Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Az 45/2010 - 52Rozsudek KSHK ze dne 30.03.2011

Prejudikatura

3 Azs 48/2008 - 57

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
6 Azs 25/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

28 Az 45/2010-52

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Sedmíkovou ve věci žalobce: S. M., zast. JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2010 čj. OAM-252/ZA-06-ZA14-2010, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Odměna ustanoveného advokáta JUDr. Josefa Moravce se určuje

částkou 10 128,-- Kč a bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci

Králové do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního

zastoupení stěžovatelky nese stát.

Pokračování 28Az 45/2 010

Odůvodnění:

V úvodu svého rozsudku krajský soud konstatuje, že v případě žalobce se jednalo v pořadí o druhé projednání žaloby proti rozhodnutí žalovaného. První žaloba mířila do rozhodnutí správního orgánu vydaného dne 9. 5. 2005 kterému rozhodnutím ze dne 9. 5. 2005 nebyl udělen azyl a bylo vysloveno, že se na něho rovněž nevztahuje překážka vycestování (zákon o azylu v tehdy platném znění). Žaloba byla podána u zdejšího soudu a vedena pod sp. zn. 28 Az 46/2005. Žalobce v ní popisoval své problémy při volbách v roce 2002 (oznámil falšování volebních lístků) a následné zadržení. Jím podaná stížnost údajně nic nevyřešila. S politickými aktivitami přestal poté, kdy byla jeho dcera sražena automobilem. Policie případ šetřila, nicméně viníka nezjistila. V průběhu roku 2004 se angažoval ve prospěch Juščenka, byl rovněž zadržen a rodině bylo vyhrožováno (rozbito okno v bytě a zaslán vzkaz, aby nezapomněli, co se stalo dceři). Následně byl propuštěn ze zaměstnání a pod vlivem popsaného nátlaku Ukrajinu opustil. Krajský soud rozsudkem ze dne 9. února 2006 žalobu jako nedůvodnou zamítl. O následně podané kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v Brně pod čj. 6 Azs 106/2006-77, argumenty žalobce uplatněné v kasační stížnosti nezpochybnily správnost rozhodnutí krajského soudu, resp. správního orgánu, a proto ji odmítl pro nepřijatelnost.

Nově podanou žalobou, jejíž důvodnost byla předmětem přezkumného řízení, se opětovně domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného specifikovaného v záhlaví tohoto rozhodnutí. Správní orgán rozhodl o jeho druhé žádosti tak, že žalobci mezinárodní ochranu formou azylu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění (dále jen zákon o azylu), neudělil.

V žalobě nejprve namítl porušení § 2 a 3 odst. zák.č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen správní řád), neboť dle jeho přesvědčení žalovaný nezjistil bezpochybností skutečný stav věci. Vyslovil dvě žalobní námitky, kdy první se vztahovala k jeho homosexualitě a druhá mířila do neaktuálnosti použitých informací o zemi původu.

Oprávněnost svých obav vyslovených v první žalobní námitce spatřoval ve své příslušnosti k sexuální menšině. Zdůraznil, že v průběhu správního řízení vysvětlil, že navázal blízký vztah s mužem, cítí se být tedy gayem a jeho návrat na Ukrajinu je z důvodů jeho sexuální orientace nepřijatelný. Neexistuje legislativa, která by přímo zakazovala diskriminaci z důvodů sexuální orientace. Obecně je sice diskriminace na Ukrajině zakázána, fakticky však vláda tuto právní úpravu efektivně nevynucuje – míněno ve směru útokům vůči gayům a lesbičkám. Homosexuálně orientované osoby jsou na Ukrajině diskriminovány jak ukrajinskou společností, tak rovněž orgány státní správy. V případě návratu se tak důvodně obává – z důvodů své sexuální orientace – pronásledování jak ze strany soukromých osob, tak i ze strany státních orgánů, které nebudou žalobci ochotny v případě potřeby poskytnout potřebnou pomoc. O diskriminaci gayů a lesbiček na Ukrajině vypovídá rovněž Zpráva MZ USA o stavu lidských práv na Ukrajině z roku 2009, která hodnotila situaci v roce 2008. V této souvislosti uplatnil druhou námitku týkající se neaktuálnosti zpráv, ze kterých žalovaný při rozhodování vyšel. Tvrdil, že v době rozhodování již byla k dispozici

Pokračování 28Az 45/2010

tatáž informace, nicméně hodnotící situaci za rok 2009. I přesto ze zprávy za rok 2008 vyplývá, že gayové a lesbičky jsou společensky stigmatizováni. Dochází k jejich diskriminaci při přístupu ke vzdělání, v zaměstnání či při poskytování lékařské péče. Státní orgány dostatečně nechrání práva sexuální menšiny, které jsou tak vystaveny trvalému psychickému nátlaku a pronásledování, které je ze strany státních orgánů Ukrajiny přinejmenším trpěno (např. policie nezasáhla na obranu účastníků demonstrace za práva homosexuálů). Vyslovil přesvědčení, že v jeho případě jsou dány důvody pro udělení azylu z důvodů předvídaných v ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť jeho obavy z pronásledování z důvodů příslušnosti k sexuální menšině jsou opodstatněné. Z výše popsaných důvodů bylo stejně tak namístě kladné rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany. Poukázal, že ze stejných důvodů podala opakovanou žádost jeho manželka paní Iryna Martyshchenková. Trval na zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Správní orgán zaslal krajskému soudu písemné stanovisko k žalobě vypracované dne 25. listopadu 2010. Ve velmi podrobném vyjádření zrekapituloval dosavadní průběh řízení o obou žádostech žalobce a odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že druhá žádost žalobce byla motivována, dle přednesů žalobce, výlučně změnou jeho sexuální orientace a s tím souvisejících obav z pronásledování v případě návratu na Ukrajinu. V tomto směru odkázal na zprávy, které k dané problematice shromáždil, především na Informaci MZV čj. 129871/2010-LPTP ze dne 19. 1. 2010. Připustil dílčí problémy sexuálně odlišně orientovaných osob, leč zdůraznil, že se nejedná o cílenou politiku státních orgánů namířenou vůči gayům a lesbičkám. Možnost domoci se ochrany konkrétních orgánů v zemi původu existuje (např. institut ombudsmana, policie, soudní řízení), byť nelze určitou míru nevole či neochoty vyloučit. Zdůraznil, že ve větších městech či na krymském pobřeží je přístup k osobám s odlišnou sexuální orientací tolerantnější. Především však vyslovil přesvědčení o účelovosti žalobcem přednesené obavy, pro kterou požádal o udělení mezinárodní ochrany s tím, že za hlavní důvod opakované žádosti správní orgán označil potřebu další legalizace pobytu žalobce na území České republiky poté, kdy byl žalobci již udělen výjezdní příkaz. Žalobcův problém je potřebí řešit v souladu se zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, jak například konstatoval Nejvyšší správní soud v Brně v rozhodnutí ze dne 22. 1. 2004 sp. zn. 5 Azs 37/2003. Žalobu proto označil za nedůvodnou a navrhnul její zamítnutí.

Po zjištění, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou, projednal soud žalobu v rozsahu vytyčeném žalobními body ( § 75 odst. 2 s.ř.s.) za to za přítomnosti obou účastníků a tlumočníka jazyka ruského. Správní orgán předložil zprávu datovanou 8. únorem 2011 získanou z internetu, konkrétně oficiálních stránek ministerstva spravedlnosti Ukrajiny. Zpráva byla k dispozici toliko v anglické verzi, nicméně přítomná tlumočnice jazyka ruského je rovněž zapsána v seznamu vedeném u zdejšího soudu jako tlumočnice jazyka anglického, a proto obsah článku, kterým krajský soud provedl důkaz, při jednání přetlumočila. Z obsahu informace se podává, že se hnutí homosexuálů, lesbiček, bisexuálů a transsexuálů (LGBT) obrátilo otevřeným dopisem na prezidenta Viktora Janukoviče. Ten je označen jako první politik Ukrajiny, který předložil legislativní

Pokračování 28Az 45/2 010

návrh se snahou zajistit občanskou rovnoprávnost gayů a lesbiček. Žalobce reagoval

tak, že je schopen z internetu předložit informace opačné. Nadále vytýkal žalovanému pochybení v tom směru, že pro rozhodnutí použil neaktuální informaci MZ USA. Obě strany setrvaly na svých původních procesních postojích, návrhy na doplnění dokazování nebyly při jednání navrhovány.

Právní rámec projednávané věci je upraven následovně: mezinárodní ochranu lze podle § 28 odst. 1 zákona o azylu udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany: shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle §§ 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

Podle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Krajský soud upřesňuje, že rovněž tak svoji druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany podala již zmiňovaná manželka žalobce paní Iryna Martyshchenková. Podala ji z týchž důvodů jako žalobce, tedy pro změnu své sexuální orientace, kdy se stala lesbičkou. Negativní rozhodnutí žalovaného napadla žalobou, která je vedena u zdejšího soudu pod sp. zn. 28 Az 46/2010. Ani v případě první žádosti nebyla manželka žalobce úspěšná. Za důvod odchodu tehdy označila především ekonomické problémy v zemi původu (nemohla nalézt zaměstnání), touhu následovat manžela a dětem zajistit kvalitní vzdělání. Rovněž potvrdila, že jí i nezl. dceři končí platnost víza, proto potřebuje dále legalizovat jejich pobyt na území České republiky. Žalovaný posoudil její žádost jako zjevně nedůvodnou a v tomto směru rozhodl dne 6. 10. 2005. O následně podané žalobě rozhodoval zdejší krajský soud pod sp. zn. 28 Az 98/2005 a žalobu dne 29. března 2006 zamítl. Kasační stížnosti Nejvyšší správní soud v Brně odmítl pro nepřijatelnost (čj. 6 Azs 159/2006-74).

Při rozhodování o podané žádosti měl správní orgán následující podklady: žádost žalobce ze dne 7. 7. 2010, z údaje ve vlastnoručně psané žádosti, informace poskytnuté žalobcem v pohovoru konaném dne 15. 7. 2010. Z informací žalobcem přednesených zjistil, že je státním příslušníkem Ukrajiny, ukrajinské národnosti a vyznáním pravoslavný křesťan. Do České republiky přicestoval v roce 2004 s tím, že byl nucen odejít z politických důvodů. Bližší informace neposkytnul s odkazem na předchozí řízení o jeho první žádosti. Stěžejním důvodem druhé žádosti je skutečnost, že žalobce změnil svoji sexuální orientaci a stal se homosexuálem. Příslušníci sexuálních menšin jsou na Ukrajině diskriminováni, zákon na jejich ochranu neexistuje, a proto se obává návratu. Z pohovoru konaného dne 15. 7. 2010 jsou pro daný případ zásadní tyto informace: žalobce předně odmítl hovořit o okolnostech a důvodech svého odchodu z Ukrajiny s tím, že vše bylo již dříve

Pokračování 28Az 45/2010

zaznamenáno. K současné situaci uvedl, že asi před dvěma roky změnil svoji sexuální orientaci a začal preferovat sexuální styk s muži. Konkrétně jej k jeho současnému příteli panu Hansi Weberovi přivedla jeho manželka. Ta měla v rodině pana Webera a jeho přítelkyně paní Blanky Charvátové pracovat. Manželka se začala pohlavně stýkat s paní Charvátovou, zatímco žalobce, kterého následně pozvali, začal praktikovat sexuální styk s panem Weberem. Vysvětlil, že s manželkou prožili dvacet let, současná, tedy dle žalobcova přednesu změněná sexuální orientace, jim oběma vyhovuje. Návrat na Ukrajinu s ohledem na postoj tamních občanů a státních orgánů označil z důvodů velmi pravděpodobné diskriminace z důvodů sexuální orientace za vyloučený. Upozornil, že na Ukrajině neexistují zákony, které by zakazovaly diskriminaci v souvislosti s odlišnou sexuální orientací. Z internetu se lze dozvědět, jakým způsobem jsou napadáni a diskriminováni lidé s odlišnou sexuální orientací a to jak ze strany soukromých osob, tak i orgánů státu. Připustil, že svoji orientaci veřejně neprezentuje, aby se o ni případně nedozvěděli další občané Ukrajiny žijící v České republice.

V průběhu řízení žalovaný shromáždil informace ohledně politické a ekonomické situace na Ukrajině, z nichž při rozhodování vycházel a s jejichž obsahem seznámil žalobkyni. Jednalo se o dílčí informace ze Zprávy MZ USA o dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2008 ze dne 25. února 2009, Informaci MZV ČR čj. 106362/2009-LPTP ze dne 13. května 2009 zaměřenou mimo jiného na otázku návratu neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu, Informaci MZV ČR čj. 129871/2010-LPTP ze dne 19. ledna 2010 cíleně zaměřenou na postavení osob s odlišnou sexuální orientací, možnost podání stížností proti postupu policie či orgánů státní moci a institut ochránce lidských práv. Žalovaný dané informace doplnil zprávami obsaženými v aktuální databázi infobanky ČTK ve znění zachyceném k 12. červenci 2010, fakticky poslední zpráva byla ovšem datována dnem 11. března 2010. Samotný žalobce doručil v průběhu správního řízení své stanovisko, ve kterém upozornil, že na Ukrajině neexistují zákony, které by chránily osoby homosexuálně orientované před urážkami či diskriminací. Ochrana práv sexuálních menšin není v zákonech vůbec zmíněna, stát tak přímou ochranu neposkytuje.

Krajský soud po proběhlém jednání dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Dovolí si plně odkázat na odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplynulo, že správní orgán žádosti nevyhověl, neboť žalobce v průběhu řízení netvrdil žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno usuzovat na naplnění podmínek § 12 písm. a) zákona o azylu. Za nepřesvědčivé a účelové pak považoval tvrzení žalobce o změně jeho sexuální orientace, na základě které se žalobce snažil dovodit v zásadě příslušnost k sociální skupině sexuálně odlišně orientovaných osob. Tvrdil, že tyto skupiny jsou na Ukrajině vystaveny pronásledování a diskriminačnímu přístupu jak ze strany orgánů státu, tak rovněž ze strany soukromých osob, a proto považoval tento argument za dostatečně přesvědčivý pro naplnění podmínek § 12 písm. b) zákona o azylu.

Pokračování 28Az 45/2010

Při znalosti obsahu obou žádostí žalobce se krajský soud přiklání k závěru vyslovenému správním orgánem, tedy že odkaz na nově objevenou homosexualitu žalobce a zde je nezbytné opětovně zdůraznit, že ke stejnému přerodu v sexuální orientace došlo rovněž u jeho manželky, lze chápat jako účelový přednes vedený jednoznačným cílem – další legalizací pobytu v České republice. Žalobce, který přicestoval již v roce 2004 a uplatnil první žádost o azyl (tehdy z údajných politických důvodů), nebyl v řízení před soudy úspěšný. Žalovaný pak správně upozornil, že žalobce i manželka si podali žádost o trvalý pobyt, leč neobdrželi kladné rozhodnutí. Na území České republiky setrvali až do doby, kdy jim byl vystaven výjezdní příkaz. Teprve v souvislosti s tím žalobce i jeho manželka podali druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Tu odůvodnily změnou své sexuální orientace, ke které došlo shodou okolností u obou manželů. Tento nově přednesený důvod poměrně logicky vzbuzuje pochybnosti o věrohodnosti jeho podstaty. Žalobce spolu s manželkou prožili přes dvacet let společného života, manželství došlo naplnění narozením dětí, které spolu s rodiči rovněž přicestovaly do České republiky. Ačkoli žalobce přicestoval již v roce 2004 a manželka s dcerou v roce 2005, dle přednesu žalobce se změna v cíli sexuálního objektu projevila u obou teprve po delší době společného soužití na území České republiky. Krajský soud si vůbec klade otázku, zda-li se vztahy, které žalobce a jeho manželka popisují, nevypovídají spíše o jejich promiskuitním životě nežli o opravdovém nalezení dosud potlačované sexuální orientace. V této souvislosti je namístě položit si rovněž otázku, proč žalobce nepodal svoji druhou žádost bezprostředně poté, kdy si svoji sexuální orientaci ujasnil. Z jeho přednesu učiněném v průběhu pohovoru konaném dne 15. 7. 2010 totiž vyplývá, že k jím tvrzené homosexualitě jej přivedla někdy před dvěma lety (tedy v průběhu roku 2008) přímo jeho manželka, která jej seznámila s panem Weberem a paní Charvátovou.

Krajský soud pochopitelně rozumí vnitřním pohnutkám žalobce podstoupit jakékoli kroky proto, aby mohl nadále žít v zemi, kde relativně dlouhou dobu pobývá a podniká a má představu o svém dalším životě. Řízení o udělení mezinárodní ochrany ovšem na potřebu legalizace pobytu za účelem shora zmíněným nedopadá. V tomto směru lze ostatně odkázat např. na rozhodnutí NSS v Brně ze dne 18.11.23004 čj. 7 Azs 117/2004, které říká: „Obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu. Nebyla-li žádost o azyl podána bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co stěžovateli nebyl pro pozdní podání žádosti prodloužen pobyt, na území České republiky pobýval nelegálně a hrozilo mu správní vyhoštění, svědčí to o její účelovosti.“

I kdyby přes výše uvedené pochybnosti přistoupil na tvrzení žalobce o jeho příslušnosti k sociální skupině, míněno skupině lidí s odlišnou sexuální orientací, pak i při vědomí tohoto faktu krajský soud nedospěl k závěru o nesprávném rozhodnutí žalovaného. Ten naprosto přiléhavě odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30.10.2001 čj. 7 A 754/2000-28. Je pravdou, že se jedná o rozhodnutí vydané před deseti lety, nicméně plynutí doby na aktuálnosti přijatého závěru ničeho

Pokračování 28Az 45/2 010

nezměnilo. Ve zmiňovaném rozhodnutí se mimo jiné uvádí: „…je známým jevem

v každé zemi (byť v některé více a v jiné méně, i v zemích nejvyššího standardu lidských práv a důsledné demokracie), že příslušníci určité rasy, národnosti, náboženského vyznání, sociální skupina nebo politického přesvědčení se mohou stát u svých spoluobčanů právo pro tyto vlastnosti terčem ústrků, slovních i fyzických útoků, diskriminačních postupů při přístupu ke vzdělání, k výkonu určitého povolání , ba dokonce i přístupu na určitá místa nebo užívání veřejného majetku. Zdrojem takového nepřátelského jednání mohou být nejrůznější negativní lidské vlastnosti jako xenofobie, animozita, závist, msta za dřívější příkoří domnělá i skutečná, důvodná i nedůvodná obava o bezpečnost, náboženské důvody, strach z ohrožení sociálních jistot atd. To však samo o sobě není ještě pronásledováním ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu (resp. ve smyslu čl. 1 bod A. 2. Úmluvy o právním postavení uprchlíků, publikované v České republice pod č. 208/1993 Sb.). Pronásledováním není ani masový výskyt těchto jevů v určité zemi nebo její části za předpokladu, že tu nejde o součást státní politiky že tedy nejde o jevy státní mocí buď přímo vyvolané, tajně podporované, státními orgány vědomě trpěné či státní mocí záměrně nedostatečně potlačované. Jestliže však orgány státní moci takové jevy cíleně potírají a čelí jim, nelze mluvit o pronásledování ani tam, kde možnosti státních orgánů nejsou dostatečné a taková opatření nemají trvalý a stoprocentní charakter.“

Krajský soud nezastírá, že osoby s odlišnou sexuální orientací se na Ukrajině potýkají s potížemi, které logicky doprovázejí změny v konzervativním myšlení společnosti zejména ve vztahu k otázkám sexuálních menšin. Ukrajinští homosexuálové a lesbičky (resp. obecně v očích veřejnosti odlišně orientovaní jedinci) prochází obdobnými etapami vývoje jako byly nuceny podstoupit sexuálně odlišně orientované osoby i v České republice. Krajský soud připomíná, že k dekriminalizaci homosexuality (pochopitelně i dalších alternativ sexuální odlišnosti) došlo v souvislosti s přijetím nového trestního zákona v roce 1961. V České republice byl zákon o registrovaném partnerství v parlamentu navrhován v různých podobách už od 90. let 20. století. Byť je Česká republika obecně vnímána v otázkách sexuality jako tolerantní země, přesto se gayové a lesbičky se dočkali legitimního uznání svých vztahů od 1. července 2006 zákonem č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů.

Přísný či dokonce nepřátelský pohled na osoby s odlišnou sexuální orientací v ukrajinské společnosti přetrvává, nicméně z informací nelze přijmout závěr, že by se jednalo o cílenou a státem nepokrytě podporovanou diskriminaci. Zpráva zdůraznila, že tolerantnější postoje lze zaznamenat ve větších městech a na krymském pobřeží. Možnost ochrany skýtá policie, kdy i případný neprofesionální přístup lze možné napadnout stížností u Ministerstva vnitra Ukrajiny. Funkční, byť zřejmě převážně z důvodů nedostatečnosti finančních prostředků ne v dostatečně potřebném rozsahu, je rovněž úřad ombudsmana, který je nadán obdobnou náplní činnosti jako je tomu v České republice.

O jasném posunu ve vývoji dané problematiky a pomalém rozvolňování dříve existujících tvrdých omezeních svědčí fakt, že od roku 1992 není styk mezi stejným Pokračování 28Az 45/2 010

pohlavím zakázán zákonem. Další nezanedbatelný faktem je existence téměř třiceti

veřejných a charitativních sdružení LGBT, tedy organizací zaměřených na prezentaci a boj za práva osob s odlišnou sexuální orientací – soud čerpal údaje z Informace MZV ČR čj. 129871/2010-LPTP ze dne 19. ledna 2010 cíleně zaměřenou na postavení osob s odlišnou sexuální orientací, možnost podání stížností proti postupu policie či orgánů státní moci a institut ochránce lidských práv včetně informace uveřejněné Ministerstvem spravedlnosti Ukrajiny a předložené správním orgánem při jednání soudu.

Významný zásah do problematiky sexuálních menšin a jejich začlenění do ukrajinské společnosti vnesl současný prezident Viktor Janukovič. O jeho liberálním přístupu svědčí zpráva ze dne 8. 2. 2011 předložená žalovaným a uveřejněná na oficiálních internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti Ukrajiny. Jmenovaný vrcholný představitel státu se dle prohlášení představitelů hnutí LGBT stal prvním politikem, který předložil legislativní iniciativu za účelem zajištění občanské rovnoprávnosti gayů a lesbiček. Z výše uvedeného je zřejmé, že i země původu žalobce je na dlouhé, nicméně jasné cestě k zajištění rovnoprávnosti sexuálních menšin. Krajský soud za dané situace nesdílí obavy z návratu přednesené žalobcem, pokud by tedy soud připustil, že je opravdu homosexuál. Ze zpráv vyplývá, že větší města a oblast krymského pobřeží se k dané otázce staví tolerantněji, tudíž na Ukrajině objektivně existují místa, kde lze případné obavy z diskriminačních útoků eliminovat. Ostatně žalobce sám připustil, že svoji orientaci veřejně neprezentuje ani v České republice. S přihlédnutím k jasné podpoře vrcholného představitele Ukrajiny ve prospěch sexuálních menšin lze usoudit, že jeho postoj jistě ovlivnil či bude ovlivňovat veřejné mínění a rovněž přístup kompetentních orgánů státu v případě, že by se osoby s odlišnou sexuální orientací dostaly do situace, která by vyžadovala jejich pomoc. V zemi navíc působí několik organizaci či uskupení, která sdružují lidi homosexuálně či jinak sexuálně odlišné občany, žalobci by tak jistě pomohly ulehčit orientaci v situaci na Ukrajině po jeho návratu.

Další námitku uvedenou v žalobě a týkající se pochybení správního orgánu spočívající v neaktuálnosti podkladových zpráv vyhodnotil krajský soud rovněž jako nedůvodnou. Konkrétní pochybení spatřovala v tom, že správní orgán čerpal informace o Ukrajině ze zprávy MZ USA o stavu lidských práv na Ukrajině za rok 2009 a nikoli z aktuální zprávy za rok 2010. Krajský soud připouští, že v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí správnímu orgánu zjevně nic nebránilo, aby si pro rozhodnutí opatřil verzi dané zprávy hodnotící situaci na Ukrajině za rok 2010. Je však zapotřebí zdůraznit, že kromě popsané zprávy žalovaný opřel své rozhodnutí o další informace z různých na sobě nezávislých informačních zdrojů, které v sobě již nesly zprávy potřebným způsobem časově aktuální. Konkrétně se jednalo o Informaci MZV ČR čj. 129871/2010-LPTP ze dne 19. ledna 2010 o situaci na Ukrajině zachycenou v aktuální databázi ČTK. Obsah těchto zpráv nebyl dle přesvědčení krajského soudu v žádném rozporu s informacemi zachycujícími situaci v průběhu roku 2009. Proto soud neshledal potřebu či povinnost provést doplnění dokazování o žalobcem zmiňovanou Zprávu MZ USA za rok 2010 ( § 52 odst. 1 s.ř.s. ).

Pokračování 28Az 45/2010

Azyl je dále možné udělit za účelem sloučení rodiny (§ 13 zákona o azylu). V tomto směru, s ohledem na situaci žalobkyní popsanou, nebyla v daném případě ani žádná tvrzení z její strany činěna.

Správní orgán byl následně povinen posoudit, zda-li informace žalobcem přednesené nelze považovat za tak mimořádnou a závažnou situaci, na kterou by mohlo dopadat ust. § 14 zákona o azylu, tzv. humanitární azyl. Rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito správního uvážení (týká se právě tohoto výroku), může soud dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v Brně i krajských soudů samotných přezkoumat jen po formální stránce a po věcné stránce pouze v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené správním uvážením. Soud uvážil, že v konkrétním případě se o žádný exces nejedná. Žalovaný posoudil odpovídající množství podkladů (konkrétních zpráv a informací – jasně citovány v napadeném rozhodnutí včetně přednesu žalobce), z nichž nebylo možno na případnou důvodnost tohoto postupu usoudit. Krajský soud tak nevybočil z ustálené rozhodovací praxe a lze odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004-55. Problematiku pobytu cizinců na území České republiky řeší zák.č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, tedy objektivně zde existuje právní předpis dopadající na aktuální problém žalobkyně spočívající v potřebě další legalizace pobytu.

Poté žalovaný s odkazem na § 28 zákona o azylu zjišťoval, zda-li žalobkyně nesplňuje důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu.

Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

V odůvodnění této části svého rozhodnutí žalovaný vycházel informací získaných v průběhu správního řízení od žalobce a z informací o zemi původu, přičemž v případě žalobce neshledal důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a a 14b zákona o azylu. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu citovaného § 14a. Důvody, které žalobce vyslovil jako důvody pro opuštění Ukrajiny v roce 2004, ustoupily jednoznačně do pozadí. Samotný žalobce jim již zjevně nepřikládal žádný zásadnější význam. Nelze rovněž pominout, že původní důvody obav byly rovněž předmětem

Pokračování 28Az 45/2 010

kasační stížnosti, kdy žalobce v řízení úspěšný nebyl. Krajský soud chápe, že

v případě návratu na Ukrajinu nebude postavení žalobce a celé jeho rodiny z hlediska ekonomického i čistě lidského jednoduché, nicméně tyto skutečnosti nemohou ovlivnit fakt, že je nelze podřadit pod azylově-relevantní důvody.

Navíc, jak zmínil žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí, kdy vycházel z obsahu shromážděných informací, v případě potřeby má žalobce reálné možnosti dovolat se ochrany svých ústavně zaručených práv a pravděpodobnost, že by byla ponižujícímu zacházení bez možnosti ochrany země původu se jeví ve světle informací o zemi původu málo pravděpodobná. Jistěže lze namítnout, že zprávy obsahují rovněž negativní postřehy, nicméně s určitou mírou diskriminace či nátlakového jednání ze strany soukromých osob a případně i ze strany státních orgánů se lze velmi pravděpodobně střetnout téměř v každé společnosti a jde následně o posouzení, zda-li daná společnost zaručuje reálné a účinné mechanismy ochrany (Informace MZV čj. 129871/2010-LPTP ze dne 19. ledna 2010). Dle aktuálních informací v současné době na Ukrajině neprobíhá ozbrojený konflikt, v případě návratu žalobce do vlasti mu nehrozí nebezpečí dle citovaného ustanovení a vycestování tak za objektivně zjištěné situace nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR (§ 14a odst. 2 zák. o azylu). Důvody pro postup dle § 14b zákona o azylu (doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny) soud v případě žalobce nezjistil, jak správně uzavřel a odůvodnil žalovaný.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006-82: „Povinnost nevystavit žadatele o azyl mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu (čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.) je dána, pokud hrozí „reálné nebezpečí“, že bude takovému zacházení vystaven.“ Soud tak po provedeném řízení, vyhodnocení důkazů v souvislosti s uplatněnými námitkami tak, jak je zachyceno v tomto rozhodnutí, dospěl oproti předneseným námitkám žalobce k závěru, že v případě návratu nebezpečí dané intenzity z důvodů v tomto rozsudku vysvětlených žalobci nehrozí. Rozhodnutí žalovaného respektovalo zákonnou úpravu, soud neshledal ani vady ve správním řízení, které jeho vydání předcházelo, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s.ř.s.)

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Ve věci úspěšný žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval. Soudem ustanovený advokát požadoval odměnu za celkem pět úkonů právní služby.

Byla účtována a) první porada s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení s datem 4. 10. 2010, b) řádné doplnění žaloby s datem 3. 11. 2010, c) replika s datem 17. 12. 2010 na vyjádření žalovaného k žalobě a d) účast při jednání soudu konaném dne 30. 3. 2011 a e) účast na odročeném jednání dne 30. 3. 2011 – úkony a) - c) po 2 100 Kč za úkon, úkony d) – e) po 1 470 Kč za úkon. V hotových výdajích ustanovený advokát požadoval paušální odměnu za pět úkonů právní služby po 300 Kč za jeden úkon a náhradu za promeškaný čas strávený na cestě z místa sídla kanceláře do budovy Krajského soudu v Hradci Králové, a to za 1 půlhodinu po 100 Kč. Z titulu plátce DPH žádal navýšení odměny o 20 % a ve výsledku požadoval

Pokračování 28Az 405/2 01

v souvislosti se zastupováním zaplatit 13 008 Kč.

Krajský soud po ověření obsahu a charakteru jednotlivých úkonů usoudil, že není namístě přiznat odměnu za úkon specifikovaný v předchozím odstavci pod písmenem c). Podání s datem 17. 12. 2010 nepřineslo žádné zásadní či faktické informace pro dané řízení rozhodné. Z jeho stručného obsahu se podává toliko postoj žalobce, který nesouhlasil s rozhodnutím věci samé bez jednání, požadoval ustanovení tlumočníka jazyka ruského a žalovanému vytknul, že se ve svém vyjádření vyhnul žalobou vytýkaným vadám přezkoumávaného rozhodnutí. Za tento úkon, který nepřinesl do projednávané věci žádné nové skutečnosti, krajský soud odměnu (včetně paušální odměny za jeden úkon právní služby) nepřiznal. Ve výsledku tedy přiznal odměnu za zastupování částkou 8 440 Kč ( § 9 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 7.5, zák. č. 177/1996 sb., v platném znění). Tato částka pak byla zvýšena o 20% z titulu platby DPH, tj. o 1 688 Kč na výsledných 10 128 Kč. Odměna bude vyplacena z účtu zdejšího soudu 60 po právní moci tohoto rozhodnutí.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí.

Kasační stížnost je třeba podat ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu v Brně, který o ní bude rozhodovat. Nemá-li účastník vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem.

V Hradci Králové dne 30. března 2011 JUDr. Marcela Sedmíková, v. r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru