Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

61 A 8/2019 - 23Rozsudek KSCB ze dne 07.04.2020

Prejudikatura

9 As 92/2008 - 82

5 As 10/2015 - 27

7 As 139/2018 - 28


přidejte vlastní popisek

61 A 8/2019 -23

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Bc. et. Bc. Petra Jiříka, ve věci

žalobkyně: LAGARDE SPEDITION, spol. s. r. o., IČO 25218972

se sídlem Podhradská 2008/14, 350 02 Cheb zastoupená advokátem JUDr. Filipem Štípkem se sídlem Hradiště 96/6, 400 01 Ústí nad Labem

proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2019, sp. zn. ODSH 62735/2019/davi1 SO, čj. KUJCK 86625/2019,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Dne 5. 3. 2019 v 9:45 hodin zastavila Policie České republiky na silnici I/20 na autobusové zastávce Nová Hospoda v katastrálním území X jízdní soupravu tvořenou z nákladního automobilu – tahače návěsů, tovární značky X, X a přípojným vozidlem – návěsem sklápěčkovým, tovární značky STAS S300CX, kategorie O4, registrační značky x. Provozovatelem vozidla byla žalobkyně. Policie následně na vážním stanovišti v prostoru areálu X, provedla nízkorychlostní kontrolní vážení vozidla. Při tomto vážení policie zjistila překročení hodnot stanovených vyhláškou č. 209/2018 Sb., o hmotnostech, rozměrech a spojitelnosti vozidel (dále jen „vyhláška č. 209/2018 Sb.“), a to překročení okamžité hmotnosti na nápravu druhé jízdní soupravy po odečtení toleranční srážky 3 % o 0,585 tuny a okamžité hmotnosti motorového vozidla se dvěma nápravami po odečtení toleranční srážky 3 % o 1,495 tuny.

2. Správní orgán prvního stupně vydal dne 29. 3. 2019 příkaz, čj. MUPI/2019/13274/Do-NKV/7/PŘIK, jímž žalobkyni uložil pokutu dle § 42b odst. 6 písm. a) a § 43 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve výši 18 000 Kč.

3. Proti příkazu podala žalobkyně odpor ze dne 2. 4. 2019. Rozhodnutím ze dne 2. 5. 2019, čj. MUPI/2019/13274/Do-NKV/7/ROZH, uložil správní orgán prvního stupně žalobkyni pokutu ve výši 18 000 Kč spolu s povinností uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

4. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

5. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 27. 9. 2019 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

6. Žalobkyně je přesvědčena, že byla žalobou napadeným rozhodnutím zkrácena na svých právech a namítla, že žalovaný porušil v rámci správního řízení některé své povinnosti uložené mu zákonem, což vyústilo ve vydání rozhodnutí, které žalobkyně považuje za nezákonné. Dle žalobkyně žalovaný nerespektoval jednu ze základních zásad správního řízení, konkrétně zásadu legitimního očekávání, k čemuž mělo dojít tím, že rozhodnutí správního orgánu neodpovídá okolnostem případu.

7. Žalobkyně se domnívá, že žalovaný bagatelizoval skutečnost, že vozidlo, u nějž došlo ke kontrolnímu vážení, převáželo sypký, nesourodý materiál, který je při převozu velmi pohyblivý a volně se v nákladním prostoru přesouvá. Žalobkyně v rámci správního řízení předložila znalecký posudek ze dne 2. 6. 2006, č. 1/JK/SD/06, jenž si nechala k dané problematice vypracovat od soudního znalce Ing. Jaroslava Krejcara. Z posudku dle žalobkyně jednoznačně vyplývá nemožnost dopravce zabránit pohybům sypkého materiálu v průběhu jeho přepravy, neboť neexistuje žádné technologické řešení, které by takovému jevu bylo schopné zabránit. Žalovaný dle žalobkyně v žalobou napadeném rozhodnutí nerespektoval zvláštnosti případu a nezohlednil všechny relevantní skutečnosti.

8. Žalobkyně dále namítla, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s tvrzením žalobkyně o naplnění liberačních důvodů. Oba správní orgány ve shodě uvedly, že žalobkyně měla vynaložit veškeré úsilí, které po ní lze požadovat, aby porušení zákonné povinnosti zabránila. Na argument žalobkyně, že přesunům daného typu materiálu (ječmen) nelze zabránit, žalovaný nikterak nereagoval.

9. Stejně tak žalovaný nezohlednil, že žalobkyně v řízení před správními orgány prokazovala vícero okolností nasvědčujících tomu, že byly v dané věci naplněny liberační důvody. Mezi nimi byl například i fakt, že celková hmotnost soupravy byla při nakládce zkontrolována a nebyla překročena. Dále žalobkyně zdůraznila, že řidič vozidla nebyl při nakládce nijak schopen ovlivnit samotnou nakládku, neboť do samotného procesu nakládání nákladů řidič nezasahuje a ani mu to není z bezpečnostních důvodů umožněno a dále uvedla, že při nakládkách není téměř nikdy z důvodu absence příslušných vah, zjišťování zatížení tahače či jednotlivých náprav.

10. Žalobkyně zdůraznila, že jí žádný předpis neukládá povinnost, tzv. nedovytížit soupravu, tedy nakládat menší množství nákladu.

11. Žalobkyně je přesvědčena, že vzhledem k mnohaletému podnikání v silniční dopravě disponuje výrazně podrobnějšími odbornými informacemi a poznatky než žalovaný, a přesto jí není známo žádné zařízení, které by přisvědčilo názorů správních orgánů o vynaložení snahy k zamezení pohybu materiálu a s tím souvisejícího přetížení náprav. Žalobkyně dodala, že žalovaný při svém rozhodování nevycházel z prokazatelných faktů, nýbrž z pouhých neodborných a ničím nedoložených dohadů a názorů.

12. Žalobkyně je přesvědčena, že v nyní posuzovaném případě učinila vše, aby k porušení zákona nedošlo.

13. Žalobkyně upozornila, že došlo k přetížení zadní, trakční nápravy tahače, a že nemá jiné logické vysvětlení, jak by mohlo dojít k vytýkanému přetížení, pakliže toto přetížení nebylo zjištěno při nakládce vozidla.

14. Závěrem žalobkyně dodala, že dle jejího názoru žalovaný dostatečně nepřihlédl k úpravě směrnice Rady 96/53/ES, kterou se pro určitá silniční vozidla provozovaná v rámci Společenství stanoví maximální přípustné rozměry pro vnitrostátní a mezinárodní provoz a maximální přípustné hmotnosti pro mezinárodní provoz (dále jen „směrnice 96/53/ES“). Tato směrnice definuje tzv. nedělitelný náklad a v případě souprav tahače s návěsem, považuje soupravu za jedno vozidlo, u něhož se zjišťuje toliko případné překročení nejvyšší technicky přípustné hmotnosti tahače nebo návěsu, nikoli překročení hmotnosti na nápravu (přičemž žalobkyně zdůrazňuje, že v posuzovaném případě nedošlo k překročení nejvyšší technicky přípustné hmotnosti tahače nebo návěsu, ani soupravy).

15. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

16. Žalovaný nesouhlasil s námitkou žalobkyně, že porušil zásadu legitimního očekávání, a že nepřihlédl ke konkrétním okolnostem případu. Žalovaný postupoval v souladu s platnými právními předpisy, které jsou pro něj závazné.

17. Žalovaný dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, čj. 9 As 92/2008-82, zdůraznil, že vždy záleží na provozovateli, jakým způsobem zabezpečení dodržení hmotnostních limitů vyplývajících z právních předpisů, přičemž není úkolem správního orgánu mu k tomu poskytovat návod.

18. K námitce bagatelizování skutečnosti, že žalobkyně převážela sypký, nesourodý materiál, žalovaný uvedl, že obdobnou námitkou žalobkyně se již v minulosti zabýval Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích ze dne 25. 5. 2016, čj. 7 As 61/2016-34, a ze dne 21. 5. 2018, čj. 7 As 139/2018-28, se závěrem, že znalecký posudek, jímž žalobkyně argumentuje, je koncipován velmi obecně a nebyl vypracován v návaznosti na dané kontrolní měření. Posudek se tedy nezabýval přetížením daného konkrétního vozidla při měření. Posudek tak v podstatě poukazuje pouze na obecně známou skutečnost, že při přepravě sypkého materiálu dochází ke změně jeho polohy v ložném prostoru vozidla, a nikoliv na objektivní nemožnost splnění hmotnostních limitů stanovených právními předpisy.

19. Žalovaný opětovně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu, čj. 7 As 61/2016-34, ve kterém Nejvyšší správní soud došel k závěru, že „[p]ouhá skutečnost, že byl přepravován sypký materiál, který se během jízdy přesunuje a zatěžuje nápravu vozidla nad hranici největší povolené hmotnosti, ještě nezakládá liberační důvod podle ust. § 43 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a nezbavuje provozovatele vozidla odpovědnosti za předmětný správní delikt. Toto ustanovení totiž předpokládá, aby osoba, která se správního deliktu dopustila, vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.

20. K námitce nepřihlédnutí k úpravě směrnice 96/53/ES žalovaný uvedl, že směrnice Evropské unie je právní akt, který je pro členské státy závazný s povinností zapracovat jej do vnitrostátních předpisů. Vyhláška č. 209/2018 Sb. příslušné předpisy Evropské unie zapracovává, a v odkazu pod čarou je výčet směrnic, ve kterém je mimo jiné i výše uvedené směrnice. Tvrzení žalobkyně, že v případě soupravy tahače a návěsu se považuje souprava za jedno vozidlo v předmětné směrnici ani vyhlášce č. 209/2018 Sb. obsaženo není.

21. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

22. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s.

23. Žaloba není důvodná.

24. Úvodem krajský soud předestírá, že se plně ztotožnil s názorem žalovaného. Pouze pro úplnost uvádí odůvodnění svého rozhodnutí a vypořádání jednotlivých námitek žalobkyně vznesených v žalobě.

25. Dle § 38a odst. 1 zákona o pozemních komunikacích „[n]a dálnicích, silnicích a místních komunikacích se provádí kontrolní vážení a měření (dále jen ‚kontrolní vážení‘) vozidel spadajících do kategorie M2, M3, N1, N2, N3, T, C, O, R, S nebo SS) nebo jízdních souprav tvořených těmito vozidly. Kontrolní vážení může zahrnovat kontrolu hmotnosti vozidla nebo jízdní soupravy, kontrolu poměru hmotností vozidel v jízdní soupravě, kontrolu rozložení hmotnosti na nápravy, skupiny náprav, kola nebo skupiny kol, kontrolu rozměrů vozidla nebo jízdní soupravy včetně nákladu nebo kontrolu dodržení podmínek spojitelnosti vozidel v jízdní soupravu.

26. Dle §42b odst. 1 písm. s) zákona o pozemních komunikacích se právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že „jako provozovatel vozidla nebo jízdní soupravy provozuje vozidlo nebo jízdní soupravu, u nichž bylo kontrolním vážením zjištěno nedodržení hodnot nebo podmínek stanovených zákonem o silničním provozu“. Konkrétní hmotnostní limity pak stanovuje § 5 vyhlášky č. 209/2018 Sb.

27. Dle § 21 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, „[p]rávnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.

28. Mezi stranami nejsou sporné výsledky nízkorychlostního měření (resp. překročení stanovených limitů), nýbrž to, zda žalobkyně naplnila liberační důvody pro zproštění odpovědnosti za přičítaný přestupek přetížení náprav.

29. Krajský soud se v první řadě neztotožnil s námitkou žalobkyně týkající se porušení zásady legitimního očekávání. Z žalobní argumentace je totiž zřejmé nepochopení podstaty této zásady. Žalobkyní uváděná povinnost správního orgánu postupovat tak, aby jeho rozhodnutí odpovídalo okolnostem daného případu totiž zásadě legitimního očekávání neodpovídá. Žalobkyní předestíraná zásada je sice taktéž zakotvena v § 2 odst. 4 správního řádu, avšak jedná se o zásadu nestranného a objektivního postupu, potažmo zásadu tzv. materiální ekvity, dle které správní orgán dbá na to, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem konkrétního případu. Zásada legitimního očekávání oproti tomu vychází z předpokladu, že rozhodl-li správní orgán určitou věc za určitých podmínek určitým způsobem, měl by všechny další obdobné případy rozhodovat způsobem stejným nebo obdobným, tedy jinými slovy předvídatelně a v souladu s ustálenou praxí. Krajský soud po prostudování správního spisu dospěl k závěru, že správní orgány neporušily ani jednu z výše uvedených zásad. Nadto žalobkyně nepředložila žádná odlišná rozhodnutí správního orgánu, ze kterých by bylo možné na porušení zásady legitimního očekávání usuzovat.

30. Žalobkyně na podporu svých tvrzení ve správním řízení předložila znalecký posudek č. 1/JK/SD/06 z roku 2006, jenž si nechala k dané problematice vypracovat od soudního znalce Ing. Jaroslava Krejcara. K tomuto posudku krajský soud shodně s žalovaným odkazuje na shora citované rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 61/2016-34 a čj. 7 As 139/2018-28. Oba uvedené rozsudky se týkaly žalobkyně a v obou případech se jednalo o přetížení náprav v důsledku převozu sypkého ječmene jako v nyní posuzované věci. Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku z roku 2018 k závěru, že „[p]oukazovala-li stěžovatelka na znalecký posudek Ing. J. K., konstatuje Nejvyšší správní soud, že posudek je koncipován obecně (zabývá se změnou polohy sypkých substrátů v ložném prostoru nákladních vozidel) a nebyl vypracován v návaznosti na dané kontrolní měření. Posudek se tedy nezabýval přetížením daného konkrétního vozidla při měření dne 23. 5. 2016; posudek byl znalcem vypracován k datu 2. 6. 2006, tedy téměř deset let před předmětným měřením. Prokazuje přitom v podstatě pouze obecně známou skutečnost, že při přepravě sypkého materiálu dochází ke změně jeho polohy v ložném prostoru vozidla a nikoliv objektivní nemožnost splnění hmotnostních limitů stanovených právními předpisy.“ Krajský soud nemá důvod se od názoru Nejvyššího správního soudu odchýlit. Ostatně žalobkyně ani neuvedla nic, čím by tento závěr relevantním způsobem zpochybnila.

31. K otázce naplnění tzv. liberačních důvodů krajský soud uvádí, že sice žalobkyni skutečně žádné ustanovení výslovně neukládá povinnost vozit podlimitní nakládky materiálu, nicméně je to jedna z možností žalobkyně, jak zabránit případnému přetížení náprav při přesouvání sypkého materiálu vlivem jízdy mezi jednotlivými nápravami. Povinností žalobkyně bylo vynaložení veškerého úsilí k zabránění přestupku nejen tvrdit, ale i prokázat. Předložený vážní lístek (pořízený před počátkem jízdy) spolu se znaleckým posudkem z roku 2006 nemohou samy o sobě snahu žalobkyně o předejití přetížení nápravy prokázat. Jak sama žalobkyně uvedla, je oproti soudu a správním orgánům znalejší přepravy materiálu a díky mnoha letům podnikání. Tento fakt sám o sobě potvrzuje názor správních orgánů vyjádřený i ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 92/2008-82, dle kterého „je zcela na provozovateli vozidla, jakým způsobem zajistí splnění podmínek stanovených zvláštním právním předpisem. Není povinností správních orgánů mu vysvětlovat či doporučovat, jakým způsobem má porušení právních předpisů předejít, správní orgány nejsou v tomto řízení oprávněny určovat způsoby dodržování právních předpisů.“ Krajský soud nepřisvědčil názoru žalobkyně, že se správní orgány nedostatečně zabývaly liberačními důvody v daném případě. Žalobkyně totiž nepředložila takové podklady, kterými by dostatečně podpořila svá tvrzení.

32. V této souvislosti považuje krajský soud za vhodné zdůraznit, že smyslem skutkové podstaty přestupku, jenž je žalobkyni kladen za vinu, je zamezit tomu, aby se na pozemních komunikacích pohybovala vozidla, která v důsledku neplnění hmotnostních limitů ohrožují ostatní účastníky silničního provozu, popřípadě nadmíru zatěžují povrch vozovky apod. Pokud by krajský soud přistoupil na žalobčinu argumentaci, dle níž po ní při absenci přijatelného technického řešení nelze požadovat, aby například převážela menší objemy nákladu, pak by smysl uvedené právní úpravy v podstatě negoval.

33. Krajský soud se neztotožnil ani s obecně formulovanou námitkou, dle níž se žalovaný nedostatečně zabýval výše uvedenou směrnicí 96/53/ES. Krajský soud se plně ztotožnil s argumentací žalovaného. Ustanovení § 1 vyhlášky č. 209/2018 Sb. stanoví, že „[t]ato vyhláška zapracovává příslušné předpisy Evropské unie.“ Tím má na mysli primárně směrnici 96/53/ES, jakož i navazující směrnice, které ji pozměňují.

34. Žalobčin odkaz na pojem „nedělitelný náklad“ obsažený ve směrnici 96/53/ES je v daném ohledu zcela mimoběžný, neboť tím se „rozumí náklad, který pro účely přepravy po silnici nelze rozdělit na dva nebo více nákladů bez nepřiměřených nákladů nebo nebezpečí poškození a který vzhledem ke svým rozměrům nebo hmotnosti nemůže být přepravován motorovým vozidlem, přívěsem, přívěsovou soupravou ani kloubovým vozidlem vyhovujícím této směrnici ve všech ohledech“ (čl. 2 citované směrnice). S uvedeným pojmem pak operuje dále již jen čl. 4 odst. 3 směrnice 96/53/ES, dle něhož „[v]ozidla nebo soupravy vozidel přesahující maximální rozměry mohou být vpuštěny do provozu pouze na základě zvláštních nediskriminujících povolení vydaných příslušnými orgány nebo na základě stejných nediskriminujících opatření schválených jednotlivě těmito orgány pro vozidla nebo soupravy vozidel přepravující nedělitelný náklad nebo určená k jeho přepravě.“ Jinými slovy směrnice 96/53/ES spojuje možnost přepravování nedělitelného nákladu pouze s případným překročením povolených rozměrů, nikoli povoleného zatížení vozidla. Je zcela zřejmé, že tím směrnice pamatuje na takový typ nákladu, který musí být přepravován vcelku (typicky náklad v podobě různých stavebních či strojních konstrukcí, které nemohou být smontovány až v místě vykládky). To však zcela jistě není případ sypkého nákladu jakým je v nyní posuzované věci ječmen.

35. Není pak patrno, z čeho žalobkyně dovozuje, že se dle směrnice 96/53/ES zjišťuje pouze celková hmotnost soupravy tahače s návěsem a nikoli zatížení jednotlivých náprav, neboť žalobkyně v tomto ohledu nepředkládá žádnou bližší argumentaci. Bod 3 přílohy I směrnice 96/53/ES naopak stanoví maximální přípustné zatížení nápravy vozidel podle čl. 1 odst. 1 písm. b) této směrnice, mezi nimiž jsou i motorová vozidla v kategorii N3 a přípojná vozidla kategorie O4 (tedy vozidla v týchž kategoriích jako vozidla žalobkyně v nyní posuzovaném věci).

36. Nad rámec již uvedeného krajský soud dodává, že dle shora uvedené judikatury se nejedná o první takovýto přestupek žalobkyně. I ve výše uvedených případech se jednalo o přestupek spočívající v přetížení buďto nápravy či vozidla v důsledku převážení sypkého materiálu (ječmene). Je přitom zcela na žalobkyni, aby v zájmu svém, ale především i zájmu bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích zvolila takový způsob přepravy uvedeného nákladu, který bude splňovat zákonem stanovené podmínky.

V. Závěr a náklady řízení

37. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z těchto důvodů mu ji krajský soud nepřiznal.

39. Závěrem krajský soud poznamenává, že v důsledku změny rozvrhu práce ze dne 8. 1. 2020 rozhodoval v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Bc. Et. Bc. Petra Jiříka. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení byli o možné účasti všech členů senátu na rozhodování v této věci již dříve poučeni, a to včetně možnosti podání případné námitky podjatosti, krajský soud jim již novou informaci o složení senátu nezasílal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Českých Budějovicích 7. dubna 2020

JUDr. Michal Hájek, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru