Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Az 3/2009 - 132Rozsudek KSHK ze dne 14.01.2011

Prejudikatura

2 Azs 45/2008 - 67

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Azs 4/2011 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

29Az 3/2009-132

V057016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kábrtovou ve věci žalobkyně M. Y., zastoupené Mgr. Bc. Ladislavem Kočkou, advokátem AK Praha 1, Vodičkova 709/33, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2009, čj. OAM-1-615/VL-20-P10-2007, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2009 čj. OAM-1-615/VL-20-P10-

2007 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce

Mgr. Bc. Ladislava Kočky náklady právního zastoupení v částce

10.662,-- Kč, a to do 30 ti dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný je

povinen zaplatit k rukám právního zástupce žalobkyně JUDr.

Tomáše Kaisera náklady právního zastoupení v částce 5.760,-- Kč, a to

do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 7. 1. 2009 nebyla žalobkyni udělena mezinárodní ochrana podle §§ 12 – 14 b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. pokračování 2 3/92009Az

283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Žalobkyně se včasnou žalobou domáhala přezkoumání tohoto rozhodnutí žalovaného, zejména namítala, že správní orgán nezhodnotil správně její obavy ze situace v zemi původu, která pro ni byla neúnosná v tom smyslu, že marně hledala svého bratra. Ten byl příznivcem strany ZUBR, tiskl letáky a po policejní kontrole v bytě druhý den zmizel. Žalobkyně jej marně na policii hledala, vyptávala se, byly jí zabrány osobní doklady a bylo jí vyhrožováno znásilněním a zmizením.

Správní orgán se k žalobě vyjádřil v tom smyslu, že žalobkyně neměla pro opuštění vlasti žádný politický důvod, jednání policistů vůči ní nemělo azylově relevantní důvod a žalovaný neshledal ani žádnou vážnou újmu, kterou by žalobkyně mohla být případně ohrožena návratem do země původu.

Z vyjádření žalobkyně ze dne 11. 5. 2009 pak plyne, že nepovažuje za rozhodné, zda se sama zapojila s bratrem do šíření letáků, neboť pokud se státní orgány domnívají, že s ním spolupracovala na této protistátní činnosti a byl na ni vyvíjen soustavný tlak vyhrožováním, sledováním a odebráním osobních dokladů, je potřebné hodnotit věc ve smyslu hlavy druhé oddíl druhý Listiny základních práv a svobod jako oprávněný požadavek na uplatňování práva na informace dle čl. 17 – zde odkaz na rozsudek NSS ze dne 13. 8. 2008, čj. 2 A 45/2008. Zjištění správního orgánu o možném postihu opozičních aktivit u příbuzných a jeho výjimečnosti, související případně pouze s osobami nejvyšších politických kruhů je v přímém rozporu s osobní zkušeností žalobkyně, která má na tomto základě pochybnost o aktuálnosti podkladů, sloužících k tomuto zjištění. Přestěhování, zmiňované správním orgánem, by znamenalo rezignaci žalobkyně na uplatnění základních lidských práv a nebylo možné poté, co jí byly odebrány doklady. Z jednání policie lze vyvodit snahu běloruských orgánů o omezení volného pohybu žalobkyně a o protiprávní monitoring její osoby pro potřeby policejních složek. Skutečnost, že žalobkyně byla nucena opustit zem původu nelegálně by ji v případě návratu diskriminovala a byla by pod permanentním dohledem státních orgánů.

Soud podal ze správního spisu jednak obsah žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany ze dne 1. 8. 2007, kde uvedla, že žila v Bělorusku s bratrem V., který je nezvěstný. Přicestovala do ČR ilegálně kamionem, je pravoslavného vyznání, politicky činná nebyla, ale bratr byl členem nebo příznivcem strany ZUBR. Pracovala jako prodavačka. Jako důvod opuštění vlasti uvedla, že začátkem r. 2007 zpozorovala, že bratr nosí domů letáky strany ZUBR, která byla v opozici proti Lukašenkovi, doma je rozmnožoval. 7. 3. 2007 přišla policie, zabavila počítač a tiskárnu, 8. 3. 2007 se bratr nevrátil z práce domů a od té doby ho žadatelka neviděla. Druhý den se dostavila na policii, sepsala oznámení o jeho zmizení, po několika dnech odevzdala svůj pas na policii, bylo jí řečeno, že se případ bude šetřit. Poté jí vždy policisté řekli, že doklad je u náčelníka, že ho dostane později a k bratrovu případu sdělili, že nemá strkat nos do věcí, do kterých jí nic není, nebo se jí též něco stane. V dubnu navštívila náčelníka, ten se jí ale vysmál, policisté ji pak obtěžovali a smáli se jí. Jednou při návratu z práce ji policisté čekali před domem, řekli, aby už na policii nechodila a na bratra zapomněla. Přátelé bratra jí

pokračování 29Az 3 /2009

pomohli opustit Bělorusko, v případě návratu se obává o život. V rámci pohovoru pak

žalobkyně popsala některé podrobnosti. Soud konstatoval vydání rozhodnutí Policie ČR, OCP Vyšné Lhoty ze dne 18. 9. 2007, které vyslovilo správní vyhoštění žalobkyně na dobu 1 roku.

Ve svém rozsudku ze dne 29. října 2009 krajský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou, odkázal zejména na to, že neshledal důvody ust. § 12 a) zákona o azylu, neboť žalobkyně nebyla v zemi původu politicky činná, ani nevěděla, zda její bratr byl či ne členem strany ZUBR, na jeho aktivitách nijak neparticipovala. Soud shledal poněkud nevěrohodnou výpověď žalobkyně v tom směru, že nevěděla, kam se obrátit s případnou stížností na chování policie, či její výpověď o tom, že nezná příjmení kamaráda svého bratra, u něhož přespala a který jí zařídil cestu kamionem. Soud poukázal i na to, že replika žalobkyně, kterou reagovala na vyjádření žalovaného, stupňuje určitým způsobem její dřívější vyjádření před správním orgánem. Krajský soud z důvodu neshledání azylově relevantních okolností pronásledování žalobkyně či důvodných obav z něho žalobu zamítl.

Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně jako stěžovatelka kasační stížnost, jejímž důvodem je naplnění podmínek ust. § 103 odst. 1 písm. a) a b) s.ř.s. Poukázala na naplnění podmínek ust. § 12 a) zákona o azylu, neboť v jejím případě se jednalo o pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, její bratr byl řidič a distribuoval protirežimní letáky. Dne 7. 3. 2007 byla v bytě žalobkyně a jejího bratra provedena policejní prohlídka, policie zabavila počítač, tiskárnu a protirežimní letáky, den poté se bratr nevrátil z práce, nepodal o sobě žádnou zprávu a beze stopy zmizel. Číslo mobilního telefonu bylo nedostupné. Druhý den byla žalobkyně odkázána na policii na pozdější dobu, při příští návštěvě jí byl odebrán doklad totožnosti pod záminkou, aby měla policie všechna data. Tento jí již nebyl nikdy vrácen, podala písemnou žádost adresovanou náčelníkovi policie, při osobní návštěvě jí náčelník sdělil, že její doklad totožnosti nemá a bratr že si způsobil zmizení sám. Policisté jí vyhrožovali zmizením, při kontaktu v místě bydliště ji varovali, aby již nechodila, nebo zmizí také. Poté žalobkyně kontaktovala známé bratra, ti jí pomohli tajně odjet z vlasti. Žalobkyně poukazuje na to, že neochotu policie poskytnout jí jakoukoliv informaci a její následný nátlak aby ve své snaze o zjištění informací ustala musí hodnotit jako jednání státních orgánů Běloruska, které je v rozporu s právem na informace dle čl. 17 Listiny základních práv a svobod, neboť toto právo je v judikatuře NSS považováno za právo politické – viz rozhodnutí ze dne 13. 8. 2008, čj. 2 A 45/2008. Odkázala i na rozhodnutí NSS čj. 6 Azs 235/2004 ze dne 21. 12. 2005, kde je uvedeno, že členství v politické straně je jednou, nikoli však jedinou možností, jak mohou být jednotlivci účastni veřejného života a dávat najevo své politické názory s tím, že samotná podpora hnutí ZUBR v podobě distribuce jeho propagačních tiskovin v poměrech státní represe je dostatečným projevem opozičního politického názoru. Stejně tak je důsledná snaha o získání informací o osudu zmizelého bratra uplatněním politického práva, a to navzdory odmítavému postoji policie, který přerostl ve výhrůžky. Názor soudu, že žalobkyně měla uplatnit na postup policie stížnost na nadřízený orgán, nebere v úvahu poměry, panující v Bělorusku – zde jsou političtí aktivisté pronásledováni a je pokračování 29Az 3 /2009

důsledně potlačována svoboda slova a politického smýšlení. Žalobkyně nadřízeného

náčelníka kontaktovala, ale bezvýsledně a bylo zřejmé, že její stížnost by byla zbytečná. Pokud by pak nechodila na policii, byla by vyloučena z uplatnění svých politických práv a musela by přijmout pasivní roli člověka, který se podřídil, tedy chování, kterého policejní složky chtěly docílit. Stěžovatelka má dále zcela důvodnou obavu z dalšího možného pronásledování v případě návratu do vlasti, je pravděpodobné, že by byla policií považována za nepohodlnou pro autoritářský režim Běloruska, a to pro svoji předchozí snahu zjistit informace o bratrovi, i pro svoji následnou žádost o azyl v České republice. Represe ze strany policie vůči ní naplnila podmínky ust. § 2 odst. 8 zákona o azylu, šlo o opatření působící závažné porušení lidských práv a psychický nátlak, které bylo vedené státními orgány. Policisté ji opakovaně kontaktovali doma i na pracovišti a výhrůžkami se ji snažili odradit od pátrání po zmizelém bratrovi, toto zmizení v daném kontextu zřejmě souviselo s policejní domovní prohlídkou provedenou o den dříve. Je velmi nepravděpodobné, že by se bratr začal preventivně skrývat a stěžovatelce by o tom nic neřekl, policisté jí navíc vyhrožovali tím, že by mohla zmizet jako bratr. Žalobkyně nemohla najít účinnou ochranu v jiné části státu, změna bydliště nepřicházela pro svévolné odebrání dokladů v úvahu. Je proto patrné, že jednání policie je formou tzv. přímé represe, kdy stát sám určité osoby pronásleduje, tak, jak rozvádí ve svém rozhodnutí ze dne 8. 2. 2006 pod sp. zn. 6 Azs 250/2005 Nejvyšší správní soud. Žalobkyně uvádí, že neměla jinou možnost, jak prokázat uváděné skutečnosti, než svojí vlastní věrohodnou výpovědí, zde s odkazem na rozhodnutí NSS ze dne 21. 12. 2005, čj. 6 Azs 235/2004 s tím, že takové prokázání skutečností lze za podobné situace považovat za dostatečné.

Nejvyšší správní soud v Brně dne 22. července 2010 pod sp. zn. 1 Azs 6/2010 rozhodl o zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení, kasační stížnost stěžovatelky shledal přijatelnou a důvodnou. Závěry krajského soudu shledal NSS neodpovídajícími skutečnostem, obsaženým ve správním spisu a vzájemně rozpornými. Poukázal na to, že žalovaný neshledal výpovědi stěžovatelky za rozporuplné, soud pak částečně ano s tím, že žalobkyně si stěžovala na jednání policistů u ředitele místního oddělení, není tedy pravdou, že si nestěžovala nikde, rovněž soud nepátral po tom, zda žalobkyně měla reálnou možnost bez osobního dokladu změnit bydliště. Za vnitřně rozporné pak NSS shledal hodnocení stěžovatelčina jednání ve vztahu ke snaze zjistit okolnosti bratrova zmizení, dále i skutečnost o nevěrohodnosti výpovědi o politických aktivitách bratra. Nesprávně se soud vypořádal i s hodnocením práva na informace jako práva politického a zde NSS odkázal na rozsudek ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005, dle něhož je potřebné vždy uvést, v čem konkretně nesprávnost případné argumentace účastníka řízení spočívá a proč jsou jeho žalobní námitky považovány za liché, mylné nebo vyvrácené. Zejména pak tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se s takovou argumentací vypořádává ji nemůže pro nesprávnost odmítnout, musí též uvést, v čem konkretně její nesprávnost spočívá. NSS tak shledal rozsudek soudu I. stupně za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a uložil tomuto soudu, aby se podrobně zabýval posouzením stěžovatelčiny situace a vyhodnotil mj. otázku aplikovatelnosti právního názoru

pokračování 29Az 3 /2009

vysloveného NSS pod čj. 2 Azs 45/2008, též publ. pod č. 1713/2008 Sb. NSS.

Současně NSS uložil krajskému soudu rozhodnout nově o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Hradci Králové věc projednal dne 10. 1. 2011, zástupce žalobkyně uvedl, že za období svého pobytu na zdejším území se žalobkyně pokusila prostřednictvím internetu dozvědět nějaké zprávy o svém bratrovi, žádné informace se jí však zjistit nepodařilo a její obavy tak nadále trvají. Je prakticky bez dalších rodinných příslušníků, bratr byl jejím jediným příbuzným. Je proto přesvědčena, že pokud by chtěl někam odjet či změnit svůj pobyt, dal by jí jistě vědět. To, že by tak neučinil, zcela vylučuje. Za důležité považuje dále i fakt, že jí policie nechtěla vrátit doklad totožnosti, je přesvědčena, že by v zemi měla nadále potíže. Žalobkyně poukázala na to, že žalovaný čerpal informace o případných obtížích příbuzných ze zprávy MZV, která však tento problém podává zcela obecně a nevychází z konkrétních místních a časových podmínek. Důkaz o tom, že její bratr je živ, není a žalovaný si takovou skutečnost nezjistil. Žalobkyně proto odkazuje na důvody, uvedené a hodnocené v kasační stížnosti, je přesvědčena, že podmínky ust. § 12 zákona o azylu jsou naplněny jak pod písm. a), tak i b). K dotazu soudu pak žalobkyně vypověděla, že se byla zeptat na bratra v práci u jeho zaměstnavatele, který jí sdělil, že bratr byl dopoledne inkriminovaného dne v práci, posléze odešel. Žádné jiné informace o bratrově osobě poté zaměstnavatel neměl. Žalobkyně mu opakovaně i telefonovala, ale ani zaměstnavateli se bratr již neozval. Zprávy o bratrovi neměli ani jeho kamarádi či přátelé. Žalobkyně učinila na policii dva písemné dotazy, avšak bez výsledku, kopie těchto podání nemá k dispozici. S bratrem bydlela ve státním bytě, resp. se jednalo o dvě místnosti, které byly zcela jistě po bratrově zmizení a jejím odjezdu zabrány. Bratr si s přáteli vyměňoval letáky, z jeho papírů na stole bylo patrné, že je členem politické strany ZUBR. Známost bratr neměl. Zástupce žalobkyně připomněl, že pokud žalovaný nemůže ověřit existenci bratra žalobkyně, resp. jeho života, musí přijmout její tvrzení, že zmizel beze zpráv, i to, že se obávala o jeho i svůj život a nelze přijmout domněnku, že by snad chtěla takto zmizení bratra zneužít – bylo by to krátkozraké a nelidské. Žalobkyní sdělené skutečnosti je nutno považovat za věrohodné, posoudit je v kontextu, s tím, že takto naplňují podmínky ust. § 12, ale i § 14 a) zákona o azylu. Pokud je hovořeno o situaci neznámé perzekuce rodinných příslušníků opozice, takové zprávy jsou pochopitelné, nelze předpokládat, že by běloruský režim veřejně připustil, že takové lidi diskriminuje, neboť toto by ho diskreditovalo v očích okolního světa. Žalovaný tak jen těžko může být seznámen s konkrétními případy zásahu policie vůči jednotlivcům. Z dané věci je však zřejmé, že policie v zemi původu odmítla angažmá v pomoci nezvěstnému bratrovi žalobkyně, naopak ji častovala výhrůžkami a tato situace ji musela dovést k vážným pochybnostem o tom, že bude mít pokud ne újmu na životě, zcela jistě problémy v práci i osobním životě. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného správního orgánu, na náhradě nákladů řízení účtoval právní zástupce žalobkyně částku 10.662,-- Kč, spočívající ve třech úkonech právní služby dle vyhl. č. 177/1996 Sb., a to částku 6.300,-- Kč, 3 x 300,-- Kč paušální náhradě (celkové náklady právního zastoupení 7.200,-- Kč) a v náhradě cestovních výdajů a ztráty času, kdy právní zástupce účtoval 230 km jízdy osobním automobilem Ford Mondeo z Prahy do Hradce Králové pokračování 29Az 3 /2009

dle sazby 3,70/km, při průměrné spotřebě pohonných hmot 6,1 l a ceně paliva 30,80

Kč/l, náhrada za dopravu tak činí 1.285,-- Kč. Náhrada za ztrátu času je účtována 4 x 100,-- Kč, DPH 1.777,-- Kč.

Pověřený pracovník žalovaného považoval za dostatečně zjištěné, že žalobkyně v zemi původu neprováděla žádnou politickou činnost, ani se nepodílela na činnosti svého bratra, podrobněji ani nevěděla, jaké činnosti byl účasten. Nelze proto bez dalšího shrnout, že se jednalo o klasickou politickou opozici proti tamnímu režimu. Z obsahu spisu neplyne, že by byl znám případ postihu rodinných příslušníků členů opozice či případ, že by takovým byly zadržovány doklady. Žalovaný nemůže zjistit místo pobytu bratra žalobkyně na území jiného státu, než ČR, ani sama žalobkyně nevyčerpala všechny možnosti žádosti o informace o pobytu svého bratra. Žalovaný tak musí vycházet ze skutečného stavu věci – nebylo prokázáno, že bratr žalobkyně by byl zatčen a existuje tak celá škála jeho možného dalšího pobytu – mohl odcestovat, účastnit se i jiných aktivit. Žalovaný je názoru, že daný případ je poněkud odlišný, než na jaký odkázal NSS ve svém rozhodnutí, neboť v něm byla řešena situace, kdy bratr žalobce, i on sám se aktivně politicky angažoval a byl zatčen. Tvrzení jsou v dané věci ničím nepodložená. Správní orgán v rámci řízení o mezinárodní ochraně není oprávněn dotazovat se cizího státu na jakékoliv skutečnosti, toto je naopak zákonem přímo zakázáno. Jedná se o právo žalobkyně ptát se státních orgánů na svého bratra. Je nutné zdůraznit, že žalovaný nevycházel při svém hodnocení ze zpráv orgánů země původu, ale z nezávislých zdrojů. Případná újma chybějícího ekonomického zázemí namítaná ze strany žalobkyně nemůže být z hlediska mezinárodní ochrany případným důvodem pro její poskytnutí. Žalovaný je přesvědčen, že v dané věci nenastal ani případ uplatňování politických práv, ani hrozící nebezpečí vážné újmy, není důvod pro tvrzení, že státní orgány měly na žalobkyni zájem. Nebyly tak zjištěny relevantní důvody pro udělení mezinárodní ochrany a je navrhováno zamítnutí žaloby. Náhradu nákladů řízení správní orgán neúčtoval.

Soud akceptoval v novém řízení právní názor Nejvyššího správního soudu, vyjádřený v jeho výše cit. rozhodnutí ze dne 22. 7. 2010 (§ 110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – s.ř.s.), vyšel ze zjištěného skutkového a právního stavu (§ 77 odst. 2 s.ř.s.) a napadené rozhodnutí žalovaného zrušil (§ 78 odst. 1 s.ř.s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (odst. 4 téhož ustanovení).

Zákon o azylu upravuje v ust. § 12 důvody udělení azylu tak, že azyl se udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo

b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Soud se zabýval podrobněji odkazem Nejvyššího správního soudu na rozhodnutí čj. 2 Azs 45/2008, na které odkázala i kasační stížnost stěžovatelky. Tato pokračování 29Az 3 /2009

jako žalobkyně namítala ve své replice k vyjádření žalovaného, soudu doručené dne

11. 5. 2009, že se domnívá, že není rozhodné, že se sama nezapojila do šíření letáků společně se svým bratrem, pokud se orgány státní moci přesto domnívaly, že s ním úzce na této protistátní činnosti spolupracovala a vytvářely na ni pro toto soustavný tlak v podobě vyhrožování, sledování a odebrání osobních dokladů. Poukázala na zákon o azylu, který neváže udělení mezinárodní ochrany žadateli pouze na jeho členství v některé z opozičních stran, ale na dostačující naplnění znaku pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod. Pod dohled státních orgánů ( a vyhrožování fyzickou likvidací ) se dostala z důvodu oprávněného požadavku informací o záhadném zmizení bratra – zde pak odkaz na Listinu základních práv a svobod, včetně práva na informace dle čl. 17. Přestěhování, na které neměla ani prostředky a k němuž jí chyběly odebrané doklady by pak chápala jako rezignaci na toto své právo s poukazem, že žalovaným uváděnou neexistenci problémů rodinných příslušníků členů opozice nemůže s ohledem na vlastní zkušenosti považovat za aktuální. Namítala nedostatečné podklady žalovaného pro individuální posouzení její situace. Kasační stížnost stěžovatelky pak obsahuje podrobnější zdůvodnění namítaného naplnění ust. § 12 a) zákona o azylu v tomto případě, s tím, že neochotu policejních orgánů poskytnout sestře jakoukoliv informaci o bratrovi a jejich následný nátlak aby ustala ve své snaze o zjištění informací vede k závěru, že toto jednání státních orgánů Běloruska bylo v rozporu s právem na informace dle čl. 17 Listiny základních práv a svobod, které je právě např. v rozhodnutí NSS z 13. 8. 2008 čj. 2 Azs 45/2008 považováno za právo politické. Z tohoto pohledu je interpretace žalovaného, že i velmi negativní jednání ze strany státních orgánů není možno považovat za pronásledování, pokud není toto jednání vedeno pro azylově relevantní motivy, nesprávná, neboť výhrůžky ze strany policie byly vedeny právě pro uplatňování politických práv ( § 12 a) zákona o azylu ). V souvislosti s cit. rozhodnutím NSS čj. 6 Azs 235/2004 ze dne 21. 12. 2005 – členství v politické straně je jednou, ne však jedinou možností, jak mohou být jednotlivci účastni veřejného života a dávat najevo své politické názory – pak stěžovatelka poukázala na to, že bratr podporoval politické hnutí ZUBR, distribuce letáků v poměrech státní represe je dostatečným projevem opozičního názoru a stejně tak i důsledná snaha o získání informací o jeho zmizení, navzdory odmítavému postoji policie, který přerostl ve výhrůžky.

Soud je po projednání věci přesvědčen, že v dané souvislosti je potřebné získat podrobnější informace o tom, jakým způsobem probíhá v Bělorusku a zda vůbec povinnost informace příbuzných o zatčení či zadržení osoby, neboť z podkladových zpráv taková informace nevyplývá. Ze zprávy MZ USA o dodržování lidských práv v Bělorusku za rok 2007 ze dne 11. 3. 2008 je patrné, že je v zemi vcelku běžné svévolné zatýkání, zadržování a věznění občanů z politických důvodů, zpráva popisuje podmínky ve věznicích a vazebních zařízeních, popisuje např. to, že zákon umožňuje rodině a přátelům přinášet zadržovaným osobám potraviny a hygienické potřeby, což však vždy není respektováno. Popisuje i to, že policisté často zatýkají a zadržují osoby bez zatykače a uvádí lhůty možného zadržení osob bez oficiálního obvinění, výše cit. informaci však soud z podkladů nezjistil. Obdobná poznámka je snad pouze v oddíle o soudním řízení, kde je mj. uvedeno, že v září

2006 byl zatčen Dmitrij Daškevič, mládežnický představitel opozice, za provozování nezaregistrované nevládní organizace a tomuto byl odepírán kontakt s rodinou až do listopadu, kdy byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 18 měsíců. Soud tak považuje za nutné zjistit co největší pravděpodobnost tvrzení žalobkyně v tom směru, že nedostala až do doby svého odjezdu (pokud skutečně došlo k zadržení jejího bratra, jak se domnívá) žádnou oficiální informaci o jeho pobytu ve vazbě. Dále je soud přesvědčen, že s ohledem na původní tvrzení žalobkyně, že bratr se asi zabýval podporou politického hnutí ZUBR a nevěděla, zda byl jejím členem, je potřebné v novém řízení věnovat se podrobněji charakteru činnosti této strany, zda její členové či příznivci jsou státní mocí vězněni, zadržováni a zda jsou známy podobné případy. Zde soud podotýká, že žalobkyně se s podklady správního orgánu podrobněji seznámit nechtěla, ač posléze uváděla, že nebyly pro posouzení její věci dostatečné a soud tak považuje za potřebné, aby v nově provedeném správním řízení došlo ze strany žalovaného ku shromáždění výše naznačených informací a posléze k podrobnějšímu seznámení žalobkyně s podkladovými informacemi s tím, aby se k jednotlivým podkladům podrobněji vyjádřila. Soud je přesvědčen, že teprve za popsaného stavu podkladů bude správní orgán připraven k celkovému zhodnocení problému, naznačeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to, zda v daném případě lze závazně uzavřít, že se jednáním policie v místě bydliště naplnily podmínky pronásledování v azylově relevantním smyslu, konkretně z důvodu uplatnění politického práva – práva na informace dle čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Do celkového kontextu azylově relevantního pronásledování bude jistě potřebné zahrnout i závažnost nátlaku policie, který byl na žalobkyni dle její výpovědi opakovaně vytvářen.

Zákon o azylu v ust. § 14 a) upravuje důvody udělení doplňkové ochrany, která se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2) a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Přitom za vážnou újmu se podle odst. 2 považuje

a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu,

c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo

d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

V neposlední řadě pak tedy, s ohledem na obecně známý vývoj událostí v Bělorusku bude potřebné, aby se žalovaný nově zabýval aktuální situací v zemi původu žalobkyně s tím, zda by jí v současné situaci případně nehrozilo po návratu jakkoli azylově relevantní příkoří. Soud je přesvědčen, že naznačené potřebné

doplnění případu je nad rámec běžného dokazování a soud by jím nahrazoval činnost správního orgánu ve smyslu ust. § 50 a následujících správního řádu. Pro nedostatečné zjištění stavu věci tedy krajský soud přistoupil ku zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného s odkazem na ust. § 78 odst. 1 s.ř.s., věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodňuje ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když ve věci úspěšná žalobkyně účtovala náhradu nákladů právního zastoupení, spočívající v zastoupení žalobkyně právním zástupcem Mgr. Bc. L. K., advokátem AK Praha 1. Zástupce účtoval tři úkony právní služby – soud přiznal náhradu v souladu s ust. § 9, odst. 3, písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění za tři právní úkony, ve spojení s § 7 bod 5 této vyhlášky 3 x 2.100,-- Kč a dle § 13 odst. 3 vyhlášky pak činí rež. paušál 300,-- Kč/ úkon, tedy částku 900,-- Kč. Náhrada nákladů dopravy os. automobilem Ford Mondeo k jednání soudu a zpět v délce 230 km činila částku 1.285,-- Kč, a to s odkazem na sazbu základní náhrady 3,70 Kč, průměrnou spotřebu paliva 6,1 l a cenu paliva 30,80/ l. Zástupce žalobkyně účtoval ztrátu času 4 půlhodin (á 100,-- Kč), celková náhrada nákladů právního zastoupení tak činila částku 8.885,-- Kč, spolu s DPH, jejímž je právní zástupce žalobkyně plátcem (1.777,-- Kč) soud přiznal částku k výplatě ve výši 10.662,--.

Soud pak nemohl přehlédnout, že v původním řízení o žalobě zastupoval žalobkyni jako právní zástupce JUDr. T. K., který navrhl přiznání odměny náhrady nákladů řízení, spočívající ve dvou právních úkonech po 2.100,-- Kč, dvou paušálních náhradách po 300,-- Kč a 20 % DPH, celkem částku 5.760,-- Kč, kterou soud zástupci přiznal s ohledem na totožná ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb., s odkazem na ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. ji žalovaný ve lhůtě 30 dní od právní moci rozsudku poukáže na účet advokáta u Čs. spořitelny, a.s., č. účtu 1978770339/0800, VS 43847.

Poučení: Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí.

Kasační stížnost je třeba podat ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu v Brně, který o ní bude rozhodovat. Nemá-li účastník vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem.

V Hradci Králové dne 14. ledna 2011

JUDr. Jana Kábrtová, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru