Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 38/2010 - 25Rozsudek KSHK ze dne 30.05.2011


přidejte vlastní popisek

30A 38/2010-25

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta, ve věci žalobce P. J., zast. Mgr. Tomášem Vávrou, advokátem se sídlem AK v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské nám. 1245, Hradec Králové 3, PSČ 500 03, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze 12. 7. 2010, zn. 13167/DS/2010/KF, takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 12. 7.

2010, zn. 13167/DS/2010/KF, a rozhodnutí Městského úřadu Kostelec nad Orlicí

ze dne 5. 5. 2010, č. j.: ODSH 4087/2009-11429/10-Bž-107, se zrušují a věc

se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 7. 760,--

Kč k rukám Mgr. Tomáše Vávry, advokáta se sídlem AK v Hradci Králové,

Ulrichovo náměstí 737, do osmi dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Žalovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Kostelec nad Orlicí ze dne 5. 5. 2010, č.j.: ODSH 4087/2009-11429/10-Bž-107, jímž mu byla uložena pořádková pokuta ve výši 1.000,-- Kč dle

ust. § 62 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), za to, že se jako účastník přestupkového řízení bez omluvy nedostavil ke správnímu orgánu, přestože byl řádně a včas doporučeným dopisem, převzatým dne 21. 01. 2010, předvolán k ústnímu jednání konanému dne 9. 2. 2010, a toto rozhodnutí potvrdil. Uvedeným jednáním prý žalobce závažným způsobem ztížil správnímu orgánu postup v řízení o přestupku. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného včas podanou správní žalobou, kterou odůvodnil následujícím způsobem.

Namítal v ní nezákonnost žalovaného rozhodnutí, když podle něho nebyly splněny k uložení pořádkové pokuty za nedostavení se k ústnímu jednání, nařízenému na den 9. února 2010, všechny předpoklady. Žalobce se totiž tohoto ústního jednání především zúčastnit nemohl, když byl od 2. února 2010 do 14. února 2010 v pracovní neschopnosti. Omluvu z jednání, a to společně s potvrzením o dočasné pracovní neschopnosti, přitom zaslal správnímu orgánu ihned po jejím skončení. Přesto byl teprve až po uplynutí dalších cca 3 měsíců postižen pořádkovou pokutou. Žalobce dodal, že nemohl mařit jednání tím, že byl v pracovní neschopnosti a že mu tudíž byla pokuta uložena proto, že se bez omluvy nedostavil k jednání správního orgánu. Vzhledem k tomu navrhoval žalované rozhodnutí zrušit.

Žalovaný se vyjádřil k žalobě podáním ze dne 11. 10. 2010. Uvedl v něm, že žalobce byl předvolán k ústnímu jednání nařízenému na den 9. 2. 2010 opakovaně, a to písemností ze dne 19. 1. 2010. Tu převzal osobně dne 25. 1. 2010, což stvrdil svým podpisem. V předvolání byl upozorněn na skutečnost, že v rámci ústního jednání budou vyslechnuti svědci, zasahující policisté. K jednání dne 9. 2. 2010 se žalobce nedostavil a ani se z účasti na něm řádně a včas neomluvil. Omluva z ústního jednání nařízeného na den 9. 2. 2010 totiž byla správnímu orgánu doručena až dne 17. 2. 2010, tedy více než týden po konání ústního jednání. Z připojeného rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti přitom vyplývá, že žalobce byl práce neschopen již od 2. 2. 2010, tedy týden před plánovaným termínem ústního jednání a měl tak dostatek času kontaktovat správní orgán a omluvit se včas. Žalobce se přitom v průběhu celého řízení omlouval opakovaně z účasti na nařízených ústních jednáních.

Rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty bylo vydáno dne 15. 2. 2010 a doručeno žalovanému dne 25. 2. 2010. Dne 9. 3. 2010 bylo správnímu orgánu doručeno odvolání proti rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty. Žalovaný rozhodnutí o uložení blokové pokuty ze dne 15. 2. 2010 zrušil a věc vrátil k novému projednání prvoinstančnímu správnímu orgánu, a to rozhodnutím ze dne 22. 4. 2010. Ten vydal dne 5. 5. 2010 nové rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty. Není tedy pravdou tvrzení uvedené v žalobě, pokračoval žalovaný, že správní orgán I. stupně uložil pokutu po cca 3 měsících.

Podle žalovaného žalobce naplnil svým jednáním ustanovení § 62 odst. 1 písm. a) správního řádu, neboť se bez omluvy nedostavil na předvolání ke správnímu orgánu a tím ztížil jeho postup. Žalobce byl k jednání řádně předvolán a

měl povinnost dostavit se včas na určené místo. Nemohl-li tak ze závažných důvodů učinit, byl povinen se bezodkladně s uvedením důvodu správnímu orgánu omluvit. To však neučinil, když jeho omluva došla správnímu orgánu až dne 17. 2. 2010, tedy více než týden po stanoveném termínu jednání. Vzhledem k tomu žalovaný navrhoval žalobu zamítnout.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s“). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., když s tímto postupem žalobce výslovně souhlasil a žalovaný se k výzvě o možnosti rozhodnout ve věci bez jednání ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy nevyjádřil. Krajský soud měl proto v souladu s citovaným ustanovením zato, že s rozhodnutím bez nařízení jednání rovněž souhlasí. O tom byli účastníci ve výzvě výslovně poučeni. Dospěl přitom k následujícím zjištěním a právním závěrům.

Při posuzování dané věci nešlo o polemiku o tom, zda se žalobce z účasti na nařízeném jednání omluvil řádně či nikoliv a zda tím, že byl nemocen, ztěžoval průběh přestupkového řízení (což zjevně nemohl), ale v prvé řadě o to, zda byl institut pořádkové pokuty dle § 62 správního řádu použit v přezkoumávané věci oprávněně a v souladu s jeho účelem a cílem. To proto, že žalobce namítal jeho užití s velkým časovým odstupem od události, jež k udělení pořádkové pokuty vedla. Krajský soud přitom dospěl k závěru, že pořádková pokuta byla uložena v rozporu se zákonem.

Účelem uložení pořádkové pokuty je obecně především umožnění efektivního (hladkého a nerušeného) průběhu řízení a zabránění průtahům či jiným problémům, které během daného řízení mohou vzniknout. Ve své podstatě se tak jedná o donucovací prostředek procesní povahy, který je sankčního zaměření a který směřuje k naplnění smyslu a účelu prováděného řízení.

V souzené věci uložil Městský úřad Kostelec nad Orlicí pořádkovou pokutu žalobci proto, že se „jako účastník řízení o přestupku bez omluvy nedostavil ke správnímu orgánu, přestože byl řádně a včas doporučeným dopisem, převzatým dne 21. 1. 2010, předvolán k ústnímu jednání, jehož termín stanovil správní orgán na den 9. 2. 2010, čímž závažným způsobem ztížil správnímu orgánu postup v řízení o přestupku.“ Jednalo se o přestupek spočívající v překročení nejvyšší povolené rychlosti, k němuž mělo dojít dne 23. 5. 2009 na pozemní komunikaci v Týništi nad Orlicí.

Ze spisového materiálu vyplývá, že žalobci byla uložena pořádková pokuta rozhodnutím prvoinstančního správního orgánu ze dne 15. února 2010, č.j.: ODSH 4087/2009-3882/10-Bž-107. V jeho odůvodnění je soupis všech do té doby nařízených jednání v dané věci, jichž se žalobce z různých důvodů nezúčastnil (bez omluvy, pro pracovní vytížení či nepřevzetí předvolání). Dalšímu ústnímu jednání nařízenému k projednání přestupku na den 9. března 2010 byl však již žalobce

přítomen. Rozhodnutím Městského úřadu Kostelec nad Orlicí ze dne 9. dubna 2010, č.j.: ODSH 4087/2009-8786/10-Bž-107, byl žalobce uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. F) bod zákona ČNR č 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění (dále jen „přestupkový zákon“).

K odvoláním žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 4. 2010, zn. 6787/DS/2010/SR, zrušil rozhodnutí Městského úřadu Kostelec nad Orlicí o uložení pořádkové pokuty ze dne 15. února 2010, č.j.: ODSH 4087/2009-3882/10-Bž-107, a věc mu vrátil k novému projednání. Městský úřad Kostelec nad Orlicí rozhodl o uložení pořádkové pokuty znovu rozhodnutím ze dne 5. května 2010, č.j.: ODSH 4087/2009-11429/10-Bž-107. Toto další rozhodnutí o pořádkové pokutě žalovaný potvrdil žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 12. 7. 2010, zn. 13167/DS/2010/KF. Již předtím však rozhodnutím ze dne 31. 5. 2010, zn. 10255-2/DS/2010/Er, zrušil rozhodnutí Městského úřadu Kostelec nad Orlicí ze dne 9. dubna 2010, č.j.: ODSH 4087/2009-8786/10-Bž-107, ve věci samé a řízení v uvedené přestupkové věci zastavil. Učinil tak z důvodu zániku trestnosti, neboť přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok.

Na základě uvedeného lze konstatovat, že jak prvoinstanční správní orgán, tak žalovaný rozhodovaly o pořádkové pokutě v době, kdy přestupkové řízení u nich vedené již bylo fakticky skončeno, respektive, kdy ze strany žalobce již nebylo pro objasnění přestupkové věci třeba žádného dalšího úkonu.

Za této situace ovšem nezbývá, než konstatovat, že bylo třeba zohlednit, že se žalobce k nařízenému jednání nakonec dostavil; tuto skutečnost nelze pominout. Pořádkovou pokutu totiž nelze posuzovat izolovaně, zcela mimo celkový kontext jejího uložení, jehož účelem bylo právě prověření přestupkové situace. K tomu však v projednávaném případě došlo ještě předtím, než bylo o uložení pořádkové pokuty pravomocně rozhodnuto, což je podstatné. Jakkoli jsou totiž správní orgány nadány pravomocí vynucovat plnění procesních povinností pomocí různých (zajišťovacích) prostředků, mezi které patří i pořádková pokuta, nelze tak činit mechanicky, ale pouze v kontextu účelu jejich použití; k tomu srov. zejm. obecná východiska v části III. nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08, dostupného z http://nalus.usoud.cz., který se týkal rovněž pořádkové pokuty a který mimo jiné uvádí, že: „…nelze aprobovat a tolerovat výkon veřejné moci, která je prostým uplatněním formálně předvídaného oprávnění orgánu veřejné moci bez toho, že by byl vysledovatelný zákonem předvídaný a racionální účel, k němuž konkrétní výkon svěřené pravomoci směřuje.“

V souzené věci směřoval výkon pravomoci správního orgánu nepochybně k vynucení povinnosti stanovené v § 59 správního řádu, který upravuje otázky zajišťovacího opatření předvolání a podle něhož je mimo jiné předvolaný povinen dostavit se včas na určené místo; nemůže-li tak ze závažných důvodů učinit, je povinen bezodkladně se s uvedením důvodů správnímu orgánu omluvit.

Z výše uvedeného je však zřejmé, že ještě v průběhu řízení před prvoinstančním správním orgánem k naplnění dané povinnosti došlo, když se žalobce k jednání dne 9. 3. 2010 dostavil. Účel, pro který žalobci byla pořádková pokuta uložena, byl tedy naplněn ještě před jejím uložením. Zvláště markantní je to pak v případě žalovaného, který rozhodoval o pořádkové pokutě v době, kdy již přestupkové řízení bylo zastaveno, takže pořádkovou pokutou nebylo možno v tomto směru již vynucovat žádnou procesní povinnost žalobce. K této skutečnosti byl žalovaný povinen přihlédnout a promítnout ji ve svém rozhodnutí o odvolání žalobce, což však neučinil.

Tomuto postupu svědčí i ustanovení § 62 odst. 6 správního řádu, podle kterého „pravomocně uloženou pořádkovou pokutu může správní orgán, který ji uložil, novým rozhodnutím prominout nebo snížit. Přitom správní orgán přihlédne zejména k tomu, jak osoba, které byla pořádková pokuta uložena, plní svoje procesní povinnosti v dalším průběhu řízení.“ Citovaná právní úprava ve své podstatě spočívá na sledování účelu řízení a jeho naplnění s tím, že výslovně počítá s možností prominutí nebo snížení již pravomocně uložené pořádkové pokuty. Uplatněním argumentu a maiori ad minus lze potom dojít k závěru, že pokud je správní orgán (v závislosti na dalším jednání osoby stižené pravomocně uloženou pořádkovou pokutou) oprávněn revidovat své rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty, tím spíše je k tomu oprávněn odvolací orgán ještě v průběhu odvolacího řízení.

Vedle výše zmíněného celkového kontextu účelu uložení předmětné pořádkové pokuty je však nutné vycházet také ze zásady materiální pravdy ve vztahu ke skutkové stránce věci, která je založena v ustanovení § 3 správního řádu. Podle této zásady jsou správní orgány povinny postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v takovém rozsahu, který je nezbytný k tomu, aby byly jejich úkony v souladu s požadavky obsaženými v § 2 správního řádu, tj. zásadou legality (§ 2 odst. 1), zásadou zákazu zneužití pravomoci a správní úvahy (§ 2 odst. 2), zásadou proporcionality a ochrany dobré víry (§ 2 odst. 3), zásadou ochrany veřejného zájmu, zásadou nestranného přístupu a zásadou legitimního očekávání (§ 2 odst. 4). Konkrétní obsah zásady materiální pravdy pak dále rozpracovává § 50 správního řádu, který v odstavci 3 v souvislosti se zjišťováním podkladů pro rozhodnutí výslovně zdůrazňuje, že v řízení, v němž má být z moci úřední někomu uložena povinnost, jsou správní orgány povinny i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Uložením povinnosti je přitom nutno rozumět i uložení sankce ve formě pokuty za tzv. pořádkový delikt a výše uvedené požadavky ohledně rozsahu zjišťování stavu věci lze proto plně vztáhnout i na posuzovanou věc.

Současně nelze opomenout ani zásadu jednotnosti, která vymezuje správní řízení jako jeden procesní celek a jakkoli přijetím správního řádu došlo dnem 1. 1. 2006 (účinnost zákona č. 500/2004 Sb.) k určitým omezením, v principu stále platí, že podklady pro rozhodnutí se shromažďují v rámci celého řízení. Skutečnost, že žalovaný v době rozhodování o pořádkové pokutě coby odvolací orgán věděl o

tom, že se jednání se žalobcem v přestupkové věci uskutečnilo (dne 9. 3. 2010) a že přestupkové řízení bylo nakonec zastaveno pro zánik trestnosti, je přitom nabíledni.

Krajský soud tak mohl uzavřít, že orgány veřejné správy zúčastněné na řízení postupovaly vůči žalobci mechanicky a ve výsledku vadně, neboť rozhodly, aniž by zohlednily všechny rozhodné okolnosti dané věci. Slovy Ústavního soudu v jeho nálezu ze dne ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I.ÚS 1849/08, lze k projednávané věci ještě dodat (viz výňatek z tohoto nálezu).

„21. V podmínkách materiálního státu nemůže být výkon veřejné moci bezobsažný ani bezúčelný; jinými slovy, z ústavního hlediska nelze aprobovat a tolerovat výkon veřejné moci, která je prostým uplatněním formálně předvídaného oprávnění orgánu veřejné moci bez toho, že by byl vysledovatelný zákonem předvídaný a racionální účel, k němuž konkrétní výkon svěřené pravomoci směřuje. Pouze v tomto materiálním smyslu je třeba interpretovat též čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat v případech a mezích stanovených zákonem a způsobem, který stanoví zákon. Zvolený způsob výkonu veřejné moci, který s sebou nese zásah do základních práv osob, musí též vždy obstát z hlediska principu proporcionality. Ten je derivátem principu právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (materiální právní stát), jímž má Česká republika být podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, který se uplatní komplementárně k čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož mohou být povinnosti ukládány na základě zákona, v jeho mezích a při zachování základních práv a svobod.

22. Orgán veřejné moci proto vykonává určitou pravomoc a kompetenci ultra vires nejen tehdy, jedná-li mimo formálně zákonem stanovený rámec pravomocí a kompetencí, ale materiálně též tehdy, pokud svým jednáním nesleduje určitý předvídatelný a racionálně zdůvodnitelný účel, pro který mu byla určitá pravomoc a kompetence svěřena, resp. tehdy, narušuje-li svým, byť o zákon se opírajícím postupem, základní práva dotčených osob více, než je nezbytně nutné k tomu, aby byl ještě dosažen zákonem stanovený účel. Ukládá-li na základě zákona orgán veřejné moci soukromým osobám povinnosti, a tím omezuje jejich základní práva, musí přesto dbát na to, aby zcela nepopřel samotnou podstatu toho kterého základního práva nebo jeho smysl. Omezení nelze užít k jiným, než zákonem předvídaným účelům (čl. 4 odst. 4 Listiny). Tak základní práva zpětně omezují svá, formálním zákonem předvídaná, omezení.

23. Jak již Ústavní soud ve své dřívější judikatuře uvedl, nejsou shora uvedená ustanovení Listiny a Ústavy (čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy toliko programovými či kompetenčními normami, nýbrž mají i další dimenzi - totiž garanci autonomního postavení jednotlivce vůči veřejné moci (srov. například nález sp. zn. I. ÚS 113/04, N 63/33 SbNU 129). Správní řízení nemůže být v demokratickém právním státě ovládáno zásadou "součinnosti správních orgánů s účastníky řízení" (kontaktáž účastníků řízení ze strany správního orgánu vyloučit nelze, její odmítnutí však nelze sankcionovat), neboť žádnou spolupráci v obecném smyslu tohoto slova, nelze vynucovat ukládáním sankcí. Svobodný jednotlivec, jako součást občanské společnosti, nemůže být v právním státě partnerem správního orgánu vykonávajícího vrchnostenská oprávnění. Má naopak povinnost se takovým opatřením podrobit, jsou-li vykonávána řádně, tj. nejde-li o exces. Tak také nelze pokutovat osobu, která odmítne podat správnímu orgánu vysvětlení v případě, kdy je zřejmé, že by jím, byť i jen teoreticky, mohla přispět ke svému postihu za přestupek (k zákazu sebeobvinění viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Marttinen v. Finsko (stížnost č. 19235/03). V této věci soud uvedl, že stěžovatel se může dovolávat ust. čl. 6 odst. 1 Úmluvy ohledně uložení správní pokuty, přičemž jediným účelem účasti stěžovatele před orgánem bylo poskytnutí informací a žádný jiný účel jeho vymáhaná účast neměla. Jinak řečeno - veřejná moc vykonává pravomoci a kompetence, jimž je jednotlivec zásadně povinen se podrobovat, ovšem za předpokladu, že jsou vykonávány souladně s požadavky plynoucími právě z čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy, ve shora uvedeném materiálním rozměru jejich působení a při dodržení požadavku plynoucího z principu přiměřenosti. Pokud výkon veřejné moci takové požadavky nesplňuje, jde o excesivní vybočení z mezí daných ústavním pořádkem. Jednotlivec není povinen vykonat takovou uloženou povinnost, která je v rozporu s příkazem plynoucím z čl. 4 odst. 4 Listiny.

24. Přirozeně, že nelze v praktickém životě vyloučit situaci, kdy při výkonu veřejné moci jedná její orgán v omylu, ať už skutkovém či právním, v jehož důsledku se dopouští excesu (jednání ultra vires). Existence omylu však rozhodně nemůže být důvodem pro ospravedlnění excesu. Omyl veřejné moci nelze nikdy interpretovat v neprospěch jednotlivce tak, že tento je přesto povinen (i za použití donucení v podobě sankcí) se výkonu pravomoci, pohybující se ovšem ultra vires, podrobit.

25. Pro naznačené případy je právě vytvořen celý systém opravných prostředků. Z důvodů základního práva na soudní přezkum správních rozhodnutí zasahujících do základních práv (čl. 36 odst. 2 Listiny) a z povinnosti obecných soudů poskytovat ochranu základním právům (čl. 4 Ústavy) je patrno, že se právě od soudů očekává, že případný exces, resp. jeho následky ve sféře základních práv jednotlivce neprodleně odstraní. V jiné věci (nicméně z hlediska vertikálnosti vztahu veřejná moc - jednotlivec analogické a nadto nelze přehlédnout autonomní hodnocení klasifikace věci jako trestní obvinění ze strany Evropského soudu pro lidská práva - viz Engel v. Nizozemí, 1976, Öztürk v. SRN, 1984, Lauko proti Slovensku, 1998, a Kadubec proti Slovensku, 1998), k tomu Ústavní soud poznamenal, že "orgány činné v trestním řízení [jsou] nadány řadou procesních pravomocí, jež umožňují a usnadňují průběh trestního řízení, které ovšem nemohou vykonávat mechanicky. Vždy je třeba využití procesních institutů zvažovat z pohledu proporcionality zásahu do základních práv obviněného. Prostředky trestního procesu, které nezřídka vedou k omezení základních práv obviněného, proto také nelze posuzovat zcela izolovaně, ale pouze v kontextu účelu jejich použití, jímž je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti. Pokud se v kterékoliv fázi trestního řízení ukáže, že tento účel nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil, a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo zcela liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny, tj. případně včetně prostředku vedoucího k omezení osobní svobody, jímž je vazba….na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, ukáží-li se jejich předpoklady jako mylné a nesprávné. Má-li být totiž jednotlivec povinen se takovým úkonům vůbec podrobit, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že v případě prokázání, že trestnou činnost nespáchal, dostane se mu odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Pokud by taková perspektiva

neexistovala, nebylo by možné trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet." (nález sp. zn. II. ÚS 590/08, dostupný v elektronické databázi rozhodnutí NALUS, http://nalus.usoud.cz).

26. Uložení pořádkového opatření (pořádkové pokuty) jen z důvodu nedostavení se k podání vysvětlení (tj. k podání informací) je v oblasti správního trestání vyloučeno, neboť je zapotřebí přísně respektovat i princip zákazu sebeobviňování či sebeusvědčování, který plyne z interpretace čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.

27. Proto je Ústavní soud přesvědčen, že pokuta uložená za neuposlechnutí předvolání stěžovatele k podání vysvětlení nesledovala a ani nemohla sledovat racionální a ústavně aprobovatelný účel. Ve světle vyložených principů materiálního právního státu, nebylo možno stěžovatele pokutami donucovat k podání informací, byl-li policií označen za jediného možného pachatele přestupku. Jinak řečeno, v podmínkách materiálního právního státu je povinností orgánu veřejné moci před tím, než uplatní zákonem obecně vymezené oprávnění uložit jednotlivci povinnost, aby věc posoudil s ohledem na konkrétní okolnosti případu v danou chvíli mu již známých a zvážil, zda vůbec v konkrétní situaci smí obecně mu svěřené oprávnění uplatnit, a bude-li to možné, musí posoudit, zda jeho uplatněním lze naplnit účel, k němuž jeho oprávnění směřuje. To jistě neznamená, že si má správní orgán toliko na základě oznámení o přestupku učinit konečný závěr o tom, zda se čin stal, kdo za něj odpovídá a zda jím byla naplněna skutková podstata přestupku, avšak nemůže uložit jednotlivci povinnost a vynucovat ji pomocí sankcí tehdy, je-li - jak svrchu uvedeno - prima facie zřejmé, že oznámené jednání přestupkem být nemůže.“

Na základě výše uvedeného krajský soud uzavřel, že orgány veřejné správy zúčastněné na daném řízení pochybily, když zcela oddělily posuzování nedostavení se k nařízenému jednání podle § 59 správního řádu a přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci, jehož se jednání mělo týkat. Pokuta uložená žalobci tak nesledovala racionální a ústavně aprobovaný účel, když v době jejího uložení již nebylo třeba a v případě žalovaného ani možné, a to v důsledku zániku trestnosti přestupku, požadovat na něm jakákoliv vysvětlení. Jejich postup tak byl v rozporu se zásadou proporcionality, když pro posouzení zákonnosti postupu správních orgánů byl rozhodující stav, jenž vyplynul především z rozhodnutí o zastavení přestupkového řízení.

Otázky spojené s tím, zda se žalobce omluvil z účasti na jednání dne 9. 2. 2010 řádným způsobem či zda svojí neúčastí na něm závažně ztížil probíhající přestupkové řízení, tak byly vzhledem k výše uvedenému nevýznamné, a proto se jimi ani krajský soud nemusel zabývat. Přesto k nim musí poznamenat, že pokud žalobce nevyhověl předvolání k jednání nařízenému na den 9. 2. 2010 z omluvitelného důvodu (pracovní neschopnost uznaná lékařem), přičemž dalšího nařízeného jednání na den 9. března 2010 se již účastnil, nelze hovořit o tom, že by tímto závažným způsobem ztěžoval průběh přestupkového řízení. Jiná může být samozřejmě situace a náhled na jednání žalobce před dnem 9. 2. 2010. Za to ovšem pořádkovou pokutou postižen nebyl. A odpovědnost za to, že nakonec zanikla trestnost přestupku, z něhož byl žalobce obviněn, leží spíše na prvoinstančním

správním orgánu, který se s podle něho bezdůvodnými omluvami žalobce z jednání neuměl vypořádat zákonným způsobem. A když již ve věci rozhodl, byla jeho rozhodnutí žalovaným rušena (viz např. jeho rozhodnutí ve věci ze dne 26. října 2009, č.j.: ODSH 4087/2009-22825/2009-Bž-107, zrušené rozhodnutím žalovaného ze dne 11. 12. 2009). Ve světle těchto skutečností pak budí uložená pořádková pokuta při zániku odpovědnosti žalobce za přestupek dojem trestu, takříkajíc, alespoň nějakého.

Vzhledem k shora uvedenému musel krajský soud žalované rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Současně zrušil i prvostupňové rozhodnutí, které mu předcházelo, neboť trpí stejnými vadami (§ 78 odst.3 a 4 s.ř.s.). V dalším řízení budou orgány veřejné správy vázány právními názory vyslovenými v tomto rozsudku (viz § 78 odst. 5 s.ř.s.), tedy řízení zastaví, neboť odpadl důvod jeho zahájení.

Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto má nárok na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s.ř.s). Jeho důvodně vynaloženými náklady soudního řízení byly zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,-- Kč a odměna advokáta a jeho režijní výlohy. Ze soudního spisu je zřejmé, že zástupce žalobce učinil ve věci 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a písemné podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. a/ a d/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) po 2.100,-- Kč (§ 9 odst. 3 písm.f/ ve spojení s § 7 cit. vyhlášky), přičemž na náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,-- Kč mu náleží 600,-- Kč, tedy náhrada nákladů řízení celkem činí 6.800,-- Kč. Protože advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byla podle § 57 odst. 2 s.ř.s. k tomu připočtena i výše této daně z odměny za zastupování a paušálních částek ve výši 960,-- Kč, takže celková náhrada činí 7.760,-- Kč. Náklady řízení je žalovaný povinen zaplatit podle výroku č. II tohoto rozsudku zástupci žalobce, neboť je advokátem (viz § 64 s.ř.s. a § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení :

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové. Pro tento případ by musel být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Hradci Králové dne 30. května 2011

JUDr. Jan Rutsch, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru