Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ad 11/2010 - 114Rozsudek KSHK ze dne 26.05.2011

Prejudikatura

2 As 34/2005

4 Ads 50/2010 - 68

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
4 Ads 103/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

30Ad 11/2010-114

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce Ing. B. L., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti žalovanému řediteli Hasičského záchranného sboru Královéhradeckého kraje, nábřeží U Přívozu 122/4, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věcech služebního poměru ze dne 26. února 2009, č.j. HSHK-148-1/KŘ-2009, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele kanceláře žalovaného ze dne 28. listopadu 2007, č.j. HSHK-768-5/KŘ-2007, a uvedené rozhodnutí potvrdil. Dle správního orgánu je žalobce vinen, že se dopustil kázeňského přestupku tím, že se dne 3. 10. 2007 nepodrobil psychologickému vyšetření za účelem ověření osobnostní způsobilosti k výkonu služby, ačkoliv ho k tomu služební funkcionář vyzval. Tímto jednáním měl porušit ustanovení § 92 odst. 3 písm. e) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“), za což mu byl uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti dle § 51 odst. 1 písm. d) služebního zákona.

Ve včas podané žalobě žalobce namítl, že se dle jeho názoru žalovaný nevypořádal s důvody uložení kázeňského trestu ve smyslu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 10. 2008, č.j. 30 Ca 13/2008-43, kterým zrušil původní rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaný totiž dle žalobce nevyvrátil jeho tvrzení, že příčinou sporu mezi ním a žalovaným byly zásadní rozpory v názorech na dodržování zákonných norem, interních nařízení, hospodaření s majetkem státu, vynakládání zejména mzdových prostředků, průběh výběrových řízení a tolerování nekvalitní práce služebních funkcionářů. Podle žalobce se žalovaný neřídil právním názorem krajského soudu vysloveným ve shora označeném rozsudku, když se námitkami žalobce nezabýval a označil je za stěží přezkoumatelné. Naopak z provedeného dokazování lze dovodit, že žalovaný porušoval ustanovení § 77 odst. 10 služebního zákona, neboť žalobce bezdůvodně přeřazoval na služební místa neodpovídající odbornému zaměření a stupni dosaženého vzdělání, neřešil žalobcem vznesené podněty na vážné nedostatky v oblasti BOZP a nedůvodně mu ukládal kázeňské tresty.

Dále žalobce namítl, že ve shora citovaném zrušujícím rozsudku byl uložený trest označen za nepřiměřený míře provinění. Pokud žalovaný argumentoval ohledně této otázky tím, že žalobci již bylo uloženo více kázeňských trestů, které nevedly k jeho nápravě, připomněl, že tyto tresty byly v soudních řízeních rovněž zrušeny. Argumentace žalovaného tak vzbuzuje pochybnost o řádném prošetření případu.

Žalobce rovněž v dalším žalobním bodě uvedl, že s odkazem na ustanovení § 186 odst. 9 a § 175 odst. 5 služebního zákona má za to, že došlo k promlčení skutku, který je předmětem napadeného rozhodnutí, když žalovaný v rozporu s výše citovanými ustanoveními nevydal žalované rozhodnutí v zákonné lhůtě 60 dnů, neboť citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové se stal pravomocným dne 27. 10. 2008 a žalované rozhodnutí ze dne 26. 2. 2009 tak žalovaný vydal až po více jak 4 měsících od právní moci výše citovaného rozsudku.

V závěru žaloby žalobce shrnul, že se žalovaný nevypořádal s důvody uložení kázeňského trestu, kdy základním kamenem této argumentace je osobnost žalobce a ohrožení funkce hasičského záchranného sboru. Žalovaný neměl vyvrátit žalobcovo tvrzení o účelovosti postupu žalovaného a s tím související nedůvodnosti žalobcova postihu. Žalobce ještě poukázal na to, že žalovaný dle jeho názoru nerespektuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, č.j. 8 Ca 54/2007-28, kterým zrušil rozhodnutí Ministerstva vnitra, Generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky o odvolání žalobce z funkce náměstka ekonomického úseku HZS Královéhradeckého kraje. V době údajného spáchání předmětného kázeňského přestupku byl tedy žalobce dle jeho mínění stále ve funkci vedoucího služebního funkcionáře HZS Královéhradeckého kraje se všemi právy a povinnostmi s tím souvisejícími. Navrhl proto, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný podal k žalobě vyjádření, v němž s obsahem žaloby nesouhlasil. Zdůraznil předně, že právní názory Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřené v žalobcem uváděném rozsudku plně respektoval a řídil se jimi. Dále připomněl, že předmětem řízení je kázeňský přestupek žalobce, nikoliv jeho tvrzení o údajné diskriminaci dle § 77 odst. 10 služebního zákona, ani žalobcovy podněty a stížnosti, které v minulosti uplatnil u žalovaného nebo jiných správních orgánů.

Žalovaný se dále důrazně ohradil proti žalobcovu tvrzení, že krajský soud měl v citovaném rozsudku vyslovit názor o nepřiměřenosti uloženého kázeňského trestu. K této otázce se dle jeho názoru krajský soud vůbec nevyjádřil, byl pouze nespokojen se způsobem, jakým se služební funkcionář vypořádal s odůvodněním uložené sankce. Žalovaný zdůraznil, že v napadeném rozhodnutí vymezil tři konkrétní hlediska, která byla určující k naplnění hned dvou důvodů pro uložení kázeňského trestu odnětí hodnosti. Zmínka o již uložených kázeňských trestech byla uvedena pouze okrajově. Navíc žalovaný, kromě jediné případu, po zrušení svých rozhodnutí krajským soudem, opětovně potvrdil uložení těchto kázeňských trestů. Připomněl, že podání správní žaloby ve smyslu § 196 služebního zákona způsobuje pouze odklad vykonatelnosti pravomocného rozhodnutí služebního funkcionáře, nikoliv zánik samotné plné moci.

Pokud jde o vznesenou námitku promlčení, žalovaný uvedl, že služební zákon institut promlčení kázeňského přestupku vůbec neupravuje. V § 186 odst. 9 je zakotvena pouze subjektivní prekluzivní lhůta dvou měsíců, resp. její objektivní jednoroční hranice, ve které musí být uložen kázeňský trest. Ustanovení § 175 odst. 5 téhož zákona pak stanoví obecnou pořádkovou lhůtu 30 až 60 dnů pro vyřízení podání. Uvedená subjektivní lhůta dvou měsíců počala plynout nejdříve od data 9.10.2007, kdy byl na podatelnu žalovaného doručen dopis obsahující informaci o průběhu psychologického vyšetření žalobce. Protože služební orgán prvé instance vydal své rozhodnutí, kterým žalobci uložil kázeňský trest, dne 28. 11. 2007, byla subjektivní lhůta zachována. O odvolání žalobce pak měl žalovaný povinnost rozhodnout dle § 190 odst. 8 služebního zákona nejpozději do 90 dnů od jeho doručení, což učinil. Kázeňský trest byl tedy žalobci uložen v zákonné lhůtě, ale žalovaný zdůraznil, že toto konstatování jde již nad rámec uplatněného žalobního bodu, neboť v něm žalobce namítal pouze nedodržení pořádkové lhůty dle § 175 odst. 5 služebního zákona. Nedodržení pořádkové lhůty však nemůže mít za následek zánik odpovědnosti žalobce za spáchání kázeňského přestupku. Navíc žalobce se proti údajné nečinnosti žalovaného nijak nebránil.

Pokud se žalobce v době, kdy byl příslušníkem bezpečnostního sboru, cítil nějak diskriminován, měl se dle žalovaného obrátit na soud s žádostí o patřičnou ochranu, což ovšem neučinil. Řízení ve věci odvolání žalobce z funkce ekonomického náměstka HZS Královéhradeckého kraje pak s předmětným řízením nesouvisí, ale povinnost podrobit se psychologickému přezkumu své osobnostní způsobilosti by žalobce měl i v této funkci. Dle žalovaného však žalobce v roce 2007 ve funkci ekonomického náměstka nebyl, ale vykonával funkci technickoekonomického zaměstnance odboru IZS a služeb.

V závěru svého vyjádření k žalobě proto žalovaný konstatoval, že v napadeném rozhodnutí podrobně vysvětlil důvody, pro které vyhodnotil uložení trestu odnětí služební hodnosti jako adekvátní skutkovým zjištěním služebního funkcionáře prvního stupně a materiální stránce skutku, tj. především jeho nebezpečnosti pro bezpečnostní sbor. Zároveň odstranil všechny vytýkané vady správního řízení, aby procesní práva žalobce byla plně zachována.

Navrhl proto, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Následně krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “s. ř. s”) a rozsudkem ze dne 24. 2. 2010, č.j. 30 Ca 38/2009-25, zrušil jak žalobou napadené rozhodnutí, tak jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že kázeňský trest byl žalobci uložen po uplynutí prekluzivní lhůty, neboť žalovanému se nepodařilo řízení pravomocně ukončit ve lhůtě 2 měsíců zakotvené v § 186 odst. 9 služebního zákona.

Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23.

, shora citované 6. 2010, č.j. 4 Ads 50/2010-68, dostupný na www.nssoud.czrozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu. Neztotožnil se totiž s právním názorem krajského soudu ohledně marného uplynutí lhůty pro uložení kázeňského trestu a tuto otázku uzavřel následovně : „Nejvyšší správní soud uzavírá, že na subjektivní dvouměsíční lhůtu stanovenou v ustanovení § 186 odst. 9 zákona o služebním poměru je tudíž třeba nahlížet tak, že se jedná o lhůtu, v níž musí být vydáno rozhodnutí služebního funkcionáře (správního orgánu prvního stupně). Tento výklad je třeba zaujmout nejen s ohledem na skutečnost, že v ustanovení § 186 odst. 9 zákona o služebním poměru není výslovně uvedeno, že by ve dvouměsíční subjektivní lhůtě muselo být řízení o uložení kázeňského přestupku pravomocně ukončeno, resp. rozhodnutí o uložení kázeňského trestu muselo nabýt právní moci, ale i s přihlédnutím k faktickým aspektům řízení o uložení kázeňského trestu. Je nutno vycházet též z toho, že lhůta pro rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí služebního funkcionáře (správní orgánu prvního stupně) činí 90 dnů, je tedy sama o sobě delší než dvouměsíční lhůta pro vydání rozhodnutí služebního funkcionáře (správního orgánu prvního stupně) a je tak zřejmé, že dvouměsíční subjektivní lhůtu stanovenou v ustanovení § 186 odst. 9 zákona o služebním poměru nelze považovat za lhůtu, v níž musí rozhodnutí o kázeňském trestu nabýt právní moci.“

V dalším řízení po vrácení věci nařídil krajský soud jednání na den 17. 5. 2011. Ještě před konáním jednání, dne 10. 5. 2011, mu žalobce doručil repliku. Odkázal na obsah žaloby a svá dosavadní vyjádření ve věci. Postup žalovaného vůči své osobě považoval za předem připravený a vykonstruovaný se záměrem zbavit se žalobce coby nepohodlného. Výsledky jeho psychologického vyšetření byly předem zmanipulovány a měly být použity proti němu, o čemž svědčí skutečnost, že vyšetřením byla pověřena externí pracovnice (nikoliv tedy příslušník bezpečnostního sboru nebo občanský zaměstnanec v trvalém pracovním poměru) PhDr. S., která za tím účelem měla přijet do Prahy až z Brna, kde má působiště. Zopakoval, že trval na tom, aby v jeho případě bylo psychologické vyšetření provedeno na pracovišti mimo resort Ministerstva vnitra. Žalovaný totiž hrubým způsobem zasahoval do práce resortní psychologické služby. Vytkl také žalovanému, že jej nevyzval k návštěvě psychologického pracoviště u součásti v Hradci Králové, přestože je v jeho organizační struktuře. Zdůraznil, že ohledně své psychické

způsobilosti nebyl před tím žalovaným nikdy kontaktován. Poslední lékařskou prohlídku u služebního lékaře absolvoval v létě 2007. Dále žalobce poukázal na rozporuplnost některých stanovisek žalovaného a vyjádřil názor, že ten svého postavení vedoucího služebního funkcionáře zneužíval. Znovu poukázal na nepřiměřenost uloženého kázeňského trestu a rozpory v jednání žalovaného, který preferuje údajnou domněnku před skutečností. Žalovaný se jej jako nepohodlného pracovníka chtěl zbavit, a proto vůči němu postupoval způsobem naplňujícím ustanovení § 77 služebního zákona. Navíc jej údajně žalovaný poškozuje i u současného zaměstnavatele. V souvislosti s těmito tvrzeními navrhl žalobce výslech řady svědků. K těmto návrhům se podrobněji vyjádřil při jednání soudu dne 17. 5. 2011.

Při něm setrvali účastníci sporu na svých stanoviscích a procesních návrzích. Žalovaný předložil soudu osobní hodnocení žalobce, z nichž dle jeho názoru plynou důvody, proč vedoucí funkcionáři HZS Královéhradeckého kraje přistoupili k hodnocení žalobcovy osobní způsobilosti. Pro takový postup byly tedy relevantní důvody. Navíc žalovaný souhlasil s tím, aby psychologické vyšetření žalobce provedl kterýkoliv resortní psycholog. Proto nebyl žalobce vyzýván k tomu, aby vyšetření provedl resortní psycholog v Hradci Králové, neboť žalovaný předpokládal, že k němu žalobce nebude mít důvěru a bude namítat jeho podjatost.

Žalobce při jednání předložil soudu svazek dokumentů, které dle jeho názoru dosvědčují, že mu v letech 2001-2004 byly udělovány kázeňské odměny a ohledně jeho pracovního výkonu mu nebylo nic vytýkáno. Proti obsahu osobních hodnocení předložených žalovaným se ostře ohradil. Namítal, že byl ochoten se psychologickému vyšetření podrobit, ale pouze v mimoresortním zařízení, protože k resortním psychologům neměl důvěru. Jejich činnost totiž měla být hrubě ovlivňována vedoucími funkcionáři HZS Královéhradeckého kraje. Jaká situace v této oblasti u HZS Královéhradeckého kraje panovala měl objasnit žalobcem navrhovaný výslech svědkyň Dr. J. a Dr. N.. Dle žalobce by mohly vypovídat ohledně jiných osob, ne přímo ve vztahu k jeho případu. Navrhoval dále výslech dalších svědků. Svědkyně K.L. měla být vyslechnuta k popsání okolností, které u HZS Královéhradeckého kraje panovaly ještě v době, kdy byl žalobce ekonomickým náměstkem. Svědek V.B. se měl vyjádřit k žalobcovu tvrzení, že v měsíci září 2007 měl žalovaný při poradě vedení své podřízené informovat, že v případě žalobce již bylo nalezeno konečné řešení. Svědek Mgr. O. S., vedoucí detašovaného pracoviště psychologů HZS v Hradci Králové, měl potvrdit žalobcovo tvrzení, že v době výkonu funkce ekonomického náměstka nebyl ze strany svých nadřízených vyslán k psychologickému vyšetření k tomuto odbornému útvaru. Svědkyně MUDr. V. Š., služební lékařka HZS Královéhradeckého kraje, měla dle žalobce potvrdit, že u něj žádné psychické problémy, které mu byly žalovaným vytýkány, neshledala. Žalobce navrhl dále výslech svědků L. T., starosty Města Smiřice, a Mgr. V. H., tajemnice Městského úřadu Smiřice, tedy současného žalobcova zaměstnavatele, k prokázání faktu, že žalovaný jej setrvale

poškozuje a to například zasíláním různých materiálů současnému zaměstnavateli.

Žalovaný zpochybňoval důležitost výslechu navržených svědků na daný případ. Konstatoval dále, že žalobce byl od 2. 11. 2005 do 31. 5. 2006 v pracovní neschopnosti pro psychické důvody. Ohradil se proti žalobcovu tvrzení, že by postup funkcionářů HZS Královéhradeckého kraje vůči němu byl diskriminující či likvidační. V souvislosti s tím odkázal znovu na obsah předložených osobních hodnocení žalobce, která považoval za vyvážená, i na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, č.j. 8 Ca 54/2007-28.

Závěrem jednání žalobce zdůraznil, že správní řízení ve shora uvedené věci ještě probíhá a znovu popsal ústrky, kterých se mu mělo v období let 2005 a 2006, tedy v době, kdy ještě působil ve funkci ekonomického náměstka HZS Královéhradeckého kraje, od funkcionářů této součásti dostávat.

Krajský soud poté po poradě bez přítomnosti účastníků rozhodl v intencích § 52 odst. 1 s. ř. s. tak, že žalobcem navržené důkazy spočívající ve výslechu shora uvedených svědků neprovede, jelikož k tomu nebyl jediný důvod. Žalobce totiž chtěl uvedenými výslechy svědků prokazovat skutečnosti, které pro posouzení přezkoumávané věci nebyly vůbec relevantní. Žalobce se snažil prokázat zejména, jaké poměry panovaly u HZS Královéhradeckého kraje v době, kdy byl ještě ekonomickým náměstkem, jak se vůči němu choval žalovaný a ostatní funkcionáři, jak měla být (ovšem v případě jiných osob) ovlivňovaná činnost resortních psychologů. Žádný z těchto důkazů se však nevztahoval ke kárnému provinění žalobce, které bylo předmětem žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného. Krajský soud také nepovažoval za důležité prokazovat, že žalobce nebyl vyslán k psychologickému vyšetření na detašované pracoviště resortních psychologů v Hradci Králové (což žalovaný navíc nijak nezpochybnil a vysvětlil z jakého důvodu), ani skutečnost, že u něj jeho závodní lékařka nepozorovala žádné psychické potíže. Mimo jakoukoliv souvislost s projednávanou věcí by pak byly výslechy představitelů žalobcova současného zaměstnavatele.

Následně krajský soud znovu přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního s. ř. s. O věci usoudil následovně.

Předně neopomněl, že v minulosti již ve věci rozhodoval (a to ještě před vydáním shora uvedeného rozsudku Nejvyšším správní soudem zrušeného). Konkrétně se tak stalo rozsudkem ze dne 14. 10. 2008, č.j. 30 Ca 13/2008-43, kterým zrušil původní rozhodnutí žalovaného o odvolání žalobce proti prvoinstančnímu rozhodnutí o uložení kázeňského trestu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud považuje za užitečné a přínosné připomenout své závěry, které tehdy učinil, zejména důvody, pro které rozhodnutí žalovaného zrušil. Z odůvodnění citovaného rozsudku proto vyjímá:

„Žalobci byl uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti zakotvený v § 51 odst. 1 písm. d) služebního zákona. Kdy lze takový kázeňský trest uložit stanoví § 186 odst. 7 služebního zákona. Kázeňský trest odnětí služební hodnosti se ukládá za kázeňský přestupek se zvlášť škodlivým následkem, za porušení povinnosti vyplývající z omezení práv příslušníka, za jednání, kterým příslušník porušil služební slib, za opakované spáchání kázeňského přestupku se škodlivým následkem, jestliže předcházející uložení kázeňských trestů nevedlo v období 3 let k obnovení služební kázně příslušníka, za jednání, které má znaky přestupku a je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka, anebo za opakované dosahování neuspokojivých výsledků ve výkonu služby uvedené v závěru služebního hodnocení. Jak již bylo shora uvedeno, správní orgán prvního stupně spatřil kázeňský přestupek žalobce v tom, že se nepodrobil psychologickému vyšetření za účelem ověření osobnostní způsobilosti k výkonu služby, ačkoliv ho k tomu služební funkcionář vyzval, čímž porušil ustanovení § 92 odst. 3 písm. e) služebního zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí pak při úvaze o druhu trestu dospěl k závěru, že se jednalo o kázeňský přestupek se zvlášť škodlivým následkem a že současně tímto jednáním žalobce porušil služební slib. Tyto své závěry také, alespoň částečně, rozvedl (srovnej předposlední odstavec str. 3 a poslední a první odstavec str. 4 prvoinstančního rozhodnutí).

V odvolání žalobce proti těmto závěrům brojil, zejména považoval za absurdní, že by zmíněné jednání mohlo mít zvlášť škodlivý následek. Na tuto odvolací námitku však žalovaný v přezkoumávaném rozhodnutí reagoval velmi neurčitě. Uvedl doslova : „Rovněž námitku o absurdnosti odůvodnění o spáchání kázeňského přestupku se zvlášť škodlivým následkem jsem neshledal důvodnou. Osobnostní způsobilost je jedním ze základních předpokladů trvání služebního poměru. Odvolatel ověření své osobnostní způsobilosti vědomě zmařil. Povinnost vyplývající z ustanovení § 92 odst. 3 písm. e) zákona o služebním poměru mu přitom je známa.“ Toť vše. Žalovaný se tak v reakci na odvolací námitku omezil v podstatě pouze na konstatování skutkového stavu, respektive obecně známých skutečností, ale k důvodům, proč dle jeho názoru mělo žalobcovo jednání zvlášť škodlivý účinek, případně proč bylo v rozporu se služebním slibem, neuvedl zhola nic. Na této skutečnosti nemůže nic změnit fakt, že se k těmto skutečnostem vyjádřil správní orgán prvního stupně, ostatně žalovaný na tyto jeho názory ani neodkázal. Ani to by však dle krajského soudu nestačilo. Je totiž povinností služebního funkcionáře, aby v rozhodnutí, které vydal, uvedl důvody vydání rozhodnutí, z jakých podkladů vycházel při rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při jejich hodnocení a při výkladu právních a služebních předpisů, jakož i způsob, jakým se vypořádal s návrhy a námitkami účastníka a s jeho vyjádřením k podkladům rozhodnutí (viz § 181 odst. 5 služebního zákona). Těmto svým povinnostem zůstal žalovaný při vypořádání se s uvedenou odvolací námitkou hodně dlužen. Důvody, které podle něj umožnily uložit žalobci kázeňský trest odnětí služební hodnosti v souladu s § 186 odst. 7 služebního zákona krajský soud v přezkoumávaném rozhodnutí nenalezl. Uzavřel proto, že v části věnující se otázce druhu kázeňského trestu, respektive otázce důvodů a naplnění podmínek pro uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti, je žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76

odst. 1 písm. a) s. ř. s. V souvislosti s tím musel také přisvědčit žalobci, že s předmětnou odvolací námitkou se žalovaný ve svém rozhodnutí nevypořádal. Tato vada řízení by sama o sobě byla důvodem pro zrušení žalovaného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení dle § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.

Krajský soud však musel dát žalobci za pravdu ještě v jednom žalobním bodě. Z obsahu správního spisu zjistil, že dne 17. 12. 2007 skutečně proběhlo jednání senátu poradní komise žalovaného, jehož předmětem bylo žalobcovo odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Z tohoto jednání byl sepsán protokol, který je však podepsán pouze členy senátu poradní komise, nikoliv také žalobcem, který ovšem byl jednání přítomen a bylo mu poskytnuto slovo, jak je z obsahu protokolu patrno. Ve správním spise je dále jako příloha tohoto protokolu přiložen „Protokol z ústního vyjádření nprap. Ing. B. L. k projednávanému odvolání proti rozhodnutí náměstka krajského ředitele ve věcech služebního poměru ze dne 28. 11. 207, č.j. HSHK-768-5/N-2007“. Tento protokol je podepsán pouze mjr. JUDr. M. L., předsedou senátu poradní komise. Podpis žalobce opět schází.

Žalobce tvrdil, že při jednání poradní komise požádal o nahlédnutí do spisu, což mu mělo být odmítnuto s tím, že celý spis nemá poradní komise k dispozici a že do spisu může nahlédnout později. Tato skutečnost však podle něj nebyla zaprotokolována, stejně jako jeho plné vyjádření k věci. Ustanovení o řízení ve věcech služebního poměru (část dvanáctá služebního zákona) neobsahují výslovně úpravu institutu protokolu o jednání a jeho náležitostí. Že se ovšem i v tomto řízení protokoly o jednání vyhotovují předpokládá například Pokyn ředitele HZS Královéhradeckého kraje ze dne 8. 1. 2007 č. 1, který upravuje právě zřízení a jednání poradní komise žalovaného (bod I.7. Přílohy - Pokud odvolatel vezme při jednání své odvolání zpět, musí tak učinit písemně a výslovně přímo do protokolu o jednání.) Na náležitosti protokolu o jednání je pak dle krajského soudu nutno aplikovat zásady vyplývající z procesních předpisů upravujících jiné druhy správních řízení. Například ustanovení § 18 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, vyžaduje, aby protokol podepsaly všechny osoby, které se jednání nebo provedení úkonu zúčastnily. Odepření podpisu, důvody odepření a námitky proti obsahu protokolu se do protokolu zaznamenají. Stejně tak ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, stanoví, že protokol o ústním jednání po seznámení se s ním podepisují všechny osoby, která se jednání nebo provedení úkonu zúčastnily. Odepření podpisu, důvody tohoto odepření a námitky proti obsahu protokolu se v něm zaznamenají.

Z uvedeného je zřejmé, že k obecným zásadám správního řízení patří nejenom fakt, že o ústním jednání je správní orgán povinen sepsat písemný protokol, ale i to, že protokol o jednání podepisují všichni jeho účastníci. Pokud podepsat odmítnou, zaznamená se tato skutečnost do protokolu i s důvody odmítnutí. Tak v daném řízení odvolací orgán nepostupoval. Přitom právě ze shora uvedených důvodů je jedině protokol o jednání pramenem toho, jak ústní jednání proběhlo. Protokol je důkazním prostředkem a podává důkaz o tom, co je v něm uvedeno. Jedině však takový protokol, který má všechny náležitosti, k nimž nepochybně lze počítat i podpisy všech účastníků jednání, případně obsahuje záznam o odmítnutí

podpisu. Tyto náležitosti ale shora citované protokoly o jednání senátu poradní komise žalovaného ze dne 17. 12. 2007 nemají. Takovou situaci, kdy proti sobě stojí tvrzení žalobce a tvrzení žalovaného o průběhu tohoto jednání, nemohl krajský soud vyhodnotit jinak, než ve prospěch žalobce, protože pravdivost obsahu protokolu není stvrzena žalobcovým podpisem. Žalovaný totiž pochybil, když nevyhotovil protokol o jednání tak, jak měl. Fakt, že jsou protokoly, včetně toho o výpovědi žalobce, podepsány pouze členy poradní komise, nasvědčuje spíše pravdivosti tvrzení žalobce, že byly vyhotovovány až po jednání, což vzbuzuje pochybnosti i o samotném průběhu jednání poradní komise žalovaného. Že k této vadě řízení došlo je nepochybné a na tomto závěru by nic nemohl změnit ani navrhovaný výslech předsedy senátu poradní komise JUDr. L.. Ostatně ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení by došlo stejně z jiného důvodu shora uvedeného, jak krajský soud již dříve konstatoval. V dalším řízení tedy bude mít žalovaný dostatečný prostor pro nápravu tohoto pochybení s tím, že bude důsledně dbát žalobcových práv zakotvených v ustanovení § 174 odst. 1 písm. a) a b) služebního zákona, která platí i pro odvolací řízení dle § 190 stejného zákona.“

Z uvedeného je zřejmé, že krajský soud zrušil původní rozhodnutí žalovaného ze dvou důvodů. Z důvodu nepřezkoumatelnosti jeho závěrů ohledně uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti pro nedostatek důvodů a pro hrubé procesní pochybení v odvolacím řízení. Krajský soud se tedy logicky nejprve zaměřil na to, zda žalovaný v dalším řízení po vrácení věci a v novém, dnes žalobou napadeném, rozhodnutí tyto nedostatky napravil. A dospěl k závěru, že ano.

Pokud jde o uvedené procesní pochybení, pak ze správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce byl písemně informován o složení senátu poradní komise žalovaného i o termínu a místě projednání svého odvolání. K tomuto jednání se ale nedostavil. Správní spis dále obsahuje protokol z jednání senátu poradní komise dne 20. 11. 2008, který je všemi členy senátu podepsán. Jak již bylo uvedeno, žalobce se tohoto jednání nezúčastnil, proto jeho podpis na protokolu logicky absentuje. Dále byla žalobci dána možnost seznámit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, ke způsobu jejich zjištění, popřípadě navrhnout jejich doplnění. Ani této možnosti žalobce nevyužil, a proto následně žalovaný vydal přezkoumávané rozhodnutí. Takový postup byl dle krajského soudu zcela v souladu jak se služebním zákonem, tak s obecnými zásadami správního řízení vymezenými správním řádem. Dlužno také dodat, že žádné pochybení žalovaného v tomto směru nenamítal v žalobě ani žalobce.

Dále se tedy krajský soud zabýval žalobní námitkou, že ani v napadeném rozhodnutí žalovaný přezkoumatelným způsobem neodůvodnil přiměřenost uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti. Žalobce mu zejména vyčítal, že argumentoval tím, že žalobci bylo v minulosti uloženo více kázeňských trestů, když přitom řízení o nich stále probíhají. Dále také to, že základním kamenem jeho argumentace je žalobcova osobnost a ohrožení HZS.

Dle § 186 odst. 7 služebního zákona se kázeňský trest odnětí služební hodnosti ukládá za kázeňský přestupek se zvlášť škodlivým následkem, za porušení povinnosti vyplývající z omezení práv příslušníka, za jednání, kterým příslušník porušil služební slib, za opakované spáchání kázeňského přestupku se škodlivým následkem, jestliže předcházející uložení kázeňských trestů nevedlo v období 3 let k obnovení služební kázně příslušníka, za jednání, které má znaky přestupku a je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka, anebo za opakované dosahování neuspokojivých výsledků ve výkonu služby uvedené v závěru služebního hodnocení.

Jak již bylo shora uvedeno, správní orgán prvního stupně spatřil kázeňský přestupek žalobce v tom, že se nepodrobil psychologickému vyšetření za účelem ověření osobnostní způsobilosti k výkonu služby, ačkoliv ho k tomu služební funkcionář vyzval, čímž porušil ustanovení § 92 odst. 3 písm. e) služebního zákona. V odůvodnění svého rozhodnutí pak při úvaze o druhu trestu dospěl k závěru, že se jednalo o kázeňský přestupek se zvlášť škodlivým následkem a že současně tímto jednáním žalobce porušil služební slib. Tyto své závěry prvoinstanční správní orgán odůvodnil v předposledním a posledním odstavci na str. 3 a dále na str. 4 svého rozhodnutí.

K odvolacím námitkám žalovaný důvody, pro které se ztotožnil s názorem, že je na místě uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti, v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí dále rozvedl. Krajský soud odkazuje zejména na poslední odstavec na str. 3, na celou str. 4 a na prvé dva odstavce na str. 5 napadeného rozhodnutí, kde se této problematice žalovaný podrobně věnoval. Dospěl k závěru, že žalobce svým jednáním naplnil minimálně dvě ze zákonem stanovených podmínek pro uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti, neboť se mělo jednat jednak o kázeňský přestupek se zvlášť škodlivým následkem, jednak o jednání, kterým příslušník porušil služební slib. Žalovaný dále obšírně odůvodnil, v čem naplnění uvedených podmínek pro uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti spatřil. K těmto závěrům nemá krajský soud připomínek, neboť se s nimi ztotožňuje a považoval by za nadbytečné je opakovat či říkat jinými slovy totéž. Podotýká pouze s ohledem na žalobní námitky, že podstatou argumentace žalovaného není skutečnost, že by se žalobce měl dopouštět ještě jiných kázeňských přestupků. Přehnaná akcentace není věnována ani žalobcově osobnosti. Krajský soud tedy uzavírá, že žalovaný v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí (i ve spojení s odůvodněním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně) ozřejmil a objasnil důvody, pro něž byl žalobci za spáchaný kázeňský přestupek uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti, způsobem přezkoumatelným, srozumitelným a dostatečným. Ve shodě s ním je rovněž toho názoru, že k uložení kázeňského trestu odnětí služební hodnosti žalobci v přezkoumávané věci došlo v souladu s § 186 odst. 7 služebního zákona.

V souvislosti s tím krajský soud připomíná, že již ve svém shora citovaném rozsudku ze dne 14. 10. 2008, č.j. 30 Ca 13/2008-43, dospěl k závěru, že se žalobce svým jednáním kázeňského přestupku dopustil. Uvedl k tomu tehdy následující:

„Dle § 92 odst. 3 písm. e) služebního zákona je příslušník povinen se podrobit na výzvu služebního funkcionáře lékařskému a psychologickému vyšetření za účelem ověření zdravotní nebo osobností způsobilosti k výkonu služby. Dle § 2 písm. c) vyhlášky č. 487/2004 Sb. je důvodem zjišťování osobnostní způsobilosti domněnka, že příslušník je dočasně nebo trvale osobnostně nezpůsobilý k výkonu služby v bezpečnostním sboru. Zákon tedy nestanoví, že by služební funkcionář měl dotčeného příslušníka seznamovat z důvody, pro které jej k vyšetření vyzval. S ohledem na obsah správního spisu, zejména na stížnosti různých příslušníků HZS Královéhradeckého kraje na žalobcovo chování vůči nim, pak dal krajský soud za pravdu žalovanému, že zde shora citovaný důvod pro zjištění žalobcovy osobnostní způsobilosti byl.

Dle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 487/2004 Sb. zjišťuje osobností způsobilost příslušníka psycholog bezpečnostního sboru. Dle čl. 1 odst. 1 Pokynu generálního ředitele HZS ČR ze dne 18. 12. 2006 č. 13 zjišťování osobnostní způsobilosti uchazeče nebo příslušníka provádí psycholog hasičského záchranného sboru. Žalobce opakovaně tvrdil, že se vyšetření podrobit chtěl, ale u psychologa mimo resort. Zdůraznil, že nenamítal podjatost psychologů, kteří měli vyšetření provést, ale obával se manipulace s výsledky vyšetření ze strany služebních funkcionářů. Ze shora uvedeného ale plyne, že žalobce byl povinen se podrobit vyšetření u psychologa hasičského záchranného sboru. Jeho požadavek, aby vyšetření provedl psycholog mimo bezpečnostní sbor nebyl oprávněný. Žalobce předjímal, že výsledek vyšetření u psychologa hasičského záchranného sboru bude využit proti němu, ale nutno konstatovat, že se jednalo pouze o spekulaci. Nelze naopak přehlédnout, že žalobci bylo vyhověno v tom, že místo u místního psychologa mohl podstoupit vyšetření u psychologa hasičského záchranného sboru v Praze. Bylo tedy žalobcovou povinností toto vyšetření absolvovat. Vyhláška č. 487/2004 Sb. stanoví postup při přezkumném řízení v případě, že dotčený příslušník se závěry psychologa nesouhlasí. Lze přisvědčit žalovanému, že v tomto řízení případně nic nebránilo žalobci předložit jako důkaz pro svoji obranu posudek vypracovaný jiným než resortním psychologem a tento důkaz by v rámci přezkumného řízení musel být vzat v potaz.“

Na těchto závěrech nemá krajský soud důvod cokoliv měnit. Žalobce v žalobě napadá ve své argumentaci skutečnosti, které s přezkoumávaným kárným řízením vedeným proti jeho osobě nesouvisí buď vůbec nebo jenom nepřímo. Opomíjí však zásadní věc, tedy že bylo ze shora uvedených důvodů jeho povinností podrobit se nařízenému psychologickému vyšetření za účelem ověření osobností způsobilosti k výkonu služby. Neobstojí postoj žalobce, který dopředu považoval všechny resortní psychology, respektive jimi vypracované výsledky vyšetření, za zmanipulované funkcionáři HZS. Argumentace žalobce v této otázce je navíc značně protichůdná. Ačkoliv odmítl podrobit se vyšetření u klinické psycholožky ZdÚ Policie České republiky PhDr. A. V. v Hradci Králové (viz jeho dopis z 26. 6. 2007 a zpráva MUDr. V. Š. z 10. 7. 2007), v replice doručené krajskému soudu dne 10. 5. 2011 žalovanému vytýká, že mu nejprve nenařídil podrobit se psychologickému vyšetření u psychologů HZS na jejich detašovaném pracovišti

v Hradci Králové. Současně ale napadá i skutečnost, že při psychologickém vyšetření v Prazejejměla vyšetřitPhDr.S. coby externí pracovník, tedy nikoliv příslušník bezpečnostního sboru či občanský zaměstnanec. Uvedená rozporná argumentace tak svědčí o tom, co ostatně jasně vyplynulo z žalobcova vyjádření při jednání soudu, tedy že od počátku měl v úmyslu se předmětnému vyšetření u jakéhokoliv resortního psychologa vyhnout. V souvislosti s tím krajský soud znovu opakuje, že vyhláška č. 487/2004 Sb. umožňuje vyšetřovanému vyvolat v případě jeho nesouhlasu se závěry vyšetření přezkumné řízení, v němž není zapovězeno předkládat ze strany vyšetřovaného případné jiné relevantní důkazy na svoji obranu, například i odborný posudek vypracovaný mimoresortním psychologem. Takovým způsobem ovšem žalobce nepostupoval a svým jednáním se tak dopustil kázeňského přestupku, jak je mu správními orgány vytýkáno.

Krajský soud nemohl přisvědčit ani zbývajícím žalobním námitkám. Žalovaný v dalším řízení po vrácení věci postupoval zcela v intencích pokynů a závěrů krajského soudu obsažených v jeho již opakovaně zmiňovaném rozsudku ze dne 14. 10. 2008, č.j. 30 Ca 13/2008-43, což ostatně vyplývá z toho, co krajský soud uvedl shora.

Pokud jde o námitku promlčení (respektive správněji prekluze), pak krajskému soudu nezbývá, než znovu odkázat na shora citované závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené v jeho rozsudku ze dne 23. 6. 2010, č.j. 4 Ads 50/2010-68.

Pro přezkum zákonnosti napadeného rozhodnutí je pak nedůležitým stále ještě probíhající řízení ve věci žalobcova odvolání z funkce ekonomického náměstka HZS Královéhradeckého kraje, jehož součástí je i oběma stranami zmiňovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, č.j. 8 Ca 54/2007-28.

V postupu služebních funkcionářů (správních orgánů) vůči žalobci v průběhu správního řízení krajský soud neshledal, že by se dopustili jednaní vymezeného v § 77 služebního zákona. Jak již uvedl shora, kázeňské řízení se žalobcem proběhlo v souladu s příslušnými procesními předpisy a rozhodnutí žalovaného, které je jeho výsledkem, neseznal krajský soud ze shora uvedených důvodů nezákonným.

Protože tedy krajský soud žádnou ze žalobních námitek neshledal důvodnou, nezbylo mu, než žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř s. zamítnout.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl úspěšný žalovaný, ten však náklady řízení neúčtoval, protože mu žádné nevznikly.

Poučení :

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 26. května 2011

JUDr. Jan Rutsch, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru