Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

63 A 10/2020 - 103Rozsudek KSCB ze dne 23.09.2020

Prejudikatura

2 As 49/2007 - 191

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 As 215/2020

přidejte vlastní popisek

63 A 10/2020 - 103

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Bednaříkové a soudců JUDr. Marie Trnkové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka v právní věci

žalobce: Mgr. Ing. J. K.

bytem
zastoupen advokátem Mgr. Jakubem Stanzelem
se sídlem Pražská tř. 1813/3, České Budějovice

proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje
se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice

za účasti: I) E.ON Distribuce, a. s.
se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice

II) CETIN, a. s.

se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9

III) REOPOS a. s.

se sídlem Kubelíkova 1548/27, Praha 3
zastoupen advokátem Mgr. Matějem Harantou
se sídlem Klimentská 1246/1, Praha 1

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2020, č. j. KUJCK 55706/2020,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2020, č. j. KUJCK 55706/2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), k odvolání žalobce změněno rozhodnutí Městského úřadu Hluboká nad Vltavou (dále jen „stavební úřad“) ze dne 24. 7. 2019, č. j. 04685/19/OSSÚ/JPa (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), tak, že do části výroku prvostupňového rozhodnutí byl doplněn pozemek parc. č. x v k. ú. X, a dále ve vedlejším výroku III. prvostupňového rozhodnutí byly doplněny podmínky pro provedení stavby převzaté ze závazného stanoviska Magistrátu města České Budějovice, odboru ochrany životního prostředí ze dne 31. 1. 2019, zn. OOZP/165/2019 Dou, jejichž splnění musí při přípravě a realizaci stavby zajistit stavebník nebo jeho zástupce. Ve změnou nedotčených částech bylo prvostupňové rozhodnutí podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím byl ve společném územním a stavebním řízení podle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), schválen stavební záměr žadatele - osoby zúčastněné na řízení III (dále též jako „OZNŘ III“) na stavbu pěti dvoupodlažních rodinných domů o třech bytech, přípojky vodovodu, plynu a kanalizace, zpevněné plochy a oplocení na pozemcích parc. č. x, x, x, x a x, vše v k. ú. x (dále též jako „stavba“ či „stavební záměr“). Ve výrokové části rozhodnutí je vymezen popis záměru, umístění staveb na pozemcích, konstrukční řešení, zdravotní a technické instalace, napojení na technickou infrastrukturu, dopravní řešení a terénní úpravy. V prvostupňovém rozhodnutí jsou stanoveny podmínky pro umístění stavby a pro provedení stavby.

2. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení jak napadeného, tak i prvostupňového rozhodnutí. Žalobce trvá na tom, že v řízení o vydání prvostupňového rozhodnutí došlo k několika procesním chybám a věcným nesprávnostem, které žalovaný v odvolacím řízení nezhojil; žalovaný buď pouze doplnil nesprávnou argumentaci stavebního úřadu, nebo se s odvolacími námitkami žalobce vůbec nevypořádal.

3. Žalobce nesouhlasí s tím, že jeho námitky podané do společného územního a stavebního řízení byly stavebním úřadem považovány za opožděné. Žalobce uvádí, že byl do řízení přibrán usnesením ze dne 6. 6. 2019, v návaznosti na což bylo dne 10. 6. 2019 vydáno vyrozumění o pokračování v řízení. Toto vyrozumění bylo žalobci doručeno dne 28. 6. 2019; od tohoto data plynula žalobci patnáctidenní lhůta pro podání námitek. Námitky byly odeslány z datové schránky jeho zástupce dne 12. 7. 2019, tj. včas. Žalovaný však uvedl, že lhůta pro podání námitek uběhla již dne 8. 7. 2019, neboť si žalobce převzal opatření stavebního úřadu osobně dne 21. 6. 2019. Tato informace se však podle žalobce nezakládá na pravdě. Žalovaný odkázal na blíže neurčený „spisový materiál“, v němž by tato skutečnost měla být zaznamenána, aniž by odkázal na konkrétní listinu, která by tuto skutečnost osvědčovala. Žalobce odkázal na obálku, kterou mu byla předmětná písemnost doručena a kterou přiložil k žalobě. Písemnost si žalobce vyzvedl na pobočce České pošty dne 28. 6. 2019. Závěr žalovaného o pozdním podání námitek žalobcem je nesprávný, stejně jako je nesprávný jeho procesní postup, který tomuto posouzení předcházel.

4. Žalobce podle § 14 správního řádu namítal podjatost vedoucího stavební úřadu Ing. P. S., a to pro jeho poměr k žadateli (OZNŘ III), resp. k jeho předchozímu zástupci, a to společnosti smrkarch s. r. o., jejímž jediným společníkem a jednatelem je syn Ing. S. Tato společnost žadatele – OZNŘ III nejen zastupovala až do 6. 6. 2019, kdy byl podle usnesení stavebního úřadu zástupce žadatele změněn, nýbrž i zpracovávala podklady ke stavbě. Podle žalobce má tato společnost ekonomický zájem na dalším průběhu řízení a jeho kladném výsledku. Žalobce tak i nadále dovozuje, že vedoucí stavebního úřadu má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o jeho nepodjatosti a měl by být vyloučen ze všech úkonů v řízení. V této souvislosti jsou podle žalobce vyloučeni i všichni ostatní pracovníci stavebního odboru, neboť jsou přímo podřízeni vyloučené osobě, která jim přímo uděluje pokyny. Podle žalobce by věc měla být předána nadřízenému správnímu orgánu, aby podle § 131 odst. 4 správního řádu pověřil vyřízením věci jiný příslušný podřízený správní orgán. Žalobce nesouhlasí s tím, jak námitku podjatosti posoudil žalovaný. Z výše popsaného příbuzenského vztahu mezi zhotovitelem podkladů ke stavbě a vedoucím stavebního úřadu, tj. osobou, která má na schválení stavebního záměru přímý vliv, podle žalobce vyplývá podjatost stavebního úřadu. Podle žalovaného není poměr ke zpracovateli podkladů, který byl v době podání žádosti rovněž zástupcem účastníka, z hlediska § 14 odst. 1 správního řádu podstatný. S tím žalobce nesouhlasí. Vedoucí stavebního úřadu má podle žalobce poměr k projednávané věci, neboť má zcela jistě zájem na tom, aby byl stavební záměr schválen a aby v podkladech záměru nebyly shledány žádné vady. V opačném případě by totiž vznikla škoda na straně žadatele – OZNŘ III, jejíž náhradu by mohl požadovat po zpracovateli podkladů. Podjatost podle § 14 odst. 1 správního řádu je podle žalobce dána na základě shora popsaných objektivních příčin.

5. Žalobce dále vznesl námitky proti projektové dokumentaci. Žalobce v odvolání namítal, že ve spise nejsou založena všechna vyjádření dotčených orgánů, a sice stanovisko Dopravního inspektorátu Policie ČR podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), smlouva s příslušnými dodavateli plynu a elektřiny, smlouva se společností MANE HOLDING a. s. (smlouva o smlouvě budoucí není podle žalobce dostatečným podkladem) a plán kontrolních prohlídek stavby. Žalovaný k uvedené námitce uvedl toliko to, že žalobce jako vlastník sousedního pozemku může podle § 94n odst. 3 a § 94k písm. c) až e) stavebního zákona uplatňovat námitky jen tehdy, pokud jimi může být přímo dotčeno vlastnické nebo jiné právo k jeho pozemku nebo stavbě. Uvedené odůvodnění považuje žalobce za neurčité a nepřezkoumatelné, neboť žalovaný nikterak nevyložil, jak dospěl k závěru, že žalobce na svém vlastnickém právu dotčen je či není. Žalobce doplnil, že absence některých podkladů se může přímo dotknout jeho vlastnických i jiných chráněných práv. Jde zejména o plán kontrolních prohlídek stavby či o dodržení všech zákonných ustanovení v případě připojení nových staveb k dodávkám plynu a elektřiny. V případě zanedbání těchto aspektů může žalobci hrozit vznik značných škod (havárie, sesuv půdy, zhroucení stavby atd.).

6. Žalobce taktéž namítal nesoulad stavby s územním plánem, neboť pro dané území platí regulativ zastavěnosti budovami maximálně 25 % a regulativ celkové zastavěnosti maximálně 35 %, přičemž velikost jednotlivých stavebních parcel musí být minimálně 800 m. Vzhledem k tomu, že výměra každé ze čtyř stavebních parcel činí 904 m, ale podle projektu má být na ploše těchto čtyř parcel umístěno pět rodinných domů, projekt stavby tyto regulativy nemůže naplňovat. V závazném stanovisku orgánu územního plánování je uvedeno, že je předpokládáno, že zastavitelnost není vyšší než 35 %, aniž by bylo odůvodněno, jak k tomuto předpokladu dotčený orgán dospěl. Podle žalobce nelze ze stanoviska dotčeného orgánu dovodit, že stavba odpovídá právním předpisům; zmíněné stanovisko pro svou neurčitost ani nemůže být relevantním podkladem. Žalovaný k tomu odkázal na závazné stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování. V něm se uvádí, že v případě posuzovaného záměru se jedná o „komplexně vyřešené celé ucelené území“, a proto z uvedených důvodů přistoupil orgán územního plánování k posouzení dodržení požadované míry zastavěnosti z hlediska záměru jako celku. Takový závěr je podle žalobce nedostačující. V napadeném rozhodnutí ani v závazném stanovisku nadřízeného orgánu územního plánování totiž není uvedeno, jaká kritéria musí stavební záměr splnit, aby se jednalo o „komplexně vyřešené ucelené území“. Žalobce postrádá vysvětlení toho, na základě jakých právních předpisů či jiných závazných norem bylo dovozeno, že v projednávaném případě stavební záměr nemusí splňovat závazně stanovené procento zastavěnosti dané pro jednotlivé pozemky územním plánem. Žalobce uvedenou námitku uzavírá tím, že závazné stanovisko orgánu územního plánování je nesprávné, nepřezkoumatelné a nelze z něj vycházet.

7. Žalobce závěrem své žaloby namítal nemožnost schválit předmětný stavební záměr ve společném řízení, a to s poukazem na § 94j odst. 1 a 2 stavebního zákona. Argumentaci uplatněnou v odvolání v tomto směru žalovaný podle žalobce nevyvrátil. Uvedená námitka nebyla podle žalobce v napadeném rozhodnutí vůbec vypořádána.

Stručné shrnutí vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení, replika žalobce

8. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl žalobu pro nedůvodnost zamítnout. Žalovaný konstatoval, že opatření stavebního úřadu, v němž byla žalobci stanovena lhůta pro podání námitek proti stavebnímu záměru, bylo žalobci doručeno dne 21. 6. 2019, což vyplývá z údajů na doručence založené ve správním spise. Námitky proti stavebnímu záměru podané žalobcem dne 12. 7. 2019 byly opožděné, neboť lhůta k jejich podání uplynula dnem 8. 7. 2019.

9. Námitku podjatosti považoval žalovaný za podanou nikoliv bez zbytečného odkladu, a to dokonce v době, kdy již společnost smrkarch s. r. o. žadatele - OZNŘ III nezastupovala. Námitka podjatosti je podle žalovaného nedůvodná, neboť u vedoucího stavebního úřadu by se muselo jednat o nežádoucí poměr této osoby k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, nikoliv ke zpracovateli podkladů žádosti. Stavební řízení proběhlo podle žalovaného zcela standardním způsobem.

10. Žalovaný dále upozornil, že žalobcem uplatněná námitka proti neúplné projektové dokumentaci a proti chybějícím podkladům byla podána opožděně, i přesto se k ní stavební úřad vyjádřil. Žalovaný zhodnotil námitku žalobce proti neúplné projektové dokumentaci jako obecnou. Sám přitom zhodnotil projektovou dokumentaci z úřední povinnosti a zjistil, že projektová dokumentace splňuje požadavky vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších předpisů.

11. Pokud jde o žalobcem namítané porušení plošného regulativu územního plánu, tak jde o námitku nedůvodnou. Ze závazného stanoviska nadřízeného orgánu územního plánování ze dne 19. 3. 2020 se podává, že podle kapitoly f) Územního plánu Hluboká nad Vltavou se plošné a výškové regulativy neuplatní pro k. ú. x. Pro posouzení věci byl rozhodný Územní plán zóny Hluboká nad Vltavou - lokalita Město (dále jen „Územní plán zóny Město“). Ze závazného stanoviska nadřízeného orgánu územního plánování vyplývá, že pro dané území neplatí regulativ minimální velikosti stavební parcely 800 m, nýbrž platí min. velikost 700 m podle územního plánu pro lokalitu Město. Dodržení regulativu zastavěnosti území je podle žalovaného dostatečně a podrobně odůvodněno v závazném stanovisku nadřízeného orgánu územního plánování. Nelze souhlasit se žalobcem v tom, že je toto závazné stanovisko nesprávné a nepřezkoumatelné.

12. Závěrem žalovaný doplnil, že společné povolení lze podle § 94j odst. 1 stavebního zákona vydat u všech obecných staveb a příslušným je obecní stavební úřad. Ze spisového materiálu se podává, že všechny stavby uvedené v záměru jsou stavbami obecnými.

13. Krajský soud následně obdržel repliku žalobce k vyjádření žalovaného. Žalobce především sdělil krajskému soudu, že nesouhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, neboť má za to, že vylíčený skutkový stav se dotýká dalších osob, které by měly být v řízení slyšeny a měly by mít možnost do řízení vstoupit v pozici vedlejšího účastníka. V replice žalobce dále shrnul již své dříve uplatněné argumenty stran podjatosti vedoucího stavebního úřadu a trval na tom, že jím řádně uplatněná námitka podjatosti nebyla v souladu se zákonem vypořádána.

14. Žalobce upozornil na možnost sesuvu půdy z pozemků, na kterých mají probíhat stavební práce, přičemž by došlo ke škodám na pozemku a majetku žalobce a taktéž ostatních vlastníků pozemků a nemovitostí v ulici x. Žalobce vypočítal, že může dojít k poškození zahrad a jejich vybavení, znehodnocení pozemku a v krajním případě i k poškození obytných domů či ohrožení zdraví osob, zejména dětí. Podle žalobce na základě nesprávných a nekompletních podkladů vzniklo riziko škody na zdraví a majetku.

15. Žalobce taktéž upozornil na nadměrnou prašnost, hlučnost a další nedostatečně limitované následky stavební činnosti. To vše taktéž může vést až ke škodám na zdraví a majetku. Žalobce zdůraznil, že pozemky, na kterých má být stavební záměr realizován, se nacházejí v obytné zóně, což nebylo vzato v potaz. Podle žalobce v důsledku schváleného stavebního záměru dojde k nadměrnému zásahu do práv žalobce i vlastníků soudních pozemků, kteří budou nad míru přiměřenou poměrům rušeni v užívání svých nemovitostí.

16. Žalobce předložil seznam vlastníků ostatních nemovitostí v ulici x a konstatoval, že tyto osoby jsou stejně dotčeny jako on. Žalobce navrhl, aby si krajský soud vyžádal jejich stanoviska k věci, příp. aby je předvolal k výslechu. Žalobce uvedl, že námitky některých z těchto osob nebyly dostatečně a správně reflektovány v prvostupňovém rozhodnutí, a proto zůstaly nevypořádány námitky rozvedené pod body 1 až 8 (nedostatečné zabezpečení přiléhajících pozemků, nezohlednění svažitosti terénu, absence plánu zabezpečení před prachem, hlukem, sesuvem, absence konkrétních opatření, výskyt dětí v lokalitě, absence plánu stavebních prací, absence omezení vyplývajících z umístění v obytné zóně a absence omezení stavební činnosti na všední dny od 8:00 do 16:00 hod.).

17. Žalobce v replice taktéž zopakoval, že nesouhlasí s tím, že je stavební záměr v souladu s Územním plánem Hluboká nad Vltavou. Regulativy podle tohoto územního plánu nejsou dodrženy. Žalovaným tvrzená výjimka z použití těchto regulativů je v rozporu se zákonem. Žalobce taktéž trval na tom, že stavební záměr nebylo možné schválit ve společném řízení.

18. Dne 28. 8. 2020 obdržel krajský soud vyjádření OZNŘ III k žalobě. OZNŘ III konstatovala, že námitky žalobce podané stavebnímu úřadu dne 12. 7. 2019 byly opožděné. Námitku podjatosti vedoucího stavebního úřadu nepovažovala OZNŘ III za důvodnou. Námitky proti neúplné projektové dokumentaci označila OZNŘ III za spekulativní a účelové. Soulad stavebního záměru s územním plánem je podle OZNŘ III podrobně vysvětlen v napadeném rozhodnutí. K námitce nemožnosti schválit stavební záměr ve společném řízení OZNŘ III uvedla, že všechny stavby dotčeného záměru jsou stavbami v působnosti obecného stavebního úřadu, a proto bylo možné o nich vydat společné územní a stavební povolení. OZNŘ III navrhla, aby byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

19. Ostatní osoby zúčastněné na řízení se k žalobě nevyjádřily.

Podstatný obsah správního spisu

20. Ze správního spisu, který si krajský soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: Dne 8. 2. 2019 podal žadatel - OZNŘ III žádost o vydání společného povolení na předmětný stavební záměr spolu s projektovou dokumentací. Zástupcem žadatele – OZNŘ III byla společnost smrkarch s. r. o., která zpracovala projektovou dokumentaci. Dne 15. 4. 2019 vydal stavební úřad oznámení o zahájení společného řízení ve věci stavebního záměru, přičemž vyzval dotčené orgány a účastníky řízení, aby ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení oznámení podávali závazná stanoviska, námitky a veřejné připomínky.

21. Ve věci byla podána námitka podjatosti vedoucího stavebního úřadu, kterou podal Ing. P. Po dobu jejího vyřizování bylo řízení usnesením stavebního úřadu ze dne 6. 5. 2019 přerušeno. Dne 7. 5. 2019 obdržel stavební úřad vyrozumění o odvolání plné moci, kterou udělil žadatel společnosti smrkarch s. r. o. Dne 15. 5. 2019 obdržel stavební úřad plnou moc udělenou žadatelem novému zástupci. O námitce podjatosti bylo rozhodnuto dne 17. 5. 2019 usnesením tajemníka Městského úřadu Hluboká nad Vltavou tak, že vedoucí stavebního úřadu ve věci vyloučen není.

22. Usnesením ze dne 6. 6. 2019 informoval stavební úřad účastníky o změně zmocněnce žadatele a o změně okruhu účastníků řízení. Na základě tohoto usnesení byl do řízení přibrán žalobce. Dne 10. 6. 2019 vydal stavební úřad vyrozumění účastníkům o pokračování v řízení a o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí, a to do patnácti dnů ode dne doručení vyrozumění; v téže lhůtě bylo možné podávat závazná stanoviska, námitky a připomínky. Vyrozumění obsahovalo poučení o tom, že k později uplatněným závazným stanoviskům, námitkám a připomínkách se nepřihlíží. Podle přiložené doručenky bylo uvedené vyrozumění doručeno žalobci dne 21. 6. 2019. Dne 12. 7. 2019 obdržel stavební úřad žalobcovy námitky.

23. Rozhodnutím ze dne 24. 7. 2019 schválil stavební úřad předmětný stavební záměr na výstavbu pěti dvoupodlažních rodinných domů o třech bytech, přípojky vodovodu, plynu a kanalizace, zpevněné plochy a oplocení na vymezených pozemcích. Ve výrokové části rozhodnutí je vymezen popis záměru, umístění staveb na pozemcích, konstrukční řešení, zdravotní a technické instalace, napojení na technickou infrastrukturu, dopravní řešení a terénní úpravy. V prvostupňovém rozhodnutí jsou stanoveny podmínky pro umístění stavby a pro provedení stavby a výčet podkladů rozhodnutí. Bylo konstatováno, že stavební záměr je v souladu se schválenou územně plánovací dokumentací a vyhovuje obecným požadavkům na využívání území. Projektová dokumentace splňuje obecné požadavky na výstavbu. Stavební úřad uvedl, že zajistil vzájemný soulad předložených závazných stanovisek dotčených orgánů a zahrnul je do podmínek rozhodnutí. Stavební úřad neshledal důvody, které by bránily povolení záměru. Dále se stavební úřad vypořádal se včas uplatněnými námitkami účastníků řízení. Závěrem stavební úřad konstatoval, že námitky uplatněné žalobcem dne 12. 7. 2019 byly podány opožděně; stavební úřad se námitkami přesto zabýval, avšak nijak k nim nepřihlédl, neboť by tím došlo k porušení rovnosti účastníků řízení.

24. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím. V rámci odvolacího řízení vyžádal žalovaný zrušení nebo změnu závazného stanoviska (přezkum stanoviska), a to od nadřízeného orgánu územního plánování. Nadřízený orgán územního plánování (Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor regionálního rozvoje, územního plánování a stavebního řádu, oddělení územního plánování) provedl přezkum závazného stanoviska Magistrátu města České Budějovice ze dne 21. 1. 2019 a potvrdil jej, a to závazným stanoviskem ze dne 19. 3. 2020, č. j. KUJCK 40245/2020. Oznámením ze dne 23. 3. 2020 oznámil žalovaný pokračování v řízení a umožnil účastníkům seznámit se s podkladem pro rozhodnutí; současně stanovil lhůtu, do kdy bylo možné se k novému podkladu řízení vyjádřit. Následně dne 18. 5. 2020 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, v němž rozhodl o odvolání žalobce tak, jak je popsáno v odstavci prvém tohoto rozsudku.

Právní hodnocení krajského soudu

25. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

26. Krajský soud předně konstatuje, že k žádosti žalobce přiznal dne 1. 7. 2020 žalobě odkladný účinek. Dne 24. 8. 2020 byla krajskému soudu doručena žádost OZNŘ III o zrušení usnesení o přiznání odkladného účinku žalobě. Krajský soud tento návrh rozeslal účastníkům řízení a ostatním osobám zúčastněným na řízení s tím, aby se k němu vyjádřili ve lhůtě tří dnů od jeho doručení. Žalovaný se k návrhu vyjádřil dne 31. 8. 2020 tak, že jej podporuje. Žalobce se k návrhu vyjádřil dne 8. 9. 2020 tak, že jej nepodporuje. Krajský soud nicméně o uvedeném procesním návrhu OZNŘ III již nerozhodoval, neboť ve věci bylo nařízeno jednání na den 23. 9. 2020, na němž krajský soud předpokládal meritorní skončení věci. S právní mocí rozsudku vydaného ve věci se konzumují i účinky přiznaného odkladného účinku.

27. K procesnímu postupu ve věci krajský soud uvádí, že nejprve bylo nařízeno jednání na den 2. 9. 2020. Vzhledem k tomu, že si zástupce žalobce předvolání v datové schránce nevyzvedl v reálném čase, nýbrž až devátý den, nebyla dodržena lhůta k přípravě na jednání. Z toho důvodu krajský soud jednání odročil na den 23. 9. 2020. Zástupce žalobce dne 7. 9. 2020 požádal o odročení jednání z důvodu kolize s jiným jednáním, které je nařízeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 a kterého se má účastnit jako substitut jiného advokáta. Krajský soud tomuto návrhu nevyhověl, neboť jednak žádost nebyla precizně doložena a jednak krajský soud neuznal jako důležitý důvod pro odročení jednání to, že zástupce žalobce se má účastnit jiného soudního jednání jako substitut. O této skutečnosti vyrozuměl krajský soud zástupce žalobce přípisem ze dne 16. 9. 2020.

28. Krajský soud rozhodl při jednání dne 23. 9. 2020. Jednání se zúčastnili zástupce žalobce, žalovaný a zástupce OZNŘ. Při jednání setrvaly procesní strany na svých stanoviscích. OZNŘ III dostala prostor se k věci vyjádřit a navrhla zamítnutí žaloby. Pokud jde o důkazní návrhy, tak žalobce netrval na provedení výslechů osob uvedených v replice k vyjádření žalovaného na č. l. 70. Krajský soud k návrhu žalobce provedl k důkazu kopii obálky, založenou na č. l. 25 soudního spisu.

29. Žaloba není důvodná.

Námitka proti opožděnosti námitek ve stavebním řízení

30. Žalobce předně nesouhlasil s tím, že správní orgány považovaly jím podané námitky dne 12. 7. 2019 vůči stavebnímu záměru za opožděné (žalobní bod č. 1). Žalobce tvrdil, že vyrozumění o tom, že může uplatnit námitky ve lhůtě patnácti dnů, převzal na pobočce České pošty až dne 28. 6. 2019, a tudíž jím podané námitky dne 12. 7. 2019 byly podány včas. Krajský soud ověřil obsah správního spisu a byl nucen konstatovat, že předmětná námitka není důvodná. Ve správním spise je založeno vyrozumění stavebního úřadu ze dne 10. 6. 2019, č. j. 03545/19/OSSÚ/JPa, jehož obsahem byla výzva k podávání námitek ve lhůtě patnácti dnů ode dne doručení tohoto vyrozumění. Žalobce byl v tomto vyrozumění poučen o tom, že k později uplatněným námitkám se nepřihlíží. K předmětnému vyrozumění jsou připojeny doručenky, které slouží jako průkaz o doručení jednotlivým účastníkům řízení. Ve spise se tak nachází doručenka, ze které se podává, že stavební úřad doručoval žalobci písemnost č. j. 03545/19/OSSÚ/JPa. Z doručenky vyplývá, že žalobce nebyl při doručování zastižen a že zásilka byla uložena a připravena dne 12. 6. 2019 k vyzvednutí; o tom byla žalobci zanechána výzva. Z doručenky se dále podává, že žalobce převzal zásilku osobně na pobočce České pošty dne 21. 6. 2019, což je stvrzeno podpisem žalobce a koresponduje to i s datem uvedeným na kulatém razítku. Na uvedené skutečnosti zcela explicitně odkazoval i žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 5 a není pravdou, že by žalovaný odkazoval na blíže neurčený „spisový materiál“. Žalovaný odkazoval na konkrétní doručenku, která je součástí spisu. Taktéž není pravdou, že by žalovaný tvrdil, že si žalobce písemnost převzal osobně na stavebním úřadu dne 21. 6. 2019. Žalovaný pouze konstatoval, že z doručenky založené ve spise vyplývá, že si žalobce zásilku převzal osobně, tj. že se dostavil na pobočku České pošty a že mu nebyla vhozena do schránky. Žalobce ve své žalobě nezpochybnil obsah doručenky jako průkazu o doručení. Žalobce taktéž nenabídl žádný důkaz o tom, že si skutečně zásilku převzal na pobočce České pošty až dne 28. 6. 2019.

31. Žalobce v žalobě potvrzuje skutečnost, že dne 12. 6. 2019 nebyl při doručování zásilky zastižen. Z doručenky a z tvrzení žalobce v žalobě plyne, že dne 12. 6. 2019 byla zásilka uložena, o čemž byl žalobce vyrozuměn, a tehdy započala běžet desetidenní lhůta pro její vyzvednutí (§ 23 odst. 1 a 4 správního řádu). Je-li to možné a nevyloučil-li to správní orgán, písemnost se po uplynutí deseti dnů vloží do domovní schránky adresáta nebo na jiné vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil (§ 23 odst. 4 in fine správního řádu). Z uvedeného plyne, že desetidenní lhůta pro vyzvednutí zásilky by uplynula v pondělí 24. 6. 2019 [konec lhůty se posouvá ze dne 22. 6. 2019, neboť to byla sobota; § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu]. S ohledem na uvedené je tedy i vysoce nepravděpodobné, že by se zásilka ještě nacházela dne 28. 6. 2019 na pobočce České pošty a nebyla by mezitím vhozena do schránky žalobce. V dané věci ovšem nelze odhlédnout od té nejpodstatnější skutečnosti, a sice od toho, že taková písemnost by se právě již od pondělí 24. 6. 2019 považovala za doručenou se všemi důsledky z toho plynoucími (§ 24 odst. 1 správního řádu), tj. i s tím, že by počala běžet patnáctidenní lhůta pro podávání námitek, která by uplynula v úterý 9. 7. 2019. Žalobcovy námitky podané dne 12. 7. 2019 by tudíž i tak byly opožděné. Uvedené je ovšem pouze hypotetická úvaha, neboť správní spis obsahuje doručenku, z níž jednoznačně vyplývá, že žalobce převzal písemnost dne 21. 6. 2019. Od tohoto dne počala běžet lhůta pro podání námitek v délce patnácti dnů, která uplynula v pondělí 8. 7. 2019 [konec lhůty se posouvá ze dne 6. 7. 2019, neboť to byla sobota; § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu]. Krajský soud tak uzavírá, že námitky podané žalobcem dne 12. 7. 2019 byly skutečně podány opožděně a stavební úřad nebyl povinen k nim přihlížet.

32. Žalobce k žalobě přiložil kopii obálky, ve které mu měla být písemnost doručována. Krajský soud uvedenou kopii obálky provedl k důkazu při jednání. Z obálky vyplývá, že písemnost Městského úřadu Hluboká nad Vltavou byla odeslána dne 11. 6. 2019; na zadní straně obálky je vyznačeno, že dne 12. 6. 2019 nebyl adresát zastižen a bylo mu zanecháno oznámení; dále je tam vyznačeno, že zásilka bude uložena do 24. 6. 2019. Tento důkaz nemůže změnit ničeho na tom, co již bylo shora uvedeno; ba naopak i zcela podporuje shora učiněné závěry. Skutkový stav věci stran doručování výzvy k podání námitek považuje krajský soud za dostatečně zjištěný (viz doručenka obsažená ve spise) a ze skutečností mezi stranami nespornými (dne 12. 6. 2019 nebyl žalobce zastižen při doručování písemnosti a tohoto dne byla písemnost uložena k vyzvednutí) je evidentní, že nejpozději dne 24. 6. 2019 by byla písemnost považována za doručenou, a tudíž námitky podané dne 12. 7. 2019 by byly za každých okolností podány opožděně.

Námitka podjatosti vedoucího stavebního úřadu

33. Žalobce v žalobním bodě č. 2 namítal podjatost vedoucího stavebního úřadu Ing. S., a to pro jeho vztah k předchozímu zástupci žadatele – OZNŘ III, resp. pro jeho vztah k věci jako takové. Zástupcem žadatele byla společnost smrkarch s. r. o., jejímž jediným společníkem a jednatelem je syn Ing. S. Podklady pro stavbu zpracovala tato společnost; vedoucí stavebního úřadu má proto podle žalobce ekonomický zájem na dalším průběhu řízení a jeho kladném výsledku. Podle žalobce by měli být vyloučeni i všichni zaměstnanci stavebního úřadu. Žalobce dovozoval podjatost vedoucího stavebního úřadu i z toho, že kdyby nebyl stavební záměr úspěšný a v podkladech by byly shledány chyby, mohl by žadatel – OZNŘ III požadovat vzniklou škodu právě vůči společnosti smrkarch s. r. o., tj. vůči synovi vedoucího stavebního úřadu. Uvedené žalobce zopakoval i v replice k vyjádření žalovaného.

34. Námitku podjatosti vedoucího stavebního úřadu pro jeho vztah k zástupci žadatele – OZNŘ III podal v prvostupňovém řízení jiný účastník řízení. Než bylo o námitce rozhodnuto, došlo ke změně zástupce žadatele. O námitce podjatosti následně rozhodl dne 17. 5. 2019 tajemník Městského úřadu Hluboká nad Vltavou tak, že vedoucí stavebního úřadu není ve věci vyloučen, neboť důvody pro jeho vyloučení pominuly v souvislosti se zánikem plné moci pro společnost smrkarch s. r. o. S námitkou podjatosti se podrobně vypořádal žalovaný na str. 8 a 9 napadeného rozhodnutí. Žalovaný se zabýval tvrzením žalobce o důvodech podjatosti spočívajících v poměru k osobě, která zpracovávala podklady pro stavbu. Konkrétně bylo konstatováno, že žalobce založil svou námitku podjatosti na stejné argumentační rovině jako Ing. P., jehož námitka podjatosti byla vyřízena rozhodnutím tajemníka Městského úřadu Hluboká nad Vltavou. Žalovaný uvedl, že o stejné námitce podjatosti, byť podané jiným účastníkem řízení, není nutné znovu rozhodovat, neboť by se tím nadbytečně prodlužovalo správní řízení a odporovalo by to zásadám správního řízení. Možný důvod podjatosti vedoucího stavebního úřadu pro vztah k zástupci žadatele - společnosti smrkarch s. r. o. - podle žalovaného pominul již tím, že došlo ke změně zástupce žadatele. Žalovaný se dále zabýval částí námitky podjatosti, v níž žalobce tvrdil evidentní ekonomický zájem vedoucího stavebního úřadu na výsledku řízení, aby společnost smrkarch s. r. o. mohla z dodání projektové dokumentace plně profitovat. Žalovaný vycházel ze znění § 14 správního řádu a uzavřel, že u podjatosti se musí jednat o nežádoucí poměr úřední osoby k projednávané věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, nikoliv ke zpracovatelům některých podkladů. Žalovaný taktéž konstatoval, že projektová dokumentace musí svým obsahem a rozsahem odpovídat požadavkům platné právní úpravy, přičemž ověřil, že předmětná projektová dokumentace těmto požadavkům dostojí. Žalovaný taktéž vyhodnotil, že správní řízení v prvním stupni probíhalo standardním způsobem bez jakéhokoliv náznaku, že by měl vedoucí stavební úřadu jakýkoliv zájem na věci. Uvedenou námitku proto žalovaný vyhodnotil jako neopodstatněnou.

35. Krajský soud se s uvedeným hodnocením ztotožnil. Podle § 14 odst. 1 správního řádu platí, že každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu, o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. K podjatosti úřední osoby nestačí pouhý obecný odkaz na poměr k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, nýbrž je třeba prokázat konkrétní zájem takové osoby na výsledku řízení a její faktickou možnost řízení ovlivnit. Jak již bylo zjištěno ve správním řízení, společnost smrkarch s. r. o. žadatele po vypovězení plné moci nezastupovala, tudíž možný vztah vedoucího úřadu k zástupci žadatele je vyloučen. Společnost smrkarch s. r. o., jejímž jediným jednatelem a společníkem je syn vedoucího stavebního úřadu, vypracovala projektovou dokumentaci, která byla podkladem pro schválení stavebního záměru. Žalobce tudíž dovozuje vztah vedoucího stavebního úřadu k věci tím, že byl veden ekonomickým zájmem na výsledku řízení, neboť v případě zamítnutí žádosti by to mělo přímý nepříznivý ekonomický dopad na tuto společnost, a potažmo na jeho syna. Krajský soud tuto konstrukci považuje za ryze spekulativní a nepodloženou. Žalobce nedokládá žádné konkrétní tvrzení či důkaz o tom, jak má společnost smrkarch s. r. o. a žadatele – OZNŘ III nastaven smluvní vztah. Stavební úřad vycházel z předložené projektové dokumentace, která, jak konstatoval i žalovaný, je kompletní a splňuje zákonné požadavky upravené právními předpisy, které je nutno při zpracování projektové dokumentace dodržet, bez ohledu na to, zda by ji zpracovávala společnost smrkarch s. r. o. či jiný zpracovatel. Krajský soud ve shodě se žalovaným neshledává důvod pochybovat o nepodjatosti vedoucího stavebního úřadu. Pokud jde o procesní stránku věci, tak se krajský soud shoduje se žalovaným v tom, že pokud se námitka podjatosti uplatněná žalobcem ve stavebním řízení v podstatném rozsahu shodovala s již dříve uplatněnou námitkou podjatosti jiného účastníka řízení, o které bylo řádně rozhodnuto postupem podle § 14 správního řádu, tak nebylo nutné ani žádoucí o opakované námitce stejného obsahu, byť podané jiným účastníkem řízení, opakovaně rozhodovat. Námitkou podjatosti se jako odvolacím důvodem následně podrobně zabýval žalovaný; proto nemohlo dojít k porušení procesních práv žalobce.

36. V této souvislosti lze odkázat i na judikaturu, podle které platí, že samotné vydání rozhodnutí vyloučenou úřední osobou obecně nemusí nutně vést ke zrušení napadeného správního rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 3 As 15/2016 - 47). Obdobně se v nálezu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 30/09, vyjádřil i Ústavní soud, podle něhož „shledá-li soud v přezkumu správního řízení dle § 152 správního řádu důvody vyloučení úřední osoby pro její podjatost, je povinen se dále zabývat otázkou, zdali se tato okolnost promítla v nezákonnosti správního rozhodnutí, příp. v dalších vadách řízení, jež předcházelo jejímu vydání, jež pak opodstatňují závěr o důvodnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a následně dle § 78 odst. 1 s. ř. s. vedou k jeho zrušení soudem.“ Ani případné zjištění podjatosti ze subjektivních důvodů tedy nemusí, podle závěrů vyslovených Ústavním soudem v citovaném nálezu, vždy per se vést ke zrušení napadeného správního rozhodnutí; naopak je třeba posoudit další souvislosti. Jinými slovy řečeno, případná podjatost úřední osoby nepostačí sama o sobě jako procesní vada ke zrušení správního rozhodnutí; podjatost rozhodující úřední osoby by se musela projevit v dalších vadách řízení. Krajský soud v tomto ohledu neshledal, že by se stavební úřad, jakož i žalovaný dopustili jakéhokoli pochybení. Námitka podjatosti je nedůvodná, neboť krajský soud je přesvědčen, že rodinný poměr vedoucího stavebního úřadu ke zpracovateli projektové dokumentace a s tím související neprokázaný ekonomický zájem na výsledku řízení nemůže zakládat důvod k pochybnostem o nepodjatosti vedoucího stavebního úřadu ve smyslu § 14 správního řádu; v řízení nebyly shledány žádné nestandardnosti ani procesní vady, které by se v souvislosti s namítanou neprokázanou podjatostí promítly do hodnocení zákonnosti prvostupňového, a potažmo i napadeného rozhodnutí.

Námitka nepřezkoumatelnosti

37. Vzhledem k tomu, že žalobce u žalobních bodů 3, 4 a 5 namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, resp. i závazného stanoviska nadřízeného orgánu územního plánování považuje krajský soud za nezbytné předeslat judikatorní východiska institutu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů. K pojmu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů se v rozsudku ze dne 25. 3. 2010, č. j. 5 Afs 25/2009 – 98, publ. pod č. 2070/2010 Sb. NSS, vyjádřil Nejvyšší správní soud, který uvedl následující: „V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je pokládáno za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS). Na druhou stranu podle ustálené judikatury nelze povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí chápat tak, že musí být na každý argument strany podrobně reagováno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1903/07, nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 493/06, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994, Van de Hurk v. Nizozemí, stížnost č. 16034/90, bod 61, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 12. 1994, Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, bod 29).“ Ačkoliv Nejvyšší správní soud předestřený právní názor vyslovil v řízení o kasační stížnosti a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se týkala přezkoumávaného rozsudku krajského soudu, lze jej zcela nepochybně aplikovat i v řízení o žalobě ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí správního orgánu. Dále je třeba doplnit to, že pokud žalovaný zaujme jiný právní náhled na věc než žalobce, tak to neznamená, že se s námitkami nevypořádal a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Krajský soud předesílá, že zhodnotil napadené rozhodnutí i závazné stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování a dospěl k závěru, že byla vydána v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu a jsou přezkoumatelná. Podrobněji se k tomu krajský soud vyjádří v rámci vypořádání žalobních bodů 3 až 5.

Námitka nekompletnosti projektové dokumentace

38. Žalobce namítal nekompletnost projektové dokumentace, přičemž tvrdil, že se žalovaný s touto jeho námitkou nevypořádal dostatečným způsobem. S uvedeným nelze souhlasit. Žalovaný, ač konstatoval, že daná námitka se podle jeho názoru vymyká oblasti zájmů, které je žalobce jako účastník společného řízení oprávněn bránit, ocitoval způsob, jakým se s touto námitkou vypořádal stavební úřad (přes její opožděnost, viz shora) a tyto závěry stavebního úřadu žalovaný aproboval. Krajský soud se k těmto závěrům připojuje.

39. Podle žalobce chybí v projektové dokumentaci závazné stanovisko Policie ČR, dopravního inspektorátu podle zákona o pozemních komunikacích. K tomu stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí poznamenal, že toto stanovisko není ve společném řízení nezbytné, neboť bylo doloženo již v řízení ve věci připojení nemovitosti k místní komunikaci. V tomto řízení již bylo rozhodnuto Městským úřadem Hluboká nad Vltavou dne 19. 3. 2019, č. j. 1637/19/OSSÚ/JPa. S uvedenými závěry žalobce v žalobě nikterak věcně nepolemizoval, a proto se k uvedenému krajský soud nebude dále vyjadřovat.

40. Žalobce ve spisové dokumentaci dále postrádá smlouvy s dodavateli plynu a elektřiny, přičemž se obává zásahu do svého vlastnického práva v důsledku havárie apod. K uvedenému žalovaný opět odkázal na to, co k námitce uvedl stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí. Stavební úřad uvedl, že přípojky plynu a elektřiny jsou stávající. Přípojka plynu bude ve stejné trase posílena a dojde ke zvětšení její kapacity. V této souvislosti byla vydána stanoviska příslušných správců infrastruktury. Smluvní podmínky o dodávkách energie nejsou věcí práva veřejného, nýbrž věcí práva občanského. Žalovaný k uvedenému doplnil, že ověřil úplnost projektové dokumentace, která vyhovuje požadavkům podle vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších předpisů. S uvedenými závěry žalobce v žalobě nikterak věcně nepolemizoval, a proto se k uvedenému krajský soud nebude dále vyjadřovat.

41. Podle žalobce dále není dostatečným podkladem smlouva o smlouvě budoucí uzavřená mezi žadatelem – OZNŘ III a společností MANE HOLDING a. s. S uvedenou námitkou nespojil žalobce žádnou argumentaci, která by odůvodňovala jeho přesvědčení, že tento podklad není podkladem dostačujícím. Žalobce toliko uvedl, že by měla být mezi subjekty uzavřena smlouva a nikoliv jen smlouva o smlouvě budoucí. Z uvedené námitky není nikterak zjevné, jak souvisí s ochranou žalobcova vlastnického práva. Stavební úřad k uvedenému konstatoval, že smlouva o smlouvě budoucí a souhlas vlastníka dopravní a technické infrastruktury je podle něj dostatečným podkladem. S uvedeným se krajský soud ztotožňuje. Společnost MANE HOLDING a. s. dala výslovný souhlas s provedením přípojek a s využitím stávajících sjezdů na pozemku parc. č. 2080/12, který je v jejím vlastnictví. Současně žadatel – OZNŘ III a tato společnost uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí o zřízení práva odpovídajícího věcnému břemeni – služebnosti ze dne 14. 2. 2019. Takový doklad slouží jako dostatečný závazek mezi stranami do budoucna smluvně ošetřit věcné břemeno. Ostatně žalobce opět nikterak podrobně nerozvedl, proč je uvedená smlouva o smlouvě budoucí z hlediska realizace povoleného stavebního záměru natolik problematická. S ohledem na uvedené se krajský soud tímto bodem více nezabýval.

42. Žalobce v projektové dokumentaci taktéž postrádal plán kontrolních prohlídek stavby, přičemž uvedl, že absence tohoto podkladu může znamenat vznik škod na jeho majetku v důsledku sesuvu půdy, zhroucení stavby apod. K uvedenému lze odkázat na argumentaci žalovaného i stavebního úřadu, kteří shodně uvedli, že plán kontrolních prohlídek je součástí souhrnné průvodní a technické zprávy [oddíl B.8 Zásady organizace výstavby, písm. o) Postup výstavby]. Stavební úřad taktéž stanovil ve výrokového části prvostupňového rozhodnutí, konkrétně v podmínkách pro provedení stavby (bod III.5) jednotlivé fáze výstavby, které je stavebník povinen stavebnímu úřadu oznamovat za účelem provedení kontrolních prohlídek stavby.

43. V replice žalobce rozhojnil svou argumentaci stran nebezpečí vzniku újmy spočívající ve škodách v důsledku rizika sesuvu půdy ze svažitého terénu, na kterém má být realizován stavební záměr. Žalobce toto riziko připisuje nekompletnosti podkladů projektové dokumentace. Krajský soud názor žalobce o nedostatečném řešení svažitosti terénu nesdílí. Součástí projektové dokumentace je Posouzení inženýrskogeologických a základových poměrů staveniště zpracované v červenci 2018 RNDr. S. Š., Ph.D., který disponuje odbornou způsobilostí v inženýrské geologii, geologických pracích – sanace (kulaté razítko č. 1219/2000). Z tohoto posouzení vyplynulo, že bylo v místě provedeno fyzické šetření, přičemž bylo vyhodnoceno, že staveniště je pro daný záměr podmíněně vhodné. Založení objektů bylo doporučeno plošným způsobem na základových pasech. Pro realizaci zemních a stavebních prací bylo doporučeno situovat zemní a stavební práce do ročního období s minimem atmosférických srážek a mimo období mrazů, volit izolace podlah a svislých nosných konstrukcí nad úrovní terénu proti zemní vlhkosti, chránit v průběhu výstavby základovou půdu proti mechanickému porušení při výkopových pracích, proti nepříznivým klimatickým účinkům a proti zaplavení základové spáry; konečně bylo doporučeno i převzetí základové spáry odborníkem. Dále na str. 16 Souhrnné technické zprávy projektu je podrobně rozebráno založení stavby se zaměřením na podloží ve svahu. Na str. 28 jsou řešeny terénní úpravy, neboť celý pozemek je výrazně svažitý k severu. Prvostupňové rozhodnutí ve stanovených podmínkách přebírá uvedené a stanovuje, že budou provedeny terénní úpravy, přičemž východně a západně od rodinných domů jsou navrženy betonové opěrné zdi; rodinné domy jsou navrženy tak, aby co nejvíce sledovaly stávající terén. Opěrné zdi jsou zaznamenány ve výkresové části projektové dokumentace „Opěrné zdi – pohledy“ a „Opěrné stěny – schemat. řez“; posledně jmenovaný výkres zpracoval autorizovaný inženýr pro statiku a dynamiku staveb Ing. J. P.. Z hlediska bezpečnosti výstavby je dále podstatné, že stavební úřad v podmínkách pro provedení stavby v prvostupňovém rozhodnutí stanovil, že stavba bude provedena podle projektové dokumentace, příp. změny nesmí být provedeny bez předchozího povolení stavebního úřadu, budou dodrženy obecné požadavky na výstavbu, technické předpisy a technické normy a bude zajištěna ochrana života, zdraví, životního prostředí a bezpečnosti práce (III. 2 a 4). Podle bodu III.6 je stavebník při realizaci stavby povinen dbát oprávněných zájmů a práv majitelů sousedních nemovitostí. Podle bodu III.10 bude území dotčené stavbou a veškerá narušená veřejná prostranství po skončení prací uvedena do původního stavu. Podle bodu III.13 bude staveniště po celou dobu stavby chráněno dočasným oplocením. V Souhrnné technické zprávě v kapitole B.8 Zásady organizace výstavby, písm. d) Vliv provádění stavby na okolní stavby a pozemky se uvádí, že po dobu výstavby bude vliv na okolní zástavbu dočasně negativní; stavebník musí přijmout opatření pro minimalizaci dopadu jeho činnosti na obytné prostředí okolí; stavební činnost způsobující nadměrný hluk bude prováděna pouze v denních hodinách, mimo dny pracovního klidu.

44. Krajský soud tak uzavírá, že žalobcova námitka vůči projektové dokumentaci a její úplnosti byla vyhodnocena jako nedůvodná. Žalobní námitka a její rozhojnění v replice bylo formulováno poměrně obecně, a proto se krajský soud tímto bodem podrobněji nezabýval. Rozsah soudního přezkumu totiž zcela odpovídá konkrétnosti formulovaných žalobních bodů. Lze uzavřít, že i otázce svažitosti terénu a možného rizika sesuvu půdy byla věnována značná a dostačující pozornost tak, aby bylo zajištěno, aby v průběhu stavby k takovým negativním dopadům nedošlo. Pokud žalobce konkrétně nebrojil např. proti závěrům Posouzení inženýrskogeologických a základových poměrů staveniště nebyl ani krajský soud povinen se podrobněji těmito podklady zabývat a podrobovat je revizi.

Námitka rozporu stavebního záměru s územním plánem

45. Žalobce v žalobním bodě č. 4 namítal rozpor předmětného stavebního záměru s územním plánem. Jednak podle něj není splněn koeficient zastavitelnosti pozemků a jednak není dodržena minimální velikost parcel, která má činit 800 m. Uvedené regulativy nemohou být podle žalobce splněny, neboť na ploše čtyř pozemků má být umístěno pět bytových domů. Závazné stanovisko orgánu územního plánování považuje žalobce za neurčité a neodůvodněné. Stejně tak považuje žalobce za nepřezkoumatelné a nesprávné závazné stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování, které bylo opatřeno v odvolacím řízení, neboť vůbec nevysvětluje, jaká kritéria musí stavba splňovat, aby se jednalo o „komplexně vyřešené ucelené území“.

46. Nejprve se krajský soud zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti závazných stanovisek. V rámci řízení o žádosti o schválení stavebního záměru bylo opatřeno závazné stanovisko orgánu územního plánování ze dne 21. 1. 2019, zn. OÚP/2018/O-2676/Pa, v němž je uvedeno, že projektová dokumentace počítá se „zastavěností na všechny pozemky dohromady (3616 m), což je 34,8 %. Není jasné, zda každý pozemek RD má zastavěnost stejnou. Předpokládáme, že zastavitelnost není vyšší než 35 %“. Uvedené konstatování je skutečně poměrně neurčité a jako takové by samostatně nemohlo obstát. Nicméně v rámci odvolacího řízení byl postupem podle § 149 odst. 5 správního řádu zajištěn přezkum závazného stanoviska orgánu územního plánování. Přezkum provedl Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor regionálního rozvoje, územního plánování a stavebního řádu, oddělení územního plánování, který závazným stanoviskem ze dne 19. 3. 2020, č. j. KUJCK 40245/2020, prvostupňové závazné stanovisko potvrdil, nicméně jej podstatným způsobem doplnil z hlediska jeho odůvodnění. Závazné stanovisko a v odvolacím řízení provedený přezkum podle § 149 odst. 5 správního řádu tvoří jeden celek, a je proto možné, aby dílčí nedostatek v úvaze prvostupňového dotčeného orgánu byl zhojen orgánem nadřízeným; tak se v nyní projednávané věci stalo. Nadřízený orgán územního plánování ve svém závazném stanovisku podrobně zhodnotil stavební záměr z hlediska souladu s Politikou územního rozvoje, se Zásadami územního rozvoje Jihočeského kraje, s Územním plánem Hluboká nad Vltavou v platném znění i s Územním plánem zóny Město v platném znění a dospěl k jednoznačnému závěru, že stavební záměr není v rozporu s těmito nástroji územního plánování, o čemž je podrobně a srozumitelně pojednáno v odůvodnění.

47. Z hlediska žalobcovy žalobní argumentace se krajský soud zaměřil na úpravu regulativů v zastavitelném území podle Územního plánu Hluboká nad Vltavou a Územního plánu zóny Město. Územní plány jsou vydávány formou opatření obecné povahy, a proto mají povahu správního aktu na pomezí normativního (abstraktního) správního aktu a individuálního (konkrétního) správního aktu „s konkrétně určeným předmětem (vztahuje se tedy k určité konkrétní situaci) a s obecně vymezeným okruhem adresátů“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 98, publ. pod č. 740/2006 Sb. NSS). Krajský soud se obeznámil s obsahem územně plánovací dokumentace, kterou si nechal předložit na CD nosiči, který je součástí soudního spisu, přičemž konstatuje, že z důvodu normativního charakteru opatření obecné povahy je toto nutno pojímat jako právní regulaci poměrů v území, která je obecně závazná. Právní regulace obsažená v územních plánech je otázkou právní, která není předmětem dokazování; dokazují se pouze skutečnosti skutkové.

48. Žalobce v žalobě uváděl, že při schválení stavebního záměru nebyl dodržen regulativ koeficientu zastavitelnosti pozemku a že nebyl dodržen limit pro minimální velikost pozemků. S uvedeným nelze souhlasit. Žalobce se v podstatě dovolává regulativů, které platí podle Územního plánu Hluboká nad Vltavou, zatímco správní orgány na lokalitu aplikují regulativy podle Územního plánu zóny Město. V Územním plánu Hluboká nad Vltavou, v rozhodném znění k datu vydání prvostupňového rozhodnutí (ve znění změn č. 1, 3, 6, 5, 4, 2 a 8; stav k 6. 6. 2019), který dopadá na všechny lokality spadající do působnosti Města Hluboká nad Vltavou, se v kapitole f) Stanovení podmínek pro využití ploch s rozdílným způsobem využití… uvádí, že „navržené plošné, výškové a prostorové regulativy neplatí v k. ú. Hluboká nad Vltavou.“ To znamená, že stran plošných, výškových a prostorových regulativ se pro pozemky v k. ú. x obecná úprava neuplatní a je nutno hledat odpovědi v Územním plánu zóny Město, který je pořízen jako územní plán zóny, který se vztahuje pozemky na levém břehu Vltavy v rozsahu zastavěného území předmětné městské části, tj. i na pozemky, na kterých má být umístěn předmětný stavební záměr.

49. Pozemky dotčené stavebním záměrem jsou v Územním plánu zóny Město, v rozhodném znění k datu vydání prvostupňového rozhodnutí (ve znění změn č. 11, 12 a 13, stav k 22. 7. 2019), označeny jako SO.32 (plochy smíšené obytné - se specifickým využitím). V kapitole I.i. Podmínky pro umístění a prostorové uspořádání staveb… se pro plochy smíšené, obytné – se specifickým využitím SO (kapitola I.i.1) stanovuje minimální velikost parcel o velikosti 700 m², není-li v kapitole I.b.2 stanoveno jinak; v této kapitole ve vztahu k řešeným pozemkům není stanoveno jinak. Jak je patrno z podkladů a projektové dokumentace bude na čtyřech pozemcích o celkové výměře 3 616 m umístěno pět bytových domů, přičemž se v souvislosti s provedením tohoto stavebního záměru počítá s tím, že dojde k přeparcelování souboru pozemků tak, aby každý z bytových domů stál na samostatném pozemku. Podrobnosti k uvedenému vyplývají z výkresu „Situace budoucí parcelace“, z něhož je zřejmé, že rodinný dům A bude umístěn na parcele o velikosti 700 m, rodinný dům B bude umístěn na parcele o velikosti 734 m, rodinný dům C bude umístěn na parcele o velikosti 728 m, rodinný dům D bude umístěn na parcele o velikosti 731 m a rodinný dům E bude umístěn na parcele o velikosti 723 m. Uvedený regulativ podle Územního plánu zóny Město bude tudíž do budoucna splněn, neboť každá z pěti staveb bude stát na samostatném pozemku, jehož výměra bude větší nebo rovna 700 m.

50. Žalobce dále rozporoval dodržení koeficientu zastavitelnosti pozemku a naprosto nesouhlasil s tím, že stavební záměr byl posouzen jako „komplexní řešení celého území“ a že procento zastavitelnosti bylo aplikováno na souhrn všech pozemků a nikoliv jednotlivě. Žalobce tvrdil, že pro dané území platí regulativ zastavitelnosti pozemku budovami max. z 25 % a regulativ celkové zastavitelnosti pozemku max. z 35 %. Územní plán zóny Město pro plochy smíšené, obytné – se specifickým využitím SO v kapitole I.i.1 stanoví plošné regulativy – zastavitelnost pozemku, přičemž se uvádí, že plošné regulativy jsou vymezeny v grafické části dokumentace. Pro lokalitu SO.32 podle grafické části dokumentace platí koeficient zastavitelnosti pozemku 35 %. V kapitole I.i.2 Územního plánu zóny Město je vymezeno, že „zastavitelnost pozemku je stanovena vždy pro konkrétní pozemek v %, která udávají procentuální vyjádření zastavěného území tj. zastavěných ploch nadzemními stavebními objekty a zpevněných ploch, např. komunikací, manipulačních ploch, parkovacích stání apod. Do zastavěného území se nezapočítávají malé vodní plochy do 25 m² (i bazény), plochy s vegetační zádlažbou a s betonovou dlažbou – v případě odstavných a parkovacích obytné zástavby.“ Žalobcovo tvrzení o existenci regulativu o zastavitelnosti pozemku budovami v rozsahu max. 25 % není tudíž pravdivé. Na lokalitu SO.32 dopadá zvláštní úprava vymezená právě v Územním plánu zóny Město, která stanoví koeficient zastavitelnosti pozemku v rozsahu 35 %.

51. Koeficient zastavitelnosti pozemku je třeba chápat jako nástroj regulace daný územním plánem. Tento koeficient je stanovován z důvodu zajištění určité míry zahuštění zástavby v lokalitě, pro kterou je stanoven. Krajský soud se ztotožňuje s tím, jak se k dané otázce postavil nadřízený orgán územního plánování a potažmo žalovaný, kteří konstatovali, že ač je standardně koeficient procenta zastavitelnosti vztahován ke konkrétnímu pozemku, lze v případě koncepčního řešení plochy složené z více pozemků, která je navržena k zastavění jako jeden celek, aplikovat koeficient zastavitelnosti pozemku jednotně na celou takovou plochu. Pro účel posouzení naplnění požadavku míry zastavitelnosti lze takovou plochu totiž považovat za jeden pozemek.

52. Není proto nutné, aby došlo k přeparcelaci pozemků ještě před započetím samotných prací, resp. i před samotným schválením stavebního záměru, jen aby bylo vyhověno formálnímu požadavku na hodnocení koeficientu zastavitelnosti ve vztahu k jednotlivému pozemku. Takový přístup by byl formalistický a jednostranně zatěžující pro žadatele, resp. pro stavebníka. Pokud požadavku na dodržení koeficientu zastavitelnosti pozemku vyhoví stavební záměr hodnocený souhrnně jako jeden celek ve vztahu k součtu výměr jednotlivých pozemků, pak nelze než konstatovat, že požadavku na dodržení plošného regulativu bylo učiněno zadost. Tím spíše tomu tak je, pokud lze konstatovat, že i při propočtu budoucí parcelace ve vztahu k zastavěnosti těchto budoucích pozemků, je koeficientu zastavitelnosti učiněno přibližně zadost (jako v nyní projednávaném případě, viz níže).

53. Žalobce se domáhá vysvětlení, o jaké právní ustanovení se opírá uvedený názor a jaká kritéria musí stavební záměr splnit, aby se o něm mohlo uvažovat jako o „komplexním vyřešení uceleného území“. Takové právní ustanovení neexistuje. Standardně se stává, že jeden vlastník vlastní více přilehlých pozemků, které užívá jako jeden funkční celek a které hodlá zastavět v rámci jednoho projektu či jednotného záměru, a proto se na pozemky hledí jako na jeden celek. Takový přístup se krajskému soudu jeví jako logický a praktický a není třeba jej nikterak problematizovat, pokud dojde k naplnění plošného regulativu zastavitelnosti. Uvedený přístup je v praxi správních orgánů běžný, což lze doložit i odkazem na judikaturu (např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2016, č. j. 10 A 136/2015 - 31, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 8. 2014, č. j. 30 A 14/2013 - 147).

54. Krajský soud zhodnotil, že všechny čtyři pozemky o celkové rozloze 3 616 m tvoří jeden funkční celek, který je určen k zastavění jednotným stavebním záměrem, a to umístěním pěti bytových domů a zpevněných ploch. Z průvodní zprávy projektu se podává, že celková zastavěná plocha (bez vegetační dlažby, která se nezapočítává) činí 1 259 m, což je 34,8 % celkové výměry. Koeficient zastavitelnosti pozemku je tak naplněn, resp. není překročen.

55. Krajský soud nicméně přikročil i k přepočtu zastavěnosti jednotlivých pozemků, které vzniknou po přeparcelaci, na nichž budou umístěny jednotlivé rodinné domy tak, aby bylo zřejmé, že aplikací koeficientu zastavitelnosti pozemku na souhrn všech čtyř pozemků jako na jeden funkční celek nedošlo k obcházení plošného regulativu či k jeho zneužití. Krajský soud vycházel z údajů o výměře budoucích pěti parcel, z údajů o výměře budoucích rodinných domů a z údajů o výměře zpevněných ploch (vyjma vegetační dlažby, která se nezapočítává). Zpevněné plochy jsou označeny jednotným údajem cca 339 m. Z výkresu „Situace budoucí parcelace“ vyplývá, že na každém z nově vzniklých pěti pozemků se bude částečně nacházet zpevněná plocha, a proto krajský soud celkovou zpevněnou plochu 339 m vydělil pěti a získal tak cca 68 m zpevněných ploch, které průměrně připadnou na každý z pěti nově vzniklých pozemků.

56. Na budoucím pozemku rodinného domu A o výměře 700 m bude umístěn rodinný dům 22
2
2o výměře 177 m a cca 68 m zpevněných ploch, tj. z výměry 700 m bude zastavěno 245 m, což je přesně 35 %.

57. Na budoucím pozemku rodinného domu B o výměře 734 m bude umístěn rodinný dům 22
2
2o výměře 189 m a cca 68 m zpevněných ploch, tj. z výměry 734 m bude zastavěno 257 m, což je 35,01 %.

58. Na budoucím pozemku rodinného domu C o výměře 728 m bude umístěn rodinný dům 22
2
2o výměře 177 m a cca 68 m zpevněných ploch, tj. z výměry 728 m bude zastavěno 245 m, což je 33,65 %.

59. Na budoucím pozemku rodinného domu D o výměře 731 m bude umístěn rodinný dům 22
2
2o výměře 189 m a cca 68 m zpevněných ploch, tj. z výměry 731 m bude zastavěno 257 m, což je 35,16 %.

60. Na budoucím pozemku rodinného domu E o výměře 723 m bude umístěn rodinný dům 22
2
2o výměře 189 m a cca 68 m zpevněných ploch, tj. z výměry 723 m bude zastavěno 257 m, což je 35,55 %.

61. Z uvedeného orientačního propočtu, který krajský soud provedl, vyplývá, že i při aplikaci koeficientu zastavitelnosti na jednotlivé v budoucnu nově vzniklé pozemky bude tento plošný regulativ splněn, resp. ve třech případech nepatrně překročen, což ovšem není rozhodující, neboť se jedná o překročení zanedbatelné a toto překročení může být dáno tím, že krajský soud užil pouze přibližný údaj o výměře zpevněných ploch, který získal prostým aritmetickým dělením celkového údaje 339 m na pět dílů.

62. Krajský soud uzavírá, že koeficient zastavitelnosti pozemku není v nyní projednávaném případě překročen a je zcela v souladu s územně plánovací dokumentací. Stavební záměr splňuje závazně stanovené procento zastavitelnosti jednak při hodnocení koeficientu ve vztahu k souboru čtyř pozemků jako funkčního celku o výměře 3 616 m, jednak i při hodnocení koeficientu ve vztahu k jednotlivým pěti pozemkům, které vzniknou po přeparcelování pozemků v souvislosti s výstavbou pěti bytových domů.

Námitka nemožnosti schválit stavební záměr ve společném řízení

63. V žalobním bodě č. 5 žalobce namítal nemožnost schválit předmětný stavební záměr ve společném řízení, a to s poukazem na § 94j odst. 1 a 2 stavebního zákona. Odvolací námitku stejného obsahu měl žalovaný zcela opomenout vypořádat. Uvedená námitka je nedůvodná. Není pravdou, že by žalovaný opomněl uvedenou námitku vypořádat. Žalovaný se námitkou zabýval na str. 9 napadeného rozhodnutí, přičemž vyložil, že o stavebním záměru bylo možné vést společné řízení, neboť se jednalo o pět staveb hlavních, které všechny spadaly do příslušnosti obecného stavebního úřadu.

64. Nové pojetí institutu společného územního a stavebního řízení podle § 94j a násl. bylo do stavebního zákona zavedeno s účinností od 1. 1. 2018 zákonem č. 225/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 225/2017 Sb.“). Smyslem této novely bylo zjednodušení a zrychlení správních procesů podle stavebního zákona.

65. Ustanovení § 94j odst. 1 stanoví, že u staveb v působnosti obecného stavebního úřadu, staveb vymezených v § 15 odst. 1 písm. b) až d) a staveb vymezených v § 16 odst. 2 písm. d) lze vydat společné povolení. Příslušným k vydání společného povolení je stavební úřad příslušný k povolení stavby podle § 13 odst. 1, § 15 odst. 1 písm. b) až d) nebo § 16 odst. 2 písm. d).

66. Z citovaného ustanovení plyne, že společné povolení lze vydat u staveb v působnosti obecného stavebního úřadu a že příslušným k vydání společného povolení u obecných staveb je podle § 13 odst. 1 stavebního zákona obecný stavební úřad. Dále citované ustanovení stanoví, že společné povolení lze vydat i u staveb speciálních a staveb vojenských a staveb dalších. Nyní řešený stavební záměr je stavbou pěti bytových domů. Z projektové dokumentace je zjevné, že se jedná o stavby obecné, tudíž spadající do příslušnosti obecného stavebního úřadu. Z odborné literatury se podává, že „společné povolení lze vydat u všech obecných staveb. Příslušným je podle § 13 odst. 1 StavZ obecný stavební úřad.“ (MACHAČKOVÁ, J. § 94j [Příslušnost pro vedení společného řízení]. In: MACHAČKOVÁ, J., FIALOVÁ, E., KÝVALOVÁ, M., VÍCHOVÁ, J., HOLENDOVÁ, L., SMÍŠEK, J. Stavební zákon. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2018, s. 571.).

67. Ustanovení § 94j odst. 2 stavebního zákona stanoví, že u souboru staveb se příslušnost k vydání společného povolení řídí příslušností k povolení stavby hlavní souboru staveb. Stavební úřady příslušné k umístění nebo povolení vedlejších staveb souboru jsou ve společném územním a stavebním řízení dotčenými orgány a pro potřeby vydání společného povolení vydávají namísto rozhodnutí závazná stanoviska.

68. Žalobce v odvolání uvedl (nikoliv v žalobě), že se v případě stavebního záměru jedná o pět staveb hlavních, a tudíž nelze určit jednu jedinou stavbu hlavní, podle které by byla určena příslušnost k vedení společného řízení; proto společné řízení nemohlo být vedeno. Uvedená úvaha je však mylná. Stavební záměr skutečně obsahuje pět bytových domů, přičemž každý z nich je stavbou hlavní. Nicméně všechny stavby hlavní jsou stavbami obecnými, a proto všechny spadají do působnosti obecného stavebního úřadu. Tudíž zde nevzniká žádný problém s určením příslušnosti úřadu k povolení souboru staveb ve společném řízení. Uvedený závěr podporuje i důvodová zpráva k zákonu č. 225/2017 Sb., (www.pspcr.cz), ve které se k odst. 2 ustanovení § 94j stavebního zákona uvádí, že „společné řízení bude možné vést i v případě souboru staveb, které budou v působnosti různých stavebních úřadů. Příslušnost k vedení společného řízení se v takovém případě bude odvíjet od druhu stavby hlavní. Stavební úřad příslušný k povolení stavby hlavní bude příslušný k vedení společného řízení. Stavební úřady příslušné k povolení vedlejších staveb v souboru staveb budou mít ve společném řízení postavení dotčeného orgánu a pro potřeby vydání společného povolení vydají závazné stanovisko.“ Smyslem citovaného ustanovení tak je pouze určení příslušnosti úřadu pro řešení společného povolení u souboru staveb v případech, kdy by v úvahu přicházelo více příslušných úřadů (obecný stavební úřad, speciální stavební úřad, újezdní úřad); proto se příslušnost u souboru staveb má řídit podle stavby hlavní. V nyní projednávaném případě se však jedná o soubor pěti hlavních staveb obecných, které všechny spadají do působnosti obecného stavebního úřadu. Aplikace § 94j odst. 2 stavebního zákona tak vůbec není na místě.

69. Žalobce se dovolával názoru odborné literatury, z něhož se podává, že „důležité pro stanovení příslušnosti pro vedení společného řízení je tedy určení stavby hlavní souboru staveb. Pokud by v souboru staveb nebylo možné určit stavbu hlavní, či by naopak v souboru staveb bylo možné dvě stavby zhodnotit dle jejich účelu výstavby jako stavby hlavní, pak není možné vést společné řízení, a musí být nejdříve samostatně vedeno územní řízení a následně pak samostatně stavební řízení.“ (MACHAČKOVÁ, J. § 94j [Příslušnost pro vedení společného řízení]. In: MACHAČKOVÁ, J., FIALOVÁ, E., KÝVALOVÁ, M., VÍCHOVÁ, J., HOLENDOVÁ, L., SMÍŠEK, J. Stavební zákon. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2018, s. 571.). Krajský soud je toho názoru, že uvedená pasáž komentáře ke stavebnímu zákonu se týká stanovení příslušnosti pro vedení společného řízení u souboru staveb v případech, kdy je nutné určení příslušnosti vůbec řešit, tj. v případech, kdy připadá v úvahu více stavebních úřadů. To však nebyl nyní projednávaný případ.

70. Žalobcova konstrukce by fakticky vedla k absurdním situacím. Jednak by to znamenalo, že o souboru pěti staveb hlavních by nejprve muselo proběhnout územní řízení a následně stavební řízení; obě ovšem před stejným obecným stavebním úřadem, neboť zde nepřipadá do úvahy jiný stavební úřad. Jednak by to znamenalo, že žadatel by mohl vést společné územní a stavební řízení o každé z pěti staveb zvlášť, což by ovšem znamenalo podání pěti žádostí se všemi přílohami; takto by mohl žadatel postupovat, aby se vyhnul rozdělení věci do samostatného územního a stavebního řízení. Institut společného řízení má právě předcházet vzniku obdobných situací a má řízení zjednodušovat a zrychlovat.

71. Krajský soud uzavírá, že zhodnotil, že o předmětném stavebním záměru ve věci souboru staveb bylo možno podle § 94j odst. 1 stavebního zákona vést společné územní a stavební řízení, přičemž § 94j odst. 2 stavebního zákona nebylo nutné ve věci aplikovat, neboť nevznikl problém s příslušností stavebního úřadu k vedení takového řízení s ohledem na to, že jediným stavebním úřadem, který byl příslušným ve věci, byl obecný stavební úřad. Krajský soud doplňuje, že předmětný stavební záměr by bylo možné projednat ve společném řízení i podle dosavadní právní úpravy před novelou zákonem č. 225/2017 Sb. „Podle platné úpravy je vedení společného územního a stavebního řízení možné pouze v případech, kdy je stavební úřad příslušný k vedení obou řízení (tj. před touto novelou – pozn. krajského soudu). (…) Zavedení společného územního a stavebního řízení tento stav změní, neboť umožní vést jedno řízení také u staveb, které jsou v současné době v působnosti několika samostatně rozhodujících stavebních úřadů.“ (důvodová zpráva k zákonu č. 225/2017 Sb., www.pspcr.cz).

Ostatní námitky

72. Žalobce v replice podané dne 7. 8. 2020 poprvé uplatnil taktéž námitky stran nadměrné prašnosti, hlučnosti a nedostatečně limitovaných následků stavební činnosti. Dále žalobce poprvé v replice uplatnil tvrzení o tom, že je nutno zohlednit to, že se má stavební záměr realizovat v obytné zóně a že realizací stavebního záměru bude žalobce rušen v užívání svého majetku nad míru přiměřenou poměrům. K uvedeným námitkám krajský soud konstatuje, že byly před krajským soudem uplatněny opožděně. Podle § 71 odst. 2 s. ř. s. lze rozšířit žalobu o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Tato dvouměsíční lhůta již uplynula dne 27. 7. 2020. Lhůta pro podání žaloby se podle § 72 odst. 1 s. ř. s. odvíjela ode dne oznámení napadeného rozhodnutí doručením jeho písemného vyhotovení zástupci žalobce, tj. od data 25. 5. 2020.

73. Žalobce v replice předestřel seznam osob, které jsou podle jeho názoru dotčeni na svých právech stejně jako on, neboť to jsou taktéž vlastníci sousedních nemovitostí. Žalobce navrhl krajskému soudu, aby od těchto osob vyžádal stanoviska, příp. aby je vyslechl jako svědky. Všechny žalobcem označené osoby krajský soud z úřední povinnosti obeslal postupem podle § 34 s. ř. s. (viz poučení pro případné osoby zúčastněné na řízení ze dne 16. 6. 2020 na č. l. 44 soudního spisu a viz doručenky přišité na č. l. 41 soudního spisu). Všem označeným osobám se tudíž dostalo poučení podle § 34 s. ř. s. a dostaly možnost se do soudního řízení přihlásit jako osoby zúčastněné na řízení a taktéž dostaly možnost se vyjádřit k obsahu žaloby; k tomu jim byla stanovena lhůta patnácti dnů od doručení poučení. Ve stanovené lhůtě se žádná z těchto osob do soudního řízení nepřihlásila a taktéž žádná nepodala vyjádření k věci. Krajský soud vyhověl procesním požadavkům podle § 34 s. ř. s. a taktéž tyto osoby poučil, že se lze do soudního řízení přihlásit jako osoba zúčastněná na řízení pouze v soudem stanovené lhůtě; na pozdější podání nelze podle § 34 odst. 2 s. ř. s. brát zřetel.

74. Pokud jde o žalobcův návrh, aby byly tyto osoby vyslechnuty jako svědci, tak tím se krajský soud nezabýval, neboť žalobce na jednání soudu uvedl, že na jejich výsleších netrvá. Žalobce svou argumentací sledoval především to, že i tyto osoby jsou dotčeny stavebním záměrem ve stejné míře jako on. Krajský soud se ovšem na základě žalobcem podané žaloby může zabývat pouze dotčením jeho veřejných subjektivních práv, nikoliv se zabývat dotčením veřejných subjektivních práv jiných osob. Tyto osoby byly účastníky správního řízení, v němž měly možnost se vyjadřovat. S uvedeným souvisí i tvrzení žalobce uplatněné v replice, že námitky těchto osob ve stavebním řízení nebyly dostatečně a správně reflektovány a že zůstaly nevypořádány. Toto je jednak žalobní bod, který je podán opožděně (viz obdobně odstavec 72 tohoto rozsudku), jednak jde o žalobní tvrzení, kterým by se krajský soud nezabýval ani v případě jeho včasného uplatnění. Žaloba proti správnímu rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. není koncipována jako žaloba, kterou by mohl žalobce bránit a obhajovat práva jiných osob. Žalobu podle § 65 odst. 1 s. ř. s. může podat ten, který tvrdí, že byl na svých právech zkrácen ze strany správního orgánu, tj. lze se domáhat pouze ochrany vlastních subjektivních veřejných práv. Jinými slovy řečeno, žalobce se nemůže domáhat ochrany práv třetích osob. Tyto osoby mohly podat žalobu společně se žalobcem, což však neučinily.

75. Závěrem lze obecně konstatovat, že žalobce nemá subjektivní veřejné právo na to, aby stavební poměry v daném území zůstaly navždy zakonzervovány ve stavu, který tu byl v době, kdy se žalobce v místě usadil. K tomu lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2008, č. j. 2 As 49/2007 – 191, publ. pod č. 2479/2012 Sb. NSS, ze kterého vyplývá, že změny ve využití území v průběhu času včetně nejrůznějších stavebních aktivit jsou přirozenou součástí vývoje společnosti, a to především v urbanizovaných oblastech. Krajský soud konstatuje, že určitou míru zatížení okolí způsobuje každá stavba. Je však spravedlivé po vlastnících okolních staveb požadovat snášení takového zatížení, pokud nevybočuje ze zákonných mezí a je přiměřené konkrétním poměrům.

Závěr a náklady řízení

76. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

77. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

78. V případě osob zúčastněných na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že OZNŘ III při jednání uvedla, že žádné náklady řízení nežádá, a ani ostatním osobám zúčastněným na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejich případě tak, že nemají právo na náhradu nákladů řízení. Osoby zúčastněné na řízení ani nenavrhly, aby jim z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Českých Budějovicích dne 23. září 2020

Mgr. Kateřina Bednaříková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru