Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

62 A 1/2020 - 32Rozsudek KSCB ze dne 18.05.2020

Prejudikatura

5 As 104/2008 - 45


přidejte vlastní popisek

62 A 1/2020-32

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. et Bc. Petrem Jiříkem ve věci

žalobce: P. B., narozen trvale bytem zastoupen JUDr. Radkem Bechyněm advokátem se sídlem Legerova 148, 280 02 Kolín

proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2019, č. j. KUJCK 140868/2019

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

1. Žalobou doručenou dne 22. 1. 2020 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně – Městského úřadu Písek ze dne 24. 6. 2019, č. j. MUPI/2019/26144. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), spáchaného z nedbalosti tím, že dne 18. 3. 2019 v 10:40 hod., řídil jízdní soupravu složenou z motorového vozidla tov. zn. X, RZ: X (celková hmotnost 3 140 kg) a přípojného vozidla tov. zn. X, RZ: X (celková hmotnost 2 700 kg) na pozemní komunikaci č. I/4, v katastrálním území obce Nerestce, ve směru jízdy na obec Praha, když bylo zjištěno hlídkou Policie ČR, že žalobce řídil jízdní soupravu o celkové hmotnosti 5840 kg, přičemž je držitelem pouze řidičského oprávnění skupiny „B“, která opravňuje k řízení motorových vozidel, jejichž největší povolená hmotnost nepřevyšuje 3500 kg, ke kterým smí být připojeno přípojné vozidlo o největší povolené hmotnosti nepřevyšující 750 kg nebo převyšující 750 kg, pokud největší povolená hmotnost jízdní soupravy nepřevyšuje 3500 kg. Tímto jednáním žalobce porušil ustanovení § 3 odst. 3 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Za toto jednání byl žalobci uložen správní trest pokuty ve výši 25 000 Kč a dále zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. K tomu byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši paušální částky 1 000 Kč.

2. Žalobce v rámci podané žaloby uvádí dva žalobní body, pro které spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí – a) neprokázání materiálních znaků přestupku a b) nedostatečné zjištění skutkového stavu věci.

3. Ad žalobní bod a): žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatuje, že mělo jednáním žalobce dojít k porušení veřejného zájmu, tedy aby se na pozemních komunikacích pohybovalo co možná nejméně osob (řidičů) bez příslušného řidičského oprávnění. Žalobce k tomu uvádí, že je nutné rozlišit skutečnost, kdy by byl pouze držitelem řidičského oprávnění skupiny B, a tedy neměl ani odbornou způsobilost pro ovládání takové jízdní soupravy jako v projednávané věci a skutečnost, kdy je držitelem řidičského oprávnění skupiny C, což žalobce opravňuje k řízení těžších jízdních souprav, než kterou v projednávaném případě řídil. Žalobce tak naplnil pouze formální znaky přestupkového jednání. Žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 137/2011-52, dle kterého dochází k závěru, že naplněním formálních znaků přestupku dochází i k naplnění znaků materiálních. K tomu žalobce upozorňuje, že z tohoto rozsudku též vyplývá, že i v těchto případech je možné nenaplnění materiálních znaků přestupku, a to za předpokladu existence „zvláštních okolností případu“, žalovaný uvádí, že takové okolnosti neshledal, ale zároveň neuvádí explicitně, o jaké zvláštní okolnosti by se mělo jednat a ani konkrétně nevyvrátil, že k těmto okolnostem nedošlo. Žalobce má za to, že k těmto okolnostem došlo, a to zejména z důvodu, kdy svým jednáním neohrožoval účastníky silničního provozu, nebyl stavěn hlídkou Policie ČR z důvodu spáchání přestupku proti plynulosti a bezpečnosti silničního provozu (např. překročení nejvyšší povolené rychlosti, držení hovorového zařízení při řízení…).

4. Ad žalobní bod b): k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci žalobce uvádí, že bylo na místě zabývat se reálnou váhou jízdní soupravy, kterou řídil, a ne pouze vycházet z celkové nejvyšší přístupné hmotnosti soupravy. Osvědčení o registraci vozidla obsahuje i údaje o jejich reálné hmotnosti, kdy součet těchto hmotností nepřekročil hmotnost, pro kterou by žalobci postačovala skupina B řidičského oprávnění.

5. Součástí podané žaloby byl též návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, tento nebyl přiznán na základě usnesení krajského soudu ze dne 19. 2. 2020, č. j. 62 A 1/2020-22.

6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě sdělil, že s podanou žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. K žalobnímu bodu a) žalovaný uvedl, že z evidenční karty řidiče vyplývá, že žalobce je držitelem řidičského oprávnění skupin AM, A1, B1 a B. K materiálnímu znaku přestupku žalovaný konstatuje, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2012, č. j. 5 As 106/2011-77, vyplývá, že formální znaky přestupkového jednání naplňují v běžných případech i znaky materiální, dále pak žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 6 As 65/2004-59, č. 775/2006 Sb. NSS, (naplnění materiálního znaku zaviněným jednáním porušující zájem společnosti). V projednávané věci neshledal žalovaný významné okolnosti, které by vylučovaly zásadu, že v běžných případech naplnění formálních znaků přestupku je naplněna i stránka materiální. Vysoký stupeň společenské nebezpečnosti jízdy s vozidlem bez příslušného řidičského oprávnění pak potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2013, č. j. 3 As 42/2012-35.

7. K žalobnímu bodu b) pak žalovaný dodává, že ustanovení § 80a odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích jasně hovoří o největší povolené hmotnosti, která je stanovena jednoznačně technickými údaji vozidla, z výpisu registru vozidla vyplývá celková hmotnost motorového vozidla tov. zn. X (3 140 kg) i vozidla přípojného tov. zn. X (2 700 kg). Celková povolená hmotnost jízdní soupravy pak činí 5 840 kg. Zákon nestanovuje, že pro naplnění předmětné skutkové podstaty daného přestupku musí být zjištěna okamžitá hmotnost v době kontroly a podle toho stanovit, jaká skupina řidičského oprávnění je k řízení takového vozidla, resp. jízdní soupravy nezbytná. Žalobce je držitelem řidičského oprávnění skupiny B, která ho opravňuje k řízení vozidel do 3 500 kg.

8. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

9. V souladu s § 51 s. ř. s. rozhodl krajský soud bez jednání.

10. Žaloba není důvodná.

11. Prvním žalobním bodem žalobce namítá nenaplnění (či neprokázání) materiální stránky přestupku.

12. Podle § 5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, je přestupkem „společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin“. Přestupek je pak vymezen materiálním a formálním znakem, které musí být naplněny současně. Materiální znak přestupku spočívá v tom, že protiprávní jednání přestupce porušuje nebo ohrožuje zákonem chráněné zájmy společnosti. Zákon o provozu na pozemních komunikacíh chrání bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, tj. důležitý společenský zájem. Toho je dosaženo mimo jiné i § 3 odst. 3 písm. a) tohoto zákona, který vyžaduje, aby motorová vozidla řídili držitelé příslušných řidičských oprávnění. „Pokud tedy stěžovatel řídil motorové vozidlo, aniž by byl držitelem příslušného řidičského oprávnění, je zjevné, že svým jednáním porušil a ohrozil uvedený zájem společnosti a naplnil tak skutkovou podstatu uvedenou v § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu nejen po formální, ale i materiální stránce.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2017, č. j. 4 As 179/2017-48).

13. Krajský soud se tak plně ztotožňuje i s judikaturou na kterou odkazoval žalovaný ve svém rozhodnutí, příp. ve vyjádření k podané žalobě, tedy poukaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45, stejně jako odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2013, č. j. 3 As 42/2012-35, dle kterého „řízení vozidla bez řidičského oprávnění vždy spadá do kategorie nebezpečného a nezodpovědného chování lidí v silničním provozu. Z daného rozpětí sankcí tedy logicky vyplývá, že zákonodárce nepovažoval žádný případ jízdy bez řidičského oprávnění za bagatelní, nýbrž vždy za společensky velmi nebezpečný, a proto také zvolil rozpětí sankcí s vysokou spodní hranicí“. Krajský soud tak nemá pochybnosti o naplnění materiální stránky přestupku, když žalobce svým jednáním porušil zájem na ochraně bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích. Nemá tak žádnou relevanci tvrzení žalobce, že byl schopen předmětnou soupravu řídit nebo že se nedopustil jiného provinění dle zákona o provozu na pozemních komunikacích (překročení rychlosti, používání hovorového zařízení za jízdy jako řidič). Krajský soud nespatřuje v tomto žádné zvláštní okolnosti, jež by nebezpečnost jednání žalobce snižovaly natolik, že by nedošlo k naplnění materiálního znaku přestupku, nejedná se tak o případ, kdy se k jednání žalobce naplňujícímu formální znaky skutkové podstaty přestupku připojí další významné okolnosti vylučující porušení či ohrožení právem chráněného zájmu.

14. Zcela bez vlivu je pak i dílčí žalobní námitka žalobce ohledně případného řidičského oprávnění jiné skupiny, opravňující řidiče k řízení i těžších jízdních souprav. Z podkladů založených ve správním spise, především pak z evidenční karty řidiče jednoznačně vyplývá, že žalobce je držitelem řidičského oprávnění skupin – AM, A1, B1 a B. Řidičské oprávnění skupiny C z tohoto výpisu nevyplývá. I pokud by však byl žalobce držitelem jiných skupin řidičského oprávnění (i těch, které by jej opravňovaly k řízení těžších jízdních souprav), nezměnilo by to nic na skutečnosti, že žalobce nebyl držitelem příslušné, zákonem požadované, skupiny řidičského oprávnění pro právě tuto jízdní soupravu, jenž je předmětem tohoto řízení. Stejně tak nezáleží na skutečnosti, zda se jedná o řidiče řídícího bez jakéhokoliv řidičského oprávnění, nebo o řidiče, který řidičského oprávnění pro určitou skupinu motorových vozidel vlastní, ale řídí jízdní soupravu, pro kterou řidičské oprávnění nemá. Ve všech těchto případech dochází řízením motorových vozidel bez příslušného řidičského oprávnění (příslušné skupiny řidičského oprávnění) k porušení zájmů na ochranu bezpečnosti provozu dle zákona o provozu na pozemních komunikacích, a tím i k naplnění materiální stránky přestupku. Zákonodárce schválně rozčlenil vozidla do různých skupin dle nároků na jejich bezpečné řízení a v závislosti na tom stanovil odlišné předpoklady pro získání řidičského oprávnění. Případná skutečnost, zda řidič je držitelem řidičského oprávnění na jiné skupiny vozidel, než které řídil, tedy nemá vliv na posouzení, zda byla naplněna skutková podstata uvedená v § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Tato skutečnost by pak maximálně mohla být zohledněna správními orgány jako polehčující okolnost v rámci ukládání pokuty za tento přestupek. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2017, č. j. 4 As 179/2017-48). Krajský soud však znovu podotýká, že z výpisu z evidenční karty řidiče založeného ve správním spise nevyplývají jiné řidičské oprávnění než pro skupinu AM, A1, B1 a B, pokuta byla uložena na spodní hranici, kterou zákon pro toto přestupkové jednání umožňuje a sám žalobce ani výši uložené sankce v podané žalobě nerozporuje (resp. nežádá její moderaci).

15. Druhou žalobní námitku žalobce směřuje proti nedostatečnému zjištění skutkového stavu věci, neboť bylo na místě zabývat se reálnou váhou jízdní soupravy, nikoli její celkovou největší přípustnou hmotností.

16. Podle § 80a odst. 1 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích, „do skupiny B jsou zařazena motorová vozidla s výjimkou vozidel uvedených v písmenech a) až e), jejichž největší povolená hmotnost nepřevyšuje 3 500 kg, určená pro přepravu nejvýše 8 osob kromě řidiče, ke kterým smí být připojeno přípojné vozidlo o největší povolené hmotnosti,

a. nepřevyšující 750 kg,

b. převyšující 750 kg, pokud největší povolená hmotnost této jízdní soupravy nepřevyšuje 3 500 kg, nebo

c. převyšující 750 kg, pokud největší povolená hmotnost této jízdní soupravy převyšuje 3 500 kg, ale nepřevyšuje 4 250 kg, jedná-li se o řidičské oprávnění v rozšířeném rozsahu.“

17. Z § 81 a § 80a odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu vyplývá, že rozhodující pro zařazení vozidla (jízdní soupravy) do skupiny je největší povolená hmotnost. V případě jízdní soupravy řízené žalobcem největší povolená hmotnost činila 3 140 kg (vozidlo X) a 2 700 kg (přípojné vozidlo – X), celkem tedy 5 840 kg. Neobstojí tedy námitka žalobce, že bylo třeba zabývat se údaji o jejich reálné hmotnosti, neboť zákon jednoznačným způsobem stanoví, jaká hmotnost vozidla se bere pro tyto účely v potaz. S ohledem na výše uvedenou největší povolenou hmotnost jízdní soupravy je dále zřejmé, že jízdní souprava řízená žalobcem spadá do skupiny řidičského oprávnění B+E vymezené v § 80a odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterým však žalobce nedisponuje.

18. Krajský soud na základě výše popsaného uzavírá, že žaloba není důvodná a jako takovou ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

České Budějovice 18. května 2020

Mgr. Bc. et Bc. Petr Jiřík v. r.

samosoudce

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru