Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Az 29/2010 - 60Rozsudek KSHK ze dne 09.02.2011

Prejudikatura

5 Azs 66/2008 - 70

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Azs 22/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

28Az 29/2010-60

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Sedmíkovou ve věci žalobce: K. I., zast. Mgr. Janem Urbanem, advokátem se sídlem v Hradci Králové 3, Ak. Heyrovského 1178, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24.6.2010 čj. OAM-468/VL-18-K02-2009,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Odměna advokáta Mgr. Jana Urbana se určuje částkou 7.200,--

Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci

Králové do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Žalobce, jak vyplynulo z jeho přednesu v průběhu řízení před správním orgánem, přicestoval do České republiky v roce 1998. Pobýval zde legálně na

pokračování 28Az 29/ 2010

základě víza za účelem podnikání. O mezinárodní ochranu formou azylu požádal 23.7.2009, když shodou nešťastných okolností mu nebyl nadále prodloužen pobyt. Časovou prodlevu mezi vstupem na území republiky a dnem podání žádosti o mezinárodní ochranu vysvětlil tím, že zde pobýval legálně, podnikal, takže neměl žádný objektivní důvod vstoupit do azylového řízení. Tvrdil, že Ukrajinu opustil z obavy o svůj život, neboť byl členem uskupení Varta Ruchu, stal se svědkem vraždy a události na Ukrajině jej přesvědčily o tom, že je rovněž v nebezpečí.

Žalovaný posoudil přednesené důvody, shromáždil informace o zemi původu a rozhodl tak, že žalobci mezinárodní ochranu podle §§ 12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., v platném znění (dále jen zákon o azylu) neudělil. Žalobce zareagoval včasnou žalobou a označil rozhodnutí za nezákonné. Správnímu orgánu vytýkal, že o žádosti rozhodnul na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, nesprávně vyhodnotil přednesy žalobce včetně obsahu listin, které předložil. Zcela nesprávně a účelově vyhodnotil zásadní obavy žalobce o život mající souvislost s jeho dřívějším působení v hnutí Varta Ruchu. Pokud správní orgán označil přednesy žalobce za účelové, pak tento závěr nemá ve správním spise žádnou oporu. Vyslovil přesvědčení, že jím přednesené skutečnosti naplňují přinejmenším obsah ust. § 14a zákona o azylu a žalobci měla být udělena alespoň doplňková ochrana. Navíc navrhl doplnit dokazování výslechem své družky paní H. Trval na zrušení rozhodnutí a vrácení žalovanému k dalšímu řízení.

Správní orgán reagoval na žalobní námitky ve velmi podrobném vyjádření ze dne 3. září 2010. Při argumentaci vycházel z obsahu odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí. Vyzdvihnul - ze svého úhlu pohledu – podstatné okolnosti žalobcova příběhu tak, jak jej sám žalobce prezentoval v průběhu správního řízení. Poukázal na zákonný průběh řízení s tím, že informace o zemi původu a informace předkládané žalobcem neumožnily jeho žádosti vyhovět. Zopakoval, že na základě vyhodnocení důkazů dospěl k jasnému závěru v tom směru, že žádost o mezinárodní ochranu podal žalobce veden potřebou další legalizace pobytu žalobce na území České republiky. Trval proto na zamítnutí žaloby.

Po zjištění, že jsou splněny podmínky řízení (žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou), projednal soud žalobu v mezích daných žalobními body (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) při jednání. Jednání proběhlo s výslovným souhlasem žalobce bez účasti tlumočníka. Soud doplnil dokazování o skutečnosti týkající se řízení o udělení mezinárodní ochrany družky žalobce paní Hasynets obsažené ve spise Městského soudu v Praze sp. zn. 4 Az 4/2009, obě strany setrvaly na svých dosavadních procesních postojích.

Právní rámec projednávané věci je upraven následovně: mezinárodní ochranu lze podle § 28 odst. 1 zákona o azylu udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany: shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle §§ 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany (§ 14a či § 14b zákona o azylu).

Krajský soud v řízení postupoval způsobem obvyklým, seznámil se s obsahem správního spisu, tedy informacemi sdělenými žalobcem a důkazy o zemi původu shromážděnými správním orgánem. Ověřil, že správní orgán při svém rozhodování vycházel ze žádosti žalobce ze dne 23.7.2009, z údajů ve vlastnoručně psané žádosti a z pohovorů, které se uskutečnily dne 18.8.2009,24.9.2009,10.5.2010 a 18.6.2010. Pro své rozhodnutí shromáždil správní orgán řadu informací ohledně politické a společensko-ekonomické situace na Ukrajině, které jasně specifikoval v obsahu odůvodnění svého rozhodnutí a s jejichž obsahem žalobce průběžně seznamoval. Krajský soud v zájmu přehlednosti uváděných údajů nebude záměrně vypisovat veškeré informace, neboť řada z nich je díky časovému posunu pro konkrétní rozhodnutí neaktuální, některé informace s ohledem na individuální posouzení příběhu žalobce považoval krajský soud za nadbytečné. Při svém rozhodování proto vycházel ze Zpráv MZV USA o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině za rok 2008 z 25. února 2009, včetně zpráv téhož subjektu i za roky předchozí. Dále využil informaci MV Velké Británie ze srpna 2006 hodnotící stav na Ukrajině a obsahující stanovisko k případu obdobnému tomu, který předestřel žalobce. Ze zprávy MV Velké Británie s názvem Ukrajina – hodnocení země ze září 1999, kdy v příloze B jsou zachyceny hlavní politické organizace, konkrétně pro daný případ informace o Národním hnutí Ukrajiny (Ruch). Dále čerpal z informace obsažené ve zprávě Freedom House 2009 z 8.1.2010, Informace MZV čj. 122579-LP z 18. července 2007, čj. 106362-LPTP ze dne 13. května 2009, čj. 113176/2009-LPTP z 23. července 2009, čj. 139871/2010-LPTP ze dne 19. ledna 2010 (informace zaměřeny na možnost obrany proti postupu státních orgánů a na otázku bezpečného návratu neúspěšného žadatele o mezinárodní ochranu) včetně informací vztahujících se k aktuální situaci na Ukrajině obsažených v databázi ČTK.

Správní spis obsahuje rovněž řadu podání žalobce, kterými se obrací se žádostí o řešení svých potíží jak na prezidenta České republiky, tak na ředitele odboru azylové a migrační politiky MV. V podáních se domáhá jednak pomoci v otázce svého řízení o udělení mezinárodní ochrany, jednak uplatňuje technicko-organizační připomínky k okolnostem pobytu své přítelkyně a nezl. syna (umístění žalobce v jiném pobytovém středisku oproti jeho družce, nedostatečná zdravotní péče, nekvalitní strava apod.), rodný list nezletilého rovněž v kopii přiložen. Tyto informace nemohly žádným zásadním způsobem ovlivnit rozhodnutí správního orgánu, jak se žalobce mylně domnívá a jak namítá v doplnění žaloby. Jediným důkazem majícím souvislost s projednáním jeho žádosti se tak jeví kopie členského průkazu hnutí Varta Ruchu na jméno žalobce; doklad byl vydán 29.5.1991.

Dále jsou součástí správního spisu podklady týkající se řízení o udělení mezinárodní ochrany družky žalobce (kopie protokolu o pohovoru konaném dne 20.2.2009). K tomu krajský soud doplnil dokazování a vyžádal si již výše označený spis Městského soudu v Praze. Ze spisu vyplývá, že správní orgán vyhodnotil žádost žalobkyně a nezl. syna jako zjevně nedůvodnou a za použití § 16 odst. 1 písm. f)

pokračování 28Az 29/ 2010

zákona o azylu ji svým rozhodnutím ze dne 5. března 2009 zamítl. Městský soud rozhodl o podané žalobě dne 26. února 2010 rozsudkem pod čj. 4 Az 4/2009-50 a žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyně, která do České republiky přicestovala za prací, v průběhu řízení tvrdila výlučně ekonomické a existenční potíže v případě návratu na Ukrajinu.

Ještě před rozborem a posouzením případu žalobce krajský soud objasňuje důvody, pro které nevyhověl žádosti žalobce na doplnění dokazování výslechem jeho družky paní Hasynets (§ 52 s.ř.s.). Ta měla potvrdit potíže žalobce, které jej přivedly k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Z informací, které družka žalobce poskytla ve svém řízení o udělení mezinárodní ochrany a konečně i z přednesu samotného žalobce soud zjistil, že dotyčná se o potížích svého přítele dozvěděla teprve na území České republiky. Neměla o nich žádnou povědomost v době, kdy probíhal pohovor k její žádosti, tj. v průběhu roku 2009. Při pohovoru 20.2.2009 připustila, že jejímu druhovi (žalobci) by v jeho návratu na Ukrajinu nic nebránilo. Vrátit se však nemohou, protože by tam nesehnali práci. Samotný žalobce připustil, že důvody svých potíží před družkou tajil, chtěl ji tak chránit. Za takto zjištěných okolností by výslech družky nemohl mít pro soud jako důkaz žádný význam. Informace, které by snad mínila přednést, by byly toliko reprodukované skutečnosti, se kterými ji obeznámil žalobce.

Krajský soud konstatuje, že řízení o žádosti žalobce je díky množství důkazů a četnosti a délce přednesů učiněných žalobcem nebývalé obšírné a poměrně chaotické. Soud se následně pokusí o zestručnění příběhu žalobce a vůbec popisu průběhu správního řízení tak, aby zaznamená fakta měla vnitřní řád a logickou návaznost.

Tučné a proložené vyznačení dílčích pasáží v textu je citací konkrétních přednesů žalobce v průběhu jednotlivých pohovorů.

Informace uvedené v žádosti dne 23.7.2009

Žalobce byl v letech 1989 -1991 členem hnutí s názvem Varta Ruchu. Působil jako člen ochranky, kdy mu byla určena osoba, kterou měl hlídat. Dotyčná osoba byla zabita a žalobci naznačeno, že dalším cílem bude on sám. Z obavy o život se perfektně skrýval a když si vyřídil potřebné formality, Ukrajinu opustil. Do České republiky přicestoval již v roce 1996, následně se na Ukrajinu vrátil, vyřídil si doklady potřebné pro podnikání a přicestoval opakovaně v roce 1998. Jelikož měl pracovní povolení, tak neshledal důvod, pro který by bylo potřebné vstoupit do řízení o mezinárodní ochranu v době dřívější. Připustil, že spolu s družkou nedopatřením opomněli oznámit orgánům cizinecké policie změnu adresy, v důsledku čehož mu nebylo prodlouženo povolení k pobytu. Z obav z výhružek výše uvedených se nemůže na Ukrajinu vrátit, a proto požádal o udělení mezinárodní ochrany. Připustil, že od roku 1998 opakovaně a legálně navštívil svoji rodinu na Ukrajině, cesty i pobyt probíhaly bez potíží. Rovněž potvrdil, že v roce 2008 kontaktoval ukrajinský zastupitelský úřad za účelem prodloužení platnosti cestovního dokladu, žádosti bylo bez potíží vyhověno. Tolik k dějové osnově žalobcem předložených důvodů, o kterých se domnívá, že naplňují možnost udělení mezinárodní ochrany či některé z forem mezinárodní ochrany.

Informace přednesené v pohovoru konaném dne 18.8.2009

Ke svému působení v hnutí Varta Ruchu uvedl žalobce toto: jednalo se o hnutí, které vzniklo v roce 1989 a kde žalobce působil jako neplacený dobrovolník a poskytoval ochranu určeným osobám. Uvedl, že jeho problémy začaly v roce 1991, ještě před vyhlášením samostatnosti Ukrajiny, kdy jim bylo sděleno, aby se schovali, protože každého zlikvidují. V té době došlo k vraždě osoby, kterou žalobce hlídal. Tvrdil, že nebylo žádné vyšetřování, lidé umírali jednotlivě, třeba agenti pronikli do bytu člověka, nechali tam látky, které způsobily pak smrt. Z obav o život se od roku 1991 skrýval, konkrétně byl nahlášen na práci jinde, a byl jinde, dá se říci, že jsem se ukrýval. Připomněl, že řada osob na Ukrajině záhadně zemřela (dopravní nehoda, otrava jedem apod.), proto svoje obavy o život považuje za opodstatněné. Formálně proto učinil prohlášení, že opouští Vartu Ruchu, odevzdal průkazku, ale fakticky byl nadále činný (čl. 27 správního spisu). Tuto událost situoval žalobce do léta roku 1991. Státní orgány navenek nechávali členy Varta Ruchu na pokoji, fakticky však jejich činnosti bránili a to i za cenu likvidace osob. Původci tohoto násilí měli být prorusky orientovaní občané Ukrajiny, kteří nesouhlasili se samostatností země. Kromě výše popsaných potíží neměl žádné jiné problémy. V případě návratu se obává o život celé své rodiny, původci jeho obav jsou lidé, kteří nikdy nechtěli samostatnou Ukrajinu.

Informace přednesené v pohovoru konaném dne 24.9.2009

V dalším pohovoru zaměřeném na přiblížení činnosti a existence hnutí Varta Ruchu žalobce uvedl, že hnutí působilo do srpna 1991 a pak se integrovalo do Ukrajinské národně sociální strany, ale mohlo to být i do Ukrajinské sociální národní strany. U vzniku hnutí Varta Ruchu nebyl, jako dobrovolník pracoval do roku 1990 a poté obdržel členský průkaz. Asi v červenci 1990 svoji činnost ukončil. Za hlavního představitele hnutí Varta Ruchu označil Vjačeslava Čornovila. Na výzvu žalovaného, zda-li se jednalo právě o tuto osobu, které žalobce poskytoval ochranu, uvedl: to vám nemohu říci, pouze, pokud by byla změněna moje totožnost, protože by mi šlo o život. Následně byl žalobce správním orgánem poučen, že Vjačeslav Čornovil byl předsedou hnutí Ruch (Národní hnutí Ukrajiny). Krajský soud doplňuje, že Vjačeslav Čornovil zemřel za nejasných okolností při dopravní nehodě v roce 1999, tedy již za doby pobytu žalobce na území České republiky. Žalobce briskně zareagoval a doplnil, že Varta Ruchu byla skupina ustanovená pro ochranu kádrů Ruchu. Smyslem a cílem daného hnutí bylo údajně chránit představitele hnutí Ruch (Národní hnutí Ukrajiny) a bojovat za samostatnost Ukrajiny a proti trvajícímu vlivu Ruska na její další vývoj. Popsal, že byl účastníkem dopravní nehody, která byla jistě zinscenovaná s cílem žalobce usmrtit. K dalším událostem ohrožujícím žalobcův život již nedošlo.

pokračování 28Az 29/ 2010

Žalobce potvrdil, že činnost ve Varta Ruchu formálně ukončil v roce 1990, pokud uvedl v prvním pohovoru rok 1991, došlo k omylu. Zopakoval informaci sdělenou žalovaným, že Vjačeslav Čornovil nebyl předsedou Varta Ruchu, nýbrž Ruchu. Po námitce žalovaného, že Ruch byl již v únoru1990 oficiálně zaregistrován, žalobce doplnil, že Ruch a jeho představitelé byli pod ochranou policie, tudíž činnost Varta Ruchu pozbyla význam. Opět zdůraznil záhadná úmrtí řady osob. Za příklad takto záhadného úmrtí označil případ muže v místě bydliště žalobce, který zemřel na infarkt v 60 letech.

Informace přednesené v pohovoru konaném dne 10.5.2010

Pohovor proběhnul k žádosti žalobce, který měl v úmyslu objasnit případné nesrovnalosti. Nesrovnalosti v jím uváděných časových údajích a datu na průkazce člena Varty Ruchu, kterou předložil, odůvodnil snahou zapomenout na dané události. Následně se věnoval popisu potížím své matky (odsouzena k pracím v gulagu), problémům otce (vězněn za druhé světové války) a z toho pramenícím potížím v jeho dětství. Vyslovil svou teorii, že za leteckou katastrofou členů polské elity stojí ruské tajné služby. Popsal potíže své družky a nezl. syna, které kladl za vinu advokátce JUDr. Dřímalové. Ve většině přednesených informací nespatřoval krajský soud ve shodě se žalovaným žádnou zásadní souvislost, která by mohla ovlivnit rozhodování o mezinárodní ochraně.

Informace přednesené v pohovoru konaném dne 18.6.2010

I tento pohovor proběhnul na žádost žalobce, který uvedl, že byla odhalena totožnost jeho osoby i totožnost družky a nezl. dítěte. Popsal setkání s neznámým mužem před Pobytovým střediskem v Kostelci nad Orlicí, ke kterému došlo 15.6.2010. Dotyčný žalobci oznámil, že je již připraven odvoz družky a syna na Ukrajinu, kde se budou nacházet pod kontrolou. Žalobce byl vyzván rovněž k návratu na Ukrajinu, v opačném případě má dojít k popravě jeho rodiny. Vyslovil přesvědčení, že na ministerstvu vnitra došlo k úniku informací. Uvedl, že události nebyl přítomen žádný svědek, dotyčný muž hovořil perfektně česky a odejel v modrém voze Octavia či Superb, státní poznávací značky si žalobce nevšimnul. Poměrně nesouvisle popsal své kroky po tomto setkání. Tvrdil, že incident nahlásil na policii, která jej odkázala na cizineckou policii v Kostelci nad Orlicí. Zde mělo dojít k sepisu události s příslibem dalšího postupu. Následně se opravil s tím, že policii řekl toliko o šikaně v pobytovém středisku týkající se jeho rodiny. Informace o kontaktu s neznámým mužem zavolal na protikorupční linku.

Poté velmi obšírně popisoval své potíže v pobytovém středisku a to - dle přesvědčení soudu - bez jakýchkoli náznaků souvislosti s předmětem řízení.

Na základě výše zaznamenaných podstatných okolností žalobcova příběhu, tedy jím popsaných důvodů, které jej vedly k opuštění Ukrajiny a tvrzených obav z návratu se žalobce snažil přesvědčit správní orgán a následně krajský soud, že tak naplňuje podmínky § 12 písm. a) či § 12 písm. b) zákona o azylu. Na podporu svého

pokračování 28Az 29/ 2010

příběhu předložil důkaz – kopii průkazu člena hnutí Varta Ruchu vystavenou na své jméno s datem vydání 29.5.1991. K hodnocení věrohodnosti žalobcova příběhu krajský soud přistoupil u vědomí názoru Nejvyššího správního soudu v Brně, který ve svém rozsudku ze dne 30.9.2008, čj. 5 Azs 66/2008-70 přijal tento závěr: „Pokud jde o břemeno důkazní, to je již výrazněji rozloženo mezi žadatele o mezinárodní ochranu a žalovaného. Prokazovat jednotlivá fakta je povinen primárně žadatel, nicméně žalovaný je povinen zajistit k dané žádosti o mezinárodní ochranu maximální možné množství důkazů, a to jak těch, které vyvracejí tvrzení žadatele, tak těch, co je podporují. V mnoha případech však musí žalovaný rozhodovat za důkazní nouze, tj. tehdy, když není ani žadatel ani žalovaný schopen doložit či vyvrátit určitou skutečnost či tvrzení žádným přesvědčivým důkazem. V takových případech zůstává jediným důkazním prostředkem výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává posouzení celkové věrohodnosti žadatele a posouzení pravděpodobnosti, zda k události opravdu došlo podle výpovědi žadatele.“

Obdobně se k otázce důležitosti věrohodné výpovědi žadatele vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 1. 2006, čj. 6 Azs 386/2004-40, ve kterém se opakovaně zdůrazňuje, že „pro případ, kdy není žadatel o azyl schopen doložit ke svému tvrzení o důvodech odchodu žádný důkaz, což je situace převažující, musí si být jednoznačně vědom důležitosti informací vyřčených před správním orgánem. Ty totiž v kontextu se získanými zprávami o zemi původu posléze slouží jako podklad pro rozhodnutí. Váhavé, vyhýbavé či nepřesné informace, které navíc žadatel v průběhu řízení ještě mění, jsou v závěru při porovnání s objektivními informacemi chápány jako účelové, nevěrohodné a pro azylové řízení nedostatečné. Je totiž nutno vycházet z toho, že udělení azylu je institut výjimečný, když jeho účelem je poskytnout ochranu jen tomu, kdo cítí skutečnou obavu z pronásledování z důvodů v zákoně o azylu uvedených. Pravdivost tvrzení žadatele a hodnověrnost jeho osoby jsou přitom základem, z něhož se v azylovém řízení nutně vychází, neboť skutečnosti, o kterých žadatel tvrdí, že byly důvodem jeho odchodu či důvodem vzniku jeho obav z návratu, mohou být ověřeny zpravidla jen rámcově. Potřebnou věrohodnost přitom sama osoba, a tím i její příběh, nutně ztrácí, pakliže je nepravdivost jejích tvrzení zjištěna nebo jde-li o tvrzení, která jsou v celkovém kontextu věci nemožná a vyloučena. A to je právě daný případ, když ve výpovědích žalobce byly zjištěny zásadní a výše zaznamenané nesrovnalosti.“

V souvislosti s hodnocením věrohodnosti a reálnosti žalobcovy výpovědi je namístě zdůraznit, že žalobce výslovně uvedl, že má nedokončené vysokoškolské vzdělání. Jistě tak bylo na straně správního orgánu a posléze soudu legitimní očekávat mnohem kvalifikovanější přístup žalobce k průběhu správního řízení, nežli je možné předvídat u osoby ne tak vzdělané. Krajský soud tudíž u vědomí vzdělání žalobce oprávněně očekával věcný a logický popis okolností, které žalobce v zemi původu postihly a které jej přinutily k opuštění Ukrajiny, předpokládal logicky propojený příběh včetně jasných a nevyhýbavých odpovědí na otázky kladné správním orgánem. Rovněž tak předpokládal časově správné informace týkající se stěžejního problému žalobce, za který označil své působení v hnutí či organizaci Varta Ruchu. Rozboru přednesů žalobce věnoval krajský soud pasáže výše uvedené

pokračování 28Az 29/ 2010

a označené datem konání jednotlivých pohovorů a vyzdvihnul přitom objektivně zjištěné zřetelné nesrovnalosti. Předně bylo možné vysledovat, že žalobce poskytoval sice obšírné popisy svých problémů, leč jednalo se o informace v převážné míře velmi povšechné, nekonkrétní a záměrně zabíhavé.

Nelze nevidět, že žalobce využil obecně známé a veřejně publikované problémy, které provázejí samostatnou Ukrajinu od doby jejího vzniku na její cestě k demokratickému vývoji ve snaze oprostit se od ruského vlivu. Pokud se správní orgán pokoušel získat od žalobce konkrétnější informace, pak zjistil, že přednesy žalobce si buď vzájemně odporují (počátek a konec členství v hnutí Varta Ruchu, datum vystavení průkazu člena Varta Ruchu spadá do období, ve kterém žalobce dle jedné z částí výpovědi už téměř rok v hnutí nepůsobil – informace v pohovorech s daty 18.8.2009 a 24.9.2009) nebo není schopen informovat věcně správně (osobu V. Č. označil za představitele Varta Ruchu a teprve na základě upozornění žalované zdůraznil, že byl předsedou hnutí Ruch). K tomu nelze nepřipomenout, že žalobce pobýval na Ukrajině až do roku 1996, resp. do roku 1998 a k žádnému faktickému ohrožení jeho osoby nedošlo. Tvrdil, že se po incidentu (vraždě hlídané osoby) musel ukrývat, konkrétně byl nahlášen na práci jinde, a byl jinde, dá se říci, že jsem se ukrýval. Znamená to, že žalobce se ještě řadu let zdržoval na území Ukrajiny bez toho, aniž by došlo k ohrožení jeho života. Je velmi nepravděpodobné, že by osoby (jinak žalobcem blíže opět nespecifikované) mající zájem na jeho likvidaci, nebyly schopny po tak dlouhou dobu zjistit místo jeho pobytu. Navíc žalobce opustil bez potíží Ukrajinu v roce 1996, následně se vrátil a stejně tak bezproblémově vycestoval v roce 1998 (v žádosti ovšem současně uvedl, že Ukrajinu opustil již 29.9.2007). Celkový nezájem o osobu žalobce lze podpořit odkazem na jeho opakované a legální návštěvy Ukrajiny v průběhu let 1998 - 2007. Už jen na dokreslení kvality informací přednášených žalobcem je možné poukázat na jeho odpověď na otázku č. 18 písm. b) žádosti o udělení mezinárodní ochrany – dosavadní pracovní zařazení delší než jeden rok a doba jeho trvání – uvedl: 10 let řidič, 4 roky zámečník, 10 let stavební dělník, 10 let uklízeč. V době podání žádosti bylo žalobci 42 let a dle svého spontánního přednesu do té doby odpracoval celkem 34 let. Informaci o prozrazení identity své osoby a členů své rodiny včetně výhrůžek od neznámého muže už krajský soud považoval za snahu žalobce vystupňovat vážnost své situace. Způsob, kterým totiž popsanou situaci řešil a záměrně nepřesné a zabíhavé informace sdělované žalovanému při posledním pohovoru vyžádaném žalobcem k tvrzenému incidentu jen posílily přesvědčení krajského soudu o celkové nevěrohodnosti a účelovosti předneseného příběhu.

Krajský soud se kloní k závěru správního orgánu v tom směru, že žalobce se vstupem do azylového řízení snažil odvrátit svůj nechtěný návrat na Ukrajinu. Zásadní námitku žalobce, že neměl důvod žádat o udělení mezinárodní ochrany bezprostředně po vstupu na území České republiky, neboť měl legalitu pobytu ošetřenu jiným způsobem, nepovažoval krajský soud s přihlédnutím k vysvětlené nevěrohodnosti jeho příběhu za relevantní a dostatečný argument pro opožděné podání žádosti. Nadto soud připomíná, že na jednu ze zcela konkrétních a poměrně zásadních otázek – kterou osobu žalobce střežil a která že byla zastřelena a zda-li

pokračování 28Az 29/ 2010

se jednalo o osobu V. Č. – žalobce nebyl ochoten reagovat. Odpověď podmiňoval za předpokladu, že dojde ke změně jeho totožnosti. V obdobných případech, tedy kdy žalobce (žadatel) v zásadě odepře odůvodněně požadovanou součinnost, zdejší soud v kontextu s výše prezentovanými názory Nejvyššího správního soudu zastává názor o nevěrohodnosti sdělených potíží. Je logické, že žádá-li žalobce od České republiky ochranu své osoby, navíc za situace, že zde po řadu dlouhých let bez potíží pobýval, pak odepřením součinnosti a neposkytnutí odpovědi na poměrně zásadní otázky k objasnění svého příběhu sám sebe staví do nevěrohodné pozice.

Z výše uvedených důvodů pak ve shodě se žalovaným krajský soud rovněž akceptoval závěr přijatý správním orgánem odůvodněný v napadeném rozhodnutí. Za takto objasněné situace se tudíž lze jen těžko domáhat udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 12 písm. a) či 12 b) zákona o azylu.

Ve smyslu obsahu § 13 zákona o azylu žadatel ve své žádosti nepřednesl informace, které by správnímu orgánu umožňovaly a současně jej zavazovaly k podrobnějším úvahám ve smyslu daného ustanovení. Za zákonné a shromážděným informacím odpovídající považuje krajský soud na rozdíl od přesvědčení žalobce i neudělení azylu dle § 14 zákona o azylu, tedy tzv. humanitárního azylu. Strohost odůvodnění v tomto směru nemůže být důvodem - s přihlédnutím k celkovému posouzení nevěrohodného příběhu žalobce - pro konstatování nesprávnosti rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu.

Žalobce nadto netvrdil žádné zásadnější zdravotní potíže, které by mu bránily v návratu do vlasti. Bohatá judikatura Nejvyššího správního soudu dává v tomto směru celkem jasnou odpověď na otázku, kdy je namístě uvažovat o udělení humanitárního azylu a v jakém rozsahu je soud oprávněn přezkoumávat závěry správního uvážení žalovaného o jeho neudělení. Rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito správního uvážení (§ 14 tzv. humanitární azyl), může soud přezkoumat jen po formální stránce a po věcné stránce pouze v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené správním uvážením. Soud uvážil, že rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu je v souladu se zákonem. Ten měl dostatek podkladů (konkrétních zpráv a informací – přesně citovány v napadeném rozhodnutí a to i od samotné žalobce, z nichž nebylo možno na případnou důvodnost tohoto postupu usoudit) pro rozhodnutí ve smyslu § 14 zákona o azylu a posoudil neudělení azylu podle tohoto ustanovení v mezích stanovených zákonem.

K tomuto krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004-55 (Ej 174/2004), ve kterém se uvádí: „ Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“

Následně správní orgán postupoval dle § 28 zákona o azylu a zkoumal, nesplňuje-li žalobce důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak je upravena v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu.

Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

V odůvodnění této části svého rozhodnutí žalovaný vycházel z informací získaných v průběhu správního řízení od žalobce a z informací o zemi původu a rovněž v této otázce zvažoval svůj závěr o nevěrohodnosti a účelovosti podané žádosti pro důvody, které již v tomto rozhodnutí objasnil. Krajský soud pohlížel na žalobce jako na člověka, který vycestoval v minulosti do České republiky za prací, kterému se zde dařilo a v důsledku svého opomenutí zapříčinil situaci, pro kterou mu nebylo umožněno v České republice nadále pobývat. Jednalo se tedy o posouzení možnosti žalobcova bezpečného návratu a dalšího možného pobytu na Ukrajině tak, aby bylo možno vyloučit, že by mohly v jeho případě nastat okolnosti uvedené v ust. § 14a a § 14b zákona o azylu. K této otázce čerpal správní orgán konkrétní informace obsažené ve Zprávách MZV čj. 122579-LP z 18. července 2007, čj. 106362-LPTP ze dne 13. května 2009, čj. 113176/2009-LPTP z 23. července 2009, čj. 139871/2010-LPTP ze dne 19. ledna 2010 (informace zaměřeny na možnost obrany proti postupu státních orgánů a na otázku bezpečného návratu neúspěšného žadatele o mezinárodní ochranu) včetně informací vztahujících se k aktuální situaci na Ukrajině obsažených v databázi ČTK.

Ve shodě se žalovaným tak krajský soud v případě žalobce neshledal důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a a 14b zákona o azylu. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu citovaného § 14a. Není z veřejně dostupných sdělovacích

prostředků známo, že by na Ukrajině v době aktuální probíhal vnitřní ozbrojený konflikt, země stejně tak není v otevřeném mezinárodním ozbrojeném konfliktu. Žalobci tak ve vlasti nehrozí v případě návratu nebezpečí dle cit. ustanovení a jeho vycestování nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR (§ 14a odst. 2 zák. o azylu). Důvody pro postup dle § 14b zákona o azylu (doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny) soud v případě žalobce rovněž nezjistil, jak správně uzavřel a odůvodnil žalovaný.

Žalobce krajský soud nepřesvědčil o opodstatněnosti vznesených námitek, rozhodnutí žalovaného vyhodnotil soud jako rozhodnutí zákonné, žalobu tudíž posoudil jako nedůvodnou a s odkazem na § 78 odst. 7 s.ř.s. ji zamítl.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti neúspěšnému žalobci. Žalovaný však náhradu nákladů v řízení před soudem nepožadoval, a proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

Ustanovený advokát požadoval odměnu za čtyři úkony právní služby a s tím související paušální odměnu. Konkrétně se jednalo o tyto úkony: a) převzetí a příprava zastoupení; b) doplnění žaloby s datem 6.8.2010; c) stanovisko k vyjádření žalovaného s datem 30.9.2010 a d) účast na jednání soudu dne 9.2.2011. Úkon pod písmenem c) nepovažoval krajský soud za podání, které by do řízení přineslo nové skutečnosti. Žalobce již v průběhu řízení před správním orgánem vysvětloval důvody, pro které o mezinárodní ochranu nepožádal bezprostředně po příjezdu do České republiky. S nastíněnou otázkou se následně vypořádal správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí. Soud podotýká, že ustanovený advokát byl vyzván k doplnění neúplné žaloby, což učinil v podání ze 6.8.2010. Zástupci žalobce nic nebránilo, aby skutečnosti uvedené v podání ze 30.9.2010 zachytil již ve vyjádření k žalobě. Krajský soud proto ustanovenému advokátu přiznal odměnu toliko za tři úkony právní služby ve výši 6.300,-- Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. b), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif] a náhradu hotových výdajů ve výši 900,-- Kč (§ 13 odst. téže vyhlášky), celkem 7.200,-- Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Krajského soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odměnu za úkon učiněný přípisem s datem 30.9.2010 krajský soud z důvodů výše vysvětlených nepřiznal.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí.

Kasační stížnost je třeba podat ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu v Brně, který o ní bude rozhodovat. Nemá-li účastník vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem.

V Hradci Králové dne 9. února 2011

JUDr. Marcela Sedmíková, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru