Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Az 12/2019 - 101Rozsudek KSHK ze dne 19.03.2020

Prejudikatura

48 Az 44/2005 - 25

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
6 Azs 76/2020

přidejte vlastní popisek

28 Az 12/2019-101

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Konečnou ve věci

žalobce: B. A.

zastoupen Mgr. Tomášem Těšitelem, advokátem se sídlem třída Edvarda Beneše 1527/76, Hradec Králové

proti žalovanému: Ministerstvo vnitra Odbor azylové a migrační politiky se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3 poštovní schránka 21/OAM

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2019, č. j. OAM-35/LE-LE05-K10-2019, ve věci mezinárodní ochrany,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou ze dne 4. 7. 2019 domáhá přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalovaného (dále také „správní orgán“), kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný zabýval důvody pro udělení azylu ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu, existencí důvodů pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny ve smyslu § 13 cit. zákona a pro udělení humanitárního azylu ve smyslu § 14 cit. zákona, dále se zabýval důvody pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a cit. zákona a konečně i existencí důvodů pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny ve smyslu § 14b cit. zákona. Dospěl přitom k závěru, že v případě žalobce není dán žádný z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, jak jsou předvídány výše citovanými ustanoveními zákona o azylu.

II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobě

3. Žalobce namítl, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany byl jako účastník zkrácen na svých právech, proto rozhodnutí žalovaného napadl v celém rozsahu výroku. Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

4. Má zato, že správní orgán porušil § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Porušil také § 50 odst. 2, 3 a 4 správního řádu, neboť si neopatřil dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí a nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nepřihlížel ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo. Porušil i ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť ve svém odůvodnění neuvedl dostatečně, jakými úvahami byl veden při hodnocení podkladů a výkladu ustanovení zákona o azylu ve smyslu. Dále správní orgán porušil ustanovení § 12 a § 14a zákona o azylu, neboť žalobce má zato, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu a v případě návratu do země původu mu hrozí nebezpečí vážné újmy, porušil i čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť žalobci v případě návratu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení či trestu.

5. Žalobce připomněl, že je křesťanského vyznání, k němuž konvertoval před svým odjezdem z Íránu. Konverze k jinému náboženství je přitom v Íránu považována za závažný trestný čin a v Íránu dochází k pronásledování lidí z důvodu víry. K tomu odkázal na zprávy o Íránu, konkrétně na Výroční zprávu o náboženské svobodě vydané v dubnu 2019 Komisí USA pro náboženskou svobodu a zprávu Amnesty International z února 2019. Uvedl, že byl vyloučen z univerzity a na 16 dní zadržen policií. Po odjezdu ze země byl obviněn a došlo i k domovním prohlídkám. Nebezpečí mu hrozí i ze strany strýce, který je vlivným členem íránských revolučních gard (dále jen „SPEE“), který žalobcovu konverzi považuje za urážku celé rodiny. Uvedl, že výhrůžkám čelila i jeho matka. Pro případ návratu se obává pronásledování ve smyslu § 12 zákona o azylu.

6. Žalobce nesouhlasil s argumentací žalovaného, že neunesl důkazní břemeno, když věrohodně nedoložil, že je skutečně pronásledován. S poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že neměl povinnost prokazovat své důvody pro podání žádosti jinak než svou vlastní výpovědí, přičemž platí zásada „v pochybnostech ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu“. Je úkolem správního orgánu, aby spolehlivě vyvrátil obavy žadatele, a to na základě řádně zjištěného skutkového stavu.

7. Žalobce ke správním orgánem provedenému hodnocení věrohodnosti jeho osoby a azylového příběhu uvedl, že konzistentně popsal problémy, kterým v Íránu čelil v důsledku své konverze ke křesťanství a hlavně výhružkám ze strany strýce. Vyslovil nesouhlas s tvrzením žalovaného, že v jeho výpovědi a výpovědi jeho a jeho matky jsou výrazné rozpory. Uvedl, že shledané rozpory byly způsobeny stylem kladení otázek a možnými chybami v přepočtu data vzhledem k odlišnému typu kalendáře používaného v Íránu. Ve svých tvrzeních týkajících se toho, jak získal strýc informaci o jeho konvertování ke křesťanství, rozpor nespatřuje, neboť pouze vyjádřil svou domněnku. Úvahy správního orgánu ohledně strýcova jednání (týkajícího se nabízení manželství matce žalobce) označil žalobce za subjektivní a nepodložené. Dále odkázal i na

Za správnost vyhotovení: I. S.

příručku UNHCR k postupům pro určování právního postavení uprchlíků a na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se doporučovaného postupu v případě výskytu rozporů ve sděleních žadatele o mezinárodní ochranu.

8. Žalobce má za to, že jeho obava z pronásledování z důvodu náboženství je odůvodněná, a v této souvislosti poukázal na prospektivní povahu rozhodování o důvodnosti žádosti a na to, že ze zpráv mnoha mezinárodních organizací vyplývá, že íránské úřady konstantně potlačují práva na svobodu projevu, sdružování a pokojného shromažďování, jakož i svobodu náboženského vyznání a víry a vězní osoby, které vyjádří nesouhlas. Žalobce má zato, že tyto skutečnosti dostatečně odůvodňují jeho obavu z pronásledování.

9. Ke svému vnitřnímu přesvědčení uvedl, že odmítá tvrzení žalovaného, že by jeho konverze ke křesťanství byla účelová a že by jejím motivem byla pouze snaha dodat žádosti azylově legitimní důvod. Uvedl, že ke křesťanství konvertoval z čistě náboženských důvodů a jeho vnitřní přesvědčení je natolik subjektivní skutečností, že žalovanému nepřísluší o něm vytvářet jakékoliv úsudky. Dodal, že se cítí být zcela křesťanem a plně se s křesťanským vyznáním ztotožňuje. Dle žalobce nejsou závěry žalovaného o jeho neautentičnosti a nevěrohodnosti dostatečně odůvodněny a nezohlednil ani situaci v zemi žalobcova původu.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě vyslovil nesouhlas se žalobními námitkami. Uvedl, že při rozhodování vzal v úvahu skutečnosti tvrzené žalobcem v průběhu správního řízení a shromáždil k nim adekvátní a aktuální informace o situaci v zemi původu. Vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci, který svým rozsahem odpovídá předpokladům nezbytným pro vydání rozhodnutí. Má za to, že přijaté řešení reaguje na konkrétní okolnosti daného případu a je patřičným způsobem odůvodněno. V průběhu správního řízení postupoval v souladu s právními normami, jimiž je pro případ správního řízení ve věci rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu vázán.

11. V reakci na žalobní námitky uvedl, že žadatel musí v řízení o udělení mezinárodní ochrany unést břemeno tvrzení. Současně je však nezbytné, aby byla výpověď, kterou správnímu orgánu předkládá, věrohodná. Podotkl, že je to právě žadatel o mezinárodní ochranu, z jehož výpovědi správní orgán následně vychází. Žalobce byl v průběhu správního řízení poučen mimo jiné i o povinnosti uvádět pravdivé a úplné informace nezbytné pro zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, která je zakotvena ustanovením § 49a zákona o azylu. O zásadním významu poskytování úplných a věrohodných informací hovoří i platná judikatura, k tomu poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30 1. 2014, čj. 3 Azs 23/2013-23 a ze dne 24. 7. 2015, čj. 3 Azs 215/2014-35.

12. Žalovaný uvedl, že za účelem řádného a dostatečného zjištění skutečného stavu věci byl žalobci poskytnut značný prostor v průběhu správního řízení, aby tvrzené důvody rozvedl v potřebných souvislostech a mohl tak svá tvrzení přesvědčivě zdůvodnit. Správní orgán opatřil i dostatek relevantních podkladových informací a nepominul ani žalobcem doložené materiály. Na základě shromážděných podkladů získal dostatečné informace o obecné situaci v zemi původu i ve vztahu k souvislostem uváděným žalobcem, zároveň dostál potřebě individuálního hodnocení důvodnosti jeho žádosti. Vyslovil přesvědčení o věcné správnosti, zákonnosti a plné přezkoumatelnosti závěrů v napadeném rozhodnutí vyslovených. Uvedl, že v rozhodnutí poukázal na četné a konkrétní rozpory ve výpovědích žalobce v rámci správního řízení o udělení mezinárodní ochrany, a to i v konfrontaci s jeho výpovědí, kterou poskytnul policii v řízení o správním vyhoštění, i nesrovnalosti ve výpovědi žalobce s informacemi poskytnutými jeho matkou ve správním řízení iniciovaném její žádostí o mezinárodní ochranu.

13. Žalovaný setrval na závěru, že žalobce nebyl pronásledován a ani mu v případě návratu do vlasti nehrozí pronásledování z azylově relevantních důvodů, stejně tak není v jeho případě

Za správnost vyhotovení: I. S.

důvod k obavě ze skutečného nebezpečí vážné újmy. Žalobcem tvrzená obava z pronásledování pro jeho konverzi ke křesťanství není přesvědčivým zdůvodněním jeho žádosti, a to právě pro jeho nekonzistentní, vnitřně rozpornou výpověď. Žalobce byl na výskyt rozporů v průběhu správního řízení správním orgánem upozorněn a byl mu dán prostor je přijatelně vysvětlit. K tomu ale z jeho strany nedošlo, ač se snažil poukazovat na problémy s tlumočením. Správní orgán logickou argumentací vyvrátil, že by příčinou nesrovnalostí mohlo být nesprávné tlumočení. V podrobnostech k tomu žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

14. Žalovaný dále uvedl, že nadto (s odhlédnutím od žalobcovy nevěrohodnosti) ani z hlediska logického nesplňuje předložený azylový příběh předpoklady, aby mohl být přijatelnou oporou žalobcem tvrzených obav. Žalobce sám poukázal na momenty dokládající strýcovu snahu chránit jej navzdory nesouhlasu s jím tvrzenou konverzím, neboť uvedl, že po propuštění ze zadržení po dobu následujícího dvouletého pobytu v Íránu problémy se státními orgány neměl. Žalobce byl v kontaktu se strýcem i v době svého pobytu v Turecku, a to téměř do doby, kdy se pokusil z Turecka vycestovat do Velké Británie, kde žije jeho sestra. Žalovaný poukázal na žalobcem prezentovanou nespokojenost s pracovními a ekonomickými podmínkami, jimž byl v Turecku vystaven, a které byly dle názoru správního orgánu hlavním motivem jeho odjezdu ze země s pozměněnými doklady. Závěru o účelovém jednání žalobce nasvědčuje i ve spise zařazené odborné vyjádření ze dne 25. 1. 2019 k posouzení pravosti jím předloženého cestovního pasu. Žalobce navzdory možnosti požádat o mezinárodní ochranu již dříve v ČR měl v úmyslu s pozměněným rakouským cestovním dokladem vycestovat do Velké Británie. Žalovaný poukázal rovněž na to, že si žalobce již v době, kdy se pozměněným dokladem prokazoval, musel být vědom svých tvrzených důvodů pro podání žádosti o mezinárodní ochranu, požádal o ni však až v situaci hrozícího správního vyhoštění. Jednal tudíž zcela v rozporu s požadavkem na bezprostřední podání žádosti vyjádřeným již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, čj. 2 Azs 423/2004-81, v němž bylo zdůrazněno, že o azyl je nutné žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Palčivosti předkládaných obav nesvědčí ani žalobcův více než tříletý pobyt v Turecké republice, během něhož reálným problémům vystaven nebyl.

15. Žalovaný dodal, že i v rozhodnutí správního orgán po zhodnocení individuální situace žalobce nadto poukázal na výskyt obdobného postupu ze strany značného počtu občanů Íránu i v jiných evropských státech a na skutečnost, že prostý fakt konverze muslima ke křesťanství sám o sobě nemusí být důvodem k neakceptovatelnému faktickému sankčnímu postihu, jehož se žalobce obává.

16. Žalovaný shrnul, že rozhodnutí považuje za věcně správné, zákonné a přezkoumatelné a netrpící vadami vytýkanými v žalobě, proto navrhl zamítnutí žaloby.

IV. Replika žalobce

17. V replice na vyjádření žalovaného žalobce zopakoval, že žalovaný pochybil tím, že se odpovídajícím způsobem nevypořádal s obsahem jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany a skutečnostmi uvedenými při ústním pohovoru, zejména pak s jeho tvrzeními o tom, že mu v případě návratu do země původu hrozí nebezpečí vážené újmy ze strany místních orgánů i revolučních gard SPEE vedených mimo jiné i žalobcovým strýcem, jejichž příslušníci v současné době nadále aktivně působí v širokých oblastech běžného života v Íránu.

18. Žalobce odmítl názor žalovaného, který považuje zemi původu žalobce a jeho matky v otázce pronásledování odrodilců od jediné státní víry za bezpečnou zemi. Ze všech indicií vyplývá, že vyjma islámu není jiná víra možná. Žalobce tvrdí, že i přes veškerá opatření neustále dochází k útokům proti křesťanům a dalším osobám, přičemž státní orgány nejsou schopny a nechtějí zajistit těmto subjektům jakoukoliv ochranu a selhávají i v otázce eliminace potencionálních

Za správnost vyhotovení: I. S.

útočníků či jejich následného postihování. Není zde tak předpoklad, že jakákoliv snaha ze strany žalobce by v případech spáchaných proti jeho osobě v době, kdy ještě pobýval na území Íránské islámské republiky, zajistila byť i jen snahu státních orgánů po nápravě. Situace je o to kritičtější, že postiženým objektem daného pronásledování není jen sám žalobce, ale i jeho matka, která toto jednání důkladně popsala ve vlastní azylové žádosti. Žalobce s odkazem na judikaturu konstatoval, že žalovaný musí obdobné hrozby posuzovat zejména s ohledem na jejich možnost či nemožnost, nikoliv s přihlédnutím k úrovni pravděpodobnosti. Při tomto závěru musí žalovaný nevyhnutelně dojít k rozhodnutí, kterým uzná důvody v kontextu ustanovení § 12 písm. a) a b) a § 14a zákona o azylu. Žalobce proto odmítl závěr, že nebylo prokázáno jeho tvrzení o hrozbě vážné újmy na zdraví v případě návratu do země původu. Dle žalobce žalovaný nevzal v potaz rovněž jeho psychický stav, neboť v průběhu pohovorů uvedl, že ho celá situace neúměrně stresuje a jen představa návratu do země původu ho demotivuje, ve vztahu k jakékoliv budoucí aktivitě. Dle názoru žalobce je v obdobných situacích nezbytné, aby správní orgán nechal žadatele vyšetřit odborným lékařem, který může stav adekvátně posoudit. Žalobce se rovněž domnívá, že žalovaný pochybil, pokud se ve svém rozhodnutí řádně nevypořádal s otázkou životní situace lidí, kteří patří mezi politické odpůrce systému, mezi něž by byl žalobce v případě návratu zařazen, a kteří nemají v Íránu možnost se před politickou mocí schovat. Žalobce dovozuje své zařazení do této skupiny lidí ze zjevné nevraživosti místního obyvatelstva proti odrodilcům od víry. V tomto kontextu zejména upozorňuje na ohrožení života uvedených osob v důsledku zoufalého nedostatku jakékoliv snahy původce těchto napadení a ohrožení základních lidských práv postihovat ze strany státní moci. On sám by se přitom v případě návratu do země svého původu ocitl v přesně jejich pozici.

V. Jednání před soudem

19. Při jednání soudu konaném dne 17. 3. 2020 zástupce žalobce odkázal na obsah podané žaloby, na repliku k vyjádření žalovaného a na veškerá vyjádření, která žalobce učinil v průběhu správního řízení a která jsou obsahem správního spisu. Setrval na svých argumentech a procesních návrzích.

20. Při jednání soud konstatoval obsah výpovědi matky žalobce, kterou učinila v souběžně probíhajícím soudním řízení vedeném o její žalobě proti rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany její osobě, ve které se podrobně vyjádřila k důvodům žádosti o mezinárodní ochranu její i jejího syna (tj. žalobce v této věci), popsala problémy, které má ona i její syn v zemi původu, a na podporu svých tvrzení a vyvrácení názoru žalovaného o nevěrohodnosti jejich azylového příběhu předložila fotokopie několika listin a fotografií. Ty byly konstatovány a založeny i nyní do soudního spisu ve věci žalobce.

21. Žalovaný se z účasti na jednání omluvil.

VI. Posouzení věci krajským soudem

22. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen “s. ř. s.“). Po projednání věci dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům, přičemž žalobu důvodnou neshledal.

23. Z předloženého správního spisu vyplynulo, že žalobce podal dne 27. 1. 2019 žádost o poskytnutí mezinárodní ochrany v České republice. Dne 1. 2. 2019 poskytl údaje k podané žádosti, kdy za důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že jeho život byl v Íránu v nebezpečí a ze stejných důvodů byl v ohrožení i v Turecku, a to proto, že se zřekl islámu a přijal křesťanství. Vzhledem k tomu, že strýc je členem Pásdárán (tj. polovojenský útvar, který je pod vedením náboženského vůdce) a dozvěděl se o jeho činu, začal velký nátlak na jejich rodinu. Před 5 lety zemřel otec a neměli nikoho, aby je chránil před nátlakem strýce. Nátlak

Za správnost vyhotovení: I. S.

nebyl pouze na žalobce, ale i na jeho sestru a matku. Sestře se podařilo utéct do Anglie cca před rokem a půl a žalobce a jeho matka zůstali. Vzhledem k tomu, že věděli, že strýc je schopen najít je a zlikvidovat, museli absolvovat tuto cestu a mimo Írán požádat o mezinárodní ochranu. Jeho zájem o křesťanství začal před 6,5 lety, kdy chodil do hudební školy a tam se seznámil s dvěma kluky, kteří byli íránskými křesťany. Začali spolu kamarádit a oni mu začali vysvětlovat základy křesťanství a občas ho vzali na své sezení, které se konalo 2x týdně v Teheránu. Sám začal o tom studovat literaturu a po dlouhé úvaze přišel na to, že to odpovídá jeho životnímu a duševnímu krédu a přijal křesťanství. Byl na Šírázské univerzitě, tam jeho čin velice rychle zjistili a byl proto 16 dní ve vězení. Když se vrátil na univerzitu, vyhodili ho. V roce 2014 se konal obřad, kde přijal křesťanství. Samotný křest proběhl v Turecku. Ve vězení byl v zimě roku 2015. To označil žalobce za hlavní důvod, proč opustil Írán. K tomu se přidal nátlak ze strany příbuzných na jejich rodinu, kteří chtěli, aby se jeho sestra v Íránu násilím vdala. I matka byla vystavena násilí. K dotazu uvedl, že jiné důvody žádosti nemá.

24. Pohovor byl se žalobcem proveden dne 14. 2. 2019. Při něm uvedl, že z Íránu vycestoval do Turecka, kde pobýval 3 roky a několik měsíců. Do Turecka se dostal za pomoci převaděče. Hranici překročil ilegálně bez dokladu v kamionu mezi nákladem. Íránský cestovní doklad si nenechal vystavit, protože nemá nárok na vystavení pasu, neboť neabsolvoval povinnou základní službu. V Turecku byl registrován v UNHCR a na základě registrace mu turecké úřady daly povolení k pobytu. Ze strany UNHCR žádnou pomoc nebo ochranu nedostal. Od tureckých úřadů obdržel průkaz totožnosti s platností na 6 měsíců a během této doby se musel chodit každý týden nahlásit se na cizineckou policii. Na základě návštěv na policii mu byl po 6 měsících průkaz prodloužen. V Turecku byli skoro šikanováni, neboť nesměli chodit na jiné místo než tam, kde jim určila policie, žalobce nemohl pracovat a nemohl změnit své místo bydliště. Ke svému předchozímu náboženskému životu v Íránu před konverzí žalobce uvedl, že pochází z nábožensky zaměřené rodiny z otcovy strany. Když byl malý, chodil do mešity a zúčastňoval se náboženských svátků. Když mu bylo 18 let, tak začal studovat na univerzitě, kde studovali křesťané a bavili se o křesťanství. Viděl, že je to lepší náboženství, a studoval ho a pak se rozhodl ke konverzi. Vedle studia na univerzitě studoval i na soukromých kurzech a tam se s křesťany seznámil. Uvedl, že jeho příbuzní z otcovy strany jsou hodně fundamentalističtí ší´ité. Rodina otce se však k žádné konkrétní náboženské skupině v rámci ší‘itského islámu nehlásila. K procesu konverze ke křesťanství uvedl, že když nastoupil na univerzitu a chodil s kamarádem na hudební školu, vytvořili hudební skupinu, ve které byli další 3 lidé, kteří konvertovali ke křesťanství. Bylo to pro něho zajímavé, diskutoval s nimi a začal chodit na jejich obřady a ceremoniály, které se konaly ve středu a neděli. V zimě 2014 byl zadržen a na 16 dní byl ve vazbě. V létě roku 2013 konvertoval ke křesťanství. Po jeho zadržení se příbuzní a rodina dozvěděla o konverzi ke křesťanství a začaly jeho problémy. V roce 2014 zemřel otec a zvyšoval se tlak ze strany rodiny. V roce 2014 se dostal do Turecka a dva měsíce po příjezdu byl pokřtěn. Na dotaz, proč se nenechal pokřtít v Íránu, uvedl, že jejich sekce měla takový názor, že takto rychle tento ceremoniál podstoupit nelze. Nečekal, že bude mít tak velké potíže. Když konvertoval, řekl to rodičům a sourozencům, když byl zadržen, tak o tom věděli všichni členové rodiny, a pak začaly všechny jeho problémy. Zadržen byl na 16 dní, během nich každý den dostával stále stejné dotazy a měl uvést seznam lidí, kteří se účastnili náboženských akcí. Ten jim dal a pak jej pustili na svobodu. Na dotaz, zda byl zadržen na základě nějakých dokumentů, uvedl, že žádný neviděl, pouze mu ukázali své průkazy totožnosti. K otázce, jaké důsledky pro něho mělo jeho zadržení, uvedl, že první den zadržení už věděli příbuzní, že je zadržen z důvodů konverze. Strýc byl vůči němu tak agresivní, že měl strach, a tak vycestoval i z Turecka. V souvislosti se zadržením však z ničeho oficiálně obviněn nebyl. Když už byl v Turecku, tak k němu domů v Íránu přišli udělat domovní prohlídku a pak už určitě bylo podáno trestní oznámení a vedeno trestní stíhání. Na dotaz, z jakého konkrétního důvodu má záznam v rejstříku, uvedl, že v Íránu soudní systém funguje tak, že aby někoho mohli dát do vazby nebo stíhat, musí být vytvořen paragraf - nejčastěji paragraf o angažovanosti v hnutí proti

Za správnost vyhotovení: I. S.

národní bezpečnosti. Lidé, konvertující ke křesťanství dostanou 15 - 20 let vězení. Žalobce má tedy záznam v rejstříku na základě obvinění ze samotné konverze, dále kvůli tomu, že pomocí hudby podporuje křesťanství. Žalobce shrnul, že problémy kvůli své konverzi ke křesťanství tak má dva, tj. jedním bylo zadržení a druhým rodinné problémy, kdy strýc a rodina byli proti němu. Strýc ho jednou napadl. Říkal, že ho může kdokoliv beztrestně zabít, přičemž je to hanba, že konvertoval a zostudil rodinu. Pokud jde o napadení ze strany strýce, žalobce uvedl, že se to stalo na jaře roku 2014, jeden den na něho strýc čekal a řekl mu, aby si nastoupil do auta. Pak s ním mluvil o tom, proč konvertoval, pak ho praštil do hrudníku a řekl, že ho může beztrestně zabít, protože je to podle islámu možné. Strýc se pak dle žalobce rozhodl, že ho oficiální cestou pošle do vazby. Když žalobci umřel otec, vznikl další problém, neboť po odchodu žalobce do zahraničí, zůstala doma jeho sestra a matka a strýc tlačil na matku, aby s ním uzavřela sňatek. Se strýcem začaly problémy v době, kdy byl ve vazbě v zimě roku 2014. Největší tlak začal po smrti otce cca v létě roku 2015, tj. 7 měsíců po smrti otce až do odchodu žalobce z Íránu. Následně se opravil, že otec zemřel v roce 2013. Kromě incidentu v autě neměl se strýcem žádné další konkrétní problémy. V době od propuštění z vazby v zimě roku 2013 do vycestování z Íránu do Turecka na jaře 2015, neměl žádné konkrétní problémy s konkrétním úřadem. Byl pronásledován a kontrolovali jejich aktivity. Setkání omezovali a měli je jen jednou za 14 dní. Pro něho osobně žádný problém nevznikl. Naposledy byl v kontaktu se strýcem před cca 1-1,5 měsícem. Komunikace proběhla telefonicky. Neví, jak dostal jeho číslo. Když jeho matka cestovala do Turecka, tak se snažil s nimi komunikovat. Když byl žalobce v Turecku, strýc mu telefonoval, vyhrožoval mu, že přijde a najde ho. Žalobce proto hovor ukončil a zničil SIM kartu. O tom, že je v Turecku, věděla matka, bratr, sestra a 5-6 kamarádů v rámci křesťanské církve. To, že ho strýc v Turecku našel, si vysvětluje tak, že se to věděl od jeho matky (99%), anebo to řekli jeho souvěrci při výslechu. V Turecku neměl se strýcem žádné konkrétní problémy, ale bál se, že když mu telefonoval, tak ho najde a přijde si pro něho. Požádal o pomoc turecké úřady, ale nedovolili mu přestěhovat se na jiné místo, a tak se přestěhoval sám, v důsledku čehož se nemohl dostavovat na policejní stanici, aby podepsal patřičný dokument. Přišel tak v Turecku o pobyt, který neměl posledních 5-6 měsíců. Po příchodu matky do Turecka probíhala komunikace se strýcem většinou přes sociální sítě. Jednou strýci zavolal a řekl mu, že chtějí bez problémů žít v Turecku a myslel si, že je už nebude otravovat. Vůbec nevěděl, že má schopnost najít jeho telefonní číslo a lokaci, kde žije. Když zjistil, že má jeho telefonní číslo, začal se bát. Žalobce potvrdil, že kromě 16denní vazby a problémů se strýcem, neměl žádné jiné problémy kvůli křesťanské víře ani kvůli něčemu jinému. Uvedl, že nebyl nikdy v Íránu politicky aktivní a neangažoval se nikdy v žádné protistátní činnosti.

25. V průběhu správního řízení tak správní orgán objasnil, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce je obava z trestního postihu ze strany orgánů veřejné moci v zemi původu z důvodu jeho konverze ke křesťanství. Jeho strach v souvislosti s konverzí pramení i z výhružek ze strany jeho nábožensky konzervativního strýce, který je členem íránských revolučních gard a považuje přestup z islámu k jinému náboženství za poskvrnění rodinné cti.

26. Ve správním spise jsou dále založeny listiny, ze kterých při rozhodování správní orgán vycházel, a to rozhodné části spisového materiálu týkajícího se správního vyhoštění žalobce vedeného pod čj. CPR-4370/PŘ-2019-930504, a obsahuje i rozhodné části spisového materiálu k žádosti o mezinárodní ochranu matky žalobce vedené pod čj. OAM-34/LE-LE05-K10-2019, včetně spisového materiálu týkajícího se správního vyhoštění matky žalobce vedeného pod čj. CPR-4400-20/PŘ-2019-930504. Krajský soud poznamenává, že měl k dispozici celý správní spis týkající se matky žalobce, neboť souběžně s případem žalobce projednával i žalobu podanou jeho matkou ve věci neudělené mezinárodní ochrany její osobě.

27. Dále jsou zde založeny informace, které správní orgán shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Íránské islámské

Za správnost vyhotovení: I. S.

republice. Konkrétně, a to Informace Ministerstva vnitra Velké Británie: Írán – Nezákonné vycestování ze země z února 2019, Výroční zprávy Amnesty International 2018 ze dne 22. února 2018, Výroční zpráva Human Rights Watch 2018 ze dne 18. ledna 2018, Informace OAMP: Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 30. srpna 2018, Informace Dánské imigrační služby: Domácí církve a konvertité z dubna 2018, Zpráva Express: Muslimští žadatelé o azyl konvertují ke křesťanství, aby zabránili deportaci z Británie ze dne 14. června 2016 a zpráva Washington Post: Zatímco se německá policie pokouší uprchlíky deportovat, církve se je snaží ochránit ze dne 6. září 2017.

28. S podklady pro rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu měl žalobce možnost seznámit se, vyjádřit se k nim a navrhnout další podklady pro rozhodnutí či vyjádřit námitky proti zdrojům informací a způsobu jejich získání dne 28. 5. 2019.

29. Předmětem soudního přezkumu v projednávané věci je rozhodnutí, kterým žalovaný dospěl k závěru, že u žalobce není dán žádný z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany dle zákona o azylu.

30. Krajský soud na úvod předesílá, že není smyslem soudního přezkumu podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto se může soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, čj. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, čj. 2 Afs 37/2012-47; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

31. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, § 13 nebo § 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

32. Důvody udělení azylu upravuje zákon o azylu v ustanovení § 12 tak, že azyl se udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

33. Krajský soud po prostudování správního spisu a projednání věci přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu žalobních námitek a ve shodě se žalovaným konstatuje, že žalobce nebyl v zemi svého původu pronásledován ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, žalobce žádné skutečnosti o tom, že by vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod v Íránu, za kterou by byl nějakým způsobem postihován, neuvedl. Z jeho výpovědí zcela jasně vyplynulo, že nemá žádné politické přesvědčení, že nikdy nebyl členem žádné politické strany nebo hnutí, nebyl politicky aktivní a nikdy se neangažoval v protistátní činnosti. Podmínky cit. ustanovení pod písm. a) tedy nesplňuje.

34. Krajský soud souhlasí i se závěrem, že žalobcem uváděné důvody žádosti o mezinárodní ochranu nelze hodnotit ani jako důvodné obavy z pronásledování z azylově relevantních důvodů, jak jsou uvedeny shora pod písm. b) cit. ustanovení. To žalovaný odůvodnil na stranách 8 až 13 napadeného rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že žalobcem tvrzené potíže nelze označit za pronásledování z důvodu taxativně vymezených v tomto ustanovení. Předně označil rozpory, které shledal po porovnání výpovědi žalobce a jeho matky, kterou učinili před Policií ČR během řízení o jejich správním vyhoštění s výpověďmi, které učinili v rámci řízení ve

Za správnost vyhotovení: I. S.

věci mezinárodní ochrany, dále při porovnání všech sdělení žalobce v průběhu řízení o mezinárodní ochranu a dále při porovnání sdělení žalobce se sděleními jeho matky v průběhu řízení o mezinárodní ochranu. Z toho dovodil nevěrohodnost a nekonzistentnost žalobcova azylového příběhu.

35. Pokud jde o nevěrohodnost krajský soud předně připomíná, že základní zásadou řízení o udělení azylu, resp. mezinárodní ochrany, je povinnost tvrzení, které vázne toliko na žadateli o mezinárodní ochranu (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, čj. 4 Azs 151/2005-86). Jestliže žadatel neunese svoji část důkazního břemene a nedostojí své povinnosti tvrzení, je nutno mu takovou skutečnost přičítat k tíži (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 2. 5. 2012, čj. 1 Azs 3/2012). K tomu, aby žalovaný mohl určit, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje některou z podmínek zákona o azylu, je nutné, aby srozumitelně, dostatečně určitě a především věrohodně tvrdil skutečnosti, ve kterých spatřuje existenci některé z podmínek pro její udělení. Tato tvrzení je zpravidla nutné porovnat s informacemi o zemi původu, které si před vydáním rozhodnutí žalovaný obstaral. Naproti tomu v případě, že žadatel o udělení mezinárodní ochrany svoji povinnost tvrzení nesplní, a to buď proto, že netvrdí žádné relevantní skutečnosti, nebo že na podkladě jeho rozporuplných nebo neurčitých tvrzení nelze zjistit, jaké jsou skutečné důvody jeho odchodu ze země původu, resp. důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nemůže žalovaný v takovém případě shledat existenci podmínek pro udělení mezinárodní ochrany. Nevěrohodnost žadatele na podkladě uvádění nebo dokládání rozporných tvrzení znemožňuje správnímu orgánu shledat u žalobce podmínky pro udělení azylu.

36. Je logické (a žádoucí), že správní orgán vzal v dané věci v potaz a porovnal údaje žalobcem sdělené v nyní projednávaném řízení o jeho žádosti s údaji sdělenými v předcházejícím řízení o jeho vyhoštění i s údaji, které sdělila jeho matka v řízeních vedených s ní. V posuzovaném případě přitom výpověď žalobce představuje významný důkazní prostředek. Žadatel o azyl totiž mnohdy není schopen doložit ke svým tvrzením žádný důkaz, což je situace převažující, proto jsou důležité a významné právě informace žadatelem sdělené správnímu orgánu, neboť ty v kontextu se zprávami o zemi původu slouží jako podklad pro rozhodnutí. Proto bylo pro posouzení věci žalobce zásadní vyhodnocení věrohodnosti jím prezentovaných obav, se kterými spojil důvody odchodu z vlasti, a potažmo věrohodnosti jeho osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 5 Azs 66/2008).

37. Žalobce jako důvod své žádosti uvedl obavy z trestního postihu ze strany orgánů veřejné moci v zemi původu z toho důvodu, že konvertoval ke křesťanství, a v té souvislosti uváděl i obavy z výhružek ze strany strýce, který je členem Pásdáránu (tj. iránských revolučních gard). Uvedl, že kvůli své konverzi ke křesťanství byl 16 dní ve vazbě a byl vyhozen z vysoké školy. Správní orgán na stranách 8 až 11 podrobně popsal rozpory, které v jednotlivých porovnávaných výpovědích žalobce (či jeho matky) shledal. Nutno podotknout, že při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalovaný na konkrétní rozporná tvrzení žalobce upozornil a dal mu příležitost se k nim vyjádřit a objasnit je. Ze žalobcových reakcí na tyto podněty však vyplývá, že uspokojivá vysvětlení, která by bylo možné akceptovat jako přijatelná, u převážné většiny jeho rozporných tvrzení, neposkytly. Žalovaný se těmito konkrétními momenty ve výpovědích žalobce zabýval v odůvodnění rozhodnutí detailně a krajský soud s většinou jím popsaných rozporů a jejich hodnocením souhlasí. Zejména tak šlo o tvrzení žalobce zachyceném v protokolu sepsaném v řízení o správním vyhoštění, že mu hrozí v Íránu trest smrti za odpadnutí od islámu a konverzi ke křesťanství, naproti tomu při poskytnutí údajů k žádosti v úvodních údajích uvedl, že je ateista (následně uváděl problémy s tím, že v roce 2014 přijal křesťanství), při následném pohovoru k dotazu na vysvětlení tohoto rozporu uvedl, že na začátku byl muslim, zhruba v 19 letech začal konvertovat ke křesťanství, poslední rok a půl, že studoval různá náboženství a dozvěděl se, že Bůh neexistuje, takže je zhruba 1,5 roku ateistou.

Za správnost vyhotovení: I. S.

38. Pokud jde o rozpory v časových údajích v žalobcových tvrzeních, asi nejzávažnější se týká jeho tvrzení o 16denním zadržení ve vazbě, kdy při poskytnutí údajů k žádosti uvedl, že k tomu došlo v zimě roku 2015, při pohovoru k žádosti uvedl jednou rok 2014 pak 2015, při výpovědi během řízení o vyhoštění se o vazbě nezmínil. I kdyby soud připustil žalobcovu argumentaci, že k této chybě mohlo dojít při jeho rychlé snaze o přepočet data na gregoriánský, rozhodně však s rokem 2014 ani s rokem 2015 nesouhlasí s tím související další okolnosti. Žalobce totiž také uvedl, že když byl ve vazbě a otec viděl, že je 16 dní nepřítomný, tak požádal příbuzné a s jejich pomocí byl propuštěn a že když byl propuštěn, tak zavolal otci, ten za ním přijel a žalobce jel pak k němu domů. Otec žalobce však zemřel již v roce 2013 (jak bylo ověřeno i z dokladu o jeho úmrtí předloženém matkou žalobce při soudním jednání). Jestliže se žalobce v další části pohovoru opravil, že byl ve vazbě v zimě roku 2013 a že jeho otec zemřel v roce 2013, pak by s tím bylo v rozporu tvrzení o tom, že jeho přestoupení ke křesťanství vešlo ve známost až v zimě 2014, protože pak by státní orgány neměly vědomost o jeho konverzi a důvod jej zadržet již v roce 2013. S jeho vazebním zadržením pak souvisí i rozpor v samotném tvrzení o průběhu jeho propuštění, neboť uvedl, že když otec viděl, že je 16 dní nepřítomný, tak že požádal příbuzné a možná oni zjistili, že je zadržen a s jejich pomocí pak byl propuštěn. Na jiném místě při pohovoru k dotazu, jaké důsledky pro něho měli zadržení, však uvedl, že o jeho zadržení z důvodu konverze věděli příbuzní již první den zadržení. Krajský soud se tedy shoduje se žalovaným, že o pravdivosti tvrzení žalobce o jeho vazebním zadržení lze důvodně pochybovat. Nesrovnalosti časové se pak týkaly i informací týkajících se domovní prohlídky, odchodu a pobytu v Turecku a incidentu se strýcem žalobce, jak je podrobně popsal žalovaný. K tomu lze dodat i to, že pokud žalobce hovořil o tom, že k nějaké jím popisované události došlo před určitým počtem let či měsíců, pak v takovém případě nemohlo jít o chybu v přepočtu mezi kalendáři, neboť rozdíl v samotné délce trvání jednoho roku mezi naším kalendářem gregoriánským (s křesťanským letopočtem) a kalendářem používaným v Íránu (perským) spočívá pouze v rozdílu několika dnů.

39. Důvodné pochybnosti o vazebním zadržení žalobce umocňuje i to, že žalobce při pohovoru na jednu stranu popsal svůj náboženský život před konverzí ke křesťanství tak, že pochází ze silně nábožensky zaměřené rodiny, že do doby studia na univerzitě byl velmi aktivní, chodil do mešity, do 16 let chodil na všechny ceremoniály, že toto náboženství (ší´itský islám) aktivně praktikoval. Je proto s podivem, že na druhou stranu současně uváděl, že nevěděl, že konverze pro něho bude mít takové velké důsledky, že nečekal takové velké potíže, že nevěděl, že v Íránu je tak velký trest za opuštění víry a konverzi k jinému náboženství. K dotazu správního orgánu na tuto nesrovnalost uvedl, že věděl, že konvertovat z islámu je velký hřích, ale protože neuznává islám, tak neuznává konverzi jako hřích. K opakovanému dotazu uvedl, že si myslel, že to bude tajné a že to nebude nikdo vědět, že věděl, že je to dle zákona trestné, ale nevěděl, že bude jeho případ veřejným.

40. Žalovaný poukázal i na některé rozpory ve výpovědích žalobce a jeho matky. Krajský soud považuje za zásadní to, že žalobce v řízení o správním vyhoštění uvedl, že jeho matka má v Íránu velké problémy z důvodu, že je také křesťanské víry, při pohovoru k žádosti pak uvedl i to, že matka má záznam v rejstříku (z důvodu, že její sestra, před 40 lety členka komunistické strany, jí dala nějaké knihy a matka za to byla ve vazbě) a že na základě této události před 40 lety má v současné době problémy. Matka žalobce však sama ve svém řízení o tom, že by kvůli zmíněné záležitosti měla problémy, tedy jako o důvodu pro podání své žádosti vůbec nehovořila. Rozpory se vyskytly v jejich výpovědích i o tom, co žalobce udělal, aby se strýc nedozvěděl, kde se v Turecku nachází, kdy matka uvedla, že odmítl vyměnit telefonní číslo s tím, že má jediné číslo, která poskytl OSN, žalobce přitom uvedl, že po telefonickém hovoru se strýcem SIM kartu zničil. Rozporně vypovídali i o tom, zda se rodina otce žalobce (tj. i strýc) hlásí ke konkrétní náboženské skupině v rámci ší´itského islámu.

Za správnost vyhotovení: I. S.

41. Žalobci lze přisvědčit pouze potud, že není možno spatřovat rozpor (resp. nikoliv natolik intenzivní) v jeho výpovědích ohledně údajů o křtu, neboť v řízení o správním vyhoštění uvedl, že změnil náboženství na křesťanství přibližně před 6 a půl lety, kdy zemřel jeho otec, nechal se pokřtít. Z takto zapsané výpovědi však nelze jednoznačně dovozovat, že se žalobce nechal pokřtít právě před 6 a půl lety s ne později (při pohovoru k žádosti uvedl, že se nechal pokřtít až dva měsíce po příjezdu v Turecku). Natolik intenzivní rozpor neshledává krajský soud ani v rozdílných tvrzeních žalobce a jeho matky o tom, od koho se strýc žalobce dozvěděl o odchodu žalobce do Turecka. Rovněž nelze bez dalšího jako nelogické zcela vyloučit tvrzení o tom, že strýc vyvíjel tlak na matku žalobce, aby se stala jeho manželkou. Těchto několik zmíněných korekcí v hodnocení žalovaného však v souhrnu dalších zjištěných rozporů nemá vliv na celkový závěr.

42. Azylový příběh žalobce tedy není možné z důvodu shora zmíněných rozporů a nesrovnalostí označit ve svém souhrnu za věrohodný a konzistentní a nevěrohodnost tvrzení žalobce tak ve svém důsledku zpochybňuje i odůvodněnost jím sdělených obav. Shora popsané rozpory a nesrovnalosti (vyjma těch, které jsou uvedeny v předchozím odstavci) lze i dle krajského soudu označit za podstatného charakteru, týkající se právě žalobcem tvrzených azylových důvodů, a tedy o nikoliv dílčí nepřesnosti nebo pouhým omylem či nepřesným překladem vysvětlitelné rozpory a bezpochyby snižují věrohodnost tvrzení žalobce. Rozhodně nešlo o nepatrné ospravedlnitelné nepřesnosti ve výpovědi žalobci či o nedostatek znalostí žalobce o křesťanství, jak namítl v žalobě. Krajský soud se na základě uvedeného ztotožňuje se žalovaným v jeho závěru, že tvrzení žalobce o jeho potížích ve vlasti a z toho důvodu jeho ohrožení v případě návratu, nejsou ve svém souhrnu konzistentní a proto ani důvěryhodná.

43. Krajský soud souhlasí se žalovaným i v tom, že v žalobcem uváděných skutečnostech by navíc nebylo možno shledat odůvodněnost jeho obav z pronásledování i pokud by nebyla shledána nevěrohodnost jím uváděného azylového příběhu. To žalovaný podrobně popsal na stranách 11 až 13 napadeného rozhodnutí. Pokud by tedy bylo odhlédnuto od nevěrohodnosti žalobcových tvrzení, pak nelze přehlédnout, že po svém 16denním zadržení neměl ve vlasti žádné problémy s íránskými státními orgány, a to po celé dva roky až do odjezdu do Turecka (tj. pokud je pravdou, že byl v Turecku cca 3 a půl roku), nebyl ani z ničeho oficiálně obviněn. Pokud žalobce označil za původce svých problémů (a pronásledování) svého strýce, pak současně uvedl, že požíval i jeho ochrany, neboť jej bránil proti státním orgánům, žalobce s ním byl v kontaktu, a to i po odjezdu do Turecka. Rovněž opakovaně uvedl, že se nejedná o zájem íránského státu o jeho osobu, nýbrž o zájem jeho strýce, který jej chce trestat. O tom, že popisované problémy by žalobce nemohl pociťovat natolik palčivě, svědčí i to, že o mezinárodní ochranu požádal až ve chvíli, kdy byl po příletu do ČR při cestě do Velké Británie zadržen, neboť se prokázal padělaným cestovním dokladem, a hrozilo mu správní vyhoštění. Předtím žil cca 3 roky v Turecku, kde objektivně k žádnému problému vůči jeho osobě nedošlo (kromě ekonomických, které však nemohou být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany). V případě žalobce tedy nebyly splněny podmínky § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť nedošlo k jeho pronásledování ve smyslu uvedeného ustanovení a jeho obavy z pronásledování nemohou být odůvodněné.

44. V této souvislosti nutno poznamenat, že skutečně není povinností žadatele o azyl prokazovat, že byl ve vlasti pronásledován. To však žalovaný obecně vůbec netvrdil, neboť z kontextu odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že žalobci vytkl nepředložení jím slíbených dokladů (obvinění na základě angažmá v hnutí proti bezpečnosti státu, registraci pod UNHCR v Turecku, potvrzení o křtu v Turecku) za situace, kdy žalobce sám vypověděl, že je má k dispozici nebo že je schopen je obstarat. Navíc právě jejich předložením mohl žalobce případně rozptýlit pochybnosti i pravdivosti svých tvrzení. Z rozhodnutí žalovaného nevyplývá ani to, že by obecně považoval zemi původu žalobce v otázce pronásledování odrodilců od jediné státní víry za bezpečnou zemi. V daném případě, jak je shora uvedeno, však dospěl k závěru o

Za správnost vyhotovení: I. S.

nevěrohodnosti jeho azylového příběhu. To samé platí, pokud jde o výtku žalobce, že se žalovaný nevypořádal s otázkou životní situace lidí, kteří patří mezi politické odpůrce systému a mezi něž by měl být v případě návratu zařazen.

45. Závěrem nutno připomenout, že mezinárodní ochranu ve formě azylu lze udělit pouze osobě, která byla v zemi původu pronásledována ze strany tamních státních orgánů pro své politické aktivity, nebo má v případě svého návratu do země původu odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, národnosti, pohlaví, náboženství či příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů. V případě žalobce však tyto důvody shledat nelze.

46. Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 (azyl za účelem sloučení rodiny) a dle § 14 (humanitární azyl) zákona o azylu. V tomto směru žalobce vůči napadenému rozhodnutí žalovaného žádné konkrétní námitky, a to zejména ve vztahu k humanitárnímu azylu, ač je uveden ve výčtu ustanovení, dle kterých měla být žalobci udělena mezinárodní ochrana, nevznesl.

47. Žalobce v žalobě namítal, že kromě podmínek dle ustanovení § 12 zákona o azylu, splňuje i podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

48. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování.

49. V odůvodnění této části rozhodnutí vycházel žalovaný jak z informací sdělených žalobcem, tak z informací získaných v průběhu správního řízení. Ty lze označit za transparentní, objektivní a aktuální v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí a žalovaný se vypořádal s nimi při posuzování skutečnosti, zda žalobci hrozí pro případ návratu vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Dospěl k závěru, že tomu tak není, přičemž správně uvedl, že článek 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání je nutno ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva vykládat tak, že pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení článku 3 zmíněné úmluvy. Aby bylo možné pokládat trest za ponižující a aplikovat na něj zmíněný článek 3, musí ponížení a pokoření, které jej provázejí, dosáhnout mimořádného stupně úrovně, jejíž ohodnocení závisí na souhrnu všech okolností případu. Takové nebezpečí přitom lze shledat pouze tam, kde hrozí reálně a bezprostředně, nikoliv tam, kde nastat nemusí či může nastat jedině v případě přidružení se jiných okolností nebo skutečností, které dosud nelze předjímat.

50. Žalovaný se z pohledu doplňkové ochrany opětovně zabýval žalobcem tvrzenými důvody pro udělení mezinárodní ochrany na stranách 15 až 17 napadeného rozhodnutí. Krajský soud po zhodnocení výpovědí žalobce, věrohodnosti jeho tvrzení (k tomu viz shora), okamžiku podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a podkladových informací, nedospěl k závěru, že by mu

Za správnost vyhotovení: I. S.

v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy pro některý z důvodů dle 14a odst. 2 zákona o azylu. Po provedeném přezkumu má soud za to, že žalovaný se dostatečně a přezkoumatelným způsobem zabýval všemi zákonnými důvody pro udělení některé z forem doplňkové ochrany, jakož i posouzením hledisek vážné újmy dle § 14a odst. 2 zákona a azylu, a proto se s jeho závěry a odůvodněním i této části rozhodnutí ztotožňuje a odkazuje na ně, jak připouští rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. Nejvyššího správního soudu. Krajský soud opakuje, že azylový příběh žalobce byl shledán nevěrohodným (viz shora), tudíž ani nelze hovořit o tom, že by mu hrozilo skutečně reálné nebezpečí vážné újmy v případě návratu do vlasti. Žalobce za svého pobytu ve vlasti nebyl terčem jednání, které by bylo možné považovat za mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, a to i přes jím tvrzené obvinění z jednoho z nejtěžších porušení zákona v Íránu, tedy odpadlictví od islámu, jež mělo být dle žalobce navíc íránským úřadům známo, neboť jak tvrdil, byl v této souvislosti na 16 dní zadržen.

51. Žalovaný se vypořádal i s otázkou, zda by žalobci mohla hrozit nějaká újma v souvislosti s tím, že se navrací ze zahraničí po té, co podal žádost o azyl, přičemž žádné takové nebezpečí zjištěno nebylo. Obecně nehrozí stíhání ani navrátilcům, kteří z Íránu vycestovali nezákonně, pokud by tyto osoby měly nějakou pozornost státních orgánů (např. politicky aktivní), hrozil by trest pravděpodobně v podobě pokuty, ale neexistuje skutečné nebezpečí uvěznění.

52. Přisvědčit musí krajský soud i závěru, že vycestování žalobce není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

53. Pro úplnost lze poznamenat, že ustanovení § 14b zákona o azylu upravuje doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny. V tomto směru však žalobce žádné důvody neuváděl a žalobní námitky nevznesl.

54. Nutno dodat, že matkou žalobce předložené listiny při soudním jednání dne 17. 3. 2020 nemohly na závěru ve věci nic změnit. Předložená fotografie osoby, která je oblečena ve vojenské uniformě (dle tvrzení matky žalobce se má jednat o jejího švagra, tj. strýce žalobce), nemůže doložit, že jde o vlivného člověka v Íránu. Ale i kdyby vlivnou osobou byl, fotografie nemůže nikterak prokazovat tvrzené potíže s ním. Předložený úmrtní list manžela matky žalobce, tj. otce žalobce, dokládá pouze datum jeho úmrtí. Předložená fotokopie certifikátu o absolvování kurzu češtiny matkou žalobce, kopie fotografií, z nichž má být zřejmé, že v Íránu pracovala jako učitelka a fotokopie diplomu z univerzity o absolvování studia oboru právo nemá pro posouzení relevantnosti důvodů pro udělení mezinárodní ochrany žalobci žádný význam. Ani vyjádření kazatele Sboru církve bratrské ze dne 10. 3. 2020, které se navíc týká pouze matky žalobce, nemohlo na posouzení důvodnosti žádosti žalobce o mezinárodní ochranu nic změnit. Vyplývá z něj totiž pouze to, že od srpna 2019, kdy kazatel této církve začal pracovat se žadateli o azyl v pobytovém středisku, má matka žalobce zájem seznamovat se s křesťanstvím a snahu integrovat se do české společnosti.

55. Nutno znovu připomenout, že mezinárodní ochrana ve smyslu zákona o azylu je právním institutem výjimečným, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu, nikoliv však před jakýmikoli negativními jevy v zemi jeho původu, nýbrž jen z důvodů upravených v zákoně o azylu.

56. Krajský soud na základě výše uvedeného uzavírá, že neshledal namítané vady správního řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, dle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno na základě dostatečně zjištěného stavu věci (§ 3 správního řádu), žalovaný rovněž dostatečně odůvodnil, proč žalobci nelze udělit některou z forem mezinárodní ochrany (§ 68 odst. 3 správního řádu), přičemž neporušil ani zásadu volného hodnocení důkazů.

VII. Závěr a náklady řízení

Za správnost vyhotovení: I. S.

57. S ohledem na shora uvedené krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

58. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný náhradu nákladů nenárokoval a ze spisu nevyplývá, že by mu v průběhu řízení před krajským soudem nějaké náklady nad běžnou úřední činnost vznikly.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s. ř. s.).

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, který o ní také rozhoduje.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Hradec Králové 19. března 2020

Mgr. Helena Konečná v. r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: I. S.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru