Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

64 A 2/2020 - 80Rozsudek KSCB ze dne 18.01.2021

Prejudikatura

1 As 96/2008 - 115

5 As 34/2007 - 66

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
7 As 26/2021

přidejte vlastní popisek

64 A 2/2020 - 80

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou ve věci

žalobce: J. M.
bytem
zastoupen advokátem Mgr. Michalem Postlem
sídlem Za Tiskárnou 327, 381 01 Český Krumlov

proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje,
se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2020, č. j. KUJCK 42997/2020,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a shrnutí správní žaloby

1. Dne 1. 4. 2020 pod č. j. KUJCK 42997/2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl žalovaný o odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Kaplice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 17. 2. 2020, č. j. MěÚK/04953/2020, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. b) a písm. c) bod 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění zákona č. 178/2018 Sb. (dále jen „zákona o některých přestupcích“), a byla mu uložena pokuta ve výši 8 000 Kč a trest propadnutí věci (černých dřevěných nunčaků), a to takto:

A. Podle § 90 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) se část I. písm. B) rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona o některých přestupcích, kterého se měl dopustit tím, že se vůči jinému dopustil jiného hrubého jednání (konkrétně dne 16. 12. 2018, v 15:54 hodin v bytě na adrese x, x K. fyzicky napadl druha své matky M. F., kterého udeřil pěstí do obličeje, až tento upadl na zem, bez zranění a lékařského ošetření), ruší a řízení se zastavuje.

B. Podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu se část II. výroku prvostupňového rozhodnutí, kterým byl žalobci uložen správní trest pokuty, mění, a to tak, že po provedené změně bude část II. v tomto znění: „Za spáchaný přestupek se obviněnému s přihlédnutím k § 35 písm. b), § 37 a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a podle § 7 odst. 4 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění zákona č. 178/2018 Sb. ukládá správní trest pokuty ve výši 2 000 Kč. (…)“

C. Podle § 90 odst. 5 správního řádu se ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrzuje, tj.: i. v části I. písm. A) – popisu skutku a jeho právní kvalifikaci – tedy porušení § 7 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích tím, že dne 21. 10. 2018 v 18:31 hodin na adrese x, x K. fyzicky napadl druha své matky M. F., kdy jej třikrát udeřil nunčaky, a to do oblasti ruky, nohy a obličeje. Zranění si vyžádalo lékařské ošetření v Nemocnici Český Krumlov, jelikož M. F. byla způsobena tržná rána nad pravým okem, která byla ošetřena třemi stehy, zranění jej nijak neomezovalo v běžném způsobu života. Tímto jednáním měl žalobce úmyslně jinému ublížit na zdraví.

ii. v části III., kterou byla odvolateli uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1 000 Kč, a iii. v části IV., kterou bylo rozhodnuto o propadnutí věci – černých dřevěných nunčaků. 2. Dne 1. 6. 2020 podal žalobce včasnou žalobu ke krajskému soudu. Touto žalobou napadá žalobce rozhodnutí žalovaného co do výroku B a C. Žalobce namítl zkrácení na svých právech, nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

3. Žalobce v podané žalobě namítá zásadní procesní pochybení v procesu dokazování a v procesu hodnocení důkazů žalovaného i správního orgánu prvního stupně a nerespektování základních zásad správního i přestupkového řízení, v důsledku čehož byl žalobce tímto vadným postupem zkrácen na svých právech. Správní orgány jsou povinny postupovat v souladu se zásadou materiální pravdy vyjádřenou v § 3 správního řádu a provést důkazy, které jsou potřebné pro zjištění věci tak, jak stanoví § 52 správního řádu. Žalobce shledává napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, když některé důkazy nebyly hodnoceny anebo skutečnosti vyplývající z provedených důkazů byly ignorovány. Správní orgány jsou povinny provedené důkazy hodnotit jednotlivě a ve vzájemném souhrnu, logicky a své úvahy řádně odůvodnit, což se nestalo.

4. Jako zásadní žalobce v dané věci uvádí, že údajné přestupkové jednání se odehrálo pouze za účasti dvou osob – žalobce a M. F.. Je tak zcela zásadním zabývat se blíže oběma osobami, jejich minulostí, bezúhonností, osobními poměry, vč. místa, kde došlo k přestupkovému jednání, či okolnostmi, za nichž k tomuto jednání došlo, tj. pečlivě hodnotit věrohodnost těchto osob a jejich výpovědí. Lékařská zpráva může objektivizovat existenci zranění, nikoli však okolnosti, za nichž došlo k přestupkovému jednání. V situaci, kdy proti sobě stojí tvrzení proti tvrzení, musí správní orgány postupovat mimořádně pečlivě a opatřit si maximum důkazů, aby nebyla pochybnost o skutkovém stavu věci. V opačném případě jsou správní orgány povinny postupovat v souladu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Správní orgány podle žalobce hodnotily provedené důkazy nahodile, útržkovitě a tendenčně a bezdůvodně favorizovaly výpověď M. F..

5. Žalobce shledává napadené rozhodnutí vnitřně rozporným a zcela nelogickým. Žalovaný ve výroku A svého rozhodnutí zrušil rozhodnutí prvostupňového orgánu, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití ve smyslu § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona o některých přestupcích s odůvodněním, že nemůže obstát pouhé tvrzení proti tvrzení, závěr o vině nemá oporu v dokazování a jsou dány pochybnosti o vině žalobce. Na druhé straně za obdobné důkazní situace, tedy za stejných výchozích podmínek, ve vztahu k výroku B. žalovaný pouze změnil výši pokuty a ve zbytku potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Aby mohla být konkrétní osoba uznána vinnou, je podle žalobce nezbytné bez pochybností prokázat a najisto postavit takový skutkový průběh jednání, který naplňuje konkrétní skutkovou podstatu přestupku včetně všech znaků předmětného přestupku. To žalovaný dle názoru žalobce nesplnil a pochybnosti o průběhu jednání nerozptýlil, naopak je dále prohloubil.

6. Žalobce dále popisuje okolnosti, které předcházely přestupkovému jednání. Žalobce je výlučným vlastníkem bytové jednotky č. x v k. ú. K., v níž došlo k projednávanému jednání. Žalobce zřídil své matce osobní věcné břemeno spočívající v právu doživotního užívání bytu. Na podzim roku 2011 se do bytu nastěhoval M. F., partner matky žalobce, s čímž žalobce od počátku nesouhlasil. M. F. podle žalobce nadužívá alkoholické nápoje, pod jejichž vlivem se stává konfliktní a agresivní osobou; docházelo tak k mnoha konfliktům, které řešila Policie ČR. Žalobce po dvou letech nepřetržitého užívání bytu M. F. (bez jakéhokoliv placení nájemného) podal žalobu na vyklizení nemovitosti (bytu), o které bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. 2. 2014, č. j. 2 C 274/2013 – 66, ve spojení s usnesením tohoto soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 2 C 274/2013 – 69, a usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 2. 2015, č. j. 7 Co 1601/2014 - 111, a to tak, že M. F. je povinen vyklidit tento byt ve lhůtě 15 dní. Jelikož M. F. svoji povinnost dobrovolně nesplnil, podal žalobce návrh na exekuci, která byla provedena vyklizením bytu dne 3. 3. 2016. M. F. se však několik hodin po vyklizení nastěhoval zpět. Byt M. F. opakovaně znehodnocoval, požíval alkoholické nápoje, kouřil v něm, nerespektoval soudní rozhodnutí, úřední postupy ani zákroky Police ČR, za byt neplatil. Žalobce se nakonec musel z bytu se svým synem odstěhovat a bydlet na ubytovně. Z uvedených důvodů podal žalobce trestní oznámení; trestním příkazem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 26. 7. 2019, č. j. 4 T 100/2019 - 126, byl M. F. uznán vinným spácháním přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 8 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 2 let. Všechny tyto skutečnosti mají podle žalobce vliv na posouzení věci a věrohodnost účastníků předmětného jednání. Žalobce je bezúhonnou osobou oprávněnou k užívání bytu; sám sebe hodnotí jako osobu věrohodnou užívající k řešení problémů cestu právních postupů. Na druhé straně je osoba soudně i přestupkově trestaná, která v době předmětného jednání měla v dechu 1,18 promile alkoholu a která žalobce již v minulosti vícekrát napadla. Správní orgány si nevyžádaly opis z rejstříku trestů M. F., ani se nijak nezabývaly vlivem opilosti této osoby na jeho jednání a zcela nepochopitelně jej považovaly za osobu věrohodnou a jeho výpověď za pravdivou. Poté, co žalobce zrušil věcné břemeno k užívání bytu své matce, M. F. konečně opustil byt, odstěhoval se na ubytovnu, ze které byl po dvou týdnech vystěhován, což jen dokládá výše uvedené, jakou je M. F. osobou.

7. Jako neopodstatněné vnímá žalobce úvahy správního orgánu, dle kterých jednání M. F. nedosahovalo takové intenzity, aby mohlo být označeno za nebezpečné, že nebylo prokázáno napadení žalobce a že žalobce použil zjevně nepřiměřený útok. Stejně tak žalobce nesouhlasí se závěry správních orgánu o hodnocení fyzických předpokladů účastníků jednání a jejich vlivu na předmětné jednání, když správní orgány neberou v potaz opakované násilnické jednání M. F., či fakt, že sám žalobce nemá dobrý zdravotní stav, neboť trpí roztroušenou sklerózou. M. F. v minulosti opakovaně napadal žalobce, vyhrožoval mu a zasahoval do jeho práv. K uvedenému žalobce navrhuje dokazování opisem z rejstříku trestů a rejstříku přestupků, včetně konkrétních rozhodnutí.

8. Za zcela nepřiléhavé pak žalobce považuje závěry správních orgánů o nenaplnění okolností vylučujících protiprávnost jednání, tj. krajní nouze a nutné obrany. Správní orgány nezohlednily, že M. F. zásadním způsobem zasahoval do zájmů chráněných zákonem, neboť nedotknutelnost obydlí je chráněna zákonnými i ústavněprávními předpisy, přesto do ní M. F. zasahoval, byl podnapilý, nerespektoval výzvu k opuštění bytu a snažil se žalobce napadnout. Žalobce tak považuje své jednání za zcela přiměřené dané situaci a útoku, jakož i dalšímu možnému napadení ze strany této osoby. Obrana žalobce byla efektivní a způsobilá odvrátit hrozící újmu, není třeba tzv. rovnost zbraní. Pomoc ze strany Policie ČR, na kterou se žalobce obrátil, mu poskytnuta nebyla.

9. Na základě výše uvedeného žalobce navrhuje, aby krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného ve výroku B a C ve spojení s výrokem I. až IV. prvostupňového rozhodnutí.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

10. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě plně odkázal na napadené rozhodnutí, které je dle jeho názoru dostatečně odůvodněno a ve kterém se zabýval všemi námitkami uvedenými žalobcem. K žalobní námitce o hodnocení svědeckých výpovědí, resp. hodnocení výpovědi žalobce vs. výpovědi M. F., žalovaný odkazuje na stranu sedm napadeného rozhodnutí, kde žalovaný konkrétně uvedl, jaké důvody jej vedly k tomu, aby uvěřil svědkovi, nikoli žalobci. O vině žalobce neměl žalovaný sebemenší pochybnosti, a proto nebyl důvod rozhodnout v jeho prospěch a řízení zastavit.

11. Žalovaný neshledává své rozhodnutí nelogické. Přestupek, ze kterého byl žalobce uznán vinným správním orgánem prvního stupně, z jehož spáchání byl žalobce žalovaným zproštěn viny a řízení o něm bylo zastaveno, spočíval v jiném hrubém jednání. Žalovaný řádně odůvodnil, z jakého důvodu věc zrušil a řízení zastavil. Jednalo se o dva různé přestupky proti občanskému soužití, spáchané v rozmezí dvou měsíců; na jejich odlišném hodnocení neshledává žalovaný žádnou rozporuplnost.

12. Žalovanému byly známy rozhodnutí odkazované žalobcem (civilní i trestní), avšak i nadále žalovaný tvrdí, že způsob, jaký žalobce k ochraně svých práv užil, byl nezákonný. Žalovaný alespoň tyto skutečnosti zohlednil při ukládání správního trestu, a vzal celou situaci žalobce jako polehčující okolnost. Pokud jde o žádost žalobce o provedení důkazu opisem z rejstříku trestů a přestupků, žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že není oprávněn zjišťovat v řízení o přestupku bezúhonnost jiné osoby, než je podezřelý, resp. obviněný z přestupku.

13. Stejně tak se žalovaný podrobně ve svém rozhodnutí zabýval podmínkami institutu krajní nouze a nutné obrany a tím, proč v daném případě nebyly naplněny. Žalobce se může bezpráví bránit pouze zákonnými prostředky.

14. Na základě výše uvedeného navrhl žalovaný zamítnout podanou žalobu jako nedůvodnou.

III. Průběh správního řízení

15. Ze správního spisu zjistil krajský soud následující rozhodné skutečnosti. Dne 5. 12. 2018 obdržel správní orgán prvního stupně oznámení o přestupku (č. j. KRPC-149310-11/PŘ-2018-020215) spáchaném dne 21. 10. 2018 a spočívajícím v porušení § 7 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích, tj. ublížení na zdraví. Součástí spisového materiálu od Policie ČR je úřední záznam ze dne 21. 10. 2018, fotodokumentace obsahující fotografie zranění M. F., výsledek na místě provedené dechové zkoušky M. F. s výsledkem 1,18 promile alkoholu v dechu, úřední záznam o podaném vysvětlení svědka ze dne 22. 10. 2018, ambulantní zpráva Nemocnice Český Krumlov ze dne 21. 10. 2018, úřední záznam o podaném vysvětlení svědka ze dne 15. 11. 2018.

16. Řízení o přestupku bylo zahájeno oznámením o zahájení řízení o přestupku ze dne 5. 2. 2019, č. j. MěÚK/04084/2019 (doručeno dne 18. 2. 2019).

17. Dne 7. 1. 2019 byl Policií ČR oznámen správnímu orgánu prvního stupně přestupek spočívající v porušení § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona o některých přestupcích, tj. v jiném hrubém jednání (skutek se týkal napadení dne 16. 12. 2018).

18. Ve správním spise je založen opis z evidence přestupků žalobce ze dne 22. 2. 2019, ze kterého se podává, že nebyly nalezeny žádné informace o evidovaných přestupcích.

19. Dne 13. 3. 2019 bylo ve věci přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích nařízeno ústní jednání, kterého se zúčastnil žalobce i M. F., který vypovídal jako svědek.

20. Následně si správní orgán prvního stupně vyžádal lékařskou zprávu o zranění M. F., které mu měl žalobce svým jednáním způsobit třemi údery nunčaky – do hlavy, pravého stehna a pravé paže. Dle vyjádření ošetřující lékařky byla M. F. způsobena tržně-zhmožděná rána velikosti 3 cm na čele nad pravým obočím – rána hodně hluboká, až ke skeletu, ošetřeno stehy, v okolí tržné rány povrchové odřeniny kůže, na pravém stehně hematom velikosti 8 x 8 cm, prominující 2 cm na povrch okolní kůže, na pravé paži hematom velikosti 5 x 1 cm. Dále lékařka připomíná, že na základě provedené dechové zkoušky Policií ČR na místě přestupku bylo zjištěno, že M. F. měl v době incidentu v dechu 1,18 promile alkoholu.

21. Správní orgán prvního stupně dne 1. 10. 2019 postupem podle § 88 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), sloučil oba projednávané přestupky do společného řízení a zahájil tím řízení o přestupku žalobce ze dne 16. 12. 2018. Současně si správní orgán znovu vyžádal opis z evidence přestupků žalobce ke dni 26. 11. 2019, v němž nebyly zaevidovány žádné přestupky.

22. Dne 13. 12. 2019 proběhlo před prvostupňovým správním orgánem další ústní projednání přestupků; tohoto ústního jednání se zúčastnil jak žalobce, tak M. F. jako svědek.

23. Správní orgán dále postupoval v součinnosti s Policií České republiky, od které si vyžádal přepis telefonického rozhovoru mezi žalobcem a příslušníkem policie, kam měl žalobce volat dne 21. 12. 2018 před celým incidentem. Tímto postupem bylo zjištěno, že žalobce skutečně volal daný den na Policii ČR s žádostí o pomoc o vystěhování M. F. z domu, načež mu bylo policistou odpovězeno, že ho má chytnout „za flígr“ a vyhodit. Správní orgán zjistil, že žalobce nevolal na policejní linku ze svého telefonu, nýbrž z telefonu syna (též přítomen v bytě v době incidentu, ale v jiném pokoji), a svým telefonem měl žalobce nahrávat situaci v bytě (viz vyjádření žalobce ze dne 18. 12. 2019, č. j. MěÚK/36032/2019).

24. Po seznámení se s podklady řízení v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu dne 10. 2. 2020, přistoupil správní orgán prvního stupně k vydání prvostupňového rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích a přestupku podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 téhož zákona, za což mu byl uložen správní trest úhrnné pokuty ve výši 8 000 Kč, trest propadnutí věci a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce dne 1. 3. 2020 odvolal, o odvolání rozhodl žalovaný výše napadeným rozhodnutím tak, jak je uvedeno v bodu 1 tohoto rozhodnutí.

V. Právní hodnocení krajského soudu

25. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

26. Krajský soud rozhodl při jednání dne 18. 1. 2021. Při jednání setrvaly obě procesní strany na svých stanoviscích. Krajský soud při jednání zamítl návrh žalobce na dokazování opisem z rejstříku trestů a opisem z přestupkového rejstříku M. F..

27. Úvodem krajský soud konstatuje, že s ohledem na vymezení žalobních bodů (viz § 75 odst. 2, věta první s. ř s.), se nezabýval přezkumem výroku A. napadeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení o přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona o některých přestupcích. Ve světle uvedeného přistoupil krajský soud k přezkumu důvodnosti podané žaloby.

28. Žaloba není důvodná.

29. Žalobce v úvodu své žaloby poukazuje na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, případně rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, když některé důkazy buď nebyly správními orgány hodnoceny, nebo skutečnosti zjištěné z provedených důkazů byly ignorovány. Jelikož nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí postačuje ke zrušení rozhodnutí bez dalšího [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], přistoupil krajský soud nejprve k přezkumu této námitky a dospěl k závěru, že rozhodnutí jako celek touto vadou netrpí.

30. Při posuzování přezkoumatelnosti rozhodnutí krajský soud vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle § 54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, č. 64/2007 Sb. ÚS, a judikatura Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, v případě nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, v případě nepřezkoumatelnosti z důvodu nesrozumitelnosti pak např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75). Rozhodnutí žalovaného i správního orgánu prvního stupně splňují požadavky přezkoumatelnosti (viz hodnocení soudu níže).

31. Žalobce je přesvědčen, že správní orgány nedostály svým zákonným povinnostem z hlediska hodnocení důkazů, když jediné, na čem je založena vina žalobce, je situace „tvrzení proti tvrzení“. Za této situace měly správní orgány podle jeho názoru lépe hodnotit osobu M. F. (poškozeného), jeho minulost či okolnosti, za kterých došlo ke spáchání přestupku. K tomu žalobce rozsáhle shrnul, co konfliktu předcházelo.

32. Krajský soud při přezkumu napadeného rozhodnutí vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu, dle které platí, že s ohledem na požadavky spravedlivého procesu mají soudy (či správní orgány v případě rozhodování o přestupkovém jednání, tzv. malé trestní právo), povinnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zejména pak v situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné klást zvýšené požadavky na to, které skutečnosti vzal správní orgán za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů a k jakým závěrům následně dospěl.

33. V první řadě krajský soud podotýká, že není v dané věci pochybnost o tom, že se skutek stal, tj. že došlo k fyzickému útoku žalobce za pomocí nunčaků na poškozeného, při kterém došlo k ublížení na zdraví. Tato skutečnost je dostatečně podložena fotografickou dokumentací zranění poškozeného z místa spáchání přestupku, lékařskou zprávou o zranění svědka (tržnězhmožděná rána velikosti 3 cm na čele nad pravým obočím – rána hluboká až ke skeletu, ošetřeno stehy, v okolí tržné rány povrchové odřeniny kůže, na pravém stehně hematom velikosti 8 x 8 cm, prominující 2 cm na povrch okolní kůže, na pravé paži hematom velikosti 5 x 1 cm), záznam volání žalobce na Policii ČR, výpovědi obou aktérů incidentu. Sám žalobce v průběhu řízení před správními orgány uvedl, že zasadil svědkovi tři rány nunčaky; tuto skutečnost nijak nepopíral. Žalobce rozporuje okolnosti, za jakých k incidentu došlo (obrana proti útoku svědka, nutná obrana, krajní nouze, bránění svého práva).

34. Pokud jde o okolnosti, za jakých byl čin spáchán, zde dochází ke zmíněnému „tvrzení proti tvrzení“, neboť při incidentu nebyla přítomna žádná jiná osoba (syn žalobce byl zavřený v jiném pokoji, matka žalobce přišla až po spáchání přestupku). Svědek uvedl, že on byl v klidu, díval se na hokej, seděl na gauči a držel v ruce karty. Žalobce měl po příchodu začít na svědka křičet a urážet jej. Svědek uvedl, že při samotném napadení seděl na gauči, přičemž ho žalobce udeřil nunčaky nejdříve do ramene, načež si svědek lehl a žalobce jej zasáhl nunčaky do stehna pravé nohy, načež si svědek sedl a dostal třetí ránu nunčaky do hlavy. Pak přišla matka žalobce a zavolala Policii ČR. Zde se krajský soud ztotožňuje s hodnocením žalovaného (zejména str. 7 napadeného rozhodnutí) o věrohodnosti svědecké výpovědi poškozeného M. F. ve srovnání s výpovědí žalobce.

35. V neprospěch věrohodnosti výpovědi žalobce lze za prvé hodnotit skutečnost, že žalobce v podání vysvětlení na místě činu uvedl jiné informace, než které vypověděl v rámci správního řízení. V úředním záznamu z místa činu je uvedeno, že žalobce sdělil, že poté co zavolal na linku 158, kde se mu dostalo odpovědi, aby si ve svém právu pomohl sám, šel do svého pokoje pro nunčaky, následně šel za svědkem a řekl mu, aby okamžitě odešel. Místo toho se svědek zvedl z gauče, odložil si brýle, a z toho žalobce vyvodil, že jej chce svědek napadnout, neboť tento scénář se opakoval již v minulosti. Proto svědka udeřil dvakrát do oblasti těla a potřetí do oblasti hlavy. Oproti tomu v rámci výslechu při ústním projednání přestupku ze dne 13. 3. 2019 žalobce vypověděl, že poté, co zavolal na linku 158, kde výslovně upozornil policistu na to, že bude pravděpodobně muset použít násilí k vykázání svědka z bytu, si žalobce došel pro nunčaky, jelikož věděl, že M. F. je násilník a byl v minulosti odsouzen za násilný trestný čin. Zároveň žalobce upozornil syna ve vedlejším pokoji, aby si zabezpečil klackem dveře, kdyby se situace zvrtla. Šel do pokoje za svědkem, ukázal mu nunčaky, upozornil ho na jejich použití a následně s nimi třískl o stůl, aby si svědek uvědomil, že jsou dřevěné, že se nejedná o pouhou hračku. Poté otevřel vchodové dveře a vyzval svědka, aby opustil byt. Svědek se smál, vstal a řekl, že vyhodí z bytu žalobce, a rozmáchl se, aby dal žalobci pěstí. Žalobce tuto napřaženou ruku srazil úderem nunčaku. Svědek začal řvát a pokusil se do žalobce kopnout, načež ho žalobce udeřil nunčaky přes nohu. Svědek chvíli seděl na gauči, žalobce na něj řval, ať vypadne, svědek vstal a začal řvát: „Teď se dívej, co s tebou udělám!“ a začal se sápat po žalobci. Žalobce ustoupil o krok dozadu a nebezpečí eliminoval úderem nunčaku na hlavu. Rozpor ve výpovědích žalobce je v tom, že bezprostředně po incidentu nevypověděl nic o tom, že by na něj svědek zaútočil jako první, že by na něj napřahoval pěst, chtěl jej nakopnout či se na něj sápal.

36. Svědeckou výpověď M. F. lze naopak hodnotit jako konstantní, když v úředních záznamech o podání vysvětlení opakovaně uváděl, že čekal na svoji družku na gauči jejího bytu, poté přišel její syn (žalobce), který mu řekl, ať vypadne. Následně, když se svědek zvedl z gauče, jej žalobce udeřil třikrát nunčaky do oblasti pravé paže, stehna a hlavy. Stejně pak svědek vypovídal i dne 13. 3. 2019 před správním orgánem prvního stupně, kde uvedl, že seděl na gauči, sledoval TV, v ruce držel karty. Když přišel žalobce, začal ho slovně napadat, ať vypadne z bytu. Svědek k tomuto nic neřekl, zůstal sedět, když ho žalobce napadl nunčaky. Jediný rozpor ve výpovědích svědka spatřuje krajský soud v tom, že při podání vysvětlení uvedl, že po výzvě žalobce k odchodu vstal, načež byl zasažen nunčaky. Zatímco při svědecké výpovědi dne 13. 3. 2019 svědek uvedl, že po výzvě žalobce k odchodu zůstal sedět, načež byl zasažen nunčaky. To je však rozpor nikoliv natolik významný, aby dokládal nevěrohodnost svědka či jeho fabulaci.

37. Byť nelze podle § 137 odst. 4 správního řádu záznam o podání vysvětlení použít jako důkazní prostředek, judikatura Nejvyššího správního soudu připouští užití úředního záznamu o podání vysvětlení jako tzv. jiného podkladu pro rozhodnutí podle § 50 odst. 1 správního řádu (viz např. rozsudky ze dne 29. 6. 2016, č. j. 6 As 112/2016 - 30, a ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40), a to např. za účelem porovnání, zda se od něj výpovědi svědků významněji neodchylují, což by snížilo jejich věrohodnost. Vyloučeno by bylo pouze užití úředního záznamu jako důkazního prostředku k nahrazení ústní výpovědi svědka nebo jeho čtení namísto výpovědi (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS, či ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010 – 73, publ. pod č. 2208/2011 Sb. NSS). K přípustnému užití úředního záznamu došlo i v nyní projednávaném případě, kdy správní orgány vzaly úřední záznam o podání vysvětlení jako vodítko k posouzení věrohodnosti výpovědí žalobce a svědka. Žalobce výrazným způsobem změnil podanou výpověď, když na místě samém do úředního záznamu nevypověděl nic o údajném prvním napadení ze strany svědka, uvedl pouze to, že si svědek sundal brýle a postavil se, což žalobce vyhodnotil jako začátek konfliktu, neboť v minulosti k tomuto takto docházelo. V řízení před správními orgány již žalobce uvedl, že jej svědek napadl jako první, a to pěstí, poté kopem nohou a poté se na něj sápal.

38. Z vyjádření žalobce ve správním řízení vyplynulo, že si měl průběh incidentu nahrávat na vlastní mobilní telefon. Žalobce však v řízení nepředložil žádný pořízený záznam ze svého telefonu k prokázání svých tvrzení o průběhu skutkového děje. I to může nasvědčovat tomu, že průběh událostí neprobíhal tak, jak jej žalobce popsal.

39. Právě tyto dílčí nepřesnosti ve výpovědích žalobce pak vedly správní orgány k upřednostnění výpovědi svědka, který na rozdíl od žalobce držel konstantní výpověď o skutkovém ději. V souvislosti s dalšími provedenými důkazy, tj. lékařskou zprávou o zranění svědka a záznamem o volání na linku 158, pak nelze dojít k jinému závěru, než k jakému došel i žalovaný ve svém rozhodnutí, tedy že přestupek se stal takovým způsobem, jak ho svědek vylíčil. Jednoduše řečeno, správní orgány uvěřily skutkové verzi svědka, přičemž přihlédly i k tělesné konstituci a věku osob zúčastněných na konfliktu. To je zcela odůvodněný postup, který krajský soud nehodlá nijak problematizovat. Pokud žalobce tvrdí, že tedy mělo být přihlédnuto i k tomu, že trpí roztroušenou sklerózou, pak žalobce v žalobě neuvádí, jaký vliv mělo toto onemocnění na průběh skutkového děje a na jeho jednání.

40. Podle § 5 přestupkového zákona platí, že přestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin. Přestupkem proto nemůže být jednání, které formálně přestupku odpovídá, ale není dána jeho protiprávnost. Zákon o přestupcích stanovuje okolnosti, které způsobují, že jednání vykazující znaky přestupku není protiprávní, a není tedy přestupkem, přičemž se jedná se o tzv. okolnosti vylučující protiprávnost, mezi které mj. patří krajní nouze (§ 24) a nutná obrana (§ 25).

41. Podle § 25 přestupkového zákona je institut nutné obrany definován tak, že čin jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže jím někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem. Nejde o nutnou obranu, byla-li tato obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

42. Jak správně vyhodnotil žalovaný v napadeném rozhodnutí, nelze hovořit o přiměřené obraně za situace, kdy na jedné straně vystupuje svědek, ročník 1952, neozbrojen, byť v dané chvíli posílen alkoholem (viz výsledky dechové zkoušky svědka), a na druhé straně žalobce, ročník 1979 (žalobce uvádí, že trpí roztroušenou sklerózou, neuvádí však, jaký konkrétní vliv měla jeho nemoc na jeho jednání), a s připravenou zbraní v podobě dřevěných nunčaků. Ze zjištěných okolností případu je zjevné, že žalobce byl připraven na řešení celé situace za použití násilí, když nejprve o tomto vyrozuměl policistu na lince 158 a poté si sám předem donesl zbraň (nunčaky). Touto zbraní pak způsobil svědkovi zranění, které si vyžádalo převoz svědka rychlou záchrannou službou do nemocnice a lékařské ošetření v podobě 3 stehů v oblasti hlavy. Jak správně podotknul žalovaný na straně 7 a 8 napadeného rozhodnutí, i pokud by vzal v potaz situaci tak, jak ji popisuje žalobce, tedy v momentě, kdy by došlo ze strany svědka k napadení žalobce, jednalo by se o excesivní jednání žalobce vybočující z mezí rámce nutné obrany. „Přiměřenost nutné obrany znamená tedy především to, že obrana odpovídá povaze a nebezpečnosti útoku. Jde tu o poměr mezi intenzitou útoku a obrany. Nutná obrana musí být natolik intenzívní, aby útok odvrátila, může tedy být i silnější než útok, avšak nesmí být přehnaná. Vedle samotné intenzity útoku je zde ještě jedno hledisko důležité pro hodnocení přiměřenosti nutné obrany, a to poměr škody, která hrozí z útoku a která je nutnou obranou způsobena. Při jednání v nutné obraně lze útočníkovi způsobit i větší škodu než z jeho útoku hrozila. Mezi škodou hrozící a způsobenou však nesmí být hrubý nepoměr“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007, č. j. 4 As 22/2007-73). Lze ve shodě se žalovaným konstatovat, že i kdyby skutečně svědek napadl žalobce, tak jak on popisuje (napřažená pěst k úderu, pokus o kopnutí, sápání se), nebylo by lze jeho postup hodnotit jako nutnou obranu v povolených mezích, neboť na staršího neozbrojeného muže nelze v rámci nutné obrany užít zbraň (v tomto případě nunčaky); taková obrana by podle názoru krajského soudu neodpovídala povaze a nebezpečnosti útoku.

43. Pravidla pro užití krajní nouze stanovená v § 24 přestupkového zákona říkají, že čin jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže jím někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem. Nejde o krajní nouzi, jestliže toto nebezpečí bylo možno za daných okolností odvrátit jinak nebo následek tímto odvracením způsobený je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl-li ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.

44. Z uvedeného je zřejmé, že podmínky krajní nouze jsou vázány přísnými omezeními. V případě krajní nouze se tak musí jednat o přímo hrozící nebezpečí zájmu chráněnému zákonem, které nelze odvrátit jinak a nesmí být tímto způsoben následek stejně závažný či závažnější než ten, který hrozil. „Závažnější je (…) např. způsobený následek, dotýká-li se stejně významného zájmu a má větší intenzitu než následek hrozící, nebo se dotýká zájmu významnějšího a v porovnání s hrozícím následkem, včetně zvážení rozdílnosti dotčených zájmů, má alespoň rovnocenný význam. Proto i např. nepatrné ublížení na zdraví, kterým se odvrací nebezpečí značné škody na majetku, může být následkem méně závažným než ten, který hrozil, a to přesto, že jinak zdraví člověka má větší hodnotu než zájem na ochraně majetku“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008, č. j. 5 As 34/2007 - 66). K tomu však v dané situaci nedošlo. Byť byl žalobce omezen na svém vlastnickém právu, není zájem na ochraně jeho vlastnického práva v této situaci (svědek seděl na gauči žalobce, v dané chvíli nepoškozoval žádným způsobem majetek žalobce) vyšší než ochrana zdraví člověka. Podmínky institutu krajní nouze tak jednoznačně nebyly naplněny.

45. Na základě výše uvedeného se krajský soud plně ztotožňuje s hodnocením situace žalovaným, který se na straně 7 a 8 napadeného rozhodnutí podrobně zabýval jak věrohodností svědeckých výpovědí, tak okolnostmi vylučujícími protiprávnost přestupkového jednání.

46. Argumentuje-li žalobce, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť nebyla vzata v potaz minulost svědka vypovídající o jeho agresivním chování, sděluje krajský soud, že minulost svědka nehraje v dané věci roli, neboť je ve věci prokázáno, že žalobce napadl fyzicky svědka zbraní a způsobil mu ublížení na zdraví, které si vyžádalo lékařské ošetření. Správní orgány pak dostatečně zdůvodnily, proč neuvěřily verzi žalobce o napadení ze strany svědka a proč vyhodnotily svědeckou výpověď jako věrohodnou. Pokud jde o námitku, že nebylo hodnoceno, že svědek byl v době incidentu pod vlivem alkoholu, nemůže ani tato námitka obstát. Žalobce totiž sám nerozvádí, jaký vliv měl požitý alkohol na jednání svědka v dané situaci. Při popisu své verze skutkového děje žalobce ani ve správním řízení nelíčil, že by svědek byl pod vlivem alkoholu. Při výslechu žalobce pouze uvedl ve vztahu k dřívějším konfliktům se svědkem, že „když je ožralej, tak je agresivní.“ Sama skutečnost, zda svědek požil alkohol, či měl předchozí problémy se zákonem, nevylučuje bez dalšího pravdivost jeho výpovědi o skutkovém ději. Krajský soud posuzoval, zda výpověď svědka ohledně skutkového děje je logická a zapadá do celkového kontextu a shodně se správními orgány dospěl k závěru, že závěr o vině žalobce je prokázán.

47. Stejně tak se správní orgány dostatečným způsobem vypořádaly s instituty vylučujícími protiprávnost. Žalovaný pak dostatečně odůvodnil neprovedení žalobcem navržených důkazů v rámci odvolacího řízení na straně 13 napadeného rozhodnutí. Stejně tak ani krajský soud nepřistoupil k provedení žalobcem navržených důkazů (opis z rejstříků trestů a opis z přestupkového rejstříku svědka), jelikož nemohou na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka ničeho změnit. I pokud by byl svědek osobou s pestrou trestní či přestupkovou minulostí, náležela mu v dané chvíli stejná ochrana jeho práv jako ostatním osobám. Jak již krajský soud uvedl, nemá důvod pochybovat o věrohodnosti svědka, proto není třeba zjišťovat další skutečnosti z jeho trestní a přestupkové minulosti.

48. Žalobní námitka o nelogičnosti rozhodnutí, když na jedné straně žalovaný zastavil výrokem A. řízení o jiném přestupku proti občanskému soužití s odůvodněním, že zde stálo proti sobě „tvrzení proti tvrzení“ a na straně druhé zcela opačně postupoval v projednávané věci, je nedůvodná, neboť se nejedná, jak se žalobce mylně domnívá, o totožnou situaci. Aniž by krajský soud přezkoumával výrok A. napadeného rozhodnutí, neboť tento je mimo přezkum žalobních bodů, v nyní projednávané situaci je postaveno na jisto, že se skutek stal (tj. svědek utrpěl ublížení na zdraví) a že původcem tohoto ublížení je právě žalobce (sám několikrát během správního řízení uvedl, že svědka udeřil). Správní orgány zhodnotily výpovědi a uvedly, komu uvěřily a proč a taktéž se rozhodnutí opírá o další důkazy. Rozhodnutí o skutku, pro který bylo přestupkové řízení žalovaným zastaveno, stálo pouze na „tvrzení proti tvrzení“, nedošlo ke zranění a nebyly k dispozici žádné další důkazy; proto byla užita zásada in dubio pro reo.

49. Z podané žaloby je zřejmé, že se žalobce marně snažil domoci svého práva na ochranu vlastnictví legálními instituty, v podobě civilní žaloby a i v rámci trestního řízení. Byť byl žalobce u obou soudů úspěšný, nevedl tento úspěch k zdárnému vyřešení jeho situace. Žalobce se před tímto incidentem domáhal ochrany i v rámci telefonátu na linku Policie ČR. Krajský soud chápe, že pro žalobce musela být nevymahatelnost práva legálními prostředky frustrující, to ho však neopravňovalo k ublížení na zdraví za užití zbraně a k svépomocné ochraně svého vlastnického práva k situaci zjevně nepřiměřeným způsobem a prostředky. Krajský soud je toho názoru, že pokud hodlal žalobce svědka vyvést z bytu svépomocí, bylo toho jistě možné dosáhnout za použití přiměřených prostředků. Při posuzování jednání žalobce rozhodně nelze jako okolnost vylučující protiprávnost či eliminující společenskou škodlivost přestupku shledat v předchozím chování svědka vůči žalobci a jeho majetku. Ostatně nelehká situace žalobce stran vymahatelnosti práva ve věci ochrany jeho vlastnického práva byla hodnocena jako polehčující okolnost, která se promítla při stanovení výše trestu. Selhává-li vymahatelnost práva, neznamená to automaticky, že je možné brát se o svá práva svépomocí mimo povolené meze (§ 14 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) i za cenu ublížení na zdraví člověka, který dlouhodobě zasahuje do práva a nerespektuje pravomocná rozhodnutí soudů. Z následků ublížení na zdraví (hluboká rána nad okem) krajský soud konstatuje, že stačilo málo (např. znesnadnění obvyklého způsobu života svědka po dobu více než sedmi dnů či ztráta či podstatné oslabení smyslového orgánu - oka) a záležitost mohla mít trestněprávní rovinu, což by pro žalobce mohlo znamenat daleko závažnější důsledky. Z toho důvodu nelze jednání žalobce bagatelizovat.

VI. Závěr a náklady řízení

50. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

51. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

České Budějovice dne 18. ledna 2021

Mgr. Kateřina Bednaříková v. r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru