Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Az 13/2012 - 72Rozsudek KSHK ze dne 17.12.2012

Prejudikatura

3 Azs 22/2004

4 Azs 7/2003

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Azs 1/2013 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

29Az 13/2012-72

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kábrtovou ve věci žalobkyně M. H., zast. Mgr. Ondřejem Rejskem, advokátem AK Hradec Králové, Buzulucká 431, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, Nad Štolou 3, Praha 7, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2012, čj. OAM-96/ZA-ZA06-PA03-2012 takto :

I. Žaloba s e zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně podala jménem svým a jménem svých nezletilých synů žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2012, kterým jim nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ust. §§ 12 – 14b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). V žalobě namítala, že došlo k porušení ust. § 3 správního řádu – nebyl zjištěn stav věci způsobem, o němž nejsou významné pochybnosti a v potřebném rozsahu, dále k porušení § 12, § 14 a § 14a) zákona

o azylu, žalobkyně se domnívá, že podmínky těchto ustanovení splňuje. Po ustanovení právního zástupce pak byla žaloba doplněna. Žalobkyně je toho názoru, že nebyl řádně zjištěn skutečný stav věci, žalovaný nevycházel z aktuálních zpráv o politické a bezpečnostní situaci a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině, zprávy jsou staré 3 roky a nejsou tak spolehlivým podkladem pro rozhodování o právech účastníků řízení. ČR v současné době mezinárodní ochranu občanům Ukrajiny poskytuje, a to dokonce bývalému členovi ukrajinské vlády a manželovi bývalé premiérky, proto nelze tvrdit, že Ukrajina je demokratická země a občanům tam nehrozí diskriminace či pronásledování. S ohledem na zastaralost zpráv ani nelze tvrdit, že neúspěšným žadatelům o azyl nehrozí ze strany státních orgánů či soukromých osob žádné nebezpečí. Dle názoru žalobkyně mají ukrajinské úřady o dlouhodobém pobytu občanů v zahraničí přehled, neboť je to nutné pro řádný výkon státní správy, zejména v oblasti daňové, sociálního a zdravotního pojištění. Situace na Ukrajině je jiná a podstatně horší, než jak popisuje žalovaný, aktuální zprávy Amnesty International z 16. prosince 2011 a 12. října 2011 hovoří o zvůli milice a zločinnosti všudypřítomně rozšířené v jejích řadách, o tom, že milice stěžovatele nejen nechrání, ale dokonce zastrašuje či i vydírá, to vše zcela beztrestně. Žalobci tak nemohou očekávat skutečnou ochranu, jsou naopak důvodné obavy, že budou poté, co se na milici o ochranu obrátí, vystaveni ponižujícímu zacházení právě ze strany milice a tato neposkytne ochranu před útoky soukromých osob souvisejícími s problémy druha žalobkyně. Nejsou žádné racionální důvody pro zpochybnění strachu žalobkyně z pomsty, která by na žalobce mohla v případě návratu na Ukrajinu dopadnout na členy rodiny pana O. J..

Na žalobní námitky reagoval správní orgán písemným vyjádřením ze dne 27. 7. 2012, v němž popřel oprávněnost těchto námitek, odkázal na obsah správního spisu, zejména vlastní žádost o udělení mezinárodní ochrany, použité informace o zemi původu, výpovědi žalobkyně. Žalovaný je přesvědčen, že zjistil skutečný stav věci, případ posuzoval ve všech souvislostech a zabýval se všemi sdělenými skutečnostmi. Opatřil si rovněž potřebné podklady a objektivní informace pro své rozhodnutí, po jejich posouzení však nedospěl k závěru, že by žalobkyně a její nezletilé děti splňovaly podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. V průběhu správního řízení žalobkyně uvedla, že žádá o mezinárodní ochranu pro sebe a své děti, neboť zde chtějí zůstat s přítelem, snaží se tedy legalizovat zdejší pobyt, pro případ návratu na Ukrajinu se obává nebezpečí ze strany jistých mongolských osob údajně zainteresovaných na potížích jejího mongolského přítele. Námitky žalobkyně jsou obecného charakteru, založené na medializovaných skutečnostech o zemi původu, jsou však vzdálené jejímu příběhu. Žalovaný hodnotí každý případ individuálně, není tak možné poukazovat na jiné případy, tyto jsou předkládány zcela účelově. Žalobkyně po celou dobu řízení neuváděla žádné azylově relevantní skutečnosti, v souvislosti s žádostí o mezinárodní ochranu uváděla pouze snahu zlegalizovat sobě i synům zdejší pobyt, aby nebyli nuceni odcestovat na Ukrajinu, kde se obává jednání lidí z Mongolska. Jiné důvody pro opuštění Ukrajiny a požádání o mezinárodní ochranu neměla. Do ČR přijela v r. 2005 s pracovním vízem, první dva roky byla

na Ukrajině za matkou na návštěvě asi dva týdny v roce, když byla na mateřské dovolené, byla tam vícekrát a na delší dobu. Naposledy odjela z ČR v r. 2010 a vrátila se 3. 1. 2011. Pro opuštění země tvrdila jediný důvod – přijela za prací, na Ukrajině je vše drahé a není tam práce, hledala lepší život. Žádné azylově relevantní problémy doma neměla, bez problémů se tam vracela, sama i s nezletilými dětmi. Dvakrát tam byla bez nejmenších potíží i s přítelem. V líčení svých obav pak pokračovala, bez důkazů a v rovině domněnek a spekulací. Dříve pobývala v ČR z důvodu povoleného pobytu, nyní by se ale musela na Ukrajinu vrátit. Snažila se zde najít firmu, která by ji zaměstnala, aby si mohla prodloužit pracovní vízum, práci se jí ale sehnat nepodařilo. Žalobkyně konečně sama označila jako důvod své žádosti snahu zlegalizovat zdejší pobyt, k takovému procesu ovšem je potřebné využít zákona o pobytu cizinců. Výčet důvodů pro udělení azylu je v zákoně taxativní, žalobkyní uváděné důvody takovými však nejsou. Správní orgán není povinen domýšlet azylově relevantní důvody za žadatele – srovnej rozsudek NSS ze dne 26. 8. 2004, čj. 5 Azs 170/2004 a povinnost zjistit skutečný stav věcí má dle § 3 správního řádu pouze v rozsahu důvodů, které žadatel uvedl. V rozhodnutí ze dne 24. 2. 2005, čj. 7 Azs 187/2004 pak NSS uvádí mj., že azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu azylového zákona, či mají z takového pronásledování odůvodněný strach, zákonodárce tak nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na zdejším území či jako možnost získat zde pracovní povolení. V případě legalizace zdejšího pobytu se tak musí podrobit režimu jiného zákona. Žádost žalobkyně a jejích dětí je účelová a tvrzené skutečnosti jsou zástupným důvodem pro legalizaci zdejšího pobytu. Svoji žádost přitom nepodala žalobkyně bezprostředně po svém příjezdu v r. 2005, ale až po téměř 7 letech, a to střídaného pobytu na území ČR a Ukrajiny. K nutnosti bezprostředně požádat o MO odkazuje žalovaný na rozhodnutí NSS v Brně ze dne 20. 10. 2005 – čj. 2 Azs 423/2004 a čj. 2 Azs 137/2005 ze dne 9. 2. 2006, v nichž je zdůrazněna potřeba požádat o azyl bezprostředně poté, co k tomu má žadatel příležitost, nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového, pokud tomu nebrání nějaké závažné okolnosti. Žalovaný pak zdůrazňuje výjimečnost institutu azylu a poukazuje na důvody pronásledování, plynoucí ze znění ust. § 12, o něž se v případě žalobkyně a jejích dětí jistě nejedná. Po zhodnocení výpovědi žalobkyně o okolnostech jejího pobytu ve vlasti před odchodem ze země, posouzení jejích hlavních motivů k odchodu a citovaných informačních pramenů nedospěl žalovaný k závěru, že by jí v případě návratu hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu ust. § 14a) zákona o azylu, použité zprávy považuje za zcela dostatečné. Na území Ukrajiny dle Infobanky ČTK též neprobíhá ozbrojený konflikt, který by pro žalobkyni představoval vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti a její vycestování do vlasti též není v rozporu s mezinárodními závazky ČR. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se správní orgán vypořádal se všemi skutečnostmi, které žalobkyně sdělila za sebe i své nezletilé děti a je i patrné, jakými úvahami se při řešení případu řídil a jaké aplikoval právní předpisy, na základě nichž rozhodoval. Námitky jsou irelevantní a účelově uvedené. Správní

orgán navrhl zamítnutí žaloby.

Žalobkyně reagovala replikou ze dne 14. 9. 2012, uváděla, že žádost o mezinárodní ochranu nepodala po svém příjezdu do ČR, s panem J. se seznámila až o rok později, na Ukrajinu jezdila pouze na krátkodobé návštěvy dva týdny v roce. Nebezpečí, které žalobcům hrozí, bylo při krátké návštěvě podstatně menší, než by bylo při trvalém návratu na Ukrajinu. Žalobkyně požádala o mezinárodní ochranu pro sebe a své syny včas poté, když již nebyla v bezpečí. Žalobkyni a dětem hrozí v případě návratu na Ukrajinu nebezpečí ze strany soukromých osob, toužících po pomstě panu O. J., pro rozhodnutí o doplňkové ochraně bylo potřebné zjišťovat, zda ukrajinské orgány jsou schopny poskytnout žalobcům účinnou ochranu a žalovaný nezjistil aktuální situaci v zemi původu, vycházel ze zastaralých zpráv a proto též dospěl k nesprávnému závěru. Milice nejen že neposkytuje občanům pomoc, ale je pro ně nebezpečná, hrozí jim mučení či nelidské a ponižující zacházení právě od ní, pokud se na ni budou muset obrátit, proti pomstě mongolských osob jim není milice schopna poskytnout řádnou ochranu, žalovaný si pro toto tvrzení neobstaral aktuální podklady z nezávislých zdrojů. Námitka nedostatečného zjištění skutkového stavu věci je důvodná. Dne 4. 12. 2012 pak žalobkyně zaslala k důkazu zprávy Amnesty International a navrhla provést důkaz i tiskovou zprávou české pobočky této organizace ze dne 12. 10. 2011, jejíž obsah těmto zprávám odpovídá, tedy, že policejní sbory případy nevyšetřují, či je vyšetřují chybně, v r. 2010 bylo dle kanceláře ombudsmana podáno na 5.000 stížností na mučení a jiné špatné zacházení při výslechu na policii, AI však odhaduje, že mučeno, vydíráno a nuceno k přiznání či rasově diskriminováno bylo až 800.000 zadržených lidí a 51 z nich zemřelo. Takové zacházení se přitom týká i svědků.

Pří jednání soudu dne 10. 12. 2012 žalobkyně uvedla, že se bojí vrátit domů na Ukrajinu, pokud by se cokoliv přihodilo, ukrajinská policie by jí nepomohla. Měla by i vůbec strach se na ni obrátit. Sice takovou osobní zkušenost nemá, ale z vyprávění kamarádů je patrné, že pokud měl někdo podobnou zkušenost, vždy byly problémy, s ukrajinskou milicí se člověk domluví těžko, buďto by se věcí vůbec nezabývali, nebo by chtěli peníze, případ by odložili. Má za to, že byly předloženy materiály, svědčící o tom, že pokud by se s dětmi vrátila, hrozí jim nebezpečí, milice je jediným orgánem, na který by se mohli obrátit a zprávy dokládají, že žádost o pomoc je nebezpečná a není tam státní orgán, který by byl ochoten a schopen pomoci. Skutečný stav věci nebyl řádně zjištěn, chyběly aktuální podklady o situaci v dodržování lidských práv na Ukrajině, naopak, žalobkyně předložila zprávy AI, z nichž plyne, že její obavy z případné vážné újmy pro případ návratu jsou důvodné. Je proto za sebe a své děti přesvědčena, že bylo zcela na místě, udělit jim doplňkovou ochranu, navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Náklady řízení žalobkyně neúčtuje, její právní zástupce pak vyčíslil náklady právního zastoupení, které mu byly přiznány samostatným usnesením.

Pověřená pracovnice žalovaného připomněla, že žalobkyně sama nemá žádnou negativní zkušenost s policií své země, nikdy nebyla stíhána, ani z ničeho obviněna, nikdy nebyla politicky činná, do zahraničí odjela za prací. Pro případ návratu namítá pouze zvyklost zdejšího života, která ovšem nemůže být azylově relevantní skutečnost pro udělení MO, argumentace o brutalitě policie nemůže být na místě, když jí nehrozí jakékoliv stíhání. Hovoří-li pak o případné ochraně země původu, může se jistě obracet i na soudy, nevládní organizace a další, stejně, jako ostatní občané ve stejné situaci. Její přítomnost na zdejším území lze přitom řešit pomocí institutů zákona o pobytu cizinců. Doplňková ochrana nebyla v případě žalobkyně a jejích dětí udělena, neboť k tomu nebyly shledány relevantní důvody, země původu není nějakým zhrouceným státem, který by nebyl schopen plnit své základní funkce a žalobkyně by se vracela ke své matce, k rodině, kde jí žádné nebezpečí nehrozí. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby jako nedůvodné, náhradu nákladů řízení nežádá.

Ze správního spisu plyne, že žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany za sebe a nezletilé děti, narozené 1. 3. 2008 a 20. 2. 2011 dne 3. 4. 2012, uvedla, že je svobodná, všichni jsou státními příslušníky Ukrajiny. Uvedla, že v České republice pobývala od r. 2005 za prací. Je křesťanského vyznání, nikdy nebyla politicky organizována, je vyučena švadlenou. Má přítele mongolské národnosti, který měl doma velké problémy a na Ukrajině by ho našli. Je otcem obou dětí, chtějí žít spolu v ČR. Ona má strach o život kvůli problémům přítele. Zde jí už nebylo prodlouženo vízum, ona se na Ukrajinu vrátit může, ale bylo by jí tam samotné těžko, děti neumějí ukrajinsky, neměla by kde bydlet. S žalobkyní byl dne 17. 4. 2012 proveden pohovor, uvedla, že v srpnu 2005 měla pracovní vízum do ČR, první rok byla pak za matkou na dovolené na návštěvě, když pak byla na mateřské dovolené, pobývala na Ukrajině vícekrát a déle. Vrátila se v lednu 2011, pak se již na Ukrajinu bála jet. Její přítel měl v Mongolsku problémy, bylo mu vyhrožováno, ti lidé věděli, že žalobkyně je jeho přítelkyně, znali její adresu na Ukrajině, volali a vyhrožovali. Znají i jejich adresu v ČR a telefony, žalobkyně neví, jak toto zjistili. Ukrajina není v EU a tudíž tam tito lidé nepotřebují povolení ku vstupu, proto jsou žalobci na zdejším území více v bezpečí. V ČR si našla původně práci na inzerát, poslala diplom a doklady a bylo jí vyřízeno pracovní povolení. Pracovala tři roky ve Vespě Prostějov, pak byla na mateřské dovolené, pak pracovala u firmy Scheltmen v Oseku u Rychnova a je opět na mateřské dovolené. Otec žalobkyně na Ukrajině zemřel, žije tam matka se sourozenci. Ona odešla z Ukrajiny, hledala lepší život. Nyní má kvůli vyhrožování strach, její povolení k pobytu skončilo, práce není, má strach se vrátit. Vyhrožování je telefonické, žalobkyně tyto lidi nezná. Přítel říká, že se jedná o vysoce postavené lidi. Přítelovu sestru zabili při vykrádání bytu, zloděje chytili a odsoudili k trestu smrti, jeho rodiče chtěli doživotí, ovšem rodiče přítele toto neumožnili. Synové popraveného se teď chtějí pomstít příteli, s nímž žalobkyně již žije 5,5 roku. Seznámili se spolu v práci. Jeho rodiče již nežijí, neměl překlad rodného listu a nechtěli ho zapsat jako otce, neměl ani potvrzení, že není ženatý.

Nyní je situace taková, že překlady listin nesmí být starší než 18 měsíců. Přítel cestoval s žalobkyní na Ukrajinu dvakrát, koncem r. 2008 a v r. 2009, myslí si, že tam problémy neměl. Je v ČR žadatelem o azyl. Policii zde žádné oznámení na vyhrožování nepodali, asi by s tím nikdo nic nedělal. Žalobkyně zde pobývá od r. 2005, zvykla si zde, neví, co by se vše po jejím případném návratu na Ukrajinu mohlo stát. Ty osoby potřebují ku vstupu do ČR povolení, na Ukrajinu ne. Dne 4. 5. 2012 byla žalobkyně seznámena s podklady, které správní orgán shromáždil za účelem posouzení situace v zemi původu, uvedla, že se k nim nechce vyjadřovat, ani ničeho doplnit.

Soud provedl důkaz tiskovými zprávami Amnesty International ze dne 16. 12. 2011 – Evropská unie by měla učinit nátlak na Ukrajinu na summitu a požadovat ukončení zvůle ze strany milice a ze dne 12. 10. 2011 – Ukrajina musí bojovat s všudypřítomnou zločinností v řadách milice, které pojednávají o zprávě AI o všudypřítomném jednání ukrajinské milice, která mučí, bije lidi a falšuje obvinění s cílem zlepšit ukazatele objasněnosti trestných činů, vymáhá peníze. K tomu AI doporučuje vytvořit nezávislý orgán pro vyšetření všech stížností na chování příslušníků milice a vyřešení problémů korupce a beztrestnosti.

Soud přezkoumal napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – s.ř.s..) a konstatoval, že namítaných pochybení v průběhu správního řízení a v napadeném rozhodnutí neshledal. Ve svém rozhodnutí soud vyšel ze skutkového a právního stavu výše zjištěného (§ 77 odst. 2 s.ř.s.).

Zákon o azylu upravuje v ust. § 12 důvody udělení azylu tak, že azyl se udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo

b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

V ust. § 13 zákona o azylu je upraven azyl za účelem sloučení rodiny, který lze udělit rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14 v případě hodném zvláštního zřetele, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Humanitární azyl upravuje ust. § 14, který lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany není zjištěn důvod pro její udělení podle § 12 zákona o azylu.

Zákon o azylu dále v ust. § 14 a) upravuje důvody udělení doplňkové ochrany, která se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo

v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2) a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Přitom za vážnou újmu se podle odst. 2 považuje

a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu,

c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo

d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

V ust. § 14 b) cit. zákona je upravena doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, v odst. 1 je uvedeno, že rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Přitom dle odst. 2 se pro tyto účely rozumí rodinným příslušníkem

a) manžel či partner osoby požívající doplňkové ochrany, b) svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, c) rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo

d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 11 Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany je trvání manželství (partnerství) před udělením doplňkové ochrany cizinci, v případě polygamního manželství, má-li již tato osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany.

Z doplnění žaloby i vyjádření a závěrečného návrhu při jednání soudu je patrné, že žalobkyně prakticky sporuje pouze neudělení doplňkové ochrany pro sebe a své nezletilé děti, neboť tvrdí, že pokud by se musela vrátit na Ukrajinu, vyhledali by ji lidé, kteří vyhrožují jejímu příteli a otci dětí a ona by musela žádat ochranu u ukrajinské milice, která by jí, dle předložených důkazů, nebyla schopna účinně ochránit, naopak, vystavila by se tím zřejmě jejím nekalým praktikám, které jsou v dokumentech popisovány. Toto konstatování soudu dále podporuje i skutečnost, že žalobkyně nikdy netvrdila, že by vycestovala z Ukrajiny z jakýchkoliv azylově relevantních důvodů, od počátku uváděla, že hledala lepší život, jela za prací a též se na Ukrajinu za rodinou bez problémů vracela. Její žádost tak evidentně směřuje k udělení doplňkové ochrany, jak uvedeno výše.

Z uvedených skutečností proto soud pouze krátce konstatuje, že odůvodnění neudělení azylu dle ust. § 12 zákona o azylu žalobkyni a jejím nezletilým dětem, které provedl správní orgán na str. 6 a 7 napadeného rozhodnutí, je dostatečné a správné. Žalobkyně nikdy nezmínila jakékoliv politické angažování či problémy v zemi původu, které by bylo možno charakterizovat jako podléhající režimu ust. § 12 pod písm. a), ale ani pod písm. b), neboť ze všech jejích vyjádření je patrné, že se nemůže důvodně obávat pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávání určitých politických názorů. Ustanovení § 13 zákona o azylu na žalobkyni a její nezletilé děti nedopadá a pro výrok o neexistenci důvodů, hodných v dané věci zvláštního zřetele z azylově relevantního pohledu měl správní orgán dostatečné podklady. Úkolem soudu je tak zejména zhodnotit zákonnost a správnost výroku žalovaného o neudělení doplňkové ochrany. Protože podmínky ust. § 14b) zákona o azylu (jak uvedeny shora) u žalobkyně a jejích nezletilých dětí naplněny nejsou, soud se věnoval toliko podrobnějšímu zkoumání námitek žalobkyně v souvislosti s podmínkami ust. § 14a) zákona o azylu. Soud předně konstatoval, že správní orgán se skutečnostmi, sdělenými v tomto směru žalobkyní, zabýval velmi podrobně na str. 9 – 11, hodnotil, zda existují známé objektivní skutečnosti, které by mohly pro případný návrat žalobkyně a jejích nezletilých dětí na Ukrajinu znamenat hrozbu nebezpečí vážné újmy tak, jak výše cit. v ust. § 14b) odst. 2 zákona o azylu. Zabýval se i velmi podrobně rodinnou situací žalobkyně a jejích dětí. Správní orgán dospěl k závěru, že hrozba azylově relevantní vážné újmy dána není a soud se k jeho závěru přiklání. Předně je zřejmé, že žalobkyně na Ukrajinu jezdila a neměla tam žádné problémy, ani se státními orgány, ani s milicí, ani soukromými osobami a podvakrát ji doprovázel i její přítel. Její konstrukci o tom, že by jí a jejím dětem pro případ návratu do země původu hrozila pomsta ze strany neznámých mongolských lidí, kteří již roky vyhrožují jejímu příteli telefonicky, považuje soud za naprosto účelové tvrzení, které zcela evidentně nastoupilo až ve chvíli, kdy žalobkyni již nebylo prodlouženo pracovní pobytové vízum a nepodařilo se jí sehnat zde zaměstnání, které by toto udělení opodstatnilo. Hodnotit v tomto směru vyváženost situace ukrajinské milice a jejího více či méně korupčního prostředí v návaznosti na případné poskytnutí či neposkytnutí pomoci, pokud by se na ni v takové chvíli žalobkyně obrátila, považuje soud za neseriozní, neboť postrádá k podobné konstrukci potřebnou nutnou souvislost. Žalobkyně nikdy obdobné problémy neměla, osoby, o nichž hovoří, vůbec nezná, její tvrzení mají silný nádech účelovosti, o níž konečně svědčí i skutečnost, že telefonáty prý probíhají i na zdejším území, součinnost zdejší policie však nikdy ani ona, ani její partner v této souvislosti nevyhledali, žádné oznámení v tomto směru neučinili. Není tak vůbec zřejmé, jakou formu pomoci by měla žalobkyně žádat ve své zemi původu. Její argumentace, že do ČR by osoby, které by chtěly naplnit výhrůžky, mohly přijet snadněji než na Ukrajinu je v této souvislosti zavádějící. Soud nedospěl po přezkoumání věci a jejím projednání k jinému závěru, než správní orgán, a to, že žalobkyně za nastalé situace může zdejší pobyt řešit podáním žádosti o úpravu zdejšího pobytu na základě zákona o pobytu cizinců. Pokud byla vznesena námitka zastaralosti podkladů s ohledem na současnou situaci na Ukrajině, soud upozorňuje, že dne 4. 5. 2012 byla žalobkyně seznámena s podklady, mezi nimiž byla i informace

z ledna 2010 a dalším podkladem byly aktuální informace z databáze ČTK, žalobkyně se s nimi seznámila, nevyjádřila se k nim, ani nenavrhla žádné další podklady. Za zjištěné situace tedy soud nespatřil důvod vyčítat žalovanému, že nezaopatřil další podklady nevládních organizací a dalších zdrojů. Soud je přesvědčen, že v rozhodnutí a správním řízení nedošlo k závažnějším vadám řízení a nezákonnosti a žalobu proto jako nedůvodnou, v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení soud odůvodňuje ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a žalovaný náhradu nákladů řízení neúčtoval.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Hradci Králové dne 17. prosince 2012

JUDr. Jana Kábrtová, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru