Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Az 57/2010 - 39Rozsudek KSHK ze dne 28.04.2011

Prejudikatura

3 Azs 48/2008 - 57

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Azs 10/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

28 Az 57/2010-39

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Sedmíkovou ve věci žalobce: O. N., t. č. na adrese Pobytové středisko MV ČR, Rudé armády 1000, Kostelec nad Orlicí, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2010 čj. OAM-464/LE-BE03-K01-R2-2008, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Včas uplatněnou žalobou sporoval žalobce rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozhodnutí. Správní orgán na základě žádosti žalobce o poskytnutí mezinárodní ochrany formou azylu rozhodl tak, že po projednání žádosti podmínky pro postup dle §§ 12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., v platném znění (dále jen zákon o azylu) neshledal a mezinárodní ochranu žalobci neudělil.

Žalobce nesouhlasil s rozhodnutím správního orgánu, resp. s vyhodnocením závažnosti potíží, které brání žalobci v bezpečném návratu. Zopakoval, že důvodem jeho obav z návratu je nejistota pramenící z faktické nemožnosti ochrany práv žalobce a jeho snoubenky. Tvrdil, že rodina snoubenky brání žalobci a jeho

Pokračování 28Az 57/2010

partnerce v uzavření sňatku z důvodu různosti náboženství. Žalobce je vyznání pravoslavného, zatímco snoubenka katolického. V případě návratu by jeho snoubenka byla nucena pod tlakem rodiny odejít do kláštera a žalobce by mohl být na základě nějaké smyšlené historky uvězněn. Ochrana práv občanů na Ukrajině není řádně zajištěna, v případě návratu by tak z důvodu náboženské nesnášenlivosti došlo k omezování žalobcova soukromého života. Tyto skutečnosti vedly žalobce k odchodu do České republiky a žalovaný, ačkoli skutkový stav zjistil dostatečně, následně nesprávně posoudil jeho problémy. Trval na zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Správní orgán vypracoval stanovisko k žalobě dne 16. listopadu 2010. Zopakoval v něm výhrady žalobce s nimiž striktně nesouhlasil. Zdůraznil, že žalobce za jediný a jednoznačný důvod svého odchodu z Ukrajiny označil potřebu vydělat si finanční prostředky. Žalovaný připomněl, že žalobce v průběhu správního řízení netvrdil žádné potíže se státními orgány země původu a rovněž vyloučil jakoukoli formu diskriminace své osoby z důvodů azylově-relevantních. Navíc na území České republiky pobýval několik let nelegálně a žádost o udělení mezinárodní ochrany podal teprve poté, kdy bylo již podvakrát rozhodnuto o jeho správním vyhoštění. V případě žalobce tak nebylo možné usoudit na naplnění podmínek § 13, § 13, § 14 ani § 14a či § 14b zákona o azylu, přičemž v podrobnostech žalovaný odkázal na své rozhodnutí. Trval na zamítnutí žaloby, kterou vyhodnotil jako nedůvodnou.

Po zjištění, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou, projednal soud žalobu bez nařízení jednání za výslovného souhlasu žalobce i žalovaného a to v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. V mezích vytčených žalobními body poté přezkoumal napadené rozhodnutí (§ 75 odst. 2 s.ř.s.).

Při rozhodování vycházel krajský soud z následující právní úpravy: mezinárodní ochranu lze podle § 28 odst. 1 zákona o azylu udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany: shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle §§ 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

Podle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Krajský soud se seznámil s obsahem správního spisu, prostudoval napadené rozhodnutí, obsah žaloby a posléze i reakci správního orgánu. Ověřil, že správní orgán při svém rozhodování vycházel ze žádosti žalobce ze dne 25. 9. 2008, z údajů ve vlastnoručně psané žádosti a z pohovoru, který se uskutečnil dne 30. 9. 2008.

Pokračování 28Az 57/2010

Žádost žalobce s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vyhodnotil správní orgán jako zjevně nedůvodnou s tím, že se vstupem do azylového řízení pokoušel zlegalizovat svůj pobyt na území České republiky. Žádost o udělení mezinárodní ochrany tak s odkazem na § 16 odst. 2 zákona o azylu svým rozhodnutím ze dne 16. 9. 2008 zamítl. Krajský soud v Praze, který o věci jednal po podání žaloby pod sp.zn. 48 Az 87/2008 žalobu zamítl jako nedůvodnou. O následně podané kasační stížnosti rozhodoval Nejvyšší správní soud v Brně (dále jen NSS) pod sp. zn. 5 Azs 39/2009 a dne 10.7.2009 rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Pochybení krajského soudu a rovněž tak i žalovaného spatřoval NSS v tom, že se správní orgán nevypořádal s otázkou, zda-li žalobce případně nesplňuje podmínky pro udělení tzv. doplňkové ochrany. Veden závazným právním názorem NSS zrušil Krajský soud v Praze dne 15. 12. 2009 rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení (věc vedena pod sp. zn. 46 Az 44/2009).

Podkladem pro své druhé rozhodnutí, kromě již zmiňované žádosti žalobce a pohovoru k žádosti, byl doplňující pohovor, který se konal dne 21. 7. 2010. V průběhu řízení shromáždil informace ohledně politické a ekonomické situace na Ukrajině. Vycházel z Informace MZV čj. 111193/2009-LPTP ze dne 29. 7. 2009, Informace MZV čj. 113176/2009-LPTP ze dne 23. 7. 2009 a Informace MZV čj. 106362/2009-LPTP z 13. 5. 2009 (informace zaměřeny např. na možnost podání stížnosti proti postupu příslušníků policejních orgánů či jiných orgánů státní moci, možnost podání stížnosti vůči státním orgánům, postavení nevládních organizací, postoj státních orgánů k otázce porušování lidských práv, dále zahrnovaly informace týkající se institutu včetně situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu v případě návratu na Ukrajinu). Dále správní orgán využil obsah informací zachycených ve zprávě Freedom House 2009 s názvem Svoboda ve světě – Ukrajina 2009. Aktuální situaci na Ukrajině měl žalovaný doloženu informacemi obsaženými v databázi ČTK a to do března 2010. Žalobce se s informacemi seznámil, nenavrhnul doplnění dokazování a toliko zmínil, že jeho přítelkyni v případě návratu na Ukrajinu zavřou do kláštera a jemu by mohlo hrozit vězení z důvodů „nafingování“ nějakého trestného činu.

Krajský soud považuje za nutné provést alespoň stručné shrnutí vývoje příběhu žalobce tak, jak jej měl možnost ověřit ve správním spise.

V žádosti sepsané dne 25. 9. 2008 žalobce připustil, že do České republiky přicestoval již v srpnu 2003 se záměrem vydělávat zde peníze. Dále chce v klidu žít se svoji snoubenkou H. či H. K., neboť doma mu v tom bránili rodiče snoubenky a jeho matka. Již v roce 2008 žalobce tvrdil, že mají uzavřen toliko církevní sňatek a hodlají uzavřít manželství oficiálně. K otázce svého náboženského vyznání zmínil, že je ateista – bez vyznání. Na Ukrajině nebyl členem žádné politické strany či hnutí, veřejně se v tomto směru rovněž neprojevoval, potíže se státními orgány jednoznačně vyloučil. Je státním občanem Ukrajiny, moldavské národnosti, zdravotní problémy vyloučil.

V pohovoru konaném dne 30. 9. 2008 objasnil, že někdy v srpnu 2003 přicestoval na turistické vízum udělené na dobu 14 dnů s tím, že jeho záměrem bylo vydělávat Pokračování 28Az 57/2 010

v České republice peníze. Na Ukrajině nemohl sehnat dobře placenou práci, z toho

důvodu se ani nepokoušel v rámci Ukrajiny shánět zaměstnání v jiné části. O možnosti požádat si o udělení mezinárodní ochrany se dozvěděl teprve poté, kdy byl zajištěn orgány policie. Původně měl v úmyslu vrátit se na Ukrajinu a to poté, kdy se domníval, že je jeho snoubenka těhotná. O těhotenství se nejednalo, proto se rozhodli v České republice nadále zůstat. Tvrdil, že rodiče z obou stran nepřejí jejich sňatku – rodiče snoubenky proto, že je žalobce z Moldavska, jeho rodiče si zase představovali pro žalobce bohatou nevěstu.

Dne 21. 7. 2010 proběhnul se žalobcem další pohovor, který reagoval na výše uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Praze a NSS v Brně. Žalobce potvrdil pravdivost jím doposud přednesených informací. Doplnil, že by rodiče jeho snoubenky dotyčnou v případě návratu na Ukrajinu nechali zavřít do kláštera. Případné přestěhování možné není, neboť mají příbuzné u policie a oni by místo pobytu nebyli schopni utajit. Sňatek v České republice dosud neuzavřeli, neboť žalobce nemá potřebné doklady – pro ty by musel vycestovat na Ukrajinu. Opětovně odmítl jakékoli potíže na Ukrajině se státními orgány, policií, soudy či armádou, které by se dotýkaly jeho osoby.

Součástí správního spisu jsou rovněž dvě rozhodnutí Policie České republiky, kterými bylo žalobci uloženo správní vyhoštění. Rozhodnutí byla vydána dne 15. 7. 2006 a 16. 9. 2008. Do doby současné žalobce Českou republiku ovšem neopustil.

Podstatné okolnosti příběhu žalobce správní orgán velmi podrobně zaznamenal v písemném odůvodnění svého rozhodnutí. Zde s logickými argumenty a odkazem na předchozí průběh řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany vysvětlil přesvědčivým způsobem, proč v příběhu žalobce nelze spatřovat naplnění podmínek § 12 písm. a) či § 12 písm. b) zákona o azylu.

Krajský soud na obsah odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí plně odkazuje a dává zapravdu žalovanému, že se v případě žalobce – s přihlédnutím k obsahu jeho přednesů - zcela bez pochybností nemohlo jednat o § 12 písm. a) zákona o azylu. Žalobce nebyl v zemi původu politicky aktivní a žádné pronásledování v souvislosti s uplatňováním politických práv a svobod netvrdil. Rovněž tak krajský soud ve shodě se správním orgánem neshledal naplnění podmínek uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobce totiž nepřednesl žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že měl na Ukrajině problémy kvůli své rase, národnosti, pohlaví či náboženského přesvědčení. Ve své žádosti zcela jednoznačně uvedl, že důvodem jeho odchodu byla snaha vydělat si peníze v České republice, neboť na Ukrajině nebyla dostatečná možnost výběru zaměstnání a pokud práce byla, tak velmi špatně honorovaná. Především však nelze pominout, že žalobce se na území České republiky zdržoval po dobu několika let nelegálně, přestože bylo dvakrát rozhodnuto o jeho správním vyhoštění. K otázce soužití s H. K. uvedl při podání žádosti v roce 2008 a v následujícím pohovoru pouze to, že jejich sňatku nepřejí rodiče z obou stran. Důvodem měla být ze strany rodičů snoubenky žalobcova moldavská národnost. Žalobcovi rodiče si naopak představovali pro svého syna bohatší nevěstu. Žádné informace o případném zavření jeho snoubenky do kláštera a hrozbě žalobce ze

Pokračování 28Az 57/2 010

strany rodiny jeho snoubenky, kdy by mohl skončit ve vězení, ani náznakem

nezmínil.

Jistě stojí za zdůraznění i následující tvrzení žalobce: v pohovoru konaném dne 21. 7. 2010 již uváděl „hrozbu“ kláštera a vězení, nicméně ani náznakem nehovořil o překážkách v uzavření manželství, které by měly mít nějaký náboženský podtext. Teprve v žalobě podané soudu uvádí jako novum, že v uzavření sňatku brání rodina či rodiny proto, že žalobce je pravoslavného vyznání – zatímco v žádosti a pohovoru se označil za ateistu, zatímco snoubenka je katolička. Krajský soud připomíná, že se jedná o tvrzení, které žalobce správnímu orgánu nepřednesl, a proto je zcela logické, že na tuto skutečnost nemohl žalovaný v rozhodnutí reagovat. Především však krajský soud považuje tvrzení žalobce za zjevně účelové. Sleduje-li krajský soud dějovou linii žalobcova příběhu, pak na samém začátku zcela spontánně označil za důvod odchodu snahu po lépe placeném zaměstnání, které nemohl na Ukrajině sehnat. K otázce vztahu s H. K., resp. potížím, zmínil obecný nesouhlas rodičů (v zásadě z obou stran). Teprve poté, kdy bylo první rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, připojil žalobce jako nové tvrzení fakta o hrozbách, které by následovaly po jeho návratu na Ukrajinu – snoubenka by skončila v klášteře a na žalobce by její rodiče za pomoci známostí u policie uchystali situaci, na základě které by mohl skončit až ve vězení.

Krajský soud je ve shodě se závěrem žalovaného přesvědčen o jasné účelovosti podané žádosti. Tomuto závěru nasvědčuje rovněž postoj žalobce od podání žádostí do doby současné. Je zjevné, že v roce 2008 uvedl popravdě důvody, které jej vedly k odchodu z Ukrajiny, tedy důvody ryze ekonomické včetně představy o snadnějším životě v České republice. Jak žalovaný správně postřehl, tak žalobce a jeho snoubenka za situace, kdy se domnívali, že je slečna Kashuba těhotná, hodlali vycestovat zpátky na Ukrajinu. Jednalo se však o planý poplach, proto zde zůstali a dále vydělávali peníze. „Nadstavbu“ v podobě hrozby kláštera a možnosti uvězení žalobce dotyčný do řízení vznesl poté, kdy bylo první rozhodnutí žalovaného zrušeno. Konečně krajský soud nepřehlédl, že v pohovoru konaném dne 21. 7. 2010 žalobce nezmínil, že by přistoupil k pravoslavnému vyznání, když se na počátku řízení v roce 2008 označil za ateistu. Tento fakt zmiňuje teprve v žalobě s tím, že vlastně různost náboženství jeho a snoubenky by v případě návratu na Ukrajinu znamenala jejich pronásledování soukromými osobami. Krajský soud s ohledem na popis obsahu přednesů žalobce považuje tuto výhradu za účelové stupňování žalobcových potíží. Znovu k tomu zdůrazňuje, že na tuto námitku nemohl správní orgán reagovat, neboť jí žalobce jako jednu z obav nepřednesl.

Konečně, i kdyby krajský soud měl potřebu připustit určitou míru důvodnosti sdělených potíží, pak s ohledem na obsah informací shromážděných žalovaným je zjevné, že žalobce by měl na Ukrajině možnost jím přednesené potíže řešit. Správní orgán zmínil jak otázku vnitřního přesídlení, tak skutečnost, že se lze dovolávat ochrany u kompetentních státních orgánů. Vyloučení přesídlení ze strany žalobce s odkazem na možnosti příbuzných, kteří mají známosti na policii, je nepřípadná. Na Ukrajině, jak plyne např. ze zprávy MZV čj. 111193/2009-LPTP z 29. 7. 2009 působí řada nevládních organizací, rovněž existuje možnost hájit svá práva prostřednictvím Pokračování 28Az 57/2010

kompetentních orgánů státu. Ukrajina je navíc země rozlehlá, zprávy možnost přestěhování jen potvrzují. Podstatné však je, že za situace, kdy se žalobce domníval, že je snoubenka těhotná, tak byli rozhodnuti k návratu na Ukrajinu a žádných potíží se v jím nyní naznačeném směru neobávali. Nelze rovněž pominout, že žalobce na území republiky pobývá již od roku 2003 a žádost o mezinárodní ochranu podal teprve po druhém rozhodnutí o správním vyhoštění.

Krajský soud zcela upřímně dokáže pochopit pohnutky žalobce, který se na území České republiky pohybuje poměrně dlouhou dobu a má zřejmě zkušenosti v tom směru, že pracovních příležitostí je zde oproti Ukrajině více a zjevně i lépe honorovaných. Proto zde logicky potřebuje i nadále pobývat. Tato potřeba je pochopitelná, nicméně ji nelze podřadit pod situace, na které dopadá zákon o azylu. Právní úprava umožňující legální pobyt cizinců na území České republiky je obsažena v zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Krajský soud tak uzavírá, že ze všech okolností projednávané věci vyplývá, že důvodem žalobcovy žádosti byla snaha po další legalizaci pobytu. Případný je proto odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně čj. 7 Azs 187/2004 ze dne 24. 2. 2005, ve kterém se uvádí: „Azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování ve smyslu tohoto zákona nebo kteří mají odůvodněný strach z takového pronásledování. Je patrné, že zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákona, a to bez ohledu na „složitost mechanizmů“, které tento upravuje.“

Ve smyslu obsahu § 13 zákona o azylu žadatel ve své žádosti nepřednesl informace, které by správnímu orgánu umožňovaly a současně jej zavazovaly k podrobnějším úvahám ve smyslu daného ustanovení.

Za zákonné a shromážděným informacím odpovídající považuje krajský soud na rozdíl od přesvědčení žalobce i neudělení azylu dle § 14 zákona o azylu, tedy tzv. humanitárního azylu. Žalobce předně popřel své jakékoli zdravotní potíže. Dále správní orgán zcela přiléhavě zdůraznil skutečnosti, které lze dle ustálené soudní judikatury považovat za okolnosti odůvodňující tento mimořádný postup. Konstatoval, že případ žalobce není případem zvláštního zřetele hodným, neboť problémy s další legalizací pobytu na území České republiky nastaly v důsledku žalobcova protiprávního jednání. Za nástroj legalizace pobytu žalobce pak správně označil zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Při úvahách o případné důvodnosti žalobcovy námitky ve smyslu neudělení humanitárního azylu vycházel krajský soud u rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004-55.

Poměrně obsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu dává celkem jasnou odpověď na otázku, kdy je namístě uvažovat o udělení humanitárního azylu a v jakém rozsahu je soud oprávněn přezkoumávat závěry správního uvážení žalovaného o jeho neudělení. Rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito

Pokračování 28Az 57/2010

správního uvážení (§ 14 tzv. humanitární azyl), může soud přezkoumat jen po formální stránce a po věcné stránce pouze v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené správním uvážením. Soud uvážil, že rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu je v souladu se zákonem. Ten měl dostatek podkladů (konkrétních zpráv a informací – přesně citovány v napadeném rozhodnutí a to i od samotného žalobce, z nichž nebylo možno na případnou důvodnost tohoto postupu usoudit) pro rozhodnutí ve smyslu § 14 zákona o azylu a posoudil neudělení azylu podle tohoto ustanovení v mezích stanovených zákonem.

Následně správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a zkoumal, nesplňuje-li žalobce důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu.

Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

V odůvodnění této části svého rozhodnutí žalovaný rovněž vycházel ze standardních a pro projednávaný případ dostatečných informací. Tyto si opatřil v průběhu správního řízení a jednalo se o informace získané přímo z přednesu žalobce a dále o informace o zemi původu, které v projednávané věci shromáždil. Porovnáním daných informací pak správní orgán neshledal v konkrétním případě žalobce důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a a 14b zákona o azylu. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu citovaného § 14a zákona o azylu. Na Ukrajině neprobíhá žádný vnitřní ozbrojený konflikt, země rovněž tak není v otevřeném mezinárodním ozbrojeném konfliktu. Na možnost bezpečného návratu lze usoudit z cílených Informací MZV z roku 2009 včetně vývoje situace tak, jak je zachycena v informacích MZV. Další doplnění dokazování nepovažoval krajský soud s přihlédnutím k okolnostem případu za potřebné (žádost s cílem legalizace pobytu). Žalobci ve vlasti zjevně nehrozí v případě jeho návratu nebezpečí dle cit. ustanovení a jeho vycestování nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR (§ 14a odst. 2 zák. o azylu).

V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, čj. 3 Azs 48/2008-57) se říká: „ II. Pro posouzení, zda je ochrana před vážnou újmou ze strany státu, kam má být žadatel navrácen, dostatečná, se uplatní výkladové pravidlo čl. 7 odst. 2

Pokračování 28Az 57/2 010

směrnice Rady 2004/83/ES, podle něhož se má zpravidla za to, že ochrana je

poskytována, jestliže stát, či strany nebo organizace ovládající stát učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup.“

Důvody pro postup dle § 14b zákona o azylu (doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny) soud v případě žalobce rovněž nezjistil, jak správně uzavřel a odůvodnil žalovaný.

Po provedeném řízení neshledal krajský soud námitky žalobce důvodné, a žalobu tak s odkazem na § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný a správní orgán náhradu nákladů řízení nepožadoval.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Kasační stížnost je třeba podat ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu v Brně, který o ní bude rozhodovat. Nemá-li účastník vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem.

V Hradci Králové dne 28. dubna 2011 JUDr. Marcela Sedmíková, v. r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru