Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Az 23/2010 - 50Rozsudek KSHK ze dne 09.09.2011

Prejudikatura

5 Azs 66/2008 - 70

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Azs 17/2011 (zrušeno + zrušení rozhodnutí spr. orgánu)

přidejte vlastní popisek

28Az 23/2010-50

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Sedmíkovou ve věci žalobce: O. L., proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 5. 2010 čj. OAM-10-125/LE-03-P08-R3-2007,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

V úvodu odůvodnění rozhodnutí krajský soud předestírá, že v projednávané věci se jedná o přezkoumání v pořadí již třetího rozhodnutí správního orgánu u téhož žalobce. Včas podaná žaloba mířila do shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, který opětovně rozhodoval na základě žádosti žalobcem uplatněné již dne 24. 3. 2007 o poskytnutí mezinárodní ochrany formou azylu tak, že podmínky pro postup dle §§ 12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., v platném znění (dále jen zákon o azylu) neshledal a azyl jmenované neudělil. Žalobce i nadále tvrdil

pochybení žalovaného spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a tedy v nerespektování závazných názorů soudů obsažených v předchozích zrušujících rozsudcích. Zdůraznil své osobní problémy spočívající ve vyvraždění jeho rodiny rebely ve vesnici Bogal v roce 2005 a velmi komplikovanou bezpečnostní situaci v Senegalu, která vylučuje možnost jeho návratu. Z výše uvedených důvodů trval na zrušení napadeného rozhodnutí.

Tomuto poslednímu rozhodnutí žalovaného předcházely tři rozsudky krajských soudů a rovněž tak rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně. Je nutné konstatovat, že o příběhu žalobce bylo zjištěno maximální možné množství informací, neboť v posledním řízení před správním orgánem, které předcházelo vydání přezkoumávaného rozhodnutí, se již žádná nová fakta k otázce žalobcových potíží v Senegalu a důvodům jeho odchodu neobjevily. Lze tak říci, že v tomto směru jsou skutkové okolnosti jeho příběhu od podání žádosti neměnné.

K samotným okolnostem a důvodům odchodu zaznamenal krajský soud ze žádosti žalobce ze dne 24. 3. 2007 a následných pohovorů, které tvoří součást správního spisu, tato fakta: žalobce je státním příslušníkem Senegalu, etnika Wolof, muslimského vyznání. Potvrdil, že on ani jeho rodinní příslušníci žádné problémy mající politický podtext či konkrétní konflikt se státními orgány v zemi původu neměli, politicky organizováni nebyli. Spolu s rodinou žili ve vesnici Bogal v oblasti Casamance, živili se velmi slušně zemědělstvím. V roce 2005 byla vyvražděna jeho rodina, uvedeného masakru osobně přítomen nebyl. Vyslovil domněnku (sám připustil, že ničím nepodloženou), že čin byl zorganizován rebely. Tuto hrůznou událost nikde neohlásil ani ji neřešil. I přes popsanou tragédii v rodné vesnici setrval, nadále se s úspěchem věnoval farmaření. Spontánně uvedl, že „…můj život šel normálně dál, pracoval jsem na farmě… (str. 19 správního spisu), „…normálně jsem ve vlasti žil…“(str. 18 správního spisu),“…prostě to tak nazrálo… „(míněn tím odchod žalobce (str. 17 spisu). Ztráta rodiny, pocit osamění a obavy z dalšího možného útoku rebelů (tvrdil, že právě farmářské úspěchy žalobce a jeho majetek by mohl rebely zajímat) jej přiměly v březnu 2007 Senegal opustit. Oproti tomu při jednání soudu již tvrdil, že se po vyvraždění rodiny skrýval, vodu pil ze studní, jídlem ho vždycky někdo obdaroval. Vycestoval s vlastním cestovním pasem za pomoci bratrova kamaráda. Návrat označil za nemožný pro tvrzené obavy z rebelů, otázku vnitřního přesídlení zmiňovanou žalovaným zhodnotil při znalosti poměrů v Senegalu jako nereálnou. Doplnil, že v případě návratu by s ohledem na svůj původ z oblasti Casamance (údaj lze prý zjistit z identifikační karty) byl v jiných částech země považován za rebela on sám a to se všemi důsledky (věznění, event. smrt). Žádné důkazy ke svému příběhu nepředložil, potvrdil, že v zemi původu není a nebylo proti jeho osobě vedeno trestní stíhání.

První rozhodnutí učinil žalovaný dne 27. 3. 2007 a následnou žalobu projednával Krajský soudu v Praze dne 14.11.2007 pod sp.zn. 46 Az 8/2007. Soud se ztotožnil s názorem správního orgánu, že žalobce v průběhu řízení neuvedl takové důvody, které by měly vést k udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu, nicméně pochybení žalovaného spatřoval v nesprávném vyhodnocení podmínek pro případné udělení tzv. doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. V tomto směru považoval skutkový stav za nedostatečně zjištěný, rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu věc k doplnění dokazování.

Poté žalovaný veden názorem krajského soudu obstaral aktuální a cílené informace o situaci v Senegalu a provedl se žalobcem dva doplňující pohovory s daty 4. 3. 2008 a 18. 3. 2008. Pohovory byly zaměřeny na znalosti žalobce ohledně místních poměrů ve vesnici Bogal, situaci v oblasti Casamance a znalosti obecných informací o Senegalu (poměry místní, zeměpisné, ekonomické, náboženské apod.). Výsledkem bylo druhé rozhodnutí ze dne 26. 6. 2008, jehož správnost žalobce sporoval žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, kde byla projednávána pod sp.zn. 28Az 30/2008-39 a rozsudek byl vynesen dne 27. 2. 2009. Krajský soud po provedeném jednání vyhodnotil žalobu jako nedůvodnou, když dospěl k závěru o nevěrohodnosti žalobcových přednesů. Současně na základě shromážděných informací o zemi původu usoudil na možnost návratu žalobce do Senegalu.

Označený rozsudek napadl žalobce kasační stížností, o které rozhodl Nejvyšší správní soud v Brně dne 28. 7. 2009 pod čj. 5 Azs 40/2009-74. Kasační stížnost shledal důvodnou v zásadě na základě dvou faktů: uzavřel, že se v provedených řízeních nepodařilo zpochybnit věrohodnost žalobcova příběhu. Dále pak vytknul, že nebyla dostatečně prověřena bezpečnostní situace v oblasti Casamance včetně klasifikace v místě probíhajícího konfliktu. Uložil najisto ověřit, zda-li se Senegal nachází v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. V kladném případě bude namístě zodpovědět, zda-li je žalobce civilistou a teprve poté bude nutné zkoumat, zda žadateli hrozí vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného násilí. Po vyřešení této otázky je teprve namístě posoudit reálnost možnosti případného vnitřního přesídlení žalobce v rámci Senegalu. Tedy nebylo dostatečně důkazně doloženo a následně odůvodněno, zda-li je otázka možnosti vnitřního přesídlení, a proto za dané důkazní situace nebyly dány podmínky pro neudělení mezinárodní ochrany dle § 14a odst. 2 zákona o azylu. Krajský soud v Hradci Králové vázán závěry obsaženými v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu původně napadené rozhodnutí žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 16. 9. 2009 čj. 28 Az 30/2008-107 a uložil doplnit dokazování v intencích pokynů v tomto odstavci popsaných.

Správní orgán reagoval na žalobu písemným stanoviskem dne 27. 8. 2010 a žalobní námitky důrazně popřel jako nedůvodné. Odkázal na obsah správního spisu, žádost žalobce a informace jím uváděné v konaných pohovorech. Dále připomněl, že dle pokynů soudů provedl řádné a dostatečně objektivní doplnění dokazování ve vztahu k situaci v Senegalu, k otázce konfliktu v Casamance a rovněž tak se zaměřil na možnosti vnitřního přesídlení žalobce pro případ jeho návratu do země. Se žalobcem provedl další dva pohovory konané dne 4. 12. 2009 a 18. 1. 2010. Žalobce stále trval na původně uvedených důvodech, tedy vyvraždění své rodiny rebely ve vesnici Bogal v roce 2005, kterému ovšem nebyl přítomen a obavy o svůj život právě ze strany těchto násilníků. Žádné další nové skutečnosti neuvedl. Další doplnění dokazování mířilo do zjišťování situace ohledně konfliktu v Casamance. Ověřil, že se jedná o dlouhodobý vnitřní ozbrojený konflikt kolísané intenzity trvající cca 23 let, který je ovšem jednoznačně lokalizován a na ostatní území Senegalu moc rebelů nezasahuje. Z dalších informací v řízení shromážděných ověřil, že možnosti vnitřního přesídlení žalobce v rámci Senegalu nebrání žádná politická či etnická omezení. Připomněl, že samotný žalobce se do konfliktu s rebely osobně nedostal, jeho návrat by znamenal přílet do Dakaru, kde žije několik miliónů obyvatel různých etnik, jsou zde přiměřené, byť omezené pracovní možnosti a reálné ohrožení jeho života mu tak zde nehrozí. I nadále trval na správnosti svého rozhodnutí a v tom směru požadoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

Na projednávanou žalobu dopadá následující právní úprava: mezinárodní ochranu lze podle § 28 odst. 1 a 2 zákona o azylu udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany. Shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle §§ 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvodky k udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a a § 14b téhož zákona.

Podle § 12 se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Po zjištění, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou, projednal soud žalobu při jednání, kterému byl žalobce osobně přítomen a proběhla za účasti tlumočníka anglického jazyka. V mezích stanovených žalobními body pak napadené rozhodnutí žalovaného opět přezkoumal (§ 75 odst. 2 s.ř.s.).

K projednání věci krajský soud přistoupil i přes souhlas žalobce s postupem dle § 51 odst 1 s.ř.s., neboť doplnil dokazování dotazem na UNHCR. Tento postup zvolil proto, aby se pokusil objasnit objektivitu žalobcem přednesené informace ohledně jím tvrzené rodinné tragédii ve vesnici Bogal a dále doplnit v maximální možné míře odpověď na otázku reálnosti žalobcova návratu tak, aby ze strany České republiky nedošlo k porušení zásady non-refoulement obsažené v čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z 28. 7. 1951. Je namístě zdůraznit, že zpráva UNHCR ze dne 31. května 2011 byla přednesena při jednání a ze strany žalobce zůstala bez jakýchkoli reakcí. Informace v ní uvedené se žalobce nepokusil dementovat, nepřednesl žádný návrh na doplnění dokazování, kterým by fakta ve zprávě uvedená zpochybnil. Současně krajský soud poznamenává, že ačkoli byl jednání přítomen tlumočníka jazyka anglického, žalobce v průběhu jednání komunikoval se soudem celkem plynule a bez větších potíží v českém jazyce.

Za situace výše popsané správní orgán vycházel při svém rozhodování z přednesů žalobce obsažených v jeho žádosti ze dne 24. 3. 2007 a dále z obsahu pohovorů konaných dne 24. 3. 2007, dne 4. 3. 3008 a dne 18. 3. 2008. Pro přezkoumávané rozhodnutí provedl se žalobcem ještě další dva pohovory konané dne 4. 12. 2009 a dne 18. 1. 2010. Dále využil rovněž informace o zemi původu shromážděné v již předchozích řízeních. Jednalo se o tyto zprávy: Zpráva MZ USA o dodržování lidských práv za rok 2006 ze dne 8. března 2007, Informaci OAMP z 27.2.2008 – Základní informace o státě Senegal, oblasti Casamance a vesnici Bogal v oblasti Casamance a Informaci MZV čj.113158/2008-LPTP ze dne 28. května 2008 – Senegal, zaměřenou na možnost vnitřního přesídlení v rámci země, možnost přestěhování z oblasti Casamance do jiné části země pro příslušníka etnické skupiny Wolof včetně postavení neúspěšného žadatele o azyl po návratu do země původu.

Dokazování doplnil o Zprávu MZ USA o dodržování lidských práv za rok 2008 ze dne 25. 2. 2009, Zprávu IRIN, Casamance blíže k válce nebo k míru?, Zprávu organizace Freedom House: Svoboda ve světě – Senegal z roku 2009 včetně aktuálních informací obsažených o situaci v Senegalu v databázi ČTK. Předmětné zprávy (včetně nově shromážděných) předložil žalobci k seznámení dne 23. 3. 2010, přičemž jejich obsah zůstal ze strany žalobce bez reakce.

Ze zprávy UNHCR ze dne 31. května 2011 vyžádané krajským soudem vyplývá možnost existence vnitřní ochrany v Senegalu a to přesídlením do Dakaru či jeho oblasti. Dle zjištění regionální kanceláře UNHCR v Dakaru neexistují žádné právní překážky tomuto bránící. Integrace žalobce a reálnost jeho zapojení do běžného života je pochopitelně odvislá od jeho vzdělání a schopnosti se uživit. K tomu krajský soud připomíná, že žalobce, který se označil za negramotného, se celkem bez potíží integroval do života v České republice, může si dovolit žít v podnájmu v Praze a rovněž tak byl schopen v relativně krátkém časovém úseku zvládnout naučit se komunikovat v českém jazyce, který je pro cizince obecně jinak velmi náročnou řečí. Zpráva dále potvrzuje informace získané žalovaným, tedy že bezpečnostní situace v Casamance je situace po mnoho let nestabilní a mění se každým dnem. Nicméně komparací s informacemi získanými žalovaným je zjevné, že se jedná o konflikt lokální, žalobce je civilista a existuje reálná možnost vnitřního přesídlení. Tím nejpodstatnějším zjištěním, plynoucím ze zprávy UNHCR, se ovšem krajskému soudu jeví jasná odpověď na situaci ve vesnici Bogal v roce 2005. Regionální kancelář UNHCR sice potvrdila, že v průběhu roku 2005 došlo k několika střetům a útokům na vesnici, nicméně žádné ztráty na životech hlášeny nebyly. Z této informace lze tak téměř s jistotou usoudit, že pokud neunikly UNHCR útoky na vesnici Bogal v roce 2005, je velmi nepravděpodobné, že by nebyla informována o zavraždění několika jejich obyvatel.

Krajský soud je toho názoru, že správní orgán plně respektoval požadavky kladené na nově vydané rozhodnutí v intencích pokynů Nejvyššího správního soudu. Řízení doplnil o cílené a objektivní informace, přičemž dal žalobci dostatečný prostor, aby obhájil svůj příběh a zaujal k informacím své stanovisko. Výsledek svého konání vtělil do velmi podrobného, pečlivě, podrobně a logicky odůvodněného rozhodnutí. Krajský soud tak v podrobnostech plně odkazuje na obsah odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, neboť se se zjištěnými a následnými závěry žalovaného, jejichž objektivita a správnost byla doložena zprávou UNHCR, plně ztotožňuje. Je přesvědčen, že v tomto směru lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130: „ I. Je-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil.“

Krajský soud při opětovném projednání žalobcem přednesených důvodů a poté, kdy bylo doplněno dokazování jak před správním orgánem, tak rovněž v průběhu jednání před zdejším soudem, uzavírá, že na svých původních úvahách a závěrech obsažených v rozhodnutí ze dne 27. února 2009 nemá důvodu ničeho měnit. Je totiž přesvědčen, že zprávou UNHCR se jednoznačně doložila nevěrohodnost žalobcova příběhu, na základě které následně postavil své důvody odchodu a obavy z návratu do Senegalu. Žalobce nepředložil krajskému soudu žádné důkazy, které by alespoň částečně dokladovaly pravdivost jeho příběhu. V konkrétním případě tedy neměl krajský soud jinou možnost, nežli posuzovat a vyhodnotit reálnost, pravdivost a přesvědčivost příběhu žalobce na pozadí shromážděných informací. V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 30.9.2008, čj. 5 Azs 66/2008-70 (Ej 549/2008) se uvádí následující: „Pokud jde o břemeno důkazní, to je již výrazněji rozloženo mezi žadatele o mezinárodní ochranu a žalovaného. Prokazovat jednotlivá fakta je povinen primárně žadatel, nicméně žalovaný je povinen zajistit k dané žádosti o mezinárodní ochranu maximální možné množství důkazů, a to jak těch, které vyvracejí tvrzení žadatele, tak těch, co je podporují. V mnoha případech však musí žalovaný rozhodovat za důkazní nouze, tj. tehdy, když není ani žadatel ani žalovaný schopen doložit či vyvrátit určitou skutečnost či tvrzení žádným přesvědčivým důkazem. V takových případech zůstává jediným důkazním prostředkem výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává posouzení celkové věrohodnosti žadatele a posouzení pravděpodobnosti, zda k události opravdu došlo podle výpovědi žadatele.“

Jistě je namístě k otázce věrohodnosti a nezbytnosti konzistentního přednesu žadatelů o azyl za situace, že nedisponují žádnými dalšími důkazy, připomenout závěr obsažený např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2006, čj. 6 Azs 386/2004-40. V něm se zdůrazňuje, že „pro případ, kdy není žadatel o azyl schopen doložit ke svému tvrzení o důvodech odchodu žádný důkaz, což je situace převažující, musí si být jednoznačně vědom důležitosti informací vyřčených před správním orgánem. Ty totiž v kontextu se získanými zprávami o zemi původu posléze slouží jako podklad pro rozhodnutí. Váhavé, vyhýbavé či nepřesné informace, které navíc žadatel v průběhu řízení ještě mění, jsou v závěru při porovnání s objektivními informacemi chápány jako účelové, nevěrohodné a pro azylové řízení nedostatečné. Je totiž nutno vycházet z toho, že udělení azylu je

institut výjimečný, když jeho účelem je poskytnout ochranu jen tomu, kdo cítí skutečnou obavu z pronásledování z důvodů v zákoně o azylu uvedených. Pravdivost tvrzení žadatele a hodnověrnost jeho osoby jsou přitom základem, z něhož se v azylovém řízení nutně vychází, neboť skutečnosti, o kterých žadatel tvrdí, že byly důvodem jeho odchodu či důvodem vzniku jeho obav z návratu, mohou být ověřeny zpravidla jen rámcově. Potřebnou věrohodnost přitom sama osoba, a tím i její příběh, nutně ztrácí, pakliže je nepravdivost jejích tvrzení zjištěna nebo jde-li o tvrzení, která jsou v celkovém kontextu věci nemožná a vyloučena. A to je právě daný případ, když ve výpovědích žalobce byly zjištěny zásadní a výše zaznamenané nesrovnalostí.“

Vzhledem ke skutečnostem popsaným v tomto odůvodnění i krajský soud uzavřel, že příběh žalobcem předestřený správnímu orgánu je příběhem účelově vymyšleným. Faktické okolnosti, které žalobce přivedly do řízení o udělení mezinárodní ochrany, se soudu sice rozkrýt nepodařilo, nicméně je přesvědčen, že předložená a smyšlená verze jeho příběhu za dané situace a na pozadí všech dosud shromážděných informací o Senegalu nezakládá možnost udělení žádné z forem mezinárodní ochrany.

Pokud správní orgán dospěl k závěru, že v případě žalobce neshledal azylově-relevantní důvody, pak se krajský soud k tomuto závěru přiklání. Soud uvážil, že rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu je v souladu se zákonem. Ten měl dostatek podkladů (konkrétních zpráv a informací – přesně citovány v napadeném rozhodnutí a to i od samotného žalobce, z nichž nebylo možno na případnou důvodnost tohoto postupu usoudit) pro rozhodnutí ve smyslu § 14 zákona o azylu a posoudil neudělení azylu podle tohoto ustanovení v mezích stanovených zákonem. Soud má tedy za to, že rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu je v souladu se zákonem a jednoznačně respektuje judikaturu Nejvyššího správního soudu v Brně. Jedná se například o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, čj. 5 Azs 105/2004 či o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004-55, ve kterém se uvádí: „ Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přestřízení probíhalo ze strany žalovaného korektně, informace o zemi původu umožnily odpověď na všechny potřebné otázky – možnost vnitřního přesídlení, možnost dovolat se ochrany u státních orgánů včetně možnosti návratu bez reálného rizika jakýchkoli následků. Lze v zásadě shrnout, že krajský soud by nemohl s ohledem na způsob poskytování informací žalobcem požadovat po správním orgánu větší míru objektivity a snahy zjistit v případě žalobce pravdu, nežli činil v konkrétním případu žalobce vzhledem k charakteru informací žalobcem a jeho manželkou předneseným a jejich celkově nepřesvědčivé výpovědi.

Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a 14 zákona o azylu. V smyslu obsahu § 13 zákona o azylu nebyla v daném případě žádná tvrzení ze strany žadatele činěna. Rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito správního uvážení (§ 14 tzv. humanitární azyl), může soud přezkoumat jen po formální stránce „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“

Posuzováním otázky naplnění důvodů pro možnost udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak předpokládá ust. § 14a a § 14b zákona o azylu, se krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí již zabýval, když hodnotil obsah informací nově shromážděných správním orgánem a porovnal je s informacemi cíleně k tomuto případu získanými od UNHCR. V této otázce správní orgán respektoval požadavky Nejvyššího správního soudu, doplnil podrobněji již dříve ověřené informace o situaci ohledně konfliktu v Casamance včetně reálné možnosti vnitřního přesídlení žalobce (Zpráva MZ USA o dodržování lidských práv za rok 2008 ze dne 25. 2. 2009, Zpráva IRIN, Casamance blíže k válce nebo k míru?, Zpráva organizace Freedom House: Svoboda ve světě – Senegal z roku 2009 včetně aktuálních informací obsažených o situaci v Senegalu v databázi ČTK). Označené informace, jejichž objektivitu podpořila rovněž zpráva UNHCR, dávají jasnou odpověď v tom směru, že návratem žalobce do země původu nebude porušena zásada non-refoulement. Nejvyšší správní soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 25.7.2005 čj. 5 Azs 116/2005 konstatoval: Postupuje-li Ministerstvo vnitra ve věcech azylových tak, že se ujímá odpovědnosti za náležité zjištění reálií o zemi původu, ale po žadateli o azyl žádá, aby unesl důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby, odpovídá to výkladu čl. 4 bodu pátého tzv. kvalifikační směrnice Evropské Unie (směrnice č. 2004/83/EC z 29. 4. 2004, o minimálních zárukách pro udělování a odnímání statusu uprchlíka a komplementárních forem ochrany v členských státech).“

Závěr správního orgánu, že žalobce nesplňuje důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak umožňuje ust. § 14a zákona o azylu, krajský soud podporuje a tento závěr opírá o rozbor žalobcova případu ve vztahu k informacím o zemi původu tak, jak již zachytil v tomto odůvodnění. Tvrzení ve smyslu § 14b zákona o azylu činěna nebyla.

Krajský soud po zhodnocení příběhu žalobce s přihlédnutím k situace v zemi původu žalobce uzavřel, že správní orgán posoudil příběh žalobce z hlediska taxativně zákonem vymezených podmínek pro udělení mezinárodní ochrany formou azylu či formou doplňkové ochrany způsobem naprosto zákonným. Vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl v žalobě ani v průběhu soudního řízení takové

skutečnosti, které by závěr rozhodnutí žalovaného zpochybnily, dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti neúspěšnému žalobci. Žalovaný však náhradu nákladů v řízení před soudem nepožadoval, a proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí.

Kasační stížnost je třeba podat ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu v Brně, který o ní bude rozhodovat. Nemá-li účastník vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem.

V Hradci Králové dne 9. září 2011

JUDr. Marcela Sedmíková, v.r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru