Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Az 38/2010 - 43Rozsudek KSHK ze dne 09.02.2011

Prejudikatura

5 Azs 66/2008 - 70

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Azs 31/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

28Az 38/2010-43

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Sedmíkovou ve věci žalobce: G. J., proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12.7.2010 čj. OAM-65/VL-18-HA08-2009, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Včas podaná žaloba směřovala do shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, který na základě žádosti žalobce o poskytnutí mezinárodní ochrany formou azylu rozhodl tak, že podmínky pro postup dle §§ 12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., v platném znění (dále jen zákon o azylu) neshledal a mezinárodní ochranu mu tudíž neudělil. Žalobce správnímu orgánu vytýkal porušení § 2 odst. 4 a § 3 zák.č. 500/2004 Sb., správního řádu. Pochybení spatřoval v tom, že správní orgán nezjistil náležitým způsobem skutečný stav věci, informace použité pro rozhodnutí postrádaly větší rozmanitost zdrojů jejich původu, v důsledku čehož nemohl o důvodech jeho žádosti objektivně rozhodnout. Nesporoval, že jedním

z důvodů žádosti byl jeho odchod podmíněný ekonomickými důvody. Tato skutečnost ovšem nemohla zastínit závažnější důvod odchodu, kterým byly obavy z represí ze strany státních orgánů (žalobcovo křivé obvinění z vraždy s následným půlročním pobytem ve vazbě). Vyslovil přesvědčení, že při řádném posouzení by jeho případ zakládal možnost pro udělení mezinárodní ochrany či doplňkové ochrany z humanitárních důvodů. Trval na zrušení rozhodnutí a jeho vrácení žalovanému k dalšímu řízení.

Ve velmi podrobné písemné reakci na žalobu s datem 30. srpna 2010 správní orgán doslovně zopakoval obsah žaloby, kterou označil za nedůvodnou. Konstatoval, že při svém postupu v průběhu správního řízení zákon neporušil, ve skutečnostech tvrzených žalobcem nelze shledat azylově relevantní důvody. Vycházel z informací sdělených mu žalobcem a z objektivních zpráv o zemi jeho původu. Ve světle informací vyhodnotil obavy žalobcem tvrzené a usoudil na možnost bezpečného návratu do Mongolska. V ostatním odkázal na odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí a trval na zamítnutí žaloby, kterou vyhodnotil jako nedůvodnou.

Po zjištění, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou, projednal soud žalobu v rozsahu vytyčeném žalobními body (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) a to za přítomnosti obou účastníků a tlumočníka jazyka mongolského.

Projednání věci nepřineslo žádné nové skutečnosti, obě strany setrvaly na svých dosud prezentovaných procesních postojích.

Právní rámec projednávané věci je upraven následovně: mezinárodní ochranu lze podle § 28 odst. 1 zákona o azylu udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany: shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle §§ 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvodky k udělení doplňkové ochrany.

Podle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Krajský soud se před posouzením důvodnosti žaloby neodchýlil od svého standardního postupu. Prostudoval správní spis, napadené rozhodnutí, seznámil se s obsahem žaloby a posléze i správního orgánu. Ověřil, že správní orgán při svém rozhodování vycházel ze žádosti žalobce ze dne 29.1.2009, z údajů ve vlastnoručně psané žádosti a z pohovoru, který se uskutečnil dne 2.3.2009. Pro své rozhodnutí v průběhu řízení shromáždil informace ohledně politické a ekonomické situace v

Mongolsku. Vycházel z poslední a aktuální Zprávy MZV USA o dodržování lidských práv v Mongolsku za rok 2009 ze dne 11. března 2010, Informace MZV čj. 111882/2005-LP ze dne 11. dubna 2005 a Informace MZV čj. 122588/2007-LP ze dne 18. července 2007 (informace zaměřeny mimo jiné na možnost dovolání se práv jednotlivce u státních a nestátních institucí a na postavení osob, které požádaly o azyl v zahraničí), dále poukázal na aktuální informaci ČTK ze dne 14. ledna 2010, podle které mongolský prezident vyhlásil moratorium na trest smrti.

Z informací přednesených žalobcem v průběhu řízení před správním orgánem, neboť v řízení před soudem žádná nová fakta či informace předneseny nebyly, lze vysledovat následující: žalobce přicestoval z Mongolska v srpnu 2007 a to poté, kdy byl cíleně označen za pachatele vraždy, půl roku byl zbaven ve vazbě svobody a vyšetřován. Tvrdil, že se stal svědkem vraždy, která byla zřejmě načasována tak, aby byl žalobce označen za pachatele. Vraždu podle přednesu žalobce zosnoval bývalý druh žalobcovy přítelkyně, který měl napojení na vlivná místa komunistické strany – pracoval údajně na sekretariátu komunistické strany. Podle přednesu žalobce dotyčný muž uplatil kompetentní orgány, aby nebyl vyšetřován a naopak aby byl za pachatele označen samotný žalobce. Za doby půlroční vazby si žalobce vyřídil potřebné formality a po propuštění vycestoval do České republiky. Dále soud ověřil, že platnost pracovního víza skončila dne 14.2.2008, žalobce zde následně pobýval nelegálně a žádost o udělení mezinárodní ochrany podal teprve 29.1.2009. Žalobce nepopřel, že krom obav z případného trestání za vraždu žádost podal i proto, že hodlá na území České republiky setrvat a do doby podání žádosti zde pobýval téměř rok nelegálně.

Příběh žalobce se zásadním způsobem nelišil od podobných žádostí, resp. žalob. Jejich společným rysem je tvrzený příběh, jehož obsah má dle přesvědčení žalobců naplňovat obsah § 12 písm. a) či § 12 písm. b) zákona o azylu s tím, že v převážné většině případů nejsou schopni předložit ve prospěch svého tvrzení žádný důkaz. V konkrétním případě krajský soud dostatečně dobře nerozkryl, kteréže obavy žalobce fakticky tvrdí, tedy jaké okolnosti jeho příběhu měly naplnit charakter ust. § 12 písm. a) či písm. b) zákona o azylu.

Zcela bez pochybností se nemohlo jednat o § 12 písm. a) zákona o azylu, neboť žalobce nebyl v zemi původu politicky aktivní a žádné potíže v souvislosti se svou vírou netvrdil. Rovněž tak ovšem krajský soud neshledal naplnění podmínek uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobce nebyl pronásledován (státními orgány či soukromými subjekty, před jejichž činností by se žalobce nemohl dovolat ochrany kompetentních orgánů) z důvodů rasy, pohlaví, náboženství, národnosti příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Jeho problém, resp. jím přednesené potíže spočívaly v obvinění z vraždy, kterou nespáchal a v půlroční vazbě, kterou zosnoval bývalý druh jeho přítelkyně, činitel komunistické strany, s úmyslem odvrátit podezření od své osoby.

Krajský soud tak obvykle podrobí příběh žalobce (žadatele) v kontextu s informacemi o zemi původu úvahám, do jaké míry jej lze považovat za pravděpodobný a přesvědčivý. Logicky může disponovat toliko informacemi, které v průběhu správního řízení, případně v řízení před soudem, přednesl žalobce. V konkrétním případu se krajský soud zaměřil na porovnání informací týkajících se uvěznění, průběhu pobytu ve vězení a okolností propuštění. Porovnal informace uváděné žalobcem v žádosti a posléze v pohovoru, aby zjistil následující rozpory:

v žádosti žalobce spontánně uvedl, že byl v průběhu vazby mučen a z vazby byl propuštěn na kauci. V následně konaném pohovoru zase popsal svůj pobyt na cele, opakované pohovory s vyšetřovatelem, bez zmínky jakéhokoli páchaného násilí a konečně propuštění ze zdravotních důvodů (nemocné ledviny, krev v moči). Zaznamenané rozpory přednesl žalobce zcela spontánně, bez zásahu správního orgánu, bez náznaku snahy nějakým způsobem žalobce manipulovat.

O tom, jaký důraz a význam soudy přikládají pravdivosti a přesvědčivosti informací přednesených žalobcem, nejsou-li k dispozici jiné důkazy, nasvědčují následující rozhodnutí Nejvyššího správního soudu: Nejvyšší správní soud v Brně v rozsudku ze dne 30.9.2008, čj. 5 Azs 66/2008-70 (Ej 549/2008) konstatoval následující: „Pokud jde o břemeno důkazní, to je již výrazněji rozloženo mezi žadatele o mezinárodní ochranu a žalovaného. Prokazovat jednotlivá fakta je povinen primárně žadatel, nicméně žalovaný je povinen zajistit k dané žádosti o mezinárodní ochranu maximální možné množství důkazů, a to jak těch, které vyvracejí tvrzení žadatele, tak těch, co je podporují. V mnoha případech však musí žalovaný rozhodovat za důkazní nouze, tj. tehdy, když není ani žadatel ani žalovaný schopen doložit či vyvrátit určitou skutečnost či tvrzení žádným přesvědčivým důkazem. V takových případech zůstává jediným důkazním prostředkem výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává posouzení celkové věrohodnosti žadatele a posouzení pravděpodobnosti, zda k události opravdu došlo podle výpovědi žadatele.“

Stejně tak rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 18. 1. 2006, čj. 6 Azs 386/2004-40, ve kterém se opakovaně zdůrazňuje, že „pro případ, kdy není žadatel o azyl schopen doložit ke svému tvrzení o důvodech odchodu žádný důkaz, což je situace převažující, musí si být jednoznačně vědom důležitosti informací vyřčených před správním orgánem. Ty totiž v kontextu se získanými zprávami o zemi původu posléze slouží jako podklad pro rozhodnutí. Váhavé, vyhýbavé či nepřesné informace, které navíc žadatel v průběhu řízení ještě mění, jsou v závěru při porovnání s objektivními informacemi chápány jako účelové, nevěrohodné a pro azylové řízení nedostatečné. Je totiž nutno vycházet z toho, že udělení azylu je institut výjimečný, když jeho účelem je poskytnout ochranu jen tomu, kdo cítí skutečnou obavu z pronásledování z důvodů v zákoně o azylu uvedených. Pravdivost tvrzení žadatele a hodnověrnost jeho osoby jsou přitom základem, z něhož se v azylovém řízení nutně vychází, neboť skutečnosti, o kterých žadatel tvrdí, že byly důvodem jeho odchodu či důvodem vzniku jeho obav z návratu, mohou být ověřeny zpravidla jen rámcově. Potřebnou věrohodnost přitom sama osoba, a tím i její příběh, nutně ztrácí, pakliže je nepravdivost jejích tvrzení zjištěna nebo jde-li o tvrzení, která jsou v celkovém kontextu věci nemožná a vyloučena. A to je právě

daný případ, když ve výpovědích žalobce byly zjištěny zásadní a výše zaznamenané nesrovnalostí.“

Dále žalobce uvedl, že si potřebné formality související s odjezdem ze země, vyřídil za doby pobytu ve vazbě, kdy byl při propuštění instruován, že nesmí opustit Mongolsko. Ačkoli zmíněný pokyn nerespektoval, z Mongolska přesto vycestoval bez potíží, s oficiálním cestovním pasem. Potvrdil, že po uplynutí doby platnosti pracovního víza pobýval na území České republiky nelegálně, nepodařilo se mu pobyt zlegalizovat. Popsaná nejistota trvala již dlouho, a proto požádal o udělení mezinárodní ochrany.

Zde krajský soud upozorňuje, že pro takovýto případ, kdy žalobce tvrdil nestandardní přístup k vyšetřování a nedůvodnou vazbu, bylo namístě pokusit se nejprve hledat pomoc u kompetentních orgánů své země (tato možnost je reálná, jak vyplývá z informací o zemi původu). Žalobce tvrdil, že stížnost na jednání policie nepodával (nebyla povolena návštěva rodičů a právní pomoc), neboť pochyboval o jejím smyslu, když jeho vazbu údajně zosnoval funkcionář strany.

V Informaci MZV ze dne 18. července 2007 je jasná zmínka o možnostech, které jsou občanům v rámci země dány za účelem hájení jejich práv (Administrativní soud či pomoc nestátních a neveřejných institucí). Díky shora uvedeným zřetelným rozporům v přednesech žalobce se soud jeví naprosto nepřesvědčivé a nelogické, aby státní orgány, které žalobce dle jeho tvrzení nedůvodně věznily bez oficiálního vznesení obvinění, mu umožnily na straně jedné vyřizovat si z vazby formality zjevně související s jeho snahou vycestovat z Mongolska a na straně druhé žalobci neumožnily účinně hájit jeho práva v průběhu tvrzené vazby. Žalobci po propuštění z vazby následně nic nebránilo, aby na – dle svého přesvědčení – nesprávný a nezákonný přístup orgánů činných v trestním řízení upozornil kompetentní instituce. Lze odkázat na stanovisko Nejvyšší správní soud v Brně dne 10. 2. 2006, čj. 4 Azs 129/2005-54 NSS (Ej 75/2006): „Obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu.“

Z výše uvedených důvodů pak ve shodě se žalovaným krajský soud rovněž akceptoval závěr správního orgánu vyjádření v napadeném rozhodnutí. Především však krajský soud nabyl přesvědčení, že žalobcem podaná žádost je žádostí účelovou a je podmíněna potřebou legalizace pobytu na území České republiky po dlouhé době pobytu nelegálního. Okolnostem, pro které žalobce Mongolsko opustil, krajský soud pro zjištěné rozpory, které považoval za zásadní, neuvěřil. Je přesvědčen, aniž by bylo namístě názor soudu označovat za spekulativní, že žalobce odešel z Mongolska za prací, byl veden touhou po zdánlivě lepším životě a motivem pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla potřeba dále si legalizovat pobyt na území České republiky. Za takto objasněné situace se tudíž lze jen těžko domáhat udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 12 písm. a) či 12 b) zákona o azylu.

Ve smyslu obsahu § 13 zákona o azylu žadatel ve své žádosti nepřednesl informace, které by správnímu orgánu umožňovaly a současně jej zavazovaly k podrobnějším úvahám ve smyslu daného ustanovení. Za zákonné a shromážděným informacím odpovídající považuje krajský soud na rozdíl od přesvědčení žalobce i neudělení azylu dle § 14 zákona o azylu, tedy tzv. humanitárního azylu. Strohost odůvodnění v tomto směru nemůže být s přihlédnutím k informacím poskytovaným žalobcem důvodem pro výslednou nesprávnost rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu.

Žalobce nepřednesl žádné zásadní zdravotní potíže, které by mu bránily v návratu do vlasti. Jím tvrzené důvody odchodu, i kdyby je bylo možno nakrásně označit za pravdivé, by se však svým charakterem a s přihlédnutím k ustálené judikatuře Nejvyššího správního soudu v Brně jen těžko mohly podřadit pod okolnosti umožňující kladné rozhodnutí o udělení humanitárního azylu. Poměrně bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu dává v tomto směru celkem jasnou odpověď na otázku, kdy je namístě uvažovat o udělení humanitárního azylu a v jakém rozsahu je soud oprávněn přezkoumávat závěry správního uvážení žalovaného o jeho neudělení. Rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito správního uvážení (§ 14 tzv. humanitární azyl), může soud přezkoumat jen po formální stránce a po věcné stránce pouze v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené správním uvážením. Soud uvážil, že rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu je v souladu se zákonem. Ten měl dostatek podkladů (konkrétních zpráv a informací – přesně citovány v napadeném rozhodnutí a to i od samotné žalobce, z nichž nebylo možno na případnou důvodnost tohoto postupu usoudit) pro rozhodnutí ve smyslu § 14 zákona o azylu a posoudil neudělení azylu podle tohoto ustanovení v mezích stanovených zákonem.

Negativní posouzení žalobcovy námitky opřel krajský soud o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004-55 (Ej 174/2004), ve kterém se uvádí: „ Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“

Následně správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a zkoumal, nesplňuje-li žalobce důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu.

Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

V odůvodnění této části svého rozhodnutí žalovaný vycházel z informací získaných v průběhu správního řízení od žalobce a z informací o zemi původu, přičemž v případě žalobce neshledal důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a a 14b zákona o azylu. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu citovaného § 14a. Žalobce potvrdil, že proti jeho osobě nebylo vzneseno ani po údajném půlročním pobytu ve vazbě obvinění za trestný čin vraždy. V Mongolsku v době současné neprobíhá žádný vnitřní ozbrojený konflikt, země rovněž tak není v otevřeném mezinárodním ozbrojeném konfliktu. Na možnost bezpečného návratu lze usoudit z cílených Informací MZV z roku 2005 a z roku 2007 v návaznosti na zprávu MZ USA o stavu dodržování lidských práv v Mongolsku za rok 2009. Krajský soud záměrně využil obsahu informace i z roku 2005, neboť porovnáním s informací časově aktuálnější je zřejmé, že v otázce bezpečného návratu nedošlo v případě Mongolska k žádnému nežádoucímu negativnímu posunu. Žalobci tak ve vlasti nehrozí v případě návratu nebezpečí dle cit. ustanovení a jeho vycestování nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR (§ 14a odst. 2 zák. o azylu). Důvody pro postup dle § 14b zákona o azylu (doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny) soud v případě žalobce rovněž nezjistil, jak správně uzavřel a odůvodnil žalovaný.

Soud nepřisvědčil oprávněnosti žalobcových námitek, žalobu posoudil jako nedůvodnou a s odkazem na § 78 odst. 7 s.ř.s. ji zamítl.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti neúspěšnému žalobci. Žalovaný však náhradu nákladů v řízení před soudem nepožadoval, a proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí.

Kasační stížnost je třeba podat ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu v Brně, který o ní bude rozhodovat. Nemá-li účastník vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem.

V Hradci Králové dne 9. února 2011

JUDr. Marcela Sedmíková, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru