Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

61 A 17/2019 - 48Rozsudek KSCB ze dne 12.02.2020

Prejudikatura

9 Afs 8/2008 - 117

5 As 125/2015 - 86

7 As 174/2014 - 44


přidejte vlastní popisek

61 A 17/2019-48

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Bc. et. Bc. Petra Jiříka ve věci

žalobce: Ing. M. Š.

bytem zastoupený obecnou zmocněnkyní JUDr. K. B. bytem D. 669/1, P. 4

adresa pro doručování R. 1113/8, P. 4

proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina se sídlem Žižkova 1882/57, 587 33 Jihlava

v řízení o žalobě proti výroku 1/ rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. OUP 225/2019 Cí-2, čj. KUJI 65137/2019,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Městský úřad Jindřichův Hradec (dále jen „správní orgán prvního stupně“) výrokem I. rozhodnutí ze dne 15. 4. 2019, sp. zn. VÚP/3881/2018/Tu, čj. VÚP/18033/19/Tu, odňal žalobci vlastnické právo k pozemkům p. č. 3802/2 o výměře 3 088 m (orná půda), p č. 3 802/4 o výměře 32 m (orná půda), p. č. 3 830/2 o výměře 1 887 m (orná půda), p. č. 3 830/4 o výměře 10 m (orná půda) a p. č. 3 831/2 o výměře 11 m (trvalý travní porost), to vše v k. ú. X. Správní orgán prvního stupně výrokem II. tohoto rozhodnutí určil výši náhrady za vyvlastnění na 1 206 720 Kč a výrokem III. stanovil vyvlastniteli (Jihočeskému kraji s právem hospodaření pro příspěvkovou organizaci Správu a údržbu silnic Jihočeského kraje; dále jen „vyvlastnitel“) povinnost zahájit účel vyvlastnění, tj. zahájení veřejně prospěšné stavby s názvem „Silnice II/128 Číměř – krátká přeložka“ ve dvouleté lhůtě.

2. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podali odvolání jak žalobce (proti všem výrokům rozhodnutí), tak také vyvlastnitel (pouze proti výroku II.). Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím výrokem 1/ potvrdil výroky I. a III. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Výrokem 2/ pak zrušil výrok II. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

II. Shrnutí žaloby

3. Žalobce uvedl, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nezákonná, stižená procesními vadami, nedostatečným zjištěním skutkového stavu, překročením mezí správního uvážení a nepřezkoumatelností.

4. Žalobce namítl, že vyvlastňovací řízení nebylo zahájeno z důvodu chybějícího zastoupení. V řízení byly podány dvě žádosti (ze dne 7. 8. 2018 doručená 16. 8. 2018 a ze dne 21. 9. 2018 doručená 24. 9. 2018), přičemž v obou případech chyběly plné moci pro zástupce vyvlastnitele. Tato podání tak učinila osoba k tomu neoprávněná a řízení mělo být zastaveno. S touto námitkou se žalovaný nevypořádal, přičemž z jeho rozhodnutí není zřejmé, z čeho dovozuje, že řízení bylo zahájeno na základě žádosti ze dne 7. 8. 2018.

5. Správní orgán prvního stupně dále nesplnil svou povinnost vyrozumět žalobce o tom, že v řízení postupoval podle zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, ve znění do 30. 8. 2018 (dále jen „zákon o urychlení výstavby“). Tím bylo zasaženo do oprávněných zájmů žalobce z hlediska ochrany jeho dobré víry a legitimního očekávání zaručované zásadami, jimiž se má správní řízení řídit. Ani s touto námitkou se správní orgány nevypořádaly, resp. jejich vypořádání je nedostatečné. Žalobce uvedl, že ke zkrácení jeho práv došlo již samotným porušením zákona o urychlení výstavby (žalobce se například nemohl dovolávat vad negociace o uzavření smlouvy z důvodu jiné úpravy věci zákonem o urychlení výstavby, a tedy nesplnění podmínky zahájení řízení).

6. Žalobce v odvolání namítl, že správní orgán prvního stupně taktéž v různých částech svého rozhodnutí uváděl rozporná tvrzení ohledně pachtu vyvlastňovaných pozemků. Taktéž s touto námitkou se žalovaný nevypořádal, neboť ji na straně 8 svého rozhodnutí popsal chybně (nejednalo se o námitku existence pachtu, nýbrž zmatečnost tvrzení uvedených v prvoinstančním rozhodnutí), přičemž neuvedl, zda namítané pochybení mělo vliv na věcnou správnost prvoinstančního rozhodnutí. Žalobce vyjádřil (blíže nespecifikované) přesvědčení, že tomu tak je. Žalobou napadené rozhodnutí je v tomto ohledu věcně nesprávné, neúplné a nepřezkoumatelné.

7. Totéž platí i ve vztahu k odvolací námitce, dle níž výrok I. prvoinstančního rozhodnutí chybně konstatuje zánik všech věcných práv třetích osob.

8. Žalovaný zároveň překročil lhůtu pro vydání rozhodnutí dle § 90 ve spojení s § 71a § 88 správního řádu, čímž negativně zasáhl do práv účastníků řízení.

9. Z odůvodnění na straně 6 rozhodnutí žalovaného by bylo možno dovodit, že pokud veřejný zájem na uskutečnění stavby pozemní komunikace vyplývá přímo z § 17 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je již další poměřování veřejného zájmu a žalobcových práv nadbytečná. Takovýto závěr je jednak nesprávný, neboť správní orgán prvního stupně existenci veřejného zájmu o zákon o pozemních komunikacích neopřel, a jednak rozporný se zákonem č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), a správním řádem, protože s rozhodnutí musí vyplývat důvody, pro které veřejný zájem převažuje. Žalovaný pak napravuje exces správního orgánu prvního stupně, který chybně namísto zákona o pozemních komunikacích aplikoval zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Správní orgán prvního stupně tak opět porušil zásady správního řízení, kterými jsou povinnost zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností a zásada poučovací.

10. Za zmatečný označil žalobce závěr žalovaného na straně 6 jeho rozhodnutí, dle něhož byla existence veřejného zájmu prokázána, přesto však žalovaný považoval za nutné k tomuto uvádět další argumentaci a důkazy. V rámci tohoto doplnění žalovaný nahrazuje to, co v odůvodnění správního orgánu prvního stupně chybí, tj. úvaha, proč v daném případě převažuje veřejný zájem nad právy žalobce. Povinnost odůvodnění tohoto poměřování pak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 24/04, č. 327/2005 Sb. V podrobnostech k tomu žalobce odkázal na příslušnou část odvolání, „které činí součástí této žaloby“. Žalovaný doplnil dokazování o dokument Ministerstva dopravy a Policie ČR, dle něhož na místě, které má být řešeno přeložkou silnice II/128, došlo během dvanácti let k třinácti nehodám. Dle názoru žalobce se tak nejedná o extrémně nebezpečné místo, přičemž pokud se má být tato silnice hlavním tahem z Jindřichova Hradce do Rakouska, pak by měla vést zcela mimo obydlenou oblast v intencích obchvatu obce Číměř dle územního plánu z roku 2010. Fakticky tak není sledován veřejný zájem, nýbrž zájmy partikulární, a realizace vyvlastnění stojí na ryze formálních předpokladech. Samotnou existencí veřejného zájmu přitom nelze odůvodňovat jeho převahu nad zájmy soukromými. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou v tomto ohledu nepřezkoumatelná a s ohledem na nesplnění zákonné podmínky vyvlastnění též nezákonná.

11. Vymezení účelu vyvlastnění považuje žalobce za nedostatečné a potřeba vyvlastnění pozemků z hlediska jejich velikosti, místa apod. byla určena do značné míry svévolně, nepředvídatelně, nikoliv v nezbytném rozsahu a bez možnosti žalobce tento stav nějak ovlivnit. Jedná se o postup, který je buď přímo nezákonný, nebo přinejmenším nestandardní. V podrobnostech žalobce opět odkázal na text svého odvolání a námitek vznesených v průběhu správního řízení, které opět „činí součástí této žaloby“. Správní orgány se těmito otázkami taktéž nezabývaly a není zřejmé, jak dospěly k závěru, že účel vyvlastnění je určen dostatečně.

12. Správní orgány konstatovaly, že stavba „Silnice II/128 Číměř – krátká přeložka“ je v souladu s cíli a úkoly územního plánování, nicméně ani doplněním nového argumentu a důkazu (Koncepce optimalizace dopravní sítě na území Jihočeského kraje), s nímž žalobce nebyl seznámen, se žalovaný nevypořádal s námitkami, které žalobce v této souvislosti vznesl v odvolání; na text odvolání žalobce opětovně odkázal a učinil jej „součástí žaloby“. Pro uvedené žalobce konstatoval, že vyvlastnění pokládá za nepřípustné, a rozhodnutí správních orgánů jsou tudíž nezákonná.

13. Žalovaný se nevypořádal ani s argumentací týkající se nesplnění podmínky neúspěšnosti negociace. V tomto ohledu žalobce odkázal na právní větu k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014, čj. 7 As 174/2014-44, č. 3188/2015 Sb. NSS. Žalobce uvedl, že reálná situace ohledně negociace je jiná, než jak ji popisují správní orgány (v tomto ohledu žalobce opět na své vyjádření učiněné v průběhu správního řízení, které označil jako nedílnou součást žaloby). Ve vztahu k navrhované směně pozemků žalobce uvedl, že podstatné je, co se nabízí, nikoliv četnost nabídek. Nabídky žalobce označil za formální, což judikatura vylučuje. Jednalo se totiž o nabídky pozemků zcela nesrovnatelných a nevhodných. Tyto nabídky tudíž k dohodě vést nemohly. Vhodným majetkoprávním řešením věci pak není ani navrhovaný nájemní vztah nebo zřízení věcného břemene (strana 6 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně).

14. Konstatování správního orgánu prvního stupně o nulové aktivitě žalobce představuje exces a v důsledku též mocenskou zvůli a účelovou diskreditaci. Nelze rozumně požadovat, aby žalobce, který je zbavován vlastnického práva, sám vyhledával pozemky vhodné ke směně. Tato povinnost naopak leží na správních orgánech. Žalobce se správním orgánem prvního stupně komunikoval, navrhoval vhodná katastrální území a k jemu předloženým návrhům se vyjadřoval.

15. Správní orgány se nevypořádaly taktéž s námitkou uvedenou v protokolu o ústním jednání ze dne 22. 2. 2019 týkající se nesplnění povinnosti stanovené v § 3 odst. 6 zákona o urychlení výstavby.

16. Žalobce namítl, že návrhy kupních smluv v čl. VII obsahovaly odkaz na nesprávný právní předpis a uvádějí nesprávnou dobu pro uplatnění práva na vrácení pozemku. Za této situace návrhy smluv neobsahovaly platné ustanovení dle § 3a zákona o urychlení výstavby. Nebyla tudíž splněna podmínka předložení návrhu dle § 5 zákona o vyvlastnění. Nemohla tak být splněna podmínka pro vyvlastnění spočívající v neúspěšnosti návrhu. S touto námitkou se správní orgány nevypořádaly.

17. Žalobce se ohradil proti závěru správních orgánů, dle něhož na poslední chvíli nabízel dohodu zcela nelegitimním způsobem. Jednalo se totiž o pragmatické a odůvodnitelné řešení, jelikož v případě dohody by musel na své náklady vypořádat pachtýře svých pozemků sám žalobce, na rozdíl od postupu podle zákona o urychlení výstavby, dle něhož by tak činil vyvlastnitel. Argument vyvlastnitele, že s ohledem na povinnost péče řádného hospodáře nemůže přijmout cenu 300 Kč/m, nemůže jít k tíži žalobce. Je naopak otázkou, zda vyvlastnitel jednal s péčí řádného hospodáře, pokud tato nabídka nebyla prozkoumána testem veřejného zájmu, který vyvlastnitel zastupuje. Stran této argumentace žalobce odkázal na protokol o ústním jednání ze dne 22. 2. 2019.

18. Argument žalovaného, dle něhož se na vyvlastnitele nevztahují § 3b a 3d zákona o urychlení výstavby, je nepoužitelný, neboť tato ustanovení nejsou na překážku smluvní volnosti zakotvené v občanském zákoníku a míří na jinou situaci.

19. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i správního orgánu prvního stupně zrušil a řízení o vyvlastnění zastavil. Eventuálně žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

20. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně uvedl, že žádost o vyvlastnění byla podána dne 16. 8. 2018. Tímto dnem došlo k zahájení správního řízení. Jelikož však obsahovala dva zmocněnce, vyzval správní orgán prvního stupně vyvlastnitele k odstranění této vady, což vyvlastnitel dne 24. 9. 2018 učinil. Původní žádost však nebyla vzata zpět; vyvlastňovací řízení tak bylo vedeno podle ní.

21. Ačkoli žalobce skutečně nebyl vyrozuměn o tom, že řízení bylo vedeno dle zákona o urychlení výstavby, žalovaný nezjistil, že žalobce byl fakticky jakkoli zkrácen na svých právech.

22. Žalovaný konstatoval, že uzavřená pachtovní smlouva, kterou žalobce předložil spolu s odvoláním, nezakládají účastenství pachtýře ve vyvlastňovacím řízení. Práva o povinnosti z této smlouvy přešly vyvlastněním na vyvlastnitele a budou řešeny podle občanského zákoníku.

23. Žalovaný přisvědčil námitce, dle níž překročil lhůtu pro vydání rozhodnutí. Stalo se tak z důvodů personálních, jakož i neznalosti místních podmínek, jelikož se jednalo o delegované řízení.

24. Podmínky vyvlastnění byly v době vedení vyvlastňovacího řízení naplněny, přičemž žalovaný je pouze podle předloženého správního spisu rozvedl a doplnil. Řízení včetně negociačního postupu byly vedeny v souladu se zákonem při dodržení příslušných lhůt. Z obsahu žalobních námitek je patrno, že tyto měl žalobce vznést především v rámci územního či následného stavebního řízení.

25. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Průběh jednání

26. Žalovaný se z účasti na jednání konaného dne 12. 2. 2020 omluvil podáním ze dne 3. 2. 2020, přičemž souhlasil s tím, aby krajský soud bez jeho účasti věc projednal. Žalobce při jednání setrval na shora uvedené argumentaci. Žádné důkazní návrhy při jednání nevznesl.

V. Právní hodnocení krajského soudu

27. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

28. K textu žaloby krajský soud předně v obecné rovině poznamenává, že „uvedení konkrétních žalobních námitek nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání, či snad pouhým odkazem na takové podání (jak do značné míry učinil stěžovatel) již proto, že odvolací námitky směřovaly proti jinému rozhodnutí […], než které bylo předmětem přezkumu krajským soudem (rozhodnutí žalovaného). Žalobce je povinen jím spatřované důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí správního orgánu v žalobě explicitně uvést a vymezit tak rozsah soudní kontroly správního rozhodnutí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 1995, čj. 6 A 15/94 - 39, SP č. 136)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2007, čj. 8 Afs 55/2005-74; uvedený závěr Nejvyšší správní soud dále aproboval například v rozsudcích ze dne 26. 6. 2008, čj. 8 Afs 39/2007-119, ze dne 24. 3. 2016, čj. 3 As 137/2015-45, a ze dne 31. 8. 2017, čj. 3 Azs 189/2017-46). Taktéž v recentním rozsudku ze dne 9. 7. 2019, čj. 7 Afs 161/2018-28, pak Nejvyšší správní soud v této souvislosti shrnul, že s ohledem na dispoziční zásadu, kterou je ovládáno správní soudnictví, platí, že „[v] textu žaloby je třeba uvést žalobní argumentaci, proto nepostačí žalobní tvrzení nahradit odkazem na dřívější argumentaci v jiné žalobcem podané žalobě nebo například bez dalšího odkázat na podané odvolání v téže věci“.

29. Odkazuje-li tedy žalobce v textu žaloby opakovaně na argumentaci obsaženou v jeho podáních učiněných v průběhu správního řízení, nejedná se v těchto částech o řádně uplatněné žalobní body. Krajský soud se proto při posouzení důvodnosti žaloby zabýval pouze těmi námitkami, které jsou výslovně v jejím textu obsaženy.

30. Žaloba není důvodná. 31. K důkazním návrhům žalobce obsaženým v textu žaloby krajský soud souhrnně uvádí, že veškeré jím označené listiny jsou již založeny ve správním spisu, který má krajský soud k dispozici. Jakékoliv dokazování proto v tomto ohledu nebylo zapotřebí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

V. A Obecně k námitkám nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného a správního
orgánu prvního stupně

32. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25).

33. Jelikož žalobce vznesl celou řadu konkrétních námitek nepřezkoumatelnosti, které jsou však zároveň úzce provázány s námitkami nezákonnosti, budou tyto z důvodu přehlednosti jednotlivě vypořádány v rámci příslušných námitkových okruhů níže. Na tomto místě proto krajský soud pouze souhrnně uvádí, že rozhodnutí správních orgánů ve světle shora uvedených kritérií nejsou stižena jakýmikoli nedostatky. Nelze přitom přehlédnout, že žalobní námitky představují především věcnou polemiku se závěry správních orgánů, a to i v těch částech, které žalobce považuje za nepřezkoumatelné. Institut nepřezkoumatelnosti však nelze zaměňovat s pouhým nesouhlasem se způsobem, jakým správní orgány žalobcovy námitky po věcné stránce vypořádaly.

V. B K námitce týkající se zahájení řízení o vyvlastnění 34. Námitku nesprávného zahájení řízení o vyvlastnění, jakož i údajné nevypořádání této námitky shledal krajský soud nedůvodnými.

35. Žalovaný k tomu na straně 3 svého rozhodnutí uvedl, že žádost doručená dne 16. 8. 2018 obsahovala nedostatky, které vyvlastnitel následně pouze odstranil tím, že upřesnil údaj o zastupující osobě. Na této úvaze krajský soud nespatřuje nic nepřezkoumatelného, neboť je z ní naprosto zřejmé, proč žalovaný považoval řízení za zahájené již dnem doručení „první“ žádosti dne 16. 8. 2018, přičemž neměl pochybnosti ani v otázce zastoupení vyvlastnitele.

36. Krajský soud se s tímto hodnocením zcela ztotožnil. Z obsahu spisu je patrno, že přílohou žádosti ze dne 7. 8. 2018 (doručené dne 16. 8. 2018) byly dvě generální plné moci – plná moc ze dne 19. 10. 2012 udělená vyvlastnitelem Správě a údržbě silnic Jihočeského kraje a plná moc ze dne 23. 10. 2013 udělená vyvlastnitelem Ing. J. K., vedoucímu odboru dopravy a silničního hospodářství krajského úřadu. Výzvou ze dne 12. 9. 2018 správní orgán prvního stupně vyvlastnitele vyzval, aby objasnil, kdo je pro řízení jeho zástupcem. To vyvlastnitel následně učinil předložením opraveného textu žádosti, z něhož vypustil údaj o pověření Ing. K. a zároveň požádal o navrácení jemu udělené plné moci předložené spolu s původní žádostí. Za této situace bylo nepochybné, že vyvlastnitel byl v řízení zastoupen Správou a údržbou silnic Jihočeského kraje, která žádost ze dne 7. 8. 2018 za vyvlastnitele podala. Doručením této žádosti dne 16. 8. 2018 proto došlo k zahájení řízení ve smyslu § 44 správního řádu.

V. C K námitce nevyrozumění žalobce dle § 2 odst. 1 zákona o urychlení výstavby 37. Nedůvodná je též námitka, dle níž správní orgán prvního stupně nesplnil svou povinnost vyrozumět žalobce o tom, že řízení bylo vedeno podle zákona o urychlení výstavby.

38. Žalobci lze přisvědčit potud, že oznámení o zahájení řízení ze dne 24. 9. 2018 vskutku takovéto vyrozumění v rozporu s § 2 odst. 1 zákona o urychlení výstavby neobsahuje. Žalovaný na tuto námitku reagoval na stranách 7 a 8 svého rozhodnutí tak, že žalobce v odvolání nikterak nekonkretizoval, jakým způsobem uvedené pochybení mělo zasáhnout do jeho práv; ani vlastním šetřením přitom žalovaný nezjistil, že by k takovému zásahu skutečně došlo. Tato úvaha je přitom nejen přezkoumatelná, ale nadto zcela správná.

39. Teprve v žalobě žalobce uvedl, že do jeho práv mělo být zasaženo „například“ tím, že se nemohl dovolávat vad negociace o uzavření smlouvy z důvodu jiné úpravy věci zákonem o urychlení výstavby, a tedy nesplnění podmínky zahájení řízení. Nicméně ani z této žalobní argumentace není reálný a konkrétní zásah do veřejných subjektivních práv žalobce jakkoli patrný. Žalobce totiž v tomto ohledu ponechal uvedenou námitku pouze ve zcela obecné rovině. Krajský soud neshledal, že by samotné porušení procesního pravidla obsaženého v § 2 odst. 1 zákona o urychlení výstavby představovalo vadu řízení, která by bez dalšího mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o vyvlastnění. Za situace, kdy žalobci nebyla reálně upřena práva z tohoto zákona plynoucí, nejedná se o pochybení, pro které by bylo nutné rozhodnutí žalovaného rušit.

40. K tomu krajský soud dodává, že je dle § 75 odst. 2 s. ř. s. při přezkumu napadeného rozhodnutí vázán toliko konkrétně v žalobě uplatněnými žalobními body. Není tedy úkolem krajského soudu za žalobce žalobní body či argumentaci domýšlet, resp. sám dovozovat, jakým způsobem mohlo v daném případě k zásahu do jeho práv nad rámec jím výslovně uvedeného dojít; opačný přístup byl by popřením dispoziční zásady, jíž je správní soudnictví ovládáno, jakož i rovnosti účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, čj. 7 Afs 216/2006-63).

V. D K námitce rozporu tvrzení správního orgánu prvního stupně stran existence pachtu
vyvlastňovaných pozemků

41. Krajský soud nepřisvědčil ani argumentaci související s namítanými rozpornými tvrzeními správního orgánu prvního stupně stran existence pachtu vyvlastňovaných pozemků.

42. Předně se krajský soud neztotožnil s žalobní námitkou, dle níž je rozhodnutí žalovaného v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Žalobce totiž tuto námitku v odvolání koncipoval jako námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu s tím, že vyvlastňované pozemky byly propachtovány společnosti. Je proto naprosto pochopitelné, že takto k vypořádání uvedené námitky přistoupil na straně 8 svého rozhodnutí i žalovaný, který uvedl, že případná práva a povinnosti plynoucí z pachtovní smlouvy k vyvlastňovaným pozemkům přechází v důsledku rozhodnutí o vyvlastnění na vyvlastnitele, a to analogicky jako v případě smlouvy nájemní, jelikož zákon o vyvlastnění institut pachtu nezná (srov. § 7 odst. 1 zákona o vyvlastnění a § 2341 občanského zákoníku). Z uvedeného je zároveň jednoznačně patrno, že žalovaný případný rozpor tvrzení stran existence pachtu k vyvlastňovaným pozemkům nepovažoval za pochybení, které by mohlo způsobit nezákonnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Ani v této části tudíž rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelností netrpí.

43. Krajský soud nadto považuje tuto úvahu za věcně správnou. Jelikož žalobce v žalobě v této souvislosti žádnou konkrétnější argumentaci nepředestřel, krajský soud nepovažuje za potřebné k tomu již cokoli dodávat.

V. E K námitce týkající se vady výroku I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně 44. Krajský soud se dále neztotožnil s argumentací, dle níž výrok I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nesprávně s odkazem na § 6 zákona o vyvlastnění konstatuje zánik všech práv třetích osob k vyvlastňovaným pozemkům.

45. Jakkoli se žalovaný s touto námitkou nezabýval výslovně, z jeho argumentace uvedené v předchozím bodu (viz odstavec 42. tohoto rozsudku) je dostatečně patrno, že v případě pachtu práva třetích osob k vyvlastňovaným pozemkům nezanikají. Z dikce výroku I. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně přitom opačný závěr ani nevyplývá, jak žalobce mylně dovozuje, neboť dle § 6 zákona o vyvlastnění „[v]yvlastněním spočívajícím v odnětí vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě zanikají všechna práva třetích osob k vyvlastněnému pozemku nebo stavbě, není-li dále stanoveno jinak“ (důraz doplněn). Práva a povinnosti plynoucí z pachtovní smlouvy přitom analogicky dle následného § 7 citovaného zákona vyvlastněním nezanikají. Opět tedy krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je v daném ohledu nejen přezkoumatelné (jakkoli by mohlo být v tomto ohledu preciznější), ale i věcně správné.

V. F K námitce překročení lhůty pro vydání rozhodnutí 46. Nedůvodná je též námitka překročení lhůty pro vydání rozhodnutí dle § 71 a § 90 správního řádu.

47. Mezi účastníky řízení není o překročení lhůty pro vydání rozhodnutí žalovaného sporu. Taktéž v této souvislosti ovšem žalobce nikterak nekonkretizoval, jakým způsobem mělo dojít k zásahu do jeho veřejných subjektivních práv. Uvedl k tomu pouze tolik, že překročení lhůty „zasahuje negativně do práv účastníků řízení, neboť výsledek rozhodnutí je rozhodný pro výkon jejich práv a prodlení způsobuje oddálení jejich realizace.“ V obecné rovině lze žalobci v daném ohledu samozřejmě přisvědčit. Překročení pořádkové lhůty stanovené v § 71 správního řádu však samo o sobě není způsobilé založit nezákonnost správního rozhodnutí. Pokud by správní soudy přikračovaly k rušení rozhodnutí správních orgánů pouze z důvodu překročení lhůty pro jejich vydání, konečné rozhodnutí ve věci by ještě dále nesmyslně oddalovaly.

V. G K námitkám neexistence veřejného zájmu a nesplnění podmínky převahy veřejného
zájmu nad právy žalobce

48. Nedůvodnou shledal krajský soud dále námitku údajné neexistence veřejného zájmu a nesplnění podmínky převahy veřejného zájmu nad zachováním dosavadních práv žalobce.

49. Nejvyšší správní soud v této souvislosti v rozsudku ze dne 24. 3. 2005, čj. 5 As 11/2003-66, uvedl, že „[v]odítkem pro zjištění, zda je dán veřejný zájem na omezení vlastnických práv jedněch vlastníků ve prospěch vlastníků druhých, musí spočívat v naléhavosti veřejného zájmu v relaci k právu na ochranu vlastnictví vlastníka pozemku ve smyslu principu nedotknutelnosti vlastnictví. […]Veřejný zájem je z tohoto pohledu třeba zjišťovat pro každý konkrétní případ, přičemž veřejný zájem je nutno chápat jako zájem, který by bylo možno označit za obecně prospěšný.

50. Žalovaný v nyní posuzované věci při posouzení existence veřejného zájmu vycházel z dikce § 2 odst. 1 písm. k) bod 1. stavebního zákona, dle něhož se veřejnou infrastrukturou rozumí pozemky, stavby, zařízení, a to „dopravní infrastruktura, například stavby pozemních komunikací, drah, vodních cest, letišť a s nimi souvisejících zařízení“. Ustanovení § 170 odst. 1 písm. a) stavebního zákona dále stanoví, že práva k pozemkům a stavbám, potřebná pro uskutečnění staveb nebo jiných veřejně prospěšných opatření podle citovaného zákona, lze odejmout nebo omezit, jsou-li vymezeny ve vydané územně plánovací dokumentaci a jde-li o „veřejně prospěšnou stavbu dopravní a technické infrastruktury, včetně plochy nezbytné k zajištění její výstavby a řádného užívání pro stanovený účel“.

51. Podle § 17 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích „[d]álnice, silnice a místní komunikace I. třídy, jejich součásti, příslušenství a stavby související jsou veřejně prospěšné. Za související stavbu se pro tyto účely považuje i stezka pro cyklisty a stezka pro chodce a cyklisty souběžná se silnicí nebo místní komunikací I. třídy.“ Dle odstavce 2 písm. a) téhož ustanovení pak pro uskutečnění těchto staveb je možné vlastnické právo ke stavbě, pozemku a zařízení vyvlastnit podle zvláštního právního předpisu, tj. podle zákona o vyvlastnění.

52. K tomu žalovaný dále poukázal na skutečnost, že shora označená přeložka silnice je coby veřejně prospěšná stavba obsažena coby koridor s označením D27 již v zásadách územního rozvoje Jihočeského kraje účinných od 7. 11. 2011 (dostupné na: https://geoportal.kraj-jihocesky.gov.cz/gs/zur-jck/). Důvodem vymezení koridoru D27 přitom bylo mimo jiné „odstranění bodové dopravní závady, prudké a nebezpečné zatáčky, na silnici II. třídy v případě obce Číměř“ (odstavec 21 odůvodnění textové části zásad územního rozvoje Jihočeského kraje). Trasa koridoru byla následně částečně změněna aktualizací č. 1 zásad územního rozvoje, a to v důsledku zpracování studie proveditelnosti. V rámci aktualizace Městský úřad v Nové Bystřici již nadto vydal k této stavbě dne 28. 1. 2015 dne již pravomocné územní rozhodnutí, dle něhož je posuzovaný stavební záměr se zásadami územního rozvoje souladný.

53. Krajský soud k tomu dodává, že přeložka silnice II/128 je coby veřejně prospěšná stavba označena i v textové části aktuálního územního plánu obce Číměř (ve spisu je dále založeno též stavební povolení ze dne 10. 8. 2018 k této stavbě).

54. V tomto ohledu lze tedy v posuzované věci jednoznačně uzavřít, že zamýšlená přeložka silnice II/128 je veřejně (obecně) prospěšnou stavbou. Zájem na její realizaci proto lze ve smyslu shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 11/2003-66 označit za zájem veřejný. Na základě těchto skutečností se tudíž krajský soud zcela ztotožnil se závěrem správních orgánů o existenci veřejného zájmu, pro nějž je vyvlastnění přípustné (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2016, čj. 5 As 125/2015-86, na který v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal žalovaný a v němž Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o existenci veřejného zájmu na základě typově obdobných okolností).

55. Krajský soud přitom na rozdíl od žalobce nespatřuje nic zmatečného či nesrozumitelného na tom, pokud žalovaný za účelem zvýšení přesvědčivosti odůvodnění svého rozhodnutí považoval za vhodné argumentaci správního orgánu prvního stupně částečně doplnit. Takový postup je totiž v zásadě možný (viz shora odstavec 32. tohoto rozsudku). Stejně tak krajský soud neshledal, že by snad správní orgány v daném ohledu porušily některou ze zásad správního řízení, jak žalobce (bez bližší argumentace) namítl.

56. S ohledem na to, že stavební záměr přeložky je veden primárně snahou o zvýšení bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na nebezpečném úseku silnice II/128, jak na stranách 6 a 7 vyložil žalovaný, krajský soud shodně se správními orgány dovodil, že v posuzované věci veřejný zájem nad partikulárním zájmem žalobce na ochraně jeho vlastnického práva převažuje.

57. Z uvedeného je patrné i to, že rozhodnutí žalovaného v tomto ohledu nepřezkoumatelností netrpí. Žalovaný v této souvislosti srozumitelně shrnul, že bezpečnost provozu v daném případě převáží na vlastnickým právem žalobce, neboť stavbou přeložky dojde „ke zvýšení bezpečnosti v daném úseku, snížení počtu dopravních nehod s následky na zdraví, k zajištění bezproblémové průjezdnosti vozidly a propojení předmětné silnice II/128 se zemskou silnicí B5 v Rakousku, jež je využívána k tranzitní přepravě.“ Krajský soud proto neshledal, že by žalobou napadené rozhodnutí v tomto ohledu jakkoli vybočovalo z požadavků na něj kladených například i žalobcem citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/04.

58. Při hodnocení převahy veřejného zájmu nad zájmem žalobce nelze navíc přehlédnout, že silnice II/128 je komunikací nadmístního významu (srov. odstavec 21 výroku textové části zásad územního rozvoje Jihočeského kraje), což z povahy věci zájem na stavbě její přeložky dále posiluje. Již jen nad rámec nutného lze v tomto ohledu přihlédnout také ke skutečnosti, na niž žalovaný poukázal na straně 7 svého rozhodnutí, že dle Koncepce optimalizace dopravní sítě na území Jihočeského kraje má být tato komunikace do budoucna součástí páteřní sítě s nejvyšší prioritou, přičemž silnice II/128 má být v úseku Jindřichův Hradec – Rakousko silnicí I. třídy.

59. Krajský soud v této souvislosti nikterak nehodnotil, zda množství dopravních nehod na předmětném úseku silnice II/128 je pro konstatování existence veřejného zájmu „dostatečné“ či nikoli (žalovaný pro dokreslení své argumentace poukázal na policejní statistiku nehod na této pozemní komunikaci, dle níž zde v období od 1. 1. 2007 až 5. 8. 2019 došlo k 13 autonehodám, z nichž v jednom případě se jednalo o nehodu s následkem smrti a v sedmi případech o nehody se zraněním; v žádném z případů u řidičů nebyla zjištěna přítomnost alkoholu). Krajský soud není povolán k tomu, aby autoritativně určoval, ke kolika dopravním nehodám, popřípadě s jakými následky musí na tom kterém úseku pozemní komunikace dojít, aby jej bylo možné za nebezpečný označit (takové posuzování by bylo nejen nepřípadné, ale též cynické). Nebezpečnost pozemní komunikace totiž plyne především z parametrů jako například šířka vozovky, její kvalita, sklon, zakřivení, hustota dopravy, rozhledové poměry apod. Stejně tak není úkolem krajského soudu, aby posuzoval vhodnost zvoleného řešení trasy přeložky silnice II/128, neboť to je primárně předmětem procesu územního plánování. Ve vztahu k oběma těmto otázkám je pak třeba zdůraznit, že jejich posouzení je významně závislé na stanoviscích dotčených orgánů při přijímání územně plánovací dokumentace, popřípadě v následných územních a stavebních řízeních.

60. Krajský soud v této souvislosti uzavírá, že správní orgány se při posuzování otázky existence veřejného zájmu a jeho převahy nad právy žalobce nedopustily žádného pochybení.

V. H K námitkám nedostatečného určení účelu vyvlastnění a nesouladu vyvlastnění s cíli
územního plánování

61. Důvodné nejsou ani námitky, dle nichž správní orgány nedostatečně určily účel vyvlastnění, přičemž vyvlastnění je zároveň v nesouladu s cíli územního plánování.

62. Žalobce námitku nedostatečného určení účelu vyvlastnění v podstatě nikterak blíže nekonkretizoval. Kvalita přitom v podstatě předurčuje kvalitu odůvodnění rozhodnutí soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, čj. 7 Afs 104/2004-54). Žalobce v tomto ohledu uvedl pouze tolik, že potřeba pozemků byla z hlediska jejich velikosti, místa apod. určena „do značné míry svévolně, nepředvídatelně, nikoli v nezbytném rozsahu“, přičemž žalobce nemohl tento stav ovlivnit. Správní orgán prvního stupně tak činil „buď přímo nezákonně, anebo minimálně nestandardním způsobem.“ Z uvedeného přitom není ani v nejhrubších rysech patrno, jak konkrétně měly správní orgány zasáhnout do žalobcových práv, resp. v čem konkrétně žalobce nezákonnost správního rozhodnutí spatřuje. Krajský soud přitom neshledal, že by se správní orgány v daném ohledu dopustily jakéhokoli pochybení. Správní orgán prvního stupně se touto otázkou zcela dostatečně a srozumitelně zabýval zejména na stranách 6 a 11. Lze ve stručnosti shrnout, že účelem vyvlastnění je stavby přeložky „Silnice II/128 Číměř – krátká přeložka“, a to v rozsahu vymezeném příslušným územním, resp. stavebním rozhodnutím a k nim zpracovaného geometrického plánu. Uvedené nikterak nesvědčí o svévoli či nepředvídatelnosti postupu správního orgánu prvního stupně. Naopak je zřejmé, že vycházel z dříve pravomocných správních rozhodnutí vydaných k předmětnému stavebnímu záměru, jimiž byl nepřímo vymezen i rozsah vyvlastňovaných pozemků. Takový postup nevykazuje žádné znaky nestandardnosti, tím méně pak nezákonnosti.

63. Z obsahu předchozí části tohoto rozsudku týkající se námitek stran otázky veřejného zájmu (viz shora odstavce 52. a 53.) je dále naprosto zřejmé, že zamýšlená přeložka této silnice je zcela v souladu s cíli územního plánování, neboť je nedílnou součástí příslušné územně plánovací dokumentace. Taktéž tato námitka je tudíž nedůvodná. Shora reprodukované úvahy žalovaného jsou pak v tomto ohledu zcela přezkoumatelné. Není přitom podstatné, pokud žalobce skutečně nebyl seznámen s dokumentem Koncepce optimalizace dopravní sítě na území Jihočeského kraje, neboť ten nepředstavuje podklad, který by byl pro shora uvedené závěry správních orgánů (potažmo krajského soudu) stěžejní, jak již krajský soud shora vyložil. Ani případné pochybení žalovaného by proto v tomto ohledu nemohlo způsobit nezákonnost rozhodnutí.

V. I K námitkám týkajícím se nesplnění podmínky neúspěšnosti negociace 64. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám, dle nichž nebyla splněna podmínka neúspěšnosti negociace.

65. Dle § 5 odst. 1 věty první zákona o vyvlastnění platí, že „[v]yvlastnění je přípustné, pokud se vyvlastniteli nepodařilo ve lhůtě 90 dnů uzavřít smlouvu o získání práv k pozemku nebo ke stavbě potřebných pro uskutečnění účelu vyvlastnění stanoveného zákonem.“ Ustanovení § 3 a násl. zákona o urychlení výstavby pak stanoví zvláštní pravidla pro doručování a běh lhůt v rámci negociačního procesu, jakož i náležitosti návrhu smluv.

66. Žalobce správně poukázal na judikatury Nejvyššího správního soudu, dle níž „nutno zkoumat, zda bylo v silách vyvlastnitele dosažení dohody s vyvlastňovaným. Nemůže jít pouze o formální snahu o uzavření dohody spočívající v tom, že vyvlastnitel toliko zašle vyvlastňovanému návrh na uzavření kupní smlouvy a nikterak nereaguje (či reaguje zástupnými důvody) na jeho případné alternativní požadavky (jako např. na uzavření směnné smlouvy). Zásadně ovšem platí, že míra aktivity vyžadovaná po vyvlastniteli se mimo jiné odvíjí od aktivity vyvlastňovaného a od toho, zda jeho požadavky svědčí o jeho skutečném zájmu předejít rozhodnutí o vyvlastnění uzavřením dohody“ (právní věta ke shora citovanému rozsudku čj. 7 As 174/2014-44). Krajský soud však neshledal, že by se vyvlastnitel v žalobě namítaných pochybení dopustil.

67. Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil následující pro věc podstatné skutečnosti:

-Správa a údržba silnic Jihočeského kraje kontaktovala žalobce dopisem ze dne 24. 7. 2015, k němuž připojila návrh nájemní smlouvy a smlouvy o budoucí kupní smlouvě k žalobcovým pozemkům s tím, že kupní cena bude stanovena znaleckým posudkem podle platných cenových předpisů.

-Žalobce podáním ze dne 2. 9. 2015 vyjádřil nesouhlas s provedením stavby, neboť předmětné pozemky jsou v dlouhodobém nájmu zemědělského podnikatele, přičemž by došlo ke znemožnění jejich obhospodařování a snížení jejich hodnoty. Žalobce dále uvedl, že je připraven s vyvlastnitelem dále jednat o řešení spočívajícím především ve směně za jiné vhodné pozemky v katastrálních územích Číměř nebo Nová Bystřice.

-Spolu s dopisem ze dne 20. 5. 2016 zaslala Správa a údržba silnic Jihočeského kraje žalobci návrh kupní smlouvy včetně znaleckého posudku na stanovení ceny žalobcových pozemků.

-V podání ze dne 27. 5. 2016 žalobce znovu uvedl, že s takovýmto postupem nesouhlasí, přičemž vyvlastnitel jej ve věci od poslední komunikace nekontaktoval a na jeho návrh směny pozemků nereagoval.

-Správa a údržba silnic Jihočeského kraje následně dopisy ze dne 20. 6. a 29. 6. 2016 žalobci sdělila, že návrh kupní smlouvy mu byl zaslán nedopatřením. Jako pozemky vhodné ke směně označila pozemky, které se uvolní po stávající silnici po vybudování přeložky silnice II/128. Alternativně pak označila tři další pozemky v katastrálním území obce Číměř.

-Dopisem ze dne 19. 9. 2016 Správa a údržba silnic Jihočeského kraje požádala žalobce o vyjádření, neboť od něj neobdržela reakci na uvedené nabídky směny pozemků.

-Žalobce následně reagoval stručným podáním ze dne 30. 9. 2016, dle něhož bylo prodlení s reakcí způsobené jeho zaneprázdněním. Žalobce uvedl, že si pozemky prověřil a nepovažuje je za srovnatelné co do výměry, kvality a umístění.

-Ve spisu je dále založena e-mailová komunikace pracovnic Správy a údržby silnic Jihočeského kraje s JUDr. K. B. (pozdější zástupkyní žalobce ve vyvlastňovacím řízení) a s pracovníkem správy lesů obce Číměř z října 2016 až července 2018, z níž je patrna snaha o identifikaci pozemků vhodných ke směně ve spolupráci s obcí Číměř.

-Správa a údržba silnic Jihočeského kraje následně žalobci opětovně zaslala návrh kupní smlouvy včetně aktualizovaného znaleckého posudku a návrh nájemní smlouvy (žalobci doručeno dne 20. 4. 2018).

-E-mailem ze dne 24. 4. 2018 žalobce Správě a údržbě silnic Jihočeského kraje znovu zopakoval, že s tímto postupem nesouhlasí, ale je ochoten pozemky směnit.

-Správa a údržba silnic Jihočeského kraje e-mailem ze dne 27. 9. 2018 žalobci sdělila, že kritéria vhodných pozemků požadovaná žalobce konzultovala se svými příslušnými místními závody, avšak v katastrálních územích Číměř, Nová Bystřice, Frymburk a Lipno nad Vltavou nedisponuje jinými vhodnými pozemky, než které byly uvedeny v dopise ze dne 20. 6. 2016. Z toho důvodu žalobci zaslala též seznam nepotřebných pozemků v okrese Jindřichův Hradec a Český Krumlov obsahující také pozemky jiného druhu. Správa a údržba silnic Jihočeského vznesla též dotaz na vyvlastnitele, nicméně ani ten vhodné pozemky nevlastní. Závěrem vyzvala žalobce, aby případně sám označil konkrétní pozemky ve vlastnictví Správy a údržby silnic Jihočeského vhodné ke směně.

-Ve spisu je dále založena e-mailová komunikace mezi pracovnicí správního orgánu prvního stupně a žalobcem uskutečněná ve dnech 25. 9. 2018 až 12. 10. 2018. Z té je patrno, že ačkoli žalobce nadále deklaroval ochotu jednat o smírném řešení, nabídku Správy a údržby silnic Jihočeského považuje za totožnou s tou, kterou již dříve odmítl.

-E-mailem ze dne 20. 2. 2019 adresovaným správnímu orgánu prvního stupně žalobce coby kompromisní variantu nabídl prodej svých pozemků v ceně 300 Kč/m2 (oproti ceně 240 Kč/m2 stanovené znaleckým posudkem Ing. R. B. zpracovaným v průběhu řízení o vyvlastnění).

-Vyvlastnitel při ústním jednání konaném dne 22. 2. 2019 k této nabídce uvedl, že s ohledem na jeho povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře, může žalobci nabídnout cenu stanovenou znaleckým posudkem, na jehož základě učinil žalobci cenovou nabídku v dubnu 2018 (185 Kč/m).

-Dne 15. 4. 2019 následně správní orgán prvního stupně vydal rozhodnutí o vyvlastnění.

68. Na základě uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že ačkoli proces vyjednávání nebyl ze strany vyvlastnitele, resp. za něj jednající Správy a údržby silnic Jihočeského kraje, zcela bezvadný (viz zaslání návrhu kupních smluv spolu s dopisem ze dne 20. 5. 2016, kterou zástupce vyvlastnitele zaslal žalobci údajně nedopatřením, či relativně dlouhé prodlevy mezi jednotlivými úkony), nejednalo se o postup pouze formální ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7 As 174/2014-44. Z obsahu spisu je naopak patrno, že se Správa a údržba silnic Jihočeského kraje skutečně pokoušela nalézt pozemky vhodné ke směně, jak žalobce požadoval. Pokud tedy Správa a údržba silnic Jihočeského kraje vyvinula skutečnou snahu takovéto pozemky nalézt, avšak zjistila, že vhodnými pozemky ona ani vyvlastnitel nedisponují, pak nelze takovýto postup považovat za formální, přestože k uzavření dohody s žalobcem nevedl.

69. O formálním postupu pak nesvědčí ani návrhy kupních smluv předložené žalobci. Jelikož cenová nabídka byla vždy podložena znaleckým posudkem, jak požaduje § 5 odst. 2 písm. a) zákona o vyvlastnění, nelze dovozovat, že by snad Správa a údržba silnic Jihočeského kraje činila tyto nabídka a priori tak, aby byly pro žalobce nepřijatelné. Dle posledně citovaného ustanovení platí, že vyvlastňovatel k návrhu smlouvy předloží též „znalecký posudek, podle kterého navrhl vyvlastňovanému cenu za získání potřebných práv k pozemku nebo ke stavbě“. Z toho je patrno, že je to právě znalecký posudek, který tvoří referenční rámec cenové nabídky. Vyvlastnitel tedy stěží mohl akceptovat protinávrh žalobce (vznesený bezprostředně před ústním jednáním v rámci vyvlastňovacího řízení) na takřka dvojnásobek ceny stanovené znaleckým posudkem, který si vyvlastnitel nechal pro účely návrhu kupní smlouvy zpracovat. V tomto ohledu je skutečně důležitá také skutečnost, že na vyvlastnitele se coby územní samosprávný celek v nyní posuzované věci nevztahují § 3b a 3d zákona o urychlení výstavby, neboť tím je jednak vyloučeno navýšení ceny příslušným koeficientem a jednak možnost, aby vyvlastnitel pozemek vhodný ke směně sám zakoupil (to je umožněno pouze státu, popřípadě právnické osobě zřízené zákonem nebo zřízené nebo založené státem, vůči níž je stát ovládající osobou).

70. Z obsahu spisu je taktéž zřejmé, že žalobce sám (vyjma stanovení kritérií vhodných pozemků) žádný vlastní návrh vhodných pozemků nepředložil. Na nabídky Správy a údržby silnic Jihočeského kraje žalobce reagoval vždy pouze zcela obecně vyjádřeným nesouhlasem s tím, že nabízené pozemky nepovažuje za vhodné, aniž by tento svůj závěr blíže zdůvodnil. Jak přitom dovodil Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku čj. 7 As 174/2014-44, je pro posouzení formálnosti vyjednávacího procesu nutno přihlédnout i k aktivitě vyvlastňované osoby.

71. Za této situace krajský soud na tomto místě uzavírá, že podmínka přípustnosti vyvlastnění spočívající v neúspěšnosti negociace dle § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění byla v nyní posuzované věci splněna.

72. Krajský soud tak v podstatě přisvědčil závěrům správních orgánů obou stupňů, které své úvahy v této souvislosti zevrubně a přiléhavě vyložily (viz strany 6 a 7 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a strany 8 a 9 rozhodnutí žalovaného). Krajský soud opět připomíná, že ačkoli žalobce uvádí, že se správní orgány s jeho argumentací nevypořádaly (tj. namítá fakticky jejich nepřezkoumatelnost), tyto námitky představují v převážné části pouhý nesouhlas s výsledným posouzením věci.

73. Pokud jde o námitku, dle níž návrhy kupních smluv v čl. VII obsahovaly odkaz na nesprávný právní předpis a uvádějí nesprávnou dobu pro uplatnění práva na vrácení pozemku (obsahují odkaz na § 5 odst. 4 zákona o vyvlastnění s tříletou dobou, namísto § 3a zákona o urychlení výstavby, kde je tato doba stanovena na 5 let), pak žalovaný zcela správně na stranách 7 a 8 svého rozhodnutí uvedl, že žalobce nebyl na svých právech plynoucích ze zákona o urychlení výstavby nikterak zkrácen. Žalovaný správně poznamenal, že zákon o urychlení výstavby je vůči žalobci v některých ohledech přísnější než zákon o vyvlastnění. Námitka nepřezkoumatelnosti proto ani v této části není důvodná.

74. K tomu krajský soud dodává, že zákon o urychlení výstavby v daném ohledu konkrétně umožňuje vyvlastniteli zahájit uskutečňování účelu vyvlastnění v době pěti let, místo obvyklých tří. Odkaz na § 5 odst. 4 zákona o vyvlastnění byl tedy s ohledem na speciální úpravu zákona o urychlení výstavby skutečně chybný. Pochybení vyvlastnitele je však zcela formální povahy a bylo v průběhu vyjednávání (jakož i po případném uzavření smlouvy) kdykoli odstranitelné. Žalobce však opravu návrhů smluv v této části nepožadoval. Až teprve při ústním jednání dne 22. 2. 2019 na toto pochybení poukázal s tím, že mu vyvlastnitel nepředložil řádné návrhy smluv. Tato skutečnost naopak svědčí o účelovém postupu žalobce, který uzavření smlouvy po celou dobu odmítal ze zcela jiných důvodů. Z uvedeného pochybení vyvlastnitele tudíž nelze dovozovat nesplnění podmínky neúspěšnosti negociace, jak namítá žalobce.

75. Nedůvodná je též námitka nepřezkoumatelnosti, dle níž se žalovaný nevypořádal s námitkou nesplnění povinnosti stanovené v § 3 odst. 6 zákona o urychlení výstavby. Tuto námitku žalobce vznesl v průběhu ústního jednání dne 22. 2. 2019, při němž uvedl, že vyvlastnitel nesplnil podmínku jednat s žalobcem po dobu nejméně 30 dní před podáním žádosti o vyvlastnění. Krajský soud k tomu předně poznamenává, že řízení o vyvlastnění bylo zahájeno na základě žádosti vyvlastnitele dne 16. 8. 2018. Citované ustanovení, kterého se žalobce dovolává, však zákon o urychlení výstavby obsahuje až s účinností jeho novely č. 169/2018 Sb. dne 31. 8. 2018 (dle čl. II této novely se přitom řízení a postupy zahájené před jeho účinností dokončí podle dosavadních právních předpisů). Jinými slovy se žalobce dovolává ustanovení, které na posuzovanou věc nelze aplikovat. Za této situace považuje krajský soud za zcela dostatečné odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, které se zabývá splněním podmínky neúspěšnosti vyjednávání dle § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění.

VI. Závěr a náklady řízení

76. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

77. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

78. Nad rámec výše uvedeného krajský soud poznamenává, že v důsledku změn rozvrhu práce rozhodoval v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Bc. et. Bc. Petra Jiříka. Žalovanému však krajský soud zasílal poučení o složení senátu ještě v době platnosti dřívější podoby rozvrhu práce, dle něhož Mgr. Nutilová, která nahradila JUDr. Věru Balejovou, byla v této věci coby náhradnice. Nicméně vzhledem k tomu, že žalovaný byl o možné účasti Mgr. Nutilové na rozhodování v této věci poučen, a to včetně možnosti podání případné námitky podjatosti, krajský soud mu již novou informaci o složení senátu nezasílal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě jednoho týdne ode dne jeho doručení (§ 106 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 2 odst. 2 zákona o urychlení výstavby). Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Českých Budějovicích 12. února 2020

JUDr. Michal Hájek, Ph.D. v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru