Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ad 13/2010 - 19Rozsudek KSHK ze dne 03.08.2011

Prejudikatura

4 Ads 120/2009 - 88


přidejte vlastní popisek

30Ad 13/2010-19

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně obchodní společnosti Syrovátko a spol., spol. s r. o., se sídlem Horská 179, Vrchlabí, zastoupené Ing. Otou Koškem, daňovým poradcem se sídlem v Novém Boru, třída T. G. Masaryka 822, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, pracoviště Hradec Králové, Slezská 839, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4. června 2010, č.j. 46091/010-9010-3.5.2010-25836-61-MM, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalovaná shora označeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Trutnov (dále také „okresní správa“) ze dne 22. 3. 2010, č.j. 46008/010-9010-22.3.2010-46-P/3/2007-DS, a toto rozhodnutí potvrdila. Okresní správa jím zamítla žádost žalobkyně o vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „přeplatek na pojistném“) uhrazeného žalobkyní za měsíce leden 2007 až červen 2007.

V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že žalobkyně jako plátce pojistného podala dne 11. 12. 2009 u okresní správy žádost o vrácení přeplatku na pojistném za shora uvedené období, neboť dle jejího názoru bylo pojistné vykázáno bez právního důvodu. Žalovaná dále popsala průběh řízení, které Pokračování 30Ad 13/2010

bylo nejprve okresní správou přerušeno, neboť jeho výsledek byl odvislý od vyřešení předběžné otázky, o níž rozhodoval Nejvyšší správní soud. Stalo se tak rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88, a proto následně okresní správa v řízení pokračovala.

Žalovaná dále odkázala na právní závěr okresní správy, podle něhož žádosti o vrácení přeplatku na pojistném nelze vyhovět, protože v období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 byly organizace a malé organizace poplatníky pojistného a měly povinnost platit pojistné za sebe, a proto jejich platební povinnost v tomto období nezanikla. Vyměřovací základ organizace a malé organizace dle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“), bylo možné pomocí příslušných interpretačních postupů z ustanovení citovaného zákona stanovit natolik určitě jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů zaměstnanců, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností. O tom dle žalované svědčí i skutečnost, že žalobkyně na přehledech o výši pojistného a vyplacených dávkách za uvedené období stanovila vyměřovací základ a vykázala pojistné, které následně odvedla. Jestliže tedy z tohoto důvodu okresní správa žádost žalobkyně o vrácení přeplatku na pojistném za uvedené období zamítla, postupovala tak dle žalované v souladu s právními předpisy. Proto žalovaná neshledala důvod pro změnu nebo zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí okresní správy a rozhodla, jak shora uvedeno.

Ve včas podané žalobě žalobkyně s tímto postupem žalované nesouhlasila. Podle ní vyhodnotila žalovaná odvolací důvody neúplně, nesprávně a rozhodla v rozporu s §§ 89 a 90 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Vyjádřila právní názor, že správní orgány se opíraly pouze o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88. O tomto rozsudku však žalobkyně již v odvolání vyjádřila pochybnosti, že splňuje podmínky zakotvené v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 3 a v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně nabyla pocitu, že citovaný rozsudek ve svém zdůvodnění supluje zákonodárnou činnost a de facto se tak jedná o projev tzv. soudcovského aktivismu, tedy o prolínání moci soudcovské do moci zákonodárné. Jde tedy o činnost, která soudům z Ústavy České republiky nepřísluší.

Žalobkyně proto navrhla, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.

K žalobě podala žalovaná vyjádření. Uvedla, že žalobní námitky žalobkyně jsou prakticky shodné s jejími námitkami odvolacími, když žalobkyně napadá především ústavnost shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Žalovaná ale není dle svého mínění oprávněna přezkoumávat ústavnost individuálních právních aktů Nejvyššího správního soudu, neboť naopak výklad podaný tímto vrcholným orgánem ve správním soudnictví je výkladem sjednocujícím rozhodování správních orgánů i z hlediska zásady předvídatelnosti správního rozhodnutí v případech skutkově shodných nebo obdobných. Žalovaná nesouhlasila s názorem žalobkyně, že předmětný rozsudek je projevem soudcovského aktivismu. Zmíněný rozsudek dle ní pouze stanoví interpretační pravidla, jež umožňují předmětná ustanovení vykládat a naplnit tak jejich smysl. Tvrzení žalobkyně, že odvolací důvody byly vyhodnoceny neúplně a nesprávně, vnímala žalovaná jako

Pokračování 30Ad 13/2010

nepodložené, neboť žalobkyně neuvedla žádné přesvědčivé důvody pro tato svá tvrzení, stejně jako neoznačila důkazy, které by je verifikovaly.

Žalovaná proto trvala na svých závěrech a navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

Následně krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “s. ř. s”). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., když k takovému postupu obě strany sporu udělily souhlas postupem dle § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s., o čemž byly ve výzvě předsedy senátu řádně poučeny. O věci usoudil následovně.

Předně se zabýval otázkou náležitostí jednotlivých žalobních námitek obsažených v podané žalobě. Nemohl přehlédnout, že žaloba je poměrně stručná, když vlastní žalobní námitky tvořily její necelou jednu stranu. Problematikou náležitostí žalobních bodů se v minulosti opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud, naposledy jeho rozšířený senát v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78; dostupný na www.nssoud.cz. Uzavřel, že důvodem uvedení žalobních bodů ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je jednoznačné ustavení rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby. Zákonný požadavek je proto naplněn i jen zcela obecným a stručným – nicméně srozumitelným a jednoznačným – vymezením skutkových a právních důvodů tvrzené nezákonnosti nebo procesních vad správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má soud věcí zabývat. V odůvodnění rozsudku uvedl Nejvyšší správní soud mimo jiné následující :

„Proto je třeba současně zdůraznit, že správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. Proto také, jak výše uvedeno, musí vymezení žalobního bodu - a setrvání na těchto mezích i v dalších fázích řízení - garantovat zásadu rovnosti účastníků řízení; stanoví tak i žalovanému meze jeho obrany, tedy to, k čemu se má vyjádřit a k čemu má předložit protiargumenty.

Jestliže žalobní bod těmto požadavkům vyhovuje, je projednání způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, a případně - v mezích této formulace - v průběhu řízení dále doplněn. K tomu je ale třeba dodat, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“

Krajský soud považuje za vhodné upozornit na tyto závěry hned v počátku odůvodnění svého rozhodnutí zejména proto, že dle jeho názoru žalobkyně v přezkoumávané věci nárokům na specifikaci žalobních bodů dostála, neboť

Pokračování 30Ad 13/2010

z obsahu jednotlivých žalobních námitek lze seznat čeho se týkají a proti čemu prostřednictvím nich žalobkyně brojí. Zároveň však opakuje, že žalobní námitky byly vymezeny velmi stručně a nekonkrétně. Krajský soud proto předesílá, že se každou ze žalobních námitek mohl zabývat pouze v míře obecnosti odpovídající míře obecnosti vznesené žalobní námitky.

Z obsahu žaloby (a rovněž z vyjádření žalované k ní a z obsahu odůvodnění prvoinstančního i žalobou napadeného rozhodnutí) je zřejmé, že předmětem sporu mezi oběma stranami je posouzení právní otázky, zda žalobkyni vznikl za období leden až červen 2007 přeplatek na pojistném, resp. zda byla v tomto období povinna platit pojistné. V tomto časovém období totiž zákon č. 589/1992 Sb. neobsahoval ustanovení, jež by výslovně stanovilo vyměřovací základ organizace a malé organizace.

Krajský soud nemohl přehlédnout (a ostatně i obě strany sporu na tuto skutečnost poukazovaly), že uvedenou problematikou se již zabýval Nejvyšší správní soud a to v již několikráte citovaném rozsudku ze dne 25. 2. 2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88; dostupný na www.nssoud.cz. Z odůvodnění tohoto rozsudku považuje krajský soud za vhodné a přiléhavé ocitovat následující závěry :

„52. Lze tedy shrnout, že v důsledku několika novelizací zákona č. 589/1992 Sb. přijatých v roce 2006 došlo k legislativnímu pochybení, které spočívalo v tom, že tento zákon pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 neobsahoval výslovnou definici vyměřovacího základu organizace a malé organizace jakožto jednoho ze základních pojmů právní konstrukce pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.

53. Vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace v nařízení vlády č. 39/2007 Sb., které nabylo účinnosti dnem 1. 3. 2007, bránila výhrada zákona, neboť ze zákona č. 589/1992 Sb. vyplývá, že přímo v něm pojal zákonodárce úmysl komplexně definovat všechny pojmy potřebné pro určení výše pojistného, a nikoliv umožnit vymezení jednoho z těchto pojmů pouze u jednoho druhu poplatníků pojistného formou podzákonného předpisu. Navíc pokud zákonodárce mocensky zavedl platební povinnost veřejnoprávní povahy, které se nebylo možné vyhnout, a stanovil okruh poplatníků, pak musel také sám určit její výši a toto oprávnění nebylo možné svěřit podzákonnému předpisu vydaného exekutivou. Konečně pak mělo nařízení vlády č. 39/2007 Sb. nepřípustnou retroaktivní povahu a vybočilo ze zákonných mezí, neboť jeho ustanovení § 2 věty druhé zčásti upravovalo právní vztahy, které vznikly před jeho účinností a vycházelo z příslušných údajů za tři kalendářní měsíce, ačkoliv podle § 6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. je rozhodným obdobím jeden kalendářní měsíc. Při nemožnosti odvození definice pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace ze zákona by tedy nařízení vlády č. 39/2007 Sb. nebylo ústavně konformní a soud by jím proto při svém rozhodování nebyl podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky vázán.

54. Podle judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu neurčitost některého ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s

Pokračování 30Ad 13/2010

požadavkem právní jistoty a právního státu pouze tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení jeho normativního obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů, a proto ne každá interpretační nejasnost povede k výkladu výhodnému pro subjekt, jemuž je ukládána určitá povinnost. Proto i případná neurčitost některého ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. může vést k použití výkladu nevýhodného pro poplatníka pojistného, a to za předpokladu, že intenzita této neurčitosti ještě umožňuje jeho obsah dovodit za použití obvyklých výkladových metod.

55. Zákon č. 589/1992 Sb., ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2006, zařadil do okruhu poplatníků pojistného také organizace a malé organizace a stanovil jim povinnost odvádět pojistné, které byly povinny platit za sebe. Tato jejich platební povinnost tedy nemohla v rozhodné době zaniknout. Výše pojistného organizace a malé organizace za sebe samu se pak stanovila za pomoci tří veličin, z nichž zákon č. 589/1992 Sb. obsahoval a výslovně definoval rozhodné období a sazby pojistného. Rovněž tak obsahoval i pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace, jehož vymezení bylo možné jednoznačně dovodit z definice vyměřovacího základu zaměstnance, neboť jen zaměstnanci se mohli účastnit systémů sociálního pojištění a sociálního zabezpečení, na které se pojistné platilo, přičemž jejich zaměstnavatelům žádné plnění z těchto systémů náležet nemohlo. Organizace a malá organizace tedy mohla platit pojistné za sebe samu pouze z těch příjmů svých zaměstnanců, které se zahrnovaly do jejich vyměřovacího základu. Navíc výslovný návod pro vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace byl v rozhodné době obsažen v ustanovení § 21 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., jež stanovilo výši přirážky k pojistnému na sociální zabezpečení až do 5 % z vyměřovacího základu organizace a malé organizace, který byl ve vztahu k jejich nižším složkám určen jako úhrn vyměřovacích základů zaměstnanců této nižší složky. Z jednotlivých ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. ve znění účinném v rozhodném období, lze tedy učinit přesvědčivý, spolehlivý a zcela jednoznačný závěr, že vyměřovacím základem organizace a malé organizace nemohlo být ani v rozhodné době nic jiného než částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Tento závěr nemá výkladovou alternativu a podporují ho všechny v úvahu přicházející interpretační metody, přičemž žádná jiná interpretace vůbec nepřichází v úvahu.

56. I přes absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace ve znění zákona č. 589/1992 účinného v době od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 bylo tedy zákonné ustanovení zakotvující tento pojem možné pomocí příslušných interpretačních postupů stanovit natolik určitě, že o jeho vymezení nemohlo být žádných nejasností.

57. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že takový závěr mohl učinit pouze s ohledem na to, že vyměřovací základ organizace a malé organizace nepředstavoval samostatně definovatelný pojem, neboť ze své podstaty mohl být odvozován jen od vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Jestliže by však ze zákona č. 589/1992 Sb. byla kupříkladu vypuštěna definice vyměřovacího základu zaměstnance, tak by zřejmě nebylo možné učinit žádný jednoznačný výklad tohoto pojmu a v takovém

Pokračování 30Ad 13/2010

případě by muselo být rozhodnuto „ve prospěch“ poplatníků nejen ve vztahu k pojistnému placeného zaměstnanci, nýbrž i ve vztahu k pojistnému placeného organizací a malou organizací, neboť jestliže by nebylo možné spolehlivě stanovit vyměřovací základ zaměstnanců, pak by zaměstnavatel nemohl určit ani úhrn těchto vyměřovacích základů. Obdobně by nejspíše muselo být postupováno i při vypuštění jiného pojmu, za pomoci něhož se stanoví výše pojistného. V takových případech by Nejvyšší správní soud musel zřejmě rozhodnout ve „prospěch poplatníka pojistného“ bez ohledu na mimořádně nepříznivý dopad na státní rozpočet, který by takový postup vyvolal. Úlohou soudní moci totiž rozhodně není napravovat následky chaotického a vadného způsobu přijímání zákonů v Parlamentu České republiky za účelem zabránění značných ekonomických ztrát z toho plynoucích. Naopak jeho povinností je rozhodovat podle práva a určitý legislativní nedostatek tak může překlenout jen tehdy, když na základě všech v úvahu přicházejících výkladových metod dospěje ke zcela jednoznačnému a nezpochybnitelnému závěru, jak již bylo zmíněno.

58. Jestliže však lze takový spolehlivý výklad učinit, pak není možné poukazem na určitou legislativní chybu dospět k závěru o zániku platební povinnosti či o nemožnosti stanovení její výše. Takový výklad by totiž byl zcela mechanický a odhlížející od smyslu jednotlivých institutů, celkového kontextu interpretované normy a historie vzniku a novelizací zákona. Zároveň by neodpovídal principu materiálního právního státu, k němuž se především hlásí Česká republika, jak vyplývá z jejího vymezení jako demokratického právního státu, které je zakotveno v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 51/06). Takový mechanický výklad by obzvláště nebyl namístě i proto, že by byl v neprospěch účastníků systémů nemocenského pojištění, důchodového pojištění a zajištění v nezaměstnanosti, kteří čerpali dávky z těchto systémů poskytované, neboť průběžné financování sociálního pojištění je založeno na principu, podle něhož se na dávkách vyplácí to, co se na pojistném vybere. V tomto směru si je zapotřebí uvědomit, že právo neslouží pouze k ochraně práv a zájmů jednotlivce, nýbrž „je jedním ze společenských normativních systémů; je tedy nerozlučně spjato s existencí společnosti, kterou svým regulativním působením významně ovlivňuje. Úkolem práva jako společenského normativního systému je zabezpečit reprodukci společnosti a tedy i vůbec její řádné fungování. Aby společnost nebyla pouhým souhrnem autonomních individuí, sledujících výlučně své vlastní zájmy, potřeby a toliko svůj prospěch, a nerespektujících zájmy, potřeby a prospěch ostatních, resp. celku, musí ve společnosti existovat i určitá shoda ohledně základních hodnot a pravidel vzájemného soužití. Z tohoto pohledu je evidentní, že právní řád nemůže být hodnotově neutrální, ale musí obsahovat, chránit a prosazovat alespoň hodnoty, které umožňují bezporuchové soužití jednoho člověka s lidmi dalšími, tedy život člověka jako člena společnosti.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb. NSS). Proto za situace, kdy bylo v rozhodné době zcela nepochybně zřejmé, že vyměřovací základ organizace a malé organizace se nemohl odvíjet od ničeho jiného než od vyměřovacího základu jejich zaměstnanců, tak nelze poukazem na absenci definice tohoto pojmu v zákoně č. 589/1992 Sb. rozhodnout v neprospěch účastníků Pokračování 30Ad 13/2010

uvedených systémů sociální ochrany. Ostatně možnosti spolehlivého odvození pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace i bez jeho definice na základě jednotlivých ustanovení zákona č. 589/1992 Sb. si byl nepochybně vědom i žalobce, o čemž svědčí to, že v průběhu správního řízení i řízení před správními soudy neuvedl jediný argument, na základě něhož by bylo možné uvažovat o zániku povinnosti platit pojistné v rozhodné době, popřípadě o nemožnosti určit jeho výši.

59. Lze uzavřít, že i při absenci výslovné definice vyměřovacího základu organizace a malé organizace bylo možné tento pojem ze zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, s potřebnou mírou určitosti vymezit jako částku odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců.“

K těmto právním závěrům Nejvyššího správního soudu nemá krajský soud připomínek, neboť se s nimi ztotožňuje, a odkazuje na ně, protože by považoval za nadbytečné je opakovat či říkat jinými slovy totéž.

Připomíná toliko, že Nejvyšší správní soud je vrcholným soudním orgánem specializovaným výlučně pro oblast správního soudnictví. Jako soud kasační dbá v rámci své činnosti o zákonnost a jednotu rozhodování krajských soudů a správních orgánů tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech směřujících proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů ve správním soudnictví, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení těchto napadených rozhodnutí. Jednu ze svých základních funkcí, tedy zajišťování jednoty rozhodování, plní Nejvyšší správní soud mimo jiné prostřednictvím Sbírky rozhodnutí NSS, v níž jsou publikována vybraná nejvýznamnější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, mající povětšinou obecnou platnost. V souvislosti s tím krajský soud upozorňuje, že citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 25. 2. 2010, č.j. 4 Ads 120/2009-88, byl vybrán a publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 2058/2010.

Krajský soud neshledal jediný důvod, pro který by měl být uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana) nebo s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá) a s čl. 11 odst. 5 téhož ústavního zákona (Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona), jak v ryze obecné rovině tvrdila žalobkyně. Ovšem bez jakékoliv specifikace, v čem konkrétně by dle jejího názoru měl dotčený rozsudek citované ústavní normy porušovat. Správní orgány proto nepochybily, pokud z právních názorů obsažených v tomto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vycházely, protože tyto závěry jsou plně aplikovatelné i na skutkový stav projednávané věci.

Stejně obecná a neurčitá byla i výtka žalobkyně, že žalovaná rozhodla v rozporu s §§ 89 a 90 správního řádu. Tato ustanovení stanoví procesní postupy odvolacího správního orgánu a formy jeho rozhodnutí. Žalobkyně však žádné konkrétní pochybení žalované v souvislosti s obsahem těchto zákonných norem neuvedla. S jejím tvrzením, že žalovaná vyhodnotila odvolací důvody neúplně a

Pokračování 30Ad 13/2010

nesprávně se pak krajský soud nemohl ztotožnit. Správní orgány obou stupňů vycházely z úplně a přesně zjištěného skutkového stavu věci a rovněž jejich posouzení právního stavu věci neseznal krajský soud z důvodů shora uvedených nezákonným.

Protože tedy krajský soud žádnou ze žalobních námitek neshledal důvodnou, nezbylo mu, než žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř s. zamítnout.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byla úspěšná žalovaná, té však náklady řízení nevznikly.

Poučení :

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 3. srpna 2011 JUDr. Jan Rutsch, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru