Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Az 12/2011 - 41Rozsudek KSHK ze dne 09.09.2011

Prejudikatura

5 Azs 66/2008 - 70

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Azs 20/2012 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

28 Az 12/2011-41

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Sedmíkovou ve věci žalobce: O. G., proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2011 čj. OAM-205/VL-07-ZA12-2009, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce požádal dne 24. 3. 2009 Českou republiku o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že z Nigérie vycestoval v březnu 2009 pro potíže s úřady, konkrétně s vládou. Byl místopředsedou studentské nevládní organizace Greater Tomorrow Youth Organization (dále GTYO) a z titulu svých aktivit došlo k jeho fyzickému napadení, vyloučení ze studií na vysoké škole a k únosu jeho bratra. Zemi opustil letecky za pomoci druhé osoby, cestovní doklad si sám nevyřizoval, vše zařídil dotyčný muž. Možnost návratu vylučuje, neboť by mohla i nadále pokračovat jeho perzekuce ze strany osob, které se tohoto násilí dopouštěly v minulosti.

Pokračování 28Az 12/2011

Žalovaný vyhodnotil přednesené informace na pozadí zpráv o Nigérii, které k případu shromáždil a rozhodl tak, že žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13 § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v platném znění (dále jen zákon o azylu), neudělil.

Ten ve včasné žalobě namítal pochybení správního orgánu, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí o jeho žádosti. Žalovanému vytýkal nesprávné vyhodnocení nebezpečí, které žalobci v Nigérii hrozilo a o němž lze předpokládat, že by pokračovalo v případě jeho návratu. Zdůraznil, že zprávy shromážděné žalovaným podporují jeho přednes ve smyslu použití násilí k prosazování politických cílů. Připomněl, že pomoc kompetentních orgánů nevyhledal, neboť vzhledem ke svým aktivitám mohl předpokládat, že se žádné ochrany nedovolá. Informace o Nigérii dle jeho přesvědčení a zkušeností neodpovídají faktickému životu a realitě. Trval na zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve velmi obsáhlém a precizním vyjádření s datem 11. dubna 2011 zopakoval jednotlivé žalobní námitky, provedl výčet informací, ze kterých při rozhodování čerpal a jednoznačně se proti žalobcovým výtkám ohradil. Popsal žalobcem tvrzené problémy a vyzdvihnul, že žalobce Zdůraznil, že v řízení bylo postupováno standardně, správní orgán vycházel při rozhodování jak z informací poskytnutých žalobcem, tak z informací o Nigérii, které si za účelem potřeby objektivního rozhodování opatřil z různých informačních zdrojů. Dle tvrzení žalobce tento není dále činný v organizaci GTYO, není v kontaktu se žádnými jejími členy. Ze Zprávy MZ USA ze dne 11. března 2010 – o dodržování lidských práv v Nigérii přitom možnost domoci se ochrany v zemi žalobce vyplývá. Dotyčný, ačkoli inteligentní, vzdělaný a mladý muž, nikdy své konkrétní potíže neřešil, pomoc kompetentních orgánů či nevládních organizací nevyhledal. Další informace skýtají dostatečný podklad pro závěr o fakticky možném a bezpečném návratu žalobce do země. Rozhodnutí bylo dle přesvědčení správního orgánu vydáno v souladu se zákonem, obavy žalobce považoval za neopodstatněné a trval na zamítnutí žaloby.

Po zjištění, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou, projednal soud žalobu za přítomnosti obou účastníků a tlumočníka anglického jazyka. V mezích vytčených žalobními body poté přezkoumal napadené rozhodnutí (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). Žalobce setrval na jím poskytnutých informacích a žalobních námitkách. Potvrdil, že stěžejním problémem bylo jeho členství v GTYO, v případě návratu do země by nemohl studovat a navíc poukázal na permanentní stav násilí pro Nigérii běžný. K vyloučení ze studia došlo na počátku roku 2009, v Nigérii nadále žijí jeho rodiče a sourozenci. Žádné listinné důkazy ke svým tvrzením nemá k dispozici, z obav o bezpečnost rodiny proto nepožádal o jejich obstarání a následné zaslání do České republiky.

Pověřená pracovnice žalovaného upozornila na dílčí rozpory v původních přednesech žalobce, které se týkaly např. doby jeho vyloučení ze studia či únosu bratra. Poukázala na skutečnost, že žalobce nikdy nebyl schopen označit konkrétního původce svých potíží, nevyhledal pomoc kompetentních orgánů a přitom postupně stupňoval obsah činnosti organizace GTYO a intenzitu svých potíží. Navíc Pokračování 28Az 12/2011

upozornila, že na veřejně dostupných informačních zdrojích se nepodařilo zajistit o dané organizaci žádné informace. Při jednání nedošlo ke změně procesních postojů stran sporu, soudu nebyly činěny další návrhy na doplnění dokazování.

Právní rámec projednávané věci je upraven následovně: mezinárodní ochranu lze podle § 28 odst. 1 zákona o azylu udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany: shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle §§ 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud správní orgán dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, v souladu se zákonem posoudí, zda-li cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Podle ust. § 12 písm. a) zákona o azylu udělí azyl, bude-li v řízení zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo dle písm. b) je zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Při rozhodování o žádosti samotného žalobce vycházel správní orgán z informací poskytnutých žalobcem v žádosti ze dne 23. 4. 2009, doplněných v pohovorech konaných dne 21. 4. 2009 a 20. 1. 2011. Dokazování doplnil souborem informací hodnotících situaci v Nigérii s přihlédnutím k obsahu informací uváděných žalobcem. Jednalo se o standardní zprávy z obvyklých informačních zdrojů, které zachycovaly situaci v otázce dodržování lidských práv a svobod v Nigérii, včetně otázky návratu neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu – konkrétně správní orgán disponoval Informací Ministerstva vnitra Velké Británie ze 14. dubna 2009 obsahující směrnici pro posuzování žádostí o azyl, Zprávou o zemi téhož ministerstva z 5. prosince 2008 a 15. ledna 2010, Zprávou International Cisis Group z 30. května 2007, Zprávou Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Nigérii v roce 2008 z 25. února 2009 a toutéž zprávou hodnotící období roku 2009 vydanou dne 11. března 2010. Žádost žalobce dále posuzoval na pozadí Informace Švýcarské organizace pro pomoc uprchlíkům, Alexandra Geiser, z 12. dubna 2010, vycházel z Informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky čj. 98318/2010-LPTP ze dne 16. března 2010 – z ní lze mimo jiné vysledovat postup při podávání žádosti o vstupní vízum do České republiky, který se výrazně liší od popisu učiněného žalobcem a spolu s dalšími nesrovnalostmi tak zpochybňuje jeho přednes. Soubor informací doplnil o aktuální situaci v Nigérii dle databáze ČTK.

Označené zprávy mimo jiné zaznamenají reálnou možnost vnitřního přesídlení, byť bez rodinného zázemí může být jedinec vystaven hospodářským a sociálním problémům. možnost žádat ochranu u státních orgánů včetně nevládních organizací, potvrzují poměrně nejednoduchou vnitropolitickou situaci včetně faktu, že k prosazování politických cíle je zejména při komunálních volbách exkalace násilí s využitím mládeže. To vše na pozadí faktu, že od získání nezávislosti je Nigérie po převážnou dobu vojenskou diktaturou a systémem více politických stran, kdy členství v nich umožňuje přístup k moci a funkcím. Policejní a justiční systém je zasažen korupcí, efektivita a nezávislost těchto institucí je na celostátní úrovni ovšem vyšší.

Pokračování 28Az 12/2011

Pro celkové posouzení příběhu žalobce, zejména jeho přesvědčivosti a věrohodnosti, což je postup, který krajský soud aplikuje zejména za situace, kdy nejsou k dispozici konkrétní důkazy, považuje soud za potřebné alespoň stručně zaznamenat nejzásadnější přednesy učiněné žalobcem v průběhu řízení před správním orgánem. Žalobce jako státní příslušník Nigérie přicestoval do České republiky v březnu 2009 a v tomtéž měsíci požádal o udělení mezinárodní ochrany. Za důvod svých potíží označil členství v nevládní studentské organizaci GTYO založené profesorským sborem univerzity v Port Harcourtu. Zde studoval geologii a ze studií byl vyloučen ve třetím ročníku pro své aktivity v GTYO. Ta měla dle jeho prvního přednesu bojovat za osvětu mládeže, informovat o problému AIDS, důležitosti vzdělání, snažit se zastavit politický zmatek, upozorňovala na politický zmatek, únosy bílých osob, obchodování s dětmi, pořádala finanční sbírky, konala návštěvy v nemocnicích či vězeních, poskytovala materiální pomoc apod. Žalobce měl působit na pozici místopředsedy, resp. víceprezidenta. Potvrdil, že organizace jako taková nespolupracovala se žádnou z politických stran v Nigérii. Samotný žalobce byl v jednom případě unesen neznámými lidmi, mučen a pálen. Následně byl v březnu 2009 vyloučen ze studia a došlo k únosu jeho bratra. Dané události spojoval se svým členstvím v GTYO. Takto prezentoval žalobce GTYO v pohovoru konaném dne 21. 4. 2009.

V pohovoru ze dne 20. 1. 2011 již doplnil, že došlo k vraždě předsedy jejich organizace a téměř s jistotou spojil tento čin s vládními kruhy. Tvrdil, že vláda chtěla jejich organizaci využít ve volbách k tomu, aby oslovovali mládež a ta následně volila určité politické strany. Dále prý chtěli pomoci při kampani na prezidentské volby. K tomu organizace ochotná nebyla a „mládež“ nabádala, nechť „volí podle rozumu“. Konkrétně po žalobci chtěli, aby se zapojili do členství „v jedné z politických stran“. Na konkrétní otázku, které strany se daná situace měla týkat, vyjmenoval žalobce několik zkratek politických stran s vysvětlením, že není činný v politice, a proto jejich názvy nezná. Uvedl, že sám za sebe pomoc kompetentních orgánů nevyhledal, s organizací GTYO ani se žádným z jejích členů není ve styku. Na policii se kvůli žalobci a jeho bratrovi měl obrátit jejich otec, nicméně policie měla zůstat nečinná. Vyloučení ze školy tentokrát časově zasadil na konec listopadu 2008. Je namístě zdůraznit, že se jednalo o reakci na jasně formulovaný dotaz. Okolnosti odchodu popsal tak, že mu v jenom baru poté, kdy vyslechl žalobcovy potíže včetně problému s únosem jeho bratra, nabídl pomoc „jeden bílý muž“. Naposledy s ním hovořil v lednu 2009, v únoru odejel s dotyčným do Lagosu a spolu vycestovali do České republiky.

K únosu bratra S. se poprvé vyjádřil v žádosti ze dne 24. 3. 2009. Pod otázkou číslo 20 uvedl: „ Tento měsíc byl unesen můj bratr S.“. V pohovoru, jehož obsah je popsán v předchozím odstavci, nicméně uvádí, že potíže svého bratra řešil v baru s bílým mužem, se kterým naposledy hovořil v lednu 2009. Otázku svého vyloučení ze studia situoval žalobce bezprostředně po svém příjezdu do měsíce března 2009. V lednu 2011 ovšem na tutéž otázku spontánně odpověděl tak, že k vyloučení došlo v listopadu 2008. Časový nesoulad a zjevná nelogičnost uváděných informací vede krajský soud k témuž závěru, který ohledně možné objektivity žalobcova příběhu přijal správní orgán, tj. soud nahlíží na žalobcův příběh

Pokračování 28Az 12/2011

jako na události cíleně smyšlené a vedené snahou pokusit se v řízení o mezinárodní ochraně docílit legalizace pobytu na území České republiky.

Pokud by krajský soud vycházel ze žalobcových informací, pak je nutné zdůraznit, že fakta měl předkládat student vysoké školy, který absolvoval již tři roky studia a navíc se od počátku angažoval jako viceprezident organizace GTYO. Byť by krajský soud připustil odlišnou mentalitu a sociálně-kulturní podmínky prostředí, ve kterém vyrůstal žalobce, nemůže nicméně pominout, že se prezentoval jako vysokoškolský student a čelní funkcionář studentské organizace. Lze tak oprávněně očekávat nemalou míru inteligence. Proto krajský soud sdílí, v důsledku výše popsaných rozporů, neurčitých odpovědí a celkových neznalostí politického prostředí Nigérie, závěr správního orgánu o nevěrohodnosti a zjevné účelovosti žalobcových tvrzení.

V ostatním si krajský soud dovoluje odkázat na obsah odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, kdy jím zjištěné a následně přijaté a odůvodněné závěry plně akceptuje. Pro tento postup nalezl krajský soud oporu v rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005-130: „ I. Je-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil.“ Krajský soud je přesvědčen, že žalobce se seznámil se základními společensko-politickými problémy, které charakterizují současnou situaci v Nigérii a využil dané informace pro svůj konkrétní příběh. Celková neznalost konkrétnějších reálií (neznámé osoby, neznámý bílý muž, neznalost politických stran apod.) a zejména zjevné nesrovnalosti v jeho příběhu soudu nedovolily žalobcově verzi uvěřit.

Žalobce nepředložil krajskému soudu žádné důkazy, které by alespoň částečně dokladovaly pravdivost jeho příběhu. V konkrétním případě tedy neměl krajský soud jinou možnost, stejně tak jako správní orgán, nežli posuzovat a vyhodnotit reálnost, pravdivost a přesvědčivost příběhu žalobce. V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 30.9.2008, čj. 5 Azs 66/2008-70 (Ej 549/2008) se uvádí následující: „Pokud jde o břemeno důkazní, to je již výrazněji rozloženo mezi žadatele o mezinárodní ochranu a žalovaného. Prokazovat jednotlivá fakta je povinen primárně žadatel, nicméně žalovaný je povinen zajistit k dané žádosti o mezinárodní ochranu maximální možné množství důkazů, a to jak těch, které vyvracejí tvrzení žadatele, tak těch, co je podporují. V mnoha případech však musí žalovaný rozhodovat za důkazní nouze, tj. tehdy, když není ani žadatel ani žalovaný schopen doložit či vyvrátit určitou skutečnost či tvrzení žádným přesvědčivým důkazem. V takových případech zůstává jediným důkazním prostředkem výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává posouzení celkové věrohodnosti žadatele a posouzení pravděpodobnosti, zda k události opravdu došlo podle výpovědi žadatele.“

Krajský soud při úvahách o věrohodnosti žalobcova příběhu hodnotil veškeré dostupné informace, které žalobce v průběhu řízení správnímu orgánu uvedl.

Pokračování 28Az 12/2011

Krajský soud ve svých rozsudcích při respektování judikatury Nejvyššího správního soudu v Brně (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2006, čj. 6 Azs 386/2004-40) opakovaně zdůrazňuje, že „pro případ, kdy není žadatel o azyl schopen doložit ke svému tvrzení o důvodech odchodu žádný důkaz, což je situace převažující, musí si být jednoznačně vědom důležitosti informací vyřčených před správním orgánem. Ty totiž v kontextu se získanými zprávami o zemi původu posléze slouží jako podklad pro rozhodnutí. Váhavé, vyhýbavé či nepřesné informace, které navíc žadatel v průběhu řízení ještě mění, jsou v závěru při porovnání s objektivními informacemi chápány jako účelové, nevěrohodné a pro azylové řízení nedostatečné. Je totiž nutno vycházet z toho, že udělení azylu je institut výjimečný, když jeho účelem je poskytnout ochranu jen tomu, kdo cítí skutečnou obavu z pronásledování z důvodů v zákoně o azylu uvedených. Pravdivost tvrzení žadatele a hodnověrnost jeho osoby jsou přitom základem, z něhož se v azylovém řízení nutně vychází, neboť skutečnosti, o kterých žadatel tvrdí, že byly důvodem jeho odchodu či důvodem vzniku jeho obav z návratu, mohou být ověřeny zpravidla jen rámcově. Potřebnou věrohodnost přitom sama osoba, a tím i její příběh, nutně ztrácí, pakliže je nepravdivost jejích tvrzení zjištěna nebo jde-li o tvrzení, která jsou v celkovém kontextu věci nemožná a vyloučena. A to je právě daný případ, když ve výpovědích žalobce byly zjištěny zásadní a výše zaznamenané nesrovnalostí.“

Vzhledem ke skutečnostem popsaným v tomto odůvodnění i krajský soud uzavřel, že příběh žalobcem předestřený správnímu orgánu je příběhem – s ohledem na rozpory ve zcela zásadních časově-faktických údajích - účelově vymyšleným. V Nigérii nadále žije žalobcova rodina, potvrdil své kontakty se sestrou. Je tak zjevné, že zázemí v případě návratu i nadále existuje a rodinné vazby přerušeny nebyly. Okolnosti, které žalobce přivedly do řízení o udělení mezinárodní ochrany, se soudu nepodařilo rozkrýt. Je nicméně přesvědčen, že předložená verze jeho příběhu je smyšlená a za dané situace nezakládá možnost udělení některé z forem mezinárodní ochrany.

Pokud správní orgán dospěl k závěru, že v případě žalobce neshledal azylově-relevantní důvody, pak se krajský soud k tomuto závěru přiklání. Správní řízení probíhalo ze strany žalovaného korektně, informace o zemi původu umožnily odpověď na všechny potřebné otázky – možnost vnitřního přesídlení, možnost dovolat se ochrany u státních orgánů včetně možnosti návratu bez reálného rizika jakýchkoli následků. Lze v zásadě shrnout, že krajský soud by nemohl s ohledem na způsob poskytování informací žalobcem požadovat po správním orgánu větší míru objektivity a snahy zjistit v případě žalobce pravdu, nežli činil v konkrétním případu žalobce vzhledem k charakteru informací žalobcem a jeho manželkou předneseným a jejich celkově nepřesvědčivé výpovědi.

Za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající a taktéž náležitě odůvodněné považuje krajský soud i neudělení azylu dle § 13 a 14 zákona o azylu. V smyslu obsahu § 13 zákona o azylu nebyla v daném případě žádná tvrzení ze strany žadatele činěna. Rozhodnutí správního orgánu, v němž bylo použito správního uvážení (§ 14 tzv. humanitární azyl), může soud přezkoumat jen po

Pokračování 28Az 12/2011

formální stránce a po věcné stránce pouze v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené správním uvážením. Soud uvážil, že rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu je v souladu se zákonem. Ten měl dostatek podkladů (konkrétních zpráv a informací – přesně citovány v napadeném rozhodnutí a to i od samotného žalobce, z nichž nebylo možno na případnou důvodnost tohoto postupu usoudit) pro rozhodnutí ve smyslu § 14 zákona o azylu a posoudil neudělení azylu podle tohoto ustanovení v mezích stanovených zákonem. Soud má tedy za to, že rozhodnutí žalovaného o neudělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu je v souladu se zákonem a jednoznačně respektuje judikaturu Nejvyššího správního soudu v Brně. Jedná se například o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, čj. 5 Azs 105/2004 či o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004-55, ve kterém se uvádí: „ Smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“

Při posuzování otázky naplnění důvodů pro možnost udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak předpokládá ust. § 14a a § 14b zákona o azylu, správní orgán zkoumal, zda-li na žalobce lze žalobce nesplňuje důvody. Obsah ust. § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu v sobě prakticky zahrnuje dřívější úpravu spočívající v tzv. překážce vycestování. V této úvaze vyšel správní orgán jak z informací žalobce, tak zejména z již výše zmiňovaných zpráv. Ani v tomto závěru neshledává krajský soud žalobní námitku důvodnou. Negativní rozhodnutí žalovaný opřel o konkrétní cíleně se vztahující k tvrzeným obavám žalobce. Informace MZV České republiky ze 16. března 2010 či Informace Švýcarské organizace pro pomoc uprchlíkům z 12. dubna 2010 dávají jasnou odpověď v tom směru, že návratem žalobce do země původu nebude porušena zásada non-refoulement. Nejvyšší správní soud v Brně ve svém rozsudku ze dne 25.7.2005 čj. 5 Azs 116/2005 konstatoval: Postupuje-li Ministerstvo vnitra ve věcech azylových tak, že se ujímá odpovědnosti za náležité zjištění reálií o zemi původu, ale po žadateli o azyl žádá, aby unesl důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby, odpovídá to výkladu čl. 4 bodu pátého tzv. kvalifikační směrnice Evropské Unie (směrnice č. 2004/83/EC z 29. 4. 2004, o minimálních zárukách pro udělování a odnímání statusu uprchlíka a komplementárních forem ochrany v členských státech).“

Závěr správního orgánu, že žalobce nesplňuje důvody k udělení tzv. doplňkové ochrany tak, jak umožňuje ust. § 14a zákona o azylu, krajský soud podporuje a tento závěr opírá o rozbor žalobcova případu ve vztahu k informacím o zemi původu tak,

Pokračování 28Az 12/2011

jak již zachytil v tomto odůvodnění. Tvrzení ve smyslu § 14b zákona o azylu činěna nebyla.

Krajský soud po zhodnocení příběhu žalobce s přihlédnutím k situace v zemi původu žalobce uzavřel, že správní orgán posoudil příběh žalobce z hlediska taxativně zákonem vymezených podmínek pro udělení mezinárodní ochrany formou azylu či formou doplňkové ochrany způsobem naprosto zákonným. Vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl v žalobě takové skutečnosti, které by závěr rozhodnutí žalovaného zpochybnily, dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti neúspěšnému žalobci. Žalovaný však náhradu nákladů v řízení před soudem nepožadoval, a proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti pravomocnému rozhodnutí je přípustná kasační stížnost, kterou lze podat z důvodů a za podmínek uvedených v § 102 a násl. s.ř.s. ve lhůtě dvou týdnů po doručení rozhodnutí.

Kasační stížnost je třeba podat ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Nejvyššího správního soudu v Brně, který o ní bude rozhodovat. Nemá-li účastník vysokoškolské právnické vzdělání, musí být zastoupen advokátem.

V Hradci Králové dne 9. září 2011 JUDr. Marcela Sedmíková, v. r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru