Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 39/2010 - 19Usnesení KSHK ze dne 08.03.2011

Prejudikatura

30 Ca 19/2003 - 15


přidejte vlastní popisek

30A 39/2010-19

USNESENÍ

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně I. K., proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, v řízení o ochraně před nečinností správního orgánu, takto:

I. Řízení se zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku

1.000,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení .

Odůvodnění:

Žalobkyně podala u krajského soudu dne 23. 9. 2010 proti žalovanému žalobu na ochranu před nečinností správního orgánu dle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedla, že dle jejího tvrzení správní orgány poté, co žalovaný svým rozhodnutím ze dne 2. 4. 2010, č.j. 3913/UP/2007/Kd, zrušil rozhodnutí Městského úřadu Týniště nad Orlicí ze dne 15. 9. 2005, čj. OÚP 448/2005-STUR-StPo-Pa-1277/2005, jímž byla povolena stavba „plynofikace rodinného domu čp. 109 v Bolehošti na pozemcích st. p. 80/1 a parc. 334 v kat. území Bolehošť“, zůstaly nečinné a do okamžiku podání žaloby nebylo ve věci vydáno nové rozhodnutí. Dle jejího názoru byl žalovaný povinen převzít věc k vyřízení ve smyslu § 50 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), a pokud tak neučinil, je přes její urgence nečinným ve smyslu § 79 s. ř.s. Navrhovala proto, aby krajský soud uložil žalovanému povinnost vydat ve shora označené věci rozhodnutí o jejím odvolání ze dne 13. 3. 2006.

Žalovaný podal k žalobě vyjádření, v němž zrekapituloval průběh celého řízení. Konstatoval, že na základě dopisu Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 16. 8. 2010, č.j. 20300/2010-83/1383, provedl u Městského úřadu Týniště nad Orlicí kontrolu jeho činnosti poté, co jeho shora uvedené rozhodnutí ze dne 2. 4. 2010, č.j. 3913/UP/2007/Kd, nabylo právní moci. K tomu došlo 15. 4. 2010, takže lhůta pro vydání rozhodnutí stanovená v § 49 správního řádu počala běžet dne následujícího. Žalovaný zjistil, že ve věci nebylo o žádosti M. a F. K. ze dne

24. 8. 2005 rozhodnuto a že lhůta pro vydání rozhodnutí ve věci již minula. Tato svá zjištění shrnul ve sdělení ze dne 30. 9. 2010, č.j. 16206/UP/2010/Kd, které zaslal žalobkyni, a současně vyzval Městský úřad Týniště nad Orlicí, aby ve věci neprodleně rozhodl, neboť nejsou známy skutečnosti, které by stavebnímu úřadu bránily v řízení pokračovat a ve věci rozhodnout. Žalobní návrh žalobkyně považoval za nedůvodný, protože ustanovení § 50 správního řádu, dle něhož dovoluje-li to povaha věci a nelze-li nápravy dosáhnout jinak, správní orgán, který by byl jinak oprávněn rozhodnout o dovolání, sám ve věci rozhodne, pokud správní orgán příslušný k rozhodnutí nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 49 odst. 2, lze dle jeho názoru použít zcela výjimečně. Předpokladem využití atrakce je skutečnost, že byly všechny možnosti nápravy vyčerpány, ale taková situace v přezkoumávané situaci nenastala. Navrhl proto žalobu zamítnout.

Při jednání soudu dne 8. 3. 2010 vzala žalobkyně žalobu zpět. Informovala soud o tom, že Městský úřad Týniště nad Orlicí dne 1. 11. 2010 pod čj. OÚP 448/2005-Pa ve věci rozhodl. Současně však zdůraznila, že žaloba byla podána důvodně, protože teprve po jejím podání vydal stavební úřad požadované rozhodnutí.

Dle § 47 písm. a) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, vzal-li navrhovatel svůj návrh zpět. Proto krajský soud řízení výrokem I. tohoto usnesení zastavil.

Dle § 60 odst. 3 s. ř. s. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud se proto musel zabývat tím, zda žaloba byla žalobkyní podána důvodně či nikoliv. Ze správního spisu ověřil pravdivost tvrzení žalovaného obsažených ve vyjádření k žalobě. Tedy, že poté, co rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2010, č.j. 3913/UP/2007/Kd, nabylo právní moci (15. 4. 2010), zůstal prvoinstanční správní orgán nečinný, neboť ve lhůtách stanovených v § 49 správního řádu rozhodnutí ve věci nevydal. Nečinností stavebního úřadu se žalovaný začal zabývat až na základě podnětu z Ministerstva pro místní rozvoj a opatření (tedy výzvu stavebnímu úřadu k neprodlenému rozhodnutí ve věci) vydal 30. 9. 2010, tedy po podání žaloby u krajského soudu.

Dle § 49 odst. 1 správního řádu z roku 1967 v jednoduchých věcech, zejména lze-li rozhodnout na podkladě dokladů předložených účastníkem řízení, rozhodne správní orgán bezodkladně. Dle odst. 2 v ostatních případech, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, je správní orgán povinen rozhodnout ve věci do 30 dnů od zahájení řízení; ve zvlášť složitých případech rozhodne nejdéle do 60 dnů; nelze-li vzhledem k povaze věci rozhodnout ani v této lhůtě, může ji přiměřeně prodloužit

odvolací orgán. Nemůže-li správní orgán rozhodnout do 30, popřípadě do 60 dnů, je povinen o tom účastníka řízení s uvedením důvodů uvědomit.

Dle názoru krajského soudu byl tak ke dni podání žaloby nečinný jak prvoinstanční správní orgán, tak ale v rámci své kontrolní činnosti také žalovaný. Lhůta 60 dnů pro vydání rozhodnutí (neboť případ lze považovat za zvlášť složitý) totiž stavebnímu úřadu uplynula již zhruba v polovině června 2010. Přestože bylo žalovanému známo, že se jedná o dlouhotrvající a komplikované správní řízení, na tuto skutečnost nikterak nereagoval a ve věci počal konat až na základě popudu z Ministerstva pro místní rozvoj. Žalobkyně tedy podávala žalobu za situace, kdy ani Městský úřad Týniště nad Orlicí, ani žalovaný, ve věci v rozporu s ustanoveními §§ 49 a 50 správního řádu nikterak nekonali. Opatření proti nečinnosti žalovaný vydal až 30. 9. 2010. Pokud by tak při řádném výkonu své kontrolní činnosti učinil dříve, nemuselo k podání žaloby vůbec dojít.

Žaloba tedy byla podána důvodně a k jejímu zpětvzetí došlo až pro pozdější chování žalovaného. Žalobkyně tedy má právo na náhradu nákladů řízení dle § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s.

O uplatněném nároku na náhradu nákladů řízení usoudil krajský soud tak, že žalobkyni přiznal pouze právo na náhradu nákladů řízení spočívajících v zaplacení soudního poplatku ve výši 1.000,- Kč.

Pokud se žalobkyně domáhala úhrady jízdních výdajů osobním motorovým vozidlem z místa bydliště ke krajskému soudu a zpět, krajský soud odkazuje na § 30 odstavec 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., dle něhož se účastníkovi poskytne náhrada za použití vlastního motorového vozidla jen tehdy, pokud jej použije s předchozím souhlasem soudu. Žalobkyni však žádný takový souhlas nadepsaným krajským soudem předem udělen nebyl, a proto ani nemohlo být vyhověno jejímu nároku na úhradu zmíněných jízdních výdajů. Dle § 30 odst. 2 jednacího řádu pro okresní a krajské soudy pak mohou být účastníku řízení uhrazeny jen skutečné, účelné a hospodárné cestovní výdaje veřejným hromadným dopravním prostředkem.

Náhrada nákladů řízení tak činí 1.000,- Kč a bude žalobkyni uhrazena podle výroku č. II tohoto usnesení.

Poučení :

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 55 odst. 5 za použití § 54 odst. 5 s.ř.s.)

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ke Krajskému soudu v Hradci Králové.O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Hradci Králové dne 8. března 2011

JUDr. Jan Rutsch, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru