Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

61 A 11/2020 - 60Rozsudek KSCB ze dne 20.01.2021

Prejudikatura

3 As 4/2010 - 151

5 Azs 383/2019 - 40

3 Azs 350/2017 - 29

5 Azs 28/2020 - 38

5 Azs 172/2019 - 37

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
6 Azs 60/2021

přidejte vlastní popisek

61 A 11/2020 - 60

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. et. Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci

žalobkyně: M.P., narozená X

státní příslušnost Ukrajina
pobytem X

zastoupena Mgr. Markem Čechovským
advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1

proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců
se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 2. 2020, čj. MV-25630-4/SO-2020,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně dříve pobývala na území České republiky od roku 1996, přičemž v průběhu této doby získala povolení k trvalému pobytu. Tento pobytový status však žalobkyně ztratila v důsledku odsouzení za trestnou činnost.

2. Trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013, čj. 8 T 205/2013-421, byla žalobkyně uznána vinou tím, že v době od 27. 7. 2007 do 16. 5. 2013 se zištným záměrem zprostředkovávala pro osoby s ukrajinským státním občanstvím (R.T., narozeného X, a L.P., narozenou X) vydání o rozhodnutí o povolení pobytu v České republice, tedy v úmyslu spáchat neoprávněný majetkový nebo jiný prospěch pomáhala jinému k neoprávněnému pobytu na území České Republiky, a spáchala takový čin opětovně, čímž se dopustila přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky dle § 341 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 12. 2016, čj. 3T 142/2015-1160, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 31. 5. 2017, čj. 14 To 61/2017-1992, byla žalobkyně odsouzena pro spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Tuto činnost dle rozsudku Okresního soudu v Táboře páchala v době od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2013, resp. 19. 8. 2008 do 31. 12. 2010. Posledně citovaným rozsudkem byl žalobkyni uložen trest odnětí svobody podmíněně odložený na zkušební dobu tří let, tj. do 31. 5. 2020.

3. Ministerstvo vnitra (dále jen „správní orgán prvního stupně“), výrokem I. rozhodnutí ze dne 24. 7. 2018, čj. OAM-994-27/ZR-2014, žalobčino povolení k trvalému pobytu zrušilo dle § 87l odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., zákona o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a výrokem II. žalobkyni dle § 50 dost. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců udělilo výjezdní příkaz na 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Žalovaná následně rozhodnutím ze dne 5. 12. 2018, čj. MV-125008-4/SO-2018, výrok I. prvoinstančního rozhodnutí změnila tak, že: „[v]ýše jmenované cizince se platnost jejího povolení k trvalému pobytu ruší podle ustanovení § 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb.“ a v ostatním napadené rozhodnutí potvrdila. Žalobu v této věci krajský soud rozsudkem ze dne 17. 6. 2019, čj. 50 A 102/2018-81, zamítl. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku následně zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2019, čj. 5 Azs 172/2019-37.

4. Žalobkyně podala dne 20. 2. 2019 žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie dle § 87b zákona o pobytu cizinců, v níž coby účel pobytu uvedla „sloučení rodiny občana ČR“. Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 25. 6. 2019, čj. OAM-3327-32/PP-2019, žalobčinu žádost dle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců zamítl s tím, že je důvodné nebezpečí, že by žalobkyně mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a podle § 87e odst. 4 téhož zákona žalobkyni stanovil lhůtu k vycestování z území České republiky 60 dnů od právní moci rozhodnutí.

5. Toto rozhodnutí žalovaná rozhodnutím ze dne 15. 8. 2019, čj. MV-108769-5/SO-2019, zrušila a věc vrátila správnímu orgánu prvního stupně k novému projednání, a to z důvodu neposkytnutí lhůty pro vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí.

6. Správní orgán prvního stupně následně rozhodnutím ze dne 3. 1. 2020, čj. OAM-3327-48/PP-2019, rozhodl týmž způsobem jako ve svém původním rozhodnutí ze dne 25. 6. 2019.

7. Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobkyně zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.

II. Shrnutí žaloby

8. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 27. 3. 2020 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

9. Žalobkyně předně označila rozhodnutí žalované za nezákonné a nepřezkoumatelné. Neztotožnila se pak se závěrem správních orgánů, dle něhož by vzhledem k její trestní minulosti mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalobkyně uvedla, že nechce bagatelizovat svou trestnou činnost a uvědomuje si závažnost svého provinění, avšak dodala, že se jedná o trestnou činnost, kterou páchala v rozmezí let 2007-2013, za což byla odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody se zkušební dobou do 31. 5. 2020. Zkušební doba je tak již téměř u konce a žalobkyně nadále vede a chce vést řádný život. Za svou trestnou činnost již byla žalobkyně sankcionována jak v trestním řízení, tak i správními orgány formou odebrání povolení k trvalému pobytu z důvodu narušení veřejného pořádku. To ovšem neznamená, že by žalobkyně byla stejnou hrozbou pro narušení veřejného pořádku o téměř dva roky později při podání žádosti o nižší pobytové oprávnění.

10. Žalobkyně na podporu své argumentace obsáhle citovala rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, čj. 5 As 51/2009-68, ze dne 30. 11. 2011, čj. 3 As 21/2011-85, a ze dne 14. 2. 2020, čj. 5 Azs 383/2019-40, a dále usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010-151, č. 2420/2011 Sb. NSS. Na základě této judikatury žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že správní orgány nesprávně aplikovaly neurčitý právní pojem „závažné narušení veřejného pořádku“ (resp. výhradu veřejného pořádku), neboť ne každé odsouzení za trestný čin tento neurčitý právní pojem naplňuje. K tomu nepostačuje ani sama skutečnost, že žalobkyni ještě neuplynula zkušební doba, přičemž správní orgány jiný důvod, pro který by žalobkyně měla být hrozbou pro veřejný pořádek, neuvádí.

11. Žalobkyně má za to, že za současné situace (zejména s ohledem na dobu 7 let od páchání její trestné činnosti) v žádném případě nemůže představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení pro společnost, tedy narušovat veřejný zájem České republiky. V současné době nic nenaznačuje, že by měla žalobkyně trestnou činnost páchat opakovaně. Žalovaná se s otázkou naplnění neurčitého právního pojmu závažné narušení veřejného pořádku vypořádala nedostatečně.

12. Žalobkyně dále namítla, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života. Žalobkyně uvedla, že zásah do svého soukromého a rodinného života shledává nepřiměřeným a mnohá tvrzení obsažená v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí jsou buďto zkreslená, nepřesná nebo vytržena z kontextu a domyšlená. Správní orgány v daném ohledu v rozporu se zásadou materiální pravdy ve smyslu § 3 správního řádu nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Žalobkyně uvedla, že na území České republiky pobývá již přes 20 let, což je velmi dlouhá doba k přetrhání jejich vazeb v zemi původu a přilnutí k České republice.

13. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2016, čj. 1 Azs 81/2016-33, dle něhož přiměřenost dopadů rozhodnutí je nutné zkoumat nejen ve vztahu k žadatelům, ale také jejich rodinným příslušníkům a dále, že možné dopady rozhodnutí je třeba nejprve jasně vymezit a až následně je poměřit s veřejným zájmem či nezákonným chováním žadatelů. K podpoře své argumentace žalobkyně dále obsáhle citovala ze shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 Azs 383/2019-40 a rozsudku téhož soudu ze dne 6. 8. 2013, čj. 8 As 68/2012-39, a to konkrétně pasáže shrnující kritéria, která je nutno posuzovat v souvislosti s možným porušením práva na respektování rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Žalobkyně uvedla, že v jejím případě by bezesporu došlo k porušení čl. 8 Úmluvy, stejně tak jako by zcela zajisté došlo k zásahu do soukromého a rodinného života jejího partnera, pana P.. Napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu pro rozpor s § 174a zákona o pobytu cizinců a dále § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu nezákonné a nepřezkoumatelné.

14. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, čj. 5 As 102/2013-31, žalobkyně uvedla, že nelze přijmout případný argument, že může realizovat svůj společenský život v zemi původu bez jediné zmínky její rodiny a důsledků zásahu do jeho života.

15. Žalobkyně shrnula, že na území České republiky žije přes 32 let (pozn. krajského soudu: žalobkyně sama opakovaně uvádí, že v České republice žije od roku 1996, tedy 24 let), což je bezesporu velmi dlouhá doba k tomu, aby se plně integrovala do české společnosti (čemuž svědčí i fakt, že donedávna, kdy byla nucena vycestovat, nebyla ani registrovaná k pobytu v zemi původu, ale byla registrovaná na ambasádě), navíc měla i povolení k trvalému pobytu. Dále zde žije se svým dlouholetým partnerem, panem J.P., který je občan České republiky a je také invalidním důchodcem se sníženou mobilitou. Nuceným odcestováním by bylo zasaženo právě nejvíc do života žalobčina partnera, který je i s ohledem na jeho zhoršující se zdravotní stav odkázán na její pomoc a s nímž se společnými silami starají o domácnost a o sebe navzájem. Těmito informacemi žalovaná disponovala, avšak v rámci posouzení přiměřenosti se s nimi nikterak nevypořádala. Žalovaná nedostatečně odůvodnila, proč by narušení veřejného pořádku mělo být postaveno výše než zásah do rodinného a soukromého života, který je chráněn přímo aplikovatelným čl. 8 Úmluvy. Žalobkyně dále uvedla, že rodina jako celek je chráněna čl. 32 Listiny základních práv a svobod, stejně tak ochrana před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života je obsažena v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a vyplývá i z mezinárodních úmluv, kterými je Česká republika vázána.

16. Jelikož neposouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí bylo součástí odvolacích námitek, avšak žalovaná k ní nepřihlédla, dopustila se též porušení § 89 odst. 2 a § 68 odst. 3 správního řádu a zatížila své rozhodnutí nepřezkoumatelností.

17. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalované

18. Žalovaná ve vyjádření k žalobě odkázala na své rozhodnutí a uvedla, že žalobkyně narušila závažným způsobem veřejný pořádek České republiky tím, že se na území dopustila protiprávního jednání, kterým došlo k ohrožení zájmů společnosti a České republiky a jednalo se o narušení veřejného pořádku s vysokou mírou škodlivosti jednání, jelikož se dopustila přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území České republiky a trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Zkušební doba soudem byla žalobkyni stanovena do 31. 5. 2020, přičemž až do uplynutí této doby je žalobkyně i z pohledu soudu potenciální narušitelkou veřejného pořádku. Závažnost narušení veřejného pořádku pak lze spatřovat jak v samotné povaze protiprávního jednání spáchaného žalobkyní, tak i ve faktu, že se žalobkyně podílela na zvlášť společensky škodlivém protiprávním jednání zcela vědomě, dobrovolně a dlouhodobě. Ke dni vydání rozhodnutí žalované zkušební doba doposud neuplynula.

19. K namítanému nepřiměřenému zásahu do žalobčina soukromého a rodinného života žalovaná uvedla, že správní orgán prvního stupně se ve svém rozhodnutí touto otázkou náležitě zabýval na straně 12, žalovaná pak na stranách 7 až 8 rozhodnutí napadeného žalobou.

20. K námitce žalobkyně, dle které přiměřenost dopadů rozhodnutí je nutné zkoumat nejen ve vztahu k žadatelům, ale také jejich rodinným příslušníkům, žalovaná uvedla, že v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, čj. 9 Azs 5/2009-65, je pojem rodinného života vykládán poměrně extenzivně, avšak vždy s důrazem na fungující (reálný) rodinný život (srov. např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 15. 10. 1986, ve věci K. proti Spojenému království, stížnost č. 11468/85). K výkladu pojmu soukromého a rodinného života žalovaná dále poukázala na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 12. 1992, Niemietz proti Německu, stížnost č. 13710/88. Žalovaná uvedla, že čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi; v tomto ohledu je nutno vážit konkrétní okolnosti případu, jakož i to, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi původu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 2. 1996, Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94).

21. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008-71, by pak zásahem do soukromého a rodinného života cizince ve smyslu čl. 8 Úmluvy mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, ledaže by nepřiměřeným zásahem byla již pouhá nutnost vycestování. Taková situace však v posuzovaném případě nenastala, neboť žalobkyni není zakázán pobyt na území, a zamítavé rozhodnutí tak nepřiměřený zásah do jejího soukromého ani rodinného života nepředstavuje.

22. K podpoře své argumentace žalovaná dále citovala též rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, čj. 4 Az 30/2018-22, dle něhož z čl. 8 Úmluvy neplyne právo na pozitivní plnění ze strany státu. Žalovaná uvedla, že právo na respektování soukromého a rodinného života nezakládá automaticky povinnost státu umožnit rodinný život na jeho území. V daném případě ze spisu nevyplývají konkrétní překážky realizace rodinného života v zemi státního občanství žalobkyně.

23. Žalovaná navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Shrnutí doplnění žaloby

24. Žalobkyně v podání reagujícím na dotaz soudu, zda kvůli zhoršené epidemiologické situaci nemoci Covid-19 trvá na nařízení jednání, svou žalobní argumentaci dále rozšířila. Krajský soud proto uvedené podání vyhodnotil jako doplnění žaloby.

25. Žalobkyně uvedla, že povinnost zvážit dopady každého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele vyplývá přímo Úmluvy (k tomu žalobkyně odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, čj. 6 Azs 422/2017-29, a ze dne 24. 7. 2018, čj. 5 Azs 102/2017-35).

26. Při hodnocení přiměřenosti vychází Nejvyšší správní soud z judikaturou Evropského soudu pro lidská práva demonstrativně vymezených kritérií, a to například v jeho rozsudku ze dne 9. 4. 2019, I. M. proti Švýcarsku, stížnost č. 23887/16. V případě žalobkyně je rozhodující skutečnost, že její druh, pan J.P., občan České republiky, je v současnosti invalidním důchodcem se sníženou mobilitou, pročež je plně závislý na péči a pomoci žalobkyně. Nelze ztrácet ze zřetele, že pomalu zhoršující se zdravotní stav jejího druha ještě zintenzivní nezbytnost osobní přítomnosti žalobkyně. Jak přitom dovodil Evropský soud pro lidská práva, státy mají případně zohlednit další konkrétní okolnosti, kterým mohou být medicínské aspekty manželů, partnerů a druhů.

27. Žalobkyně zdůraznila, že byla odsouzena za nenásilné trestné činy, jejichž závažnost a povaha je nesrovnatelně nižší než u násilných trestných činů zasahujících do lidské integrity. Nelze se tedy ztotožnit s právním názorem, že trestný čin napomáhání k neoprávněnému pobytu a trestný čin krácení daně jsou natolik závažné, aby byla žalobkyně bez dalšího diskvalifikována od možnosti legalizovat svůj pobyt na území České republiky. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že se od svého odsouzení již žádné další trestné činnosti nedopustila, což prokazuje její polepšení a poskytuje dostatečné indicie o vedení řádného života v budoucnosti (v této souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 4. 2013, Udeh proti Švýcarsku, stížnost č. 12020/09).

28. Žalobkyně opětovně zdůraznila délku svého pobytu na území České republiky, přičemž dle jejího názoru není relevantní, že se na území dostala v době dospělosti a že ovládá jazyk domovské země, nýbrž to, jakou měrou se její vazby k domovské zemi v důsledku svého pobytu na území České republiky oslabily (k tomu žalobkyně poukázala na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99).

V. Průběh jednání

29. Žalovaná se k jednání konanému dne 20. 1. 2021 bez omluvy nedostavila. Žalobkyně pak setrvala na svém procesním stanovisku a poukázala dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2020, čj. 5 Azs 28/2020-38, a nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/20. Žalobkyně dále namítla, že se správní orgány svými rozhodnutími dopustily porušení své správní praxe, ačkoli to žalobkyně nemůže nikterak doložit.

30. Krajský soud provedl při jednání důkaz žalobkyní předloženými listinami. Konkrétně se jednalo o oznámení České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 1. 2020, dle něhož pan J.P. od lednové splátky roku 2020 pobírá invalidní důchod ve výši 11 095 Kč. Dále krajský soud provedl důkaz propouštěcí zprávou Nemocnice Na Homolce, Kardiologie – Lůžkové oddělení, ze dne 28. 11. 2016 a zprávou Nemocnice Písek ze dne 7. 7. 2017, dle nichž byl pan J.P. ve dnech od 28. 11. 2016 do 29. 11. 2016 a od 6. 7. 2017 do 7. 7. 2017 hospitalizován z důvodu kardiologických obtíží. Krajský soud provedl důkaz taktéž zprávou Nemocnice s poliklinikou Česká Lípa, Ortopedie a traumatologie – ambulance, ze dne 19. 3. 2020, dle níž pan J.P. prodělal v roce 2011 výměnu levého kyčelního kloubu a v roce 2020 má podstoupit implantaci náhrady kyčle vpravo, přičemž po dobu rekonvalescence bude vyžadovat pomoc druhé osoby. Konečně krajský soud provedl důkaz potvrzením Velvyslanectví Ukrajiny v České republice, Konzulární oddělení, ze dne 27. 12. 2018, dle něhož je žalobkyně od 2. 10. 2009 zapsána v trvalé evidenci tohoto velvyslanectví.

VI. Právní hodnocení krajského soudu

31. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

32. Žaloba není důvodná.

VI.A K námitkám nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované

33. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí.

34. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25).

35. Žalobkyně spatřuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované předně v tom, že se žalovaná údajně nedostatečně vypořádala otázkou naplnění neurčitého právního pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“. S tímto závěrem se krajský soud neztotožnil, neboť jak správní orgán prvního stupně, tak žalovaná se touto otázkou poměrně podrobně zabývaly. Správní orgán prvního stupně se výkladem aplikací uvedeného neurčitého právního pojmu zabýval především na stranách 5 až 7 svého rozhodnutí. Vycházel přitom nejen z dikce zákonné úpravy, nýbrž i ze shora citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 3 As 4/2010-151. Správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se trestné činnosti dopouštěla opakovaně a dlouhodobě. Při výslechu v průběhu správního řízení žalobkyně svou trestnou činnost bagatelizovala a negovala. Dále správní orgán prvního stupně poukázal na skutečnost, že doposud neuplynula zkušební doba podmíněného odložení výkonu trestu odnětí svobody. Žalovaná se s těmito závěry na stranách 5 až 7 svého rozhodnutí ztotožnila. Je proto zcela zřejmé jak a na základě jakých skutečností správní orgány ke svým závěrům došly; jejich rozhodnutí proto v daném ohledu nepřezkoumatelností netrpí.

36. Dále žalobkyně spatřovala nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí v údajně nedostatečném vypořádání otázky přiměřenosti dopadů rozhodnutí do žalobčina soukromého a rodinného života. Správní orgán prvního stupně v této souvislosti vyložil své úvahy zejména na stranách 7 až 10 odůvodnění svého rozhodnutí, kde – stručně řečeno – popsal intenzitu narušení veřejného pořádku ze strany žalobkyně, dále podrobně shrnul skutková zjištění stran žalobčina soukromého a rodinného života a dospěl k závěru, že v daném případě zájem na ochraně veřejného pořádku s ohledem na charakter, závažnost a opakovanost žalobčiny trestné činnosti, jakož na stále běžící zkušební lhůtu převáží. V úvahách správního orgánu prvního stupně jsou přitom zakomponována v podstatě veškerá kritéria uvedená ve shora citované judikatuře Nejvyššího správního soudu, jakož i veškeré skutečnosti, které v řízení vyšly najevo. Žalovaná těmto závěrům správního orgánu prvního stupně pak na stranách 7 a 8 žalobou napadeného rozhodnutí přisvědčila. Jakkoli odůvodnění rozhodnutí žalované je vedeno poněkud v obecnější rovině, ve spojení s odůvodněním obsaženým v prvoinstančním rozhodnutí požadavkům přezkoumatelnosti vyhovuje.

VI.B K námitce týkající se (ne)narušení veřejného pořádku

37. Nedůvodné jsou též námitky týkající se otázky, zda žalobkyně představuje nebezpečí narušení veřejného pořádku.

38. Dle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže „je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek“.

39. Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010-151, č. 2420/2011 Sb. NSS, vyplývá, že „[n]arušením veřejného pořádku může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES). I v takovém případě je však potřeba zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci“. Jakkoli Nejvyšší správní soud vyslovil uvedený závěr v souvislosti s výkladem § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců upravujícím problematiku vyhoštění, lze jej přiměřeně aplikovat i ve vztahu k § 87e odst. 1 písm. f) citovaného zákona.

40. K témuž závěru ostatně dospěl i Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném rozsudku čj. 5 Azs 383/2019-40, v němž mimo jiné uvedl, že „[z] dikce § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců i z účelu předmětného ustanovení, jímž je ochrana bezpečnosti a veřejného pořádku, je zřejmé, že předchozí protiprávní jednání stěžovatele, jakkoliv mělo intenzitu zvlášť závažného zločinu ve smyslu § 14 odst. 3 trestního zákoníku, ještě samo o sobě nepostačuje k zamítnutí žádosti o udělení povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců, neboť toto ustanovení má výhradně preventivní, nikoliv sankční charakter. Kriminální minulost žadatele ovšem jistě v obecné rovině může být základem úvahy o tom, že žadatel i do budoucna představuje důvodné nebezpečí, že by mohl opět závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Při posuzování tohoto rizika je však kromě závažnosti a povahy spáchaných trestných činů třeba zkoumat i další aspekty předmětného případu, jako je např. předcházející bezúhonnost či naopak opakování trestné činnosti u žadatele, chování žadatele ve vazbě či ve výkonu trestu a po propuštění, případně motiv, který jej ke spáchání trestného činu vedl, jeho postoj k dosavadní trestné činnosti atd.“ K obdobným závěrům se přiklonil i Ústavní soud v žalobkyní citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 945/20.

41. Z obsahu rozhodnutí správních orgánů v žádném případě nevyplývá, že by snad správní orgány v daném ohledu vycházely pouze ze skutečnosti, že žalobkyně byla za svou trestnou činnost odsouzena nebo výhradně z toho, že v době rozhodování správních orgánů ještě žalobkyni neuplynula stanovená zkušební doba podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Naopak veškeré zjištěné skutečnosti hodnotily ve vzájemných souvislostech. Není tedy pravda, že by jediným důvodem, na jehož základě správní orgány shledaly hrozbu vážného narušení veřejného pořádku, bylo neuplynutí zkušební doby. Krajský soud se s jejich hodnocením ztotožnil, a to z podobných důvodů, které již dříve ve vztahu k žalobkyni vyslovil ve shora citovaném rozsudku čj. 50 A 102/2018-81.

42. Z obsahu správního spisu je patrno, že žalobkyně se dopouštěla trestné činnosti na území České republiky dlouhodobě a opakovaně. Jestliže žalobkyně žije na území České republiky přes dvacet let a z toho se téměř šest let dopouštěla trestné činnosti, svědčí to o žalobčině nedostatečném respektu k právnímu řádu České republiky. Právě zmíněná dlouhodobost a opakovanost nejenže významným způsobem prohlubuje intenzitu narušení veřejného pořádku (nejedná se totiž pouze o ojedinělé excesy, nýbrž o systematické protiprávní jednání s cílem vlastního obohacení), ale zároveň výrazně zeslabuje vliv běhu doby od spáchání této trestné činnosti. V druhém případě se pak žalobkyně dopustila trestného činu, který trestní zákoník klasifikuje jako zločin, tedy typově závažnější formu trestné činnosti (§ 14 trestního zákoníku), přičemž žalobkyně způsobila škodu přesahující 500 000 Kč (konkrétně 551 521 Kč a 40 320 Kč), tedy škodu značného rozsahu. Z žalobčiny účastnické výpovědi zachycené v protokolu ze dne 5. 6. 2019 přitom jednoznačně vyplývá, že žalobkyně v podstatě nepřipouští, že by se snad nějaké trestné činnosti měla dopustit, neboť své odsouzení přičítá pouze údajně špatné práci svého advokáta či nevyužití opravných prostředků (v žalobě uvedené tvrzení, že svou trestnou činnost žalobkyně nechce bagatelizovat, je proto zcela nevěrohodné). Významná je pak i skutečnost, že v době rozhodování správních orgánů ještě neuplynula zkušební doba, a nelze tedy žalobčinu nápravu ani tímto způsobem osvědčit.

43. Uvedené skutečnosti nevedou krajský soud ve svém souhrnu k závěru, že by chování žalobkyně dávalo do budoucna dostatečné záruky pro to, že by žalobkyně vedla na území České republiky spořádaný život neohrožující důležité zájmy společnosti. S ohledem na opakovanost, dlouhodobost, různorodost a rozsah žalobčiny trestné činnosti, její zištný charakter, jakož i žalobčin postoj k této trestné činnosti krajský soud uzavírá, že je dáno skutečné, aktuální a důvodné nebezpečí, že by žalobkyně mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Tím byl naplněn důvod zamítnutí její pobytové žádosti dle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců.

44. K námitce porušení správní praxe, kterou žalobkyně uplatnila až při jednání, krajský soud poznamenává, že se jedná o žalobní bod uplatněný opožděně ve smyslu § 71 odst. 2 s. ř. s. Nad rámec nutného k tomu krajský soud přesto uvádí, že posuzování správní praxe je otázkou skutkovou, která podléhá dokazování. Pokud žalobkyně své tvrzení v této souvislosti nikterak nedoložila, pak uvedené námitce nelze již z tohoto důvodu přisvědčit.

VI.C K námitce nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí do žalobčina soukromého
a rodinného života

45. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám týkajícím se nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí do žalobčina soukromého a rodinného života.

46. K tomu krajský soud předně poznamenává, že jakkoli zákon o pobytu cizinců v případě § 87e odst. 1 písm. f) ve spojení s § 174a odst. 3 tohoto zákona zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí striktně vzato nevyžaduje, nelze samozřejmě přehlížet přímou aplikovatelnost čl. 8 Úmluvy, a to s ohledem na aplikační přednost mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy. Tento závěr ostatně plyne i z judikatury Nejvyššího správního soudu, na kterou žalobkyně poukázala.

47. Krajský soud pro úplnost připomíná demonstrativní výčet kritérií, která pro posuzování obdobných případů stanovil ve své judikatuře Evropský soud pro lidská práva (srov. například rozsudek ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, č. 50435/99, rozsudek velkého senátu ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, či rozsudek ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, č. 55597/09), z níž vychází i následná judikatura Nejvyššího správního soudu (viz nejen shora citovaný rozsudek čj. 5 Azs 383/2019-40, ale též například rozsudek ze dne 8. 8. 2018, čj. 3 Azs 350/2017-29, ze dne 13. 12. 2019, čj. 10 Azs 108/2019-37, či žalobkyní citovaný rozsudek čj. 5 Azs 28/2020-38 a řadu dalších):

− povaha a závažnost dotčeného veřejného zájmu,

− délka pobytu cizince v hostitelském státě,

− doba, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby,

− rodinná situaci cizince,

− počet dětí a jejich věk,

− rozsah, v jakém by byl soukromý nebo rodinný život cizince narušen,

− rozsah sociálních a kulturních vazeb na hostitelský stát,

− „imigrační historii“ dotčené osoby a

− věk a zdravotní stav cizince.

48. Ve vztahu k povaze a závažnosti dotčeného veřejného zájmu, jakož i době, která uplynula od spáchání trestné činnosti, krajský soud odkazuje na shora uvedený rozbor vztahující se k naplnění důvodu pro zamítnutí žalobčiny pobytové žádosti dle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Již ze samotné povahy tohoto důvodu, kterým je důvodné nebezpečí, že by žalobkyně mohla závažným způsobem narušit veřejný pořádek, je pak zřejmé, že závěru o nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí do žalobčina soukromého a rodinného života by musely nasvědčovat vskutku velmi významné okolnosti.

49. Z obsahu správního spisu vyplývají následující pro věc rozhodné skutečnosti. Žalobkyně pobývala na území České republiky od roku 1996, a to až do doby, kdy jí bylo zrušeno povolení k trvalému pobytu. Žalobkyně má vzdělání ekonomického charakteru a domluví se česky, rusky, ukrajinsky a trochu německy. Je dle svých slov aktivní a nezmiňuje žádné zdravotní obtíže. Žalobkyně má dvě dospělé děti, s nimiž se stýká. Žalobčina dcera pobývá v Rakousku a syn na Ukrajině. Zhruba od roku 2016 sdílí společnou domácnost se svým druhem J.P., narozeným ... Pan P. má dvě dospělé dcery žijící v České republice, je částečný invalidní a vedle invalidního důchodu ve výši 11 095 Kč pobírá rentu ve výši cca 44 000 Kč a je dále obchodním zástupcem obchodní společnosti. Pan P. má sníženou mobilitu a v budoucnu by měl absolvovat operativní výměnu kyčelního kloubu. Žalobkyně spolu s panem P. nepečují o žádné nezletilé děti či jiné osoby. Mají v České republice společné známé a kamarády.

50. Nutno podotknout, že sama žalobkyně vedle námitek týkajících se charakteru její trestné činnosti a doby od jejího odsouzení (k tomu viz výše) v daném ohledu poukazuje pouze na délku svého pobytu na území České republiky a existenci vztahu s panem P.

51. Pokud jde o délku žalobčina pobytu na území České republiky, pak je poměrně pochopitelné, že ze strany žalobkyně k určité míře integrace formou různých přátelských vazeb patrně došlo, o čemž svědčí různá čestná prohlášení žalobčiných známých založená ve správním spisu. Je tedy i zřejmé, že ukončení pobytu v České republice bude pro žalobkyni jistě představovat určitý zásah do jejího soukromého a rodinného života. To ovšem neznamená, že se bude jednat o zásah vzhledem k okolnostem případu nepřiměřený. K této otázce se v žalobčině případě již vyjádřil dokonce i Nejvyšší správní soud, který ve shora citovaném rozsudku čj. 5 Azs 172/2019-37, uvedl, že „[p]okud jde o integraci stěžovatelky do společnosti, dosavadní doba jejího pobytu na území České republiky je skutečně dlouhá (necelých 20 let). Na druhou stranu se po značnou část této doby (6 let) dopouštěla trestné činnosti, a to opakovaně. Z uvedeného proto nelze dojít k závěru, že by stěžovatelka byla do české společnosti natolik integrována, že by zrušením povolení k trvalému pobytu došlo k nepřiměřenému zásahu do jejího soukromého a rodinného života.“ Časový rozdíl mezi tehdejším případem a nynější věcí (posuzovanou ke skutkovému a právnímu stavu ke dni rozhodnutí žalované) přitom není tak výrazný, aby na tomto hodnocení mohl cokoli změnit.

52. Krajský soud nikterak nezpochybňuje charakter žalobčina vztahu s panem P. a lidsky rozumí tomu, že žalobkyně vnímá případné odloučení s ním jako velmi citelný zásah do svého života. Nelze však přehlédnout, že jakkoli je pan P. částečně invalidní, z obsahu správního spisu ani žalobkyní předložených lékařských zpráv nikterak nevyplývá, že by byl zcela odkázán na její péči. Uvádí-li nadto žalobkyně při výslechu dne 5. 6. 2019, že koníčky pana P. jsou potápění, loď, cestování a rybaření, což v podstatě potvrzuje při výslechu z téhož dne i sám pan P., pak lze těžko jeho stav hodnotit jako natolik vážný, aby se bez žalobčiny péče neobešel. Je pak zřejmé, že pan P. není na žalobkyni závislý ani finančně. Toliko hypotetický chirurgický zákrok, který by měl pan P. absolvovat někdy v budoucnu (tj. po vydání žalobou napadeného rozhodnutí) na tomto posouzení nemůže nic změnit. Není nadto ani zřejmé, proč by případnou pooperační péči nemohli zajistit jeho další rodinní příslušníci (například některá z jeho dcer). O aktuální závislosti pana P. na péči žalobkyně pak nesvědčí ani krátkodobé hospitalizace v letech 2016 a 2017.

53. Nelze dále přehlédnout, že žalobkyně ovládá jazyk země původu (do České republiky přicestovala až v dospělosti) a na Ukrajině žije též její syn. Není tedy pravda, že by tam postrádala jakékoli sociální vazby, na čemž nic nemůže změnit ani skutečnost, že žalobkyně byla po zrušení povolení k trvalému pobytu hlášena pouze na zastupitelském úřadě. Z ničeho pak neplyne ani to, že by snad žalobčin věk či zdravotní stav vycestování do země jejího původu znemožňoval, což žalobkyně ani netvrdí. Za této situace pak samozřejmě není nikterak vyloučeno, aby žalobkyně v budoucnu realizovala svůj rodinný život se svým druhem v zemi původu.

54. Konečně je významná též skutečnost, že samotné zamítnutí žalobčiny žádosti a uložení povinnosti vycestovat z území České republiky nepředstavují zákaz pobytu, resp. vstupu na území, jako je tomu v případě správního vyhoštění. Česká republika udržuje s Ukrajinou bezvízový styk, a tak je jistě představitelné, aby žalobkyně v mezích tohoto režimu na území České republiky opakovaně krátkodobě pobývala.

55. Uvedené pak samozřejmě neznamená, že by pomyslné dveře do České republiky v podobě dlouhodobého pobytového titulu byly žalobkyni nadobro uzavřeny. Žalobkyně má možnost v budoucnu opětovně požádat o příslušné pobytové oprávnění, přičemž faktor času (tj. doba od spáchání trestné činnosti, jakož i uplynutí zkušební doby) důvody znemožňující vyhovění její žádosti v nynějším případě nepochybně zeslabí. V nyní projednávané věci, již krajský soud posuzuje ke dni rozhodnutí žalované, však tato situace ještě nenastala.

VII. Závěr a náklady řízení

56. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

57. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Českých Budějovicích 20. ledna 2021

JUDr. Michal Hájek, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru