Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 A 43/2019 - 38Rozsudek KSCB ze dne 11.05.2020


přidejte vlastní popisek

57 A 43/2019-38

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Bc. et. Bc. Petra Jiříka ve věci

žalobce: M.B.

bytem X zastoupen JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem se sídlem Kasárenská 4, České Budějovice

proti žalované: Okresní správa sociálního zabezpečení se sídlem A. Barcala 1461, České Budějovice

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 11. 2019, č. j. 43001/074597/19/220/ME

takto:

I. Rozhodnutí žalované ze dne 7. 11. 2019, č. j. 43001/074597/19/220/ME se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů částku 9 800 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce X.

Odůvodnění:

1. Žalobce se včas podanou žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) domáhal, aby krajský soud určil nezákonnost zásahu žalované, spočívající ve vydání dvou exekučních příkazů přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb ze dne 14. 10. 2019, č. j. 43001/07291/19/220/Tom na částku 32 072 Kč + 640 Kč adresovaný Československé obchodní bance a č. j. 43001/072097/19/220/Tom na částku 32 072 Kč + 640 Kč adresovaný Equa Bank (dále jen „exekuční příkazy“). Oba exekuční příkazy směřovaly k vymožení nedoplatku žalobce na sociálním pojištění včetně exekučních nákladů.

2. Krajský soud žalobce vyzval usnesením ze dne 30. 3. 2020, č. j. 57 A 43/2019 – 23, aby upravil žalobní návrh na žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, neboť žalobce podal proti oběma exekučním příkazům návrh na zastavení exekuce, o kterém žalovaná rozhodla dne 7. 11. 2019, č. j. 43001/074597/19/220/ME a návrh na zastavení exekuce tímto rozhodnutím zamítla. Krajský soud tudíž dospěl k závěru, že ve věci jsou naplněny podmínky pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a případnou nezákonnost vydaných exekučních příkazů lze posoudit v rámci přezkumu rozhodnutí žalované ze dne 7. 11. 2019, č. j. 43001/074597/19/220/ME (dále jen „napadené rozhodnutí“).

3. Žalobce v podané žalobě uvedl, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2019, č. j. KSCB 27 INS 232/2013-B-49 byl postupem podle § 414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“) osvobozen od placení zbytku dluhů, které nebyly v rámci oddlužení žalobce uspokojeny. Žalovaná do insolvenčního řízení vedeného se žalobcem přihlásila pohledávku, která byla označena jako zajištěná pohledávka majetkem dlužníka – žalobce. Žalovaná, a ani jiný zajištěný věřitel po dobu insolvenčního řízení, nedala pokyn ke zpeněžení zástavy postupem podle § 293 insolvenčního zákona, proto nedošlo ke zpeněžení předmětu zajištění. Podle znění § 414 odst. 4 insolvenčního zákona tak žalované zůstává právo domáhat se uspokojení z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, a nepřísluší jí užít jiné způsoby exekuce. K tomu žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3509/2010. Součástí podané žaloby byl také návrh na přiznání odkladného účinku podané žalobě.

4. Ve vyjádření k žalobě žalovaná navrhla žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Konstatovala, že v insolvenčním řízení nepřistoupila k žádosti o zpeněžení předmětu zajištění z důvodu dodržování zásady přiměřenosti. Nařídit prodej nemovitosti žalobce sloužící k bydlení se jevilo jako nepřiměřené vzhledem k výši zajištěné pohledávky žalovaného, jež činila 62 703 Kč. Žalovaná má za to, že od zajištěné pohledávky ve výši 62 703 Kč žalobce osvobozen nebyl, a proto žalovaná vydala exekuční příkazy na neosvobozené pohledávky, předepsané k úhradě platebními výměry č. 1022/2011 ze dne 27. 7. 2011 a č. 1991/2012 ze dne 4. 10. 2012. Žalovaná závěrem uvedla, že dle znění § 414 odst. 4 insolvenčního zákona mohla i po skončení insolvenčního řízení s žalobcem podat návrh na prodej předmětu zajištění, ale opět tak neučinila řídíce se zásadou přiměřenosti.

5. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) v mezích daných žalobními body. O žalobě soud rozhodl postupem podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť žalobce a žalovaná s takovým postupem projevili souhlas.

6. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 7. Krajský soud se nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku podané žalobě, neboť přistoupením k okamžitému projednání žaloby se tento návrh stal obsoletním. 8. Ze správního spisu krajský soud zjistil následující rozhodné skutečnosti: 9. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen „okresní soud“) ze dne 3. 11. 2011, č. j. 26 E 1544/2011 – 4 byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí podle vykonatelného platebního výměru žalované ze dne 27. 7. 2011, č. 1022/2011 k uspokojení pohledávky žalované v částce 32 072 Kč. Výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí byl usnesením okresního soudu ze dne 15. 6. 1012, č. j. 26 E 1544/2011 – 11 zastaven, neboť ve vlastnictví žalobce nebyly nalezeny žádné postižitelné movité věci. Usnesením okresního soudu ze dne 24. 1. 2012, č. j. 28 E 39/2012 – 21 byl nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech žalobce podle vykonatelného platebního výměru žalované ze dne 27. 7. 2011, č. 1022/2011 k uspokojení pohledávky žalované ve výši 32 072 Kč.

10. Usnesením okresního soudu ze dne 4. 12. 2012, č. j. 28 E 420/2012 – 23 byl nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech žalobce podle vykonatelného platebního výměru žalované ze dne 4. 10. 2012, č. 1991/2012 k uspokojení pohledávky žalované ve výši 30 631 Kč.

11. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 1. 2013, č. j. KSCB 27 INS 232/2013-A-4 bylo ve věci žalobce zahájeno insolvenční řízení. 12. Dne 25. 6. 2013 přihlásila žalovaná do insolvenčního řízení zajištěné (v celkové výši 62 703 Kč) i nezajištěné (v celkové výši 24 119 Kč) pohledávky. 13. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2019, č. j. KSBC 27 INS 232/2013-B-49 bylo soudem konstatováno splnění oddlužení žalobce a mimo jiné byl žalobce osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny.

14. Dne 14. 10. 2019 vydala žalovaná předmětné exekuční příkazy přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatelů platebních služeb, proti kterým se žalobce bránil návrhem na zastavení exekuce. 15. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla návrh na zastavení exekucí. V odůvodnění odkázala na zásadu přiměřenosti při zpeněžení majetku sloužícímu k zajištění pohledávky a ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3271/13 bod 12 konstatovala, že právě pro nepřiměřenost nežádala zpeněžení majetku žalobce, kterým byla pohledávka žalované zajištěna. Splněním oddlužení žalobce nebyl osvobozen od pohledávek, na které žalovaná vydala exekuční příkazy a dle § 414 odst. 4 insolvenčního zákona ani nezaniklo zajištění předmětných pohledávek, a tyto exekuce jsou dle žalované vedeny po právu.

16. Předmětem sporu je posouzení otázky, zda žalovaná mohla vydat exekuční příkazy na pohledávky, které byly vůči žalobci uplatněny v insolvenčním řízení jako zajištěné pohledávky. 17. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2019, č. j. KSCB 27 INS 232/2013-B-49 vzal soud na vědomí splnění oddlužení žalobce a výrokem IV. osvobodil žalobce od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona. Podle § 414 odst. 4 insolvenčního zákona při osvobození dlužníka podle odstavce 1 zůstává zajištěnému věřiteli, jestliže nedošlo ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení tohoto majetku. 18. Z citovaného ustanovení plyne, že u pohledávek zajištěných věřitelů trvá zajištění na majetku, který slouží k zajištění pohledávek takových věřitelů, i po skončení oddlužení. Věřitelé se zajištěnou pohledávkou se tedy mohou domáhat uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění i po skončení insolvenčního řízení. Krajský soud má za to, že jiným způsobem není možné domáhat se uspokojení zajištěných pohledávek. Zákon připouští pouze jedinou možnost uspokojení zajištěných pohledávek i po skončení insolvenčního řízení, kterou je právě a jen zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky, když § 414 odst. 4 insolvenčního zákona výslovně stanoví, že osvobozením dlužníka zůstává zajištěnému věřiteli zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení majetku sloužícího k zajištění pohledávky. Ke shodným závěrům dospěl i Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. INS 997/2018, když konstatoval, že: „V souzené věci není sporu o tom, že odvolatel o zpeněžení předmětu zajištění vskutku včas požádal a že k tomuto zpeněžení nedošlo. Při vědomí toho, co plyne i z textu čtvrtého odstavce § 414 IZ, totiž že právo domáhat se v mimoinsolvenčních poměrech uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení zajištěného majetku zůstává zachováno jen tomu věřiteli, který o jeho zpeněžení v insolvenčním řízení nepožádal, má odvolací soud za to, že správce byl povinen tomuto požadavku zajištěného věřitele (odvolatele) vyhovět.”

19. Krajský soud dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na rozhodnutí týkající se problematiky zpeněžení předmětu majetku sloužícího k zajištění zajištěné pohledávky ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 3271/13: „Aplikací příslušných ustanovení insolvenčního zákona dochází k tomu, že pohledávka stěžovatelky bude uspokojena ve výši pouze cca 21 % a zbytek, v případě splnění podmínek § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, zanikne. Na tom nic nemění ani § 414 odst. 4 insolvenčního zákona, dle kterého zůstává zajištěnému věřiteli právo domáhat se uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení majetku sloužícího k zajištění, pokud k němu nedošlo dříve, i po skončení oddlužení dlužníka a rozhodnutí o jeho osvobození od dalšího placení zbytku pohledávek zahrnutých v oddlužení. Fakticky si tak stěžovatelka může zvolit okamžik zpeněžení předmětu zajištění. Pohledávka zajištěného věřitele však v každém případě může být uspokojena pouze z výtěžku zpeněžení, tedy v případě stěžovatelky, dle jejího podání, ve výši zmíněných cca 21 %. Dopad na majetek stěžovatelky se tedy v důsledku § 414 odst. 4 insolvenčního zákona nijak zásadně nelepší, neboť nelze očekávat nějaký zásadní růst ceny zastavených nemovitostí.“ (zvýrazněno krajským soudem).

20. Jinými slovy v situaci, kdy v rámci oddlužení nedošlo ke zpeněžení majetku sloužícího k zajištění a zajištěnému věřiteli, tedy žalované, zůstalo zachováno právo domáhat se uspokojení pohledávky ze zpeněžení zajištěné nemovitosti ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví žalobce i po skončení insolvenčního řízení, žalovaná není oprávněna domáhat se zajištění jinou formou, než je zpeněžení předmětu zajištění.

21. Vydání exekučních příkazů přikázáním pohledávky z účtů žalobce u poskytovatele platebních služeb bylo v rozporu s ustanovením § 414 odst. 4 insolvenčního zákona, neboť zákon žalované nepřiznává právo domáhat se uspokojení jejich zajištěných pohledávek jiným způsobem, než z výtěžku zpeněžení majetku sloužícího k zajištění jeho pohledávek. Nutno konstatovat, že zrušením exekučních příkazů a zastavením exekuce nedochází k poškození žalované jako zajištěného věřitele, neboť jí zůstává zachováno právo uspokojit svou pohledávku zákonným způsobem a domáhat se uspokojení z výtěžku zpeněžení majetku sloužícímu k zajištění jejich pohledávek.

22. K uvedenému lze odkázat na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2017, č. j. 3 VSPH 207/2017-B-28, v němž se konstatuje, že „koncepce oddlužení je vybudována na tom, že podáním návrhu na povolení oddlužení dává dlužník najevo, že souhlasí s oddlužením jedním ze dvou zákonem stanovených způsobů, o čemž rozhodují věřitelé (§ 402 odst. 3 IZ) a, nepřijmou-li takové rozhodnutí, pak insolvenční soud (§ 402 odst. 5 a § 406 odst. 1 IZ). (…) Volba jednoho ze způsobů oddlužení je zcela v rukou nezajištěných věřitelů, zajištění věřitelé, kteří mají v rámci schváleného oddlužení (lhostejno zda splátkovým kalendářem nebo zpeněžením majetkové podstaty) právo uspokojovat své pohledávky jen ze zajištěného majetku (§ 398 odst. 3, § 408 odst. 3 a § 409 odst. 3 IZ), nemohou způsob oddlužení nijak ovlivnit (§ 402 odst. 1 IZ). (…) Zvolený způsob oddlužení však nikterak nemění postavení zajištěného věřitele a jeho možnost uspokojit pohledávku přihlášenou a zjištěnou jako zajištěnou jen z majetku sloužícího k zajištění takové pohledávky (l tomu srov. § 408 odst. 3 IZ).“

23. Vzhledem k výše uvedeným nedostatkům krajský soud napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. 24. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná, která neměla v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta.

25. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. K této částce se připočítává částka 3 000 Kč vynaložená na soudní poplatek. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 9 800 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické

vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových

stránkách: www.nssoud.cz.

České Budějovice 11. května 2020

Mgr. Helena Nutilová v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru