Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

63 A 2/2020 - 42Rozsudek KSCB ze dne 01.09.2020

Prejudikatura

1 As 32/2006

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Azs 323/2020

přidejte vlastní popisek

63 A 2/2020 - 42

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Bednaříkové a soudců JUDr. Marie Trnkové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci

žalobce: V.P.

narozen X státní příslušnost Ukrajina bytem X

zastoupen obecným zmocněncem J.C. bytem X

proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4,

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 4. 2020, č. j. MV-16724-6/SO -2020,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou nadepsanému soudu dne 6. 5. 2020 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 3. 4. 2020, č. j. MV-16724-6/SO -2020 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce proti usnesení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „prvostupňový správní orgán“) ze dne 28. 11. 2019, č. j. OAM-70391-5/ZM-2019 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž prvostupňový správní orgán podle § 169r odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zastavil správní řízení o žalobcově žádosti ze dne 25. 11. 2019 o vydání zaměstnanecké karty.

2. Žalobce úvodem žaloby namítá rozpor s „obecně závazným výkladem právní úpravy zákona o pobytu cizinců“, neboť správní orgán setrval na právně nepřijatelných závěrech o tom, že žalobce nebyl k podání žádosti o zaměstnaneckou kartu oprávněn za situace, kdy na území ČR pobýval na základě usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2019, č. j. 7 A 23/2019 - 87, jímž byl přiznán odkladný účinek žalobě, kterou žalobce podal proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 6. 2019, kterým mu byla zamítnuta žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání (zaměstnanecké karty). Žalovaná podle žalobce záměrně ignorovala sistační účinek žaloby, neboť při rozhodování správního orgánu podle zákona o pobytu cizinců je odkladný účinek dán vždy; správní soud o přiznání odkladného účinku sám rozhodl, navíc řízení o žalobě tehdy skončilo zrušením žalobou napadeného rozhodnutí žalované ze dne 6. 6. 2019, tudíž podle žalobce nelze hovořit o „pravomocně neprodloužené platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání.“

3. Žalobce uvádí, že o žádosti cizince je procesně rozhodováno podle správního řádu, což znamená, že rozhodnutí je vydáváno tak, že cizinec musí splňovat podmínky pro vyhovění žádosti ke dni vydání rozhodnutí, nikoli ke dni podání žádosti. V napadeném rozhodnutí podle názoru žalobce záměrně absentuje skutečnost, že v době, kdy bylo o žádosti žalobce rozhodnuto, nadepsaný soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2019, č. j. 57 A 23/2019 – 92, rozhodnutí žalované ze dne 6. 6. 2019, proti němuž byla žaloba podána, zrušil. Napadeným rozhodnutím v nyní přezkoumávané věci tedy mělo být rozhodnuto o žádosti žalobce kladně, neboť v době vydání napadeného rozhodnutí bylo rozhodnutí nadepsaného soudu ze dne 31. 10. 2019, č. j. 57 A 23/2019 - 92, pravomocné, jelikož podání kasační stížnosti žalovanou odkladný účinek nemá a ta si o něj ani nepožádala. Prvostupňové rozhodnutí ze dne 28. 11. 2019 tedy bylo podle názoru žalobce vydáno protiprávně, stejně tak i žalobou napadené rozhodnutí. Podle žalobce následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kdy bylo po podání kasační stížnosti rozsudek nadepsaného soudu ze dne 31. 10. 2019, č. j. 57 A 23/2019 - 92, zrušen, nemá pro rozhodování v této věci význam, neboť s podmínkami rozhodnutí o žádosti žalobce nesouvisí. Žalobce v souvislosti s tímto rozsudkem Nejvyššího správního soudu konstatoval, že nebyla vyřešena právní otázka, zda je lhůta 30 dnů pro podání žaloby skutečně lhůtou mezní.

4. Žalobce žalované dále vytýká, že věc nesprávně skutkově zhodnotila, když při rozhodování o odvolání nepřihlédla k podstatným důkazně podloženým skutečnostem a rozhodla při posuzování podmínky trestní zachovalosti nepřiměřeně tvrdě a formalisticky, přestože právní úprava zákona o pobytu cizinců při posuzování žádosti o prodloužení pobytu cizince v takovém případě nabízí jiný, pro žadatele příznivější postup správního orgánu.

5. Žalobce dále namítá, že s námitkami nepřiměřenosti zásahu do rodinného a osobního života žalobce se správní orgán uspokojivě nevypořádal. Správní orgán naprosto opomenul pravou podstatu a smysl ustanovení zákona o pobytu cizinců, když zcela opačně v rozporu se smyslem a účelem právní úpravy dovodil, že znění zákona o pobytu cizinců umožňuje správnímu orgánu, aby se posuzováním dopadu rozhodnutí do rodinného a soukromého života v řízení o zrušení povolení k pobytu cizince na území vůbec nezabýval, protože mu § 37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců tuto povinnost neukládá, zatímco jiná ustanovení téhož zákona mu tuto povinnost ukládají. Naprosto neudržitelná je také argumentace, že se testem proporcionality ve svých právních aktech rozhodující správní orgán nemusí zabývat, neboť to za něj již provedl zákonodárce. Ten však právo neaplikuje, to je záležitost moci výkonné a soudní, nikoli zákonodárné, tato úvaha je proto zjevně nesprávná.

6. K argumentaci žalovaného ohledně skutkového posouzení žalobcova případu a hodnocení přiměřenosti zásahu do jeho práv, žalobce uvádí, že k zodpovězení otázky, zda žalobci hrozí na území domovského státu nebezpečí ztráty života v důsledku zrušení povolení dlouhodobě pobývat na území ČR, správní orgán nepředložil důkazy. Vyjádření státu Ukrajina o alternativní vojenské službě z roku 2015 je neaktuální a irelevantní, neboť nebezpečí ztráty života ve válečné zóně se týká také civilistů. K otázce přiměřenosti zásahu do života žalobce je nutné připomenout, že žalobce byl pravomocně odsouzen za jednorázové užití omamné látky a řízení motorového vozidla pod jejím vlivem, když vykouřil jednu cigaretu marihuany. Za uvedené porušení zákona mu byl uložen trest v podobě peněžité pokuty. Žalobce skutku litoval, trest přijal, zaplatil pokutu a dále pobýval na území ČR, přičemž orgán činný v trestním řízení konstatoval, že se osvědčil. V současné době nespáchal žádný delikt, zaměstnavatel jej hodnotí kladně, plní své závazky vůči třetím osobám. Pro ČR žalobce nepředstavuje žádné nebezpečí, přesto mu na základě striktní aplikace zákona pobyt na území ČR prodloužen nebude. Správní orgán při posuzování dopadu rozhodnutí do sféry práv cizince nesmí vycházet pouze z jazykového výkladu zákona, což bylo mnohokrát judikováno právě Ústavním soudem, ale držet se podstaty a smyslu zákonné úpravy, rozhodovat individuálně, nikoli mechanicky. Je rozdíl mezi hodnocením společenské nebezpečnosti cizince, který se provinil spácháním trestného činu na hranici přestupku a pácháním závažné trestné činnosti. K tomu slouží v zákoně o pobytu cizinců ustanovení o posouzení přiměřenosti. Žalobce uvedl, že přiložil znalecký posudek P.Š. z oboru sociální psychologie; žádnou takovou přílohu však krajský soud ve spisu neeviduje.

7. Žalobce rekapituluje skutkové a právní okolnosti předcházejícího správního řízení, v němž mu nebyla prodloužena platnost zaměstnanecké karty. Podle něj nebylo přihlédnuto k přiměřenosti, zejména k dopadům zamítnutí žádosti do jeho soukromého a rodinného života. Při provádění správního uvážení by neměly být překročeny zákonem stanovené meze. To podle žalobce znamená, že správní orgány mohou volit sice mezi různými právními následky, avšak pouze mezi těmi právem předpokládanými. Stejně tak správní orgány nemohou zvolit následek, který by znamenal porušení jiných základních práv. Je potřeba dodat, že při realizaci správního uvážení by nemělo být pouze formalisticky dbáno na to, aby zvolené řešení bylo v souladu s textem zákona, ale mělo by odpovídat také cíli a účelu zákonného zmocnění.

8. Žalobce dále naříká mechanickou aplikaci zákona žalovanou, neboť je důležité přihlédnout k přiměřenosti, zejména k dopadům zamítnutí žádosti do soukromého a rodinného života cizince, což nebylo správním orgánem při správním uvážení splněno, a tím se žalobce vyskytl ve vysokém a velmi reálném nebezpečí ohrožení života a zdraví, neboť pochází z města Doněck, kde se nachází frontová linie a kde probíhá již od listopadu 2015 válečná operace ukrajinské armády a tzv. „teroristů“, kteří zastupují ruské zájmy. Jelikož je žalobce v Doněcku znám svým patriotismem a jeho dům se nachází v části „proteroristických povstalců“, byl již mnohokrát před příjezdem do ČR vystaven ze strany proruských „teroristů“ nelidskému či ponižujícím zacházení při vojenských vpádech do obydlí kdykoli během celého dne, včetně několikanásobné osobní kontroly během jednoho dne, což je nejen v rozporu s § 179 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ale i jednáním neslučujícím se s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

9. Žalovaná však přesto konstatovala, že v drtivé většině případů neobstojí ani argumentace cizince o porušení jeho práva na respektování soukromého a rodinného života garantovaného čl. 8 Úmluvy. Žalovaná rovněž uvedla, že nedochází ani k porušení LZPS a Úmluvy, jelikož žalobci není tímto postupem znemožněno do budoucna pobývat na území ČR. Žalovaná měla rovněž mylně uvést, že správní orgán má naopak posuzovat přiměřenost jen těch rozhodnutí, u nichž to zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví.

10. Podle žalobce je v jeho případě splněna podmínka § 179 odst. 2 písm. c) zákona, neboť je velmi reálně ohrožen život nebo lidská důstojnost žalobce z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Vycestování žalobce v důsledku zamítnutí jeho žádosti by postavilo jednání ČR do rozporu s mezinárodními závazky. Doporučení žalované, nechť se žalobce přesídlí v rámci Ukrajiny, je za daných podmínek nereálné s ohledem na finanční situaci žalobce a na situaci vnitřního ozbrojeného konfliktu.

11. Žalobce dále namítá ohrožení práv třetích osob. Žalobce napadenému rozhodnutí vytýká, že jeho žádost byla zamítnuta za situace, kdy trestní rozsudek nabyl právní moci dne 22. 2. 2018, přičemž peněžitý trest byl již celý uhrazen a žalobce svého jednání lituje. Žalobce shledává ohrožení práv třetích osob (např. bankovní ústav), neboť nebude moci dostát svým závazkům. Trest zákazu řízení na dobu 18 měsíců již žalobci uplynul, žalobce v ČR vykonává zaměstnání, odvádí daně, pracovní hodnocení od zaměstnavatele je více než pozitivní a ČR vůči žalobci neeviduje žádný dluh. Zamítnutí žalobcovy žádosti je tedy v kolizi s vyššími právními předpisy, mj. s Úmluvou. Je-li vyhověno uprchlíkům bez zjišťování bezpečnostních a dalších rizik, musí být vyhověno i žalobci, který porušil zákon v ČR, ale vykonal vše, aby svůj trest řádně a včas splnil, škodu nahradil a svého jednání litoval, pracuje zde a platí daně. Bude-li žalobce nucen odjet zpět na Ukrajinu, kde požádá opět o povolení k pobytu, zatíží tím státní aparát ČR dalšími nadbytečnými úkony. Toto jednání vybočuje z principu proporcionality, který je součástí obecných zásad unijního práva.

12. Žalobce opětovně naříká porušení principu proporcionality a podává obecnou úvahu na toto téma. Žalobce tvrdí, že nemůže jen tak přijet do svého obydlí, aniž by byl vystaven reálnému nebezpečí ohrožení života, zdraví, mučení a nelidského chování, kterému byl vystaven před tím, než přijel do ČR. Žalobce je toho názoru, že zamítnutá žádost nemůže obstát v rámci třetího kroku testu proporcionality podle čl. 2 Úmluvy (práva na život) a čl. 5 Úmluvy (právo na svobodu a osobní bezpečnost), které jsou nadřazeny legislativě členské země, která se musí touto Úmluvou řídit.

Stručné shrnutí vyjádření žalované a replika žalobce

13. Ve vyjádření žalovaná odkázala na žalobou napadené rozhodnutí a navrhla zamítnutí žaloby. Je přesvědčena, že v daném případě byly splněny veškeré podmínky pro zastavení správního řízení v předmětné věci. Napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného stavu věci, bylo dostatečně a řádně odůvodněno a je v souladu s platnými právními předpisy. Žalovaná je rovněž toho názoru, že z její strany nedošlo k pochybení při aplikaci zákonných ustanovení a v daném případě neshledala porušení základních zásad správního řízení. Žalobce měl doplnit své blanketní odvolání ze dne 18. 12. 2019, to však ani po výzvě prvostupňového správního orgánu nedoplnil a žádné námitky tedy nevznesl. K předestřeným námitkám žalovaná dále uvedla, že žalobce nebyl oprávněn podat předmětnou žádost o vydání zaměstnanecké karty, jelikož nebyl oprávněn k podání žádosti na území. Nelze přitom považovat za přepjatý formalismus, když prvostupňový správní orgán postupuje podle příslušných ustanovení zákona, aby byl účel zákona naplněn.

14. Žalobce reagoval na vyjádření žalované obsáhlou replikou, kde v podstatě zopakoval tvrzení přednesená v žalobě, zejména teoretické statě postrádající konkrétní odkazy na projednávanou věc. Podle žalobce správní orgán ohýbá zákon ve svůj prospěch, a to proto, že žalovaná zcela formalisticky odkazuje na zprávy Ministerstva zahraničních věcí, tedy se uchyluje k mechanické aplikaci textu zákona, a to přesto, že státní orgány jsou povinny respektovat zásadu proporcionality, přihlížet k chování cizince a zohlednit hrozbu, kterou cizinec eventuálně představuje pro veřejný pořádek. Tvrzení žalované, že má k dispozici novější českou judikaturu o neexistujícím nebezpečí na území Ukrajiny, jsou podle žalobce rovněž lichá. Žalovaná v této souvislosti stále odkazuje na rozsudky bagatelizující válku či válečný stav jako takový. Žalobce se přitom nemůže vrátit do svého obydlí, aniž by byl vystaven reálnému nebezpečí ohrožení života. Žalovaná rovněž vybočuje z principu dobré správy, když odmítá respektovat soukromý a rodinný život cizince, ačkoli správní orgány jsou povinny se zabývat přiměřeností dopadů takového rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Žalobce opětovně poukazuje na mechanickou aplikaci zákona, neboť žalovaná musí zohlednit zejména dopad zamítnutí žádosti do soukromého a rodinného života cizince, což nebylo správním orgánem při správním uvážení splněno, a tím se žalobce ocitl ve vysokém nebezpečí ohrožení života a zdraví, neboť pochází z města Doněck, kudy prochází frontová linie. Správní orgány mohou volit mezi různými právními následky, avšak pouze mezi těmi právem předpokládanými. Žalobcem uvedené skutečnosti znamenají splnění podmínek § 179 odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců, jelikož zamítnutím žalobcovy žádosti by došlo k jeho vycestování, což je v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Stejně jako v žalobě žalobce obšírně popisuje ohrožení práv třetích osob. Dále pak žalovanou naříká z porušení zásad přiměřenosti a proporcionality při výkladu práva. Opakovaně žalované vytýká, že se s námitkami nepřiměřenosti zásahu do rodinného a osobního života žadatele uspokojivě nevypořádala. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že postupem správních orgánů bylo porušeno jeho právo na život, resp. zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení, potažmo právo na svobodu a bezpečnost. Tak se děje zpravidla tehdy, když v rozhodování nejsou vůbec zohledňována základní práva, což se právě vztahuje na posuzovaný případ, čímž je notoricky proslulá rozhodovací praxe žalované, kdy státní úředníci jsou podle názoru žalobce z dosud nevysvětlitelných důvodů instruováni k aplikaci zákonných ustanovení přesně v opačném smyslu, ačkoli právě k ochraně a šetření práv jednotlivce jsou všechny orgány veřejné moci ústavně zavázány.

Podstatný obsah správního spisu

15. Ze správního spisu zjistil krajský soud následující rozhodné skutečnosti: Dne 25. 11. 2019 byla prvostupňovému správnímu orgánu doručena žalobcova žádost o vydání zaměstnanecké karty. K žádosti žalobce krom kopie cestovního pasu doložil rovněž smlouvu o výpůjčce bytu ze dne 31. 1. 2019 a pracovní smlouvu pro případ získání pracovního povolení ze dne 2. 9. 2019.

16. Usnesením ze dne 28. 11. 2019, č. j. OAM-70391-5/ZM-2019, prvostupňový správní orgán podle § 169r odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zastavil správní řízení o žalobcově žádosti o vydání zaměstnanecké karty, neboť účastník řízení žádost podal na území, ač k tomu není oprávněn. Z prvostupňového rozhodnutí se podává, že řízení v žalobcově věci bylo zastaveno z toho důvodu, že žalobce podal žádost o zaměstnaneckou kartu v době, kdy na území ČR pobýval sice oprávněně, ovšem pouze na základě odkladného účinku, který byl správním soudem přiznán žalobcem podané žalobě proti rozhodnutí, kterým mu byla pravomocně neprodloužena platnost povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání. Prvostupňový správní orgán konstatoval, že přiznáním odkladného účinku žalobě se pozastavují pouze ty účinky rozhodnutí, které dané rozhodnutí skutečně má, což je v případě rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu ztráta oprávnění pobývat na území ČR a nutnost z ČR vycestovat. Žalobce tedy nebyl oprávněn podat žádost o vydání zaměstnanecké karty, když v době podání žádosti na území nepobýval na základě dlouhodobého víza či povolení k dlouhodobému pobytu, ale toliko na základě odkladného účinku žalobě přiznaného správním soudem.

17. Blanketním odvoláním podaným dne 18. 12. 2019 žalobce napadl prvostupňové rozhodnutí. Současně uvedl, že podané odvolání ve lhůtě 7 dnů doplní, což neučinil. Dne 30. 12. 2019 byla žalobci doručena výzva prvostupňového správního orgánu, kterou byl vyzván k doplnění blanketního odvolání ve lhůtě 7 dnů od doručení výzvy. Žalobce na výzvu nikterak nereagoval.

18. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo podle § 90 odst. 5 správního řádu žalobcovo odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí zamítnuto. Žalovaný vzal za prokázané, že žalobce pobýval na území ČR na základě dlouhodobého pobytu ve formě zaměstnanecké karty s platností od 6. 2. 2017 do 5. 2. 2019. Dne 25. 11. 2019 žalobce podal žádost o vydání zaměstnanecké karty. Učinil tak za trvání odkladného účinku přiznaného usnesením správního soudu ze dne 24. 9. 2019, č. j. 57 A 23/2019 - 87, žalobě podané žalobcem proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 6. 2019, jímž byla zamítnuta žalobcova žádost o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty. Žalovaný dospěl v otázce oprávněnosti podání předmětné žádosti žalobcem v situaci, kdy byl přiznán odkladný účinek žalobě v jiném řízení o pobytovém oprávnění, k závěru, že tato možnost je vyloučena.

19. Krajský soud nechal připojit soudní spis zdejšího soudu sp. zn. 57 A 23/2019, neboť s věcí bezprostředně souvisí. Z něj krajský soud zjistil především okolnosti správního řízení ve věci zamítnutí žalobcovy žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty a okolnosti průběhu soudního řízení, především dobu trvání přiznaného odkladného účinku.

Právní hodnocení krajského soudu

20. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

21. Žaloba není důvodná.

22. Soud nepřijal žalobcovu námitku vytýkající žalované postup v rozporu se zákonem o pobytu cizinců, který měl spočívat v závěru o tom, že žalobce nebyl oprávněn podat žádost o zaměstnaneckou kartu v situaci, kdy na území ČR pobýval toliko na základě odkladného účinku přiznaného rozhodnutím správního soudu.

23. Z obsahu připojeného soudního spisu bylo zjištěno, že žalobce pobýval na území ČR na základě zaměstnanecké karty s platností od 6. 2. 2017 do 5. 2. 2019. Dne 21. 1. 2019 podal žalobce žádost o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty. Rozhodnutím prvostupňového správního orgánu ze dne 13. 3. 2019 byla žalobcova žádost o prodloužení zaměstnanecké karty zamítnuta, neboť byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. O odvolání rozhodla žalovaná dne 6. 6. 2019 tak, že jej zamítla a rozhodnutí ze dne 13. 3. 2019 potvrdila. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce správní žalobu dne 8. 8. 2019. Usnesením ze dne 24. 9. 2019, č. j. 57 A 23/2019 - 87, byl podané žalobě přiznán odkladný účinek, a to počínaje právní mocí tohoto usnesení, tj. od 26. 9. 2019. Přiznaný odkladný účinek trval, až do pravomocného skončení řízení rozsudkem ze dne 31. 10. 2019, č. j. 57 A 23/2019 - 92, který nabyl právní moci dne 30. 11. 2019. Od 26. 9. 2019 do 30. 11. 2019 tedy žalobce pobýval na území ČR na základě přiznaného odkladného účinku žalobě. Dne 25. 11. 2019 podal žalobce nyní posuzovanou žádost o zaměstnaneckou kartu. Řízení o této žádosti bylo prvostupňovým správním orgánem zastaveno rozhodnutím ze dne 28. 11. 2019 s odůvodněním, že žalobce není oprávněn podat žádost na území.

24. V době podání žádosti, tj. k datu 25. 11. 2019, žalobce pobýval na území ČR toliko na základě odkladného účinku přiznaného jím podané shora označené žalobě. Pro posouzení důvodnosti žaloby je stěžejní zodpovědět otázku, zda byl žalobce oprávněn podat žádost o zaměstnaneckou kartu podle § 42g zákona o pobytu cizinců na území ČR.

25. Podle § 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců platí, že žádost o vydání zaměstnanecké karty se podává na zastupitelském úřadu. V průběhu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem může cizinec žádost o vydání zaměstnanecké karty podat ministerstvu. Žádost nelze na území ministerstvu podat, pokud cizinec na území pobývá na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území nebo na povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu na území; to neplatí, jde-li o cizince, který na území pobýval na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 1 písm. a) až c) nebo § 33 odst. 3 a následně na území pobývá na povolení k dlouhodobému pobytu za účelem strpění pobytu vydané podle § 43, pobývá-li na území nepřetržitě po dobu nejméně 3 let. Žádost dále nelze na území ministerstvu podat, pokud cizinec na území pobývá na vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem sezónního zaměstnání. V zastoupení cizince, který není oprávněn na území ministerstvu podat žádost o vydání zaměstnanecké karty podle věty druhé, může žádost podat ministerstvu na základě plné moci jeho zaměstnavatel, pokud je cizinec nebo jeho zaměstnavatel účastníkem programu schváleného vládou za účelem dosažení ekonomického nebo jiného významného přínosu pro Českou republiku, který je organizačně zajišťován nebo koordinován k tomuto účelu ministerstvem nebo jiným ústředním správním úřadem, jehož okruhu působnosti se program týká (dále jen „vládou schválený program“), a umožňují-li tento způsob podání žádosti podmínky tohoto programu.

26. Podle § 169r odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců usnesením se také zastaví řízení o žádosti, jestliže cizinec podal na území žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, ač k podání žádosti na území není oprávněn.

27. Nejvyšší správní soud se zabýval obdobným případem v rozsudku ze dne 3. 5. 2017, č. j. 7 Azs 46/2017 - 28, v němž podal podrobný výklad ohledně vlivu přiznání odkladného účinku žalobě na možnost cizince podat žádost o pobytové oprávnění. Nejvyšší správní soud konkrétně uvedl, že: „[21] Přiznáním odkladného účinku se pozastavují do skončení řízení před soudem účinky napadeného rozhodnutí (viz § 73 odst. 3 s. ř. s.). Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 1260/07, v této souvislosti uvedl, že „[ú]čelem institutu odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí je, jak vyplývá ustanovení § 73 odst. 2 s. ř. s., minimalizace škodlivých následků, tj. zásahů do subjektivních práv osob v důsledku vydaného správního rozhodnutí. Tento účel může být naplněn toliko v případě, že rozhodnutí o odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí, a zejména rozhodnutí přijatého v oblasti správního trestání, je nadáno schopností působit s účinky ex tunc. Odklad vykonatelnosti napadeného individuálního správního aktu lze tak spíše označit za jeho sistaci. Akt tak z formálního hlediska sice zůstává pravomocným, avšak uložené právní povinnosti nelze vynucovat, odejmutá oprávnění zůstávají prozatím zachována.“

28. [22] Nejvyšší správní soud se proto neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že k podání žádosti byla oprávněna, neboť vlivem odkladného účinku žalobě byla odložena materiální právní moc rozhodnutí žalované (…), potvrzujícího neprodloužení platnosti stěžovatelčina povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, a že tedy byla de facto ve fázi před vydáním (odvolacího) rozhodnutí a v době podání žádosti tak disponovala oprávněním dlouhodobého pobytu. Smyslem odkladného účinku žaloby je ochrana stěžovatelky před výkonem či jinými právními následky napadeného rozhodnutí, v jejichž důsledku by stěžovatelce mohla vzniknout nepoměrně větší újma než jiným osobám. Konkrétně jde o ochranu před tím, aby její pobyt na území České republiky byl nezákonný a aby tak nebyla nucena opustit území České republiky, protože žaloba stěžovatelky může být důvodná. Proto po přiznání odkladného účinku žalobě byl stěžovatelce pobyt prodlužován prostřednictvím pobytových štítků vydávaných na základě § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Následkem přiznání odkladného účinku však není prodloužení pobytového statusu stěžovatelky, neboť rozhodnutí žalované (…) zůstává i nadále v právní moci a je třeba na něj hledět do doby pravomocného rozhodnutí soudu jako na zákonné a věcně správné. Není tedy možné, aby stěžovatelka byla stále ve fázi před vydáním (odvolacího) rozhodnutí žalované (…) a disponovala tak pobytovým oprávněním nutným k podání žádosti o povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 68 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že ke dni podání žádosti o trvalý pobyt stěžovatelka nepobývala na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu, neboť její žádost o jeho prodloužení byla pravomocně zamítnuta.

29. Uvedené závěry Nejvyššího správního soudu lze plně vztáhnout i na nyní projednávanou věc, v níž se jedná o žádost o zaměstnaneckou kartu podle § 42g zákona o pobytu cizinců. Po dobu přiznaného odkladného účinku nebylo lze na rozhodnutí žalované ze dne 6. 6. 2019 nahlížet jako na neplatné či nepravomocné; následkem přiznání odkladného účinku nebylo prodloužení pobytového statusu žalobce. Správní orgány tak byly povinny, s ohledem na presumpci zákonnosti a správnosti správních aktů, brát rozhodnutí žalované ze dne 6. 6. 2019 v úvahu a vycházet z něj při posuzování nové žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty, kterou podal dne 25. 11. 2019 na území ČR.

30. Lze tedy konstatovat, že žalobce podal na území ČR novou žádost o zaměstnaneckou kartu dne 25. 11. 2019, tj. v době, kdy na území ČR nepobýval na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu za jiným účelem. Žalobce sice na území ČR pobýval oprávněně na základě přiznaného odkladného účinku žalobě, ovšem tento přiznaný odkladný účinek neprodloužil dobu platnosti zaměstnanecké karty žalobce, tj. neměl za účinek, že by se na žalobce hledělo jako by na území ČR pobýval na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Jinými slovy řečeno, žalobce dne 25. 11. 2019 při podání nové žádosti o zaměstnaneckou kartu nesplňoval podmínku podle § 42g odst. 5, věty druhé zákona o pobytu cizinců, a proto nebyl oprávněn tuto žádost podat na území ČR. Žalobce mohl žádost podat pouze podle věty první předmětného ustanovení, tj. na zastupitelském úřadě ČR ve vlasti. Prvostupňový správní orgán tudíž nepochybil, pokud vycházel z toho, že žalobce v den podání žádosti, tj. dne 25. 11. 2019, nebyl oprávněn podat žádost o zaměstnaneckou kartu na území ČR, a z toho důvodu řízení podle § 169r odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zastavil.

31. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani to, že rozhodnutí žalované ze dne 6. 6. 2019, kterým nebyla žalobci prodloužena platnost zaměstnanecké karty, bylo zdejším soudem pravomocně zrušeno dne 30. 11. 2019. V době podání žalobcovy žádosti dne 25. 11. 2019 a i v době vydání prvostupňového rozhodnutí dne 28. 11. 2019 totiž zrušující rozsudek zdejšího soudu č. j. 57 A 23/2019 - 92, ač vydán dne 31. 10. 2019, dosud nenabyl právní moci. Právní moci tento rozsudek nabyl až dne 30. 11. 2019 a teprve tím okamžikem konzumoval účinky přiznaného odkladného účinku. Okamžikem zrušení rozhodnutí žalované ze dne 6. 6. 2019 se pozice žalobce opět vrátila do situace probíhajícího odvolacího řízení ve věci zamítnuté žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 – 99, publ. pod č. 1275/2007 Sb. NSS „důsledky zrušujícího rozsudku soudu působí ex tunc; správní rozhodnutí se jím ruší od samého počátku a je nutno na něj nahlížet, jako by vydáno nebylo.“ Toto by byla bezesporu okolnost, kterou by musela žalovaná při rozhodování o odvolání žalobce proti rozhodnutí ze dne 28. 11. 2019 brát v úvahu. Nicméně rozsudek zdejšího soudu č. j. 57 A 23/2019 - 92 ze dne 31. 10. 2019 byl ke dni 1. 4. 2020 pravomocně zrušen Nejvyšším právním soudem (rozsudkem ze dne 31. 3. 2020, č. j. 1 Azs 470/2019 - 35) a žaloba byla odmítnuta pro opožděnost. Tímto okamžikem „obživlo“ rozhodnutí žalované ze dne 6. 6. 2019 a opět byl nastolen stav, jako by tu existovalo po celou dobu od svého vydání. Dne 3. 4. 2020 vydala žalovaná nyní přezkoumávané napadené rozhodnutí. Geneze věci, která se odehrála mezi vydáním prvostupňového rozhodnutí dne 28. 11. 2019 a vydáním napadeného rozhodnutí dne 3. 4. 2020, nemohla mít tudíž na posouzení věci ze strany žalované žádný vliv, neboť žalovaná stejně jako prvostupňový správní orgán hodnotila procesní důvody pro zastavení řízení ke dni podání žádosti, tj. ke dni 25. 11. 2019, které byly skutkově stejné jak z pohledu prvostupňové správního orgánu, tak i z pohledu žalované bez ohledu na to, co se odehrálo v mezidobí, neboť rozsudek zdejšího soudu č. j. 57 A 23/2019 - 92 a jeho účinky byly odklizeny dříve, než žalovaná vydala napadené rozhodnutí.

32. Pro posouzení důvodu pro zastavení řízení o žádosti byl podstatný právě okamžik podání žádosti, tj. rozhodný stav byl ke dni 25. 11. 2019. V tento den žalobce pobýval na území ČR bez oprávnění k dlouhodobému pobytu pouze na základě usnesení o přiznání odkladného účinku žalobě, kteréžto nemohlo suplovat takové povolení k dlouhodobému pobytu. Žalobce tudíž nesplňoval podmínky pro to, aby mohl novou žádost podat přímo na území ČR, a proto byl důvod pro zastavení řízení podle § 169r odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců dán.

33. V kontextu shora uvedeného krajský soud zdůrazňuje, že řízení o žalobcově žádosti ze dne 25. 11. 2019 bylo zastaveno ryze z procesních důvodů, což znamená, že žádost nebyla posuzována věcně. Žalobce byl přesto přesvědčen, že i v jeho případě měla být posuzována přiměřenost dopadů vydaného rozhodnutí do jeho rodinného a osobního života.

34. Posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do sféry cizince upravuje § 174a zákona o pobytu cizinců. V §174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců se stanoví, že přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán posuzuje pouze v případech, kdy to tento zákon výslovně stanoví. Řízení o žalobcově žádosti bylo zastaveno podle § 169r zákona o pobytu cizinců, přičemž v tomto ustanovení není výslovně uvedena povinnost správního orgánu posuzovat při zastavení řízení přiměřenost dopadu rozhodnutí. Krajský soud tak zhodnotil, že správní orgány nebyly povinny se touto otázkou vůbec zabývat. Uvedený právní závěr koresponduje i s judikaturou Nejvyššího správního soudu, která dlouhodobě zastává názor, že v případě zastavení řízení o žádosti z procesních důvodů není dána povinnost správních orgánů zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 9 Azs 256/2017 - 57, nebo ze dne 3. 5. 2017, č. j. 7 Azs 46/2017 - 28). Odkaz žalobce na § 37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je zcela nepřípadný, protože podle tohoto ustanovení nebylo v nyní přezkoumávaných rozhodnutích postupováno.

35. Vzhledem k tomu, že správní orgány nebyly povinny posuzovat žalobcovu situaci s ohledem na § 174a zákona o pobytu cizinců, a ani tak neučinily, je nezbytné konstatovat, že značná část námitek ve vztahu k nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce se evidentně míjí s obsahem nyní soudem přezkoumávaných rozhodnutí a směřuje naprosto zřejmě do rozhodnutí žalované ze dne 6. 6. 2019, které je opět pravomocné, neboť „obživlo“ poté, co Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek zdejšího soudu, jak bylo popsáno shora, a žalobu odmítl pro opožděnost. Nicméně toto rozhodnutí žalované ze dne 6. 6. 2019, které se žalobcovou žádostí o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty zabývalo věcně, není a ani nemůže být předmětem tohoto soudního přezkumu. Nelze proto považovat za důvodné žalobcovy námitky ohledně toho, že bylo při posuzování podmínky trestní zachovalosti žalobce rozhodováno nepřiměřeně tvrdě a formalisticky, nebyla zohledněna zásada přiměřenosti a účelnosti, resp. že se správní orgány nevypořádaly s námitkami nepřiměřenosti zásahu do žalobcova rodinného a osobního života a že dojde k porušení zákazu vycestování a principu proporcionality. To samé platí ve vztahu k dalším námitkám žalobce, které by byly opodstatněny v případě, že by žalobcova žádost byla správními orgány přijata a posouzena věcně. Uvedené žalobní námitky se zcela míjí s obsahem nyní přezkoumávaných rozhodnutí.

36. Krajský soud doplňuje, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 7. 2018, č. j. 5 Azs 102/2017 – 35, konstatoval, že „článek 8 Úmluvy je přímo aplikovatelný a má přednost před zákonem. Znamená to, že pokud stěžovatel v daném řízení namítá nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života a porušení článku 8 Úmluvy, správní orgán se s touto námitkou musí vypořádat bez ohledu na to, zda zákon o pobytu cizinců v daném řízení vyžaduje nebo nevyžaduje posouzení přiměřenosti ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců.“ Žalobce však ve správním řízení žádné konkrétní okolnosti nepřiměřenosti zásahu rozhodnutí o zastavení řízení do jeho soukromého a rodinného života nenamítal; odvolání podal v blanketní formě a i přes výzvu jej nedoplnil. Žalovaná tudíž nebyla povinna se k této otázce jakkoliv vyjadřovat. V žalobě žalobce opakovaně tvrdí negativní zásah rozhodnutí do jeho rodinného a osobního života, nicméně jde především o argumentaci ve vztahu k rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o neprodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty, které není předmětem tohoto soudního přezkumu. Žalobce v žalobě pouze obecně tvrdil, že v důsledku vydaného rozhodnutí dojde k nepřiměřenému zásahu do jeho rodinného a soukromého života. Svou argumentaci však nespojil s konkrétním vymezením, jak bude v případě nutnosti jeho vycestování zasažen jeho rodinný a soukromý živo, který na území ČR realizuje. Krajský soud se proto uvedenou námitkou pro její obecnost dále nezabýval.

37. Přímo aplikovatelný je taktéž žalobcem poukazovaný čl. 3 Úmluvy, který je výrazem zásady non-refoulement. Jeho vnitrostátním provedením je § 179 zákona o pobytu cizinců, který se však aktivuje v jiných typech správních řízení, především v řízení o vyhoštění. Žalobce se v žalobě obává návratu do vlasti z důvodu vnitřního ozbrojeného konfliktu a z důvodu nelidského a ponižujícího zacházení, které v žalobě konkretizoval. Krajský soud k uvedenému konstatuje, že v souvislosti s vydáním přezkoumávaných rozhodnutí nevznikla povinnost správních orgánů se touto problematikou zabývat z úřední povinnosti a ani k námitce žalobce, kterou ve správním řízení ostatně ani nevznesl. V přezkoumávaném případě byla žalobcova žádost o vydání zaměstnanecké karty podána nepřípustně, a proto bylo řízení o ní z procesních důvodů zastaveno. Věcného posouzení se žalobci dostalo v předchozím správním řízení (žádost o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty). Obecně v případě zastavení řízení nepřichází posuzování námitek podle čl. 3 a čl. 8 Úmluvy v úvahu, jelikož o žádosti není meritorně rozhodováno, jak již ostatně bylo uvedeno shora (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 Azs 226/2015 - 27). Pokud totiž nejsou splněny podmínky projednání žádosti, tj. pokud jako v posuzovaném případě byla žádost podána na území ČR, ačkoliv k tomu nebyly splněny podmínky, nemá prvostupňový správní orgán jinou možnost, než řízení zastavit [viz § 169r odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců]. Dodržení závazků vyplývajících z čl. 3 a 8 Úmluvy je zajištěno tím, že posouzení přiměřenosti dopadu do soukromého a rodinného života cizince a taktéž posouzení překážek vycestování je vyžadováno v rámci rozhodování o případném uložení správního vyhoštění (§ 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Krajský soud doplňuje, že důvody uváděné žalobcem, proč se obává návratu do vlasti, konkrétně do oblasti Doněcku, by mohly být příp. i azylově relevantní, resp. by mohly představovat důvod pro udělení doplňkové ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Proto krajský soud žalobce odkazuje na tento typ řízení, v němž by byly příslušné správní orgány povinny žalobcem tvrzené skutečnosti náležitě prověřit. Ač byla Ukrajina zařazena na seznam bezpečných zemí, netýká se to oblasti poloostrova Krymu a částí Doněcké a Luhanské oblasti pod kontrolou proruských separatistů (§ 2 vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákona o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů).

38. Závěrem krajský soud doplňuje, že pokud žalobce vznesl v žalobě i argumentaci stran právní úpravy délky lhůty pro podání žaloby ve věcech cizineckých, tak krajský soud se jí nezabýval, neboť tyto úvahy žalobce se zjevně vztahují k předcházejícímu soudnímu řízení vedenému u zdejšího soudu pod sp. zn. 57 A 23/2019 a s tím souvisejícímu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 1 Azs 470/2019 - 35. Uvedená právní otázka se navíc vůbec netýká tohoto řízení, neboť v něm byla žaloba podána včas. Na žalobcovu pochybnost o ústavnosti třicetidenní lhůty pro podání žaloby ve věcech cizineckých navíc již odpověděl Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 1543/20, kterým odmítl žalobcovu ústavní stížnost proti citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu.

Závěr a náklady řízení

39. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

České Budějovice dne 1. září 2020

Mgr. Kateřina Bednaříková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru