Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 60/2010 - 55Rozsudek KSHK ze dne 15.03.2011

Prejudikatura

5 Afs 175/2006 - 116

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Afs 32/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

30A 60/2010-55

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobců a) I. K., b) J. Ž., c) J. Ž., d) Mgr. M. K., a e) M. K., Všech zastoupených obecnou zmocněnkyní I. K., proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 4. října 2010, zn. 7084/MJ/2009-37, 7084/MJ/2009-39, 7084/MJ/2009-42, 7084/MJ/2009-40 a 7084/MJ/2009-41, takto :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný shora označenými rozhodnutími zamítl odvolání žalobců proti platebním výměrům Obecního úřadu Bolehošť ze dne 25. 3. 2009, č. 7, č.j. 94/09, ze dne 25. 3. 2009, č. 6, č.j. 93/09, ze dne 25. 3. 2009, č. 5, č.j. 92/09, ze dne 25. 3. 2009, č. 9, č.j. 96/09 a ze dne 25. 3. 2009, č. 8, č.j. 95/09, na místní poplatky za

Pokračování 30A 60/2010

provoz systému shromažďování, sběru, přepravy třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů.

Ve včas podané žalobě, doplněné podáními ze dne 12. 11. 2010 a 20. 1. 2011, vznesli žalobci řadu žalobních námitek. Předně namítali, že žalovaný porušil ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), protože nedal žalobcům možnost vyjádřit se před vydáním žalobou napadených rozhodnutí k podkladům, které shromáždil. To považovali žalobci za nutné zvláště i z toho důvodu, že jim měl žalovaný oznámit, že mu nepřísluší rozhodovat o jejich odvoláních. Žalobci tak prý neměli povědomost ani o tom, který správní orgán bude o jejich odvoláních proti platebním výměrům rozhodovat.

Žalobci dále zpochybňovali relevanci právních předpisů, na jejichž základě byly platební výměry vydány. V této souvislosti pokazovali na údajnou zmatečnost novelizací (dodatků) Obecně závazné vyhlášky Obce Bolehošť č. 3/2004, o místním poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálního odpadu (dále také „OZV č. 3/2004“), s níž se měly orgány veřejné správy zúčastněné na řízení vypořádat nezákonným způsobem ve výrocích rozhodnutí formulacemi, že bylo rozhodnuto o poplatcích podle OZV č. 3/2004 ve „znění pozdějších předpisů a zákona“ či „ ve znění pozdějšího dodatku“. Ale kterého dodatku, ptali se? Žalobci přitom zdůrazňovali, že o dodatcích OZV č. 3/2004 nemohl rozhodovat stejný orgán, který ji přijal, tedy zastupitelstvo obce a že v uvedené vyhlášce nejsou stanoveny takové sazby poplatků, jež jim byly vyměřeny. Podle žalobců docházelo při přijímání těchto předpisů a při předkládání jejich vyhotovení žalovanému k podvodům, zejména ze strany starosty Obce Bolehošť, a proto je dle žalobců uvedená vyhláška včetně zmíněného dodatku neplatná a nicotná. V souvislosti s tím se odkazovali na vyjádření Ministerstva vnitra z 15. 4. 2009, které dle názoru žalobců dospělo ke stejnému závěru. Poukázali také na skutečnost, že předchozí platební výměry Obce Bolehošť v této věci byly shledány neplatnými právě ohledně nedostatků v označení obecně závazné vyhlášky obce, na základě které byly vyměřeny.

Žalobci pak vyjádřili nesouhlas s tím, že by měli uvedený místní poplatek vůbec platit. Zdůraznili, že hospodaří ekologicky, všechen odpad využívají, nedělají nepořádek a chrání životní prostředí. V této souvislosti se dovolávali dopisu Ministerstva životního prostředí, pracoviště Hradec Králové ze dne 10. 11. 2003 s tím, že pokud občan využije odpad v souladu se zákonem, není povinen jej odkládat na místo určené obcí a ani za něj platit. Žalobci prý prokázali takovýto způsob nakládání s odpady, nicméně se správcem poplatku není domluva ani o snížení či prominutí poplatku a jeho jednání tak žalobci považují za svévolné. Mají zároveň zato, že orgány veřejné správy nezjistily správně ani skutkový stav věci. Vzhledem k tomu navrhovali zrušit jak žalovaná rozhodnutí, tak i platební výměry, které jim předcházeli.

V podání ze dne 12. 11. 2010 žalobci zmiňovali neochotu správce daně umožnit jim nahlídnout do spisů a vyhl. č. 10/2009, která nebyla vyvěšena na úřední Pokračování 30A 60/2010

desce obce, ani ve Zpravodaji obce Bolehošť či elektronické úřední desce. Znovu v něm poukazovali na údajné tvrzení žalovaného, že jejich odvolání řešit nebude a na to, že se jeho rozhodnutí opírají o nicotné akty.

Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 6. 1. 2011. Uvedl, že správní řízení se žalobci nebylo vedeno dle správního řádu, nýbrž dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení nebyly zjištěny nové skutečnosti a důkazy, které by bylo třeba prokázat, a žalovaný nedospěl k odlišnému právnímu názoru, než prvoinstanční správce poplatku, nebyl dán ani důvod pro projednání věci před vydáním rozhodnutí. Takovýto postup měl za souladný se zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.

K námitce žalobců, že jako odvolací orgán postoupil podaná odvolání vždy správci daně, uvedl, že tak činil zcela v souladu s §§ 48 a 49 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odvolání se podává prostřednictvím správce daně, jehož rozhodnutí je odvoláním napadáno. Správce daně pak posoudí, zda má rozhodnutí všechny náležitosti, a pokud ano, buď o odvolání rozhodne sám, nebo jej postoupí s předkládací zprávou a spisovým materiálem odvolacímu orgánu. Pokud tedy žalovaný zasílal odvolání správci daně, činil tak zcela v souladu se zákonem, aby došlo k realizaci všech zákonem uložených procesů. Neodpovídá přitom skutečnosti, že by sdělil žalobcům, že není vůbec příslušný k rozhodování.

Ke čtvrté části žaloby žalovaný uvedl, že z ní není zřejmé, v čem by měla být rozhodnutí lživá. Celou ji přitom označil za těžko srozumitelnou s tím, že žaloba takto koncipovaná výrazně snižuje možnost žalovaného se jí účinně bránit, neboť se je třeba v mnoha případech pouze domýšlet toho, co vlastně žalobce namítá. V této souvislosti dával do úvahy, zda je podání žalobců vůbec dostatečně srozumitelné, zda je z něho zřejmé, čeho se týká, a tedy jsou-li splněny základní náležitosti podání dle § 37 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Další část svého vyjádření proto označil jako vyjádření k předpokládanému významu žalobního tvrzení.

Námitky, že dodatky k obecně závazné vyhlášce nemůže přijímat tentýž orgán, který přijal původní obecně závaznou vyhlášku, označil za liché. Naopak jak ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, tak zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že orgány obcí, konkrétně jejich zastupitelstva, mohou vydávat obecně závazné vyhlášky obcí a zavádět jimi místní poplatky. Označení obecně závazné vyhlášky, kterou se mění dříve vydaná obecně závazná vyhláška, dodatkem, není sice nejvhodnější, nicméně není na překážku její platnosti a účinnosti, pokud byl jinak dodržen zákonem předepsaný postup jejího schvalování a vydání. Rovněž výhrady k termínům „ve znění pozdějších předpisů“, eventuálně „ve znění pozdějších dodatků“ měl žalovaný za irelevantní. Jejich uvedení není žádným mlžením, jak se v žalobě uvádí, ale naopak dostatečným upozorněním konkrétního poplatkového subjektu, že došlo ke Pokračování 30A 60 /2010

změnám daného právního předpisu. Proto každý, kdo s takovým právním předpisem

pracuje, musí dbát na to, aby vycházel z aktuálního znění. Užívání uvedených termínů je podle žalovaného zcela běžnou praxí.

Žalovaný dále konstatoval, že při svém rozhodování vždy zkoumal, zda Obecní úřad Bolehošť postupoval v souladu s platnými a účinnými obecně závaznými vyhláškami a neshledal pochybení. Za mylnou označil představy žalobců, že místní poplatek je vybírán za produkci odpadů, nikoli za provoz uvedeného systému, a tedy poplatníkem není ten, kdo má na území dané obce trvalý pobyt, nýbrž ten, kdo produkuje odpad. Podle žalovaného je tvrzení žalobců mylné a svědčí o neznalosti zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, který v § 1 obsahuje zákonné zmocnění, na jehož základě mohou obce obecně závaznou vyhláškou (což vyplývá z § 14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) zavádět jednotlivé místní poplatky, tedy i místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů. Pro posouzení daného případu je též zcela nerozhodné, jakým způsobem nakládají s odpadem jejich sousedé.

K dalším námitkám žalovaný uvedl, že Zpravodaj obce Bolehošť nemá k dispozici, což je ovšem nerozhodné, neboť tento zpravodaj nemá ve vztahu k místním poplatkům žádnou relevanci a tedy případné vady v něm uvedené nezakládají vadu napadených rozhodnutí. Pokud žalovaný rozhodoval jako odvolací orgán, vždy vycházel z platné a účinné obecně závazné vyhlášky obce. Vzhledem k tomu navrhoval žalobu zamítnout.

K vyjádření žalovaného podali žalobci repliku ze dne 20. 1. 2011. Označili je v ní za zmatečné, a to s odkazem na sdělení Ministerstva vnitra o dodatcích k obecně závazným vyhláškám (viz výše). Pozastavovali se přitom nad tím, že by žalovaný v odvolacím řízení vůbec něco zkoumal, když dne 18. 1. 2011 ve spisu nic nebylo. Žalovaný neměl k dispozici ani zpravodaj či potřebné vyhlášky a dodatky. Zopakovali, že se správcem daně nemají uzavřenou žádnou smlouvu o svozu komunálního odpadu, protože ani nemají žádný odpad a že při rozhodování ve věci ani nebylo vycházeno z platné OZV.

Při jednání soudu dne 8. 3. 2011 setrvaly obě strany sporu na svých stanoviscích a procesních návrzích. Žalobkyně a) jako zmocněnkyně ostatních žalobců při něm opakovaně poukazovala na nesrovnalosti s dodatkem OZV č. 3/2004 ze dne 6. 12. 2005, kdy nejprve měl tento dokument formu dodatku a následně se setkala s tímto dokumentem ve formě samostatně obecně závazné vyhlášky. Za dvojí verzí tohoto dokumentu mohou podle ní stát machinace starosty obce, který předložil žalovanému takovou verzi, která se mu hodila. Konkrétně varianta, kdy se jedná o OZV č. 3/2004 (tedy nikoliv dodatek), byla žalobkyni doručena žalovaným až dne 7. 12. 2009, když jej setrvale žádala o sdělení, jakéže obecně závazné vyhlášky či jejich dodatky existují. Pověřený pracovník žalovaného k tomu uvedl, že žalovaný vycházel při posuzování věci ze znění dodatku OZV č. 3/2004 nacházejícího se na elektronické úřední desce Obecního úřadu Bolehošť.

Pokračování 30A 60/2010

Žalobkyně a) v průběhu jednání také opakovaně upozornila na stanovisko Ministerstva vnitra ohledně platnosti tohoto dodatku.

Poté krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního s.ř.s., přičemž dospěl k následujícím zjištěním a právním závěrům.

Žalobcům nemohl přisvědčit již ohledně první z jejich námitek, tedy že správní orgány pochybily, pokud nevyzvaly žalobce k seznámení se s podklady před vydáním rozhodnutí ve věci ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Přezkoumávané správní řízení totiž neprobíhalo dle ustanovení správního řádu, nýbrž dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “daňového řádu“). Dle § 13 zákona č. 565/1990 Sb.,o místních poplatcích, v platném znění, pro řízení ve věcech poplatků platí zvláštní předpisy, pokud tento zákon nestanoví jinak. Z odkazu na poznámku pod čarou je pak zřejmé, že oním zvláštním procesním předpisem se rozumí daňový řád. Ten však povinnost, které se žalobci domáhají s odkazem na obsah § 36 odst. 3 správního řádu, nezakotvuje. S ohledem na charakter přezkoumávané věci je přitom vůbec otázkou, s jakými podklady by se vlastně žalobci v přezkoumávané věci chtěli seznamovat, když je v žalobě nikterak blíže nespecifikovali. Je totiž zřejmé, že Obecní úřad Bolehošť vydal platební výměry na základě nesporné skutečnosti, že žalobci v rozporu s příslušnou obecně závaznou vyhláškou neuhradili místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálního odpadu za rok 2008 (dále jen „předmětný místní poplatek“), jiné podklady ve věci neshromažďoval a ani shromažďovat nemusel. Lze také přisvědčit žalovanému, že za situace, kdy v odvolacím řízení neprováděl doplňování dokazování, ani nedospěl k právnímu závěru odlišnému od právního závěru prvoinstančního správního orgánu, neměl ani on zákonnou povinnost vyzývat žalobce k seznámení se s podklady před tím, než o jejich odvoláních rozhodl. Rovněž tak z daňového řádu nevyplývá povinnost správce poplatku zasílat účastníkovi řízení předkládací zprávu, v níž informuje odvolací orgán o průběhu dosavadního řízení. Uvedeným postupem správních orgánů tak k porušení práv a právem chráněných zájmů žalujících nedošlo.

K otázce platnosti Obecně závazné vyhlášky Obce Bolehošť č. 3/2004, o místním poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálního odpadu, zjistil krajský soud ze správního spisu následující. Uvedenou vyhlášku se usneslo vydat zastupitelstvo obce Bolehošť na svém zasedání dne 29. 9. 2004. Z jejího obsahu je mimo jiné zřejmé například to, kdo je poplatníkem uvedeného místního poplatku (článek 3), jaká je sazba poplatku (článek 4), kdo je od poplatku osvobozen (článek 5) nebo jaká jsou sankční ustanovení pro případ opožděné úhrady poplatku (čl. 8). Dále považuje soud za nepochybné, že zastupitelstvo obce Bolehošť na svém zasedání dne 15. 11. 2007 schválilo s účinností od 1. 1. 2008 dodatek OZV č. 3/2004, kterým se měnil článek 4 – Sazba poplatku. Změna spočívala v tom, že sazba poplatku pro poplatníka byla stanovena ve výši 500,--Kč. Neodpovídá tedy skutečnosti, že by při stanovení výše poplatků vycházel jeho správce z nesprávných ustanovení OZV č. 3/2004. V postupu zastupitelstva obce Bolehošť, změně vyhlášky formou dodatku, přitom

Pokračování 30A 60/2010

nespatřuje krajský soud z níže rozvedených důvodů pochybení takového rázu, jež by mělo mít za následek neplatnost OZV č. 3/2004 a jejího shora uvedeného dodatku, natož jeho nicotnost.

Dle § 10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, může obec ukládat povinnosti v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou mimo jiné také v případech, stanoví-li tak zvláštní zákon. Takové zmocnění obsahuje i zákon o místních poplatcích ve svém ustanovení § 14, dle něhož stanovení místního poplatku patří do samostatné působnosti obce, která je ve svém území zavedla. Poplatky zavede obec obecně závaznou vyhláškou, ve které upraví podrobnosti jejich vybírání, zejména stanoví konkrétní sazbu poplatku, ohlašovací povinnost ke vzniku a zániku poplatkové povinnosti, splatnost, úlevy a případné osvobození od poplatků. Mezi místní poplatky, které zákon o místních poplatcích definuje pak patří i poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování odpadů (§ 10b). Je tedy nesporné, že zastupitelstvo obce Bolehošť bylo oprávněno vydat dle § 84 odst. 2 písm. h) zákona o obcích obecně závaznou vyhlášku, kterou zmíněný poplatek pro území své obce zavedlo. V kompetenci zastupitelstva obce pak byla i případná změna obsahu vyhlášky. Je pochopitelné, že obsah vyhlášky není neměnný, ale naopak, že s ohledem na v čase se měnící náklady spojené s provozem systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování odpadů bude zastupitelstvo nuceno přistoupit v určitých časových periodách ke změnám obecně závazné vyhlášky, třeba právě v otázce sazby poplatku. Krajský soud je přitom toho názoru, že by zejména s ohledem na přehlednost bylo vhodné, aby každá taková změna měla podobu samostatné obecně závazné vyhlášky, která by v úplnosti nahradila vyhlášku předchozí. Pokud ale má změna schválená zastupitelstvem obce formálně podobu dodatku dosavadní obecně závazné vyhlášky, není to dle krajského soudu v rozporu s žádným zákonným ustanovením (srovnej například § 12 zákona o obcích). Tento důvod tedy sám o sobě nezpůsobuje neplatnost ať už původní obecně závazné vyhlášky, tak jejích dodatků.

Ostatně ke stejnému závěru dospělo i Ministerstvo vnitra, jehož se žalobci dovolávají, ale který naprosto chybně interpretují. Ministerstvo vnitra ve svých dopisech ze dne 30. 3. 2009 a 15. 4. 2009 pouze konstatovalo, že změnu obecně závazné vyhlášky formou dodatku nepovažuje za nejvhodnější, ale že jde pouze o chybu formální, neboť podstatné je to, že o dodatcích rozhodoval stejný orgán jako o obecně závazné vyhlášce, tedy zastupitelstvo obce.

Z vyjádření žalovaného vyplynulo, že ohledně oficiálního znění a podoby OZV č. 3/2004 vycházel z úřední elektronické desky Obecního úřadu Bolehošť, což je právě s ohledem na ustanovení § 12 zákona o obcích postup správný. Vycházel tedy z faktu, že změna OZV č. 3/2004 schválená dne 15. 11. 2007 měla podobu dodatku. V této podobě je také uvedená změna založena ve správním spise.

Žalobci dále připojili k žalobě OZV č. 3/2004 ve dvou provedeních, které se od sebe lišily pouze tím, že u jednoho z nich následovalo za označením „Obecně závazná vyhláška č. 3/2004“ ještě slovo „Dodatek“. Při jednání krajského soudu

Pokračování 30A 60/2010

žalobkyně a), coby zástupkyně žalobců, předložila znovu OZV č. 3/2004, a to v úpravě bez označení „Dodatek“ (viz výše) s tím, že jej získala od žalovaného dne 7. 12. 2009. Jak již bylo řečeno, oba tyto dokumenty, tedy OZV č. 3/2004, jsou obsahově zcela shodné, pouze v jednom z nich bylo vypuštěno slovo „dodatek“. Žádný z účastníků sporu přitom nevěděl, jak k tomuto rozdílu došlo, zda šlo o pracovní verzi apod. Dlužno však přisvědčit žalobkyni, že by nemělo docházet k tomu, aby obecně závazná vyhláška přístupná veřejnosti měla různé formální podoby. Ani tato skutečnost však nemá dle krajského soudu vliv na platnost OZV č. 3/2004 a její změny ve formě dodatku schváleného nejen dne 6. 12. 2005, ale ani dodatku schváleného dne 15. 11. 2007. V řízení bylo totiž prokázáno, že správní orgány vycházely ze změny OZV č. 3/2004 schválené dne 15. 11. 2007, a to v podobě nacházející se na úřední elektronické desce Obecního úřadu Bolehošť, tedy v podobě dodatku. Původ dokumentu předloženého žalobkyní je nejasný, avšak rozhodně se nejedná o dokument oficiálního charakteru a není z toho důvodu k němu možné, ale ani nutné, přihlížet. Za ještě podstatnější totiž považuje krajský soud skutečnost, že obsah tohoto dokumentu je jinak zcela shodný s obsahem oficiálního dodatku OZV č. 3/2004. Nevzniká tedy žádná pochybnost o tom, jaké sazby předmětného místního poplatku pro rok 2008 v Obci Bolehošť platily, přičemž krajskému soudu není ani známo, že by se někdo další v tomto směru z obce Bolehošť domáhal soudní ochrany.

V návaznosti na to neshledává krajský soud žádné pochybení ani v tom, že prvoinstanční správce daně vyměřil v platebních výměrech předmětné poplatky za použití formulací „Obecně závazné vyhlášky obce Bolehošť č. 3/2004 . . ., ve znění pozdějšího dodatku“, neboť je zřejmé, že šlo o dodatek obsahující změnu OZV č. 3/2004 účinnou od 1. 1. 2008. O obsahu tohoto dodatku nemohly s ohledem na shora uvedené důvody vzniknout na straně poplatníků důvodné pochybnosti.

Se žalobci se nemohl krajský soud ztotožnit ani v jejich názoru, že nejsou povinni předmětný místní poplatek platit, pokud dle svého tvrzení veškerý svůj odpad ekologicky zpracovávají. Naopak musel přisvědčit žalovanému, pokud uvedl, že tato skutečnost nemá na placení místního poplatku žádný vliv. Kdo je poplatníkem předmětného místního poplatku totiž stanoví § 10b odst. 1 zákona o místních poplatcích. Dle něho je poplatníkem fyzická osoba, která má v obci trvalý pobyt a fyzická osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou nebo sloužící k individuální rekreaci, ve které není hlášena k trvalému pobytu žádná fyzická osoba. S touto právní úpravou koresponduje i znění článku 3 OZV č. 3/2004. Příhodné je tak i stanovisko žalovaného, že povinnost platit předmětný místní poplatek nevzniká přihlášením či registrací do systému, ale vzniká přímo na základě zákona tím, že fyzická osoba je v obci přihlášena nebo se přihlásí k trvalému pobytu či je nebo se stane vlastníkem stavby určené nebo sloužící k individuální rekreaci. Tuto podmínku žalobci bezpochyby splňují, opak ostatně ani netvrdili. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani dopis Ministerstva životního prostředí, pracoviště Hradec Králové ze dne 10. 11. 2003, jehož obsah si žalobci mylně vysvětlují. Není v něm totiž nic o tom, že by měli být občané neprodukující komunální odpad osvobozeni od placení poplatků. Pouze jsou v něm zmíněny povinnosti občanů při likvidaci komunálního odpadu, pokud jej nevyužijí sami v souladu se zákonem s dovětkem, že vesměs

Pokračování 30A 60 /2010

občané platí za komunální odpad poplatky podle zákona o místních poplatcích podle

principu trvalého pobytu.

Pro posouzení přezkoumávané věci je také zcela irelevantní znění § 17 a § 17a zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení § 17 odst. 2 tohoto zákona zakotvuje možnost obce stanovit ve své samotné působnosti obecně závaznou vyhláškou systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území včetně jejich biologicky rozložitelné složky a systému nakládání se stavebním odpadem. K tomu krajský soud pouze podotýká, že ve správním spise byla založena Obecně závazná vyhláška obce Bolehošť č. 2/2004 o nakládání s komunálním a stavebním odpadem, kterou zastupitelstvo obce schválilo na svém zasedání dne 29. 9. 2004 s odkazem na citované zákonné ustanovení. A právě za provoz tohoto systému může obec zavést poplatek dle § 10b zákona o místních poplatcích. Ustanovení § 17a odst. 1 zákona o odpadech pak dává obci možnost obecně závaznou vyhláškou stanovit a vybírat poplatek za komunální odpad vznikající na jeho území. Dle věty druhé však poplatek nelze stanovit současně s místním poplatkem za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů podle zvláštního zákona. Pokud tedy Obec Bolehošť tento místní poplatek dle § 10b zákona o místních poplatcích stanovila, nepřichází již v jejím případě aplikace ustanovení § 17a zákona o odpadech v úvahu.

Na podporu svého tvrzení odkazuje ještě krajský soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2008, čj. 5 Afs 175/2006-116 (dostupný na http://www.nssoud.cz), z něhož považuje za vhodné na závěr ocitovat následující pasáže :

„(…) Nejvyšší správní soud považuje v této věci za podstatné zdůraznit, že argumentace stěžovatelek, vystavěná na tvrzení, že fakticky žádný komunální odpad na území obce Volfartice nevytvářejí [zahrnujíc v to též nezletilé děti stěžovatelky a)], nelze akceptovat per se, neboť svědčí o nepochopení právní úpravy předmětného místního poplatku. Vymezení a správa tohoto místního poplatku se totiž neřídí režimem zákona o odpadech, nýbrž výlučně zákonem o místních poplatcích. Zákon o odpadech sice podává legální definici pojmů užívaných v § 10b zákona o místních poplatcích (odpad, komunální odpad, atd. – viz § 3 a § 4 zákona o odpadech), žádným způsobem však neupravuje místní poplatky spojené s plněním povinností, které z něho vyplývají. Pojem místního poplatku je zákonem o odpadech zmiňován pouze v souvislosti s řešením možné kolize místního poplatku s jinými způsoby financování nakládání s odpady, kterými jsou smluvní úhrada za nakládání s odpady a poplatek za komunální odpad (srov. § 17 odst. 5 větu třetí a § 17a odst. 1 větu druhou tohoto zákona). Úprava předmětného místního poplatku je tedy obsažena výlučně v zákoně o místních poplatcích; posouzení, zda je konkrétní osoba jeho plátcem či nikoli, musí být prováděno pouze v režimu tohoto zákona. Jen pro úplnost lze na tomto místě poznamenat, že samotný fakt, že tento místní poplatek byl zaveden a do zákona o místních poplatcích vložen částí třináctou zákona o odpadech, nemá na výše uvedený závěr žádný vliv.

Pokračování 30A 60/2010

Z ustanovení § 10b odst. 1 zákona o místních poplatcích vyplývá, že poplatníkem tohoto místního poplatku je buď fyzická osoba, která má v obci trvalý pobyt [§ 10b odst. 1 písm. a) věta před středníkem zákona], nebo fyzická osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou nebo sloužící k individuální rekreaci, ve které není hlášena k trvalému pobytu žádná fyzická osoba [§ 10b odst. 1 písm. b) věta před středníkem zákona]. Žádná další kritéria pro vznik poplatkové povinnosti v případě tohoto místního poplatku zákon nestanoví. Pokud tedy obec (počínaje dnem 1. 1. 2002) využije zákonné možnosti zavést a vybírat místní poplatek ve smyslu § 1 písm. h) zákona o místních poplatcích, učiní tak (v rámci samostatné působnosti) formou obecně závazné vyhlášky (§ 15 zákona o místních poplatcích). Pokud jde o vymezení poplatníků jednotlivých místních poplatků, může obec ve vyhlášce [při respektování omezení vyplývajícího z § 35 odst. 3 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů] okruh těchto osob pouze omezit (ve formě osvobození), či stanovit některým osobám úlevy (§ 16 zákona o místních poplatcích). Tato možnost je však zcela odvislá od rozhodnutí obecního zastupitelstva a zůstane-li nevyužita, jde o postup zcela souladný se zákonnými normativy (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 16/02, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek č. 27, Nález č. 103, str. 161).“

Protože tedy krajský soud žádnou ze žalobních námitek neshledal důvodnou, nezbylo mu, než žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř s. zamítnout.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl úspěšný žalovaný, ten však náklady řízení neúčtoval, protože mu žádné nevznikly.

Poučení :

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem. To neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 15. března 2011 JUDr. Jan Rutsch, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru