Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 28/2011 - 33Rozsudek KSHK ze dne 13.07.2011

Prejudikatura

5 Azs 125/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 As 73/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

30A 28/2011-33

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobkyně: J. M. A., zast. Organizací pro pomoc uprchlíkům se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. května 2011, č.j. : MV-31548-6/OAM-2011, takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 20. května 2011,

č.j.: MV-31548-6/OAM-2011, se pro vady řízení zrušuje a věc se

vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl podle § 92 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 9. 2. 2011, č.j. CPR-1390/ČJ-2011-004025-SV, a toto rozhodnutí potvrdil. Tímto rozhodnutím bylo žalobkyni dle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění.

Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně včas žalobu, která obsahovala v podstatě dvě zásadní žalobní námitky.

V prvé z nich žalobkyně namítala, že žalovaný nepřihlédl dostatečným způsobem ke znění čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, které bylo do vnitrostátní úpravy promítnuto ve znění § 119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Pro aplikaci čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, pokračovala žalobkyně, je třeba, aby byly současně naplněny tři podmínky, tzn. aby uprchlík 1) přicházel přímo z území země původu, 2) přihlásil se sám a bez prodlení úřadům, 3) prokázal dobrý důvod pro nezákonný vstup na území. V daném případě bylo správním orgánům známo, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu, ale toto specifikum nikterak nezohlednily. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není patrné, zda správní orgány nahlížely na žalobkyni jako na osobu, která přicestovala na území přímo, případně z jakého důvodu ne. Žalovaný sice uvedl, že žalobkyně „nemohla přicestovat přímo z území“, avšak nikterak tento svůj závěr neodůvodnil, nerozvedl, ani neuvedl zákonný či judikatorní podklad pro takovou úvahu. Stejně tak se žalovaný nezabýval naplněním dalších dvou shora uvedených podmínek. Podle žalobkyně tak žalované rozhodnutí nesplňuje náležitosti stanovené § 68 odst. 3 správního řádu.

V souvislosti s tím žalobkyně vyjádřila i svůj názor na vztah čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a § 119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Ustanovení Úmluvy má dle ní aplikační přednost.

Druhá žalobní námitka směřovala k nesplnění čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že je chráněna pravidlem non-refoulement až do doby konečného rozhodnutí o neudělení azylu. Tuto skutečnost však správní orgány vůbec nevzaly v potaz. Přitom vzhledem k důvodům, které žalobkyně uvedla v řízení o udělení mezinárodní ochrany, není vyloučeno, že v případě jejího návratu do země původu nedojde k porušení čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V závěru žaloby proto žalobkyně vyjádřila názor, že s ohledem na porušení shora citovaných ustanovení žalovaný nepostupoval v souladu se zásadou proporcionality zakotvenou v § 2 odst. 3 správního řádu, neboť nedbal proporcionality mezi negativními dopady rozhodnutí na práva, svobody a zájmy žalobkyně, a sledovaným účelem, tedy ochranou veřejného zájmu.

Proto navrhla, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k žalobě žalovaný v podstatě zopakoval své argumenty obsažené v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Pokud jde o čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, tak jeho aplikací se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval s výsledkem, že sice není úplně jasné, zda se žalobkyně přihlásila úřadům neprodleně po svém příjezdu do České republiky, avšak je zřejmé, že způsobem, který uvádí, nemohla přicestovat z území, kde byl její život ohrožen. S ohledem na jasnost těchto formulací proto žalovaný považoval tvrzení žalobkyně, že není z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, jakými úvahami se řídil, za irelevantní a nemající oporu v textu napadeného rozhodnutí. Z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je jasně viditelné, že se zabývaly splněním všech tří podmínek pro naplnění čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a dospěly k závěru, že minimálně z důvodu nenaplnění podmínky příchodu přímo z území, kde by mohlo dojít k ohrožení života, nebylo možno toto ustanovení aplikovat. Žalobkyně totiž v protokolu o vyjádření účastníka řízení ze dne 1. 2. 2011 uvedla, že do České republiky přicestovala z Kamerunu automobilem, nikoliv letadlem či lodí. Vzhledem k absolutní nesmyslnosti tohoto tvrzení lze vyloučit jeden z nutných předpokladů využití čl. 31 citované Úmluvy.

Zdůraznil dále, že řízení o správním vyhoštění a řízení o udělení mezinárodní ochrany jsou dvě samostatná správní řízení, a proto je možno vydat rozhodnutí o správním vyhoštění bez ohledu na výsledek řízení o udělení mezinárodní ochrany s tím, že takové rozhodnutí v případě udělení některé z forem mezinárodní ochrany zanikne.

Ohledně žalobkyní tvrzeného porušení čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, žalovaný poukázal na stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti vycestování cizince ze dne 3. 2. 2011, které bylo potvrzeno rozhodnutím ministra vnitra ze dne 15. 4. 2011. Z těchto podkladů vyplývá, že vycestování žalobkyně možné je a zásada non-refoulement tak ve správním řízení o vyhoštění byla dodržena.

S ohledem na shora uvedené proto žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Učinil tak bez nařízení jednání, neboť shledal, že pro takový postup existují důvody vymezené v § 76 odst. 1 písm. a) citovaného zákona. Dospěl totiž k následujícím skutkovým a právním závěrům.

Z obsahu odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí i z obsahu podání obou účastníků učiněných v průběhu soudního řízení je zřejmá jejich shoda v tom, že s ohledem na skutkovou podstatu věci je v rámci řízení o správním vyhoštění žalobkyně nezbytná úvaha o aplikaci ustanovení čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. V souvislosti s tím se krajský soud plně ztotožňuje s názorem žalobkyně obsaženým v žalobě, že je tak tomu bez ohledu na znění § 119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, který je promítnutím čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků do českého řádu. Zákonná dikce ale omezuje jeho využití pouze na určitý okruh řízení o správním vyhoštění, respektive týká se pouze určitých důvodů, pro které se takové řízení s cizincem vede. Ve shodě se žalobkyní považuje krajský soud takové omezení za nepřípustné a příliš restriktivní, v rozporu se zněním citovaného článku Úmluvy. Za této situace má přednost znění Úmluvy, které tak dopadá i na případ žalobkyně, přestože důvody, pro které jí bylo uloženo správní vyhoštění, nejsou výslovně v § 119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců vymezeny. Ostatně tuto skutečnost, jak již bylo shora uvedeno, nezpochybnil ani žalovaný.

Dle čl. 31 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků se smluvní státy zavazují, že nebudou stíhat pro nezákonný vstup nebo přítomnost takové uprchlíky, kteří přicházejíce přímo z území, kde jejich život nebo svoboda byly ohroženy ve smyslu článku 1, vstoupí nebo jsou přítomni na jejich území bez povolení za předpokladu, že se sami přihlásí bez prodlení úřadům a prokáží dobrý důvod pro svůj nezákonný vstup nebo přítomnost.

S ohledem na citované znění není pochyb o tom, že uvedené tři podmínky musí cizinec splnit současně, tedy že nesplnění kterékoliv z nich již aplikaci tohoto ustanovení brání. Pokud by tedy žalovaný spolehlivě zjistil, že kteroukoliv z uvedených podmínek žalobkyně skutečně nenaplňuje, nemusel by se již případně zabývat naplněním podmínek zbývajících. V tom by krajský soud pochybení nespatřoval.

V daném případě se žalovaný zabýval pouze tou podmínkou, že cizinec musí přijít přímo z území, kde jsou jeho život nebo svoboda ohroženy ve smyslu článku 1 Úmluvy. Pokud jde o podmínku neprodleného přihlášení se úřadům, tak tu pouze zmínil, vyjádřil určité pochybnosti o jejím splnění, ale dále se jí již nevěnoval. Podmínce prokázání dobrého důvodu pro nezákonný vstup žalobkyně na území České republiky se nevěnoval vůbec.

Jak již krajský soud uvedl, to by v zásadě nevadilo, pokud by žalovaný postavil na jisto, že žalobkyně skutečně nepřišla do České republiky přímo z území, kde její život nebo svoboda byly uhroženy. K tomu ale ze strany žalovaného nedošlo.

Předně nutno konstatovat, že prvoinstanční orgán se otázce případné aplikace čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků nevěnoval vůbec. Žalovaný již s ohledem na obsah odvolacích námitek ano, ale dle krajského soudu způsobem naprosto nedostatečným. Stalo se tak v podstatě v rozsahu následujících vět : „I když skutečnost, zda se účastnice řízení přihlásila úřadům neprodleně po svém příjezdu do České republiky, nebyla v řízení nezpochybnitelně objasněna, je zřejmé, že způsobem, který uvádí, nemohla přicestovat přímo z území, kde byl její život ohrožen. Z tohoto důvodu se nemůže dovolávat ochrany ve smyslu výše citovaného článku Úmluvy“.

Žalovaný tedy při vyslovení této úvahy vycházel výlučně z výpovědi žalobkyně, kterou učinila v průběhu správního řízení a která je zachycena v protokolu ze dne 1. 2. 2011, č.j. CPR-1390-5/ČJ-2011-004025-SV. Z obsahu této výpovědi,

v níž žalobkyně odkázala i na obsah toho, co sdělila do úředního záznamu o podání vysvětlení z téhož dne, lze zjistit, že žalobkyně neví kdy a jakým způsobem se přesně do České republiky dostala. Z Kamerunu utekla za pomoci svého známého, který je Belgičan. Vůbec si nepamatuje, jak dlouho a kudy utíkala, po celou cestu byla traumatizována. Pouze ví, že cestovali přes Belgii, kde její známý žije. Ten jí pak jednoho dne nechal na nádraží, kde se ocitla bez peněz a bez přístřeší. Teprve, když požádala o azyl, zjistila, že je v České republice, o níž neměla do té doby ponětí. Z Kamerunu cestovala ve velikém vozidle, neví, jestli to bylo osobní nebo nákladní auto. Nebylo to letadlo ani loď.

Žalovaný toliko s odkazem na uvedenou výpověď žalobkyně dospěl k závěru, že je zřejmé, že nemohla přicestovat z území, kde byl její život nebo svoboda ohroženy. Zcela však absentují úvahy, které jej k takovému závěru přivedly. Žalovaný se předně vůbec nevypořádal s výkladem pojmu „přicestovat přímo z území“. Z jeho závěru lze snad domýšlet, že vyžaduje, aby cizinec přicestoval z určitého území pouze letadlem nebo lodí, že cesta například v úkrytu motorového vozidla přes několik států naplnění této podmínky automaticky znemožňuje. Jedná se však o pouhou domněnku krajského soudu, neboť žalovaný své názory na definici uvedeného pojmu vůbec neuvedl. V důsledku tohoto pochybení pak samozřejmě odůvodnění neobsahuje ani úvahy, zda skutková situace žalobkyně naplňuje uvedenou podmínku či nikoliv. Žalovanému je tak nesplnění shora uvedené podmínky Úmluvy zřejmé, aniž by se ovšem podělil s adresáty či jinými čtenáři svého rozhodnutí o důvody, proč tomu tak je.

Žalobkyni lze přisvědčit, pokud se dovolává ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, podle něhož se v odůvodnění rozhodnutí uvedou zejména důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jejich vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů. Ze shora uvedeného je zřejmé, že těmto povinnostem zůstal žalovaný dosti dlužen. Krajský soud proto shledal žalobou napadené rozhodnutí v části věnující se otázce naplnění podmínek vymezených v čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., což je sám o sobě dostatečný důvod pro jeho zrušení pro vady řízení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 a 4 s. ř. s.).

Krajskému soudu však neušel ještě jeden moment, který rovněž považuje za významný a zásadní. V závěru odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný v rámci úvah týkajících se jiné než shora uvedené problematiky podotkl : „Odvolací orgán v této souvislosti poznamenává, že vzhledem ke geografickým podmínkám je výpověď účastnice řízení o absolvování celé trasy z Kamerunu do České republiky v úkrytu automobilu, o kterém neví, zda byl osobní či nákladní, zjevně nepravdivá“. Zatímco tedy žalovaný v jedné části odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru o nesplnění shora uvedené podmínky čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků na základě jednoho jediného důkazu, tedy výpovědi žalobkyně ve správním řízení, v další části odůvodnění konstatuje, že tato výpověď je zjevně nepravdivá. Jediný důkaz, o který své závěry opírá, tedy sám považuje za nepravdivý. Krajský soud spatřuje v této skutečnosti významnou vnitřní rozpornost přezkoumávaného rozhodnutí, která má právě s ohledem na skutečnost, že se jedná o jediný pro žalovaného relevantní důkaz, takovou intenzitu, že činí toto rozhodnutí nepřezkoumatelným i z důvodů jeho nesrozumitelnosti dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., což samozřejmě jenom podporuje závěr krajského soudu o nutnosti zrušení žalovaného rozhodnutí a jeho vrácení žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude prostor pro odstranění těchto závažných vad řízení. V dalším řízení pak bude žalovaný právními názory vyslovenými krajským soudem v tomto rozsudku vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Pro úplnost se krajský soud vyjádří ještě stručně k druhé žalobní námitce týkající se problematiky čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, tedy problematiky zásady non – refoulement. V této části žalobu důvodnou neshledal. Na rozdíl od shora uvedených otázek se námitkám žalobkyně o možnosti jejího návratu do Kamerunu věnoval žalovaný výrazně podrobněji, když přitom vycházel zejména ze závazných stanovisek ministra vnitra, jejichž obsah nemá krajský soud důvod zpochybňovat. Samozřejmě v dalším řízení bude mít žalovaný povinnost zabývat se touto otázkou znovu, neboť nelze vyloučit, že v mezidobí mohlo dojít ke změně situace. Bude tedy muset dokazování v tomto směru aktualizovat a podrobně se zabývat všemi námitkami, případně důkazy, které žalobkyně v řízení vznese, navrhne či předloží. Proto se krajský soud nebude věnovat v tuto chvíli uvedené problematice podrobněji, protože by předbíhal závěry žalovaného, které si teprve vytvoří na základě skutkového stavu zjištěného ke dni vydání dalšího rozhodnutí ve věci.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měla úspěch žalobkyně. Tu krajský soud osvobodil od platby soudního poplatku, v soudním řízení byla zastupována bezplatně nevládní organizací. Ze soudního spisu pak krajský soud nezjistil, že by jí vznikly v souvislosti s řízením jiné náklady. Proto rozhodl o nákladech řízení, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s. ř. s. ve lhůtě 2 týdnů po doručení rozhodnutí ke Krajskému soudu v Hradci Králové. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

V Hradci Králové dne 13. července 2011

JUDr. Jan Rutsch, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru