Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

57 A 36/2019 - 40Rozsudek KSCB ze dne 20.04.2020

Prejudikatura

9 Azs 288/2016 - 30

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Azs 122/2020

přidejte vlastní popisek

57 A 36/2019 - 40

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Bc. et Bc. Petra Jiříka ve věci

žalobce: nezl. H. D. P.

státní příslušnost:
místem pobytu
zastoupeného Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem
sídlem Jugoslávská 2, Karlovy Vary

proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců
sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2019, č. j. MV – 132978 – 7/SO – 2019,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 13. 11. 2019 doručena žaloba, kterou se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 30. 10. 2019, č. j. MV-132978–7/SO-2019 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 7. 8. 2019, č. j. OAM-1749-30/ZR-2018 (dále jen „rozhodnutí I. stupně“) tak, že se podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) odvolání zamítá a rozhodnutí I. stupně se potvrzuje. Tímto prvostupňovým rozhodnutím byla podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) žalobci zrušena platnost povolení k trvalému pobytu a podle § 77 odst. 3 téhož zákona mu byla k vycestování z území stanovena lhůta 60 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí. Součástí žaloby byl též návrh na přiznání odkladného účinku žalobě.

2. Žalobce v žalobě předně namítal, že napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí jsou v rozporu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí stanovené v § 68 odst. 3 správního řádu, rovněž namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu, tedy porušení § 3 správního řádu, a v neposlední řadě nesplnění požadavků kladených na podklady pro vydání rozhodnutí zakotvených v § 50 odst. 3 správního řádu. Žalobce uvedl, že správní spis neobsahuje dostatek podkladů, aby bylo možné rozhodnout v souladu se zásadou materiální pravdy o naplnění důvodů pro zrušení povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Žalobce dále zpochybňoval zákonnost důkazů, které jsou součástí správního spisu a o něž se správní orgány opíraly při svém rozhodování. Zejména žalobce namítal, že k pořízení fotokopie svého cestovního dokladu neposkytl ani on ani jeho zákonný zástupce souhlas.

3. Další žalobní bod směřoval proti neprovedení výslechu jeho otce, který žalobce považoval v projednávané věci za nezbytný, aby mohla být řádně posouzena přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života nezletilého žalobce a aby celá věc mohla být rozhodnuta v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Žalobce nesouhlasil s tím, že by vyjádření jeho otce z roku 2017 bylo dostačujícím podkladem pro rozhodnutí ve věci. Nadto uvedl, že pouhé vyjádření je dle jeho názoru kvalitativně slabší důkazní prostředek oproti svědeckému výslechu. V neprovedení výslechu otce žalobce spatřoval také porušení zásady legitimního očekávání dle § 2 odst. 4 správního řádu.

4. Žalobce dále na podporu svých tvrzení ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu uvedl, že správní orgány měly provést důkaz znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie, jenž by vyhodnotil, zda je napadené rozhodnutí v souladu se zájmy dítěte. Žalobce brojil proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu a namítal, že správní orgány pro své závěry formulované v napadených rozhodnutích neměly dostatečné důkazy. K žalovaným tvrzené možnosti podání žádosti na Zastupitelském úřadu ČR v Hanoji žalobce uvedl, že takový závěr je v rozporu s aktuálním stavem (viz usnesení RS NSS sp. zn. 10 Azs 153/2016). Další pochybení spatřoval žalobce v nedostatečném vypořádání správních orgánů s vyjádřením žalobce k podkladům pro vydání rozhodnutí, a tím porušení § 36 odst. 3 správního řádu.

5. Žalobce uvedl, že má na území České republiky stabilní rodinné zázemí, neboť zde žije společně se svým otcem a bratrem. Žalobce navštěvuje základní školu a je ve své třídě plně integrován, z toho důvodu spatřuje v napadeném rozhodnutí rozpor s jeho zájmy a významný dopad do rodinného a sociálního zázemí a do řádného plnění povinné školní docházky. V uvedených následcích shledal žalobce nepřiměřenou újmu. Žalobce zdůraznil, že se nedopustil žádného závadového ani protiprávního jednání a opakovaně uváděl, že výkonem napadeného rozhodnutí dojde k zpřetrhání jeho rodinných vazeb s otcem a bratrem a také sociálních vazeb vytvořených ve škole. Žalovaný dle žalobce bagatelizoval tvrzení, že matka žalobce plánuje požádat o sloučení rodiny a přestěhovat se na území ČR. Žalobce závěrem brojil proti systému podání žádosti o pobytové oprávnění na zastupitelském úřadu, což označil za fakticky nemožné.

6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný uvedl, že napadené rozhodnutí je přezkoumatelné a splňuje všechny požadavky na něj zákonem kladené. Žalobní námitky dle žalovaného neobsahují novou argumentaci, a proto v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

7. Žalobce zdůraznil tvrzenou nepřiměřenost napadeného rozhodnutí ve spojení s prvostupňovým rozhodnutím, nedostatečnou individualizaci a přepjatý formalismus při uplatňování cizineckého práva. Žalobce uvedl, že v důsledku napadeného rozhodnutí fakticky ztrácí reálnou možnost se v budoucnu vrátit do České republiky, ke které má pevné pouto. Žalobce podotkl obsolentnost § 66 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, které by jinak mělo zmírňovat tvrdost dopadu rozhodnutí, jímž bylo cizinci z méně závažných důvodů zrušeno povolení k trvalému pobytu.

8. Z obsahu správního spisu vyplynuly pro soud následující rozhodné skutečnosti: Do správního spisu byla založena fotokopie cestovního dokladu žalobce, potvrzení o plnění povinné školní docházky ode dne 23. 10. 2017 vydané Základní školou Strážný, souhlas matky žalobce s jeho pobytem a studiem na území ČR. Dne 22. 10. 2018 správní orgán oznámil zahájení správního řízení ve věci řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců a rovněž jej vyzval k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Žalobce se seznámil s obsahem správního spisu, o čemž byl vydán protokol. Vyjádřil se k podkladům pro vydání rozhodnutí a měl za to, že obsah správního spisu není dostačující pro vydání rozhodnutí.

9. Dne 13. 12. 2018 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, jímž žalobci zrušil povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě odvolání. Žalovaný o podaném odvolání rozhodl dne 25. 2. 2019 tak, že se rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 13. 12. 2018 zrušuje podle § 90 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav tak, aby o něm nevyvstávaly důvodné pochybnosti.

10. Následně byla do správního spisu založena žádost žalobce o udělení dlouhodobého víza ze dne 7. 3. 2016 a ze dne 28. 8. 2017. Dne 18. 6. 2019 byl žalobce vyzván k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, čehož žalobce využil dne 2. 7. 2019 a dne 5. 8. 2019 se k nim písemně vyjádřil, přičemž setrval na svém předchozím tvrzení o neúplnosti podkladů. Dne 7. 8. 2018 bylo vydáno rozhodnutí, kterým byla zrušena platnost trvalého pobytu a stanovena lhůta k vycestování s tím, že žalobce nepobýval na území ČR více než 6 let a 9 měsíců, čímž byl naplněn důvod pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců.

11. Dne 26. 8. 2019 obdržel správní orgán I. stupně včasné odvolání žalobce, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím tak, že jej zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

13. Žaloba není důvodná.

14. Žalobce opakovaně namítal, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné, že nebyl zjištěn skutkový stav tak, aby o něm nevyvstávaly důvodné pochybnosti a rozhodnutí nebylo opřeno o dostatek podkladů, a proto odporuje § 68 odst. 3 správního řádu, § 3 správního řádu a § 50 odst. 3 správního řádu. K tomu zdejší soud úvodem sděluje, že se s tímto závěrem žalobce neztotožňuje, neboť má za to, že skutkový stav věci byl správními orgány zjištěn dostatečně určitě a nevyvstávají o něm žádné důvodné pochybnosti. Žalobce nekonkretizoval, v čem přesně spatřuje onu nedostatečnost odůvodnění. Samozřejmě, že napadené rozhodnutí musí být v souladu s výše uvedenými ustanoveními, nicméně tvrzený rozpor mezi těmito ustanoveními a napadeným rozhodnutím nebyl soudem shledán a žalobce nespecifikoval jejich nedodržení.

15. Podle § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

16. Podle § 50 odst. 3 správního řádu je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.

17. Podle § 68 odst. 3 správního řádu se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. V případě, že podkladem rozhodnutí jsou písemnosti a záznamy, které jsou za podmínek v § 17 odst. 3 uchovávány odděleně mimo spis, v odůvodnění rozhodnutí se na tyto podklady odkáže takovým způsobem, aby nebyl zmařen účel jejich utajení; není-li to možné, uvedou se v odůvodnění rozhodnutí pouze v obecné rovině skutečnosti, které z těchto podkladů vyplývají.

18. V napadeném i prvostupňovém rozhodnutí bylo shodně uvedeno, že ke zrušení platnosti k trvalému pobytu došlo z důvodu naplnění § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území nepřetržitě po dobu delší než 6 let. Nepřetržitou nepřítomnost žalobce vyvodily správní orgány z podkladů, které nashromáždily a měly je tak k dispozici na detailní prostudování. Ústředním důkazem v tomto řízení byl cestovní doklad žalobce, jehož fotokopii měl správní orgán I. stupně k dispozici a z něhož vyplynulo, že žalobce opustil Českou republiku dne 11. 1. 2011 a do své vlasti přicestoval dne 12. 1. 2011. Tato skutečnost vyplynula z cestovního dokladu č. N1244342, do něhož nebyly zaznamenány žádné další štítky o pohybu žalobce mimo zmiňovanou cestu žalobce z ČR do Vietnamu, k štítkům, které se poznamenávají do cestovních dokladů, se zdejší soud bude blíže zabývat v další části tohoto rozsudku. Do cestovního dokladu bylo žalobci také vlepeno potvrzení o povolení k trvalému pobytu, přičemž platnost tohoto potvrzení vypršela dne 7. 10. 2013. O nový průkaz o povolení k pobytu požádal až dne 18. 10. 2017.

19. Krajský soud má za to, že důkaz fotokopií cestovního pasu, z níž je jednoznačné odcestování žalobce z ČR do Vietnamu a rovněž z ní lze vyvodit, že žádná další cesta žalobce z Vietnamu, která by přerušila nepřetržitý pobyt žalobce ve své domovině, se neuskutečnila, a proto o nepřetržitosti pobytu žalobce v jeho domovině nelze mít pochyb. Žalobce dne 7. 3. 2016 požádal o udělení dlouhodobého víza, nicméně jej nevyužil a po dobu jeho platnosti do České republiky nepřicestoval. Žalobce požádal opět o dlouhodobé vízum, které mu bylo dne 31. 8. 2017 uděleno, a na jeho základě již přicestoval v průběhu měsíce září roku 2017 na území ČR. Ani sám žalobce nerozporoval skutečnost, že pobýval nepřetržitě po dobu delší jak šest let ve své domovině, a proto tuto skutečnost lze považovat za jistou.

20. Žalobce namítal, že k provedení fotokopií jeho cestovního dokladu nebyl dán souhlas, a proto takový doklad nelze užít jako důkaz. Nicméně pro pořízení kopie cestovního dokladu není vyžadován souhlas cizince a dochází k němu za účelem zjištění úplného skutkového stavu ve věci. K oprávněnosti pořizování kopií cestovního dokladu se již opakovaně vyjadřoval Nejvyšší správní soud, byť NSS reagoval na námitky cizinců ohledně neoprávněnosti pořizování kopií cestovního dokladu z důvodu neoprávněného shromažďování osobních údajů, má zdejší soud za to, že k prokázání zákonnosti pořizování kopií cestovních dokladů je toto dostačující, neboť pokud by jím docházelo k porušování jakýchkoli veřejných subjektivních práv cizinců jistě by to Nejvyšší správní soud ve svém závěru zohlednil. (srovnej rozsudek NSS ze dne 20. 7. 2017, č. j. 1 Azs 139/2017 – 30, rozsudek ze dne 8. 2. 2018, č. j. 10 Azs 205/2016 – 47, rozsudek ze dne 21. 12. 2017, č. j. 8 Azs 261/2016 – 51 a jiné).

21. Krajský soud dále uvádí, že cestovní doklad je veřejnou listinou, což plyne přímo ze zákona o pobytu cizinců, konkrétně z § 108 odst. 1 a § 109 odst. 3. Skutečnost, že cestovní doklad je veřejnou listinou, a to veřejnou listinou ve smyslu § 53 odst. 3 správního řádu znamená, že listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány nebo orgány územních samosprávných celků v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními zákony prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, potvrzují i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. K tomu dále zdejší soud uvádí, že podle čl. 10 odst. 1 nařízení ES č. 562/2006 ze dne 15. 3. 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících příhraniční pobyt osob (Schenghenský hraniční kodex): „cestovní doklady státních příslušníků třetích zemí se při vstupu a výstupu systematicky opatřují otiskem razítka“. Právě vstupní či výstupní razítko, neboli štítek, má tedy charakter potvrzení, jehož pravdivost se, vzhledem k tomu, že je otištěno v cestovním pasu jakožto veřejné listině, presumuje.

22. Na tomto místě zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu, na který ostatně odkazoval také žalovaný v napadeném rozhodnutí ze dne 24. 10. 2017, č. j. 8 Azs 117/2017 – 47: „K dostatečnému prokázání podmínek pro zrušení platnosti trvalého pobytu stěžovatelky odkazuje Nejvyšší správní soud na svou ustálenou judikaturu. Nejvyšší správní soud v řadě svých rozhodnutí dospěl k závěru, že samotný cestovní doklad opatřený razítky slouží k prokázání naplnění podmínek pro zrušení trvalého pobytu dle ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců (srov. např. rozsudek ze dne 20. 7. 2017, čj. 1 Azs 139/2017-30). Povinnosti opatřovat cestovní doklady státních příslušníků třetích zemí při přechodu hranic Schengenského prostoru otiskem razítka vyplývá z platného a účinného nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 562/2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících příhraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex). Čl. 11 odst. 1 citovaného kodexu pak stanoví vyvratitelnou domněnku, podle které „[n]ení-li cestovní doklad státního příslušníka třetí země opatřen otiskem vstupního razítka, mohou se příslušné vnitrostátní orgány domnívat, že držitel nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky délky pobytu použitelné v dotyčném členském státě.“ Tuto domněnku má dotčená osoba možnost vyvrátit předložením věrohodných důkazů (jízdenky, letenky apod.) dokládajících, že podmínky stanovené pro maximální délku pobytu mimo území států Evropské unie dodržela. Stěžovatelka však žádné takové důkazy nenavrhovala. V projednávané věci nadto správní orgán prvního stupně nevycházel (jak je již výše uvedeno) pouze z údajů uvedených v cestovním dokladu stěžovatelky. Správní orgány proto zjistily skutečný stav v rozsahu požadovaném § 3 a § 50 odst. 3 spr. ř. Nejvyšší správní soud má proto za prokázané, že podmínky pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu stěžovatelky dle ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců byly naplněny.“ V projednávané věci se správní orgány neopíraly pouze o údaje vyplývající z cestovních dokladů, ale i z dalších důkazů, čili správní orgány měly pro své závěry dostatečné množství pokladů.

23. K zavádějící námitce, že pouze na základě písemnosti označené jako „Důvod vypustili Českou republiku po delší doby“, kterou sepsal otec žalobce, byla vyvozena doba nepřítomnosti žalobce na území ČR, krajský soud dodává, že je naprosto lichá. Tato písemnost sepsaná a podepsaná otcem žalobce není jediným podkladem, na základě kterého správní orgány dovozovaly dobu, po kterou se žalobce nenacházel na území České republiky. Jak bylo již uvedeno výše, dlouhodobá nepřítomnost žalobce na území ČR byla zřejmá i z dalších podkladů. Jedním z důkazů byl nejen cestovní doklad žalobce, z něhož je zjevné, že k vycestování z domoviny nedošlo, ale dále tento závěr podporovalo také potvrzení základní školy ve Vietnamu, kterou žalobce navštěvoval v letech 2015 – 2016 a 2016 – 2017.

24. Dalším žalobním bodem bylo brojeno proti neprovedení výslechu otce žalobce, což žalobce považoval za zcela zásadní pochybení. Podle žalobce tímto výslechem mohlo být prokázáno, zda zrušení povolení k trvalému pobytu bylo nepřiměřeným dopadem do soukromého a rodinného života žalobce a bylo v rozporu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Podle názoru žalobce by byl výslech otce žalobce silnějším důkazním prostředkem, oproti pouhému vyjádření otce žalobce z roku 2017. K této argumentaci žalobce zdejší soud uvádí, že výslech otce žalobce by nepřinesl žádné nové informace, skutečnosti ani důkazy oproti jeho vyjádření v písemnosti z roku 2017. Z výslechu otce žalobce nemohly být zjištěny žádné nové skutečnosti týkající se nepřetržité nepřítomnosti žalobce v České republice, neboť nepřetržitý pobyt žalobce v domovině po dobu delší než 6 let byl zcela jednoznačně prokázán a opírá se o jednoznačné důkazy. Nezbytnost provedení výslechu otce pro naplnění zásady materiální pravdy a zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností nebyla soudem shledána, nadále zdejší soud zastává názor, že pro zjištění skutkového stavu nebyl výslech otce žalobce nijak významný, neboť nezbytná fakta o nepřetržitém pobytu mimo území byla prokázána.

25. Potřeba výslechu otce žalobce pro posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce nebyla dle názoru soudu rovněž nezbytně nutná, správní orgány jsou schopny vyhodnotit nastalou situaci a podle toho posoudit míru zásahu do života cizince. Otec žalobce se k situaci vyjádřil v písemnosti z roku 2017 a obsah této písemnosti shledává soud nadále aktuálním. Záměry rodiny byly sděleny nejen v písemnosti otce z roku 2017, ale také v souhlasu matky žalobce předloženého správním orgánům, zároveň byl žalobci dán prostor k vyjádření se k nastalé situaci. Veškeré výroky otce žalobce v jeho vyjádření z roku 2017 jsou platné nadále, jejich neaktuálnost, jak tvrdil žalobce, zdejší soud neshledal, neboť jediným rozdílem může být to, že plány do budoucnosti se staly realitou. Krajský soud má za to, že správní orgány pro zhodnocení otázky přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života nepotřebovaly provádět výslech otce žalobce, neboť veškeré předpokládané konsekvence plynoucí ze zrušení povolení k trvalému pobytu byly schopny vyhodnotit na základě skutečností a podkladů, které měly k dispozici.

26. K porušení zásady legitimního očekávání zakotvené v § 2 odst. 4 správního řádu podle žalobce došlo tím, že nebyl proveden výslech jeho otce. Žalobce neuvedl, z čeho dovozuje, že v obdobných případech dochází k provádění výslechu rodiče nezletilého cizince tehdy, má-li správní orgán již k dispozici jeho vyjádření, v němž se takřka s jistotou nemohly změnit závěry formulované ohledně zásahu do soukromého a rodinného života nezletilce a jeho rodiny. Krajský soud tak označuje námitku porušení § 2 odst. 4 správního řádu jako nedůvodnou.

27. Krajský soud má za to, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí dostatečně podrobně vypořádal s přiměřeností zásahu do rodinného a soukromého života žalobce. Rovněž správní orgán I. stupně nerezignoval na řádné vypořádání přiměřenosti zásahu do života žalobce zrušením povolení k trvalému pobytu na území. Co se týče obsahu hodnocení správních orgánů ohledně přiměřenosti zásahu do života žalobce, krajský soud má za to, že je zcela správné. Žalobce pobýval nepřetržitě po dobu delší 6 let mimo území České republiky, konkrétně ve své domovině, vzhledem k tomu, že se žalobce narodil v roce 2006 v České republice a již v roce 2011 odcestoval do své domoviny, tak je nepochybné, že během svých prvních pěti let života jistě výrazně nepřilnul k České republice, k hodnotám této země ani nelze hovořit o vytvoření hlubokých přátelských vazeb a vytvoření sociálního zázemí. Následně po dobu delší 6 let pobýval ve své domovině, čili po dobu delší než byl jeho původní pobyt na území ČR a také již ve věku, v němž je schopen více vnímat život kolem sebe a navazovat již vazby ve svém okolí. Ve své domovině nastoupil žalobce také na základní školu, kde absolvoval dva školní roky. Následně žalobce přicestoval zpět do ČR, ačkoliv měl jistě již vytvořené rodinné zázemí se svou matkou v domovině a také přátelské vazby se svými spolužáky. Opětovný pobyt žalobce na území od září roku 2017 zcela jistě nelze považovat za návrat zpět na území, kde má vytvořené své rodinné a sociální zázemí.

28. Žalobce po návratu na území ČR nastoupil na základní školu, nicméně nelze z toho dovozovat, že přestěhováním žalobce zpět do ČR, poté co již navštěvoval základní školu ve své domovině, došlo k jeho okamžitému začlenění, nalezení přátel, přijetí hodnot České republiky a vytvoření si blízkých a hlubokých vztahů, ať už k samotné zemi, jejím hodnotám či spoluobčanům. Žalobce, ačkoliv žije společně se svým otcem a bratrem, zde nemá nadále kompletní rodinné zázemí, neboť jeho matka žije stále v jejich domovině. Z podkladů předložených žalobcem plyne, že se jeho matka hodlá také přesídlit na území České republiky, nyní tomu tak není, proto soud ani správní orgány nemohou při posuzování věci přikládat význam pouhým ničím nepodloženým tvrzením. S ohledem na vše shora zmiňované krajský soud uzavírá, že žalobce má v domovině nadále rodinné zázemí, konkrétně svou matku. Nadto s bratrem žalobce je rovněž vedeno řízení o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu na území podle § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, čili aniž by soud předjímal, jak bude ve věci jeho bratra rozhodnuto, je možné, že jeho rodinné zázemí by na území ČR netvořil ani bratr žalobce, ale pouze jeho otec. S ohledem na dobu pobytu ve své domovině v porovnání s dobou pobytu na území ČR a věkem žalobce, v němž žalobce na území pobýval, krajský soud ve shodě se správními orgány konstatuje, že integrace žalobce do vietnamské společnosti bude jistě silnější oproti integraci do české společnosti, kterou v podstatě žalobce mohl začít rozvíjet teprve od roku 2017, kdy se do České republiky vrátil.

29. V žalobě bylo zdůrazňováno, aby došlo k zohlednění nejvlastnějších zájmů žalobce, krajský soud se v tomto ohledu opět ztotožnil se závěry správních orgánů a konstatuje, že lze vést polemiku nad tím, zda bylo v nejvlastnějším zájmu žalobce jej vytrhnout z života ve své zemi původu, kde žil s matkou a bratrem, plnil zde povinnou školní docházku, začlenil se do dětského kolektivu, s vysokou pravděpodobností měl v domovině nejen svou matku a bratra ale i další členy rodiny, a jistě zde muselo dojít k jeho plné integraci do vietnamské společnosti. V porovnání s tímto krokem, zdejší soud rozhodně neshledal porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2019, č. j. 10 Azs 310/2019-32: „Dále je nutno upozornit na čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, dle něhož by při jakékoli činnosti orgánů veřejné moci, která se týká dětí, měl primárním hlediskem být nejlepší zájem dítěte. Tuto zásadu převzal do judikatury k čl. 8 Úmluvy Evropský soud pro lidská práva (např. rozsudek velkého senátu ze dne 6. 7. 2010, Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, stížnost č. 41615/07, § 135). Zásada nejlepšího zájmu dítěte jistě neznamená, že je třeba přijmout všechny děti, kterým by se lépe žilo ve smluvním státě Úmluvy. Rozpor s čl. 8 Úmluvy nastane především za situace, kdy odůvodnění vnitrostátních rozhodnutí neobsahují dostatečně individuální posouzení protichůdných zájmů včetně nejlepšího zájmu dítěte tak, aby mezi nimi bylo možné dosáhnout spravedlivé rovnováhy (viz např. rozsudek ESLP ze dne 8. 11. 2016, El Ghatet proti Švýcarsku, stížnost č. 56971/10, zejména §§ 46-47 a prejudikatura tam citovaná).“ (pozn. podtrženo soudem) S ohledem na citovaný úryvek rozsudku NSS krajský soud uvádí, že správní orgány se podrobně zabývaly specifickou rodinnou situací žalobce, přihlédly k nastalé situaci a všem okolnostem daného případu, což explicitně zdůvodňovaly v napadeném a prvostupňovém rozhodnutí. Krajský soud nepopírá, že napadené rozhodnutí způsobí značné změny v životě žalobce a jeho rodiny, nicméně tyto následky lze označit za adekvátní tomu, z jakého důvodu byla platnost povolení k trvalému pobytu žalobce zrušena. Krajský soud ani správní orgány nebagatelizovaly tvrzení, že matka žalobce hodlá požádat o sloučení rodiny, nicméně takové tvrzení nic nemění na prokázaných skutečnostech celého případu. Nadto žalobce přicestoval do České republiky v roce 2017, nicméně doposud nebyl žalobcem předložen důkaz, že matka žalobce již skutečně podala žádost o sloučení rodiny či se o to již aktivně pokoušela, čili takové sdělení žalobce nemá pro projednávanou věc žádnou vypovídající hodnotu.

30. Žalobce rovněž namítal, že zrušení jeho pobytového oprávnění pro něj představuje nepřiměřenou újmu, přičemž jediným důvodem zrušení byla pouze tvrzená nepřítomnost žalobce na území, nikoli žádné závadové či protiprávní jednání. K tomu zdejší soud uvádí, že se nejedná pouze o tvrzenou nepřítomnost žalobce na území, nýbrž prokázanou dlouhodobou nepřítomnost žalobce na území. Zároveň zdejší soud zdůrazňuje, že důvodem pro zrušení pobytového oprávnění není pouze závadové či protiprávní jednání cizince, jak se mylně domnívá žalobce, ale rovněž nepřetržitá nepřítomnost cizince na území, a to v délce alespoň šesti let. Takový důvod zrušení platnosti pobytového oprávnění je zakotven v § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, nejedná se tudíž o žádnou zvůli správních orgánů, nýbrž zákonný důvod, od něhož nelze odhlédnout.

31. Žalobce v žalobě uvedl, že pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností bylo nutné provést důkaz znaleckým posudkem v oboru dětské psychologie, z něhož by teprve jednoznačně vyplynulo, co je v nejvlastnějším zájmu žalobce. K tomu zdejší soud konstatuje, že pro zjištění skutkového stavu, o němž nevyvstávají žádné pochybnosti, rozhodně není zapotřebí zpracovávat posudek v oboru dětské psychologie, takový nestandardní přístup shledává soud nadbytečným. Nadto opětovně upozorňuje, že nelze ztotožňovat nejvlastnější zájem dítěte a skutečnost, že by se dítěti mohlo žíti lépe na území ČR, jak bylo citováno v odstavci 29 tohoto rozsudku. Krajský soud je toho názoru, že zpracování posudku na žalobce, aby byl zjištěn jeho nejvlastnější zájem, je nadbytečné a neprokazující nejvlastnější zájem nezletilého žalobce ve smyslu aplikovaných právních předpisů.

32. Krajský soud se neztotožnil s námitkou žalobce ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a prvostupňového rozhodnutí. Krajský soud má za to, že obě rozhodnutí byla řádně zdůvodněna a přezkoumatelným způsobem byly prezentovány všechny závěry správních orgánů. Skutečnost, že je žalobce integrován do vietnamské společnosti lze opřít o fakt, že tam trávil se svou matkou a bratrem více jak 6 let a navštěvoval základní školu. Krajský soud tím nezpochybňuje, že k jisté integraci došlo i na území ČR a i zde plní povinnou školní docházku, nicméně ve věku, kdy již mohl navazovat kontakty s přáteli a integrovat se skutečně do společnosti, pobýval v převážné většině ve Vietnamu. Krajský soud nesouhlasil ani se závěry žalobce ohledně nepřezkoumatelnosti zmínky žalovaného o možnosti podání žádosti o povolení k trvalému pobytu, neboť žalobci teoreticky skutečně nic nebrání v usilování o podání nové žádosti. Skutečnost, že žalovaný pouze obecně odkázal na judikaturu NSS v souvislosti s možností podání žádosti na Zastupitelském úřadu v Hanoji, aniž by konkretizoval některé rozsudky, nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí, jak se domnívá žalobce. Napadené rozhodnutí jako celek poskytuje jednoznačné, ucelené a přezkoumatelné zhodnocení projednávaného případu.

33. Krajský soud podotýká, že postup podle § 66 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který umožňuje vydání povolení k trvalému pobytu na žádost cizince, kterému předchozí povolení k trvalému pobytu na území bylo zrušeno z důvodu podle § 77 odst. 1 písm. c) nebo d), pokud od nabytí právní moci rozhodnutí neuplynula doba 3 let, nebyl postupem správních orgánů vyloučen. Krajský soud upozorňuje, že pro vydání rozhodnutí byly splněny veškeré zákonné podmínky, byl v plném rozsahu naplněn důvod, pro který má dojít ke zrušení povolení k trvalému pobytu, zároveň byla posouzena přiměřenost následků takového rozhodnutí do života žalobce, a vzhledem k tomu, že celý postup správních orgánů a jejich rozhodnutí byly v souladu se zákonem, není na tomto místě prostor k dalším úvahám a možnostem rozhodnutí. Soudy ani správní orgány nemohou při svém rozhodování postupovat v rozporu se zákony, ačkoliv došlo k naplnění důvodu pro zrušení povolení k trvalému pobytu, jej nezrušit, protože je pro žalobce nepříznivá situace na příslušném zastupitelském úřadu. Nadto podotýká, že správní orgány podrobně zkoumaly dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života. Krajský soud se nebude více zabývat námitkou žalobce týkající se situace na zastupitelském úřadu, neboť pro rozhodnutí v projednávané věci to není stěžejní.

34. Podle názoru soudu není pro hodnocení rozhodnutí jako přezkoumatelného nezbytné, aby se správní orgány, potažmo soud, vypořádávaly s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí.

35. Závěrem se zdejší soud vypořádává s námitkou porušení § 36 odst. 3 správního řádu, kterou spatřoval žalobce v tom, že dle jeho názoru se správní orgán I. stupně nevypořádal s jeho vyjádřením a takový postup v prvostupňovém řízení nebyl rozporován následně žalovaným v napadeném rozhodnutí. Krajský soud uzavírá, že ani tato námitka nebyla shledána důvodnou, správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí reagoval podrobně a komplexně na celý případ a nepomněl se vypořádat ani s výtkami žalobce formulovanými ve vyjádření k podkladům. Krajský soud tak hodnotí i tuto námitku jako zcela nedůvodnou.

36. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobci neměli v řízení úspěch, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

České Budějovice 20. dubna 2020

Mgr. Helena Nutilová v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru