Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

62 A 8/2020 - 19Rozsudek KSCB ze dne 25.01.2021

Prejudikatura

2 Azs 289/2017 - 31

5 Azs 28/2008 - 68


přidejte vlastní popisek

62 A 8/2020 - 19

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci

žalobce: V. S., narozen státní příslušnost trvale bytem

zastoupen advokátem JUDr. Petrem Novotným se sídlem Archangelská 1, 100 00 Praha 10

proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 2020, č. j. CPR-31795-3/ČJ-2020-930310-V238

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby:

1. Žalobou ze dne 23. 11. 2020 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný jako správní orgán příslušný podle § 163 odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky Krajského ředitelství Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Tábor (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 31. 8. 2020, č. j. KRPJ-96237-17/ČJ-2020-020025, kterým bylo žalobci na základě § 119 odst. 1 písm. a) bod 2 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 2 roky. Současně byla žalobci na základě § 118 odst. 3 tohoto zákona stanovena doba k vycestování z území členských států Evropské unie do 10 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Dále bylo konstatováno, že na cizince se nevztahují důvody znemožňující jeho vycestování dle ustanovení § 179 tohoto zákona.

2. Žalobce spatřuje nezákonnost výroku napadeného rozhodnutí v tom, že správní orgány v rámci řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí porušily základní zásadu stanovenou v § 3 správního řádu, neboť nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném ke konkrétním okolnostem případu a neopatřily si dostatečné podklady pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 50 odst. 2 správního řádu. Dále žalobce namítá porušení základních zásad stanovených § 2 správního řádu.

3. Žalobce nesouhlasí s hodnocením správních orgánu, že mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. V době zajištění žalobce prokazatelně disponoval polský vízem typu „x“, s délkou pobytu 266 dní, s dobou platnosti od 5. 3. 2020 do 25. 11. 2020. Žalobce se tak v době zajištění nacházel na území ČR legálně. Jediné pochybení, kterého se žalobce dopustil, je, že neoznámil svůj vstup na území ČR příslušné hygienické stanici, což nemůže být důvodem pro jeho vyhoštění. Žalobce je navíc držitelem platného biometrického pasu x, který ho opravňuje k legálnímu pobytu na území členských států Evropské unie.

4. Dále žalobce uvádí, že není pravdou, že by byl jako cizinec zaměstnán bez oprávnění k pobytu či bez povolení k zaměstnání na území ČR, neboť zde nevykonával žádnou soustavnou a závislou práci, ani se nenacházel v jakémkoliv pracovněprávním vztahu. V případě jednání, které je žalobci kladeno k tíži, se tak jednalo pouze o jednorázovou brigádu. V daném případě nejsou naplněny všechny aspekty výkonu práce, jak jsou definovány v zákoníku práce, nejedná se o nelegální výkon práce.

5. Stejně tak žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného o možnosti vycestovat do své vlasti na x. Na x žalobce probíhá ozbrojený válečný konflikt, který nepolevuje na intenzitě, v posledních dnech jsou neustále hlášeny přestřelky, a to včetně mrtvých mezi příslušníky vojenských jednotek, ale také mezi civilním obyvatelstvem. Z informací OAMP jednoznačně vyplývá, že situace na východě x je neustále napjatá, incidenty se i nadále soustřeďují na hranice mezi územím ovládaným povstalci a vládními jednotkami v D. a L. oblasti.

6. Žalobce se tak domnívá, že nejsou splněny podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí, jímž bylo žalobci podle § 119 odst. 1 písm. a) bod 2 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie na dobu 2 roky. Současně má žalobce za to, že nejsou splněny podmínky ani pro stanovení doby k vycestování z členských států Evropské unie do 10 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Na základě výše uvedeného navrhuje žalobce zrušení napadeného rozhodnutí.

II. Shrnutí vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve svém vyjádření k podané žalobě uvedl, že setrvává na závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí. Žalobce vstoupil na území ČR dne 10. 7. 2020 v rozporu s vydaným ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví České republiky, čímž existuje důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalobce se též dopustil protiprávního jednání spočívajícího ve výkonu zaměstnání bez povolení v době od 29. 7. 2020 do 31. 8. 2020, kdy prováděl pomocné stavební práce. Nashromážděný spisový materiál nesvědčí žalobní námitce, že se jednalo pouze o jednorázovou brigádu. Dále žalovaný zdůrazňuje, že v napadeném rozhodnutí nebyly shledány důvody, které by znemožňovaly žalobci vycestování do země jeho původu. Ve zbytku žalovaný odkazuje na napadené rozhodnutí, neboť uplatněné žalobní námitky jsou totožné s námitkami odvolacími.

III. Podstatný obsah správního spisu

8. Dne 31. 8. 2020 v 9:30 hod. v T. byla provedena pobytová kontrola Policií České republiky, v areálu školy v ulici B. x v T., kde žalobce v době kontroly přenášel plastové nádoby s obsahem omítkové směsi, oblečen v civilním oblečení. Žalobce předložil hlídce biometrický pas U., s platností od 6. 9. 2019 do 6. 9. 2029, s vylepeným národním vízem s územní platností pro P. republiku, typu „x“ s délkou pobytu 266 dní, s dobou platnosti od 5. 3. 2020 do 25. 11. 2020 vydaný P. republikou. Poslední vstup na území členských států EU byl dle otisku přechodového razítka proveden dne 2. 5. 2020. Žalobce v rámci kontroly nepředložil hlídce pracovní povolení ani živnostenské oprávnění. Na základě § 27 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky tak došlo k zajištění žalobce, viz úřední záznam ze dne 31. 8. 2020, č. j. KRPC-96237-3/ČJ-2020-020025.

9. Správní orgán prvního stupně dále provedl lustraci v Evidenci trvale a dlouhodobě usídlených cizinců, azylantů a osob požívajících doplňkovou ochranu (TDU) v rámci informačního systému cizinců (CIS), ze které bylo zjištěno, že žalobce není držitelem zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modré karty, ani jiného povolení k pobytu vydaného oprávněnými orgány ČR. Dále si správní orgán vyžádal stanovisko Úřadu práce ČR, Krajské pobočky v Českých Budějovicích, pracoviště Tábor, zda měl žalobce v době kontroly vydané platné povolení k zaměstnání od místně příslušné pobočky úřadu práce, nebo zda byl nahlášen jako cizinec, u nějž se pracovní povolení nevyžaduje. Úřad práce k tomuto sdělil, že po prověření evidence platných rozhodnutí o povolení zaměstnání cizím státním příslušníkům bylo zjištěno, že žalobci nebylo vydáno povolení k zaměstnání od místně příslušné pobočky Úřadu práce České republiky. Po prověření celorepublikové databáze bylo zjištěno, že žalobce v současné době neeviduje žádný Úřad práce v ČR. U žalobce tak nebyla splněna informační povinnost.

10. Dne 31. 8. 2020 byl žalobce vyslechnut za účasti tlumočníka z ukrajinského jazyka. Žalobce sdělil, že si v březnu 2020 nechal vyřídit polské vízum, za účelem práce v Polsku, vízum mu vyřídil K., občan U.. Žalobce pracoval v Polsku asi měsíc na stavbě rodinného domu. Následně dne 10. 7. 2020 odcestoval do Prahy, a to především za účelem pomoci svému synovi, který byl tou dobou zajištěn v zařízení pro cizince v B.. Žalobce najal advokáta, aby mu pomohl dostat syna z tohoto zařízení a aby nebyl syn vyhoštěn. Jelikož za advokáta utratil všechny peníze, sháněl žalobce v ČR práci. Zavolal tak K., občanu U., zda někoho nezná. Pomocí dalších kontaktů začal žalobce dne 29. 7. 2020 pracovat v T. na zateplování budovy školy, a to každý den (od pondělí do neděle), od 6:00 do 20:00, pokud to počasí dovolilo. Za odvedenou práci měl 120 Kč na hodinu a každou neděli dostával žalobce zálohy ve výši 2 000 Kč. Dále žalobce k otázkám správního orgánu prvního stupně sdělil, že si byl vědom, že v současné době nemůže vstoupit na území ČR v souvislosti s opatřením Ministerstva zdravotnictví. Dále uvedl, že neví, pro koho přesně pracuje, nezná jméno dané společnosti, nemá žádnou pracovní smlouvu. Mistr na stavbě se jmenuje J. a je občanem ČR. K otázce, jakou pracovní činnost žalobce vykonával, žalobce sdělil, že natahoval fasádu a barvu na budovu. Žalobce nemá vystaven cestovní příkaz k této práci, nebyl ani vyslán zahraničním zaměstnavatelem. Na pracovišti není vedena docházka, pracovní oděv má žalobce vlastní, pracovní pomůcky si bere na stavbě. Školení o bezpečnosti práce nebylo provedeno. V České republice má žalobce sestru, která navštěvuje rodinu dvakrát až třikrát do roka, on sám ji v P. nenavštěvuje, jinou rodinu na území ČR nemá. K otázce, zda žalobci brání nějaká překážka k vycestování zpět na U., žalobce odpověděl, že mu žádná překážka nebrání v realizaci soužití na U., sám měl v úmyslu se vrátit zpět 1. 9. 2020. K otázce, zda žalobce bydlí v oblasti, kde by probíhaly nepokoje, či boje sdělil, že u nich žádné nepokoje nejsou. Na U. žalobce žije s manželkou, šestiletou dcerou a starším synem, v rodinném domě ve vlastnictví jeho manželky. Na území ČR nemá žalobce žádné závazky, jeho zdravotní stav je dobrý, v zemi jeho původu mu nehrozí žádné nebezpečí. Závěrem žalobce uvedl, že správní vyhoštění by na něj mělo vliv pouze v ekonomické sféře.

11. Následně přistoupil správní orgán prvního stupně k vydání rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce podle § 119 odst. 1 písm. a) bod 2 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců a stanovil dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie na dobu 2 roky. Žalobce se proti uvedenému rozhodnutí řádně a včas odvolal, o tomto odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

13. Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání postupem dle § 51 s. ř. s., neboť účastníci dali s takovým postupem souhlas.

14. Žaloba není důvodná.

15. Podle § 119 odst. 1 písm. a) bod zákona o pobytu cizinců platí, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na deset let, je-li důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl při pobytu na území závažným způsobem narušit veřejný pořádek.

16. Toto porušení shledávají správní orgány ve skutečnosti, že žalobce vědomě porušil ochranné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 30. 6. 2020, č. j. MZDR 20599/2020-13/MIN/KAN, k ochraně před zavlečením onemocnění COVID-19 způsobeného koronavirem SARS-CoV-2.

17. Dle bodu 4. tohoto opatření platí, že je zakázán vstup na území České republiky pro všechny občany třetích zemí, které nejsou na seznamu zemí s nízkým rizikem výskytu COVID-19 splňujících podmínku reciprocity dle bodu III. a cizincům, kteří mají přechodný nebo trvalý pobyt v těchto zemích; s určitými výjimkami v opatření vyjmenovanými, pod tyto výjimky žalobce nepatří (ani toto netvrdí). U. není obsažena ve sdělení Ministerstva zdravotnictví, kterým se vydává seznam zemí nebo jejich částí s nízkým rizikem nákazy onemocnění COVID-19 včetně zemí, které nesplňují podmínku reciprocity, č. j. MZDR 20599/2020-12/MIN/KAN.

18. Sám žalobce nerozporuje, že porušil toto ochranné opatření, v průběhu správního řízení sdělil správnímu orgánu, že si byl v době vstupu na území ČR tohoto opatření, znemožňujícímu žalobci vstoupit na území ČR, vědom. V rámci podané žaloby již žalobce svoji argumentaci zmírňuje s tím, že by postačilo oznámení na příslušnou krajskou hygienickou stanici. K tomu soud pouze poznamenává, že z výše uvedeného ochranného opatření jasně vyplývá zákaz vstupu cizinců z třetích zemí, kam spadal i žalobce (žalobce nespadá pod žádnou v seznamu uvedenou výjimku).

19. Správní orgán prvního stupně na straně 4-6 svého rozhodnutí, stejně jako žalovaný na straně 4-5 napadeného rozhodnutí, přesvědčivě zdůvodnily, proč lze považovat vstup žalobce na území ČR v rozporu s ochranným opatřením Ministerstva zdravotnictví jako závažné narušení veřejného pořádku. Žalobce sám, zcela vědomě (jak vyplývá z provedeného výslechu správním orgánem), i přes opatření zakazující mu vstup na území ČR, překročil státní hranice, v době světové pandemie a nerespektoval právní úpravu, jejímž účelem byla ochrana obyvatelstva ČR a dalších osob. Takové jednání, za nastalé mimořádné situace soud hodnotí jako výrazně závažnější narušení veřejného pořádku, než jaké může způsobit např. pouhý nelegální vstup na území za běžných okolností (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 9. 2020, č. j. 60 A 9/2020-23).

20. Krajský soud neshledal v závěr žalovaného o tom, že v případě žalobce je dána obava, že by mohl pobytem v ČR závažným způsobem narušovat veřejný pořádek, žádných vad. Ostatně sám žalobce proti tomuto závěru brojí zcela obecnými argumenty. Je nutné brát v potaz, že budoucí vývoj pandemie a situace v ČR včetně přijatých opatření je nejistý, vymýcení nemoci COVID-19 je dosud v nedohlednu, přičemž panující mimořádnou epidemickou situaci je třeba v úvahách o nebezpečí pro veřejný pořádek zohlednit. Každá osoba pobývající na území ČR se bude muset v zájmu ochrany zdraví opětovně podrobovat nepříjemným pravidlům či omezením. Dosavadní jednání žalobce, který vědomě v rozporu s platnými protiepidemickými opatřeními vstoupil na území ČR, bez dalšího zde setrval a nelegálně se zde nechal zaměstnat, neskýtají záruky toho, že žalobce by svým jednáním mohl přispět k ochraně života a zdraví široké veřejnosti, právě naopak. Je tedy dána skutečná a dostatečně závažná hrozba základnímu zájmu společnosti.

21. Dále se krajský soud zabýval námitkou žalobce, že nevykonával na území ČR žádnou souvislou a závislou práci, nenacházel se v žádném pracovněprávním vztahu, neměl uzavřenou smlouvu a jednalo se pouze o jednorázovou brigádu.

22. Podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců platí, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na tři roky, je-li cizinec na území zaměstnán bez platného oprávnění k pobytu nebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu nebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.

23. Podle § 89 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti platí, že cizinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván, je-li držitelem platné zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modré karty, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 2 tohoto ustanovení pak cizinec může být dále přijat do zaměstnání a zaměstnáván, má-li platné povolení k zaměstnání vydané krajskou pobočkou Úřadu práce a platné oprávnění k pobytu na území České republiky.

24. Žalobce má mylně za to, že práce, kterou vykonával, neměla znaky závislé práce. Ohledně pojmu „závislá práce“ odkazuje zákon o zaměstnanosti na § 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Toto ustanovení definuje závislou práci ve svém odstavci 1 následovně: „Závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.“ V odstavci 2 citovaného ustanovení pak zákon dodává: „Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.“

25. Žalobce uvedl, že neví, kdo je jeho zaměstnavatelem, nicméně na pracovišti byl mistr Jirka, přičemž soud konstatuje, že slovo mistr nepochybně označuje vedoucího pracovníka (vedoucího řemeslnického či jiného kolektivu), který dával zaměstnanci (žalobci) pokyny k výkonu jeho práce (žalobce nevykonával práci dle svého uvážení, dostal jasné pokyny o tom, co je třeba udělat a jak). Žalobce jako zaměstnanec jednal jménem zaměstnavatele (zaměstnavatel poskytuje pro práci svůj kapitál, hmotné i nehmotné prostředky, vytváří pro ni předpoklady a nese riziko neúspěchu, zaměstnanec nemůže jednat na svůj účet a získávat ze své práce jiné ekonomické výhody než ty, jež mu poskytuje zaměstnavatel, srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, čj. 6 Ads 46/2013-35). Žalobce svoji práci vykonával osobně, na pracovišti svého zaměstnavatele (budova školy T.), ve stanovené pracovní době (každý den, od 6:00 do 20:00), za odvedenou práci dostával žalobce odměnu (120 Kč na hodinu). Žalobce tak naplnil všechny znaky závislé práce uváděné zákoníkem práce.

26. Ustanovení § 34 odst. 2 zákoníku práce požaduje pro pracovní smlouvu písemnou formu, absence písemné formy však neznamená, že by zaměstnanec vykonávající práci nebyl v pracovněprávním vztahu. Jak plyne z judikatury, „s ohledem na ochrannou funkci pracovního práva vůči zaměstnancům a kvůli jejich sociální jistotě [jedna ze základních zásad pracovněprávních vztahů je zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance, viz § 1a písm. a)], obsahuje ZPr zvláštní úpravu, pokud se jedná o právní úkony, jimiž se zakládá nebo se mění základní pracovněprávní vztah. Podle § 20 ZPr nebyl-li právní úkon, jímž vzniká nebo se mění základní pracovněprávní vztah, učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon, je možné se neplatnosti dovolat, jen nebylo-li již započato s plněním. Z uvedeného vyplývá, že i když po 1. 1. 2012 nebyla při uzavírání pracovní smlouvy dodržena písemná forma (byla uzavřena ústně či konkludentně) jedná se o neplatnost, které se není možné dovolat, pokud již bylo započato s plněním, tj. například začne-li již zaměstnanec vykonávat práci. Jinými slovy, jestliže zaměstnanec začne vykonávat práci i na základě pracovní smlouvy uzavřené po 1. 1. 2012 neplatné pro nedostatek formy, není již možné zpochybnit existenci pracovního poměru, který tato smlouva založila.“ (BĚLINA, Miroslav. § 34 [Pracovní smlouva]. In: BĚLINA, a kol. Zákoník práce. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019, s. 206.) Neuzavření pracovní smlouvy, či dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce v písemné formě, tak nemá přímý vliv na vznik pracovního poměru. V kontextu projednávané věci je ze shora uvedeného zřejmé, že žalobce byl v pracovním poměru, na čemž nezmění nic ani žalobcova bagatelizace práce (jednorázová brigáda) ani to, že dle svých tvrzení ani neví, pro koho práci vykonával.

27. Krajský soud dále odkazuje žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017-31, ve kterém byla řešena obdobná situace, jako je situace žalobce, a to v tom smyslu, že se jednalo o žalobce, který byl držitelem národního dlouhodobého víza typu „D“ vydaného P. republikou, které ho opravňuje k pobytu na území P. republiky. Dále bylo konstatováno, že vedle oprávnění k pobytu je s vízem spojeno i povolení k zaměstnání, které je ovšem omezeno na území státu, o jehož národní vízum se jedná (v posuzovaném případě tedy na území P. republiky). Dané vízum tak neopravňuje jeho držitele k výkonu zaměstnání na území České republiky. Držitelem povolení k zaměstnání vydaného orgány České republiky žalobce není, což bylo prověřeno lustrací systémů Policie České republiky a dotazem na Úřad práce, který k tomuto sdělil, že po prověření evidence platných rozhodnutí o povolení zaměstnání cizím státním příslušníkům bylo zjištěno, že žalobci nebylo vydáno povolení k zaměstnání od místně příslušné pobočky Úřadu práce České republiky. Po prověření celorepublikové databáze bylo zjištěno, že žalobce v současné době neeviduje ani žádný jiný Úřad práce v ČR.

28. Dále se soud vyjadřuje k žalobní námitce, dle které se žalobce obává válečného konfliktu ve své vlasti, především situace v D. a L. oblasti. Situaci ve zbytku U. žalobce popisuje zcela vágně a nedostatečně, když dle jeho názoru je jisté, že daný konflikty vytvořil po celé U. prostředí nestability, nejistoty a beztrestnosti. Předně krajský soud upozorňuje, že v řízení před správními orgány popsal žalobce situaci ve své domovině, v místě, kde zde pobývá, jako klidnou bez jakýchkoli bojů, přičemž i výslovně uvedl, že se neobává žádného pronásledování a na U. se sám hodlal dne 1. 9. 2020 vrátit, což vede soud k závěru o účelovosti současných tvrzení žalobce. K situaci na U. jako takové se krajské soudy i Nejvyšší správní soud z hlediska bezpečnosti jejích obyvatel a válečných konfliktů na území probíhajících opakovaně vyjadřovali, a to především v rámci posuzování žádostí o udělení mezinárodní ochrany (azylu). Namátkou tak soud vybírá např. z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017, č. j. 9 Azs 101/2017-41, dle kterého „Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, uvedl, že v případě konfliktu nemajícího charakter totálního konfliktu musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on. V usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, se kasační soud vyjadřoval k povaze konfliktu na Ukrajině takto: Na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální 9 Azs 101/2017 konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá. Ke stejnému závěru dospěl i např. v usnesení ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26, ze dne 19. 1. 2017, č. j. 10 Azs 230/2016 – 33, nebo ze dne 13. 12. 2016, č. j. 7 Azs 239/2016 – 29. Stěžovatel sám uvedl jako místo svého pobytu město X v Zakarpatské oblasti, která se nachází v západní oblasti Ukrajiny, kde ozbrojený konflikt neprobíhá“ (důraz doplněn krajským soudem). Jednalo se tak o totožnou situaci, jako je situace žalobce, který též pochází z oblasti v Z. části U., boji v D. a L. oblasti tak žalobce není přímo dotčen, což zcela jednoznačně plyne i z jeho výslechu v řízení před správními orgány. K tomu soud dodává, že podle vyhlášky č. 328/2018 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, je U., s výjimkou poloostrova K. a částí D. a L. oblasti pod kontrolou proruských separatistů, považována za bezpečnou zemi původu.

29. Krajský soud se tak ztotožňuje s názorem žalovaného a správního orgánu prvního stupně, že byly splněny podmínky pro vydání napadeného rozhodnutí, když žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. a) bod 2 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců, pro které mu bylo uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie na dobu 2 roky. Sám žalobce délku této doby v podané žalobě nezpochybňuje, pouze obecně uvádí, že nebyly splněny podmínky pro vyhoštění a pro stanovení této doby (viz část III. žaloby). Pouze pro úplnost proto krajský soud uvádí, že tuto dobu nepovažuje na první pohled za nepřiměřenou; v případě § 119 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců lze uložit dobu správního vyhoštění až na 10 let. Žalobce zcela vědomě překročil v době pandemie státní hranici, byť si byl vědom protiprávnosti svého jednání, na území ČR bez dalšího setrval a nechal se zde nelegálně zaměstnat, což svědčí o úrovni respektu žalobce k právu a ochraně života a zdraví všech osob.

30. Stejně tak soud neshledává nepřiměřenou uloženou dobu k vycestování, neboť jak uvedl žalovaný, žalobce je držitelem platného cestovního dokladu a nemá na území České republiky žádné závazky a pohledávky. Sám žalobce v průběhu řízení neuvedl žádnou skutečnost, která by mu bránila v okamžitém vycestování ze země. Nad rámec uvedeného soud podotýká, že ani s ohledem na aktuální pandemickou situací způsobenou nemocí covid-19, soudu není známo, že by v současné chvíli nebylo možné vycestovat ze země. Žalobce je stále občanem U., lze tak předpokládat, že mu bude návrat do jeho rodné země i přes bezpečnostní opatření umožněn, případná následná karanténa nehraje na posouzení doby pro vycestování roli.

31. Závěrem krajský soud konstatuje, že na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že správní orgány dostály svým povinnostem dle § 3, § 50 odst. 2, § 2 odst. 1 a 3 a 4 správního řádu.

V. Závěr a náklady řízení

32. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

České Budějovice 25. ledna 2021

Mgr. et Mgr. Bc. Petr Jiřík v. r.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru