona (Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.), jak v obecné rovině tvrdila žalobkyně.

Správní orgány proto nepochybily, pokud z právních názorů obsažených v tomto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vycházely, protože tyto závěry jsou plně aplikovatelné i na skutkový stav projednávané věci.

Protože tedy krajský soud žádnou ze žalobních námitek neshledal důvodnou, nezbylo mu, než žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř s. zamítnout.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byla úspěšná žalovaná, té však náklady řízení nevznikly.

Poučení :

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 31. října 2011

JUDr. Jan Rutsch, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru