Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Az 18/2010 - 55Rozsudek KSHK ze dne 13.10.2011

Prejudikatura

7 Azs 13/2003

3 Azs 303/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Azs 1/2012 (zrušeno + zrušení rozhodnutí spr. orgánu)

přidejte vlastní popisek

29Az 18/2010-55

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kábrtovou ve věci žalobkyně H. R., zast. Organizací pro pomoc uprchlíkům, Praha 9, Kovářská 4, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2010, čj. OAM-10-407/LE-C09-LE05-2007, takto :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalované Ministerstvo vnitra ČR vydalo dne 30. 11. 2010 rozhodnutí čj. OAM-10-407/LE-C09-LE05-2007, kterým neudělilo azyl žadatelce H. R., s odkazem na ust. §§ 12 – 14 zákona o azylu v platném znění. Žadatelce však druhým výrokem udělilo doplňkovou ochranu dle § 14a) téhož zákona, a to na dobu 12 měsíců ode dne nabytí právní moci cit. rozhodnutí. Soud zde doplňuje, že týž den rozhodl žalovaný o žádostech o udělení mezinárodní ochrany i ve věci manžela žadatelky, pana H. R. (v jeho případě tak, že neudělil azyl dle § 12 - § 14 zákona o azylu a ve věci doplňkové ochrany aplikoval vylučující klauzuli ve smyslu ust. § 15a) zákona o azylu), a jejich pěti nezletilých dětí

a to tak, že jim neudělil azyl dle §§ 12 – 14 zákona o azylu, ale pro dobu 12 měsíců byla udělena doplňková ochrana dle § 14a) zákona o azylu.

V žalobě žalobkyně namítala porušení ust. § 3, § 68 správního řádu a dále ust. § 12 b), resp. § 13 zákona o azylu. Poukazovala na znění ust. § 2 odst. 8 zákona o azylu, tedy prakticky definici pojmu pronásledování v azylově relevantním smyslu a uváděla, že správní orgán nezjistil nepochybný stav věci, posouzení výpovědi žalobkyně je těžko čitelné, zejména ve vztahu k důkazům a aplikaci ustanovení zákona o azylu. V odůvodnění jednotlivých žalobních bodů je odkazováno na podrobné zdůvodnění žaloby v případě manžela žalobkyně, uvádí se, že žalovaný pochybuje o výpovědích žalobce, jeho obavy neguje a předestírá jednotlivé rozpory, avšak nelze z rozhodnutí vyčíst, co z těchto úvah vyplývá. Žalobkyně je přesvědčena, že podmínky zákonné definice pronásledování naplnila, své obavy spojovala s několika skutečnostmi, které jsou azylově relevantní a jejich odůvodněnost je doložena informacemi o zemi původu. Ve správním řízení vyšla najevo skutečnost jejího vyznání, správní orgán však tento aspekt zcela pominul, což by samo o sobě mělo vést ku zrušení rozhodnutí. V hodnocení důvodného strachu z pronásledování se navíc nachází úvahy, které zjevně nekorespondují s citovaným ustanovením, neboť cit. ustanovení zákona stojí na potencialitě pronásledování, nikoliv na pronásledování uskutečněném. Přitom v Doporučení UNHCR k potřebě mezinárodní ochrany žadatelů o azyl z Iráku (v textu, který pochází z r. 2007, tedy z doby, kdy žadatel podal svoji žádost), je poukázáno na to, že mezi ohrožené skupiny patří muslimové obou směrů. V Iráku operují jak sunnitské ozbrojené skupiny útočící na šííty, tak šíitské milice útočící na sunnity. Dále jsou v tomto doporučení jako zvláštní skupina osob, které mohou být ohroženy, jmenováni představitelé (skuteční i domnělí) minulého režimu. V tomto Doporučení je pak jako speciální zranitelná uvedena pozice žen a odůvodněnost obav žalobkyně je tak dána. Z uvedených důvodů je navrhováno zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení.

Správní orgán podal k žalobě písemné vyjádření dne 26. května 2011, uvedl, že oprávněnost žaloby popírá, neboť je přesvědčen, že rozhodnutí ve věci bylo vydáno v souladu s právními předpisy. Žaloba obecně uvádí nezjištění nepochybného stavu věci, navíc v rozsahu nezbytném pro soulad s § 2, vzhledem k nutnosti respektovat mezinárodní závazky, jaké relevantní skutečnosti nebyly pro případ žalobkyně zjištěny, resp. jaké mezinárodní závazky žalovaný nerespektoval, však žaloba neuvádí. Žalovaný má za to, že ze shromážděného spisového materiálu plyne, že učinil veškeré nezbytné kroky za účelem zjištění stavu věci v souladu s ust. § 3 správního řádu, zejména poskytl žalobkyni dostatečný prostor k uvedení veškerých skutečností, které považuje za důležité a shromáždil relevantní informace o situaci v zemi její státní příslušnosti. Je dále přesvědčen, že rozhodnutí řádně odůvodnil v souladu s ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobkyně je přesvědčena, že naplňuje ust. § 2 odst. 8 zákona o azylu, své obavy spojuje s několika skutečnostmi, které jsou azylově relevantní a jejichž důvodnost je obsažena

v informacích o zemi původu – výslovně pak zmiňuje své vyznání, s tím, že tento aspekt žalovaný pominul a odkazuje na Doporučení UNHCR. Žalovaný však v tomto směru odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí, kde se o neexistenci důvodů § 12b) zákona o azylu podrobně vyjádřil, a to i vzhledem k sunnitskému vyznání žalobkyně, či k pozici manžela v armádě minulého režimu. Právě na základě posouzení konkrétních výpovědí žalobkyně na pozadí shromážděných informací o zemi původu žalovaný neshledal existenci odůvodněného strachu z pronásledování pro některý z taxativně stanovených důvodů v zákoně, resp. pronásledování za uplatňování politických práv a svobod. Nemohl být udělen ani azyl za účelem sloučení rodiny, neboť žalobkyně nesplnila podmínky ust. § 13, není rodinným příslušníkem azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14. Žalobkyni byla udělena doplňková ochrana na dobu 12 měsíců, a to z důvodu aktuální situace v zemi její státní příslušnosti. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

Při jednání soudu dne 10. 10. 2011 žalobkyně ničeho podstatného ve své věci nedoplnila, její zástupkyně poukázala na nedostatečně zjištěný stav věci v případě neudělení azylu, konkrétně pak dle § 12 b) zákona o azylu, neboť žalobkyně je přesvědčena, že její strach z pronásledování byl důvodný, konkrétně z důvodu jejího náboženství, z jejích výpovědí toto plyne. Informace o zemi původu z tehdejší doby toto podporují, správní orgán tyto pominul. Žádné zprávy o tom, že vláda chce obě skupiny (šíité a sunnité) zrovnoprávnit, z tohoto období nejsou, naopak je patrné, že v té době tyto problémy nebyly zvládány – např. z novinového článku z r. 2006, pojednávajícím o „četách smrti“ v tom smyslu, že byly součástí ministerstva vnitra a působily tak, jak uváděl manžel žalobkyně. Je na místě, zhodnotit všechny podklady a seriozně se vyjádřit k důvodným obavám žalobkyně i potížím menšinové skupiny islámského vyznání. Rozhodnutí neprokázalo, že její obavy nebyly důvodné, azyl byl přednostní před udělením doplňkové ochrany, na původním návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí je proto setrváno. Náhradu nákladů řízení žalobkyně nežádala.

Pověřená pracovnice správního orgánu poukázala na skutečnost, že žalobkyně z důvodu svého náboženského vyznání žádné pronásledování netvrdila, hovořila o pronásledování manžela a únosu syna, nikdy nebyla trestně stíhána, uvedla, že nebyli politicky organizováni a jí se prakticky nic nedělo. Problémy viděla spíše ve zhoršené sociální situaci. Její manžel opustil zemi dříve, ona sama s dětmi odcestovala bez problémů. Cílem jejich cesty bylo Švédsko, po zdejším záchytu požádali o azyl. Uvedla též, že o mezinárodní ochranu žádá pro manžela i děti, aby žili v klidu. K této problematice tedy žalovaný zdůrazňuje rozhodnutí NSS čj. 3 Azs 303/2004 a 2 Azs 8/2011 a poukazuje i na rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 3339/2010, pojednávající o tom, že právo na azyl není nárokovým právem. Žalovaný je přesvědčen, že podkladové informace jsou seriozně v napadeném rozhodnutí zapracovány a v rozhodnutí bylo zhodnoceno vše, co žalobkyně vypověděla. Důvody pronásledování ve smyslu ust. § 12 však zjištěny nebyly a byla proto udělena toliko doplňková ochrana. Správní orgán proto navrhuje zamítnutí žaloby jako nedůvodné, náhradu nákladů řízení neúčtuje.

Soud konstatoval podstatný obsah spisu, uvedl, že žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany dne 9. 9. 2007, kdy s ní byl i proveden pohovor. Uvedla, že je státní občankou Iráku, arabské národnosti, vdaná, matka žije v Bagdádu, v Iráku žije 10 jejích sourozenců. Je islámského, sunnitského vyznání, nikdo rodiny ani ona nebyli politicky organizováni. Má středoškolské vzdělání, nikdy nepracovala. Jako důvod opuštění vlasti označila několik útoků v r. 2006 na jejího manžela a únos syna, odjeli však i kvůli momentální situaci, neboť ve vládě byli šíité a v zemi nebylo bezpečno. Odjela z Iráku s bratrem a dětmi do Sýrie, kde mohli pobývat 3 měsíce bez víza, na přelomu r. 2006 a 2007 pak pobývali asi půl roku v Egyptě, manžel zařídil a pasy a odcestovali. O azyl požádali v ČR, neboť zde byli zadrženi pro falešné pasy. Egypt i Sýrii museli opustit, je tam draho, chtěli do Evropy a požádat o azyl. V rámci pohovoru pak žalobkyně uvedla, kde v Bagdádu bydleli, to, že lidé od Mahdího chtěli zabít jejího muže, vtrhli k nim do bytu, vybourali dveře, ničili věci. Hledali manžela, neboť byl sunnita a bývalý voják. Je na denním pořádku, že se toto v zemi děje, pokud je celá rodina sunnitská. O pomoc se však nikam neobrátili, neboť by jim nikdo nepomohl. Problémy žalobkyně zasadila do r. 2006, před tím žili v klidu. Unesen byl jejich syn v lednu 2006, ve školce, na zastávce autobusu, když měl jet domů. Bandité volali manželovi, po 3 dnech syna vrátili. K dotazu správního orgánu žalobkyně uvedla, poté, co jí bylo sděleno, že manžel uvedl, že to bylo po 2 hodinách, že ano, bylo to po dvou hodinách, spletla se. Ona sama problémy neměla, v Iráku je však draho, není elektřina a pitná voda, elektrický proud se vypíná hlavně v sunnitských oblastech a šíítové jim vyhrožují. Na cestu do Egypta si musela vypůjčit od příbuzných, manžel měl peníze na cestu do Evropy. Její matka byla nemocná, proto se po jeho odjezdu přestěhovala k ní a odjela za manželem až později. Sunnité ze země odcházejí, oni se již nemají kam vrátit. V rámci druhého pohovoru pak žalobkyně dne 14. 10. 2008 vypověděla, že ona sama žádné problémy neměla, ovšem manžel je bývalý důstojník irácké armády a jsou sunnité. Popsala život s manželem, s tím, že o jeho záležitostech mnoho nevěděla, u nich se ženy do věcí mužů nevměšují, nevěděla, zda-li byl politicky dříve činný, po pádu režimu vstoupil do Fóra solidarity v Bagdádu, kde pracoval jako novinář, předsedou byl Fassal al-Geud, který byl později zabit. Manžel se účastnil nějakých setkání a konferencí, nic bližšího však o těchto věcech neví. K únosu syna uvedla, že byl tehdy na cestě do školky, 24 hodin po předání peněz byl propuštěn. Ona s ním tehdy nemohla jít, neboť ostatní děti byly nemocné. O útocích na manžela nic podrobnějšího neví, doma je přepadli dvakrát v r. 2006.

Zákon o azylu upravuje v ust. § 12 důvody udělení azylu tak, že azyl se udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo

b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

V ust. § 13 zákona o azylu je upraven azyl za účelem sloučení rodiny, který lze udělit rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14 v případě hodném zvláštního zřetele, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Humanitární azyl upravuje ust. § 14, který lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany není zjištěn důvod pro její udělení podle § 12 zákona o azylu.

Soud přezkoumal napadený výrok rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – s.ř.s..) a konstatoval, že pro udělení mezinárodní ochrany dle ust. §§ 12 – 14 zákona o azylu neshledal relevantní důvody.

Předně soud poukazuje na své rozhodnutí ve věci čj. 29Az 24/2010 z téhož dne – 13. 10. 2011, kterým rozhodl o zamítnutí žaloby ve výroku o neudělení azylu dle §§ 12 – 14 zákona o azylu ve věci manžela žalobkyně. Soud je přesvědčen, že žalobkyně odvíjela svůj příběh zejména od skutečnosti, že její manžel byl vojákem bývalého režimu a z tohoto důvodu byl několikrát napaden, soud tak plně odkazuje na své zdůvodnění v uvedené věci, když shledal, že důvody pro udělení azylu ve věci manžela žalobkyně naplněny nebyly. Pokud pak žalobkyně v žalobě poukazuje na to, že jí uváděný důvod náboženského vyznání měl vést správní orgán k udělení azylu dle § 12 b) zákona o azylu, neboť opustila zem původu z důvodu odůvodněných obav z pronásledování z důvodu náboženství, je soud přesvědčen, že tíže azylově relevantního pronásledování žalobkyně v žádném případě v jí uváděných skutečnostech shledat nelze. Žalobní námitka vedla soud k úvaze, že v daném případě nepředpokládá znění zákona naplněné pronásledování, ale jeho potencialitu. Z podkladů o situaci v zemi původu jasně plyne, že v Iráku není a nebyla situace obecně bezpečná, a to pro řadu obyvatel, neboť tam operovaly různé skupiny a dá se tedy říci, že ohroženy byly jak osoby vyznání sunnitského, tak i šíitského. Taková skutečnost ovšem sama o sobě nemůže vést k závěru, že na základě takového poznání je nutno automaticky uvažovat o udělení azylu osobě, která má stejnou víru. Jak soud uzavřel a zdůvodnil v případě manžela žalobkyně, jimi tvrzené skutečnosti o jeho napadání a dalších problémech uzavřel správní orgán jako nevěrohodná a soud uvedl ve svém rozhodnutí, proč se k takovému závěru přiklonil rovněž. V případě žalobkyně je soud přesvědčen, že v případě ust. § 12 a) vyvodil správní orgán na str. 5 svého rozhodnutí logický závěr, že žalobkyně takové podmínky nesplňuje, o politických aktivitách vůbec nehovořila, neznala ani jejich případné podrobnější nuance v případě svého manžela. Sama se nikdy politicky neangažovala. V případě ust. § 12 b) zákona pak soud plně odkazuje na situaci, popsanou žalovaným na str. 6 – 8 rozhodnutí, kde z podkladů, s nimiž žalobkyni a její zástupkyni seznámil, cituje některé skutečnosti, kterými dokládá, že situace v Iráku je a byla taková, jak soud výše popisuje, tedy, že nelze jednostranně říci, že by tam byli pronásledováni sunnité a oni byli jedinou skupinou, která je diskriminována a proti které jsou ze strany státu tolerovány útoky různých ozbrojených skupin. Za takové situace soud nemohl dospět k závěru, že žalobkyně byla azylově relevantně pronásledována v zemi svého původu z náboženských důvodů, když sama prohlásila, že jí osobně se nic nedělo. Pokud námitky směřovaly proti tomu, že z odůvodnění rozhodnutí není patrné, jakými úvahami byl žalovaný veden, soud

podotýká, že např. na str. 8 v posledním odstavci žalovaný jasně uvádí, že pokud žadatel o azyl žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů vystaven není (resp. nemůže mít z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach), nebo takové skutečnosti ani netvrdí, pak přes skutečnost, že pochází ze země, která je výše uvedeným způsobem (a toto žalovaný výše skutečně podrobně popsal) problematická, nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu. Soud je tak přesvědčen, že odůvodnění žalovaného je vcelku správné a logické a žalobkyní uváděné skutečnosti z průběhu její žádosti a provedených pohovorů ho nemohly vést k závěru o existenci azylově relevantních obav z pronásledování z náboženských důvodů. Naopak, soud zde musí zdůraznit, že žalovaný vcelku správně na podkladě všech dostupných informací usoudil, že pro ni, za stávající situace, není bezpečný návrat, neboť nelze vyloučit, že by mohla být spolu s rodinou ohrožena. Po volbách v r. 2010 se situace po delším období opět zhoršila a vzrostl počet teroristických útoků, zejména ve střední části Iráku tak není návrat občanů zcela bezpečný. Žalobkyni a jejím nezletilým dětem tak byla na dobu 12 měsíců udělena doplňková ochrana dle § 14 a) zákona o azylu, ve věci manžela byl aplikován § 15a), tento výrok ovšem soud zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Doplňková ochrana bude v případě žalobkyně zcela jistě trvat po celou dobu, kdy z dostupných informací o situaci v Iráku bude patrné, že cit. popis tamní situace trvá.

Soud dále uvádí, že s ohledem na již vyřčené závěry ve věci manžela žalobkyně je patrné, že nesplňuje podmínky ust. § 13 zákona o azylu, jak shora uvedeny. Pokud se týče ust. § 14 zákona o azylu, takové žalobní námitky soud neshledal, přesto uvádí, že žalovaný vcelku seriozně hodnotil v tomto směru i zdravotní stav žalobkyně na str. 9 a na základě dostupných podkladů vyvodil závěr o tom, že v jejím případě nejsou naplněny žádné zvláštního zřetele hodné skutečnosti, přitom uvedené podklady pokládá soud za dostačující.

Soud, jak výše uvedeno, přezkoumal a projednal žalobu žalobkyně, směřující proti rozhodnutí žalovaného, kterým jí nebyl udělen azyl a naopak jí byla udělena doplňková ochrana, námitky shledal nedůvodnými a žalobu v rozsahu neudělení azylu zamítl jako nedůvodnou, s odkazem na ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.

Náhradu nákladů žádný z účastníků nežádal, soud rozhodl v souladu s ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí.

Kasační stížnost je třeba podat ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu v Brně, který o ní bude rozhodovat. Nemá-li účastník vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem.

V Hradci Králové dne 13. října 2011

JUDr. Jana Kábrtová, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru