Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Az 25/2010 - 81Rozsudek KSHK ze dne 09.02.2011

Prejudikatura

5 Azs 66/2008 - 70

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Azs 22/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

28 Az 25/2010-81

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Sedmíkovou ve věci žalobce: M. B., nar. X, t. č. na adrese Pobytové středisko MV ČR, Rudé armády 1000, Kostelec nad Orlicí, zast. zast. Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27.5.2010 čj. OAM-339/VL-18-K03-2009, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Odměna advokáta Mgr. Jana Lipavského se určuje částkou 5.124,-Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

V květnu 2009 požádal žalobce v České republice o udělení mezinárodní ochrany. Z Mongolska odešel v prosinci 2007 pro potíže po parlamentních volbách (psychický nátlak včetně fyzického napadení), které se konaly v roce 2004. Zemi původu opustil legálně, možnost návratu vylučuje, neboť by mohla i nadále pokračovat perzekuce

Pokračování 28Az 25/2010

jeho osoby a celé rodiny ze strany osob, které se tohoto násilí dopouštěly v minulosti.

Žalovaný posoudil žádost žalobce a rozhodl tak, že žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13 § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění (dále jen zákon o azylu), neudělil.

Ten v žalobě namítal pochybení správního orgánu, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí o jeho žádosti. Žalovanému vytýkal a) neúplné informace o zemi původu, zejména absenci informací týkajících se událostí kolem volebního roku 2004; b) spekulativnost závěrů žalovaného (žalobce tvrdil, že násilné jednání bylo motivováno politicky, správní orgán konstatoval mstivé jednání soukromé osoby); c) záměrné nevyužití informací vyznívajících ve prospěch tvrzení žalobce. Pochybení spatřoval zejména v tom, že se správní orgán nesprávně vyhodnotil závažnost jím tvrzených obav. Připomněl, že jako člen Demokratické strany upozornil nepřímo opozici na nečisté praktiky své strany, jejíž členové neunesli porážku a žalobci a jeho rodině se mstily slovně i fyzicky. Policie, které žalobce útoky nahlásil, nic nevyšetřila a žalobce efektivní ochranu neposkytla. Poukázal na zprávu MZ USA 2007, která zmiňuje v průběhu voleb konaných v roce 2004 případy zneužívání a rozporů včetně sporů o křesla. Trval na zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný v reakci na žalobu s datem 23. srpna 2010 zopakoval jednotlivé žalobní námitky a jednoznačně se proti žalobcovým výtkám ohradil. Zdůraznil, že v řízení bylo postupováno standardně, správní orgán vycházel při rozhodování jak z informací poskytnutých žalobcem, tak z informací o Mongolsku, které si za účelem potřeby objektivního rozhodování opatřil. Rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto považoval obavy žalobce za neopodstatněné a trval na zamítnutí žaloby.

Po zjištění, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou, projednal soud žalobu za přítomnosti obou účastníků a tlumočníka mongolského jazyka. V mezích vytčených žalobními body poté přezkoumal napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). Krajský soud seznámil strany sporu s okolnostmi, které se týkaly průběhu a výsledku řízení o udělení mezinárodní ochrany, kde na straně žadatele vystupovala manželka žalobce a jejich nezl. dcera. Pověřená pracovnice žalovaného poukázala, že Česká republika nahlíží na Mongolsko jako na bezpečnou zemi původu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o azylu. Při jednání nedošlo ke změně procesních postojů stran sporu, soudu nebyly činěny další návrhy na doplnění dokazování.

Právní rámec projednávané věci je upraven následovně: mezinárodní ochranu lze podle § 28 odst. 1 zákona o azylu udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany: shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle §§ 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Podle ust. § 12 písm. a) zákona o azylu udělí azyl, bude-li

Pokračování 28Az 25/2010

v řízení zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo dle písm. b) je zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Pro celkové posouzení příběhu žalobce, zejména jeho přesvědčivosti a věrohodnosti, krajský soud považuje za potřebné zaznamenat okolnosti příběhu manželky žalobce včetně skutečností jí přednášených: její žalobu proti rozhodnutí správního orgánu projednal zdejší soud pod sp. zn. 28 Az 56/2010 a rozhodl o ní téhož dne jako v případě manžela. V průběhu přezkumného řízení ověřil, že manželka žalobce (a rovněž tak jejich nezl. dcera) podala svou první žádost o udělení mezinárodní ochrany již 12.3.2008. Tu žalovaný zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, neboť žalobkyně bez jakýchkoli pochybností a váhání označila za důvod odchodu toliko ekonomické problémy v zemi původu a následně touhu žít v České republice. V oficiální žádosti potvrdila, že nikdy nebyla politicky angažovaná, rovněž tak nikdo z členů její rodiny, kam v té době spadal rovněž její manžel. Z Mongolska odešla do České republiky v prosinci 2007 za prací. Situaci ji zkomplikovalo těhotenství, pro které nemohla dále pracovat. Výslovně připustila, že se případného návratu neobává, nebojí se nikoho, v případě návratu by ovšem neměla kde bydlet. Žalovaný posoudil druhou žádost manželky žalobce jako nepřípustnou dle § 10a písm.e) zákona o azylu a řízení následně zastavil za použití § 25 písm.i) téhož zákona.

Ačkoli manželka žalobce sporovala rozhodnutí u krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (sp.zn. 58 Az 4/2009) a následně využila možnosti podat si kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu v Brně (sp.zn. 7 Azs 22/2010), nebyla úspěšná. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nabylo právní moci 13.9.2010 a již následujícího dne, tedy 14.9.2010, si manželka žalobce podala (i jménem nezl. dcery) novou žádost. Oproti původně jasným a jednoduchým důvodům tentokrát manželka žalobce za důvod svého odchodu označila problémy politické, které měly souviset s parlamentními volbami v roce 2004. Spočívaly v tom, že každý z manželů představoval jiný politický směr. Žalobce tlumočil manželce důvěrnou informaci spočívající v nekalých praktikách jeho domovské strany (nakupování voličských hlasů). Manželka ji předestřela členům své strany, za což měla být hmotně odměněna (poskytnutí prostor pro provozování masážního salónu). Vyzrazení informace mělo mít negativní dopad na volební výsledek strany manžela v okrsku, její členové se o jeho zradě zřejmě dozvěděli, oběma jim telefonicky vyhrožovali, posléze zdemolovali masážní salón, žalobkyni zbili, jejího manžela rovněž a ještě navíc jej postřelili. Bez pochybností a spontánně uvedla, že k incidentu – míněno faktické fyzické napadení a devastaci salónu - došlo v listopadu 2004. Po dohodě s manželem tyto zásadní informace v první žádosti neuvedla záměrně, neboť měla strach, že bude vrácena zpět do Mongolska. V případě návratu se obává opakovaných reakcí přívrženců manželovy strany.

Pokračování 28Az 25/2010

Při rozhodování o žádosti samotného žalobce vycházel správní orgán z informací poskytnutých žalobcem v žádosti ze dne 14.5.2009 doplněných v pohovoru konaném dne 22.5.2009 a 25.9.2009. Dokazování doplnil souborem informací hodnotících situaci v Mongolsku s přihlédnutím k obsahu žádosti žalobce. Jednalo se o zprávy z různých informačních zdrojů, které zachycovaly situaci v otázce dodržování lidských práv a svobod v Mongolsku, včetně otázky návratu neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu – konkrétně správní orgán disponoval Zprávou MZ USA o dodržování lidských práv v Mongolsku v roce 2006, 2008 a poslední zprávou z 11. března 2010 hodnotící situaci v roce 2009. Dále šlo o Informaci MV Velké Británie z 12.4.2007 – směrnice pro posuzování žádostí o azyl (reaguje na možnost domoci se ochrany práv u státních orgánů s přihlédnutím k otázce korupce), Zprávu Amnesty International z května 2008, zprávy MZV České republiky z 11. dubna 2005 a 18. července 2007 (mimo jiné zaznamenává reálnou možnost vnitřního přesídlení, možnost žádat ochranu u státních orgánů včetně Administrativního soudu a konečně potvrzuje reálnou možnost bezpečného návratu v případě neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu), informace o Mongolsku obsažené v databázi ČTK.

Žalobci bylo reálně umožněno seznámit se s obsahem podkladových zpráv. Obecně namítl, že situace v Mongolsku není ve skutečnosti taková, jak ji informace popisují. Sám ovšem žádnou zprávu, která by věrohodnost a pravdivost obsahu důkazů o zemi původu popřela, nepředložil.

Vlastní příběh žalobce, pro který byl spolu s manželkou nucen opustit z obav o životy zemi původu, má následující atributy: žalobce měl být členem Demokratické strany Mongolska, jeho manželka strany opoziční, levicově zaměřené (MACHN). Krajský soud nevěnoval pozornost správným názvům politických stran, neboť informace žalobce nebyly v průběhu správního řízení přesné, dále otázkám délky a ukončení členství žalobce v jím uváděné politické straně, byť i v tomto směru nelze jím poskytnuté informace označit za konzistentní, jak správně poukázal žalovaný, neboť o nevěrohodnosti a účelovosti jeho příběhu svědčí dostatečným způsobem další zjištěné skutečnosti. V červnu 2004 probíhaly v Mongolsku parlamentní volby a žalobce pracoval v místě svého bydliště pro kandidátku Demokratické strany Tungalag. Zjistil nekalé praktiky své strany, kterými se snažila získat volební převahu, a které měly spočívat v nakupování hlasů voličů. Byl touto informací pobouřen, svěřil se své manželce, která danou zprávu prezentovala ve své straně. Za svoji aktivitu byla odměněna (prostory pro jejich následné podnikání). Strana žalobce nebyla ve volbách úspěšná a poté následoval trvalý psychický nátlak na žalobce a jeho manželku, který skončil fyzickým napadením. Z obav o životy si začali vyřizovat potřebné doklady k vycestování, Mongolsko posléze legálně opustili. V případě návratu se obává pokračování represí vůči sobě i rodině. Zdůraznil, že policie, ke které se obrátil o ochranu, byla nečinná.

Žalobce nepředložil krajskému soudu žádné důkazy, které by alespoň částečně dokladovaly pravdivost jeho příběhu. V konkrétním případě tedy neměl krajský soud Pokračování 28Az 25/2010

jinou možnost, stejně tak jako správní orgán, nežli posuzovat a vyhodnotit reálnost, pravdivost a přesvědčivost příběhu žalobce a jeho manželky. V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 30.9.2008, čj. 5 Azs 66/2008-70 (Ej 549/2008) se uvádí následující: „Pokud jde o břemeno důkazní, to je již výrazněji rozloženo mezi žadatele o mezinárodní ochranu a žalovaného. Prokazovat jednotlivá fakta je povinen primárně žadatel, nicméně žalovaný je povinen zajistit k dané žádosti o mezinárodní ochranu maximální možné množství důkazů, a to jak těch, které vyvracejí tvrzení žadatele, tak těch, co je podporují. V mnoha případech však musí žalovaný rozhodovat za důkazní nouze, tj. tehdy, když není ani žadatel ani žalovaný schopen doložit či vyvrátit určitou skutečnost či tvrzení žádným přesvědčivým důkazem. V takových případech zůstává jediným důkazním prostředkem výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává posouzení celkové věrohodnosti žadatele a posouzení pravděpodobnosti, zda k události opravdu došlo podle výpovědi žadatele.“

Krajský soud při úvahách o věrohodnosti žalobcova příběhu hodnotil veškeré dostupné informace, které oba manželé v průběhu svých řízení správnímu orgánu předestřeli. To byl ostatně i důvod, pro který soud zaznamenal podstatnou část informací prezentovaných manželkou žalobce ve svém řízení o udělení mezinárodní ochrany. Manželka žalobce vysvětlila, že se s manželem dohodli a v řízení o první žádosti (manželky o udělení mezinárodní ochrany) údajně záměrně uváděla toliko ekonomické důvody odchodu, následné těhotenství, které jí znemožnilo nadále v České republice pracovat a s tím spojená potřeba pokusit se legitimním způsobem nadále pobývat v České republice.

Dle přesvědčení krajského soudu na věrohodnosti žalobcem předestřeného příběhu výrazně ubírají následující okolnosti: žalobce opustil Mongolsko v prosinci 2007, tedy více jak dva roky po parlamentních volbách, se kterými žalobce spojil příčinu svých potíží. Tvrdil, že po faktickém fyzickém napadení jeho osoby následovaly už jen slovní výhrůžky. Z informací o zemi původu vyplývá, že existuje reálná možnost vnitřního přesídlení, kterou žalobce, měl-li lokální problémy s konkrétními osobami, nevyužil.

Žalobce nespěchal s odchodem, a proto mohl správnímu orgánu či soudu, hlásil-li napadení na policii, předložit důkaz – záznam o projednání či sepis protokolu. Rovněž tak mohl předložit zprávy o hospitalizaci v nemocnici, informace o důvodech hospitalizace, příčinách zranění apod. Namísto toho jen obecně uváděl, že policie byla nečinná v souvislosti s napadením a postřelením jeho osoby.

V daném případě je najisto postaveno datum parlamentních voleb, které se konaly 26.6.2004. Důsledkem již popsaného žalobcova jednání (vyzrazení nekalého způsobu volebního boje) byla msta spočívající v opakovaných výhružných telefonátů. Násilnou odvetu spolustraníků na „ jeho zradu“ spočívající ve fyzickém napadení

Pokračování 28Az 25/2010

žalobce a jeho manželky včetně likvidace jejich podnikatelských prostor časově zařadil v průběhu řízení před správním orgánem a následně soudem do těchto termínů:

1/

na čl. 14 správního spisu žalobce popisuje, jak po volbách začaly výhružné telefonáty, koncem roku 2004 salón navštívili maskovaní muži, žalobce zbili, střelili do zad a zničili salon; výhružky pokračovaly i za doby jeho léčení v nemocnici;

2/

na čl. 16 správního spisu na jasnou otázku, kdy byl v salonu napaden, uvedl srpen 2004;

3/

při pohovoru konaném dne 25.9.2009, čl.63 správního spisu, označil červenec 2005 za měsíc, kdy mělo dojít k napadení jeho osoby. Pronesl: „Volby byly v roce 2004, já byl napaden 2005, v červenci 2005.“

4/

při jednání soudu bez jakýchkoli pochybností uvedl, že k přepadení došlo v prosinci 2004. Navíc popřel, že by manželka byla někdy fyzicky napadena v souvislosti s jím popsanými problémy. Bez váhání uvedl, že při přepadení, kdy byl postřelen, manželka vůbec nebyla na místě samotném přítomna a nikdy nedošlo k jejímu fyzickému napadení. Daná odpověď se naprosto zásadním způsobem rozchází s informací, kterou na tutéž otázku sdělila jeho manželka. Ta bez zaváhání uvedla, že k přepadení salonu došlo v listopadu 2004, ona byla osobně přítomna a rovněž na její osobě bylo spácháno fyzické násilí (měla být zbita neznámými násilníky). Nelze uvěřit, že po takovýchto zážitcích, když se žalobci a jeho manželce podařilo přicestovat do České republiky a požádat o ochranu formou azylu, manželka zcela spontánně vypověděla, prý po dohodě s manželem, toliko o ekonomických důvodech odchodu z údajné obavy z vyhoštění.

Výše uvedený přehled svědčí jednoznačně o tom, že žalobce správnímu orgánu a stejně tak i krajskému soudu předložil příběh, který sám svými rozpornými údaji a to navíc ještě „za pomoci manželky“ znevěrohodnil. Jen okrajově lze zmínit, že žalobce popřel, že by kdy v minulosti žádal o azyl. V podkladech žalovaného lze ovšem vysledovat, že tak učinil v březnu 2009 ve Švédsku, jak posléze při pohovorech připustil. Krajský soud akceptuje námitku zástupce žalobce týkající se procesu zapomínání. Není jí ovšem ochoten připustit v případě žalobce, kdy časové i skutkové nesrovnalosti a naprosto zásadní rozpory v popisu stěžejní události rozhodně nelze přičítat prostému běhu doby a procesu běžného zapomínání.

Krajský soud ve svých rozsudcích při respektování judikatury Nejvyššího správního soudu v Brně (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2006, čj. 6 Azs 386/2004-40) opakovaně zdůrazňuje, že „pro případ, kdy není žadatel o azyl schopen doložit ke svému tvrzení o důvodech odchodu žádný důkaz, což je

Pokračování 28Az 25/2010

situace převažující, musí si být jednoznačně vědom důležitosti informací vyřčených před správním orgánem. Ty totiž v kontextu se získanými zprávami o zemi původu posléze slouží jako podklad pro rozhodnutí. Váhavé, vyhýbavé či nepřesné informace, které navíc žadatel v průběhu řízení ještě mění, jsou v závěru při porovnání s objektivními informacemi chápány jako účelové, nevěrohodné a pro azylové řízení nedostatečné. Je totiž nutno vycházet z toho, že udělení azylu je institut výjimečný, když jeho účelem je poskytnout ochranu jen tomu, kdo cítí skutečnou obavu z pronásledování z důvodů v zákoně o azylu uvedených. Pravdivost tvrzení žadatele a hodnověrnost jeho osoby jsou přitom základem, z něhož se v azylovém řízení nutně vychází, neboť skutečnosti, o kterých žadatel tvrdí, že byly důvodem jeho odchodu či důvodem vzniku jeho obav z návratu, mohou být ověřeny zpravidla jen rámcově. Potřebnou věrohodnost přitom sama osoba, a tím i její příběh, nutně ztrácí, pakliže je nepravdivost jejích tvrzení zjištěna nebo jde-li o tvrzení, která jsou v celkovém kontextu věci nemožná a vyloučena. A to je právě daný případ, když ve výpovědích žalobce byly zjištěny zásadní a výše zaznamenané nesrovnalostí.“

Vzhledem ke skutečnostem popsaným v tomto odůvodnění i krajský soud uzavřel, že příběh žalobcem předestřený správnímu orgánu je příběhem – s ohledem na rozpory ve zcela zásadních časově-faktických údajích - účelově vymyšleným. Krajský soud vnímá situaci žalobce a jeho rodiny následovně: ekonomické okolnosti spočívající zejména v nedostatku příležitostí k práci, horší možnosti uplatnění se na trhu práce s přihlédnutím k věku apod. vyústily v rozhodnutí žalobce a jeho manželky Mongolsko opustit a odejít, jak si jistě představovali „za lepším životem“. Vyřídili si potřebné doklady, přicestovali do České republiky a nějakou dobu zde legálně pracovali. Situaci zkomplikovalo těhotenství manželky a krize na trhu práce, která postihla rovněž Českou republiku, následně pak hrozba správního vyhoštění. Ostatně v žádosti ze 14.5.2009, v odpovědi na otázku č. 23 – z jakých důvodů žádá o udělení mezinárodní ochrany, uvádí: „Nemám zaměstnání, přišel jsem zde o práci kvůli krizi, nemám kde bydlet, chci zde žít s mou manželkou. Byl jsem delší dobu zde pracovně neschopní a nezískal jsem tak pracovní povolení pro další rok a tak jsem si nemohl prodloužit dlouhodobý pobyt zde v ČR.“ Důvody žalobce, které jej přivedly do řízení o udělení mezinárodní ochrany, jsou lidsky naprosto pochopitelné, nicméně nezakládají možnost udělení některé z forem mezinárodní ochrany.

Pokud správní orgán dospěl k závěru, že v případě žalobce neshledal azylově-relevantní důvody, pak se krajský soud k tomuto závěru přiklání. Správní řízení probíhalo ze strany žalovaného korektně, informace o zemi původu umožnily odpověď na všechny potřebné otázky – možnost vnitřního přesídlení, možnost dovolat se ochrany u státních orgánů včetně možnosti návratu bez reálného rizika jakýchkoli následků. Negativní rozhodnutí žalovaného bylo logickým vyústěním příběhu žalobce po jeho porovnání s obsahem informací o zemi původu. Krajský soud neshledal jako důvodnou výtku žalobce, že správní orgán nedisponoval informacemi popisujícími situaci volebního roku 2004. Daná zpráva by mohla maximálně doložit, že v průběhu voleb případně došlo k dílčím nesrovnalostem. Konkrétně však v příběhu žalobce nemohla přinést zásadnější změnu v posouzení. Pokračování 28Az 25/2010

Rovněž tak námitky ohledně spekulativnosti závěrů žalovaného nejsou s ohledem na nevěrohodnost informací přednesených žalobcem relevantní. Konečně pak správní orgán využil z množství informací ta fakta, která korespondovala faktickému důvodu odchodu žalobce, tedy touze po zaměstnání a lepším životě. Lze v zásadě shrnout, že krajský soud by nemohl s ohledem na způsob poskytování informací žalobcem požadovat po správním orgánu větší míru objektivity a snahy zjistit v případě žalobce pravdu, nežli činil v konkrétním případu žalobce vzhledem k charakteru informací žalobcem a jeho manželkou předneseným a jejich celkově nepřesvědčivé výpovědi.

Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a 14 zákona o azylu. Ve smyslu obsahu § 13 zákona o azylu nebyla v daném případě žádná tvrzení ze strany žadatele činěna. Rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito správního uvážení (§ 14 tzv. humanitární azyl), může soud přezkoumat jen po formální stránce a po věcné stránce pouze v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené správním uvážením. Soud uvážil, že rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu je v souladu se zákonem. Ten měl dostatek podkladů (konkrétních zpráv a informací – přesně citovány v napadeném rozhodnutí a to i od samotného žalobce, z nichž nebylo možno na případnou důvodnost tohoto postupu usoudit) pro rozhodnutí ve smyslu § 14 zákona o azylu a posoudil neudělení azylu podle tohoto ustanovení v mezích stanovených zákonem. Soud má tedy za to, že rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu je v souladu se zákonem a jednoznačně respektuje judikaturu Nejvyššího správního soudu v Brně. Jedná se například o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, čj. 5 Azs 105/2004 či o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004-55, ve kterém se uvádí: „ Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“

Při posuzování otázky naplnění důvodů pro možnost udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak předpokládá ust. § 14a a § 14b zákona o azylu, správní orgán zkoumal, zda-li žalobce nesplňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany. Obsah ust. § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu v sobě prakticky zahrnuje dřívější úpravu spočívající v tzv. překážce vycestování. V této úvaze vyšel správní orgán jak z informací žalobce, tak zejména z již výše zmiňovaných zpráv. Ani v tomto závěru neshledává krajský soud žalobní námitku důvodnou. Negativní rozhodnutí žalovaný Pokračování 28Az 25/2010

opřel o konkrétní cíleně se vztahující k tvrzeným obavám žalobce. Informace MZV České republiky z 18. července 2007 dává jasnou odpověď v tom směru, že návratem žalobce do země původu nebude porušena zásada non-refoulement. Nejvyšší správní soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 25.7.2005 čj. 5 Azs 116/2005 konstatoval: Postupuje-li Ministerstvo vnitra ve věcech azylových tak, že se ujímá odpovědnosti za náležité zjištění reálií o zemi původu, ale po žadateli o azyl žádá, aby unesl důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby, odpovídá to výkladu čl. 4 bodu pátého tzv. kvalifikační směrnice Evropské Unie (směrnice č. 2004/83/EC z 29. 4. 2004, o minimálních zárukách pro udělování a odnímání statusu uprchlíka a komplementárních forem ochrany v členských státech).“

Závěr správního orgánu, že žalobce nesplňuje důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak umožňuje ust. § 14a zákona o azylu, krajský soud podporuje a tento závěr opírá o rozbor žalobcova případu ve vztahu k informacím o zemi původu tak, jak již zachytil v tomto odůvodnění. Tvrzení ve smyslu § 14b zákona o azylu činěna nebyla.

Krajský soud po zhodnocení příběhu žalobce s přihlédnutím k situaci v zemi původu žalobce uzavřel, že správní orgán posoudil příběh žalobce z hlediska taxativně zákonem vymezených podmínek pro udělení mezinárodní ochrany formou azylu či formou doplňkové ochrany způsobem naprosto zákonným. Krajský soud na jeho logických závěrech neshledal žádného žalobcem vytýkaného pochybení. Vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl v žalobě takové skutečnosti, které by závěr rozhodnutí žalovaného zpochybnily, dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti neúspěšnému žalobci. Žalovaný však náhradu nákladů v řízení před soudem nepožadoval, a proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

Ustanovený advokát požadoval odměnu za dva úkony právní služby a s tím související paušální odměnu a náhradu 100,-Kč za promeškaný čas strávený na cestě z místa sídla advokáta ke krajskému soudu a zpět. První úkon honorovaný částkou 2.100,-Kč se uskutečnil 18.11.2010 (převzetí a příprava zastoupení). Druhým úkonem byla účast zástupce na jednání soudu dne 9.2.2011 (úkon za 1.470,-Kč změnou vyhlášky s účinností od 1.1.2011). Krajský soud tak ustanovenému advokátu přiznal odměnu za dva úkony právní služby ve výši 3.570- Kč [§ 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. b), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif] a náhradu hotových výdajů ve výši 700,- Kč (§ 13 odst. téže vyhlášky), celkem 4.270,- Kč. Současně jako plátce daně z přidané hodnoty požadoval navýšení odměny o 20%, což z požadované částky činilo 854,-Kč.

Pokračování 28Az 25/2010

Celková účtovaná a soudem důvodně přiznaná odměna činí 5.124,- Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Krajského soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí.

Kasační stížnost je třeba podat ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu v Brně, který o ní bude rozhodovat. Nemá-li účastník vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem.

V Hradci Králové dne 9. února 2011 JUDr. Marcela Sedmíková, v. r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru