Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

64 Az 2/2020 - 61Rozsudek KSCB ze dne 29.03.2021

Prejudikatura

5 Azs 66/2008 - 70

2 Azs 91/2008 - 66

7 Azs 25/2008 - 105

6 Azs 235/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 Azs 115/2021

přidejte vlastní popisek

64 Az 2/2020 - 61

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci

žalobce: M.U.A., narozen X státní příslušnost Afghánská islámská republika trvale bytem X

zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9

proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2020, č. j. OAM-1055/ZA-ZA14-K10-ODMO-R3-2015,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobou ze dne 17. 12. 2020 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2020, č. j. OAM-1055/ZA-ZA14-K10-ODMO-R3-2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný v řízení zahájeném z úřední činnosti dne 1. 2. 2017 rozhodl tak, že se žalobci na základě § 17a odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), odnímá doplňková ochrana, která byla žalobci dle § 14a azylového zákona udělena na dobu 24 měsíců rozhodnutím správního orgánu ze dne 10. 3. 2016, č. j. OAM-1055/ZA-ZA14-K03-2015.

2. K udělení doplňkové ochrany bylo v minulosti v případě žalobce přistoupeno z důvodu naplnění podmínek § 14a odst. 1 a 2 písm. c) zákona o azylu, neboť s ohledem na problematickou bezpečnostní situaci ve vlasti žalobce nebylo lze vyloučit nebezpečí vážné újmy v podobě ohrožení jeho života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

3. Dne 23. 5. 2017 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. OAM-1055/ZA-ZA14-P07-ODMO-2015, kterým odňal žalobci doplňkovou ochranu, neboť došel k závěru, že došlo k podstatné změně okolností, a to bezpečnostní a politické situace v zemi původu. Toto rozhodnutí bylo zrušeno Krajským soudem v Českých Budějovicích, a to rozsudkem ze dne 8. 11. 2017, č. j. 56 Az 1/2017 - 73.

4. Rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 10. 2018, č. j. OAM-1055/ZA-ZA14-K10-ODMO-R2-2015, byla žalobci doplňkovou ochrana opětovně odňata, neboť žalovaný dospěl k závěru, že žalobce má možnost vyřešit svou situaci vnitřním přesídlením do jiné části země původu. I toto rozhodnutí bylo zrušeno, a to rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2019, č. j. 45 Az 23/2018 - 55, publ. pod č. 3997/2020 Sb. NSS. Kasační stížnost žalovaného byla odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2019, č. j. 8 Azs 304/2019 - 10.

5. V návaznosti na předchozí zrušující rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Praze vydal žalovaný dne 13. 11. 2020 nynější žalobou napadené rozhodnutí č. j. OAM-1055/ZA-ZA14-K10-ODMO-R3-2015, kterým opětovně rozhodl tak, že se žalobci doplňková ochrana dle §17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu odnímá. Nosným důvodem tohoto nového rozhodnutí je argument o celkové nevěrohodnosti žalobce ohledně jeho obav z pronásledování ze strany Tálibánu.

II. Shrnutí žaloby

6. Žalobce namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí, přičemž úvodem své žaloby cituje příslušná zákonná ustanovení, která měla být žalovaným v průběhu správního řízení či při vydání napadeného rozhodnutí porušena. Jedná se zejména o tyto ustanovení: § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 52 a § 68 odst. 3 správního řádu, dále pak § 14a odst. 1 a § 17a odst. 1 zákona o azylu a článek 2 a 3 Evropské úmluvy o lidských právech.

7. Žalobce úvodem připomíná historii zrušených rozhodnutí žalovaného o odejmutí doplňkové ochrany, přičemž má za to, že ani tímto v pořadí již třetím rozhodnutím žalovaný nedostál požadavkům obsaženým ve zrušujících rozsudcích krajských soudů a nenapravil jemu vytýkané vady, ale naopak své rozhodnutí postavil na zcela nových úvahách, které nijak nezmiňoval v předchozím řízení.

8. Žalobce odkazuje v podané žalobě na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 Azs 21/2011 - 57, dle kterého je možné odejmout udělenou doplňkovou ochranu jen a pouze tehdy, došlo-li ke kvalifikované změně, resp. úplnému zániku těch okolností, které vedly k udělení doplňkové ochrany.

9. Dle názoru žalobce, ačkoliv se napadené rozhodnutí týká odnětí doplňkové ochrany, lze na toto řízení analogicky aplikovat také judikaturu týkající se důvodů neprodloužení doplňkové ochrany, neboť v praxi mají obě rozhodnutí totožný dopad. V této souvislosti žalobce odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, č. j. 4 Az 68/2017 - 58, z něhož podle žalobce vyplývá, že v rámci řízení o odnětí doplňkové ochrany je potřeba v prvé řadě srovnat okolnosti, za kterých byla doplňková ochrana cizinci udělena, s okolnostmi danými při rozhodování o jejím odnětí, přičemž platí, že rozhodnutí o odnětí doplňkové ochrany lze přijmout pouze, pokud se tyto okolnosti změnily významným a trvalým způsobem.

10. Žalobce od počátku řízení o mezinárodní ochraně uváděl konkrétní individuální obavy z návratu do země původu, a to obavu z pomsty ze strany Tálibánu, neboť bratr žalobce se stal příslušníkem afghánské policie a spolupracoval s mezinárodními vojenskými jednotkami. K udělení doplňkové ochrany přistoupil žalovaný v roce 2016 z obecných důvodů, když vyhodnotil situaci v Afghánistánu jako probíhající vnitřní ozbrojený konflikt. V následujících dvou rozhodnutích o odejmutí doplňkové ochrany pak žalovaný náhle tvrdil, že se bezpečnostní situace v Afghánistánu změnila a že žalobce má možnost vyřešit svou situaci přesídlením do jiné časti země. V třetím rozhodnutí je nad rámec důvodů, pro které byla doplňková ochrana přiznána, třeba přihlédnout k předchozím zrušujícím rozsudkům krajských soudů.

11. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 56 Az 1/2017 - 73, bylo první rozhodnutí žalovaného o odnětí doplňkové ochrany žalobci zrušeno, neboť klíčovým tvrzením žalobce v řízení o udělení mezinárodní ochrany byla obava z pomsty ze strany Tálibánu, neboť bratr žalobce spolupracoval s mezinárodními vojenskými jednotkami a stal se příslušníkem afghánské policie. Tím se však žalovaný v prvním rozhodnutí o odnětí doplňkové ochrany přezkoumatelným způsobem nezabýval. Krajský soud taktéž konstatoval, že ani v případě zlepšení bezpečností situace v některých provinciích Afghánistánu není vyloučeno, že žalobci nebude hrozit vážná újma ze strany Tálibánu. Tvrzení žalovaného, že provincie Lógar patří mezi nejbezpečnější v zemi, nebylo dostatečným způsobem podloženo.

12. Dále bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze, č. j. 45 Az 23/2018 - 55, druhé rozhodnutí žalovaného o odnětí doplňkové ochrany žalobci opětovně zrušeno, neboť se žalovaný opětovně dostatečně přezkoumatelným způsobem nezabýval tvrzeními žalobce ohledně vážné újmy, která mu hrozí ze strany Tálibánu. Žalovaný neposoudil bezpečnostní situací v jednotlivých provinciích v kontextu individuálních okolností případu žalobce, tedy zda nebezpečí pronásledování ze strany Tálibánu zanikne v případě přesunu do jiné části země, a nezabýval se otázkou, zda by příslušníci Tálibánu byli schopni žalobce vypátrat i v jiných částech země.

13. V nynější žalobou napadeném rozhodnutí se žalovaný rozhodl doplňkovou ochranu odejmout zejména z důvodu údajně nově zjištěné celkové nevěrohodnosti žalobce. Jelikož dospěl k závěru, že tvrzení žalobce ohledně rizika odplaty ze strany Tálibánu jsou nevěrohodná, neposuzoval možnost vnitřního přesídlení ve vztahu k těmto individuálním obavám žalobce tak, jak jej k tomu zavázal Krajský soud v Praze; posoudil ji pouze s ohledem na celkovou bezpečnostní situaci v Afghánistánu a ne s ohledem na individuální obavy žalobce.

14. Předmětem rozporu mezi žalobcem a žalovaným je zejména otázka posouzení věrohodnosti žalobce ve vztahu k jeho individuálním obavám z odplaty Tálibánu kvůli aktivitám jeho bratra. Žalovaný ve svém rozhodnutí nijak neobjasňuje, jakým způsobem při posuzování hodnověrnosti výpovědi žalobce postupoval, jakou metodiku pro toto posouzení zvolil, či na základě jakých kritérií či uvážení dospěl k závěru, že výpověď žalobce je nevěrohodná. Žalobce odkazuje na pět indikátorů hodnověrnosti výpovědi žadatele o mezinárodní ochranu, viz C., J., „Posuzování věrohodnosti žádostí o mezinárodní ochranu založených na konverzi k jiné víře nebo na odlišné sexuální orientaci“, Ročenka uprchlického práva 2017, Kancelář Veřejného ochránce práv, str. 239 až 241 (vnitřní konzistentnost, vnější konzistentnost, dostatečně podrobná výpověď, plauzibilita azylového příběhu a chování žadatele). Jelikož v napadeném rozhodnutí takové komplexní zhodnocení hodnověrnosti výpovědi žalobce chybí, stává se podle žalobce napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.

15. Žalobce též upozorňuje, že správní orgány jsou povinny dbát základních zásad správního řádu, uvedených v § 2 až 8 správního řádu, zejména poukazuje na požadavek na individualizaci správního rozhodnutí a povinnost správního orgánu zjistit stav věci takovým způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti. To implikuje mj. povinnost správního orgánu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, o jehož právech se rozhoduje. Při hodnocení podkladů je správní orgán povinen přihlédnout ke všemu co vyšlo během správního řízení najevo a následně tyto podklady zhodnotit v odůvodnění svého rozhodnutí. Žalobce se domnívá, že v jeho individuálním případě neposoudil žalovaný všechny informace svědčící ve prospěch i neprospěch jeho případu a nezvážil je proti sobě na miskách vah, ale naopak se zcela účelově zaměřil pouze na ty, které hovoří v jeho neprospěch. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 2019, č. j. 30 Az 37/2018 - 79, který se vyjádřil k problematické práci žalovaného s informacemi uváděnými žadatelem. Dále žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9 Azs 16/2010 - 229, dle kterého nesrovnalosti ve výpovědi žadatele nemusí nutně značit jeho nevěrohodnost, ale mohou mít i jiné vysvětlení (časový odstup, kvalita a způsob tlumočení atd.).

16. Žalobce upozorňuje na to, že žalovaný nijak nevysvětlil, z jakého důvodu k závěru o údajné celkové nevěrohodnosti žalobce dospěl až v nynějším, v pořadí již čtvrtém řízení o mezinárodní ochraně, zatímco v předchozích řízeních považoval výroky žalobce za hodnověrné a jejich věrohodnost nijak nezpochybnil. Tento postup žalovaného shledává žalobce účelovým.

17. Závěrem žalobce upozorňuje na uplatnění pravidla „v případě pochybností ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu“, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89, nebo ze dne 14. 11. 2013, č. j. 5 Azs 12/2012 - 47.

18. Žalobce tak má napadené rozhodnutí za nesoucí znaky svévole a odporující § 2 odst. 4 správního řádu, dle něhož dbá správní orgán na to, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo obdobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Na základě uvedeného navrhuje žalobce zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému zpět k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

19. Žalovaný ve vyjádření k žalobě sdělil, že nesouhlasí s uplatněnými žalobními námitkami, neboť neprokazují, že by žalovaný porušil některé z ustanovení správního řádu či jiných právních předpisů nebo mezinárodních úmluv. Žalovaný má za to, že přijaté řešení odpovídá konkrétním okolnostem daného případu a je patřičným způsobem odůvodněno. Napadené rozhodnutí je správné a zákonné, vycházející z dostatečně zjištěného stavu věci a mající oporu v podkladových informacích zařazených ve správním spisu. Žalovaný především konstatuje, že při posuzování případu žadatele o mezinárodní ochranu musí vycházet ze zásady individuálního posuzování jednotlivých žádostí. V první řadě je tak ve svých úvahách omezen samotnými sděleními žadatele o azyl a až následně může tato sdělení hodnotit na podkladě informací o zemi původu. V této souvislosti odkazuje žalovaný na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 3 Azs 21/2004.

20. Žalovaný konstatoval, že dne 9. 9. 2020 provedl se žalobcem za účelem zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, doplňující pohovor v rámci řízení o odnětí doplňkové ochrany, ve kterém se zaměřil na zodpovězení otázek, zdali hrozí žalobci v současnosti reálná hrozba vážné újmy ze strany Tálibánu, zdali je tato hrozba omezena jen lokálně na provincii Lógar, případně na území pod kontrolou Tálibánu, či zdali mají příslušníci Tálibánu možnost žalobce v rámci Afghánistánu nalézt, a to vše v souladu s právně závazným názorem Krajského soudu v Praze. Po následném porovnání jednotlivých tvrzení učiněných žalobcem s jeho dřívějšími výpověďmi byl žalovaný nucen konstatovat, že je shledal naprosto rozporuplnými a vnitřně nekonzistentními, z čehož vyvodil ve svém souhrnu závěr o celkové nevěrohodnosti azylového příběhu, což v konečném důsledku zpochybnilo i odůvodněnost žalobcem tvrzených obav z vážné újmy po jeho případném návratu do vlasti. Na tyto rozpory žalovaný poukázal na straně 13 až 16 napadeného rozhodnutí. Četné rozpory v učiněných výpovědích snižují věrohodnost žalobce ohledně tvrzeného nebezpečenství ze strany protistátních živlů na minimum. Žalovaný proto shledal posouzení jednotlivých tvrzení a skutečností v souladu s čl. 4 odst. 3 až 5 kvalifikační směrnice za nadbytečné, neboť problém hodnocení věrohodnosti žalobce spočívá v rozpornosti jeho výpovědi, nikoliv v nedostatku důkazních prostředků.

21. Azylový příběh žalobce obsahuje podle žalovaného celý řetězec závažných mnohovrstevných rozporů, které se vzájemně prolínají a kauzálně na sebe v různých kombinacích navazují, kdy jedna tvrzená skutečnost zpravidla vyvrací druhou. Žalovaný žalobce na konkrétní rozporná tvrzení upozornil a dal účastníkovi řízení příležitost vyjádřit se k četným rozporům a objasnit je, nicméně žalobce nedovedl nijak tyto rozpory ozřejmit a předložit uspokojivá vysvětlení, která by bylo možné akceptovat.

22. Pokud se žalobce ve správním řízení bránil tím, že ve většině případů byl odlišnosti schopen vysvětlit, potom se žalovaný s tímto výrokem neztotožnil, neboť tato proklamace je v plném rozporu s tím, co je obsahem správního spisu. Žalovaný též vyjádřil své přesvědčení, že rozpory, kterých se žalobce dopustil, jsou natolik zásadní, že je nelze přičíst pouhému zapomínání či nervozitě, jinými slovy ve svých tvrzeních neuváděl jen drobné nesrovnalosti, které by se daly vyložit časovým odstupem, popř. přirozenou tendencí člověka určité věci zapomínat nebo subjektivním vnímáním skutečností. Stejně tak chyby v překladech jsou vyloučeny, neboť žalobce si v průběhu všech pohovorů na osobu tlumočníka či způsob jeho tlumočení nestěžoval, přičemž závěrem podepsal veškeré protokoly jako věcně správné.

23. Žalovaný dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, dle kterého: „pokud je nesporné, že stěžovatel ani nenamítal skutečnosti svědčící o tom, že došlo nebo že by potenciálně mohlo dojít k zásahu do jeho lidských práv ve smyslu § 12 či 14a zákona o azylu, či že je žadatel nevěrohodný ve všech relevantních aspektech jeho žádosti o mezinárodní ochranu, žalovaný se nemusí dále hodnocením jednotlivých tvrzení a skutečností zabývat.“

24. Žalovaný tak s ohledem na množství rozporů, nejasností, alogičností a dalších nedostatků ve výpovědích žalobce ohledně skutečností, které jej vedly k natolik vážnému rozhodnutí opustit svou vlast, pokládá azylový příběh za nevěrohodný a účelový. K tomu žalovaný odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 5 A 746/2000, či na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Azs 49/2008 - 83, dle kterého je důkazní břemeno v řízení vyplývající z břemene tvrzení na žadateli o azyl, je tedy na něm, aby věrohodně doložil, že je skutečně pronásledován.

25. K otázce posouzení možnosti vnitřního přesídlení před hrozbou vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, žalovaný za účelem zjištění úplného stavu věci provedl v napadeném rozhodnutí test dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74.

26. Žalovaný uvádí, že současnou bezpečnostní situaci v Afghánistánu není možné kvalifikovat jako „totální konflikt“ ve kterém by byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy každý civilista. Byť se Afghánistán stále nachází ve stavu vnitřního ozbrojeného konfliktu, nezasahuje všechny nebo většinu oblastí, jako tomu bylo v době, kdy byla žalobci udělena doplňková ochrana. K tomu žalovaný odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2019, č. j. 32 Az 18/2017 - 81, který potvrdil svým usnesením ze dne 27. 11. 2019, č. j. 2 Azs 124/2019 – 32, Nejvyšší správní soud. V těchto rozhodnutích je jednoznačně vyhodnoceno, že v Afghánistánu v současné době existují bezpečné oblasti, které je možné využít k vnitřnímu přesídlení. Obdobné konstatoval i Krajský soud v Praze ve svém zrušujícím rozsudku, konkrétně v bodě 21. Žalovaný si též pro zjištění nejnovějšího stavu věci vyžádal aktuální posouzení bezpečnostní situace v několika afghánských provinciích vhodných pro využití vnitrostátní ochrany.

27. Žalovaný se dále zabýval možností vnitřního přesídlení. Žalovaný v dané věci poukazuje na to, že dle shromážděných informací o zemi původu afghánská vláda umožňuje návraty do vlasti a v tomto směru neexistují žádná omezení. Na základě dostupných informací o zemi původu byl ze strany EASO vyvozen závěr, že pro Afghánce neexistují žádná právní ani administrativní omezení vztahující se na jejich cestování po Afghánistánu, včetně cestování do měst Kábul, Herát a Mazár-e Šaríf. Neexistují předpoklady pro faktické či právní překážky, které by zamezily žalobci bezpečně a legálně odcestovat do navrhovaných oblastí pro přesídlení, vstoupit a usadit se v nich.

28. Žalovaný na základě provedeného správního řízení dospěl k závěru, že v případě žalobce pominuly důvody, pro které mu byla udělena doplňková ochrana, a v případě jeho návratu do vlasti mu dle žalovaného již nehrozí nebezpečí vážné újmy dle § 14a zákona o azylu, neboť v současné době nelze konstatovat, tak jako v době vydání rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany, že by v Afghánistánu aktuálně probíhal vnitřní ozbrojený konflikt, který by fakticky zasahoval celé území Afghánistánu.

29. Žalobce má v navržených provinciích přístup k ochraně před vážnou újmou, může do těchto částí země původu bezpečně a legálně odcestovat, je mu do nich umožněn vstup a lze důvodně předpokládat, že se v nich může i usadit. Žalovaný je tak přesvědčen o tom, že využití vnitřní ochrany v jedné z uvedených a posuzovaných provincií je reálným (faktickým i právním), přiměřeným, rozumným a smysluplným řešením situace žalobce po jeho případném návratu do země původu. Výše řečené platí i ve vztahu k tvrzeným hrozbám ze strany povstaleckého Tálibánu, neboť žalobce svojí celkově nevěrohodnou výpovědí prokázal nedůvodnost obav z vážné újmy. Žalovaný tak uzavřel, že žalobci nehrozí při využití standardu reálné hrozby vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. a) ani b) zákona o azylu, tedy v souhrnu neexistuje žádný objektivní důvod k tomu, aby žalobce nadále požíval doplňkové ochrany na území ČR, u které se ostatně předpokládá dočasnost jejího udělení.

30. Žalovaný závěrem odkázal na informaci, že v září 2020 byla v Kataru zahájena mírová jednání zástupců afghánské vlády a radikálního hnutí Tálibán s cílem uzavřít trvalé příměří po několika desetiletích konfliktu.

31. Na základě výše uvedeného navrhuje žalovaný zamítnutí podané žaloby pro její nedůvodnost.

IV. Podstatný obsah správního spisu

32. Z obsahu předloženého správního spisu zjistil krajský soud následující pro věc podstatné skutečnosti:

33. Žalobce a jeho tehdy nezletilý syn požádali o mezinárodní ochranu dne 10. 12. 2015. Dne 10. 3. 2016 vydal žalovaný rozhodnutí, jímž žadatelům neudělil azyl podle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu, udělil jim však doplňkovou ochranu podle § 14a zákona o azylu, a to na dobu 24 měsíců. Žalobce v řízení tvrdil, že příslušníci Tálibánu zabili dva jeho bratry (z toho jednoho z nich proto, že spolupracoval s koaličními vojsky a následně se stal příslušníkem afghánské policie), jeho samotného nutili, aby se k nim přidal, a posílali mu proto výhružné dopisy a konečně několikrát po cestě do školy oslovili syna žalobce a snažili se, aby se k nim připojil alespoň on. Žalovaný to nevyhodnotil jako hrozbu vážné újmy v důsledku mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný ovšem dospěl k závěru, že je v zemi špatná bezpečnostní situace, neboť v důsledku bojů centrální vlády s Tálibánem umírají civilisté, jinými slovy probíhá ozbrojený konflikt, v jehož důsledku hrozí žalobci a jeho synovi vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. 3. 2016 a žalobce proti němu nebrojil žalobou.

34. Dne 14. 2. 2017 zahájil žalovaný řízení o odnětí doplňkové ochrany, neboť dospěl k tomu, že se změnily okolnosti, které k udělení doplňkové ochrany vedly. Za tím účelem byl s žalobcem dne 5. 4. 2017 proveden pohovor. Při něm žalobce nad rámec již uvedeného sdělil, že je doma podezřelý z vraždy příslušníka Tálibánu, který byl nalezen mrtvý v jejich vesnici, a proto se obává pomsty. Válka na celém území Afghánistánu nadále pokračuje, to je jasné ze zpravodajství i z informací, které žalobci podávají telefonicky jeho blízcí (manželka a děti žalobce); žalobce však nikdy osobně konkrétním bezpečnostním problémům nečelil. Žalobce pochází z provincie Lógar, vesnice Abčakan; v jiné části země nikdy nežil a vnitřní přesídlení nepřipadá v úvahu, neboť jinde nemá žádné známé ani příbuzné a taktéž hrozí, že by je Tálibán nalezl i tam. Tehdy nezletilý syn žalobce při pohovoru potvrdil, že v Afghánistánu pokračuje válka, což ví, protože pravidelně telefonuje domů; život v jiných částech země by byl pro oba velice těžký.

35. Po shromáždění podkladů vydal žalovaný dne 23. 5. 2017 rozhodnutí, jímž žalobci a jeho tehdy nezletilému synovi podle § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu odňal doplňkovou ochranu, přičemž jako důvod uvedl, že na základě zpráv se situace v Afghánistánu zlepšila natolik, že žalobci a jeho synovi již není doplňkové ochrany zapotřebí. Toto rozhodnutí bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost již zmíněným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 11. 2017, č. j. 56 Az 1/2017 - 73, s tím, že v dalším řízení se má žalovaný zabývat důvodností obav žalobce z hrozeb Tálibánu do budoucna, zejména se zřetelem k příbuzenskému vztahu žalobce s osobou, jež pomáhala koaličním vojskům, a k tomu, že dva rodinní příslušníci už byli Tálibánem zavražděni (to měl žalovaný ostatně učinit už v rozhodnutí, jímž doplňkovou ochranu přiznal). Rovněž bude třeba posoudit bezpečností situaci konkrétně v Lógaru a zvážit, zda její případné zlepšení skutečně znamená, že se rizika pro žalobce snížila. V reakci na to učinil žalovaný součástí spisu další podklady sestávající vesměs z různých zpráv o zemi původu; dne 29. 8. 2018 s nimi byl žalobce seznámen, aniž k nim cokoliv doplnil, avšak dne 14. 9. 2018 doručil žalobce žalovanému své písemné vyjádření (jež je současně žádostí o prodloužení doplňkové ochrany), v němž podotkl, že čelí individuálně zaměřeným hrozbám ze strany Tálibánu, proti nimž jej Afghánistán jakožto nefunkční stát nedokáže ochránit, a že v celé zemi panuje ozbrojený konflikt, v jehož důsledku se může stát terčem nerozlišujícího násilí; vnitřní přesídlení tudíž není možné.

36. Dne 1. 10. 2018 vydal žalovaný druhé rozhodnutí o odnětí doplňkové ochrany žalobci a jeho nezletilému synovi, v jehož úvodu zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah shromážděných podkladů. Dále uvedl, že ze zprávy Evropského azylového podpůrného úřadu (dále jen „EASO“) vyplývá, že provincie Lógar je jednou z nejnestabilnějších oblastí a nejméně polovina jejího území je pod kontrolou struktur Tálibánu. Návrat do Lógaru tedy pro žalobce bezpečný není. Co se týče hrozeb ze strany Tálibánu, zdůraznil žalovaný, že jde o teroristickou organizaci, jejíž aktivity nejsou státem nijak podporovány, nýbrž právě naopak; nemůže se tedy jednat o pronásledování ve smyslu § 14a zákona o azylu. I pokud by tomu tak bylo, bylo by zkoumání hrozby ze strany Tálibánu relevantní jen za předpokladu, že by státní moc nebyla nikde v Afghánistánu schopna žalobce před Tálibánem ochránit. Žalovaný proto zkoumal, zda má žalobce možnost využít vnitřního přesídlení v rámci své vlasti, přičemž přihlížel k situaci v jiných částech země, kde sice také dochází k různým bezpečnostním incidentům, ty jsou však jen nahodilé a nelze je jistě označit za totální konflikt, v němž by byl každý přítomný civilista vystaven nerozlišujícímu násilí. Takovou relativně stabilní oblastí, kam nedosahuje vliv Tálibánu, je například hlavní město Kábul a další vyjmenované provincie. Osobám navrátivším se ze zahraničí zpět do vlasti nehrozí žádný postih, ostatně státní moc se o jejich návratu ani nemá jak dozvědět. Jde-li o osobní poměry žalobce a jeho nezletilého syna, žalobce je nesporně schopen se o sebe a o svého syna postarat bez pomoci rodiny a komunity, neboť je dospělý a svéprávný a ostatně se o syna takto stará již nyní. Vnitřní přesídlení žalobce a jeho syna v rámci Afghánistánu tedy představuje vhodné řešení jejich situace. Proto jim žalovaný doplňkovou ochranu odňal.

37. Toto rozhodnutí žalovaného následně zrušil Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2019, č. j. 45 Az 23/2018 - 55, a zavázal žalovaného, nechť v dalším řízení znovu provede pohovor se žalobcem ve vztahu k tvrzeným hrozbám ze strany Tálibánu, případně si opatří další podklady, a to minimálně v tom rozsahu, aby si mohl zodpovědět otázku, zda se jedná o hrozbu pomsty ze strany Tálibánu omezenou lokálně, tj. na rodnou vesnici žalobce či nikoli, a zda by byli příslušníci Tálibánu případně schopni zjistit, kde jinde se v Afghánistánu žalobce nachází, zda by žalobce a jeho syna byli schopni vypátrat a realizovat své hrozby. Závěr o tom, že žalobce může využít možnosti vnitřního přesídlení, je možné podle krajského soudu učinit teprve poté, co žalovaný postaví na jisto a) že pronásledování ze strany Tálibánu vůbec nehrozí, nebo b) že je omezeno jen lokálně na provincii Lógar, případně na území pod kontrolou Tálibánu, nebo c) že příslušníci Tálibánu nemají možnost žalobce v rámci Afghánistánu nalézt.

38. Žalovaný provedl dne 9. 9. 2020 za přítomnosti tlumočníka doplňující pohovor se žalobcem. Žalobce v rámci tohoto rozhovoru sdělil, že opustil Afghánistán z důvodu, že Tálibán začal dělat vojenské operace blízko bydliště žalobce a žalobce následně začal udávat Tálibánce afghánským bezpečnostním složkám. Když na to Tálibán přišel, přišli za ním a začali mu vyhrožovat a posílat výhružné dopisy. Žalobce byl žalovaným upozorněn, že v minulosti tvrdil jiné důvody pro opuštění své vlasti (požadovaná spolupráce s Tálibánem vs. podezření ze zabití člena Tálibánu vs. zabití jednoho bratra vs. zabití dvou bratrů vs. spolupráce bratra s vládou či vojenskými jednotkami vs. nyní uváděné udávání Tálibánců afghánským bezpečnostním složkám). Žalobce se snažil žalovanému rozpory ve výpovědích vysvětlit a přesvědčit žalovaného, že mu opravdu v zemi původu hrozí nebezpečí. Na otázky ohledně okolností a času zabití Tálibánce, z jehož smrti má být žalobce podezřelý, či skutečností, jak a od koho se žalobce o jeho smrti či plánované pomstě za jeho smrt ze strany Tálibánu dozvěděl, neuvedl žalobce více konkrétních podrobností s tím, že už si to přesně nepamatuje, jiné odpovědi žalobce k tomuto tématu též nebyly konsistentní. Žalobce dále uvedl, že pomsta ze strany Tálibánu je zřejmá i tím, že mu zabili ženu, která v Afghánistánu zůstala. Žalobce tvrdí, že jeho manželka byla zabita při cíleném bombardování ze strany Tálibánu, když se účastnila místní svatby, kde hrála hudba a Tálibánu se hudba nelíbila. K tomu byl žalobce konfrontován žalovaným, že dle úmrtního listu manželka žalobce zemřela po najetí autem na nášlapnou minu. Dále byl žalobce dotazován ze strany žalovaného ohledně práce jeho bratra pro afghánskou vládu, na otázku funkce či konkrétní práce bratra nebyl schopen žalobce odpovědět, s tím, že práce jeho bratra byla tajná. Žalobce byl konfrontován žalovaným, že dříve uváděl podrobnosti o práci bratra, také žalobce uváděl, že bratr pracoval pro národní polici, poté pro soukromou policii. Žalobce k tomuto dotazu odpověděl, že se jednalo pouze o jeho odhad. Dále bylo žalobcem sděleno, že bratr pracoval i pro zahraniční vojáky, že v zemi byli čeští i američtí vojáci. Na otázku, zda problémy žalobce s Tálibánem mají nějakou souvislost s bratrem pracujícím pro afghánskou vládu, žalobce odpověděl, že ne. Žalovaný se následně dotazoval žalobce na žalobcem zmíněné výhružné dopisy od Tálibánu. K tomu žalobce sdělil, že mu dopisy byly doručovány do mešity poblíž domu, dva obdržel ještě v době, kdy byl ve své vlasti, celkem jich má pět. Žalobce dále uvedl, že s Tálibánem nijak nekomunikoval v době, kdy byl ve své vlasti, následně však uvedl, že jej několikrát navštívili doma, poté že on s nimi však osobně nikdy nemluvil, mluvili s nimi jeho synové. Byly mu jen doručovány dopisy do mešity, na dopisech jeho jméno není, ale bylo na obálkách, ve kterých byly dopisy umístěny (pozn. obálky žalobce nepředložil, ač k tomu byl žalovaným vyzván). Žalobce dále odpovídal žalovanému na doplňující otázky ohledně výhružných dopisů; v rámci toho byl žalobce dvakrát poučen žalovaným, že je nutné poskytovat potřebnou součinnost a zda rozumí pokládaným otázkám, k čemuž žalobce sdělil, že rozumí; tlumočníkem bylo sděleno, že žalobce neodpovídá na pokládané otázky. Žalobce byl též konfrontován, proč jsou dva předložené dopisy zcela totožné, co se týká podpisu či formální stránky, přestože tyto dopisy mají od sebe dělit dva roky. Žalobce sdělil, že je určitě podepsala stejná osoba, pravděpodobně velitel Tálibánu, jehož jméno nezná a trvá tak na pravdivosti své výpovědi. Žalobce se domnívá, že není možné jeho přesídlení, členové skupiny Tálibán si ho najdou všude; není ani možné jeho spojení s rodinou, neboť i někteří členové rodiny jsou členové Tálibánu, a není ani možné před rodinou utajit návrat žalobce zpět do vlasti. Žalobce pracuje v České republice, žije se svým kamarádem. Se svým synem, s kterým přicestoval do ČR, nemá již žádný kontakt; manželka synovi sdělila, že žalobce není jeho vlastní otec a syn s ním poté přestal komunikovat. Žalobce nemá žádné zdravotní obtíže.

39. Žalobce dále předložil správnímu orgánu kopie dopisů, kterými mu bylo ze strany Tálibánu vyhrožováno. Žalovaný si opatřil aktuální podklady posuzující bezpečnostní situaci v zemi původu žalobce, a to konkrétně: Informace Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu (EASO), červen 2019; Norský výbor pro uprchlíky (NRC), Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), Program OSN pro lidská sídla (UN HABITAT), publikováno Úřadem OSN pro koordinaci humanitárních zařízení (UN OCHA), červenec 2020; Informace Ministerstva vnitra Velké Británie, červenec 2019; rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o žádosti č. 42255/18, M. H. proti Finsku; Informace norského Centra informací o zemích původu (LANDINFO), 20. listopadu 2019; Informace norského Centra informací o zemích původu (LANDINFO), 6. dubna 2020; zprávy ČTK o situaci v Afghánistánu; Zpráva agentury Associated Press (AP), 22. listopadu 2015. Následně v rámci seznámení se s poklady rozhodnutí zaslal žalobce žalovanému souhrn webových odkazů, které dle něj popisují aktuální bezpečností situaci v Afghánistánu; k vyjádření byl přiložen CD nosič.

40. Na základě výše uvedeného přistoupil žalovaný k vydání napadeného rozhodnutí. Žalovaný žalobci opětovně odňal doplňkovou ochranu, neboť zhodnotil, že žalobci nehrozí reálná hrozba vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o azylu vzhledem k jeho celkově nevěrohodným výpovědím a že pominuly důvody, pro které mu byla dříve udělena doplňková ochrana. V případě jeho návratu do vlasti mu nehrozí reálná hrozba vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, a to v navržených oblastech pro vnitřní přesídlení, které byly zhodnoceny jako „bezpečné“.

V. Právní hodnocení krajského soudu

41. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí.

42. Čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), vyžaduje, aby soudy prvního stupně přezkoumávající rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany posuzovaly projednávaný případ podle právního a skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu. Členské státy Evropské unie byly povinny výše uvedenou povinnost transponovat do vnitrostátního právního řádu do 20. 7. 2015 (srov. čl. 51 odst. 1 procedurální směrnice). Protože doposud nebyly do českého právního řádu promítnuty požadavky čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice, ačkoliv transpoziční lhůta již uplynula, má uvedený článek směrnice přímý účinek. Jelikož řízení o odnětí doplňkové ochrany bylo zahájeno dne 14. 2. 2017, dopadá na toto řízení, včetně přezkumného řízení soudního, procedurální směrnice. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), se tedy neužije.

43. Krajský soud rozhodl ve věci při jednání dne 29. 3. 2021. Žalovaný se z účasti na jednání předem omluvil, přičemž souhlasil s rozhodnutím věci v jeho nepřítomnosti. Zástupce žalobce setrval na podané žalobě, přičemž nad její rámec doplnil, že údajné rozpory ve výpovědích před správním orgánem mohly být dány kulturními rozdíly a způsobem tlumočení; podle žalobce nelze po něm spravedlivě požadovat, aby uváděl stejné detaily, když mezi pohovory je rozmezí cca šesti let. Zástupce žalobce namítal, že nesouhlasí s tím, že předložené výhružné dopisy byly hodnoceny jako podvrh. Na str. 11 napadeného rozhodnutí žalovaný na jedné straně uvádí, že tyto dopisy nepřijal a nepřisoudil jim jakoukoliv důkazní hodnotu, na druhé straně uvádí, že tyto materiály přijal jako další podpůrný zdroj, který prokazuje celkovou nevěrohodnost žalobce. Uvedené úvahy žalovaného považuje žalobce za rozporné, přičemž konstatuje, že dokládají pouze to, že žalovaný přihlížel pouze k informacím v neprospěch žalobce. Shodně s obsahem žaloby zástupce žalobce zdůraznil, že žalovaný nerevidoval své chyby, které mu byly vytknuty ve zrušujících rozsudcích krajských soudů, a dále zdůraznil zásadu v pochybnostech ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu, kdy je třeba aplikovat standard přiměřené pravděpodobnosti, když nebylo prokázáno, že žalobci v případě návratu újma nehrozí.

44. Žalobce se osobně před soudem vyjádřil, přičemž uvedl, že bezpečnostní situace ve vlasti je špatná, Tálibán má pod patronátem velké provincie. Žalobce se obává, že nebude v bezpečí v jakékoliv části země. Žalobce uvedl, že jeho problém s Tálibánem spočívá v tom, že na Tálibánce udával. Žalobce uvedl, že celá záležitost je v rovině pomsty a že Tálibán neustane, dokud nebude záležitost vyřešena, a to zabitím žalobce. Navrácení do provincie Lógar je podle žalobce zcela vyloučeno. Pokud by se žalobce přesídlil do Kábulu, tak tam jej Tálibán jistě nalezne. Přesídlení do provincií Herát, Pandžšír a Balch je podle žalobce vyloučeno, neboť tam žijí Tádžikové, kteří by jej jako Paštuna nepřijali a nedovolili by mu se tam usídlit.

45. Žaloba není důvodná.

46. Podle § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu platí, že se doplňková ochrana odejme, pokud okolnosti, které vedly k udělení doplňkové ochrany, zanikly nebo se změnily do té míry, že již doplňkové ochrany není zapotřebí.

47. Podle § 17a odst. 2, věty první citovaného zákona platí, že při posuzování důvodů uvedených v odstavci 1 ministerstvo přihlédne k tomu, zda změna okolností je tak významné a trvalé povahy, že osobě požívající doplňkové ochrany již nehrozí nebezpečí, že utrpí vážnou újmu.

48. Krajský soud připomíná, že doplňkovou ochranu lze odejmout (resp. nelze ji prodloužit), pokud okolnosti, které k jejímu udělení vedly, zanikly nebo se změnily do té míry, že již doplňkové ochrany není zapotřebí. S ohledem na čl. 16 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), jenž se promítl do § 17a odst. 2 zákona o azylu, je třeba přihlédnout k tomu, zda je změna okolností natolik významná a dlouhodobá, že osoba, která požívá doplňkové ochrany, již není vystavena reálnému nebezpečí vážné újmy.

49. K žalobcem odkazovaným judikátům Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 Azs 21/2011 - 57, a ze dne 11. 9. 2018, č. j. 4 Azs 68/2017 - 58, krajský soud uvádí, že v nyní posuzovaném případě nedošlo k odnětí doplňkové ochrany s odůvodněním, že tato ochrana neměla být původním rozhodnutím vůbec udělena. Naopak žalovaný jednoznačně deklaroval důvod, pro který byla doplňková ochrana žalobci v minulosti udělena, a to podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu z důvodu toho, že v době rozhodování žalovaného (březen 2016) byla bezpečnostní situace v Afghánistánu označena za problematickou, neboť nebylo možné vyloučit nebezpečí vážné újmy v podobě ohrožení života nebo lidské důstojnosti žalobce z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. V napadeném rozhodnutí o odnětí doplňkové ochrany žalovaný dospěl k závěru, že v případě žalobce pominuly důvody, pro které mu byla udělena doplňková ochrana [dle § 14a odst. 2 písm. c) tohoto zákona, tj. vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu], neboť v současné době nelze konstatovat, tak jako v době vydání rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany, že by v Afghánistánu aktuálně probíhal vnitřní ozbrojený konflikt, který by fakticky zasahoval celé území Afghánistánu. Nejedná se tedy již o „totální konflikt“, v němž by byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy každý civilista. Žalovaný v napadeném rozhodnutí na základě relevantních zpráv o situaci v zemi původu zhodnotil možnosti vnitřního přesídlení do „bezpečných“ provincií v Afghánistánu. Krajský soud v Praze ve zrušujícím rozsudku konstatoval, že „nepokládá za nezbytně nutné, aby žalovaný prokázal, že od doby, kdy byla žalobcům doplňková ochrana přiznána, došlo ke „zlepšení“ situace.“ Přesto tak žalovaný učinil a zlepšení bezpečnostní situace v Afghánistánu předestřel na str. 16 až 23 napadeného rozhodnutí, přičemž konstatoval, že zohlednil bezpečnost žalobce, a to jak při přesunu do cílové části země, tak po jeho přesídlení, zabýval se rovněž dostupností posuzovaných oblastí pro vnitrostátní ochranu, celkovými poměry panujícími v předmětných provinciích, osobními poměry žadatele, účinností vnitřní ochrany a postavením žalobce po jeho přesunu z hlediska respektování a zajištění základních lidských práv v místě vnitřní ochrany a na základě všeho dospěl k závěru, že žalobci v navržených oblastech pro vnitřní přesídlení nehrozí reálná hrozba vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Posouzení žalovaného stran bezpečnostní situace v jednotlivých provinciích zmiňovaných v napadeném rozhodnutí žalobce ostatně přímo v žalobě ani nezpochybňoval. Učinil tak až při jednání soudu. Krajský soud se k uvedenému vyjádří níže v závěru tohoto rozsudku.

50. Žalobce v žalobě v této souvislosti zpochybnil to, že žalovaný neposuzoval možnosti vnitřního přesídlení žalobce ve vztahu k jeho individuálním obavám, což má být v rozporu se závazným právním názorem Krajského soudu v Praze. Krajský soud v Praze ve zrušujícím rozsudku uvedl, že „(b)ez důkladného vyhodnocení existence a míry ohrožení žalobců ze strany Tálibánu však nelze učinit definitivní závěr o efektivnosti vnitřního přesídlení. V tomto ohledu je tedy napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, protože se žalovaný existencí hrozby ze strany Tálibánu vůbec nezabýval; toto posouzení přitom vyžaduje zásadní doplnění zjištěného skutkového stavu.“ Za tímto účelem Krajský soud v Praze zavázal žalovaného, aby provedl se žalobcem pohovor ve vztahu k tvrzeným hrozbám ze strany Tálibánu a příp. si opatřil další podklady. To vše žalovaný učinil a na základě zásadních rozporů v tvrzeních žalobce ohledně hrozby ze strany Tálibánu dospěl k závěru, že žalobci nehrozí žádná hrozba vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. a) nebo b) zákona o azylu, neboť výpověď žalobce týkající se hrozby ze strany Tálibánu je celkově nevěrohodná. Žalovaný tudíž zcela v souladu se závazným právním názorem Krajského soudu v Praze přistoupil k posuzování možnosti vnitřního přesídlení až poté, co postavil na jisto, že pronásledování žalobce ze strany Tálibánu vůbec nehrozí (srov. bod 27 rozsudku Krajského soudu v Praze). Ostatně k pečlivému hodnocení věrohodnosti tvrzení žalobce vyzval žalovaného i Krajský soud v Českých Budějovicích v prvním zrušujícím rozsudku. Samotným posouzením věrohodnosti výpovědí žalovaným se bude krajský soud zabývat níže. Krajský soud tak činí dílčí závěr o tom, že žalovaný dostál závaznému právnímu názoru Krajského soudu v Praze a námitka žalobce v tomto směru je tudíž nedůvodná.

51. Žalobce dále v úvodu žaloby obecně namítal, že žalovaný nedostál požadavkům obsaženým ve zrušujících rozsudcích a své rozhodnutí založil na zcela nových úvahách. Uvedená námitka je vznesena obecně, a tak na ni bude krajský soud i tímto způsobem reagovat. Krajský soud shledal, že žalovaný postupoval v souladu s posledním závazným právním názorem Krajského soudu v Praze (body 26 a 27 citovaného rozsudku) a taktéž v průběhu celého řízení vyhověl požadavkům zrušujícího rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, což ostatně konstatoval již Krajský soud v Praze ve svém rozsudku v bodě 15. Krajský soud se též nedomnívá, že by žalovaný založil své rozhodnutí na zcela nových úvahách. Žalovaný reagoval na průběh správního řízení a především na obsah doplňujícího pohovoru ze dne 9. 9. 2020, v rámci něhož vyšly najevo zásadní rozpory mezi výpovědí žalobce a jeho tvrzeními dřívějšími.

52. Žalobce v podané žalobě sám shrnuje jako hlavní předmět rozporu mezi ním a žalovaným zejména otázku posouzení věrohodnosti žalobcovy výpovědi ve vztahu k jeho individuálním obavám z odplaty Tálibánu kvůli aktivitám jeho bratra. Jelikož žalovaný neuvěřil žalobcovu tvrzení ohledně obavy z odplaty Tálibánu, a to z důvodu nevěrohodnosti výpovědí, zhodnotil, že neexistují skutečnosti, které by mohly zakládat hrozbu vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. a) a b) zákona o azylu.

53. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS, konstatoval, že „prokazovat jednotlivá fakta je povinen primárně žadatel, nicméně žalovaný je povinen zajistit k dané žádosti o mezinárodní ochranu maximální možné množství důkazů, a to jak těch, které vyvracejí tvrzení žadatele, tak těch, co je podporují. V mnoha případech však musí žalovaný rozhodovat za důkazní nouze, tj. tehdy, když není ani žadatel ani žalovaný schopen doložit či vyvrátit určitou skutečnost či tvrzení žádným přesvědčivým důkazem. V takových případech zůstává jediným důkazním prostředkem výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává posouzení celkové věrohodnosti žadatele a posouzení pravděpodobnosti, zda k události opravdu došlo podle výpovědi žadatele.“ Z uvedeného plynou mimo jiné i určité kvalitativní požadavky na odůvodnění rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany. V něm musí žalovaný dostatečně přesvědčivým způsobem vyložit, proč určitá tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu považuje či naopak nepovažuje za pravdivá a nemá-li k tomu dostatek důkazů, musí hodnotit, zda jsou žadatelova tvrzení věrohodná a důsledky z nich plynoucí pravděpodobné.

54. Žalovaný provedl dne 9. 9. 2020 doplňující pohovor se žalobcem, tak jak jej zavázal svým závazným právním názorem Krajský soud v Praze (viz bod 27 citovaného rozsudku). Obsah tohoto pohovoru žalovaný shrnul v napadeném rozhodnutí na str. 5 až 10. V rámci tohoto pohovoru žalovaný konfrontoval současná tvrzení žalobce s jeho tvrzeními dřívějšími ohledně skutečností, proč opustil svoji vlast, jak se dozvěděl o výhružkách ze strany Tálibánu atd. Žalovaný upozorňoval žalobce na případy, kdy se jeho výpovědi rozcházely s výpověďmi minulými, a dal mu opakovaně možnost vysvětlit uvedené rozpory a odstranit tak pochybnosti správního orgánu. Žalovaný na str. 11 až 13 napadeného rozhodnutí zhodnotil žalobcem předložené důkazní prostředky, jejich věrohodnost a celkový přínos správnímu řízení. Na str. 13 až 16 napadeného rozhodnutí pak žalovaný zhodnotil, proč shledává tvrzení žalobce nevěrohodnými.

55. Jako nejpodstatnější hodnotí krajský soud ve shodě s žalovaným rozpor ve výpovědích žalobce ohledně okolností, proč žalobce opustil zemi svého původu. V prosinci 2015 a lednu 2016 uváděl žalobce jako důvod odchodu ze země tu skutečnost, že bratr žalobce pracoval pro českou vojenskou jednotku v Lógaru, následně se stal soukromým policistou a v září 2015 byl Tálibánem zabit. V další části správního řízení žalobce tvrdil, že jeho bratr pracoval pro mezinárodní jednotky či soukromou policii. V doplňujícím pohovoru ze dne 9. 9. 2020 nebyl žalobce schopen objasnit, pro koho jeho bratr přesně pracoval a na jaké pozici; vlastně o práci svého bratra nic konkrétního nesdělil. Žalobce nebyl schopen žalovanému ani přesvědčivě sdělit, kdy přesně byl jeho bratr zabit (měsíc), v rámci jednoho z dřívějších pohovorů dokonce žalobce hovořil o zabití dvou bratrů (viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 56 Az 1/2017), toto následně v posledním doplňkovém pohovoru vyvrátil, když uvedl, že jeho problémy s Tálibánem nemají žádnou souvislost s jeho bratrem. Jako další z důvodů pro odchod z Afghánistánu žalobce uvedl, že mu Tálibán na základě aktivit jeho bratra vyhrožoval. V rozporu s uvedeným žalobce v rámci doplňkového pohovoru dne 9. 9. 2020 uvedl, že ze země odešel, protože Tálibán začal dělat vojenské operace blízko bydliště žalobce a žalobce je na základě tohoto začal udávat afghánské vládě. Proto za ním Tálibán přišel a začal se jej vyptávat, proč spolupracuje s ozbrojenými složkami a začali mu vyhrožovat. V rámci jiných pohovorů se žalovaným pak zase žalobce uváděl, že důvodem jeho odchodu ze země byla skutečnost, že Tálibán pojal podezření, že žalobce je odpovědný za smrt jednoho z jejich členů a z toho důvodu se chtěli žalobci pomstít smrtí. Tuto skutečnost měl žalobce zjistit od dětí hrajících si ve vesnici. Jak uvedl žalovaný, žalobce tvrdil, že se o smrti příslušníka Tálibánu dozvěděl právě od dětí hrajících ve vesnici kriket, tedy ještě v době, kdy byl ve své vlasti. Jindy zase vypověděl, že se o smrti Tálibánce, z jehož zabití měl být podezříván, dozvěděl až po 2 až 3 měsících od jeho smrti, když už byl v ČR.

56. Nevěrohodně vyznívají i žalobcova tvrzení ohledně výhružek ze strany Tálibánu. Žalobce jednou tvrdil, že mu bylo vyhrožováno pouze dopisy, jindy zase tvrdil, že jej členové Tálibánu opakovaně navštívili doma; následně svoji odpověď změnil tak, že jej sice navštívili doma, ale žalobce v tu dobu doma nebyl a hovořil s nimi jen jeho syn. Jednou uvedl, že mu Tálibán posílal dopisy jen do mešity, jindy zase uvedl, že i do jeho prodejny s mobilními telefony (viz shrnutí v napadeném rozhodnutí na str. 14 až 15). Žalobce po celou dobu správního řízení nepředložil žádný z údajných výhružných dopisů žalovanému, byť uváděl, že tyto výhružky dostával již v době pobytu ve své vlasti a byly jedním z důvodů žalobcova odchodu; učinil tak až v rámci posledního doplňkového pohovoru (k tomu viz níže).

57. Dalším z tvrzení žalobce, které podporuje závěr o celkové nevěrohodnosti jeho výpovědi, je převyprávění okolností smrti jeho manželky. Zatímco žalobce dříve předložil správnímu orgánu úmrtní list, dle kterého manželka zemřela po najetí autem na minu, žalovanému žalobce při doplňujícím pohovoru vylíčil, jak jeho žena zemřela při bombardování civilních obyvatel na svatbě, ke kterému se skupina Tálibán uchýlila z důvodu, že nemají rádi hudbu. Taková neslučitelně rozporná tvrzení jen podporují obraz o celkové nevěrohodnosti žalobcových tvrzení.

58. Krajský soud se zabýval rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2010, č. j. 9 Azs 16/2010 - 229, na který žalobce v podané žalobě odkázal, dle kterého je nutné zohlednit při rozporech v jednotlivých výpovědích žadatele o mezinárodní ochranu i skutečnosti jako je časový odstup od líčených událostí či přesnost a kvalitu jazykového tlumočení. Krajský soud má za to, že není-li žalobce schopen uspokojivě a konzistentně odpovědět na otázky žalovaného ohledně tak zásadní věci, jako je důvod k opuštění vlasti, aktivity jeho bratra či smrt vlastní manželky, nejedná se pravděpodobně jen o chybu v překladu. Krajský soud též poznamenává, že žalobci byl přidělen profesionální tlumočník perského jazyka (v protokolech o pohovorech se uvádí, že tlumočení proběhlo v jazyce paštu), proti jehož tlumočení neměl žalobce ani jeho zástupce sebemenší výtky. Stejně tak je krajský soud toho názoru, že takto zásadní skutečnosti se nezapomínají z důvodu časového odstupu. Časový odstup a zapomínání má vliv na detaily, ovšem nelze na ně svádět takto zásadní rozpory ve výpovědích a zřejmé rozšiřování skutkových okolností azylového příběhu. Žalobce předložil po dobu správního řízení minimálně tři verze toho, proč byl nucen opustit Afghánistán (pronásledování z důvodu aktivit bratra; spolupráce s afghánskou vládou a udávání členů Tálibánu; údajné podezření ze zabití člena Tálibánu), přičemž na přímou výzvu žalovaného k vysvětlení těchto rozporů v rámci doplňkového pohovoru dne 9. 9. 2020 nebyl schopen uspokojivě odpovědět, a to ani přes opakované poučení správního orgánu o nutnosti vypovídat pravdu či přes dotazy na kvalitu tlumočení a pochopení smyslu a účelu probíhajícího řízení (viz protokol ze dne 9. 9. 2020, založený na č. l. 616 správního spisu). V citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu se uvádí též to, že „k posouzení věrohodnosti žadatele je nezbytné přistupovat velmi uvážlivě s tím, že pokud se žadatel po celou dobu řízení drží jedné dějové linie, jeho výpovědi lze i přes jisté nesrovnalosti označit za konzistentní a za souladné s dostupnými informacemi o zemi původu, pak je třeba z takové výpovědi vycházet.“ Toto skutečně není případ žalobcova azylového příběhu. Žalobcovy výpovědi se neliší pouze v detailech. Žalobce se po celou dobu řízení nedrží jedné dějové linie, nýbrž přidává dějové linie další, byť související s Tálibánem; dokonce dříve uváděné dějové linie následně popírá (odchod z vlasti z důvodu pronásledování pro aktivity bratra). Ve výpovědích žalobce nejsou pouhé nesrovnalosti, nýbrž nevysvětlené rozpory; výpovědi žalobce lze jen stěží označit za konzistentní.

59. Pokud měl žalobce v úmyslu vznést v žalobním řízení námitky stran tlumočení ve správním řízení, lze jej plně odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2009, č. j. 2 Azs 91/2008 – 66, z něhož se podává, že „[v] řízení o žalobě a následně v řízení o kasační stížnosti nelze účinně zpochybnit kvalitu tlumočení pohovorů v řízení o udělení mezinárodní ochrany za situace, kdy byl pohovor veden v jazyce, jejž si žadatel o mezinárodní ochranu sám zvolil, svým podpisem potvrdil, že souhlasí s obsahem protokolu z tohoto pohovoru, a ani při napadení správního rozhodnutí založeného na těchto pohovorech neuváděl a neuvádí konkrétní body, které byly podle něj přetlumočeny chybně.“ Dále se z citovaného rozsudku podává, že „[p]okud byl nespokojen s tím, jak byla jeho vyjádření tlumočena, měl to uvést již během pohovorů, popřípadě neměl podepisovat na každé straně protokolu o pohovoru prohlášení o tom, že s ní byl seznámen a že s protokolem souhlasí, nýbrž měl uvést, které části jeho projevu byly tlumočeny chybně.“

60. Dále lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008 – 105, v němž se uvádí, že „[n]evěrohodnost tvrzení na podkladě uvádění rozporuplných tvrzení znemožňuje správnímu orgánu shledat u žadatele podmínky pro udělení azylu. Jelikož zpravidla není v možnostech žadatele v řízení o udělení mezinárodní ochrany prokázat svá tvrzení jiným způsobem než svou výpovědí, je srovnání jím uváděných skutečností zásadním kritériem pro posouzení jejich věrohodnosti. Pokud se ve výpovědích žadatele vyskytuje značné množství rozporů, které není schopen zdůvodnit, nelze ministerstvu vytýkat, že k nim přistupuje s určitou mírou pochybností.“

61. Ačkoliv se žalobce snažil tvrdit v doplňujícím pohovoru, že v podstatě vše souvisí se vším, tj. že Tálibán chtěl nejprve po něm spolupráci, kterou žalobce odmítl, načež začal na členy Tálibánu donášet afghánským složkám; z důvodu spolupráce žalobce s afghánskými ozbrojenými složkami pak měli Tálibánci žalobce podezřívat ze zabití jednoho jejich člena. Z uvedeného by plynulo, že potíže s Tálibánem měl žalobce především proto, že na ně udával afghánským ozbrojeným složkám. Krajskému soudu se jeví jako nepochopitelné, proč tuto skutečnost poprvé žalobce uvedl až v doplňujícím pohovoru dne 9. 9. 2020 a nikoliv již dříve. Uvedené skutečně nasvědčuje závěru o tom, že se žalobce pokoušel svůj azylový příběh přizpůsobit obsahu předkládaných výhružných dopisů od Tálibánu, které však byly zhodnoceny žalovaným jako podvržené a účelově předložené důkazní prostředky. Obzvláště zarážející je i to, že žalobce zcela popřel, že by jeho potíže ve vlasti souvisely s provládními aktivitami jeho bratra, který měl spolupracovat s mezinárodními vojenskými jednotkami a následně se stát členem afghánských ozbrojených složek. Tuto poprvé uváděnou verzi žalobce při doplňujícím pohovoru dne 9. 9. 2020 zcela popřel. Této popřené verze se však následně výslovně dovolává v žalobě ze dne 17. 12. 2020, přičemž ji výslovně uvádí jako důvod jeho obav ze strany Tálibánu.

62. Žalobce ostatně rozpory ve výpovědích nevysvětlil ani v podané žalobě, v níž pouze uvedl, jak již bylo shrnuto výše, že jeho obavy před reálnou hrozbou vážné újmy souvisí s provládními aktivitami jeho bratra. Při jednání soudu sice žalobce namítal, že rozpory mohly vzniknout chybou v tlumočení, ovšem přesně nerozvedl, která část jeho výpovědi měla být tedy tlumočena chybně. K námitkám stran tlumočení se ostatně krajský soud vyjádřil již shora. Při jednání soudu žalobce uvedl, že jeho problém s Tálibánem se zakládá na tom, že na Tálibánce udával. Uvedené tvrzení je opět odlišné, od toho co bylo uvedeno v žalobě.

63. Dále se krajský soud zabýval posouzením věrohodnosti předložených výhružných dopisů. Žalobce v průběhu řízení doložil dvě fotokopie výhružných dopisů od Tálibánu, včetně jejich překladu, a jeden údajný originál bez překladu. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vyjádřil k formální stránce předložených dopisů, tj. podobnost podpisu, razítka, stejné číslo stránky a další náležitosti. Krajský soud za podstatnější indikátor, než je formální stránka předložených dopisů (krajský soud nedisponuje znalostmi písmoznalectví), považuje stránku obsahovou. Jak správně zhodnotil žalovaný v napadeném rozhodnutí, obsahová stránka předložených dopisů nedává smysl v kontextu žalobcových tvrzení učiněných v rámci pohovorů před správním orgánem. Předložené dopisy také neobsahují takové identifikační znaky, aby bylo možné s jistotou tvrdit, že jsou adresovány přímo osobě žalobce (křestní jméno žalobce je obvyklým jménem v Afghánistánu), obálky k těmto dopisům žalobce nepředložil, ač o nich sám hovořil při správním řízení a byl k jejich doložení žalovaným vyzván. V dopise z roku 2017 je vyhrožováno, ať jmenovaný M. ukončí spolupráci se státními činiteli. Žalobce přitom od konce roku 2015 pobýval v České republice. Jeví se tak jako málo pravděpodobné, že by takovéto dopisy zasílal Tálibán žalobci, který již dávno nebyl na území Afghánistánu. Dopis z roku 2019 hovoří o udávání členů Tálibánu, které vedlo ke smrti některých mučedníků. Jak zhodnotil žalovaný, výhružné dopisy odpovídají nově uváděným tvrzením žalobce při pohovoru dne 9. 9. 2020, což svědčí o tom, že se žalobce pokoušel přizpůsobit azylový příběh obsahu předložených výhružných dopisů. V případě již takto vzniklých pochybností o věrohodnosti, autenticitě a pravdivosti předložených výhružných dopisů pak krajský soud hodnotí jako podstatnou, ve správním spise na č. l. 675 založenou, zprávu Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, Afghánistán, zpráva agentury Associated Press (AP) ze dne 22. listopadu 2015, „Afghánci žádající o azyl si kupují výhružné dopisy od Tálibánu.“ Z této zprávy se podává, že je běžnou praxí obyvatel Afghánistánu, kteří chtějí získat v některé z evropských zemí azyl (především z ekonomických důvodů), předkládání „výhružných dopisů od Tálibánu“ rozhodujícím úřadům. S těmito dopisy se dnes běžně obchoduje, více jak 90 % takto předložených dopisů je tedy falešných a sami příslušníci Tálibánu vyvrací, že by takovou praktiku v dnešní (internetové době) používali. Jak se uvádí v této zprávě, „takovéto dokumenty jsou vyhodnocovány v souvislosti se zkoumáním věrohodnosti celkového vyprávění žadatele. (…) Může z nich být sice čerpáno jako z důkazů o hrozbě ze strany Tálibánu, ale celkové líčení žadatele musí být souvislé, srozumitelné a věrohodné.“ Žalovaný na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že celkový azylový příběh žalobce obsahuje celý řetězec závažných, mnohovrstevných rozporů. S tímto hodnocením se krajský soud po shrnutí nejpodstatnějších rozporů uvedených v rámci správního řízení ztotožňuje. Žalobce opakovaně mění či doplňuje nové skutkové důvody svého odchodu z vlasti, jeho tvrzení předkládaná žalovanému jsou vnitřně rozporuplná a žalobce je není schopen ani na výzvu žalovaného uspokojivě vysvětlit. Krajský soud si je vědom délky vedeného azylového řízení, při které lze zapomínat určité skutečnosti, těžko však lze takovým způsobem zaměňovat a rozšiřovat hlavní důvody, pro které člověk opustí svou rodnou vlast.

64. Při jednání žalobce namítl, že žalovaný na jedné straně uvedl, že tyto dopisy nepřijal a nepřisoudil jim jakoukoliv důkazní hodnotu, na druhé straně uvedl, že tyto materiály přijal jako další podpůrný zdroj, který prokazuje celkovou nevěrohodnost žalobce. Uvedené úvahy žalovaného považuje žalobce za rozporné, přičemž konstatuje, že dokládají jedině to, že žalovaný přihlížel pouze k informacím v neprospěch žalobce. Krajský soud konstatuje, že žalovaný dostatečným způsobem předložené listiny hodnotil a zkonstatoval i v souvislosti se zprávami o situaci v zemi původu, že se jedná o povržené důkazní prostředky, které tudíž jako důkazy nepřijal a nepřisoudil jim jakoukoliv důkazní hodnotu. K uvedenému poté žalovaný doplnil, že předložení podvržených listin a upravování azylového příběhu uváděním nových skutkových okolností, které odpovídají obsahu podvržených listin, považoval za podpůrný zdroj pro hodnocení celkové nevěrohodnosti žalobce. Na uvedeném postupu žalovaného nespatřuje krajský soud ničeho problematického. Krajský soud se nedomnívá, že uvedené dokládá to, že by žalovaný přihlížel pouze k okolnostem svědčícím v neprospěch žalobce. Žalovaný zhodnotil předložené listiny, odmítl je jako důkazní prostředky, což náležitě odůvodnil. Následně učinil žalovaný úvahu o tom, že účelově předložené podvržené důkazní prostředky a přizpůsobení si azylového příběhu jejich obsahu svědčí o nevěrohodnosti žalobcových tvrzení. S uvedeným se krajský soud ztotožňuje.

65. Krajský soud ve svém dřívějším zrušujícím rozsudku sp. zn. 56 Az 1/2017, uvedl, že věrohodnost tvrzení žalobce v posuzované věci nezmenšuje sama o sobě skutečnost, že v řízení o odnětí doplňkové ochrany uvedl další dříve neuplatněná tvrzení. Za tímto tvrzením si stojí krajský soud i nadále, je však nutno podotknout, že jednotlivá nově uplatněná tvrzení a k nim předkládané důkazy na sebe musejí vzájemně logicky navazovat a ne vytvářet další a další pochybnosti o pravdivosti výpovědi žalobce. Jak uvedl krajský soud výše, žalobce uvedl postupem času několik verzí ohledně důvodů pro opuštění Afghánistánu a požádání o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Doplňujícími otázkami žalovaného pak bylo zjištěno, že žalobce není schopen tyto změny výpovědí a rozšiřující se skutkové okolnosti azylového příběhu logicky zdůvodnit a vysvětlit. Naopak doplňující otázky žalovaného, týkající se i dalších okolností života žalobce (smrt bratra, manželky, otázky na další příbuzenstvo), prokázaly závažné rozpory i v těchto výpovědích a přispěly k závěrečnému posouzení ohledně celkové nevěrohodnosti žalobce.

66. Žalobcem odkazovaná kritéria k hodnocení hodnověrnosti výpovědí žalobce obsažené v ročence uprchlického práva slouží pouze jako užitečné indikátory věrohodnosti výpovědi žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Byť žalovaný neuvedl tato kritéria explicitně ve svém rozhodnutí, obsahově jejich posouzení v napadeném rozhodnutí dostál, neboť provedl zevrubnou analýzu veškerých výpovědí žalobce a předkládaných důkazů (str. 5 až 10), vyhodnotil věrohodnost žalobcem předkládaných důkazů, posouzení jejich vlivu pro další řízení (str. 11 až 13) a provedl komplexní hodnocení věrohodnosti, resp. nevěrohodnosti výpovědí žalobce na str. 13 až 16 napadeného rozhodnutí. Takové posouzení shledává krajský soud jako plně přezkoumatelné a odpovídající základním zásadám správního řízení, neboť žalovaný zhodnotil veškeré skutečnosti, které vyšly v průběhu správního řízení najevo, včetně skutečností a důkazů tvrzených a předkládaných žalobcem, i těch, které získal žalovaný vlastním úsilím.

67. Námitku žalobce, dle které není dostatečně vysvětleno, proč žalovaný přistoupil k závěru o celkové nevěrohodnosti žalobce až v nynější části řízení, přičemž předtím věrohodnost výroků žalobce nezpochybňoval, neshledal krajský soud důvodnou. Krajský soud shledává zcela logickým, že k závěru o nevěrohodnosti výpovědí žalobce došel žalovaný až v delším průběhu správního řízení, když žalobce postupně měnil své výpovědi a rozšiřoval důvody svého opuštění vlasti. V počátcích azylového řízení, když byla žalovanému přeložena jedna, resp. dvě verze azylového příběhu, které spolu mohly konvenovat, neměl žalovaný důvod pochybovat o věrohodnosti výpovědí žalobce. K tomuto závěru došel žalovaný až postupem času v průběhu řízení, a to zejména po posledním doplňkovém pohovoru se žalobcem ze dne 9. 9. 2020, který byl proveden na pokyn Krajského soudu v Praze. Na tomto postupu neshledává krajský soud žádného účelového postupu ze strany žalovaného.

68. Žalobcem odkazované rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89, či ze dne 14. 11. 2013, č. j. 5 Azs 12/2012 – 44, ohledně uplatnění zásady „v případě pochybností ve prospěch žadatele o mezinárodní ochranu“ nejsou na danou věc přiléhavé. Nejvyšší správní soud v již uvedeném rozsudku ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89, uvedl, že „jsou-li dány skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat, že k porušení základních lidských práv a svobod žadatele o azyl došlo, nebo mohlo by s ohledem na postavení žadatele ve společnosti, s přihlédnutím k jeho přesvědčení, názorům, chování atd., dojít, a správní orgán nemá dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo či nemohlo by v budoucnu být, pak tyto skutečnosti musí správní orgán v situaci důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch žadatele o azyl.“ V nyní projednávané věci však bylo zhodnoceno, že žalobci vážná újma ze strany Tálibánu nehrozí, a to z důvodu celkové nevěrohodnosti jeho výpovědi. Žádné pochybnosti stran možné újmy ze strany Tálibánu v případě návratu žalobce do vlasti tak nejsou dány.

69. Krajský soud se tak ztotožňuje se závěrem žalovaného ohledně nevěrohodnosti žalobcových tvrzení. K tomu lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, v němž se uvádí, že „není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují.“ Žalobce v řízení vlastní věrohodnou výpověď neposkytl, resp. především na základě doplňujícího pohovoru ze dne 9. 9. 2020 vznikla značná řada závažných rozporů v žalobcově azylovém příběhu, na základě kterých pojal žalovaný zcela odůvodněné pochybnosti o věrohodnosti žalobcových tvrzení, které náležitě vyjádřil a popsal v napadeném rozhodnutí.

70. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení krajský soud neshledal žádné žalobcem tvrzené pochybení žalovaného, stejně tak soud nepřisvědčil ani porušení § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 52 a § 68 odst. 3 správního řádu, § 14a odst. 1 a § 17a odst. 1 azylového zákona ani článku 2 a 3 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách (právo na život, zákaz mučení). Pokud se jedná o namítané články Evropské úmluvy, nesdělil k tomu žalobce více žalobní argumentace než obecný a vágní odkaz na tato ustanovení v žalobě. Krajský soud podotýká, že znění čl. 2 a 3 Evropské úmluvy odpovídá § 14a odst. 2 písm. a) a b) zákona o azylu, přičemž v řízení o odnětí doplňkové ochrany bylo zhodnoceno, že taková újma žalobci v případě jeho návratu do vlasti nehrozí, což potvrdil i zdejší soud v předchozí argumentaci tohoto rozsudku.

71. Žalobce ve svém osobním vyjádření při jednání soudu poukázal na to, že bezpečnostní situace ve vlasti je špatná a že kamkoliv se vrátí, tak nebude v bezpečí, neboť Tálibán ovládá velké provincie a nalezne jej. Obecně k bezpečnostní situaci v Afghánistánu lze odkázat na napadené rozhodnutí a na obsah zpráv o situaci v zemi původu, z nichž vyplývá, že situaci již nelze označit za „totální konflikt“, který zasahuje celé území Afghánistánu, jak tomu bylo v době, kdy byla žalobci doplňková ochrana udělena právě proto, že hrozila vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, které nebylo možné se vyhnout vnitřním přesídlením. K obavě žalobce před újmou ze strany Tálibánu nelze než odkázat jej výše na to, že hrozba vážné újmy ze strany Tálibánu ve smyslu § 14a odst. 2 písm. a) a b) zákona o azylu nebyla prokázána, a to z toho důvodu, že žalobcově azylovému příběhu ani žalovaný ani krajský soud neuvěřil pro nevěrohodnost výpovědí a pro značné rozpory v těchto výpovědích.

72. Pokud jde o námitky žalobce stran provincií a míst, do nichž se nemůže přesídlit, uvádí krajský soud následující. Žalobce uvedl, že se nemůže vrátit do Lógaru. O této skutečnosti není pochyb a ani mu to nebylo žalovaným doporučováno. Žalobce dále uvedl, že se nemůže usídlit v Kábulu, neboť tam by jej Tálibán nalezl. Hrozba vážné újmy ze strany Tálibánu se v případě žalobce nepotvrdila (viz výše), nicméně pokud žalobce nechce pobývat v Kábulu, má na výběr řadu jiných míst a provincií, které byly žalovaným na základě zpráv o situaci v zemi původu označeny za „bezpečné“. V napadeném rozhodnutí na str. 18 se uvádí, že zprávy EASO dlouhodobě označují např. provincie Bamján, Dájkundí, Balch, Pandžšír a Herát jako relativně bezpečné oproti zbytku země. Jestliže má žalobce obavy ze soužití s obyvatelstvem etnika tádžického, které podle jeho tvrzení žije na území provincií Pandžšír, Herát a Balch, může pro vnitřní přesídlení stále využít další doporučované provincie, a sice Bamján a Dájkundí.

73. Z obsahu zpráv o situaci v zemi původu, které jsou součásti spisového materiálu a jsou nejaktuálnější, neboť byly opatřeny v rámci poslední fáze správního řízení (po zrušení rozhodnutí Krajským soud v Praze), nezjistil krajský soud nic, co by potvrzovalo žalobcova slova o tom, že by při vnitřním přesídlování v rámci Afghánistánu existovaly jakékoliv národnostní či etnické potíže a že by Paštunovi nebylo dovoleno se přesídlit do provincií osídlených obyvatelstvem tádžického etnika. Dle dostupných zdrojů je např. o provincii Herát známo, že je dlouhodobě cílem vysídlených osob z ostatních provincií. Ze zprávy EASO (červen 2019) na č. l. 637 správního spisu se podává, že přestože jsou některé části Afghánistánu etnicky homogenní, ve městech Kábul, Herát a Mazar-e Šaríf jsou přítomny různé etnické skupiny. Kábul je tzv. „tavící kotlík“ pro různé etnické a jazykové skupiny, z nich každá se usadila v konkrétních oblastech města. V provincii Herát tvoří hlavní etnické skupiny Paštunové, Tádžikové, Hazárové, Turkmeni, Uzbeci a Aimaqové. Balch je etnicky rozmanitá provincie, kde žijí komunity Paštunů, Uzbeků, Hazárů, Tádžiků, Turkmenů, Aimaqů, Balúčů, Arabů a sunnitských Hazárů. Z citované zprávy EASO se též podává, že ve městech Kábul, Herát a Mazar-e Šaríf ja znalost jazyků dari a paštu považována za dostatečnou a jazykový původ není určujícím faktorem. Ze zprávy LANDINFO z listopadu 2019 na č. l. 660 správního spisu se k poměrům v městských sídlech provincie Herát uvádí, že město Herát bylo enklávou pod vlivem Tádžiků v provincii, které jinak dominovali Paštunové; dnes je etnická různorodost větší, což vede k větší segregaci. Nicméně ze zprávy vyplývá, že etnická a náboženská pnutí mezi obyvatelstvem v této oblasti jsou prozatím ve značně omezeném měřítku.

74. Z uvedeného krajskému soudu vyplývá, že v provinciích Herát (hlavní město Herát), Balch (hlavní město Mazar-e Šaríf) a též v hlavním městě Kábul žijí vedle sebe Paštunové i Tádžikové a mnohá další etnika. Žalobci by v uvedených provinciích či městech jistě nic nebránilo v tom se usadit v lokalitách a oblastech, které obývají právě Paštuni jakožto příslušníci jeho etnika.

75. Jak ostatně konstatoval již Krajský soud v Praze v bodu 30 svého rozsudku, „vnitřní přesídlení výslovně připadá v úvahu u dospělých soběstačných mužů. To lze rozhodně říci o žalobci a), jenž je (…) zdravý, práceschopný a po všech stránkách způsobilý se o sebe postarat.“ Daný závěr lze podpořit i obsahem aktuální zprávy EASO (červen 2019), z níž se podává, že alternativa vnitrostátního přesídlení může být přiměřená pro svobodné, tělesně zdatné muže. Uvedené nyní platí o to více, kdy žalobce již nepečuje o svého tehdy nezletilého syna, který již podle jeho tvrzení s ním na území ČR nežije a ani se s ním nestýká (dle sdělení žalobce z pohovoru ze dne 9. 9. 2020 se nejedná o jeho biologického syna).

76. Krajský soud uzavírá, že i Nejvyšší správní soud již opakovaně judikoval, že tam, kde je to reálně možné, „jsou lokální problémy řešitelné vnitřním přesídlením. Koncept vnitřní ochrany je jen vyjádřením zásady subsidiarity mezinárodní ochrany“ (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2 Azs 29/2011 – 70, ze dne 8. 3. 2012, č. j. 7 Azs 3/2012 – 44, a ze dne 29. 5. 2014, č. j. 6 Azs 22/2014 – 61). Konečně je třeba zdůraznit, že možnost vnitřního přesídlení v rámci Afghánistánu připouští i nedávná judikatura Nejvyššího správního soudu ve věcech mezinárodní ochrany (viz k tomu zejména usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2019, č. j. 2 Azs 124/2019 – 33).

VI. Závěr a náklady řízení

77. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

78. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

České Budějovice 29. března 2021

Mgr. Kateřina Bednaříková v. r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru