Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 Af 8/2019 - 28Rozsudek KSCB ze dne 27.03.2020

Prejudikatura

4 Afs 48/2018 - 44

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 Afs 124/2020

přidejte vlastní popisek

57 Af 8/2019 -28

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Bc. et. Bc. Petra Jiříka ve věci

žalobce: AREAWELL, a. s.

se sídlem Dolní Břežany, Pražská 344
zastoupen JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem
se sídlem Národní 43, Praha 1

proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství
se sídlem Masarykova 427/31, Brno,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2019, č. j. 24102/19/5100-31462-708633,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .

Odůvodnění:

Vymezení žaloby

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2019, č. j. 24102/19/5100-31462-708633, kterým bylo ve výroku změněno rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, územního pracoviště v Trhových Svinech (dále jen „správce daně“) ze dne 4. 12. 2018, č. j. 2294817/18/2213-70463-303468 (dále jen „platební výměr“) tak, že text: „Shora uvedený správce daně podle ust. § 250 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), rozhodl o uložení pokuty výše uvedenému daňovému subjektu za opožděné tvrzení daně Pokračování
- 2 -
57Af 8/2019

z nemovitých věcí za zdaňovací období roku 2016 ve výši 7 222 Kč“ byl nahrazen textem: „Shora uvedený správce daně podle ust. § 250 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), rozhodl o uložení pokuty výše uvedenému daňovému subjektu za opožděné tvrzení daně z nemovitých věcí za zdaňovací období roku 2016, kdy lhůta pro podání daňového přiznání uplynula dle § 13a odst. 1 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů dne 1. 2. 2016 a daňové přiznání evidované pod č. j. 2194192/16 bylo podáno dne 3. 12. 2018, tj. 1 011 dnů po stanovené lhůtě pro podání tohoto daňového přiznání, resp. 1 004 dnů prodlení následujících po 5 pracovních dnech od stanovené lhůty ve výši 7 222 Kč.“ Ve zbytku byl platební výměr potvrzen.

2. Uvedeným platebním výměrem správce daně žalobci uložil pokutu za opožděné tvrzení daně z nemovitých věcí. V průběhu roku 2018 bylo vyhledávací činností správce daně za součinnosti Státního pozemkového úřadu zjištěno, že prostřednictvím nájemní smlouvy ze dne 31. 5. 2007, č. 55N07/05 (dále jen „nájemní smlouva“) na pozemky ve vlastnictví České republiky na listu vlastnictví č. X měl žalobce mimo jiné v nájmu pozemky p. č. X, všechny druh pozemku ostatní plocha, které nebyly žalobcem zdaněny. Správce daně proto po tomto zjištění zaslal žalobci výzvu k podání přiznání k dani z nemovitých věcí na první neprekludované zdaňovací období, tedy na rok 2016. Daň z nemovitých věcí za zdaňovací období roku 2016 byla stanovena ve výši poslední známé daně platebním výměrem ze dne 25. 4. 2016, č. j. 1048481/16/2213-70463-303468, ve výši 144 403 Kč. Žalobce podal dne 8. 11. 2018 zkrácené dodatečné přiznání k dani z nemovitých věcí na rok 2016, kde vyčíslil celkovou daň ve výši 144 421 Kč. Platebním výměrem správce daně ze dne 3. 12. 2018, č. j. 2294801/18/2213-70463-303468 byla žalobci doměřená daň ve výši 18 Kč, přičemž celkem stanovená daň byla rovněž ve výši 144 421 Kč.

3. V napadeném rozhodnutí žalovaný konstatoval, že pro podání přiznání k dani z nemovitých věcí na rok 2016 uplynula lhůta dne 1. 2. 2016 a zkrácené dodatečné přiznání bylo žalobcem podáno 1 004 dnů následujících po 5 pracovních dnech od stanovené lhůty pro podání daňového přiznání. S ohledem na porušení povinnosti žalobce podat v zákonem stanovené lhůtě přiznání k dani z nemovitých věcí uložil správce daně žalobci pokutu za opožděné tvrzení daně. Při výpočtu pokuty správce daně postupoval dle § 250 odst. 1 písm. a) a odst. 3 daňového řádu a pokutu stanovil ve výši 7 222 Kč. Žalovaný rovněž uvedl, že podle § 143 odst. 1 daňového řádu lze daň doměřit na základě dodatečného daňového přiznání, dodatečného vyúčtování nebo z moci úřední. Zkráceným dodatečným přiznáním jsou toliko zaznamenány změny a není potřeba zde uvádět veškeré nemovité věci, ale pouze ty, u nichž došlo ke změně oproti předchozímu zdaňovacímu období. Podle výsledků doměřovacího řízení správce daně žalobci doměřil daň ve výši rozdílu poslední známé daně a částky nově zjištěné v souladu s § 143 odst. 2 daňového řádu. Základem pro stanovení výše pokuty se stala nově stanovená celková daň v částce 144 421 Kč a nikoliv doměřená částka daně ve výši 18 Kč. Závěr, že pro výpočet pokuty se použije jako základ částka stanovené daně, vyplývá přímo z § 250 odst. 1 písm. a) daňového řádu, neboť částka 144 421 Kč představuje výši daně, kterou měl žalobce podáním daňového přiznání tvrdit.

4. Žalobce v žalobě shrnul skutkový stav a namítl, že napadené rozhodnutí je postaveno na nesprávném právním posouzení a nesprávném zjištění skutkového stavu, neboť daňové orgány nesprávně vyložily zákonná ustanovení a nesprávně aplikovaly relevantní judikaturu. Podle žalobce není správný závěr, že výměrem ze dne 3. 12. 2018, č. j. 2294801/18/2213-70463-303468 byla žalobci doměřena daň ve výši 144 421 Kč, ale jako správný se jeví závěr, že uvedeným výměrem byla doměřena toliko daň ve výši 18 Kč. S ohledem na uvedené žalovaný nesprávně aplikoval závěry uvedené v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 15 Af 44/2015 – 29 a pro účely pokuty za opožděné tvrzení daně měl vycházet z doměřené částky 18 Kč. Žalobce je toho názoru, že pokud řádně splnil svou povinnost tvrzení v rozsahu 144 403 Kč a správce daně měl tuto povinnost po dobu víc než 11 let za řádně splněnou, nemůže být taková výše základem pro stanovení výše pokuty. Takový postup by dle žalobce odporoval závěrům uvedeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 24/14 podle kterého sankce, která následuje po nesplnění povinnosti tvrzení, musí zohlednit výši daně, která Pokračování
- 3 -
57Af 8/2019

je předmětem nesplněné povinnosti tvrzení s poukazem na principy správního i trestního práva. Závažnost spáchaného deliktu se mimo jiné odvozuje od závažnosti způsobeného následku. Jelikož pokuta za nepodání daňového tvrzení ohledně doměrku ve výši 18 Kč podle § 250 odst. 1 písm. a) daňového řádu nemůže překročit 200 Kč a podle § 250 odst. 3 téhož zákona se pokuta nižší než 200 Kč nepředepisuje, navrhuje žalobce napadené rozhodnutí zrušit.

Vyjádření žalovaného

5. Ve vyjádření k žalobě žalovaný navrhl zamítnout žalobu, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy a námitky žalobce nejsou důvodné. Žalovaný uvedl, že postup pro doměření daně vyplývající z § 143 odst. 2 daňového řádu byl dodržen a správce daně skutečně žalobci doměřil daň z nemovitých věcí za rok 2016 v částce 18 Kč a tuto částku přičetl k poslední známé dani. Tímto dodatečným platebním výměrem byla žalobci stanovena nová daňová povinnost ve výši 144 421 Kč a tato částka byla rovněž předepsána do evidence daní. Pokuta za prodlení se v souladu s § 250 odst. 1 písm. a) daňového řádu vypočítá z částky nově zjištěné, resp. vyměřené daně, přičemž totožný postup plyne z rozsudku Krajského soudu v Ústní nad Labem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 15 Af 44/2015 – 29 a z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 24/14. Žalovaný závěrem nastínil výpočet pokuty a konstatoval, že výše pokuty byla stanovena zákonným způsobem.

Právní názor soudu

6. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) v mezích daných žalobními body. O žalobě soud rozhodl postupem podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť žalobce a žalovaný s takovým postupem projevili souhlas.

7. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

8. Mezi účastníky je sporné, zda se pokuta za opožděné tvrzení daně z nemovitých věcí vypočte z celkové výše stanovené daně z nemovitých věcí za zdaňovací období roku 2016, nebo pouze z částky, o kterou se daň oproti předchozí daňové povinnosti zvýšila.

9. Podle § 13a zákona o dani z nemovitých věcí je daňové přiznání poplatník povinen podat příslušnému správci daně do 31. ledna zdaňovacího období. Daňové přiznání se nepodává, pokud je poplatník podal na některé z předchozích zdaňovacích období nebo daň byla vyměřena či doměřena na některé z předchozích zdaňovacích období z moci úřední a ve srovnání s tímto předchozím zdaňovacím obdobím nedošlo ke změně okolností rozhodných pro vyměření daně. V tomto případě se daň vyměří ve výši poslední známé daně a za den vyměření daně a současně za den doručení tohoto rozhodnutí poplatníkovi se považuje 31. leden zdaňovacího období; správce daně nemusí daňovému subjektu výsledek vyměření oznamovat platebním výměrem, platební výměr nemusí obsahovat odůvodnění, založí se do spisu a nelze se proti němu odvolat. Na žádost daňového subjektu mu správce daně zašle stejnopis platebního výměru, a to do 30 dnů ode dne, kdy žádost obdržel. Dojde-li ve srovnání s předchozím zdaňovacím obdobím ke změně okolností rozhodných pro vyměření daně nebo ke změně v osobě poplatníka, je poplatník povinen daň do 31. ledna zdaňovacího období přiznat; v těchto případech lze daň přiznat buď podáním daňového přiznání, nebo podáním dílčího daňového přiznání. V dílčím daňovém přiznání poplatník uvede jen nastalé změny a výpočet celkové daně.

10. Podle § 13b zákona o dani z nemovitých věcí se daň z nemovitých věcí stanoví na zdaňovací období podle stavu k 1. lednu roku, na který je daň stanovována.

11. Podle § 143 odst. 2 daňového řádu podle výsledků doměřovacího řízení doměří správce daně daň ve výši rozdílu poslední známé daně a částky nově zjištěné a tento doměřený rozdíl na dani současně předepíše do evidence daní; doměřením daně se rozumí i dodatečné stanovení daně plátci daně k přímé úhradě.

Pokračování
- 4 -
57Af 8/2019

12. Ustanovení § 250 daňového řádu pojednává o pokutě za opožděné tvrzení daně. Podle odst. 1 písm. a) daňovému subjektu vzniká povinnost uhradit pokutu, nepodá-li daňové přiznání nebo dodatečné daňové přiznání, ačkoliv měl tuto povinnost, nebo učiní-li tak po stanovené lhůtě, a toto zpoždění je delší než 5 pracovních dnů, ve výši 0,05 % stanovené daně za každý následující den prodlení, nejvýše však 5 % stanovené daně. Podle odst. 6 téhož ustanovení o povinnosti platit pokutu rozhodne správce daně platebním výměrem a současně ji předepíše do evidence daní. Pokuta je splatná do 30 dnů ode dne oznámení platebního výměru.

13. V případě, že daňový subjekt bude v prodlení s podáním daňového přiznání delším než 5 pracovních dnů, přímo ze zákona nastává následek v podobě vyměření sankce za opožděné tvrzení daně. Způsob výpočtu výše sankce se podává rovněž ze zákona, a to z § 250 odst. 1 až 5 daňového řádu. Sankce má za cíl potrestat daňový subjekt pro neunesení důkazního břemene a za stanovených podmínek nastává přímo ze zákona. Správce daně není oprávněn odchýlit se od zákona a sankci neuložit.

14. Účastníci řízení nečiní sporným, že doměřená daň byla ve výši 18 Kč. Za sporné však považují, že správce daně vzal za základ pro výpočet pokuty částku 144 421 Kč získanou součtem původního výměru a dodatečného daňového výměru. Dle žalobce je taková úvaha nesprávná a pokuta měla být stanovena toliko z částky doměřené daně ve výši 18 Kč. Dále má žalobce za to, že mu nevzniká povinnost uhradit pokutu za opožděné tvrzení daně, pokud její výše vypočtená podle § 250 odst. 1 daňového řádu je menší než 200 Kč.

15. S uvedenými námitkami žalobce však nelze souhlasit. Účelem dílčího daňového přiznání je zaznamenání nastalých změn, neboť zákon o dani z nemovitých věcí poplatníkovi neukládá povinnost podávat každý rok řádné daňové přiznání, pokud u něj nedošlo k žádným změnám v okolnostech rozhodných pro stanovení daně. V tomto přístupu je zohledněna zásada přiměřenosti a hospodárnosti tak, aby daňový poplatník nebyl zbytečně zatěžován administrativními pracemi. Dílčí daňové přiznání proto slouží k vyplnění údajů o nastalých změnách, aby nemusely být vyplňovány veškeré rozhodné údaje pro stanovení daně. Nicméně na dílčí daňové přiznání je potřeba pohlížet jako na řádné daňové přiznání, neboť i dílčí daňové přiznání je ve smyslu § 1 odst. 3 daňového řádu řádným daňovým tvrzením. Vždy je nutné v dílčím daňovém přiznání vyčíslit daň za celé zdaňovací období a nikoliv jen tu část daně, které se vztahuje k nastalým změnám.

16. V nyní řešeném případě byla daň z nemovitých věcí na rok 2016 správcem daně stanovena ve výši poslední známé daně. Až následně v roce 2018 správce daně zjistil, že žalobce nezdaňuje 3 pozemky, které má pronajaty na základě nájemní smlouvy a povinnost uvádět tyto pozemky v daňovém přiznání žalobci plynula již od roku 2008. Žalobce podal zkrácené dodatečné přiznání k dani z nemovitých věcí dne 8. 11. 2018, tedy 1 004 dnů prodlení po 5 pracovních dnech od stanovené lhůty pro podání daňového přiznání k dani z nemovitých věcí. Správce daně dodatečným platebním výměrem žalobci doměřil daň z nemovitých věcí na rok 2016 v částce 18 Kč postupem dle § 143 odst. 2 daňového řádu. Nedůvodná je námitka žalobce, že pokuta měla být vypočtena z částky doměřené daně a nikoliv z nově zjištěné daně. Z § 250 odst. 1 daňového řádu se podává, že výše pokuty, jakožto sankčního institutu, se vyměří ze stanovené daně, nikoliv z daně doměřené. Jinými slovy v posuzované věci byla dodatečným platebním výměrem žalobci stanovena daňová povinnost v nové výši 144 421 Kč a tato částka byla předepsána do evidence daní. Stanovená daň je daň, která se daňovému subjektu stanovuje pravomocným platebním výměrem, dodatečným platebním výměrem nebo hromadným předpisným seznamem (srov. § 147 daňového řádu). Pokuta za opožděné tvrzení daně se vyměří ze stanovené daně, tedy z daně, kterou byl poplatník daně povinen zaplatit.

17. Shodné závěry plynou i z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 15 Af 44/2015 – 29 a z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 24/14, který konstatoval: „Podle § 1 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, he daňové Pokračování
- 5 -
57Af 8/2019

přiznání, hlášení nebo vyúčtování podané daňovým subjektem „základem pro správné zjištění a stanovení daně“. Správné zjištění a stanovení daní je spolu se zabezpečením jejich úhrady cílem správy daní (§+ odst. 2 daňového řádu). Podání příslušného daňového tvrzení řádně a včas je tedy klíčovou podmínkou pro to, aby správa daní mohla být vůbec vykonávána, resp. aby mohlo být dosaženo jejího cíle. Ustanovení § 250 daňového řádu upravuje pokutu za opožděné tvrzení daně, která je sankcí za podání daňového přiznání nebo dodatečného daňového přiznání po stanovené lhůtě nebo za jejich nepodání vůbec. Pokuta vzniká přímo ze zákona (ex lege) ve stanovené výši odvozené od výše placené daně, narůstá v čase v závislosti na délce prodlení s učiněním daňového tvrzení a má stanovenu minimální a maximální hranici pro případ, že daňové tvrzení není podáno vůbec, a to ani po stanovené lhůtě.“ Závěry uvedené v citovaném nálezu Ústavního soudu, stejně jako závěry učiněné v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem byly žalovaným aplikovány zcela přiléhavě, neboť se oba soudy zabývaly shodnou problematikou vyměření výše sankce za opožděné tvrzení daně k nemovitým věcem. Nutno rovněž připomenout, že závěry učiněné v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem byly posouzeny Nejvyšším správním soudem v rámci kasačního přezkumu a byly potvrzeny rozsudkem tohoto soudu ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 Afs 48/2018 - 44, když Nejvyšší správní soud uzavřel, že: „Pokuta za opožděné tvrzení daně má povahu sankce za porušení povinnosti nepeněžité povahy, která vzniká přímo ze zákona ve stanovené výši a postihuje daňový subjekt za nepodání daňového přiznání nebo dodatečného daňového přiznání či za jejich opožděné podání…Při výpočtu pokuty za opožděné tvrzení daně je však daňový subjekt postihován za nepodání daňového tvrzení či jeho opožděné podání, a proto nelze souhlasit s námitkou stěžovatele, že v takovém případě je dána souvislost mezi vyměřenou daní a obsahem daňového tvrzení. Při ukládání pokuty podle § 250 odst. 1 daňového řádu bezprostředně existuje jen vzájemný vztah mezi stanovenou daní a absencí či opožděností daňového tvrzení. Proto je logické, že při výpočtu této sankce se vychází z celkové výše vyměřené daňové povinnosti, když právě ta se vztahuje k daňovému tvrzení, které nebylo vůbec podáno nebo bylo podáno opožděně.“ Námitka žalobce ohledně nesprávné aplikace závěrů obsažených v uvedených rozhodnutích je proto nedůvodná.

18. Krajský soud nepovažuje za důvodnou ani námitku, kterou žalobce poukazuje na rozpor se zásadou proporcionality, přiměřenosti a ochrany majetku ve vztahu k výši uložené pokuty. Jak správně konstatoval Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu, do úpravy pokuty za opožděné daňové tvrzení upravené v § 250 daňového řádu bylo zakomponováno množství moderačních prvků, ať již ve formě procentuálního nastavení výše pokuty, tak i úplného prominutí pokuty. Podmínky stanovení sankce jsou tak zákonnou úpravou nastaveny zcela předvídatelným způsobem. Dodatečným platebním výměrem č. j. 2294801/18/2213-70463-303468 ze dne 3. 12. 2018 byla žalobci doměřená daň ve výši 18 Kč. Nově zjištěná daň tak činila 144 421 Kč a tato výše byla relevantní pro výpočet pokuty za opožděné tvrzení daně. Matematickým výpočtem dle ustanovení § 250 odst. 1 písm. a) daňového řádu, který je 0,05 % z částky 144 421 Kč za každý den prodlení, činí pokuta částku po zaokrouhlení 72 500 Kč. Nejvýše však může pokuta dosahovat 5 % částky vyměřené daně, proto výše pokuty je 7 222 Kč. Takto stanovenou pokutu pokládá krajský soud za zákonnou. Daňové orgány postupovaly při výpočtu pokuty za opožděné tvrzení daně z nemovitých věcí na období roku 2016 v souladu s § 250 odst. 1 daňového řádu.

Závěr a náklady řízení

19. V rámci soudního přezkumu byla posouzena zákonnost a věcná správnost žalobou napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných žalobních bodů. Krajský soud uzavírá, že námitky žalobce nebyly důvodné a napadené rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí správce daně, byly vydány v souladu se zákonem.

20. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti Pokračování
- 6 -
57Af 8/2019

s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

České Budějovice 27. března 2020

Mgr. Helena Nutilová v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru