Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Az 62/2010 - 49Rozsudek KSHK ze dne 20.07.2011

Prejudikatura

2 Azs 8/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
4 Azs 33/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

28Az 62/2010-49

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Sedmíkovou ve věci žalobce: Z. R., zast. JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Šafaříkova 666, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2010 čj. OAM-196/ZA-06-K01-2010, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Včas podaná žaloba směřovala do shora označeného rozhodnutí žalovaného, který na základě opakované žádosti žalobce o poskytnutí mezinárodní ochrany formou azylu rozhodl tak, že podmínky pro postup dle §§ 12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., v platném znění (dále jen zákon o azylu) v případě žalobce neshledal a mezinárodní ochranu mu tudíž neudělil.

Důvod, proč žalobce opustil zemi původu a podal si žádost o azyl lze stručně zaznamenat takto: dotyčný žil v Moldavsku do roku 2002, tedy do svých dvanácti let. Následně vycestoval do České republiky, kde v té době pobývala část jeho rodiny. Vysvětlil, že v Moldavsku nejsou dobré podmínky pro život, již jako malý chlapec byl nucen vydělávat si na živobytí a nemohl by tam studovat. Ke své osobně uvedl, resp. potvrdil, že ve své zemi příslušel k národnostní menšině - gagauzské, což mu působilo problémy ve škole, kdy trpěl ústrky, svůj zdravotní stav označil za dobrý. Návrat zpět vyloučil, neboť v zemi nemá žádné zázemí a nadto se obává konfliktů v oblasti Podněstří, tedy bezpečnostní situace v Moldavsku. Navíc by byl v ohrožení ze strany kriminálních skupin, které by předpokládaly, že po návratu z Evropy disponuje finančními prostředky.

Poprvé vydal správní orgán rozhodnutí dne 22. 7. 2005 a žalobci nevyhověl. Řízení o následně podané žalobě bylo krajským soudem zastaveno, přičemž rozhodnutí nabylo právní moci 23. 4. 2009. Žalobce v témže roce vycestoval nelegálně do Švédska, kde požádal, rovněž neúspěšně, o mezinárodní ochranu. Po návratu do České republiky uplatnil svoji druhou žádost.

Informace výše uvedené je namístě doplnit těmito fakty: spolu se žalobcem podala – rovněž opakovanou žádost – jeho matka paní V. Z. Učinila tak jménem svým a rovněž jménem dvou nezl. vnoučat R. Z. a J. J. S. Ani v jejich případě správní orgán azylově-relevnatní důvody neshledal, a proto jejich žádostem nevyhověl. Podané žaloby byly u soudu zapsány pod sp. zn. 28 Az 50/2010, 28 Az 51/2010 a 28 Az 52/2010. Při jednání konaném dne 20. 7. 2011 je krajský soud spojil ke společnému projednání pod sp.zn. 28 Az 50/2010. K těmto účastníkům zjistil, že nezl. děti byly opatrovnickým soudem svěřeny do péče své babičky a všichni tři mají na území České republiky udělen trvalý pobyt.

Další členové rodiny, sestra žalobce a její třetí nezl. syn V. D. D., rovněž neúspěšně žádali o mezinárodní ochranu, přičemž v případě sestry žalobce paní I. Z. se rovněž jednalo rovněž o druhou žádost. Jejich žaloby jsou vedeny pod sp. zn. 28 Az 48/2010 a sp. zn. 28 Az 49/2010, přičemž i tyto byly spojeny ke společnému projednání pod sp. zn. 28 Az 48/2010.

Nově vydané rozhodnutí ze dne 21. 9. 2010 reagující na opakovanou žádost žalobce opět napadl žalobou. Tvrdil porušení § 3 správního řádu, neboť žalovaný nevycházel při svém rozhodování z úplně zjištěného skutkového stavu. Namítl, že bezpečnostní situace v Moldavsku potvrzuje jeho obavy z návratu. Nesouhlasil s vyhodnocením podmínek ve vztahu k tzv. humanitárnímu azylu. Konečně považoval za vyloučený svůj případný návrat do vlasti, kde politická situace není dostatečně stabilizovaná a žalobce, byť již zletilý, zde nemá žádné zázemí. Trval na zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu projednání. Součástí žaloby učinil rovněž žádost o ustanovení zástupce, kterým byl po vyhodnocení podmínek soudem ustanoven advokát JUDr. Ing. Jiří Špelda.

V písemné reakci na žalobu s datem 24. 11. 2010 správní orgán shrnul žalobní námitky a následně jejich důvodnost popřel. Zdůraznil, že provedl standardní dokazování, vycházel z přiměřeně aktuálních informací o zemi původu (především březen a duben 2010) a neshledal důvody pro kladné rozhodnutí o žalobcově

opakované žádosti. Demonstrace v roce 2009 v souvislosti s povolební situací nejsou samy o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, když žalobce navíc v České republice pobývá již od roku 2002. V podrobnostech odkázal na správní řízení a především na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí. Připomněl, že žalobce může řešit svůj další pobyt na území České republiky podle zákona o pobytu cizinců. Trval na zamítnutí žaloby.

Následně se bude krajský soud věnovat dvěma otázkám, které byl nucen řešit před projednáním věci samé. Soud předně nařídil na základě požadavku žalobce a ostatních rodinných příslušníků termín jednání na den 20. 7. 2011, přičemž původně souhlasili s postupem dle § 51 odst. 1 s. ř. s.

Dne 4. 7. 2011 doručila sestra žalobce paní I. Z. písemnou žádost o změnu advokáta. Komunikaci s JUDr. Ing. Špeldou označila za nevyhovující, neboť se měl opakovaně negativně stavět k jejím snahám po osobní schůzce a konzultaci. Z daných důvodů žádala rovněž o odročení jednání, vyhoví-li soud jejímu požadavku. Žádost rovněž podepsali další žalobci, paní V. Z., J. S. a rovněž tak žalobce R. Z. Krajský soud neprodleně kontaktoval jmenovaného advokáta a požadoval jeho reakci. Pisatelce oznámil, že s ohledem na krátký časový úsek do nařízeného jednání, kdy ještě není známo stanovisko JUDr. Ing. Špeldy, není namístě bez dalšího jednání odročit. Informaci zaslal na adresu uvedenou v žádosti. Obsílka se vrátila nedoručena s poznámkou pošty, že je adresátka neznámá. JUDr. Ing. Špelda zaslal soudu vysvětlující dopis dne 14. 7. 2011 s tím, že klientka se osobně dostavila do jeho kanceláře za účelem doplnění žaloby dle požadavku soudu (stejně tak ostatní zúčastnění). Následná komunikace probíhala elektronicky, kdy soudu oznámil změnu původního stanoviska žalobkyně s tím, že tato trvá na nařízení jednání. Připustil, že se poté několik schůzek neuskutečnilo, přičemž ve třech případech se omluvila žalobkyně, v jednom případě on sám z důvodů kolize. Domluva byla taková, že v případě potřeby se nicméně opět sejdou, jinak až v týdnu před nařízeným jednáním. Zdůraznil, že žalobkyni nabízel termíny schůzek na den 15. 7. 2011 a 18. 7. 2011, návrhy zůstaly bez reakce.

Dne 18. 7. 2011 soud ověřoval - veden závadou v doručení informačního dopisu paní I. Z. - situaci u zástupce žalobkyně. Ten uvedl, že žalobkyně mu sdělila, že je nemocná a jednání se nezúčastní. Bylo jí vysvětleno, že tento stav je potřebí doložit lékařskou zprávou. Současně rovněž připomenuto, že jsou nařízena jednání dalších členů rodiny.

Týž den telefonicky kontaktoval vedoucí správní kanceláře pan Z. s tím, že se na jednání nedostaví celá rodiny, neboť je paní I. Z. nemocná. Byl poučen zcela ve shodě s tím, jak klienty instruoval JUDr. Ing. Špelda.

Dne 19. 7. 2011 obdržel krajský soud dvě lékařské zprávy k paní I. Z. V první se jednalo o naplánované CT vyšetření mozku na termín 23. 7. 2011 pro chronické posttraumatické bolesti hlavy. Druhá zpráva z 18. 7. 2011 je

vystavena Neurologickou klinikou 1. LF UK a VFN v Praze. Obsahuje mimo jiné doporučení na další specializovaná vyšetření (EMG a RTG) k vyloučení syndromu karpálního tunelu včetně předepsané medikace.

Téhož dne se opět dotazoval žalobce Z., zda-li soud zprávy obdržel a vedoucí správní kanceláře zopakovala všechna fakta výše zaznamená. Žalobce prý oznámil, že si tedy lékařské zprávy budou muset obstarat i ostatní.

Na nařízené jednání se skutečně žádný ze žalobců nedostavil. Krajský soud při znalosti celé situace s přihlédnutím k vyjádření JUDr. Ing. Špeldy neshledal důvody, pro které by měl vyhovět žádosti na změnu v osobě zástupce. Soudem ustanovený advokát reagoval vždy v přiměřeném časovém úseku, v požadovaných případech řádně doplnil neúplná podání žalobců a reagoval vůči soudu i na jejich požadavek nařídit ve věci jednání. Konání žalobců soud vyhodnotil jako zjevnou snahu vyhnout se nařízenému jednání a prodloužit si tak dobu pobytu na území České republiky v rámci azylového řízení. Nevyhověl ani požadavku na odročení jednání pro tvrzené zdravotní potíže. Zprávy nepopisují tak vážný zdravotní stav paní I. Z., pro který by se osobně jednání nemohla účastnit. Ostatní členové rodiny se na jednání nedostavili bez jakéhokoli závažného důvodu. Krajský soud je tak přesvědčen, že nevyhověním žádosti o změnu v osobně ustanoveného zástupce a následným projednáním jejich žalob bez osobní účasti žalobců, leč za přítomnosti ustanoveného advokáta, neporušil jejich právo na spravedlivý proces.

Právní rámec projednávané věci je upraven následovně: mezinárodní ochranu lze podle § 28 odst. 1 zákona o azylu udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany: shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle §§ 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

Podle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Po zjištění, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou, projednal soud žalobu v rozsahu vytyčeném žalobními body (§ 75 odst. 2 s.ř.s.).

Krajský soud se seznámil s obsahem správního spisu a dosavadním průběhem řízení. Ověřil, že správní orgán při svém rozhodování vycházel ze žádosti žalobce ze dne z 26. července 2010, pohovoru konaného dne 7. 6. 2010 a doplňujícího pohovoru ze dne 29. 6. 2010. Žalobce v nich popsal své těžké dětství

v Moldavsku a obecně neutěšenou situaci danou rovněž okolností, že žil s babičkou a dědečkem v Podněstří. Matka žijící v České republice posléze zajistila jeho výjezd ze země. Zdůraznil, že se nemá možnost do Moldavska vrátit, neboť tam nemá žádné zázemí, téměř již neovládá moldavský ani ruský jazyk. Návratu se dále obával z důvodů občasných bojů a nepokojů v Podněstří. Rovněž by mu hrozilo - jako osobě navrátivší se z Evropy - nebezpečí od různých násilnických skupin, které by u žalobce předpokládaly finanční hotovost. Podrobně je daná situace popsána na straně druhé správního rozhodnutí.

Součástí správního spisu jsou rovněž informace týkající se průběhu a výsledku prvního řízení o žalobcově žádosti, kterou dne 26. 5. 2001 podala za tehdy ještě nezl. žalobce jeho matka paní V. Z., leč bez úspěchu.

K případu dále správní orgán shromáždil následující informace o politické a ekonomické situaci a dodržování lidských práv v Moldavské republice: Zpráva MZ USA o dodržování lidských práv v Moldavsku za rok 2009 z 11. března 2010, Informace MV Velké Británie ze 4. dubna 2007, Informace MZV ČR čj. 115346/2007-LP ze dne 11. května 2007 a čj. 35652/2010-LPTP ze dne 28. dubna 2010 včetně aktuálních informací o situaci v Moldavsku obsažených v databázi ČTK. Při rozhodování rovněž žalovaný vycházel z informací získaných v předchozím správním řízení a zohlednil materiály předložené žalobcem.

Projednání věci před krajským soudem nepřineslo při absenci žalobce žádnou změnu, zástupce žalobce i žalovaný setrvali na svých původních postojích, návrhy na doplnění dokazování žalobce soudu nepředložil.

Ani po provedeném dokazování krajský nepovažoval žalobu za důvodnou. Krajský soud je přesvědčen, že s ohledem na logické a argumenty podložené odůvodnění rozhodnutí žalovaného není nezbytné znovu podrobně opakovat skutečnosti, které správní orgán zjistil. Příběh žalobce, jednotlivé důkazy a konečně hodnotící proces, jehož výsledkem nebylo udělení mezinárodní ochrany, zaznamenal správní orgán velmi podrobně a s přesvědčivou argumentací v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí.

Proto si krajský soud dovoluje plně odkázat na obsah odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, neboť se se zjištěnými a následnými závěry žalovaného plně ztotožňuje.

Pro tento postoj nalézá oporu např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130: „I. Je-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil.“

Pro stručnost nicméně krajský soud připomene, že žalobce Moldavsko opustil jako dvanáctiletý chlapec, který následoval svoji matku žijící v té době již v České republice. Zmínil toliko svou nelehkou situaci, kdy již jako malý chlapec byl nucen živit se prací. Poukázal zejména na neutěšené ekonomické poměry ve vlasti, které by mu neumožnily získat řádné vzdělání. Správní orgán přiléhavě připomněl, že Moldavsko je nejchudší zemí Evropy a této skutečnosti včetně dalších životních a bezpečnostních standardů, které nedosahují pochopitelně úrovně v rozvinutých evropských demokracií, jsou vystaveni prakticky všichni obyvatelé Moldavska. Je namístě připomenout, že po prvním neúspěšném řízení žalobce Českou republiku opustil a nelegálně vycestoval do Švédska. Zde se živil příležitostnými brigádami a po neúspěšném azylovém řízení se vrátil zpět do České republiky. Pokud zde má v úmyslu i nadále pobývat, pak správní orgán přiléhavě připomněl existenci zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.

Z jeho přednesů není možné dovodit, že by byl v zemi původu pronásledován za uplatňování svých politických práv a svobod tak, jak požaduje ust. § 12 písm. a) zákona o azylu. Po vyhodnocení shromážděných důkazů s přihlédnutím k předchozímu řízení stejně tak žalovaný nedospěl k závěru, že v případě žalobce na jeho osobu dopadá ust. § 12 písm. b) zákona o azylu. Tento závěr krajský soud plně přijímá.

Ve smyslu obsahu § 13 zákona o azylu žadatel ve své žádosti nepřednesl informace, které by správnímu orgánu umožňovaly a současně jej zavazovaly k podrobnějším úvahám ve smyslu daného ustanovení. K této otázce žalobce připomněl, že na území České republiky pobývají další členové jeho rodiny, proto se domáhal azylu za účelem sloučení rodiny. Z dikce zákona se ovšem dané ustanovení na žalobce nevztahuje.

Oproti přesvědčení žalobce považuje krajský soud za zákonné a shromážděným informacím odpovídající rovněž neudělení azylu dle § 14 zákona o azylu, tedy tzv. humanitárního azylu. Žalobce označil svůj zdravotní stav za dobrý, ve Švédsku se živil příležitostnými brigádami, vycestoval tam bez ohledu na zbytek své rodiny. Ostatní důvody správnímu orgánu předestřel (absence případného zázemí v Moldavsku, absence znalosti jazyka, potřeba studovat v České republice). Tyto okolnosti žalovaného nepřesvědčily o své mimořádnosti a výjimečnosti do té míry, že by bylo lze žalobci udělit humanitární azyl. Krajský soud neshledal pochybení ani v této části výroku. Judikatura Nejvyššího správního soudu dává k danému problému celkem jasnou odpověď na otázku, kdy je namístě uvažovat o udělení humanitárního azylu a v jakém rozsahu je soud oprávněn přezkoumávat závěry správního uvážení žalovaného o jeho neudělení.

Je možné odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004-55 (Ej 174/2004), ve kterém se uvádí: „Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“

Následně správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a zkoumal, nesplňuje-li žalobce důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu.

Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

V odůvodnění této části svého rozhodnutí žalovaný rovněž vycházel z přednesu žalobce a z přiměřeně aktuálních informací o zemi původu, které postupně v průběhu řízení shromáždil. Žalobce tvrdil obavu z kriminálních skupin a poukázal na nestálou a konfliktní bezpečnostní situaci v Moldavsku. První námitku vyvrátily informace o zemi původu, z nichž vyplývá možnost dovolat se pomoci policie i pro řadového občana. Druhá námitka našla vysvětlení ve zprávě MV Velké Británie ze 4. dubna 2007. Přestože se jedná o informaci staršího data, obsahově na své aktuálnosti neztratila, jak lze potvrdit např. vývojem situace v Moldavsku dle databáze ČTK. Oblast Podněsteří a Gagauzsko mají zvláštní autonomní statut, nicméně všichni občané Podněsterska jsou považováni za občany Moldavska. A to i za situace, kdy tento region vyhlásil nezávislost na Moldavsku, přičemž ale země včetně Moldavska jeho svrchovanost neuznávají. Ze zpráv MZV ČR vyplývá, že migrace občanů Moldavska za prací je naprosto běžný jev, který orgány státu žádným způsobem nepostihují. Problémy s případnými kriminálními živly lze řešit za pomoci policie.

Krajský soud v případě žalobce neshledal důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a a 14b zákona o azylu. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu

citovaného § 14a. V Moldavsku v době současné neprobíhá žádný rozsáhlejší vnitřní ozbrojený konflikt, země není v otevřeném mezinárodním ozbrojeném konfliktu. Žalobci tak ve vlasti nehrozí v případě návratu nebezpečí dle cit. ustanovení a jeho vycestování nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR (§ 14a odst. 2 zák. o azylu). Důvody pro postup dle § 14b zákona o azylu (doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny) soud v případě žalobce rovněž nezjistil, jak správně uzavřel a odůvodnil žalovaný. Postupem žalovaného, jak správně podrobně vysvětlil na straně osmé svého rozhodnutí, tak nebylo porušeno právo zakotvené v čl. 8 Listiny o ochraně lidských práva a základních svobod, tedy právo na ochranu soukromého a rodinného života.

Soud nepřisvědčil oprávněnosti žalobcových námitek, žalobu posoudil jako nedůvodnou a s odkazem na § 78 odst. 7 s.ř.s. ji zamítl.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti neúspěšnému žalobci. Žalovaný však náhradu nákladů v řízení před soudem nepožadoval, a proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí.

Kasační stížnost je třeba podat ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu v Brně, který o ní bude rozhodovat. Nemá-li účastník vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem.

V Hradci Králové dne 20. července 2011

JUDr. Marcela Sedmíková, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru