Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 61/2018 - 56Rozsudek KSHK ze dne 14.04.2020

Prejudikatura

2 As 44/2005

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 As 145/2020

přidejte vlastní popisek

30 A 61/2018-56

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci

žalobců: a) J. M.

a b) Rohozecký okrašlovací spolek, z. s. se sídlem Malý Rohozec 4, 511 01 Turnov jednající Mgr. Lukášem Berndtem, předsedou spolku

proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje se sídlem U Jezu 642/2a, 461 80 Liberec

za účasti: 1. Města Turnov se sídlem Antonína Dvořáka 335, 511 01 Turnov a 2. KAMAX s. r. o., IČ: 47455705 se sídlem Nudvojovice 1474, 511 01 Turnov zastoupený advokátem JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., společníkem AK Novotný & Partners, s. r. o.

se sídlem Jičín, Valdštejnovo náměstí 76, PSČ 506 01

v řízení o společné žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2018, č. j. OÚPSŘ 7/2018-330-rozh.,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Rozhodnutím ze dne 12. 3. 2018, č. j. OÚPSŘ 7/2018-330-rozh., zamítl žalovaný odvolání celkem osmi účastníků správního řízení proti rozhodnutí Městského úřadu Turnov (dále také „prvoinstanční správní orgán“ nebo „stavební úřad“) ze dne 25. 9. 2017, č. j. SU/17/4772/PEJ, a toto potvrdil. Tímto prvoinstančním správním rozhodnutím byly dodatečně povoleny „stavební úpravy skladovací haly - vestavba kalící linky v areálu Kamax - Vesecko“ na stavební parcele č. 1000, parc. č. 695/20 a parc. č. 695/21 v katastrálním území Daliměřice (dále jen „stavba“). Proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného podali žalobci a) a b) společnou žalobu, kterou odůvodnili následujícím způsobem.

I. Obsah žaloby

2. Žalobci napadli žalované rozhodnutí ze dvou důvodů. Za prvé namítali, že dodatečně povolená stavba nesplňuje požadavky na zachování kvality prostředí a zdravých životních podmínek uživatelů okolních staveb, a to s odkazem na § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území a § 10 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby. Dále poukazovali na § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle něhož je vlastník povinen zdržet se všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku.

3. Právě z pohledu těchto předpisů bylo podle žalobců třeba přezkoumat soulad dopadů užívání stavby na okolí, tedy „z hlediska souhrnu všech vlivů v kontextu s místními poměry, kdy i podlimitní vlivy stavby mohou ve své kumulaci působit narušení požadavků uvedených předpisů provádějících stavební zákon – to však žalovaným nebylo řádně reflektováno, a tedy jeho závěr o nedůvodnosti dané námitky nemůže obstát,“

4. Podle žalobců přináší stavba do území negativní vlivy spojené s průmyslovou výrobou, tj. zejména obtěžování hlukem, znečišťujícími látkami, zápachem a dalšími imisemi, což narušuje pohodu bydlení a způsobuje zhoršení životních podmínek v daném území nad míru přiměřenou místním poměrům. Žalobci přitom poukazují na několikaleté zkušenosti s daným provozem. Obtěžování hlukem podle nich spočívá v hučení, dunění, rachocení motorů kamionů, hluk vzniká při manipulaci s materiálem apod. To vše podle žalobců znemožňuje klidný spánek, ve dne nelze větrat, posedět na zahradě či dát ven spát dítě. Jsou prý dny, kdy na sebe musí sousedé přes plot křičet, aby se vůbec slyšeli. Vzhledem k tomu mají žalobci obtěžování provozem stavby za nepřiměřené poměrům dané lokality a za nepřípustné omezování obvyklého užívání domů a pozemků určených k bydlení, včetně nemovitostí žalobce a), jeho domu č. p. x. V těchto souvislostech žalobci odkazovali na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn 2 As 44/2005, podle něhož narušení pohody bydlení není vázáno pouze na splnění limitů stanovených právními předpisy (např. limitů hlukových, znečištění ovzduší apod.), ale je nutno objektivně existující souhrn činitelů a vlivů posuzovat každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech.

5. V souvislosti s tvrzeným navýšením hlukové a emisní zátěže žalobci poukazovali na stanovisko Krajské hygienické stanice Libereckého kraje ze dne 14. 8. 2013, č. j. KHSLB 18867/2013, podle něhož hluk z areálu KAMAX nepřekročí příslušné hlukové limity, avšak v součtu s hodnotami hlukového pozadí se pohybuje na jejich hranici. Podle zkušeností žalobců je však hluková zátěž více obtěžující, než bylo předpokládáno. To je navíc umocněno nárůstem znečišťujících látek v ovzduší, neboť jde o nový stacionární zdroj znečištění ovzduší, jehož roční emise tuhých znečišťujících látek překračuje 5 t a jehož roční emise těkavých organických látek překračuje 1 t. „Při měření provedeném v prosinci 2013 bylo v lokalitě naměřeno několikanásobné překročení imisního limitu pro benzo(a)pyren, jakož i překročení imisního limitu pro oxidy dusíku (byť pouze na základě krátkodobého měření, nikoli ročního průměru, k němuž se limit vztahuje). Z Autorizovaného

Za správnost vyhotovení: I. S.

hodnocení zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalicí linky v novém areálu firmy Kamax s. r. o. – městská část Turnova – Vesecko (zpracovaného v srpnu 2013) např. vyplývá závěr o aditivním zvýšení celkové úmrtnosti exponované populace o 5,3% v důsledku navýšení koncentrace PM10 v ovzduší.“

6. Z uvedeného žalobci dovozovali, že ve svém souhrnu tyto vlivy, byť samy o sobě mohou být podlimitní, působí rozpor s požadavky § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb. a § 10 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Podle žalobců se stavební úřad ani žalovaný těmito otázkami nezabývali. Podle § 111 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), dále jen „stavební zákon“, je přitom stavební úřad povinen ověřit i účinky budoucího užívání stavby, tj. nikoli jen hmoty stavby jako takové, ale jejího užívání (provozu).

7. Podle žalobců opírá žalovaný závěr o nedůvodnosti uvedené námitky o následující mylná či o věci nevypovídající zjištění (dále citace ze žaloby):

„ Žalovaný vychází z toho, že obytné domy (včetně nemovitostí žalobce 1) byly postaveny v průmyslové zóně, tedy pokud do území přibyl další provoz (kalící linka), nemá to vliv na zátěž přiměřenou místním poměrům.

K tomuto žalobci uvádí, že okolní obytné domy (včetně domu žalobce a/) byly postaveny v osmdesátých letech na konci průmyslové zóny v zadní části areálu pivovaru, a to v pivovarské zahradě na břehu rybníka v sousedství polí, tedy v prostředí klidného bydlení; jiný průmysl v okolí v té době nebyl. Situování domů bylo zvoleno tak, aby hluk z provozu pivovaru nepronikal k obytným domům. Byť se tedy jedná o domy vedle výrobního provozu (pivovaru), jednalo se o klidné obytné prostředí; poměry dané lokality tedy nebyly charakterizovány nějakou stávající (historickou) zvýšenou zátěží, kterou by bylo možno promítat do posuzování stávajících poměrů dané lokality.

K tomuto žalobci doplňují, že se nedomáhají prostředí, které bude odpovídat kvalitě prostředí vilové zástavby; žalobci pouze důvodně uvádí, že dodatečně povolovaná stavby působí obtěžování okolních obytných nemovitostí i nad míru přiměřenou poměrům daného území (určeného pro výrobu a skladování), kdy v tomto území lze očekávat určitou zvýšenou míru hluku či znečištění, avšak ani ta nemůže překročit míru, po kterou je v zásadě znemožněno užívání sousedních obytných nemovitostí (včetně nemovitostí žalobce a/), kdy se nelze normálně vyspat, odpočinout po práci apod., jako je tomu v tomto případě.

- Žalovaný dále mylně vychází z toho, že dílčí změna činnosti v hale (namísto skladování provoz kalicí linky) nevybočí z míry přípustné místním poměrům, že dopad daného provozu nebude nestejnorodý dosavadnímu využití území a že průmyslový charakter daného prostředí se zásadně nezmění (neboť skladování a výroba jsou činnosti „sobě blízké“); dle žalovaného se nejedná o zásadní změnu v poměrech v území v úrovni „šoku“.

K tomuto žalobci zdůrazňují, že uvedené je zcela nepravdivé, neboť nepřiměřená hluková zátěž okolních obytných domů (včetně nemovitostí žalobce) počala až se zprovozněním předmětné dodatečně povolované stavby (kalicí linky).

Dosavadní provoz, jak pivovaru, tak i staveb v nové průmyslové zóně, nepůsobil v žádném případě nadměrný a z poměrů daného místa vybočující hluk, tato obecně i z poměrů daného místa vybočující hluková zátěž počala až se zprovozněním dané kalicí linky; právě provoz dodatečně povolované stavby přinesl zásadní změnu do poměrů v území (použijeme-li slova žalovaného, jednalo se právě o změnu v úrovni „šoku“) a jedná se tedy nepochybně o hluk nad míru přiměřenou místním poměrům.

- Žalovaný dále zcela nepravdivě uvádí, že „tovární provoz a s tím spojení „lomoz“ – „ruch“ v místě byly obvyklé desítky let (pivovar)“.

Není pravdou, že by zde hluk („lomoz“ či „ruch“) byl desítky let; jak již je uvedeno výše, pivovar postavil obytné domy v místě, kde je svým provozem nebude rušit a neruší je ani dnes (hluk z výroby v pivovaru je slyšet na opačné straně pivovaru, nikoli u řadových domů č. p. 51 - 54). Výrazně obtěžující a poměrům dané lokality zcela nepřiměřený hluk přišel až se zahájením provozu kalicí linky společnosti Kamax s. r. o.

- Žalovaný uvádí, že vestavba kalicí linky nebude „podstatně omezovat obvyklé užívání pozemků (staveb) v území“.

Za správnost vyhotovení: I. S. Jak již je uvedeno výše, právě provoz této stavby znemožňuje obvyklé užívání sousedních obytných nemovitostí, včetně nemovitostí žalobce a/).

- Žalovaný dále hovoří o vybudovaném „protihlukovém“ valu (vybudovaném na základě souhlasu stavebního úřadu ze dne 23. 3. 2017, č. j. SU/17/1782/PEJ, sp. zn. SÚ/1544/17/PET), který hlukovou situaci zlepšuje.

K tomuto je třeba především uvést, že se nejedná o žádný protihlukový val! Jak vyplývá ze souhlasu stavebního úřadu ze dne 22. 3. 2017 ( - ), jedná se o hrubé terénní úpravy pro přístavbu nové haly (lisovny), v jejichž rámci má dojít k nasypání zeminy na úroveň aktivní zóny zpevněných ploch. Jedná se tedy o haldu zeminy připravenou na násyp plochy pod plánovanou lisovnu. Jedná se tedy o mezifázi daných terénních úprav, nikoli o trvalý protihlukový val. S tímto „valem“ tedy nelze ve vztahu k dodatečnému povolení dané stavby počítat.

- Žalovaný se dále dovolává stanoviska Krajské hygienické stanice Libereckého kraje ze dne 11. 1. 2017, č. j. KHSLB 27815/2016, ačkoli toto stanovisko bylo vydáno pro účely kolaudace dané stavby, nikoli v řízení o jejím dodatečném povolení.

Toto stanovisko se opírá o měření hluku provedené dne 3. 11. 2016, nicméně vzhledem k tomu, že nebylo vydáno pro účely tohoto řízení, dotčený orgán se nikterak nezabýval námitkami uvedenými ve vztahu k tomuto měření v podání účastníků řízení ze dne 5. 11. 2016. Žalobci připomínají, že toto měření proběhlo v podmínkách, které neodpovídaly skutečnému provozu, zejména na manipulační ploše mezi domy č. p. 51 – 54 a skladovou halou nedocházelo k žádné nakládce nebo vykládce kamionů, což je však na dané ploše běžné, a to i v nočních hodinách (v době měření se přitom nakládalo pouze u doků, které jsou umístěny na druhé straně skladové haly); byly též zavřeny světlíky a vrata, což též není běžný provozní stav.

Jestliže se tedy toto stanovisko opírá o měření, které nezachycuje skutečnou hlukovou zátěž působenou provozem dané stavby, nemůže být ani podkladem pro rozhodnutí žalovaného, které by mělo být vydáno na základě zjištěného stavu věci (§ 3 správního řádu).

- Dále se žalovaný dovolává závazného stanoviska vydaného k dodatečnému povolení dané stavby Krajskou hygienickou stanicí Libereckého kraje ze dne 14. 8 2013, č. j. KHSLB 18867/2013, ačkoli ani toto stanovisko nikterak nevyvrací žalobci výše uvedené skutečnosti.

Žalovanému je tedy též nutno vytknout, že pro nové rozhodování ve věci (po zrušení předchozího rozhodnutí správním soudem) nebylo obstaráno nové závazné stanovisko orgánu ochrany veřejného zdraví (hygienické stanice); stanovisko hygienické stanice z roku 2013 (včetně jeho potvrzení Ministerstvem zdravotnictví z roku 2014) nemůže být totiž bezvadným podkladem pro touto žalobou napadené rozhodnutí, neboť toto stanovisko:

-bylo vydáno před 5 lety a nelze je tak považovat za aktuální (žalobci připomínají, že rozhodnutí musí vycházet ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí),

-v mezidobí došlo ke změně právních předpisů na ochranu před hlukem; stanovisko z roku 2013 nemůže nikterak osvědčovat soulad záměru s požadavky nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění jeho změny provedené nařízením č. 217/2016 Sb.

-nikterak nemohlo zohlednit skutečnou hlukovou zátěž působenou provozem dané stavby tak, jak je působena při skutečném provozu zařízení a jak je popsána výše (stanovisko bylo vydáno před tím, než byla stavba zprovozněna; stavba je však již v provozu, tedy mělo být nyní vycházeno nikoli z modelových studií, ale ze skutečného stavu věci při provozu dané stavby),

-nikterak nemohlo zohlednit v řízení následně předložené podklady ani se vyjádřit k připomínkám vzneseným proti provedenému měření (podání účastníků řízení ze dne 5. 11. 2016; námitkami proti tomuto měření se potom nezabýval ani žalovaný, ačkoli odvolání žalobců na ně výslovně odkazuje).“

8. Z uvedeného žalobci dovozovali nezákonnost žalovaného rozhodnutí, neboť podle nich nebyla v řízení prokázána nedůvodnost námitky ohledně zachování kvality prostředí a zdravých životních podmínek uživatelů okolních staveb.

Za správnost vyhotovení: I. S.

9. Ve druhé žalobní námitce žalobci namítali, že stavba není v souladu s územně plánovací dokumentací. Důvod toho spatřovali v tom, že předmětná výroba je činností hutnickou, neboť kalením dochází ke změně struktury a vlastností kovu. V tomto směru se odkazovali na znalecký posudek č. 55/2013 soudního znalce Prof. Ing. K. M., CSc., ze 30. 8. 2013 (podle jeho závěru „Kalení je postup používaný v metalurgii při zušlechťování oceli a patří tedy do oboru hutnictví“). Žalovanému vytýkají závěr, že kalicí linka nemá charakter těžkého průmyslu, když byla vestavěna do již hotové haly, a neuvádí, na základě jakých skutečností a úvah došel ke zjištění, že se o těžký průmysl nejedná.

10. Žalobci poté sami definují těžký průmysl jako průmysl, který nevyrábí výrobky pro přímou spotřebu (pro konečného spotřebitele), ale suroviny či výrobky užívané v další výrobě. Tak je tomu podle nich i případě projednávané stavby, neboť nedochází k vyrábění finálních výrobků pro konečného spotřebitele, ale o kalení šroubů, které jsou užívány v další výrobě. Z toho dovozují, že je předmětná stavba hutnickým provozem těžkého průmyslu, a proto že je v dané funkční ploše dle územního plánu města Turnov nepřípustná. A to i z toho důvodu, že dlouhodobě zatěžuje životní prostředí, a to zejména z hlediska hlukové zátěže, jak již uvedeno vpředu.

11. Podle žalobců jde dále o výrobu, která narušuje užívání pozemků, staveb a zařízení za hranicí pozemku a snižuje kvalitu prostředí souvisejících území, tj. i území, v němž se nachází nemovitost žalobce a). Stejně tak se jedná o výrobu obtěžující své okolí spadem znečišťujících látek, jak je zřejmé i z rozptylových modelů šíření znečišťujících látek z dané výroby v ovzduší. Jedná se o výrobu, jež by setrvale a dlouhodobě zatěžovala životní prostředí za hranicemi daného pozemku, a tedy o činnost v daném místě nepřípustnou i dle územního plánu města Turnova. Žalobci přitom odkazovali na Autorizované hodnocení zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalicí linky, zpracované Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem v srpnu 2013.

12. Žalobci uzavřeli žalobu s tím, že se žalovaný řádně nevypořádal s odvolacími námitkami, když přesvědčivě a přezkoumatelným způsobem neuvedl, z jakého důvodu je shledal nedůvodnými. Vzhledem k tomu navrhovali žalované rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

II. Vyjádření žalovaného k žalobě

13. Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 28. června 2018. Nejprve připomněl, že o dané věci již jednou rozhodl, a to rozhodnutím ze dne ze dne 10. 7. 2014, č.j. OÚPSŘ 93/2014-330-rozh. To však bylo nadepsaným krajským soudem zrušeno a věc mu byla vrácena zpět k dalšímu řízení spolu s právním názorem, jak má v dané věci v dalším řízení postupovat. V rozsudku krajského soudu bylo konstatováno, že v řízení o dodatečném povolení stavby byly opatřeny podklady osvědčující skutečnost, že z pohledu veřejného práva není stavba v rozporu s požadavky zvláštních právních předpisů. Jinými slovy, krajský soud se se závěry žalovaného i stavebního úřadu v tomto směru ztotožnil.

14. Pochybení však shledal ve vypořádání námitek ohledně zachování kvality prostředí a zdravých životních podmínek v daném území (obtěžování hlukem, znečisťujícími látkami, zápachem a dalšími imisemi, které by narušily pohodu bydlení) v kontextu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 2 As 44/2005, konkrétně v tom, že nebyly posouzeny též v intencích právní úpravy obsažené v občanském zákoníku. Vzhledem k tomu krajský soud předchozí rozhodnutí žalovaného v dané věci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

15. Protože krajský soud dospěl k závěru, že stavba byla stavebním úřadem i žalovaným řádně posouzena z hledisek veřejného práva, nebylo nutné se touto stránkou věci znovu zabývat, respektive se bylo možné opřít o odůvodnění dřívějšího rozsudku krajského soudu. Pokud jde o občanskoprávní námitky, tak ty byly obsáhle vypořádány na str. 21 až 24 prvoinstančního

Za správnost vyhotovení: I. S.

rozhodnutí stavebního úřadu a na str. 22 žalovaného rozhodnutí. Tím oba správní orgány napravily vady dříve vytýkané krajským soudem ohledně neposouzení občanskoprávních námitek dle občanského zákoníku.

16. Podle žalovaného tak bylo rozhodnuto o občanskoprávních námitkách proti dodatečnému povolení stavby přezkoumatelným způsobem. Vzhledem k tomu také v dalším odkazoval na odůvodnění rozhodnutí. Neztotožnil se s námitkami, že by nevypořádal všechny odvolací námitky. Navrhoval žalobu zamítnout.

III. Replika žalobce a) na vyjádření žalovaného k žalobě

17. Na vyjádření žalovaného k žalobě reagoval žalobce a) spolu se Z. V., M. R. 52, T. Dlužno ovšem konstatovat, že jmenovaná není ani účastnicí daného přezkumného řízení, ani osobou zúčastněnou na řízení. Materiálně je však tato skutečnost irelevantní, neboť uplatnil-li tuto repliku i jen jeden ze žalobců, byla brána krajským soudem v úvahu při rozhodování i tak.

18. K vyjádření žalovaného na straně druhé (zde žalovaný poukazoval na to, že ve vypořádání námitek Z. V. ohledně hluku a obtěžování znečisťujícími vlivy, zápachem a dalšími imisemi z hlediska zvláštních právních předpisů neshledal krajský soud závad) žalobce a) uvedl, že „V době, kdy podávala žalobu ona, byly její námitky, týkající se provozu kalírny (zejména obtěžování hlukem), v rovině předpokladů. Nyní vycházejí ze zkušeností s několikaletým provozem kalírny, protože linka byla bezprostředně po vydání prvního dodatečného stavebního povolení uvedena do provozu…“.

19. Dále žalobce a) polemizuje s vyjádřením žalovaného ohledně umístění stavby (umístěna byla skladová hala, nikoliv výrobní) a že v daném území je nepřípustné využití pro těžký průmysl a jakoukoliv výrobu, jež by obtěžovala své okolí, jako je tomu v daném případě zejména hlukem z kalírny a manipulační plochy.

20. K protokolu o měření hluku ze dne 3. 11. 2016 žalobce a) opakovaně uvedl, že „Světlíky a vrata byly v době měření uzavřeny, nákladní auta a dodávky musely být odbavovány na manipulační ploše, která je za rohem mezi halou a silnicí na Jeníšovice, protože manipulační plocha mezi našimi domy byla v té době prázdná a byl nezvyklý klid. Žádali jsme nové, objektivní měření. Bez úspěchu.“ Dále je zmiňováno nepovolené otevírání světlíků, otevírání vrat, nedodržování stanoveného pracovního režimu na manipulačních plochách.

21. Žalobce a) se neztotožňuje ani s popisem „místních poměrů“, které upřesnil takto:

„Pivovar postavil v osmdesátých letech domy čp. 51 – 54 pro své zaměstnance na klidném místě za budovou pivovaru na konci pivovarské zahrady u rybníka. Tehdy to bylo na okraji průmyslové plochy. Dál už byla pouze zemědělská půda první a druhé bonity a les. Domy byly zkolaudovány jako domy k bydlení, aniž by byla provedena změna tehdejšího územního plánu. Vývoj, jak ho vidíme dnes, předvídatelný nebyl. Potom byla schválena první část nové průmyslové zóny a současně i regulační plán. Od areálu pivovaru byla dostatečně vzdálena, dělila je velká zemědělská plocha. Pivovar nás nikdy nerušil a neruší, stejně tak jsme neslyšeli hluk z první části nové průmyslové zóny. V r. 2006 (vyhl. MÚ 2/2006) byla tato průmyslová zóna rozšířena, regulační plán rozšířen na tuto plochu nebyl. Vycházelo se z nepravdivého tvrzení, že v blízkosti se nenachází žádné obytné stavby. Existenci našich nemovitostí MU popřel a nyní argumentuje tím, že jsme uprostřed průmyslové zóny. Podotýkáme, že obtěžováni hlukem jsme až s příchodem Kamaxu, který zahájil výstavbu způsobem připomínajícím tzv. „salámovou metodu“. Každá část se posuzuje zvlášť s tím, že vždy jde jenom o mírné navýšení proti předešlému stavu. Výsledkem je, že se v noci nevyspíme a v době, kdy neclonila kalírnu navezená halda zeminy, jsme na sebe se sousedy museli přes plot křičet, abychom se slyšeli. Nejde pouze o dodržování hlukových limitů (ani to dle našeho názoru prokázáno nebylo), ale i to, že jsme v různou večerní, ranní a noční dobu probouzeni, byť někdy jen na chvilku. Nepožadujeme kvalitu bydlení jako v luxusní vilové čtvrti, jak se nám snaží KÚ podsouvat, ale normální podmínky k bydlení, které nám umožní nerušeně se vyspat a odpočinout si po práci.“

Za správnost vyhotovení: I. S.

IV. Vyjádření KAMAX s.r.o. k žalobě

22. Investor stavby KAMAX s.r.o. (osoba zúčastněná na řízení) se vyjádřila k žalobě podáním ze dne 3. 9. 2018. K žalobní námitce, že stavba nesplňuje požadavky na zachování kvality prostředí a zdravých životních podmínek uživatelů a vlastníků okolních staveb a že stavební úřad ani žalovaný se touto námitkou řádně nezabývali, uvedla, že tomu tak není. Má totiž žalované rozhodnutí za souladné s předchozím zrušujícím rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, s právním názorem v něm obsaženým. Žalovaný se podle ní vypořádal dostatečným způsobem s námitkou ohledně hluku a změny pohody bydlení, když této námitce věnoval v napadeném rozhodnutí ze dne 12. 3. 2018, č. j. OÚPSŘ 7/2018-330-rozh., téměř čtyři strany (str. 6 – 8 a 17). Krom toho má za to, že jde o námitky vyřešené již v předchozím soudním přezkumném řízení.

23. Oprávněnou neshledává ani námitku, že stavba není v souladu s územně plánovací dokumentací. Žalovaný osvětlil tuto otázku na straně 12 – 15 napadeného rozhodnutí odkazy na územní plán města Turnov, uvádí, z jakých důvodů má za to, že stavba je zcela v souladu s územním plánem města. Námitka, že navrhovaná výroba je činností hutnickou, byla vznesena již v předchozím řízení a žalovaný se s ní dostatečně vypořádal, když v napadeném rozhodnutí v posledním odstavci na str. 14 a 15 vymezil, proč se o činnost hutnickou nejedná.

24. Osoba zúčastněná na řízení uzavřela své vyjádření s tím, že veškeré žalobní námitky byly již v minulosti řešeny a příslušné orgány se jimi dostatečně zaobíraly. Od té doby se neobjevily nové skutečnosti, na které by žalobci poukázali a které by měly změnit předchozí rozhodnutí. Z toho důvodu ná za to, že je žaloba nedůvodná. S ohledem na to navrhovala žalobu zamítnout.

V. Skutková zjištění a právní závěry krajského soudu

25. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle části třetí, hlavy první a druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s.ř.s.“), a to bez nařízení jednání, když k takovému postupu udělili účastníci řízení souhlas postupem dle § 51 odst. 1 věty druhé s.ř.s. Dospěl přitom k následujícím zjištěním a právním závěrům.

26. Jak již zmíněno vpředu, krajský soud se danou věcí již zabýval v rozsudku ze dne 29. 1. 2016, č. j. 30A 71/2014-129, jímž předchozí dodatečné povolení stavby zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Poté byla žádost o dodatečné povolení stavby projednána znovu, a to jak v řízení prvoinstatnčním, tak v řízení odvolacím. Jak se stavební úřad a posléze žalovaný vypořádali s veřejnoprávními a občanskoprávními námitkami účastníků řízení, zda se v tomto směru řídili právním názorem krajského soudu, to vyplývá z dále uvedeného.

27. Stavební úřad věnoval zmiňovaným občanskoprávním námitkám, tedy zejména namítanému obtěžování hlukem, ale i znečišťujícími látkami, zápachem a dalšími imisemi patřičnou pozornost. Protože šlo o námitky dotýkající se nejen požadavků veřejnoprávních, ale i soukromoprávní povahy, přizpůsobil tomu i obsah odůvodnění prvoinstančního správního rozhodnutí. Nejprve popsal průběh řízení a svá zjištění ve směru k administrativněprávní povaze uplatněných námitek, a teprve poté je posoudil i z hlediska občanského zákoníku. To proto, neboť v případě, kdy účastník řízení namítá, že v důsledku porušení normy stavebně právního charakteru nebo jiné veřejnoprávní normy dojde k zásahu do jeho soukromého práva, musí stavební úřad v řízení nejprve vyřešit otázku, zda k porušení takové normy skutečně dojde. Teprve pokud takové porušení shledáno není, musí stavební úřad uvažovat o oprávněnosti vznesených námitek z hledisek občanskoprávních. Pokud by totiž byl shledán rozpor již s veřejnoprávní normou, nebylo by možno návrhu – žádosti stavebníka vyhovět bez ohledu na to, zda by realizací stavby došlo k zásahu do soukromých práv.

Za správnost vyhotovení: I. S.

28. Stavební úřad konstatoval, že stavba respektuje podmínky dotčených orgánů veřejné správy vyplývající z jejich závazných stanovisek, konkrétně podmínky koordinovaného závazného stanoviska Městského úřadu Turnov ze dne 1. 8. 2012, č. j. spisu ORM /12/759, číslo evidenční 88878/12, podmínky závazných stanovisek Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje ze dne 16. 8. 2013, č. j HSLI -2165 -2/SM-P-PRE-2013 a ze dne 17. 8. 2012, č. j. HSLI - 1780 - 4/SM-P-PRE-2012, a zejména závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Libereckého kraje ze dne 14. 8. 2013, č. j. KHSLB 18867/2013.

29. Dále zmínil, že na základě dříve pravomocného dodatečného povolení stavby byl v objektu proveden zkušební provoz, v jehož průběhu bylo měřením ověřeno prokazatelné dodržení hygienických limitů hluku z provozu nového areálu KAMAX v nejbližších chráněných venkovních prostorech a chráněných venkovních prostorech staveb definovaných v § 30 odst. 3 zákona č. 258/2000 Sb., v platném znění, pro denní a noční dobu, daných nařízením vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Vyhodnocení výsledků měření bylo přiloženo k žádosti o vydání souhlasu k trvalému užívání stavby. Stavební úřad vydal po přezkoumání této žádosti dne 9. 6. 2015 pod sp. zn. SÚ/2193/15/PET, č. j. SU/15/3463/PEJ, pro uvedenou stavbu kolaudační souhlas, který nabyl účinnosti dne 10. 6. 2015.

30. Jak již uvedeno vpředu, stavební úřad se zabýval žádostí o dodatečné povolení stavby celkem dvakrát. Poté, co bylo jeho rozhodnutí žalovaným dne 6. 5. 2016 zrušeno, pokračoval jejím novým projednáním, a to úkonem ze dne 3. 8. 2016, kterým zároveň nařídil na den 26. 8. 2016 ústní jednání spojené s ohledáním na místě stavby. Podle protokolu z tohoto jednání (jehož se zúčastnila i Z. V. a J. V. za Rohozecký okrašlovací spolek, z.s.) se přítomní účastníci jednání shodli na tom, že vzhledem k tomu, že „v současné době probíhá stavba - Stavební úpravy a přístavba skladovací a expediční haly, úprava vnitroareálových zpevněných ploch“, tak že stavební úřad přeruší řízení do doby předložení výsledků měření hluku ve venkovním prostoru této stavby. Stavebnímu úřadu byl posléze předložen Zkušební protokol o měření hluku v mimopracovním prostředí, jehož předmětem bylo měření hluku z celkového provozu závodu společnosti KAMAX s.r.o., v nejbližších chráněných venkovních prostorech staveb v době denní i noční. Protokol zpracovala INECO průmyslová ekologie s.r.o. Protokol byl vyhotoven dne 30. 11. 2016, měření se uskutečnilo dne 3. 11. 2016.

31. Krajský soud z uvedeného protokolu zjistil, že měření provedla akreditovaná laboratoř, jeho účelem bylo zjistit hladiny akustického tlaku z celkového provozu závodu KAMAX s.r.o. v době denní i noční, obsahuje popis zdrojů hluku, mezi nimiž je uvedena i kalící linka, v době měření byly všechny stacionární zdroje hluku související s provozem závodu v provozu na maximální provozní výkon, v průběhu měření probíhala nakládka 15 nákladních automobilů a 6 dodávek, výsledky měření hluku v chráněných venkovních prostorech staveb č. p. 109 a č. p. 51 jsou zaznamenány na samostatných listech, na nichž jsou i fotografie těchto rodinných domů s vyznačením umístění měřících mikrofonů. Podle výsledků měření hluku (viz strana patnáctá protokolu) tyto nepřekročily nejvyšší přípustné hladiny akustického tlaku stanovené pro denní a noční dobu.

32. Podáním ze dne 20. 2. 2017 seznámil stavební úřad s existencí tohoto podkladu účastníky řízení a zároveň na den 23. 3. 2017 nařídil ústní jednání. Při něm účastníci řízení mimo jiné namítali, že měření bylo provedeno v uměle vytvořených podmínkách, které neodpovídají běžnému provozu. V souvislosti s námitkami žalobců stavební úřad zmínil dále znalecký posudek Prof. Ing. K. M., CSc., ze dne 30. 8. 2013 a Autorizované hodnocení zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalící linky v novém areálu firmy KAMAX s.r.o. zpracované Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem v srpnu 2013. Uvedl, na základě kterých veřejnoprávních právních předpisů přezkoumal žádost o dodatečné povolení stavby (§§ 111 a 129 odstavec 3 stavebního zákona, § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území a § 10 odst. 1 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických

Za správnost vyhotovení: I. S.

požadavcích na stavby), jakož i závěr, že stavba je v souladu s cíli a úkoly územního plánování a že s přihlédnutím k charakteru území nezhoršuje kvalitu prostředí a hodnotu území. Tento závěr je plně v souladu i se stanovisky dotčených orgánů státní správy.

33. K námitkám ohledně znečišťujících látek v ovzduší uvedl stavební úřad na straně čtvrté dole a straně páté shora následující:

„Měření proběhlo v prosinci roku 2013. V průběhu měření na Malém Rohozci ve dnech 9. -12. 12. 2013 byly u benzo(a)pyrenu a oxidů dusíku zaznamenány vyšší koncentrace, než povolují celoroční limity těchto látek dle přílohy č. 1 k zákonu č. 201/2012 Sb. Průměrná naměřená koncentrace benzo(a)pyrenu v ovzduší byla na Malém Rohozci (3 dny měření) 4,8ng/m3 (limit je 1ng/m3 za rok). Průměrná naměřená koncentrace oxidů dusíku byla 35 µg/m3 ( limit 30 µg/m3 za rok)

K těmto výsledkům se vyjádřil pracovník odboru životního prostředí MÚ Turnov: Vezmeme-li v potaz pravděpodobnost rozložení znečištění na zbylé části roku a přihlédneme-li k pětiletým průměrům znečišťujících látek v ovzduší vydávaných ČHNÚ , lze předpokládat, že limity z pohledu zákona budou dodrženy a nebude tak ohrožen zdravotní stav obyvatelstva.

Další měření ovzduší proběhlo v lokalitě Malého Rohozce ve dnech 10. – 14. 11. 2014. Měření probíhalo pomocí mobilní měřící jednotky Zdravotního ústavu se sídlem v Ústí nad Labem. Měření probíhalo za zhoršených rozptylových podmínek a za provozu nové kalící linky fy. Kamax. Měřené parametry byly pod imisními limity. V době měření byl překročen pouze limit benzo(a) pyrenu, lze ale předpokládat, že v pohledu celého roku, kdy bude zvýšená zátěž ze zimního období rozprostřena započítáním menší zátěže z období letního, bude celoroční limit dodržen.

Měření kvality ovzduší bylo znovu prováděno v roce 2015, ve dnech 30. 11. 2015 až 1. 12. 2015 v blízkosti průmyslové zóny Vesecko, v lokalitě Malý Rohozec. Měření bylo provedeno mobilní měřící jednotkou Zdravotního ústavu se sídlem v Ústí nad Labem. Na základě naměřených hodnot jednotlivých koncentrací znečišťujících látek lze konstatovat, že v době měření nebyla překročena žádná hodnota imisního limitu nebo referenční koncentrace Státního zdravotního ústavu. Při interpretaci výsledků je důležité si uvědomit, že se jednalo o krátkodobé měření, ovlivněné konkrétní situací v době odběru vzorků a měření – topná sezóna. Z naměřených hodnost lze tedy usuzovat, že imisní limity dle zákona o ochraně ovzduší č. 201/2012 Sb. budou i z pohledu celého roku s největší pravděpodobností dodrženy.

V době měření nebyla překročena žádná hodnota imisního limitu nebo referenční koncentrace SZÚ.

V porovnání s výsledky předchozích měření, provedených ve stejné lokalitě v prosinci 2013 a listopadu 2014, jsou výsledky posledního provedeného měření prakticky srovnatelné a v naměřených hodnotách nejsou významné rozdíly.“

34. Zároveň dodal, že z hlediska ochrany ovzduší vydal Krajský úřad Libereckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, dne 6. 9. 2013 pod spis. zn. KULK 59709/2013/Ža, závazné stanovisko k povolení stavby vyjmenovaného ostatního stacionárního zdroje znečišťování ovzduší – kalicí linky na úpravu šroubů SLP 1200.

35. Od strany šesté odůvodnění dodatečného povolení stavby se stavební úřad věnoval posouzení hlukové zátěže v území. Odkazoval mimo jiné na souhlasné závazné stanovisko vydané Krajskou hygienickou stanicí Libereckého kraje dne 14. 8. 2013 pod č. j. KHSLB 18867/2013, soulad stavby s územním plánem, vypořádání námitek účastníků řízení, tedy i žalobců. Rovněž tak od strany šestnácté dále pod písmenem B) námitkou, zda stavba splňuje požadavky na zachování kvality prostředí a zdravých životních podmínek, pod písmenem D) problematikou hlukové zátěže a pod písmenem E) otázkami ochrany ovzduší (v podrobnostech viz odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí – dodatečného povolení stavby).

36. Potud tedy vypořádání námitek žalobců za strany stavebního úřadu z pohledu jejich veřejnoprávních aspektů. Z uvedeného je zřejmé, z jakých zjištění přitom stavební úřad vycházel, jak je hodnotil a že zjištění, která učinil, jsou v podstatě totožná s těmi, která již přijal

Za správnost vyhotovení: I. S.

nadepsaný krajský soud za svá v předchozím rozsudku ze dne 29. 1. 2016, č. j. 30A 71/2014-129. Protože žalobce a) nebyl účastníkem přezkumného řízení, jehož výsledkem byl uvedený rozsudek, přičemž nyní přezkoumávaná žaloba se dotýká taktéž otázek, které již byly tímto rozsudkem rozhodnuty, přičemž krajský soud nemá důvodů na svých předchozích závěrech cokoliv měnit, cituje z něho dále přiléhavé pasáže ve vztahu i k nynějším žalobním námitkám. Na skutkovém a právním stavu věci se totiž od té doby nic nezměnilo.

„Další žalobní námitka se týkala údajně nesplněných požadavků na ochranu ovzduší a rovněž ta byla námitkou odvolací. Žalovaný se s ní vypořádal následujícím způsobem:

(-)

K této, jakož i dalším namítaným otázkám (hluk, ochrana vod a zdravých životních podmínek), třeba předně uvést, že jde o otázky spojené nejen s ochranou životního prostředí, ale i celé řady dalších důležitých zájmů (např. ochrany veřejného zdraví). Že jde o veřejné zájmy, jejichž právní režim je upraven v celé řadě zvláštních zákonů (např. zák. č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, zák. č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů /vodní zákon/, zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, atd.), jejichž konkrétní aplikace je rovněž v působnosti speciálních orgánů veřejné správy k tomu zřízených, a to podle jednotlivých složek životního prostředí a jiných zvláštních zájmů. Tyto předpisy pak obsahují ustanovení, podle nichž se při povolování staveb vyžaduje rozhodnutí, souhlas, závazné stanovisko, závazný posudek, vyjádření, posouzení apod., věcně příslušného, tedy dotčeného orgánu státní správy. Povinností stavebního úřadu je v průběhu toho kterého řízení podle stavebního zákona potřebná stanoviska zabezpečit a koordinovat, respektive z pozice stavebního úřadu zajistit, aby tyto podklady byly pro rozhodnutí vydávaná podle stavebního zákona k dispozici, neboť je opatřuje ten, z jehož podnětu se řízení vede.

Dlužno přitom zdůraznit, že vyjde-li správní orgán při svém rozhodnutí ze stanoviska jiného vykonavatele veřejné správy příslušného k takovému stanovisku, je správní orgán tímto stanoviskem vázán. Takovéto stanovisko je pak jedním z podkladů pro rozhodnutí orgánu státní správy ve věci, a je tedy samozřejmé, že je výrazně ovlivňuje, nemůže být ale právě s ohledem na tuto svoji povahu předmětem samostatného přezkumu soudem. Výhrady proti závazným stanoviskům lze však posoudit na základě § 75 odst. 2 druhé věty s.ř.s., podle něhož přezkoumá soud k žalobní námitce také zákonnost závazných podkladů přezkoumávaného rozhodnutí či jiný úkon správního orgánu, není-li jím ovšem sám vázán a neumožňuje-li s.ř.s. žalobci napadnout takový úkon samostatnou žalobou ve správním soudnictví. O takový případ se v následně uvedených závazných stanoviscích nejednalo, a proto krajský soud postupoval při jejich přezkumu právě podle § 75 odst. 2 s.ř.s.

Jak vyplývá z obsahu prvoinstančního správního rozhodnutí, stavební úřad věnoval problematice ochrany veřejných zájmů na úseku životního prostředí a veřejného zdraví potřebnou pozornost, když v tomto směru zajistil pro rozhodnutí ve věci všechna potřebná stanoviska. Dotčené orgány veřejné správy přitom byly seznámeny se všemi rozhodujícími skutečnostmi dané věci, takže při vydávání svých stanovisek vycházely z úplného skutkového stavu věci. Podklady předložené žalobci (znalecký posudek vyhotovený dne 30. 8. 2013 Prof. Ing. K. M., CSc. k otázce, do jaké kategorie průmyslu patří kalení šroubů a Autorizované hodnocení zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalící linky v novém areálu firmy KAMAX s.r.o. - městská část Turnova – Vesecko, zpracované Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem v srpnu 2013), nemají podle nich vliv na dosavadní zjištění ohledně ochrany životního prostředí a veřejného zdraví, tedy ani na vydaná závazná stanoviska k projektové dokumentaci stavby z pohledu ochrany ovzduší a ochrany před hlukem.

Krajský soud zjistil, že z hlediska ochrany ovzduší vydal k věci Krajský úřad Libereckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, dne 6. 9. 2013 pod spis. zn. KULK 59709/2013/Ža, závazné stanovisko podle § 11 odst. 2 písm. c) zák. č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, v platném znění, k „povolení stavby vyjmenovaného ostatního stacionárního zdroje znečišťování ovzduší – kalicí linka na úpravu šroubů SLP 1200 č.1“. Z jeho obsahu (popis linky, technologie úpravy šroubů, rozsah odůvodnění) je zřejmé, že se v něm uvedený orgán zabýval relevantními skutečnostmi pro vydání závazného stanoviska. V rámci odvolacího řízení byla poté jeho správnost přezkoumána ještě nadřízeným správním orgánem, a to postupem podle ust. § 149 správního

Za správnost vyhotovení: I. S.

řádu, Ministerstvem životního prostředí. To rozhodnutím ze dne 4. 4. 2014, č. j. 21912/ENV/14 326/540/14 (sp. zn. 25/541/14), závazné stanovisko Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 6. 9. 2013, spis. zn. KULK 59709/2013/Ža, potvrdilo.

Jak je z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 4. 4. 2014, č. j. 21912/ENV/14 326/540/14 (sp. zn. 25/541/14), zřejmé, uvedený orgán se zabýval danou problematikou velmi obšírně. Popsal stavební záměr, na jeho straně třetí uvedl podklady, z nichž při rozhodování vycházel a rozvedl odvolací námitky žalobců. Na straně čtvrté a páté se uvedený ústřední orgán státní správy na daném úseku vypořádal s námitkami odvolatelů (žalobců) a konstatoval, že v daném území dosud nenastala situace snížené kvality ovzduší. Ministerstvo životního prostředí uzavřelo s tím, že závazné stanovisko Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 6. 9. 2013 bylo vydáno v souladu se zákonem a je věcně správné, a proto bylo jako takové potvrzeno. S jeho obsahem se měli žalobci možnost seznámit, a to na základě listiny žalovaného ze dne 20. 6. 2014, č.j. OÚPSŘ 93/2014-330-sez(ros), kterou byli účastníci řízení nejen seznámeni s novými podklady rozhodnutí o odvolání, ale byla jim dána i možnost nahlédnout do nich a vyjádřit se k nim. Tím došlo k naplnění požadavku správního řádu stanoveného v § 36 odst. 3, a to v návaznosti na jeho § 90 odst. 1 písm. c) druhou větu. Za tohoto stavu měl ovšem stavební úřad i žalovaný za prokázané, že stavba vyhovuje požadavkům na ochranu ovzduší, přičemž nebylo důvodů akceptovat námitku žalobců spočívající v tom, že před povolením stavby nebylo provedeno měření hodnot znečištění ovzduší v místě.

Na žalobci předložené podklady (znalecký posudek Prof. Ing. K. M., CSc. a Autorizované hodnocení zdravotního rizika), reagoval ještě Krajský úřad Libereckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, vyjádřením ze dne 8. 10. 2013, zn. KULK 67396/3013 OŽPZ 1305/2013, a to podrobným způsobem na třech stránkách (viz č. l. 15 správního spisu). K otázce znaleckého posudku konstatoval, že Prof. Ing. K. M., CSc. je znalcem v oboru hutnictví, a nejde proto o posudek, který by byl relevantním podkladem pro zařazení daného stacionárního zdroje z hlediska ochrany ovzduší, které vychází ze zákona o ochraně ovzduší a jeho prováděcích předpisů. Předmětná linka byla zařazena jako zdroj znečišťování ovzduší právě dle přílohy č. 2 k zákonu č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, a to jako stacionární zdroj tuhých znečišťujících látek (překračuje 5t) a 11. 4. - stacionární zdroje, jejichž roční emise těkavých organických látek překračuje 1 t. Zařízení linky na úpravu šroubů SLP 1200 splňuje charakteristiku zdroje uvedeného pod kódy 11. 1. a 11. 4. Závazné stanovisko k umístění tohoto zdroje vydal Krajský úřad Libereckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství dne 18. 3. 2013 pod č. j.: KULK 17716/2013/Ža, závazné stanovisko k povolení stavby vydal dne 6. 9. 2013 pod č. j.: KULK 59709/2013/Ža. Pro vydání uvedených závazných stanovisek byla celá řada relevantních podkladů (viz odůvodnění žalovaného a prvoinstančního správního rozhodnutí). Uvedený orgán veřejné správy uzavřel s tím, že ani zmíněný znalecký posudek ani Autorizované hodnocení zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalící linky na dosud vydaných závazných stanoviscích nic nemění.

K námitce žalobců, že před povolením stavby nebylo provedeno měření hodnot znečištění ovzduší v místě, třeba ještě poznamenat, že v daném území proběhlo měření stavu ovzduší z iniciativy města Turnov, a to v prosinci roku 2013. Prováděl ho Zdravotní ústav se sídlem v Ústí nad Labem, přičemž zpráva o něm je rovněž obsahem správního spisu. Jak přitom žalobci v žalobě sami přiznávají, měření bylo provedeno v nepříznivých klimatických podmínkách (ve zprávě se uvádí: “nejhorší možné podmínky“). Přesto bylo zjištěno (viz zpráva), že s výjimkou Benzo(a)pyrénu byly naměřené koncentrace v mezích imisních limitů, přičemž i u něho zpráva předpokládá, že jeho roční limit bude dodržen. Žalobci uvedenou zprávu o výsledcích měření znají, jak je zřejmé ze žaloby, proto ji netřeba dále rozvádět. Lze tak shrnout, že ani žalobci dovolávané měření, byť v jiné formě, než si představují, nepřineslo žádná taková zjištění, aby jim bylo možno přisvědčit, že jsou předmětnou stavbou dotčeny veřejné zájmy na ochranu ovzduší. Pokud pak zmiňují překročení imisního limitu u oxidu dusíku, tak jeho imisní limity jsou stanoveny pouze pro ochranu ekosystémů a vegetace (tedy jde o dotčenost zájmů chráněných nepochybně zákonem o ochraně přírody a krajiny), přičemž ty byly v době měření překročeny pouze minimálně. Protože se tak stalo při inverzních podmínkách, je i v tomto případě zcela zřejmý předpoklad, že limit, který je průměrovaný na celý rok, by byl dodržen.

K dispozici jsou tedy výsledky měření kvality ovzduší, byť z krátkodobého období a zároveň uskutečněné za těch nejhorších klimatických podmínek, které nesignalizují žádné významné znečištění ovzduší v místě. Za této

Za správnost vyhotovení: I. S.

situace třeba mít požadavek žalobců na další měření ovzduší pro účely povolení stavby kalící linky za neopodstatněný. Krajský soud je ostatně přesvědčen o tom, že si jsou žalobci tohoto stavu dobře vědomi, když žalobu staví zejména na závěrech z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005-116, podle něhož i imise nepřekračující limitní hodnoty stanovené obecně závazným právním předpisem, nemusí ještě nutně znamenat, že jde o stavbu souladnou s právními předpisy.

Vzhledem k výše uvedenému nemá krajský soud žalované rozhodnutí ani shora zmíněné stanovisko Ministerstva životního prostředí ze dne 4. 4. 2014 za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů z pohledu ochrany veřejných zájmů na čistotě ovzduší, když si pro tento závěr orgány veřejné správy zúčastněné na řízení opatřily dostatek potřebných podkladů, které srozumitelným a logickým způsobem vyhodnotily.

Obdobně bylo postupováno i ohledně závazného stanoviska vydaného Krajskou hygienickou stanicí Libereckého kraje dne 14. 8. 2013, č. j.: KHSLB 18867/2013, k projektové dokumentaci stavby z hlediska dodržení hlukových limitů. Ta jej vázala na splnění podmínek, a to, že „V průběhu zkušebního provozu bude měřením ověřeno prokazatelné dodržení hygienických limitů v provozu nového areálu KAMAX v nejbližších chráněných venkovních prostorech a chráněných venkovních prostorech staveb definovaných v § 30 odst. 3 zákona pro denní a noční dobu, daných nařízením vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, a vyhotovení výsledků měření bude přiloženo k žádosti o vydání souhlasu k trvalému užívání stavby.“ Tento požadavek pak byl zakotven v podmínce č. 13 dodatečného povolení stavby. Toto závazné stanovisko přezkoumalo na základě odvolání žalobců Ministerstvo zdravotnictví a rozhodnutím ze dne 16. 4. 2014, č. j.: 21137/2014-5/OVZ-20.3.2014, je potvrdilo jako věcně správné, když námitky žalobců shledalo nedůvodnými. Popis situace, její hodnocení a závěry rozhodnutí v něm Ministerstvo zdravotnictví popsalo na celkem sedmi stránkách, a to velmi podrobným a přesvědčivým způsobem (malá velikost písma a husté řádkování). Vypořádalo se přitom se všemi zásadními námitkami žalobců ohledně akustické situace v daném prostoru v souvislosti s realizací kalící linky. Ověření její skutečnosti přitom bylo zcela logicky odsunuto na dobu zkušebního provozu kalící linky.

Rovněž s jeho obsahem se měli žalobci možnost seznámit před vydáním žalovaného rozhodnutí, a to na základě úkonu žalovaného ze dne 20. 6. 2014, č. j. OÚPSŘ 93/2014-330-sez(ros), jímž byli účastníci řízení nejen seznámeni s novými podklady rozhodnutí o odvolání, ale byla jim dána i možnost nahlédnout do nich a vyjádřit se k nim. Tím došlo k naplnění požadavku správního řádu stanoveného v § 36 odst. 3, v návaznosti na jeho § 90 odst. 1 písm. c) druhou větu.

Na znalecký posudek Prof. Ing. K. M., CSc. a Autorizované hodnocení zdravotního rizika reagovala ještě Krajská hygienická stanice Libereckého kraje ve vyjádření ze dne 4. 10. 2013, č. j. KHSLB 22617/2013. Konstatovala v něm, že se oba tyto podklady netýkají hluku v chráněných venkovních prostorech a chráněných venkovních prostorech staveb, který v rámci svých kompetencí daných zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění, posuzuje v průběhu stavebního řízení orgán ochrany veřejného zdraví, a proto že ani nebudou mít vliv na již vydané závazné stanovisko ze dne 14. 8. 2013, č. j. KHSLB 18867/2013, k dodatečnému povolení kalící linky. Na závěr proto potvrdila platnost již vydaného závazného stanoviska.

Vzhledem k výše uvedenému nemá krajský soud žalované rozhodnutí ani shora zmíněné stanovisko Ministerstva zdravotnictví ze dne 16. 4. 2014, č.j.: 21137/2014-5/OVZ-20.3.2014, za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů z pohledu ochrany veřejných zájmů před hlukem, když si pro tento závěr orgány veřejné správy zúčastněné na řízení opatřily dostatek potřebných podkladů, které srozumitelným a logickým způsobem vyhodnotily.

(-)

Městský úřad Turnov předně vydal dne 1. 8. 2012 pod č.j.: ORM/12/759 koordinované závazné stanovisko k dílčím úsekům životního prostředí, konkrétně dle zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zák. č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, zák. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisům, zák. č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), který byl zrušen k 1. 9. 2012, zák. č. 254/2001 Sb., o

Za správnost vyhotovení: I. S.

vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích a zák. č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů. Tímto koordinovaným stanoviskem byl vysloven souhlas veřejné správy s povolením projednávané stavby z pohledu všech složek životního prostředí, tedy byl přijat závěr, že i z hlediska zájmů chráněných vodním zákonem je uvedený záměr možný. Jak již přitom zmíněno výše, stavebnímu úřadu nepřísluší do stanovisek jiného vykonatele státní správy jakkoliv zasahovat. Platnost tohoto koordinovaného stanoviska byla potvrzena následně Městským úřadem Turnov listinou ze dne 19. 8. 2013, zn. ORM/13/720/SPR.

(-)

K námitce, že v průběhu řízení nebylo předloženo stanovisko dle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), že „absentuje“, krajský soud uvádí, že ani tu neshledal důvodnou. Ono totiž v průběhu řízení v podobě „SDĚLENÍ“ opatřeno bylo (v souladu s tehdejší právní úpravou uvedeného zákona), pouze se s jeho závěry žalobci neztotožňují. A to v konkrétním zařazení záměru dle přílohy 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.

Podle písemného závěru Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 18. 12. 2013, zn. KULK 86646/2013, se jedná v případě kalící linky o „podlimitní záměr k dikci bodu 3.1. Zařízení ke spalování paliv o jmenovitém tepelném výkonu od 50 do 200 MW přílohy č. 1 kategorie II zákona o posuzování vlivů na životní prostředí“. Podle žalobců jde však o záměr stanovený v příloze 1 uvedeného zákona v Kategorii II pod bodem 4. 1. „Průmyslové provozy na zpracování železných kovů“.

Tato otázka byla předmětem opakovaného šetření i ze strany Ministerstva životního prostředí (viz jeho vyjádření ze dne 31. 10. 2013, zn. 70296/ENV/13 či ze dne 12. 11. 2013, zn. 37641/ENV/13, která jsou součástí správního spisu) a i podle něho je daný záměr podlimitním záměrem bodu 3. 1. (Zařízení ke spalování paliv o jmenovitém tepelném výkonu od 50 do 200 MW, Kategorie II přílohy č. 1 k zákonu o posuzování vlivů na životní prostředí). Dlužno přitom poznamenat, že na řešení případných pochybností v tomto směru pamatoval zmíněný zákon v ustanovení § 23 odst. 3 (dnes taktéž, ovšem v jiném znění), když v něm stanovil, že:

„V případě důvodných pochybností o záměru a o zařazení záměru do příslušné kategorie nebo do příslušného sloupce podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu, popřípadě o rozsahu dotčeného území je rozhodující vyjádření ministerstva, které musí být vydáno nejpozději do 15 dnů ode dne doručení podnětu k vyjádření ministerstvu.“

Z uvedeného je tedy zřejmé, že předmětná otázka byla posouzena, jak jen posouzena být mohla a krajský soud se s uvedenými závěry orgánů veřejné správy k ní ztotožnil. Možná, že je v příloze 1 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí „díra“, když v ní není pamatováno na tepelné zpracování kovů kalením, možná to tak má být. Ani na této případné skutečnosti by však nemohl krajský soud cokoliv změnit, neboť i on, stejně jako orgány veřejné správy, je vázán zákonem. Nemůže nahrazovat zákonodárce, respektive sám výkladem rozšiřovat danou zákonnou úpravu.

K tvrzení žalobců, že se jedná o „Průmyslový provoz na zpracování železných kovů“ třeba dodat, že tato specifikace ještě pokračuje jejím popisem „včetně válcování za tepla, kování kladivy a pokovování“. Již jen ze slovního výkladu tohoto dovětku plyne, že do žalobci dovolávaného se záměru 4. 1. patří provozy svými účinky mnohem razantnější, než je v podstatě pouhý ohřev již hotových výrobků, jejich tepelné zpracování – kalení. Rozhodující pro posouzení věci je však skutečnost, že kalení kovů jako záměr v uvedené příloze vůbec uveden není a že jde o zařazení právě podle tohoto zákona, nikoli podle pohledů jiných, např. statistických, způsobu rozdělení průmyslových odvětví atd. Proto nemohl na věci nic změnit ani znalecký posudek Prof. Ing. K. M., CSc.

Domnívají-li se pak žalobci, že teprve v případě procesu dle zák. č. 100/2001 Sb. by problematice hluku, ovzduší a ochraně vod byla věnována potřebná pozornost, krajský soud tento názor nesdílí, neboť i za daného stavu bylo vycházeno z odborných podkladů a k uvedeným oblastem se vyjadřovaly příslušné správní orgány.

Za správnost vyhotovení: I. S.

Žalovaný se pak vypořádal s obdobnými odvolacími námitkami ohledně postupů dle zák. č. 100/2001 Sb. v odůvodnění žalovaného rozhodnutí pod bodem č. 7 na straně třinácté a krajský soud na tyto závěry v dalším odkazuje, neboť se s nimi ztotožňuje.

V průběhu řízení o dodatečném povolení stavby byla opatřena ještě celá řada dalších podkladů osvědčujících skutečnost, že z pohledu veřejného práva není stavba v rozporu s požadavky zvláštních právních předpisů. Jejich seznam uvedl prvoinstanční správní orgán souhrnně na straně sedmé dodatečného povolení stavby a žalovaný v již zmíněném podání ze dne 20. 6. 2014, jímž účastníky řízení seznamoval s podklady rozhodnutí o odvolání, jež byly opatřeny v odvolacím řízení, jakož i v rozhodnutí samotném. Ze žádného z nich neplyne, že by došlo k podstatnému narušení životního prostředí.

Až potud se proto krajský soud se závěry žalovaného v podstatě ztotožnil, tedy s tou částí jeho rozhodnutí, která se týká zhodnocení významu stanovisek dotčených orgánů státní správy pro projednávaný záměr. Stejně jako se stanoviskem osoby zúčastněné na řízení, obchodní společnosti KAMAX s.r.o. k žalobě, co do výše uvedené části přezkumného řízení. Nikoliv však již s tvrzením žalovaného a zároveň měřítkem, jímž zřejmě námitky uplatněné v řízení o dodatečném povolení stavby poměřoval, a na kterou žalobci zjevně míří námitkami uvedenými v bodě druhém žaloby. Žalovaný totiž na straně šesté dole uvedl následující:

(-)

Žalovaný dal tímto zcela zjevně najevo, na jakém pozadí a jakým směrem řídil svoji přezkumnou činnost v dané věci, tedy skutečnost, že měl za relevantní pouze ty námitky účastníků řízení, které byly vznesené proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů a pokud se dle něho přímo dotýkaly vlastnického práva namítající osoby, popř. věcného břemene. A to je skutečně důležité. Takovýto pohled na věc je však zcela zavádějící a v rozporu s podstatou dané věci.

Předmětná stavba totiž byla vestavbou do již postavené a zkolaudované skladové haly. Stavebním úřadem tedy byla nejdříve povolená stavba, kterou bylo po jejím dokončení povoleno užívat výlučně ke skladování. Nepovoleným osazením kalící linky do ní však došlo ke změně v účelu jejího užívání, neboť stavbu lze užívat jen k účelu vymezenému v kolaudačním rozhodnutí, v oznámení o užívání stavby nebo v kolaudačním souhlasu (viz § 126 odst. 1 stavebního zákona). Změna v účelu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způsobu výroby nebo v jejím podstatném rozšíření a změna v činnosti, jejíž účinky by mohly ohrozit život a veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost nebo životní prostředí, nebo změna doby trvání dočasné stavby, je přitom přípustná jen na základě souhlasu nebo povolení stavebního úřadu. V tomto ohledu se nelze chovat svévolně. Změna v užívání stavby musí být také v souladu s územně plánovací dokumentací, s cíli a úkoly územního plánování, s obecnými požadavky na výstavbu, s veřejnými zájmy chráněnými stavebním zákonem a se zvláštními právními předpisy (viz § 126 odst. 2 a 3 stavebního zákona). Stavebník však takto nepostupoval a svojí nedovolenou stavební činností porušil uvedená zákonná ustanovení. Provedl tak stavbu bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem, čímž naplnil předpoklady k zahájení řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Podle odstavce třetího uvedeného zákonného ustanovení lze přitom takovouto stavbu dodatečně povolit mimo jiné, jen pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že není umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací nebo v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem.

Příslušná ustanovení stavebního zákona tak zcela jasně stanoví, že jak při změně účelu užívání stavby zákonnou cestou, tak při její realizaci tzv. „na černo“, se stavební úřad nemůže vyhnout jejímu posouzení z hledisek, jež jsou běžně zkoumána v územním řízení. Bylo by ostatně v rozporu již jen se zásadou rozumnosti, aby za abnormální situace, kdy je předmětem řízení stavba provedená tzv. „na černo“, aplikoval stavební úřad v řízení o jejím dodatečném povolení mírnější kritéria, než jaká jsou kladena na řádné stavební povolení. Žalovaný si však tuto skutečnost vůbec neuvědomil. Pochybil však i v právním posouzení věci, když co do rozsahu přezkumu odkazoval na § 114 odst. 1 stavebního zákona a ponechal jaksi stranou § 129 odst. 3 stavebního zákona, v němž jsou stanovena kritéria (viz výše), které nelze při dodatečném povolení pominout. Ta totiž byla stanovena jedině pro případy vydání dodatečného povolení stavby a nikoli pro rozhodnutí o odstranění.

Za správnost vyhotovení: I. S.

Tato zmatečnost v právním posouzení věci vedla žalovaného k tomu, že nerozlišoval mezi ochranou veřejných zájmů a oprávněností občanskoprávních námitek žalobců. Této problematiky se totiž jen „dotknul“, když k ní na straně šesté nahoře, ve třetím odstavci, uvedl následující:

(-)

Žalobkyně a) v odvolání mimo jiné namítala, že stavba nesplňuje požadavky na zachování kvality prostředí a zdravých životních podmínek a poukazovala na negativní vlivy, které do území vnese. Zejména pak obtěžování hlukem, znečišťujícími látkami, zápachem a dalšími imisemi, které by narušily pohodu bydlení. V této souvislosti s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č.j. 2 As 44/2005-116, připomínala, že „narušení pohody bydlení není vázáno pouze na splnění limitů stanovených právními předpisy (např. limitů hlukových, znečištění apod.), neboť to by tento požadavek byl nadbytečný, a je nutno toto zkoumat vždy vzhledem ke konkrétním podmínkám v daném místě“. Stejné námitky uplatňovala i v průběhu řízení před prvoinstančním správním orgánem, přičemž se odvolávala na občanský zákoník (viz její podání ze dne 24. 9. 2013, v němž brojila proti stavbě s tím, že přinese do území nadměrný hluk, který ji bude obtěžovat nad míru přiměřenou místním poměrům). V těchto souvislostech se přitom dovolávala judikatury podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. února 2006, č.j. 2 As 44/2005-116.

Jak si žalovaný představoval ochranu práv sousedů vůči tvrzeným imisím v době projednávání stavby, a to je třeba zdůraznit, to z uvedeného vůbec neplyne, a proto smyslu toho krajský soud ani dohlédnout nemohl. Co je však z uvedeného zcela zřejmé, je to, že žalobkyně a) uplatnila v řízení o dodatečném povolení stavby občanskoprávní námitky, s nimiž se žalovaný zákonným způsobem nevypořádal.“

37. Stavební úřad proto po přezkoumání požadavků stavebně právní povahy, stanovených obecně závaznými právními předpisy pro předmětnou stavbu, posoudil uplatněné námitky v intencích právního názoru předchozího rozsudku krajského soudu též z hledisek stanovených občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. následujícím způsobem.

38. Nejprve vymezil kritéria svého zkoumání tak, že je nezbytné stanovit „míru přiměřenou místním poměrům a dále pak zkoumat, zda stavbou nebude míra přiměřená místním poměrům překročena, a zároveň zda nebude podstatně omezeno obvyklé užívání pozemku.“ Myšleno samozřejmě i staveb k bydlení, o které jde. Řídil se přitom tím (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003), zda jde potenciálně o právně významné obtěžování a vážné ohrožení účastníků, a to s přihlédnutím k hlavnímu účelu, ke kterému nemovitosti účastníků slouží. Dodal, že je třeba přihlédnout i ke společenskému významu realizované stavby.

39. Stavební úřad při přezkoumávání námitek účastníků nejprve uvážil, jaké poměry panují v daném místě. Konstatoval, že „se nachází ve středu průmyslové zóny města Turnov, kam je dlouhodobě umísťována tovární výroba. V bezprostřední blízkosti stavby rovněž vede rušná silnice. Nelze přehlížet, že i domy účastníků, kteří uplatnili mj. občanskoprávní námitky, se nachází rovněž uprostřed oblasti, která je územním plánem města Turnov evidována jako oblast pro průmyslovou výrobu a sklady. Rovněž z historického pohledu v daném místě existovala průmyslová výroba, jak dokládá již v podstatě historická budova pivovaru nacházející se v blízkosti domů účastníků. Domy č. p. 51 až 54 vznikly již v době, kdy byla oblast průmyslově užívána.

Přirozené poměry v průmyslové zóně pak jsou odlišné od běžné residenční zástavby či zemědělských pozemků. Místo je typické přítomností výrobních hal a technické infrastruktury a naopak absencí výrazných přírodních krajinných prvků, obytná zástavba se zde vyskytuje jen v minimálním množství. Tato oblast se pak vyznačuje typickými průvodními jevy průmyslových oblastí, a to ať již v oblasti zvýšených emisí a hluku, či specifické estetické funkčnosti území. Přítomnost těchto faktorů pramení z provozu průmyslových areálu, i z blízkosti provozu na komunikacích. Stavební úřad má za to, že poměry panující v místě před provedením dotyčné stavby odpovídají obvyklým poměrům v obdobných průmyslových zónách, tedy Vesecko se dle názoru stavebního úřadu nikterak neliší od obdobných průmyslových zón.

Pro úplnost uvádí stavební úřad i názor Nejvyššího soudu, který v rozhodnutí ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, vědom si místních specifik různých oblastí, že „nelze zcela srovnávat poměry v obytné části

Za správnost vyhotovení: I. S.

průmyslového města, jehož továrny přímo či nepřímo zajišťují zaměstnání pro významnou část obyvatel, s poměry v obci, zaměřené na turistiku a rekreaci, i když v obou těchto případech jde o užívání obytných domů." Stavební úřad k tomu dodává, že spatřoval-li Nejvyšší soud rozdíl v situaci domů v obytné části města a venkovské zástavby, tím více rozdílů pak bude u obytných domů situovaných mimo obytnou část města přímo do průmyslové zóny, potažmo do její bezprostřední blízkosti. Tento názor potvrzuje Nejvyšší soud i v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 636/2014, ze dne 28. 1. 2015, kde uvádí, že „Při řešení otázky, zda při provozu zařízení sloužícího průmyslové výrobě, jehož činnost je jinak v souladu s veřejným právem, překračuje míru přiměřenou poměrům, je třeba vyjít ze srovnání s jinými lokalitami, ve kterých jsou provozována obdobná zařízení; je-li v místě provozována na základě příslušných povolení průmyslová výroba, nelze "míru přiměřenou poměrům" srovnávat s místy, kde taková výroba provozována není."

Stavební úřad rovněž vzal v úvahu společenskou prospěšnost stavby, která bude poskytovat pracovní místa pro obyvatele okolních obcí.

Stavební úřad se domnívá, že podklady ve spisu představují dostatečný základ pro vypořádání i občanskoprávních námitek účastníků, stavební úřad proto tyto účastníky uplatněné námitky zvážil a učinil o nich následující úsudek.

A) Pohoda bydlení, hluk, emise

Z pohledu stavebního úřadu byla tato účastníky učiněná námitka nejkomplexnější povahy, neboť zahrnuje i dílčí námitky tzv. budoucích imisí, neboť právě pojem pohoda bydlení v sobě zahrnuje soubor činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bylo bydlení zdravé a vhodné pro všechny skupiny uživatelů. Souvisí s ní úroveň hluku v území, čistota ovzduší, oslunění a další faktory. Účastníci namítali, že stavba zhorší životní podmínky v území, negativně ovlivní současnou hlukovou situaci v místě, čistotu ovzduší a dále bude místo zatíženo rovněž zvýšeným zápachem.

Dle stavebního úřadu z provedeného dokazování nevyplývá, že by předmětná stavební úprava měla vliv na horšení pohody bydlení.

Nedochází k „ přiblížení“ areálu k domům, neboť stavební úprava se dotýká již existující haly. Estetické faktory rovněž nebudou ovlivněny, neboť stavba je realizována v rámci již existující haly.

Co se týče hlukové zátěže, stavební úřad uvádí, že provedené hlukové studie prokázaly, že hluk z předmětné budovy nepřesáhne již stávající hluk v území (jak je dále odůvodněno u hlukové zátěže), tedy je zřejmé, že hlukově poměry se v místě nezmění a nedojde tak k překročení míry přiměřené poměrům, a to ani provozem haly, ani přilehlé manipulační plochy.

Stavební úřad zvážil u zvukové zátěže i argument účastníků, že území bylo již před prvním povolením stavby zatíženo neadekvátně hlukem, kdy další zdroj hluku by situaci zhoršoval tzv. salámově, tedy prostřednictvím nabalování. Stavební úřad s tímto argumentem nesouhlasí, a to právě s odkazem na poměry panující v místě. Je zřejmé, že odlišné hlukové standardy se budou uplatňovat pro horské osady, jiné pro městské rezidenční čtvrti či pro průmyslové zóny. Pokud například v klidové zóně lesu zvláštního určení blízko vesnice bude potenciální žadatel chtít vystavět noční bar, je evidentní, že takovýto podnik naruší poměry v místě hned z mnoha úhlů, a to nejen hlukových. Pokud však někdo pojme podobný záměr v rušné městské ulici, která se dlouhodobě vyznačuje vysokou koncentrací restaurací a barů a dojde k otevření nového podniku, jehož návštěvníci budou srovnatelně hluční s okolními, hlučnosti prostředí to sice nepochybně neuleví, nicméně poměry v místě nebudou narušeny, a kvalitativně nedojde ke zhoršení, neboť i nový zdroj hluku bude vykazovat nejvyšší hodnoty srovnatelné s podniky ostatními.

Obdobně i u zvýšených emisí vypouštěných do ovzduší má stavební úřad za to, že technologická opatření přijatá v rámci stavby povedou k tomu, že stavba nenaruší pohodu bydlení z hlediska imisí zasahujících účastníky řízení. Nejenže je samozřejmostí, že nemohou narušit hygienické limity, avšak i vzhledem k poměrům v rámci průmyslové zóny, bezprostřední blízkosti většího města, blízkosti rušných komunikací i dálnice je zřejmé, že na zdejší poměry nelze nahlížet optikou kýžené čistoty vzduchu očekávané v lesních porostech a horských oblastech (kterou by pravděpodobně přítomnost jakékoliv výrobní haly mohla narušit), nýbrž že právě v těchto oblastech

Za správnost vyhotovení: I. S.

může v krajních případech docházet i ke koncentraci škodlivin v ovzduší, která by se teoreticky mohla blížit horní hranici zákonem stanoveného rozpětí limitů. Nicméně v tomto případě bylo navíc opakovaně prokázáno v měření, že skutečné emise jsou pod hygienickými limity.

Z tohoto stavební úřad došel k závěru, že nejenže jsou naplněny veřejnoprávní emisní limity, nýbrž že ani nedochází k obtěžování okolních vlastníků emisemi nad míru přiměřenou poměrům.

Ani další atributy občanskoprávních námitek, jež by bylo možné podřadit pod namítanou tzv. pohodu bydlení, nebudou dle stavebního úřadu dotčeny nad míru přiměřenou poměrům. Jedná se o oslunění, a to z důvodu, že stavba je realizována v rámci stavby již existující, dále o zápach, neboť nebylo stavebním úřadem zjištěno, že by stavba měla negativní vliv na pachovou situaci v místě.

Navíc technologie užitá při stavbě je dostatečná pro zamezení nepříznivých vlivů . Dále se jedná o zeleň, jejíž množství je v každé obdobné průmyslové oblasti značně limitováno. Stavební úřad rovněž dospěl k závěru, že prašnost prostředí rovněž nebude překračovat míru přiměřenou.

Stavební úřad se těmito ohledy zabýval a dospěl k závěru, že stavba nenaruší pohodu bydlení, a to ani samostatně, ani ve vzájemné souvislosti s dalšími dílčími faktory přítomnými v území. Stavební úřad má za to, že stavba splňuje veškeré rozumné požadavky na podobné průmyslové zařízení.

B) Zdravé životní podmínky uživatelů okolních staveb, zhoršení zdravotního stavu exponovaného obyvatelstva

Tento bod stavební úřad vyňal z tzv. pohody bydlení, byť i zdravé životní podmínky jsou její součástí, neboť tento bod téma dle názoru úřadu překračuje.

Účastníci předložili k důkazu Autorizované hodnocení zdravotního rizika dopadu instalace a zprovoznění kalicí linky zpracované Zdravotním ústavem v Ústí nad Labem. Tento posudek je dle stavebního úřadu neprůkazný a data v něm uvedená nejsou reprezentativní. Hodnocení vycházelo z měření, prováděného v nevhodném ročním období (prosinec, topná sezóna) navíc zcela prokazatelně v období nepříznivých rozptylových podmínek. Většina rizikových sloučenin zohledňovaných ve stanovisku pak zcela pochopitelně má původ především v látkách produkovaných lokálními topeništi a místní dopravou - tedy skutečnostech, které nejsou stavbou ovlivněny. Relevantní podklady naopak předložil ve formě rozptylové studie stavebník.

Dle souhlasného stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 2. 6. 2015 bylo zjištěno, že "dle provedeného hodnocení zdravotních rizik změna akustické situace vyvolaná realizací záměru nezvýší stávající zdravotní rizika, koncentrační příspěvky znečišťujících látek z výhledového provozu jsou nízké." Toto stanovisko podporuje závěry učiněné stavebním úřadem.

Nejenže tak bude stavba splňovat veřejnoprávní požadavky, rovněž dle názoru stavebního úřadu nedojde k překročení míry potenciálního ovlivnění zdraví, které by bylo nepřiměřené místním poměrům, ba se úřad domnívá, že z dlouhodobého hlediska nebude ovlivnění v podstatě žádné.

Stavební úřad na základě výše uvedeného má za to, že nedojde ke zhoršení situace v okolí stavby, která by odůvodňovala obavy účastníků formulované ve znaleckém posudku, a tedy že by stavba měla uvedený negativní vliv na zdraví exponované populace. Stavba dle názoru stavebního úřadu zdraví účastníků neovlivní a ke zhoršení zdravotního stavu exponovaného obyvatelstva nedojde.

C) Snížení hodnoty nemovitých věcí

Stavební úřad zvážil tuto námitku a uvádí, že dle jeho názoru nebude mít stavba a její užívání vliv na hodnotu nemovitých věcí účastníků. I bez stavebních úprav, jež jsou předmětem tohoto řízení, byla hodnota dotčených staveb ovlivněna skutečností, že se nachází v průmyslové zóně města v bezprostřední blízkosti již existujících továrních hal i rušné silnice.

Stavební úprava nepředstavuje faktické přiblížení průmyslových hal k objektům, estetická funkce haly je rovněž konstantní. Výše se stavební úřad vypořádal s možnými vlivy způsobenými obtěžováním imisemi ze stavby žadatele a vzhledem ke svým předchozím závěrům se domnívá, že ani tyto aspekty nebudou mít negativní vliv na cenu nemovitostí, neboť míra imisí přiměřená poměrům bude zachována.

Za správnost vyhotovení: I. S.

Účastníci neuvedli relevantní odůvodnění této námitky.

Stavební úřad dospěl vzhledem k výše uvedenému k závěru, že hodnota nemovitých věcí účastníků, jež se nachází v blízkosti haly, nebude stavbou dotčena.“

40. Krajský soud ocitoval závěry stavebního úřadu ohledně námitek majících přesah do úpravy imisí podle občanského zákoníku v plném rozsahu zcela záměrně. V daném přezkumném řízení jde totiž o otázku zcela zásadního významu, neboť právě jejich nevypořádání bylo důvodem zrušení předchozího dodatečného povolení stavby. Krom toho právě takovéto autentické znění umožňuje pochopit úvahy, jimiž se stavební úřad řídil při hodnocení uvedených námitek. Navíc jde o natolik konzistentní text, že by nebylo namístě jej „převyprávěním“ krátit a tím mu případně i dávat jiný význam.

41. Z výše uvedeného je zřejmé, že stavební úřad shledal účastníky uplatněné námitky nedůvodnými i z hlediska občanskoprávního. Dospěl totiž k závěru, že poměry v místě nebudou narušeny nad míru obvyklou a jejich stav bude nadále srovnatelný s obdobnými průmyslovými areály. Neshledal, že by stavba vážně ohrožovala výkon práv vlastníků předmětných nemovitých věcí, ani že by podstatně omezovala obvyklé užívání pozemků (staveb), jejichž jsou účastníci uplatňující námitky vlastníky. Včetně žalobce a).

42. Žalovaný se se závěry stavebního úřadu ztotožnil. K problematice posuzování stavby po veřejnoprávní linii uvedl, že bylo ostatně provedeno již v předchozím řízení, ve kterém stavební úřad vydal dne 10. 1. 2014 dodatečné povolení stavby a dále v navazujícím rozhodnutí o odvolání, které odvolací orgán (nyní žalovaný) vydal dne 10. 7. 2014. Poukázal přitom na skutečnost, že se touto stránkou věci zabýval již i nadepsaný krajský soud v rozsudku ze dne 29. 1. 2016, č. j. 30A 71/2014-129, v němž se se závěry o ní, jak je provedl stavební úřad i žalovaný, v podstatě ztotožnil. Nicméně i přesto se žalovaný se všemi námitkami a otázkami zabýval znovu. Dospěl přitom k závěru, že stavba (vestavba kalící linky) splňuje požadavky stanovené stavebním zákonem, zvláštními právními předpisy a územním plánem města Turnov (viz zejména strany šest až čtrnáct odůvodnění žalovaného rozhodnutí).

43. Rovněž žalovaný věnoval zvláštní pozornost námitkám občanskoprávní povahy. Popsal historii výstavby rodinných domů č. p. 51 – 54, která se uskutečnila v prostředí s přítomným průmyslem, konkrétně s pivovarem, přičemž tyto domy byly původně určeny pro jeho zaměstnance. Od počátku tak byly realizovány s vědomím, že bydlení v nich nemůže mít úroveň vilové zahradní čtvrti. Již tuto skutečnost považoval žalovaný za zásadní a nic na tom nemůže podle něho změnit ani skutečnost, že cca před 30 lety měl být v území jen pivovar a okolo pole. Území se z pohledu svého využívání totiž dále vyvíjelo, takže dnes je daná lokalita průmyslovým předměstím města Turnova. Výstavba v ní probíhala v souladu s příslušnými právními předpisy. A žalovaný pokračoval s tím, že (dále citace ze strany sedmnácté žalovaného rozhodnutí):

„Z hlediska soukromoprávní (občanskoprávní) stránky záměru, tedy ve vztahu k obsahu ust. § 1013 odst. 1 občanského zákoníku, odvolací orgán ve shodě se stavebním úřadem dospěl k jednoznačnému závěru, že provedené stavební úpravy (vestavba kalící linky) nejsou a nebudou (její užívání) nepřiměřené místním poměrům a nebudou podstatně omezovat obvyklé užívání pozemků v území.

V daném případě je již umístěn skladovací objekt - skladová hala (do které byla umístěna - vestavěna kalící linka). Její provoz tedy nepotřebuje zřízení - umístění - výstavbu odpovídající stavby - haly, protože se využije již existující objekt (o jeho umístění a povolení bylo s konečnou platností rozhodnuto již v letech 2011 - 2013). Průmyslový charakter haly a jejího využití (jako typu činnost) se zásadně nezmění, protože výroba a velkoskladování jsou činnosti sobě blízké (proto také funkční plocha výrobu a skladování). Dílčí změna činnosti v hale (místo skladování provoz kalící linky - tepelné a mechanické zpracování - výroba šroubů), tak zjevně nebude nad míru přípustnou místním poměrům. Rovněž je nutné přihlédnout k tomu, že se má jednat o zpracování „drobného" kovového materiálu - mechanické a tepelné zpracovávání šroubů (kusy v řádech

Za správnost vyhotovení: I. S.

dekagramů, nejedná se o tunové ocelové objekty, ani o rozměrné např. klikové hřídele pro námořní lodě), kdy z tohoto důvodu vestavba kalící linky a její provoz i její účinky do území rozumově není nad míru přípustnou místním poměrům. V daném případě rozhodně nelze říci, že by vestavba kalící linky a její provoz svým charakterem a dopad tohoto provozu byl svou povahou zcela nestejnorodý dosavadnímu způsobu užívání stavby a charakteru území, popř. byl zcela protikladný (kontrastní) dosavadnímu využití území. Vlastní dopady „navíc", které přinese kalící linka a její provoz oproti současné skladové hale do území byly v řízení o žádosti o vydání dodatečného povolení stavby řádně posouzeny po veřejnoprávní linii práva (viz předchozí text). Po občanskoprávní linii práva (soukromoprávní linii) v souhrnu odvolací orgán dospěl ve shodě se stavebním úřadem k závěru, že provoz kalící linky není a nebude nepřiměřený ve vztahu k místním poměrům a nebude omezovat podstatně obvyklé užívání pozemků (staveb) v území. Tovární provoz a s tím spojený „lomoz" - „ruch" v místě byly obvyklé desítky let (pivovar). O dalším provozu v území bylo rozhodnuto v letech 2011 - 13 (umístění skladové haly KAMAX) a ten se stal nedílnou součástí charakteristiky místních poměrů. Jeho změna (vestavba kalící linky) z tohoto pohledu není zásadní změnou do poměrů území v úrovni „šoku" do území apod. - nejedná se např. o zřízení střelnice. Naopak v průběhu řízení doloženými podklady bylo jednoznačně prokázáno, že záměr splňuje veřejnoprávní limity. V návaznosti na to se zohledněním reálně existujících místních poměrů v území (pivovar, hala KAMAX, kolaudovaná jako skladová hala v roce 2013, hala č.p. 500), jakož i k dalším skutečnostem (vzdálenost domů č.p. 51 - 54 od areálů KAMAXu je cca 85 m, od vlastní kalící linky cca 170 m), lze objektivně dospět k jedinému možnému závěru, že vestavba kalící linky (dovnitř již existující haly - není to katr venku někde na ploše pily) - není nad míru přiměřenou místním poměrům a nebude podstatně omezovat obvyklé užívání pozemků (staveb) v území.

Odvolací orgán závěrem shrnuje, že stavební úřad danou problematiku (vestavba kalící linky do původně skladové haly) řádně posoudil po stránce veřejnoprávní i soukromoprávní a stavební úřad správně dospěl k závěru, že stavba vyhovuje předpisům a nebude nad míru přiměřenou místním poměrům zasahovat do práv odvolatelů nad přípustnou mez a dále nebude podstatně omezovat obvyklé užívání pozemků (staveb) jiných a dále, že se stavební úřad řádně vypořádal s námitkami odvolatelů (viz výše).“

44. K námitce ohledně poklesu hodnoty majetku žalovaný uvedl, že vestavba kalící linky do stávající haly objektivně není v území takovou změnou, aby se dalo hovořit o změně hodnoty majetku v území. K problematice posuzování přiměřenosti místních poměrů se pak žalovaný ještě vrátil na straně dvacáté druhé odůvodnění žalovaného rozhodnutí takto:

„Je třeba dále uvést, že domy č. p. 51 - 54 byly původně umístěny a realizovány jako byty pro zaměstnance pivovaru, kdy tyto domy tak měly (a to je důležité) od samého počátku „standard" služebních bytů v blízkosti přilehlého provozu pivovaru ( - ) Při tom nelze odhlédnout, že domy č. p. 51-54 jsou ve funkční ploše VP, nikoliv ve funkční ploše např. „bydlení čisté" - ve výkresech územních plánů zobrazeno zpravidla v červené nebo oranžové barvě. Územní plán z roku 2014 (každý se mohl zúčastnit jeho projednání, vlastníci nemovitostí v území mohli v rámci jeho projednávání podat námitky proti územnímu plánu) pro tyto domy ani jejich okolí funkční plochu bydlení, kde by bylo cíleně nastaveno využití takové plochy (její hlavní funkce) za účelem vytvoření kvalitního bydlení na vyšší úrovni, srovnatelné s vilovou zahradní čtvrtí apod. (zde z textu zřejmě vypadlo slovo „nevymezuje“). To by ani nebylo možné s ohledem na přítomnost pivovaru - průmyslu, v jehož důsledku by nebylo možné u tak malé funkční plochy bydlení (pro 4 řadové domy) zaručit v budoucnu dosažení odpovídající úrovně bydlení ve funkční ploše bydlení, v důsledku čehož by ani nebylo smysluplné takovou funkční plochu bydlem vytvářet apod. (územní plán nepočítá s nějakou asanací - útlumem pivovaru, či dalších provozů). V daném případě jde o čtyři rodinné domy, jejichž dosavadní prostředí se vestavbou kalící linky do již existující haly zjevně nezmění k horšímu, popř. nezhorší se tak, aby to bylo zjevně nepřiměřené místním poměrům. Tyto domy byly cíleně umístěny v sousedství pivovary s plným vědomím, že je zde sousedství s průmyslem, včetně jeho dopadů - imise všeho druhu, samozřejmě imise svou povahou plně odpovídající továrnímu provozu, které tak byly součástí celého prostředí, tedy i prostředí 4 řadových rodinných domů. Tovární ruch tedy již byl v době výstavby těchto domů nedílnou součástí charakteristiky prostředí, Čehož si současní vlastníci domů museli být plně vědomi v době, kdy tyto nemovitosti přebírali do vlastnictví. Z tohoto pohledu tak umístění kalící linky do stávající haly není a nemůže být nepřiměřené místním poměrům, kdy dopady (souhrnně imise) nebudou protikladné charakteristice prostředí a nebudou nad míru přípustnou zasahovat do práv jiných - příslušné limity správního

Za správnost vyhotovení: I. S.

práva jsou dodrženy, hala KAMAXu je od domů odvolatelů vzdálena cca 85 m, což je dostatečná vzdálenost, aby s přihlédnutím k tomu, že vestavba kalící linky vyhovuje limitům správního práva, bylo objektivně možné tvrdit, že vestavba kalící linky není a nebude nad míru přiměřenou místním poměrům a neomezuje a neomezí obvyklé užívání pozemků (staveb) v území. Dále při tom rovněž nelze odhlédnout od toho, že v investor v území realizoval val, který, jak sami odvolatelé uznali v odvolání (písemnost ze dne 4.10.2017) přispěl k odclonění hluku (odvolací orgán se samozřejmě nezabýval hlukovou situaci místa - nepředjímal to - např. s halou lisovny apod. - její stavební povolení ze dne 6.6.2017 bylo zrušeno - viz výše).“

45. Problematice hluku věnoval žalovaný ještě celou stránku dvacet čtyři napadeného rozhodnutí, které ukončil s tím, že dospěl ve shodě se stavebním úřadem k jednoznačnému závěru, že byly splněny všechny požadavky pro vydání dodatečného povolení stavby, které jsou uvedeny v § 129 odst. 2 a 3 stavebního zákona.

46. Na základě výše uvedeného poté zaujal krajský soud k vyřízení občanskoprávních námitek stavebním úřadem a žalovaným následující stanovisko.

47. Podle § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), „vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku.“ Jak je z odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu i žalovaného zřejmé, oba tyto orgány státní správy se možnými důsledky namítaných imisí, tedy možností obtěžování účastníků řízení v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatného omezení obvyklého užívání nemovitostí, podrobně zabývaly. Vycházely přitom i z judikatury Nejvyššího soudu.

48. Ten například v usnesení ze dne 17. 12. 2019, č. j. 26 Cdo 2066/2019-348, uvádí k dané problematice následující:

„Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci. Závěr o tom, zda se jedná či nikoliv o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, tak odráží individuální poměry každého případu zejména tam, kde absentují objektivní kritéria napomáhající učinit závěr o míře obtěžování (např. při obtěžování hlukem existují objektivní hlukové limity dané normativní právní úpravou). V takových případech je na soudu, aby v každém jednotlivém případě zvážil, kdy účinky působení věci je druhá osoba povinna snášet a kdy jí již vzniká právo na obranu, neboť se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1312/2013). Stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti kterému je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení.“ Tedy analogicky i věcí uvážení stavebního úřadu, reprezentovaného úřední oprávněnou osobou.

49. Z uvedeného plyne, že překročení limitů stanovených veřejným právem je pouze jedním z hledisek připadajících k zohlednění při úvaze, zda jde o rušení přesahující míru přiměřenou místním poměrům, proti kterému je třeba poskytnout ochranu, tedy relevantní imisi z hlediska soukromého práva. Rozhodnutí o tom, zda se o takovou imisi jedná, je především věcí uvážení založeného na posouzení všech relevantních skutkových zjištění učiněných v konkrétní věci.

50. V posuzované věci dospěl stavební úřad i žalovaný k závěru, že se nejedná o nepřípustnou imisi z hlediska soukromého práva, a to na základě hodnocení všech relevantních důkazů. Oba přitom zohlednili svá vlastní skutková zjištění, přihlédli k výsledkům měření hluku a stanoviskům dotčených orgánů státní správy, zejména pak Krajské hygienické služby Libereckého kraje. Vzali v úvahu i historický vývoj území, a to nejen co se výstavby rodinných domů č. p. 51 až 54 týká, ale i postupný vznik dané průmyslové zóny na základě administrativních rozhodnutí postupně vydávaných.

51. Stavební úřad i žalovaný zjišťovali, zda míra obtěžování nepřekračuje přiměřené místní poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě. Nic takového ovšem nezjistili, přičemž

Za správnost vyhotovení: I. S.

dostatečně odůvodnili, proč v konkrétní věci nejde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, které by v daném místě podstatně omezovalo obvyklé užívání nemovitostí jiných vlastníků. Jejich závěrům nelze ničeho vytknout a krajský soud je má za plně v souladu s rozhodovací praxí. Je přitom třeba zopakovat, že ani na základě pozdějších měření (např. při vydávání kolaudačního souhlasu) nebylo prokázáno, že by stavba vyvolávala hluk, jehož hladina by překračovala povolenou (limitní) hodnotu hladiny hluku stanovenou veřejnoprávními předpisy, především zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů.

52. Nad rámec uvedeného odůvodnění, jinak plně dostačujícího pro rozhodnutí, bylo namístě zohlednit ještě následující aktuální situaci, která sice zůstala ze strany stavebního úřadu i žalovaného opomenuta, nicméně která jejich závěry ještě umocňuje. Jde totiž o to, že předmětná stavba byla nejdříve dodatečně povolena rozhodnutími stavebního úřadu ze dne 10. 1. 2014, č. j. SÚ/13/6764/PEJ, a rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 7. 2014, č. j. OÚPSŘ 93/2014-330-rozh., a jako takovou jí také bylo povoleno užívat kolaudačním souhlasem ze dne 9. 6. 2015, č. j. SÚ/15/3463/PEJ, vydaným stavebním úřadem. Dodatečné povolení stavby bylo zrušeno až poté, v době užívání stavby, a to rozsudkem nadepsaného krajského soudu ze dne 29. 1. 2016, č. j. 30A 71/2014-129. Zmíněný kolaudační souhlas však zrušen nebyl, takže je platný dosud a stavba je užívána.

53. Problematikou imisí způsobených úředně chváleným provozem průmyslového podniku se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014. Uvedl v něm k ní mimo jiné následující:

„Otázkou důsledků úředního povolení na posouzení oprávněnosti výkonu vlastnického práva a možné obrany proti tomuto výkonu se judikatura zabývala v R 37/1985 (Zo správy o rozhodovaní súdov vo veciach susedských vzťahov, prejednanej občianskoprávnym kolégiom Nejvyššieho súdu Slovenskej socialistickej republiky, Cpj 67/84, a schválenej plénom Najvyššieho súdu SSR 23. 5. 1985, Pls 1/85), podle kterého výkon vlastnického práva na základě úředního povolení je třeba považovat za povolený, nedošlo-li od vydání povolení ke změně poměrů. Ústavní soud v nálezu ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, nevyloučil aplikaci starší judikatury, když uvedl: Obecně sice platí, že opírá-li se napadený výkon vlastnického práva o úřední povolení a žalovaný nepřekročil meze tohoto povolení, je třeba považovat výkon vlastnického práva za oprávněný
(srovnej
R
65/1972). V rozsudku ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 1296/2008, Nejvyšší soud uvedl: Ochrana před stěžováním imisemi nad míru přiměřenou poměrům poskytovaná v režimu § 127 odst. 1 obč. zák. ostatně představuje samostatný právní nárok vedle ochrany poskytované na základě správních norem. V případě, že obtěžování překračuje meze stanovené správním předpisem, přesahuje zpravidla i míru přiměřenou poměrům, ale nemusí tomu být naopak. Nárok na ochranu bude dán, pokud v době rozhodování soudu bude imise sice v mezích daných správním předpisem, půjde však nepochybně o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům (srov. též výklad k ustanovení § 127 odst. 1 Velkého komentáře k občanskému zákoníku. Švestka Spáčil Škárová Hulmák a kol., nakl. C. H. Beck, Praha 2009, s. 720-721 a v publikaci Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku, Praha: C. H. Beck 2005, 2 vydání, s. 142 a násl., kde je uveden podrobný rozbor této problematiky). (-)

V publikaci Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku byl též vysloven tento názor (s. 148): Běžně se uvádí, že otázku, zda jde o podstatnou imisi, je třeba posuzovat podle místních zvyklostí. Již v obecném zákoníku občanském bylo zakázáno obtěžování souseda, pokud převyšovalo míru podle místních poměrů obvyklou a podstatně ztěžovalo užívání pozemku v místě obvyklém. To v zásadě platí i dnes. Komentář k obecnému zákoníku občanskému uváděl příklad: někdo si postaví vilu v místě, ve kterém jsou později postaveny továrny. Vlastník vily se poté nemůže domáhat ochrany proti nepříležitostem od továren, neboť ty se mezitím staly v místě obvyklými, (Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému. Díl II. Praha: V. Linhart, 1935, s. 245) pokud ovšem nepřekračují míru obvyklou u jiných továren a hygienické a jiné administrativní předpisy. Nabízí se otázka, zda lze postavit např. továrnu v místě, kde doposud žádná nebyla; vždyť tu musí dojít k obtěžování sousedů nad míru přiměřenou těm poměrům, které

Za správnost vyhotovení: I. S.

tu dosud byly. Odpověď je zřejmě taková, že jakmile je továrna na základě stavebního povolení postavena, posuzují se poměry podle těch, které panují v místech s obdobnými továrnami (dosavadní poměry, kdy v místě továrna nebyla, zanikly a jsou nadále nevýznamné). Lze shrnout, že pokud jde o charakteristiku místa, je třeba přihlížet k poměrům existujícím v místě v souladu se zákonem v době rozhodování soudu.“

54. Jak již uvedl krajský soud výše, správní orgány zúčastněné na řízení zjišťovaly v dané věci míru obtěžování a nezjistily, že by překračovala poměry jak v daném typu lokalit, tak ani v konkrétním místě. Nezjistily ani podstatné omezení obvyklého užívání pozemků – nemovitostí účastníků řízení, včetně žalobce a/ (viz § 1013 odst. 1 o.z.). A rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014, pokračuje takto:

I pro občanský zákoník č. 40/1964 Sb. platila zásada (třeba poznamenat, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4280/2016, je judikatura k imisím podle § 127 o.z. v zásadě použitelná i v poměrech nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.), že

opíral-li se napadený výkon vlastnického práva o úřední povolení a žalovaný nepřekročil meze tohoto povolení, bylo třeba považovat výkon vlastnického práva za oprávněný; toto pravidlo však neplatilo bezvýjimečně. Při posuzování, zda je v konkrétním případě možno (výjimečně) poskytnout ochranu i proti rušení vzešlého z úředně povolené činnosti bylo třeba vzít do úvahy i to, zda rušený žalobce měl možnost uplatnit své námitky proti schválení provozu ve správním řízení. Bylo a bude i nadále třeba též zvážit obecnou prospěšnost činnosti, ze které rušení pochází, a společenské důsledky zákazu. To samozřejmě neznamená, že jednotlivci lze odepřít ochranu proti zjevně protiprávnímu rušení jen z důvodu veřejného zájmu na činnosti rušení vyvolávající; k významu činnosti však je třeba přihlédnout v hraničních situacích a také při poskytování lhůty k plnění tak, aby žalovaný měl reálnou možnost provést potřebná opatření.“

55. V kontextu uvedeného dlužno poznamenat, že žalobci nezmínili ani jeden příklad, že by proti vzniku dané plochy VP – průmyslová výroba a sklady dle územního plánu města Turnov, který schválilo zastupitelstvo města Turnov usnesením ze dne 26. 5. 2014, jakkoliv brojili. Žalobce a) přitom ve své replice uvádí, že v roce 2006 byla rozšířena průmyslová zóna, a to na základě nepravdivých tvrzení, že v blízkosti se nenachází žádné obytné stavby. Neuvádí však již vůbec nic o tom, zda uplatňoval v průběhu prací na územním plánu nějaké námitky, zda se jím tvrzenému postupu bránil (např. námitkami a jak o nich bylo rozhodnuto). Tato otázka přitom úzce souvisí i s námitkou, že předmětnou stavbou dojde k poklesu hodnoty nemovitosti žalobce a).

56. V územním, ve stavebním či v řízení o dodatečném povolení stavby se totiž otázky dopadu nových staveb na starou zástavbu v oblasti majetkové nezjišťují, když pro to nejsou stanoveny žádné instrumenty. Krajský soud nezpochybňuje jistý reálný základ této námitky žalobců, nicméně zároveň je třeba upozornit na jejich možné subjektivní pozadí. Někdo nechce bydlet v centru města, jiný to přímo vyžaduje, další by se neusadil v blízkosti stavby jaderné elektrárny, jinému to nevadí. Nicméně krajský soud je toho přesvědčení, že otázky důsledků staveb na jejich okolí, včetně případné prodejnosti nemovitostí, jsou již dány a vyřešeny v platné územně plánovací dokumentaci, a že pro jejich řešení v uvedených řízeních již není prostor. Jsou to totiž územní plány a regulační plány, které stanoví základní koncepce rozvoje toho kterého území obce, ochranu jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání atd. Obyvatelé té které obce (její části) si proto musí střežit svá práva včas, t.j. již v procesu pořizování a schvalování územně plánovací dokumentace a snažit se tak zasadit o tu formu zástavby, kterou považují pro sebe za přijatelnou. V přezkoumávané věci byla stavba umístěna v souladu s územním plánem (o tom ještě dále), a proto k otázce tvrzeného snížení hodnoty rodinného domu žalobce a) nemohlo být přistupováno jinak, byť s tím žalobci srozuměni nejsou.

57. Náležitým způsobem byla posouzena i námitka týkající se narušení pohody bydlení. Stavební úřad ji přezkoumal v intencích rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 – 116, a rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 636/2014

Za správnost vyhotovení: I. S.

(viz str. 9 a 22 dodatečného povolení stavby). Zkoumal jednotlivé vlivy, které by mohly narušovat pohodu bydlení, a to samostatně i v jejich souhrnu (viz příslušné části odůvodnění dodatečného povolení o vzájemných vzdálenostech staveb, hlukových poměrech, emisích vypouštěných do ovzduší, o pachové situaci, prašnosti a zdravých životních podmínkách), nezjistil však, že by mělo dojít k narušení pohody bydlení v daném místě. Dospěl totiž k závěru, že tyto činitelé nevybočují od obecných standardů, natož pak při zohlednění místních poměrů dané lokality, nacházející se v ploše určené pro průmyslovou výrobu a sklady. Krajský soud těmto závěrům rozumí a plně se s nimi ztotožňuje.

58. Nelze totiž nevidět, že stesky, jimiž žalobci odůvodňují narušení pohody bydlení, mají subjektivní základ a že vnímavost každého z nás na vnější podněty není a nemůže být stejná. Někomu například nevadí bydlet přímo u rušné ulice, pro jiného je to nepřijatelné. Míra dráždivosti různými imisemi je prostě u každé osoby jiná a objektivně nekvantifikovatelná. Vždy záleží zejména na emotivním přednesu subjektu vystaveného imisím, přičemž i subjektivní vnímání může být ovlivněno nejen přímým vlivem imisí na organismus, ale i majetkovými souvislostmi. Právě pro rozhodování takovýchto situací mají proto nezastupitelné postavení i obecně dané hygienické limity, v nichž jsou zohledněny průměrné nároky na udržitelnost zdraví a zdravé životní podmínky.

59. V průběhu řízení nebylo zjištěno, že by se vlastníkům rodinných domů č. p. 51 – 54 kvalifikovaným způsobem zhoršilo životní prostředí a žalobci tuto jimi tvrzenou skutečnost ani dostatečně nedoložili. Pouze totiž v podstatě specifikovali oblasti snížení pohody bydlení, nepředložili však žádný podklad, kterým by závěry stavebního úřadu, žalovaného či krajské hygienické stanice zpochybnili (např. nepředložili žádnou hlukovou či jinou studii, která by dokládala překročení hlukových či jiných limitů nad rámec mezí stanovených právními předpisy). Žalobní tvrzení o obtěžování imisemi zakládají pouze na zkušenostech s několikaletým provozem kalírny, tedy argumentem zcela neuchopitelným. Jinými slovy, argument, který není podepřen faktem, není argumentem a je neschopen zpochybnit konkrétní podklady, o které správní orgány opřely svá rozhodnutí.

60. S ohledem na obsah spisu a dosavadní průběh řízení nesdílí krajský soud ani názor, že si měly správní orgány před rozhodnutím obstarat další (aktuálnější) podklady. Nelze totiž nevidět, že podklady, které mají žalobci na mysli, již byly jednou shledány za plně dostačující pro dodatečné povolení stavby, a to i nadepsaným krajským soudem a že k jeho předchozímu zrušení došlo ze zcela jiných důvodů. Krom toho o jejich stálé aktuálnosti, byť od jejich vydání uplynula delší doba (jde o podklady ze strany Krajské hygienické stanice Libereckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství Libereckého kraje, stanovisko Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje či Oblastního inspektorátu práce), nemůže být pochyb. Všechny tyto orgány totiž byly účastny novému projednání žádosti o dodatečné povolení stavby, protože však měly svá dosavadní vyjádření a stanoviska za stále platná, tak jen neměly již snahu se k věci dále vyjadřovat. Jinak by tak jistě učinily. Jinými slovy, nebylo třeba znovu opakovat to, co již jednou k žádosti o dodatečné povolení stavby uvedly. V intencích žalobního tvrzení (a s tím by žalobci jistě nebyli spokojeni) by se tato situace dala naopak interpretovat také tak, že jde o stavbu, jež se zájmů chráněných těmito orgány nedotýká. Když jim bylo podáním stavebního úřadu ze dne 3. 8. 2016 oznámeno pokračování v řízení o dodatečném povolení stavby, vypsáno ohledání na místě a zároveň byly vyzvány k tomu, aby svá „závazná stanoviska a námitky, popřípadě důkazy“ uplatnily nejpozději při tomto jednání, jinak že k nim nebude přihlédnuto.

61. Krajská hygienická stanice Libereckého kraje se přitom nevyjadřovala k dané stavbě nikterak nahodile, ale opakovaně. Svědčí o tom např. její stanovisko ze dne 10. 2. 2014 k odvolání proti povolení vestavby kalící linky. V něm uvedený orgán státní správy podrobně vysvětluje své závazné stanovisko ze dne 14. 8. 2013, č. j. 18867/2013, k instalaci kalící linky s tím, že „Z hlukové studie jednoznačně vyplývá, že v předmětné lokalitě v současné době je a zůstane i po instalaci kalící linky v areálu KAMAX dominantním zdrojem hluku v chráněných venkovních prostorech dopravní hluk,

Za správnost vyhotovení: I. S.

který nebude provozem areálu KAMAX, včetně kalící linky, nijak ovlivněn (hladiny hluku z provozu KAMAX budou o více než 10dB)A) nižší, než současné ekvivalentní hladiny dopravního hluku!). (-) V předmětné lokalitě nedojde ke zvýšení akustické zátěže obyvatel, akustická situace zůstane stávající, a tato situace je v souladu s požadavky hygienických limitů hluku stanovených v nař. Vlády č. 272/2011 Sb. a v souladu s požadavky § 30 zák. č. 258/2000 Sb., v platném znění“. Vyjádření na dvě a půl stránky zakončil uvedený správní orgán s tím, že závazné stanovisko vydal s plnou zodpovědností. Pokud žalobci namítali, že v mezidobí došlo ke změně právních předpisů na ochranu před hlukem, bylo na nich, aby případný rozpor s nimi sami uvedli. Správní soudy nemohou za žalobce vyhledávat možná porušení právních předpisů.

62. O správnosti těchto závěrů ostatně svědčí koneckonců i žalobci zmiňované stanovisko Krajské hygienické stanice Libereckého kraje ze dne 11. 1. 2017, č. j. KHSLB 27815/2016, jež mělo být vydáno pro účely kolaudace dané stavby (není součástí správního spisu), byť žalobci namítají, že měření dne 3. 11. 2016 nebylo provedeno v podmínkách, jež by odpovídaly skutečnému provozu (prý nedocházelo k žádné nakládce či vykládce kamionů, nakládalo se pouze u doků, byly zavřeny světlíky a vrata). Takto formulované a ničím nedoložené námitky však nejsou žádným důkazem. Na rozdíl od provedeného měření, přičemž pro dokreslení skutečného stavu v území z hlediska hluku je zcela bez významu, v jakém z proběhlých řízení vedených podle stavebního zákona bylo uvedené stanovisko opatřeno.

63. Totéž platí i o žalovaným zmiňovaném „protihlukovém“ valu. Žalobci žalovanému vytýkají, že se o žádný takový val nejedná, a proto s ním neměl ve vztahu k dodatečnému povolení stavby počítat. Pokud by však četli pozorněji odůvodnění žalovaného rozhodnutí, zjistili by, že na rozhodnutí žalovaného tento val či halda hlíny, jak se o ní žalobci vyjádřili, skutečně vliv neměla (viz strana 19 pátý a šestý řádek shora). Zmínit jej znamenalo pouze to, že se dějí nepřímo i opatření zlepšující i tak vyhovující hlukovou situaci v místě. Stejně tak nebylo od věci uvést v odůvodnění žalovaného rozhodnutí výsledky měření hluku u nejbližších chráněných venkovních prostorách staveb, byť získaných v souvislosti s projednáváním jiné stavební činnosti, ale zároveň za provozu kalící linky (dále viz citace ze strany 18 a 19 odůvodnění žalovaného rozhodnutí).

„K poukazu odvolatelů (druhý odstavec textu odvolání o celkovém rozsahu pěti řádků, počínající slovy „ Od rozhodnutí..." a konce slovy odcloněn tímto valem") odvolací orgán uvádí následující skutečnosti.

Tyto stavby - činnosti nebyly předmětem řízení. Předmětem řízení byla pouze vestavba kalící linky, kdy tento předmět řízem se za cca pět let nijak nezměnil - nezvětšil se a ani se nezmenšil.

Přesto odvolací orgán s ohledem na ust. § 89 odst. 2 správního řádu (požadavek na dohlédnutí na zákonnost rozhodování) a dále s ohledem na obecnou povinnost zjistit stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti ve smyslu ust. § 3 správního řádu, prověřil tyto stavby - činnosti v území a uvádí k nim tyto skutečnosti.

Bylo zjištěno, že stavební úřad vydal dne 7.3.2016 pod sp. zn. SU/5597/15/PET č.j.: SU/16/1057/PEJ stavební povolení, kterým byly, mimo jiné povoleny stavební úpravy manipulační plochy a dále vybudování venkovního zastřešení prostoru palet (akustická clona s akusticky pohltivou výplní se soklem z prefabrikovaných panelů). V rámci tohoto stavebního povolení byly povoleny i hrubé terénní úpravy (pro stavební úpravy manipulační plochy). Rovněž současně byla povolena přístavba třetího modulu skladové haly dle územního rozhodnutí ze dne 7.10.2011 (při západní straně stávající haly). Na tyto stavby - činnosti pak stavební úřad vydal kolaudační souhlas dne 22.3.2017 sp. zn. SU/897/17/PET č.j.: SU/17/1762/PEJ. Podkladem pro vydání tohoto kolaudačního souhlasu bylo i souhlasné závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Libereckého kraje ze dne 11.1.2017 č.j.: KHSLB 27815/2016. V tomto souhlasném závazném stanovisku se výslovně uvádí (první strana dole), citujeme: „Součástí žádosti (myšlena žádost o vydání souhl. závazného stanoviska ke kolaudaci stavby - poznámka

Za správnost vyhotovení: I. S.

odvolacího orgánu) byl i protokol o měření hluku v nejbližších chráněných venkovních prostorech staveb zn. 49640 ze dne měření 3.11.2016, které provedla laboratoř INECO průmyslová ekologie, s.r.o., ul. K.H. Borovského č.p. 524. Dvůr Králové n. L., který prokázal dodržení hygienických limitů pro denní i noční dobu". (-)

Dále stavební úřad vydal dne 23.3.2017 samostatný souhlas s ohlášeným stavebním záměrem - hrubé terénní úpravy (sp. zn. SU/1544/17/PET č.j.: SU/17/1782/PEJ), kterým odsouhlasil provedení protihlukového valu.

Odvolací orgán po posouzení těchto bodů dospěl k jednoznačnému závěru, že uvedené stavební povolení a oba souhlasy (a stavby - činnosti jimi povolené - odsouhlasené) nemají žádný vliv na posouzení vestavby kalící linky a účinky jejího provozu. Bylo zjištěno, že v případě úprav manipulačních ploch nedošlo k jejich žádnému rozšíření. K tomu na vysvětlenou je třeba dále uvést, že rozšíření manipulačních ploch se předpokládalo v rámci stavby - haly lisovny, ale její stavební povolení (sp. zn.: SU/7065/16/PET č.j.: SU/17/3389/PEJ ze dne 6.6.2017) bylo v odvolacím řízení zrušeno rozhodnutím odvolacího orgánu sp. zn. OUPSŘ 247/2017-330-rozh. ze dne 8.12.2017 (v právní moci od 13.12.2017) a věc byla stavebnímu úřadu vrácena zpět k novému projednání (z doslechu je odvolacímu orgánu známo, že žádost o stavební povolení byla následně vzata zpět). K tomu na vysvětlenou odvolací orgán dále uvádí, že s umístěním haly (ve které se předpokládala lisovna) územní rozhodnutí ze dne 7.10.2011 sp.zn. SU/5093/11/HOZ čj.: SU/11/6573/11) počítalo. Tímto územním rozhodnutím byla umístěna stavba I. etapy (dnes skladová hala s vestavěnou kalící linkou) a dále i stavba II. etapy (hala - dle územního rozhodnutí rovněž skladová hala). (-)

Odvolací orgán shrnuje své stanovisko k této části odvolání, že v poukazech odvolatelů na další stavby - činnosti v území (úpravy manipulační plochy, zastřešení prostoru palet, val a rozšíření haly o další skladovací modul) nebyly shledány skutečnosti, jež by zpochybnily zákonnost a věcnou správnost rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 25.9.2017, v důsledku čehož v území nemohlo dojít ke zhoršení situace ve smyslu nárůstu zátěže v území apod. Ostatně sami odvolatelé v odvolání uznali, že provedený val přispěl k odclonění hluku.“

64. Krajský soud shledal nedůvodnou i námitku, že stavba není v souladu s územně plánovací dokumentací. Žalobci ji spojují s výkladem oboru hutnictví na základě znaleckého posudku Prof. Ing. K. M., CSc., ze dne 30. 8. 2013, které je v dané ploše územního plánu nepřípustné, stejně jako výroba, která obtěžuje své okolí pachem spadem či jinak dlouhodobě zatěžuje životní prostředí a která svým provozováním a technickým zařízením narušuje užívání pozemků, staveb a zařízení za hranicí pozemku a snížuje kvalitu prostředí souvisejících území.

65. Těmito otázkami se podrobně zabýval stavební úřad na straně šesté a sedmé, na straně jedenácté a straně patnácté a šestnácté odůvodnění dodatečného povolení stavby. Žalovaný pak na straně dvanácté až patnácté, a to natolik vyčerpávajícími způsoby, že k nim není co dodat. Krajský soud se s nimi zcela ztotožňuje, a proto na ně v dalším i plně odkazuje, neboť jinak by jen jinými slovy musel říkat totéž. Jejich závěry jsou totiž naprosto srozumitelné a přezkoumatelné. Naopak východisko žalobců, že hutnictví má charakter těžkého průmyslu, který nevyrábí výrobky určené pro přímou spotřebu (pro konečného spotřebitele), ale suroviny či výrobky užívané v další výrobě a že tak je tomu právě v případě dané stavby, kdy nedochází k vyrábění finálních výrobků, ale jde o kalení šroubů, které jsou užívány v další výrobě, má krajský soud v souladu se zásadou rozumnosti za naprosto nepřípadné. Předmětné šrouby jsou totiž hotové výrobky, které jsou dále užívány jen jako spojovací materiál. Samy o sobě již další výrobní úpravě nepodléhají. Při takovémto náhledu by ostatně byla ad absurdum hutnictvím, a tedy i těžkým průmyslem, kdejaká pracoviště, kde by docházelo k tepelnému zpracování kovů, ať již např. šperkařské dílny či zubní protetika. V průběhu řízení pak nebylo zjištěno, že by dodatečně povolená stavba dlouhodobě zatěžovala životní prostředí, že by snižovala kvalitu prostředí. Pokud tedy žalobci tvrdili, že předmětná stavba porušuje § 20 odst. 1 vyhl. č.

Za správnost vyhotovení: I. S.

501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, a § 10 odst. 1 vyhl. č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, nebylo nic takového zjištěno. Nebyly zjištěny ani jiné žalobní důvody, na základě nichž by bylo možno žalobě vyhovět.

66. Lze jistě připustit, že určité zatížení okolí způsobuje každá stavba, ale po vlastnících okolních staveb lze spravedlivě požadovat, aby takové zatížení snášeli, pokud je přiměřené poměrům a nevybočuje v podstatné míře z obecných vyžadovaných standardů na bydlení s přihlédnutím ke konkrétní lokalitě. Stavební úřad ani žalovaný neshledali dopady stavby ve vztahu k žalobcům jako obtěžující nad míru přiměřenou poměrům v daném místě, a proto si nemohou osobovat právo na to, aby byla vyloučena každá stavební změna v jejich sousedství. Ostatně dle č. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod „vlastnictví zavazuje" s navazujícím zákazem jeho zneužití na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Ústavodárce tak respektoval nepopíratelný poznatek, že vlastnictví neznamená absolutní svobodu vlastníka při výkonu jednotlivých oprávnění tvořících obsah vlastnického práva, ale že vlastníkova svoboda je vymezena zákonem, že vlastnictví lze vykonávat jen v jeho mezích (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11).

67. Krajský soud podotýká, že občanský zákoník nepochybně přiznává vlastníkovi za účelem realizace jeho vlastnického práva jednotlivá, svou povahou různorodá dílčí práva (oprávnění). Ostatně tato skutečnost byla i důvodem, proč krajský soud zrušil předchozí dodatečné povolení stavby. V projednávané věci se však jak stavební úřad, potažmo žalovaný přípustností tvrzené míry omezení práv žalobců v novém řízení dostatečně zabývali. Krajský soud proto uzavírá, že dle jeho přesvědčení správní orgány hlediska stanoveného čl. 11. odst. 3 Listiny základních práv a svobod zohlednily a respektovaly podmínku pro rozlišení přípustných a nepřípustných zásahů do vlastnického práva, tj. „míru přiměřenou poměrům".

68. Nelze samozřejmě vyloučit, že stavba může v budoucnu překračovat hlukové či jiné limity (např. nedodržováním pracovních postupů při výrobě zaměstnanci, zvýšeným dovozem a odvozem materiálu, kumulací s dalšími zdroji hluku atp.). Právní úprava však umožňuje, aby se proti takovým emisím oprávněné osoby bránily (např. na základě přeměření hluku ze strany orgánů hygieny).

69. Vzhledem k výše uvedenému dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. ve výroku I. tohoto rozsudku zamítl.

VI. Náklady řízení

70. Výrok o nákladech účastníků řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Protože žalobci nebyli ve věci úspěšní a krajský soud nezjistil, že by žalovanému nějaké náklady řízení vznikly, bylo ve výroku II. tohoto rozsudku stanoveno, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.

71. Osoby zúčastněné na řízení mají podle § 60 odst. 5 s.ř.s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinností, které jim soud uložil. Žádné takové náklady osobám zúčastněným na řízení nevznikly (viz III. výrok tohoto rozsudku).

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (ustanovení § 54 odst. 5 s. ř. s.).

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se

Za správnost vyhotovení: I. S.

dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Hradec Králové 14. dubna 2020

JUDr. Jan Rutsch v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: I. S.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru