Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 Ad 1/2011 - 38Rozsudek KSHK ze dne 23.11.2011

Prejudikatura

4 As 58/2006

6 Ads 25/2009 - 87

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
6 Ads 11/2012 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

30Ad 1/2011-38

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců JUDr. Pavla Kumprechta a Mgr. Heleny Konečné ve věci žalobců a) K. N., a b) M. K., obou zastoupených Mgr. Lenkou Korečkovou, advokátkou se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Sokolovská 1494, proti žalovanému řediteli Policie České republiky, krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 810, v řízení o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ve věcech služebního poměru ze dne 20. ledna 2011 č. ŘŘ-46/2011 a č. ŘŘ-47/2011, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ve věcech služebního poměru ze dne 20. ledna 2011 č. ŘŘ-46/2011 a č. ŘŘ-47/2011, se zrušují a věci se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 11. 920,-- Kč k rukám Mgr. Lenky Korečkové, advokátky se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Sokolovská 1494, a to do deseti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou napadenými rozhodnutími žalovaný zamítl odvolání žalobců proti rozhodnutím náměstka ředitele policie Královéhradeckého kraje ve věcech služebního poměru ze dne 24. listopadu 2010 č. VS-537/2010 a č. VS-538/2010, kterými byly zamítnuty žádosti žalobců na provedení obnovy řízení v souvislosti

Pokračování 30Ad 1/2011

s jejich propuštěním ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky, a uvedená rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu potvrdil.

Z obsahu odůvodnění shora citovaných rozhodnutí prvoinstančních správních orgánů i z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí žalovaného bylo možno zjistit následující skutkový stav věci. Služební poměr obou žalobců skončil na základě rozhodnutí náměstka ředitele krajského ředitelství policie Východočeského kraje pro vnější službu podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“). Rozhodnutí nabyla právní moci 22. 10. 2009. Proti žalobci a) bylo následně vedeno trestní stíhání pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Toto řízení bylo následně usnesením okresní státní zástupkyně ze dne 29. 1. 2010, č.j. 1 SV 13/2009-76, zastaveno. Žalobce b) trestně stíhán nebyl, byl ze služebního poměru propuštěn ze stejných důvodů jako žalobce a). Proto oba žalobci podali návrh na obnovu řízení ve věci svého propuštění ze služebního poměru. S jejich stěžejní námitkou, tedy že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru závisela na posouzení předběžné otázky, o níž bylo příslušným orgánem rozhodnuto jinak, přičemž touto předběžnou otázkou bylo, zda se žalobci dopustili zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, však správní orgány obou stupňů nesouhlasily. Podle žalovaného žalobci směšují dva druhy řízení, a to řízení trestní a řízení ve věcech služebního poměru. V řízení o propuštění příslušníka policie nerozhoduje služební funkcionář o tom, zda se konkrétní příslušník dopustil trestného činu, nýbrž posuzuje skutečnost, zda tento příslušník porušil služební slib zavrženíhodným jednáním, které má znaky trestného činu. Propuštění ze služebního poměru pak není trestní sankcí, ale je opatřením personálním, kdy služební funkcionář vystupuje v roli nadřízeného a hájí zájem policie, aby její součástí nadále nebyli příslušníci, kteří se dopustí protiprávního či jinak závažného a služební slib porušujícího jednání. Není tedy dle žalovaného podstatné, zda bude později orgány činnými v trestním řízení rozhodnuto, že jednání policisty nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu či přestupku.

Žalovaný nesouhlasil ani s názorem žalobců, že je v jejich případě dán důvod pro povolení obnovy řízení podle § 192 odst. 1 písm. c) služebního zákona, tedy že rozhodnutí se opírá o důkaz, který je nepravdivý. Mělo se jednat o výpovědi svědků B. a M.. Ti podali vysvětlení podle § 158 odst. 5 trestního řádu, když před tím byli poučeni i o trestní odpovědnosti za uvedení nepravdivých údajů. Skutečnost, že v trestním řízení vypovídat odmítli, nečiní dle žalovaného jejich předchozí vysvětlení nepravdivým a nemůže mít vliv na řízení ve věcech služebního poměru, neboť toto řízení obsahuje v § 180 odst. 2 služebního zákona speciální úpravu důkazních prostředků. Z tohoto ustanovení služební funkcionář v rámci zjišťování skutečného stavu věci vycházel a použil všechny zákonem povolené důkazní prostředky, které považoval za důležité.

Žalovaný proto uzavřel, že nevyšla najevo žádná nová skutečnost, která by existovala v době původního řízení a kterou nemohli žalobci, jimž byla ku prospěchu, bez svého zavinění v tomto řízení uplatnit a mohla odůvodňovat jiné řešení věci.

Pokračování 30Ad 1/2011

Meritorní rozhodnutí se také neopíralo o nepravdivý důkaz. Nepravdivost provedených důkazů nebyla nikým namítána nebo prokázána a v žádném rozhodnutí konstatována. Vydání rozhodnutí rovněž nezáviselo na posouzení předběžné otázky, kterou by příslušný orgán rozhodl jinak.

S těmito závěry žalovaného žalobci nesouhlasili a brojili proti nim podanou žalobou. Dle jejich názoru v důsledku nesprávných a nezákonných zamítnutí jejich žádostí o obnovu řízení došlo k nemožnosti přezkumu předchozích pravomocných rozhodnutí služebního funkcionáře, v důsledku kterých utrpěli řadu materiálních a imateriálních škod. Služební funkcionáři obou stupňů měli ve svých rozhodnutích porušit ustanovení § 180 a 181 odst. 2 služebního zákona. Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru se totiž dle žalobců opírala o důkazy, o nichž bylo v průběhu trestního řízení zjištěno, že jsou nepravdivé.

Mělo se jednat o úřadní záznamy o podání vysvětlení svědků předmětné události V. B. a Š. M. a dále o úřední záznam o podání vysvětlení samotného pachatele K. B.. V trestním řízení bylo zjištěno, že údajní svědci jednání policistů nebyli zadržení K. B. ani následné činnosti policistů v obci vůbec přítomni. A K. B. v procesním postavení svědka po předchozím poučení dle § 100 trestního řádu odmítl vypovídat. Jeho předchozí podané vysvětlení tedy nemůže sloužit jako důkaz v trestním řízení a nemůže být ani podkladem pro případné jeho trestní stíhání, například za trestný čin křivého obvinění. Žalobci vyjádřili přesvědčení, že s touto skutečností byl K. B. vzhledem ke své bohaté trestní minulosti obeznámen a kalkuloval s ní. Na počátku řízení tak úmyslně uváděl nepravdivé skutečnosti, které měly zamezit jeho vlastnímu postihu za řízení vozidla bez oprávnění a současně uškodit zasahujícímu policistovi. Stejnými úvahami a pohnutkami se dle mínění žalobců řídilo i chování dalších údajných svědků.

Služební funkcionáři si tak měli vybrat pro svá rozhodnutí pouze pro ně příhodné výpovědi údajných svědků a pachatele a následně změny v jejich výpovědích odmítají registrovat s odkazem na „speciální“ úpravu týkající se důkazních prostředků obsaženou ve služebním zákoně a nezávislost řízení o služebním poměru, což dle žalobců vzápětí popírají použitím úředních záznamů z trestního řízení jako důkazních prostředků. Ad absurdum, i kdyby tedy K. B. jako svědek změnil výpověď například v tom smyslu, že si vše vymyslel, odmítli by zřejmě služební funkcionáři k této výpovědi přihlížet s odkazem na speciální úpravu služebního zákona.

Proto žalobci uzavřeli, že lze ze shora uvedeného jednoznačně dovodit, že obsah úředních záznamů, které byly použity v řízení o propuštění ze služebního poměru, je nepravdivý a je tak důvod pro obnovu řízení podle § 192 odst. 1 písm. c) služebního zákona.

Za ještě závažnější pochybení však žalobci považují nerespektování zásady vázanosti služebního funkcionáře pravomocným rozhodnutím otázky, která se v řízení vyskytne, příslušným orgánem, jež je obsažena nejen v § 180 odst. 5

Pokračování 30Ad 1/2011

služebního zákona, ale i v jiných procesních předpisech. V právním státě totiž dle nich není možné připustit, aby existovala dvě správní rozhodnutí, která by z podobných skutkových zjištění činila diametrálně odlišné závěry.

Státní zástupkyně v usnesení o zastavení trestního stíhání konstatovala, že nebylo prokázáno, že by se žalobci jednání uvedeného ve sdělení obvinění a v rozhodnutí služebního funkcionáře o propuštění ze služebního poměru dopustili. Žalobci souhlasí s názorem žalovaného, že služební funkcionář nemusí vyčkat rozhodnutí o tom, zda bude jednání policisty shledáno přestupkem či trestným činem, ale nepochybně musí zjistit skutečný stav věci a pouze na základě něho může policistu propustit ze služebního poměru. Pokud tedy bylo v trestním řízení vydáno rozhodnutí, ze kterého plyne, že nebylo prokázáno, že se policista dopustil jednání, pro které byl propuštěn, je dle žalobců správní orgán takovým rozhodnutím dle § 180 odst. 5 služebního zákona vázán a v návaznosti na to je povinen svým rozhodnutím rozpor mezi přezkoumávaným rozhodnutím a rozhodnutím, kterým je vázán, odstranit. A právě proto měl dle žalobců správní orgán obnovu řízení v souladu s § 192 odst. 1 písm. b) služebního zákona povolit. A ne význam rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení zpochybňovat a překrucovat.

Proto žalobci navrhli, aby krajský soud žalobou napadená rozhodnutí žalovaného i jim předcházející rozhodnutí náměstka ředitele krajského ředitelství policie v Hradci Králové zrušil a věc vrátil příslušnému služebnímu funkcionáři k dalšímu řízení.

Žalovaný podal k žalobě vyjádření. V jeho úvodu popsal skutkové okolnosti, které předcházely vydání rozhodnutí o propuštění žalobců ze služebního poměru. Dne 13. 4. 2009 kolem 20. 30 hodin vyjel žalobce a) jako člen motorizované hlídky spolu s pprap. M. K. na telefonické oznámení žalobce b) do obce Uhřinov pro podezření ze spáchání trestného činu řízení motorového vozidla řidičem K. B.. Při projíždění obcí Uhřinov vjel řidič služebního vozidla pprap. M. K. nepřiměřenou rychlostí do zatáčky, dostal smyk a se služebním vozidlem vyjel mimo vozovku, čímž došlo k jeho rozsáhlému poškození. Pprap. K. i spolujezdec žalobce a) na tuto situaci reagovali tak, že za pomoci žalobce b), který byl v tu dobu mimo službu, umístili do prostoru křižovatky osobní motorové vozidlo K. B. s tím, že jmenovaného označili za viníka dopravní nehody. Tuto verzi průběhu dopravní nehody nahlásili na operační středisko, ač věděli, že je nepravdivá. Usnesením Okresního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 11. 9. 2009, č.j. 1 SV 13/2009-1, státní zástupkyně zahájila trestní stíhání pprap. K. a žalobce a) pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Státní zástupkyně následně usnesením ze dne 29. 1. 2010, č.j. 1 SV 13/2009-76, trestní stíhání obou obviněných zastavila, neboť shledala, že skutek výše jmenovaných není trestným činem. Skutečnost, že k jednání došlo, není dle žalovaného zpochybněna, což podpořil citací ze shora citovaného usnesení o zastavení trestního stíhání : „Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností o průběhu skutkového děje je nutné konstatovat, že posuzovaný skutek se stal, ale není trestným činem a není důvod k postoupení věci, neboť v jednání

Pokračování 30Ad 1/2011

K. N. není spatřován ani přestupek či jiné obdobné jednání“. Dále žalovaný v podstatě zopakoval odůvodnění napadených rozhodnutí.

Závěrem svého vyjádření zopakoval, že nebyla zjištěna nepravdivost důkazů a vydání rozhodnutí nezáviselo na posouzení předběžné otázky, kterou by služební orgán rozhodl jinak. Služební funkcionář správně vyhodnotil shora popsané jednání žalobců jako zavrženíhodné, před kterým má policie ze samého svého poslání ostatní chránit. Šlo o jednání, které je v rozporu s právními normami, případně se neslučuje s obecně uznávanými morálními principy, a je schopné současně ohrozit dobrou pověst policie. Delikty jejích příslušníků jsou totiž dle žalovaného společností velmi citlivě vnímány, a proto musí příslušníci vystupovat profesionálně a nevzbuzovat jakékoliv pochybnosti o postavení policie ve společnosti a plnění jejích úkolů. Žalobci dle něj zároveň neprojevili dostatek kázně, potřebné úrovně právního vědomí, sebeovládání a morálních zásad potřebných k výkonu služby. Proto navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “s. ř. s”). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., když k takovému postupu dal žalovaný souhlas výslovně, žalobci pak tento souhlas udělili postupem dle § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s., o čemž byli ve výzvě předsedy senátu řádně poučeni. O věci usoudil následovně.

Přezkoumávaná věc souvisí nepochybně zejména s aplikací ustanovení § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona, podle něhož příslušník musí být propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru.

Toto ustanovení dává služebnímu funkcionáři možnost ukončit služební poměr příslušníkovi, který se dopustí tak závažného jednání, že je neslučitelné s postavením příslušníka bezpečnostního sboru. Ona vysoká míra závažnosti, kterou se musí takové jednání příslušníka vyznačovat, je dána mimo jiné právě požadavkem, že toto jednání musí vykazovat znaky trestného činu. V takovém případě má tedy služební funkcionář možnost skončit služební poměr ještě před tím, než bude příslušník za takové jednání pravomocně odsouzen. Nepochybně tedy služební funkcionář jako správní orgán nemusí vyčkat rozhodnutí soudu o tom, zda bude jednání příslušníka trestným činem skutečně shledáno.

To však nezbavuje služebního funkcionáře povinnosti zjistit skutečný stav věci, neboť pouze na základě skutečného stavu věci může policistu ze služebního poměru propustit (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2007, č.j. 4 As 58/2006-94; dostupný na www.nssoud.cz).

V přezkoumávané věci vedla k popuštění žalobců ze služebního poměru nepochybně také skutečnost, že se jím vytýkané jednání jevilo zpočátku jako trestný čin. Z rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, která byla správním orgánem Pokračování 30Ad 1/2011

prvého stupně vydána u obou žalobců dne 5. 10. 2008 je zřejmé, že hlavní impulsem pro tento krok byla skutečnost, že obdržel usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 11. 9. 2009, č.j. 1 SV 13/2009-1, kterým bylo zahájeno trestní stíhání proti žalobci a) a proti pprap. M. K. pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona.

Obsah správního spisu pak dává za pravdu tvrzení žalobců, že k hlavním důvodům pro zahájení zmíněného trestního stíhání patřily úřední záznamy o podaném vysvětlení, které učinily v období měsíců duben až květen 2009 údajní svědci celé události K. B., jeho bratr V. B. a Š. M..

Usnesením ze dne 29. 1. 2010, č.j. 1 SV 13/2009-76, však státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové trestní stíhání žalobce a) zastavila z důvodu, že předmětný skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Z odůvodnění tohoto usnesení lze dovodit, že K. B. odmítl ve věci jako svědek vypovídat a nepotvrdila se ani tvrzení, která v podání vysvětlení uvedli V. B. a Š. M.. Ti v podání vysvětlení tvrdili, že byli předmětnému jednání přítomni a popisovali jej, po zahájení trestního stíhání však bylo zjištěno, že nikdo z údajných svědků předmětnému jednání přítomen nebyl.

Dle § 192 odst. 1 písm. c) služebního zákona se řízení, které je ukončeno rozhodnutím, jež nabylo právní moci, na žádost účastníka obnoví, jestliže se opírá o důkaz, o němž se zjistilo, že je nepravdivý. A taková situace dle krajského soudu v přezkoumávané věci nastala. Jak je patrno ze shora uvedeného, podezření, že jednání žalobců naplnilo znaky trestného činu, vzniklo zejména na základě obsahu vysvětlení, která podali K. B., V. B. a Š. M.. Minimálně důkazy spočívající ve výpovědích svědků V. B. a Š. M. se ukázaly jako nepravdivými. Státní zástupkyně pak trestní stíhání (bezpochyby také v důsledku této skutečnosti) zastavila, neboť nebylo prokázáno, že by předmětné jednání propuštěných policistů bylo trestným činem.

Přehlédnout či opomenout tato fakta dle krajského soudu není možné. Znamenalo by to v důsledku porušení povinnosti služebního funkcionáře rozhodovat na základě stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 180 odst. 1 služebního zákona).

Krajský soud tedy opakuje svůj závěr, že ze shora uvedených důvodů shledal v případech obou žalobců důvody pro obnovu řízení dle § 192 odst. 1 písm. c) služebního zákona. Z toho důvodu mu nezbylo, než žalobou napadená rozhodnutí žalovaného dle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Krajský soud připomíná, že právním názorem, který ve zrušujícím rozsudku vyslovil, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.)

V dalším řízení tedy žalovaný přizpůsobí svůj procesní postup shora uvedenému právnímu názoru krajského soudu. Správní orgány posoudí, zda jsou v případě žalobců naplněny i zbývající zákonné předpoklady pro nařízení obnovy

Pokračování 30Ad 1/2011

řízení (viz § 192 odst. 2 služebního zákona) a pokud ano, pak dle krajského soudu nebude zákonných důvodů pro zamítnutí jejich žádostí o obnovu předmětných řízení o propuštění ze služebního poměru.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měli úspěch žalobci. Ti zaplatili na soudních poplatcích 4.000,- Kč. Odměna jejich zástupkyně pak vychází z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že ve věci učinila 4 společné úkony právní služby při zastupování dvou osob (2x převzetí a příprava zastoupení, 2x sepis žalobního návrhu) po 1.680,- Kč (§ 9 odst. 3 písm. f/ a § 12 odst. 4 advokátního tarifu v souvislosti s jeho Čl. II). Dále má nárok na úhradu 4 režijních paušálů po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu v souvislosti s jeho Čl. II). Doklad o tom, že by byla registrována jako plátce DPH, zástupkyně žalobců nepředložila. Proto krajský soud zavázal žalovaného povinností žalobcům tyto prokázané náklady řízení uhradit k rukám jejich zástupkyně, která je advokátkou (§ 149 odst. 1 občanského soudního řádu za použití § 64 s. ř. s.).

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.). Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové.

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 23. listopadu 2011 JUDr. Jan Rutsch, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru