Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

8 Co 2017/2014Usnesení NS ze dne 27.11.2014

HeslaSvéprávnost (o. z.)
Opatrovník
KategorieA
Publikováno1/2016 Sb. rozh. civ.
EcliECLI:CZ:KSCB:2014:8.CO.2017.2014.1
Dotčené předpisy

§ 37 odst. 1 předpisu č. 292/2013 Sb.


přidejte vlastní popisek

8Co 2017/2014-130

USNESENÍ

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Völflové a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Pavla Toufara ve věci posuzované E. Ch., zastoupené Bc. Hanou Gregorovou, bytem Praha 4, Plevenská 3113/1, o přezkumu svéprávnosti, za účasti Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích, o odvolání Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích do rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25.8.2014, č.j. 1 P 112/2014-116, takto:

Rozsudek soudu prvního stupně sezrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem Okresní soud ve Strakonicích omezil posuzovanou E. Ch. ve svéprávnosti zcela, ustanovil této opatrovníkem Bc. Hanu Gregorovou, nar. 30.6.1958, bytem Praha – Modřany, Plevenská 3113/1, upustil od doručení rozsudku posuzované, nepřiznal státu právo na náhradu nákladů řízení, stejně jako žádnému z účastníků. V odůvodnění rozsudku okresní soud odkázal na závěry znaleckého posudku a výpověď znalkyně MUDr. Dany Dvořákové, tedy že posuzovaná trpí duševní poruchou – syndromem demence ve stupni těžkém, když porucha nemá přechodný charakter a není léčbou ovlivnitelná. Porucha způsobuje, že posuzovaná není schopna samostatného života, nedokáže se obstarat a zajistit ani nejzákladnější fyziologické a duševní potřeby a je odkázána na 24 hodinovou péči v domově se sociální službou. Není schopna se podepsat a nezvládne ani nejjednodušší početní operace, ztratila schopnost čtení a psaní, neporozumí obsahu jakéhokoliv textu. Posuzovaná nechápe smysl právních úkonů ani v jejich nejjednodušší podobě, nechápe hodnotu peněz. Má zcela rozpadlé myšlení a emotivitu, došlo k rozpadu osobnosti. Posuzovaná není schopna zúčastnit se řízení a být vyslechnuta, pochopit význam rozhodnutí ani smysl právních úkonů. Soud prvního stupně přistoupil k zbavení svéprávnosti u posuzované zcela (a nepostupoval tak dle závěrečného návrhu státního zástupce, neboť posuzovaná není schopna vykonávat v podstatě žádné jednání, a proto navrhované negativní vymezení za dané situace není namístě). Opatrovníkem byla jmenována Bc. Hana Gregorová, která má s výkonem této funkce zkušenosti z předchozí doby a práva a povinnosti z výkonu funkce pro ni vyplývající jsou jí známy. S ohledem na zdravotní stav posuzované bylo upuštěno od doručení rozhodnutí.

Rozsudek napadlo odvoláním Okresní státní zastupitelství ve Strakonicích s tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když od 1.1.2014 je účinný nový občanský zákoník, který upravuje nově i institut řízení o omezení svéprávnosti. Je sice zřejmé, že ze znaleckého posudku vyplývá, že posuzovaná není schopna žádného samostatného jednání, se svým okolím nekomunikuje a došlo k rozpadu osobnosti, nicméně omezení svéprávnosti zcela není v souladu s právní úpravou. Intervenující státní zástupce se snažil o široké vymezení ve formě negativní, tzn. toho, co posuzovaná nemůže. Lze sice namítnout, že takto formulované negativní vymezení není vyčerpávající, ale obsahuje to nejzákladnější, co je k ochraně zájmů posuzované potřeba. Z protokolu o jednání soudu prvního stupně ve věci dne 25.8.2014 pak vyplývá, že státní zástupce navrhl posuzovanou omezit ve svéprávnosti k právním úkonům především v tom směru, že není způsobilá nakládat s majetkem, posoudit poskytnutí zdravotních služeb a důsledky jejich poskytnutí, není schopna uzavírat smlouvy o sociálních službách, způsobilá žádat o dávky státní sociální podpory a dávky hmotné nouzi. Není způsobilá jednat v pracovněprávních vztazích, zejména uzavírat pracovněprávní smlouvy, měnit či vypovídat nájemní smlouvy, není způsobilá k výkonu rodičovské odpovědnosti, k uzavření manželství, k jednání ve věcech osvojení či udělení souhlasu k osvojení a ke správě cizího majetku.

Opatrovnice posuzované ponechala rozhodnutí o odvolání na odvolacím soudu, pouze podotkla, že situace v současné době je nepředvídatelná a pro ni jako opatrovníka komplikovaná.

Podle § 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (z. ř. s.) nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád. Podle § 201 o. s. ř. za použití § 8 odst. 1 písm. d) z. ř. s. odvolání je podáno oprávněnou osobou, neboť státní zastupitelství může vstoupit do zahájeného řízení o svéprávnosti. Odvolání je přípustné podle § 202 o. s. ř. a včasně podané (§ 204 odst. 1 o. s. ř.). Přezkoumáno bylo v mezích ust. § 28 z. ř. s. a ust. § 212 o. s. ř. Odvolání je důvodné.

Předmětné řízení bylo zahájeno na základě zákonného příkazu daného v ust. § 3033 zákona č. 89/2012 Sb. a to po 1.1.2014. Je tedy zřejmé, že procesní otázky budou řešeny podle zákona č. 292/2013 Sb. (zákona o zvláštních řízeních soudních), zatímco hmotněprávní předpoklady budou posouzeny podle občanského zákoníku účinného od 1.1.2014, tedy zákona č. 89/2012 Sb.

Úvodem je soudu prvního stupně nutno vytknout, že nepostupoval podle ust. § 37 odst. 1 z.ř.s. a nejmenoval posuzované pro předmětné řízení opatrovníka. Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud jmenuje posuzovanému opatrovníka. To nebrání tomu, aby si posuzovaný zvolil zmocněnce, a to i bez souhlasu opatrovníka. Z kontextu citovaného ustanovení tedy nutno uzavřít, že opatrovník musí být posuzované ustanoven, byť má zástupce (hmotněprávního opatrovníka, který jí byl ustanoven v předchozím řízení). Jde totiž o ochranu práv posuzované, když ve vztahu k hmotněprávnímu opatrovníkovi nelze vyloučit v obecné rovině důvody kolize zájmů s posuzovanou. Protože v důsledku rozsudku, který vydává soud prvního stupně (v režimu § 3033 o.z.) dochází ke změně předchozího rozsudku ve věci (rozsudku ze dne 13.10.2008, který vydal Obvodní soud pro Prahu 4 pod č.j. 14 Nc 2322/2008-24), musí výrok soudu reflektovat skutečnost, že předchozí rozsudek je novým rozsudkem zrušen a nahrazován, což má hmotněprávní odraz i v ust. § 60 o.z. Skutečnost, že dochází ke zrušení či změně předchozího rozsudku pak musí vyplývat přímo z výroku rozhodnutí soudu ve věci. Podle § 46 odst. 1 z. ř. s. nebylo-li řízení o svéprávnosti zastaveno podle § 35 odst. 2 z. ř. s., soud zahájí řízení ve věcech opatrovnictví člověka a řízení spojí. Z hlediska procesně formálního je tedy nutné o zahájení opatrovnického řízení rozhodnout a taktéž je nutno rozhodnout o spojení tohoto řízení s řízením o svéprávnosti. Taková rozhodnutí soud prvního stupně v průběhu řízení nevydal. Z protokolu o jednání ze dne 25. 8. 2014 pak vyplývá, že soud prvního stupně sice vyslechl znalkyni, nepřečetl (neprovedl tedy jako důkaz) však jí vypracovaný znalecký posudek, a to přesto, že obsahem výslechu znalkyně byl především odkaz na písemné vyhotovení znaleckého posudku. V další fázi řízení je tedy nutné, aby všechny vytčené procesní vady soud prvního stupně odstranil.

Podle § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Podle § 55 odst. 2 o. z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozí-li mu jinak závažná újma a nepostačuje-li (vzhledem k jeho zájmům) mírnější a méně omezující opatření. Těmi jsou nápomoc při rozhodování podle § 45 a násl. o. z., zastoupení členem domácnosti podle § 49 a násl. o. z., popřípadě jmenování opatrovníka podle § 45 odst. 1 z. ř. s. a § 465 odst. 1 o. z. Je zřejmé, že všechny uvedené typy opatření předpokládají, že jsou v určitém rozsahu zachovány rozumové a rozhodovací schopnosti posuzované osoby, neboť v případě všech těchto opatření se předpokládá určitá forma jednání posuzované ve smyslu procesních návrhů, uzavírání smluv či vyjadřování se k osobě zástupce a vůbec schopnosti porozumět institutu zastoupení. S ohledem na skutkové závěry, které (podle náhledu odvolacího soudu správně) učinil soud prvního stupně ze znaleckého posudku, výslechu znalkyně i po zhlédnutí posuzované, je patrné, že tyto předpoklady posuzovaná nesplňuje v žádném případě. Posuzovaná nechápe smysl právních úkonů ani v nejjednodušší podobě, není schopna se zúčastnit řízení, být vyslechnuta a pochopit význam rozhodnutí ve věci samé a tudíž i jakýchkoliv procesních poučení. Lze proto souhlasit se soudem prvního stupně v závěru, že toliko omezení svéprávnosti může být řešením ochrany práv a zájmů posuzované. Rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým však zbavil posuzovanou svéprávnosti zcela, je nesprávné, neboť občanským zákoníkem vůbec nepředpokládané. Rozhodnutím o omezení svéprávnosti nelze člověka zbavit práva samostatně jednat v běžných záležitostech každodenního života, stejně jako rozhodovat o sobě v mimoprávních otázkách (§ 64 o. z.). Soud prvního stupně zjevně přehlíží, že vedle neschopnosti realizace a pochopení konkrétního právního úkonu posuzované je podmínkou omezení její svéprávnosti také skutečnost, že v důsledku neschopnosti učinit konkrétní právní úkon jí hrozí závažná újma (§ 55 odst. 2 o. z.). Občanský zákoník tedy předpokládá, že rozsah, v jakém člověk nebude pro duševní poruchu schopen právně jednat, bude precizně vymezen ve výroku rozsudku, před jehož vydáním musí soud v řízení o omezení svéprávnosti zkoumat schopnosti člověka ve všech relevantních oblastech lidského života a zabývat se také v této souvislosti otázkou, zda by člověku bez omezení svéprávnosti hrozila (v té které oblasti potencionálního jednání) závažná újma. Je zřejmé, že pokud posuzovaná osoba nebude vůbec schopna samostatně právně jednat, lze očekávat, že rozsah omezení bude stanoven šířeji. I v takovém případě je však nutné, aby soud svéprávnost omezoval pouze v nezbytném rozsahu. V případě posuzované došlo v podstatě k vytracení schopnosti nejen právně jednat, ale vůbec jakkoliv projevovat vůli. Nicméně soud prvního stupně neprovedl žádné důkazy, ze kterých by zjistil, jaká konkrétní právní jednání je nutno v případě posuzované ve prospěch ochrany jejích práv a zájmů činit, tedy jak vlastně definovat oprávnění opatrovníka za posuzovanou jednat, když toliko v absenci oprávnění opatrovníka jednat v potřebných jednáních lze shledat hrozící závažnou újmu pro posuzovanou, neboť v důsledku absence takových jednání ve prospěch posuzované by nebyly plně zabezpečeny její základní životní potřeby. Je tedy nutné zkoumat, do jakých právních vztahů posuzovaná v době své neschopnosti právně jednat (v době zastoupení opatrovníkem) vstupovala či obvykle vstupuje, zda to je potřeba k ochraně jejích zájmů a jaké další právní úkony jsou v případě žalované pravděpodobné s ohledem na běžný běh věcí a běžné zkušenosti s takto zdravotně postiženými osobami. Pouze v daném rozsahu je pak potřeba provést omezení schopnosti jednat, které samozřejmě musí být stanoveno tak, že soud vyjmenuje, v kterých právních jednáních a činnostech omezuje svéprávnost posuzované a pouze v daném rozsahu vznikne oprávnění opatrovníkovi za posuzovanou jednat. Nelze přistoupit k postupu opačnému, tedy vymezení pouze těch činností, ve kterých posuzovaná osoba omezena není s tím, že ostatní se stanou předmětem omezení a zastoupení opatrovníkem, neboť takový (nevyjmenovaný) výčet by zjevně směřoval proti úvaze zákonodárce a účelu zákona v tom směru, že přistoupit k omezení svéprávnosti lze pouze v zájmu člověka s plným uznáním jeho práv a osobní jedinečnosti a fakticky by měl stejný důsledek jako omezení způsobilosti zcela, neboť při neuzavřeném (demonstrativním) výběru omezení by nebylo možné každé z omezení zvlášť odůvodnit.

V daném směru je proto nutné skutková zjištění po provedeném dokazování doplnit. Je zřejmé, že dokazování v daném rozsahu a dále existence shora vytčených procesních vad, odůvodňují postup odvolacího soudu podle § 219a odst. 2 o. s. ř., neboť zjištění skutkového stavu věci soudem prvního stupně není dostatečné a je třeba provést další důkazy, které s ohledem na předpokládaný rozsah dokazování nemohou být provedeny v odvolacím řízení a současně v režimu § 219a odst. 1 písm. a) jsou tu takové vady procesního charakteru, které nelze v rámci odvolacího řízení odstranit (zjednat nápravu).

O náhradě nákladů řízení rozhodne ve smyslu § 224 odst. 3 o. s. ř. soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci.

Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné k Nejvyššímu soudu, jestliže Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je odvolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání se podává u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 27. listopadu 2014

JUDr. Zuzana Völflováv. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru