Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

54 Ad 16/2019 - 39Rozsudek KSCB ze dne 16.03.2020

Prejudikatura

2 Ads 58/2003

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 Ads 26/2020

přidejte vlastní popisek

54 Ad 16/2019-39

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci

žalobce: A. Š.

bytem

proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, 150 00 Praha 5

o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 10. 2019, č. j. X,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci, obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 27. 9. 2019 doručena žaloba, jímž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 18. 10. 2019, č. j. X, kterým byly podle § 90 odst. 5 věty první zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuty námitky žalobce a potvrzena rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. I. a č. II. č. j. X ze dne 5. 8. 2019 a rozhodnutí byla potvrzena. Rozhodnutím č. I., č. j. X ze dne 5. 8. 2019 (dále jen „napadené rozhodnutí č. I.“) byla žalobci zamítnuta žádost o zvýšení částečného důchodu pro nesplnění podmínek ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o důchodovém pojištění). Rozhodnutím č. II. č. j. X ze dne 5. 8. 2019 (dále „napadené rozhodnutí č. II.“) byla zamítnuta žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu pro nesplnění podmínek stanovených v § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění.

2. Žalobce namítal, že České správě sociálního zabezpečení navrhl zjištění zaměstnání v létech 1956 až 1959, na což nereagovala. Část získal v době od 21. 4. do 17. 7. 1959 a 15. 10. 1956 do 12. 4. 1959, ta však nebyla započtena. Dále jako zaměstnavatel posoudil svůj úraz jako pracovní, kdy byla dána přímá souvislost mezi kontrolou faktur ohledně převažování zboží a jeho přepadením. Náhradu za ztrátu na výdělku si jako náklady odečetl a připsal jí jako příjem. Podle žalobce tento nárok na důchod nepropadá časem. Žalobce poukázal na to, že ve druhé kategorii odpracoval 1 746 dní, přičemž jsou uvedeny pouze 4 roky. Ve druhé kategorii není uvedena doba od 30. 3. 1978 do 30. 6. 1989. Současně poukázal na práci s infikovanými zvířaty (vedení prvotní evidence je převzetí zvířat) dle nařízení vlády č. 117/1988 a od 1. 9. 1960 do 21. 4. 1966 dle § 170 zákona č. 100/1988 Sb. zvýšení dle zákona č. 183/1994 Sb. není. Dále k rozhodnutí č. II. uvedl, že nebyla započítána doba od 24. 4. do 17. 7. 1959 a od 15. 10. 1956 do 12. 4. 1959. Zároveň není započítána ztráta na výdělku za roky 1996 – 1999. Vyslovil předpoklad, že nelze vydělat na přepadení a vypočítat nižší průměr. K § 71 zákona č. 155/1995 Sb. uvedl, že nepožaduje zvýšení předčasného důchodu, neboť to není možné, ale pouze výpočet ve správné výši. Porovnání výší důchodů podle zákona č. 100/1988 Sb. a č. 155/1995 Sb. nebylo provedeno.

3. K rozhodnutí o námitkách žalobce uvedl, že zařazení do druhé kategorie podle jeho názoru neznamená zrušení § 1 zásluhy a § 14 zákona č. 100/1988 Sb. Dle § 6 zákona č. 582/1991 Sb. opatřuje a předkládá doklady Česká správa sociálního zabezpečení. To v dané věci splněno nebylo. Česká správa sociálního zabezpečení neopatřila doklady odpovídající skutečnému stavu, neprováděla řádné kontroly (nejméně 11x) a řešila to tak, že je poškozen invalidní důchodce. To žalobce považuje za nespravedlivé.

4. Vzhledem k tomu, že žaloba neobsahovala náležitosti stanovené v ustanovení § 71 s.ř.s. krajský soud žalobce poučil o jejich obsahu a vyzval jej, aby žalobu opravil a doplnil ve lhůtě 10 dnů. Žalobce na výzvu soudu reagoval, nicméně zopakoval v podstatě shodně argumentaci uvedenou v žalobě. K pracovnímu úrazu, kterého se v žalobě dovolával, doplnil, že si byl sám sobě zaměstnavatelem. Soudu navrhl, aby rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení bylo zrušeno. Žaloba byla svým obsahem na samé hranici projednatelnosti.

II. Vyjádření žalované

5. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že má-li námitky žalobce chápat jako snahu domoci se zvýšení částečného invalidního důchodu v důsledku pracovního úrazu, pro který nemohl plně vykonávat svoji výdělečnou činnost a byl krácen na výdělku, což se následně promítlo do výše důchodu, žalovaná zrekapitulovala dosavadní průběh řízení. Vysvětlila problematiku pracovního úrazu, kdy nepřísluší zaměstnavateli rozhodovat o tom, zda-li utrpěný pracovní úraz je úrazem zaměstnance, nebo onemocnění nemocí z povolání. To mohou kvalifikovaně posoudit a uznat pouze zdravotnická zařízení. Doklad žalobce nedoložil. Požadavku žalobce, týkajícího se nezhodnocené doby pojištění, žalovaná vysvětlila, že v rozhodnutí č. I. dodatečně žalobci započítala období od 1. 9. 1955 do 31. 8. 1956 a období od 1. 11. 1957 do 7. 4. 1959 jako dobu studia, období od 1. 9. 1960 do 31. 10. 1960 jako dobu zaměstnání. Zároveň byla doba od 1. 7. 1989 do 31. 12. 1989 změněna z třetí pracovní kategorie na druhou pracovní kategorii. Rozhodnutím č. II. byla žalobci nově započtena doba od 14. 11. 1991 do 28. 11. 1995 jako doba výkonu samostatné výdělečné činnosti. Dále v roce 1995 byla doplněna vyloučená doba 332 dnů. Těmito dodatečnými zápočty dob pojištění činila celková odpracovaná doba žalobce 43 roků a 110 dnů. Tato doba byla také žalobci při přiznání starobního důchodu rozhodnutím ze dne 21. 2. 2001 zhodnocena. Důvodem nenavýšení doby pojištění je skutečnost, že žalobci byla sice dodatečně zhodnocena doba pojištění od 1. 9. 1955 do 31. 8. 1956 a od 1. 11.1957 do 7. 4. 1959 v celkovém rozsahu 889 dnů, což činí 2 roky a 159 dnů, nicméně se jedná o dobu pojištění do 18 let věku, ke které se nepřihlíží. Tuto dobu lze započítat pouze v případě, že nárok na dávku důchodového pojištění nevznikne pro nesplnění potřebné doby pojištění. To nebyl případ žalobce. Žalovaná musela při stanovení výše starobního důchodu respektovat ustanovení § 19 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, kdy musela přihlédnout k výši průměrného měsíčního výdělku žalobce, z něhož byl přiznán částečný invalidní důchod a porovnat jej s výší osobního vyměřovacího základu, z něhož byl vypočten důchod starobní. Zároveň musela respektovat i ustanovení § 71 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož výše částečného invalidního důchodu, na který vznikne nárok v době od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2005, nesmí být nižší než výše důchodu, která by náležela, kdyby důchod byl přiznán podle předpisů platných ke dni 31. 12. 1995.

6. V daném případě se prokázalo, že původní průměrný výdělek stanovený za roky 1985 – 1994 ve výši 7 566 Kč po navýšení koeficientu nárůstu (§ 17 zákona o důchodovém pojištění) činil 13 920 Kč a osobní vyměřovací základ stanovený ke dni přiznání starobního důchodu za období let 1986 – 1999 činil 12 261 Kč. Vzhledem k tomu, že průměrný měsíční výdělek, z něhož byl přiznán částečný invalidní důchod navýšený o koeficient nárůstu pro účely výpočtu výše starobního důchodu, byl vyšší a pro žalobce výhodnější, bylo potřeba vycházet z této částky. Žalovaná poukázala na skutečnost, že žalobci byl starobní důchod přiznán rozhodnutím ze dne 4. 1. 2001, kdy od té doby nevznesl žádnou námitku ani proti délce doby pojištění ani proti samotné výši tohoto důchodu. Pokud se žalobce domáhá zápočtu chybějících dob pojištění až nyní po 19 létech, je z pochopitelných důvodů zpětné dohledání jakýchkoli dokladů od již neexistujících zaměstnavatelů nesmírně obtížné. Žalovaná sdělila, že trvá na svém rozhodnutí, které odpovídá platným předpisům.

III. Obsah správních spisů

7. Ze správního spisu vyplynuly pro soud následující rozhodné skutečnosti. Žalobci byl rozhodnutím ze dne 30. 10. 1995 přiznán částečný invalidní důchod ve výši 2 510 Kč měsíčně. Rozhodnutím ze dne 4. 1. 2001 byl žalobci dne 31. 12. 2000 přiznán starobní důchod podle § 31 zákona o důchodovém pojištění ve výši 6 342 Kč. Žalobce okresní správě sociálního zabezpečení předložil dne 28. 3. 2019 výměr osobního hodnocení ze dne 16. 12. 1986, platový výměr ze dne 16. 12. 1986, návrh na změnu platového zařazení ze dne 12. 5. 1989, platový výměr ze dne 29. 4. 1983, platový výměr ze dne 23. 7. 1985, platový výměr z října 1980, výměr osobního ohodnocení ze dne 23. 7. 1985, dohodu o hmotné odpovědnosti ze dne 31. 3. 1987, dodatek k pracovní smlouvě ze dne 30. 8. 1984, osvědčení o absolvování zkoušky před smíšenou komisí zástupců Ministerstva zdravotnictví, KHES a ÚSN ZV ze dne 1. 3. 1966, lékařský nález z traumatologické ambulance, vysvědčení o závěrečné zkoušce (mistrovské), výuční list, vysvědčení za školní rok 1958/1959 a vysvědčení za školní rok 1957/1958. V souvislosti s předložením těchto dokladů žalobce požádal o přepočtení důchodů.

8. Žalobce dne 11. 6. 2019 požádal okresní správu sociálního zabezpečení o rekonstrukci evidenčního listu důchodového pojištění podle § 6 odst. 4 písm. u) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ve znění pozdějších předpisů. Zároveň požádal o zařazení do první nebo druhé pracovní kategorie. K tomu doložil ověřené kopie platového výměru z října 1980, platového výměru ze dne 29. 4. 1983, platového výměru ze dne 16. 12. 1986, platového výměru ze dne 23. 7. 1985, výměru osobního ohodnocení ze dne 23. 7. 1985, výměru osobního ohodnocení ze dne 16. 12. 1986, návrhu na změnu platového zařazení ze dne 12. 5. 1989, dodatek k pracovní smlouvě ze dne 30. 8. 1984, dohody o hmotné odpovědnosti ze dne 31. 3. 1987, osvědčení o zkoušce před smíšenou komisí zástupců Ministerstva zdravotnictví, KHES a ÚSN ZV ze dne 1. 3. 1966 a lékařský nález z traumatologické ambulance.

9. Česká správa sociálního zabezpečení vydala dne 5. 8. 2019 rozhodnutí č. I., kterým žalobci dodatečně započetla období od 1. 9. 1955 do 31. 8. 1956 a období od 1. 11. 1957 do 7. 4. 1959 jako dobu studia. Dále období od 1. 9. 1960 do 31. 10. 1960 jako dobu zaměstnání. Zároveň dobu od 1. 7. 1989 do 31. 12. 1989 změnila ze třetí pracovní kategorie na pracovní kategorii dvě.

10. Česká správa sociálního zabezpečení napadeným rozhodnutím č. II. žalobci nově započítala dobu od 14. 11. 1991 do 28. 11. 1995 jako dobu výkonu samostatné výdělečné činnosti na místo původně chybně zhodnocené doby zaměstnání a v roce 1995 doplnila vyloučenou dobu 332 dnů. U rozhodnutí č. I. a č. II. byl v příloze připojen osobní list důchodového pojištění žalobce ze dne 2. 8. 2019. V případě rozhodnutí I. a II. zamítla žádost o zvýšení částečného invalidního důchodu i starobního důchodu pro nesplnění podmínek stanovených v § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

11. Žalobce podal proti oběma rozhodnutím námitky, o kterých rozhodla žalovaná napadeným rozhodnutím, které je specifikováno pod bodem I. tohoto rozsudku.

12. Žalobce ke své žalobě připojil v příloze ve fotokopii doklad, kde je uvedeno jeho jméno a datum narození, uvedena funkce – oddělení Mostky a uveden den vstupu do zaměstnání dne 21. 4. 1959 a den výstupu ze zaměstnání 17. 7. 1959. Doklad ve fotokopii je opatřen razítkem Ministerstva zemědělství s datem 13. 8. 2019. V další fotokopii dokladu, který je taktéž opatřen shodným razítkem je zachyceno zaměstnání žalobce od 15. 10. 1956 do 12. 4. 1959 Šlechtitelský a semenářský podnik, kde je celková doba zaměstnání uvedena 2 roky 5 měsíců a 27 dnů. Výstup ze zaměstnání je označen dnem 17. 7. 1959 (18. 7. 1959). Na druhé straně tohoto dokladu jsou fotokopie výplatních pásek za měsíc IV., kde jsou uvedeny výše vyplacené mzdy.

IV. Právní názor soudu

13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s.ř.s.“).

14. Žalobce požadoval, aby soud ve věci nařídil jednání. Zdůraznil, že v jeho věci není započtena doba od 21. 4. 1959 do 17. 7. 1959 a od 15. 10. 1956 do 12. 4. 1959. Okresní správa sociálního zabezpečení v Českých Budějovicích měla již dne 22. 9. 1995 k dispozici uvedené zaměstnání v létech 1956 – 1960 a měla si tudíž opatřit doklady. Žalobce tvrdil, že prokázal porušení zákona č. 100/1988 Sb. a č. 582/1990 Sb., jakož i správního řádu. Rovněž upozornil na porušení Listiny základních práv a svobod a Ústavy, neboť státní moc lze vykonávat pouze v mezích zákona. To dovozuje ze skutečnosti, že doklady, které měla opatřit okresní správa sociálního zabezpečení, požadovala, aby předložil sám invalidní důchodce. Jako nepravdivé tvrzení označil žalobce informaci uvedenou v záznamu okresní správy sociálního zabezpečení, že si po napadení zranil levou ruku a levý bérec. K tomu žalobce předložil lékařskou zprávu ze dne 28. 11. 1994. Pachatel, který napadl žalobce, byl odsouzen za zranění ruky, kdy zranění levého bérce nebylo uznáno. Z toho důvodu dovozuje další porušení správního řádu, konkrétně v ustanovení § 50 a § 3. Byla porušena zásada materiální pravdy. Rozhodnutí správního orgánu musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Nakonec žalobce tvrdil, že u starobního důchodu se vychází ze stavu jako u invalidního důchodu. Žalobce upozornil na porušení § 71 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, neboť jedná se o jediný příjem. Procentní výměra bude podle žalobce větší, než jak bylo přiznáno, ve výši 64,5%. Žalobce setrval na návrhu, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

15. Podle ustanovení § 68 zákona, o důchodovém pojištění, se o nárocích na důchody, které vznikly před 1. 1. 1996 a o nichž nebylo do tohoto dne pravomocně rozhodnuto a o přiznání, odnětí nebo změny výše těchto důchodů za dobu před 1. 1. 1996 i když o nich již bylo pravomocně rozhodnuto, rozhodne podle předpisů platných před 1. 1. 1996.

16. Žalobci byl přiznán částečný invalidní důchod rozhodnutím ze dne 30. 10. 1995. Proto Česká správa sociálního zabezpečení vycházela z průměrného měsíčního výdělku žalobce, který byl stanoven z hrubých výdělků zjištěných za rozhodné období. Rozhodným obdobím bylo podle § 12 odst. 3 písm. a) zákona o sociálním zabezpečení období 10 let po sobě následujících kalendářních roků před rokem, ve kterém vznikl nárok na důchod. Žalobci bylo stanoveno rozhodné období v létech 1985 - 1994. Ve smyslu § 12 odst. 4 zákona o sociálním zabezpečení bylo zjištěno 5 výdělkově nejvýhodnějších kalendářních let v rozhodném období, a to porovnáním hrubých výdělků za jednotlivé celé kalendářní roky přepočtené se zřetelem k dobám, které se pro výpočet průměrného měsíčního výdělku vylučují. Nejvýhodnější roky byly určeny rok 1994, 1991, 1990, 1993 a 1989, za které žalobce dosáhl průměrného měsíčního výdělku 7 566 Kč. Tento průměrný měsíční výdělek byl upraven ve smyslu § 12 odst. 6 zákona o sociálním zabezpečení, tzv. redukcí, kdy redukovaný průměrný měsíční výdělek činil 3 824 Kč. Základní výměra částečného invalidního důchodu žalobce byla stanovena podle § 30 odst. 2 písm. c) zákona o sociálním zabezpečení ve výši 50% průměrného měsíčního výdělku. K základní výměře tohoto důchodu bylo podle § 30 odst. 3 téhož zákona připočteno od 26 roku zaměstnání za každý rok zaměstnání v třetí pracovní kategorii 1% a za každý rok zaměstnání ve druhé pracovní kategorii 1,5%. Pro toto zvýšení se hodnotí jen doba zaměstnání po dosažení věku 18 let. Z toho důvodu byla základní výměra zvýšena o 13% průměrného měsíčního výdělku za zaměstnání ve třetí pracovní kategorii a 6% zaměstnání v druhé pracovní kategorii. Výše částečného invalidního důchodu pak činila polovinu z 69% průměrného měsíčního výdělku, to je 1 320 Kč. Částečný invalidní důchod byl podle § 2 zákona č. 76/1995 Sb. v roce 1995 zvýšen o 38,6% měsíční výše důchodu na 1 830 Kč měsíčně. Podle ustanovení § 5 zákona č. 76/1995 Sb. o zvýšení důchodů v roce 1995 byl částečný invalidní důchod zvýšen o 600 Kč měsíčně. Žalobci tudíž náležel částečný invalidní důchod ve výši 2 510 Kč.

17. Žalobce v prvé řadě požadoval započítat zaměstnání v létech 1956 – 1959 – 1960. Z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že žalovaná započítala žalobci dodatečně období od 1. 9. 1955 do 31. 8. 1956 a období od 1. 11. 1957 do 7. 4. 1959 jako dobu studia. Dále období od 1. 9. 1960 do 31. 10. 1960 započítala jako dobu zaměstnání. Zároveň dobu od 1. 7. 1989 do 31. 12. 1989 změnila z třetí pracovní kategorie na druhou pracovní kategorii. Dodatečně započítané doby neměly vliv na výpočet částečného invalidního důchodu podle zákona o sociálním zabezpečení, kdy jedná se o dobu pojištění do 18 let věku, ke které se přihlíží pouze v případě, že nárok na dávku důchodového pojištění nevznikne pro nesplnění potřebné doby pojištění.

18. Žalobce odkazoval na záznam o jednání ze dne 22. 9. 1995, který vyhotovila okresní správa sociálního zabezpečení, kdy tímto záznamem byl žalobce od září roku 1995 uznán částečně invalidním podle § 37 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a to následkem pracovního úrazu ze dne 28. 11. 1994. V záznamu je pouze uvedeno, že po napadení žalobce si dne 28. 11. 1994 poranil levou ruku a levý bérec, avšak nikde není uvedeno, že by částečná invalidita vznikla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem. Žalovaný správní orgán se problematikou pracovního úrazu zabýval, kdy uvedl, že ustanovení § 30 odst. 7 zákona č. 100/1988 Sb., o zvýšení invalidního důchodu pro příčinnou souvislost invalidity s pracovním úrazem nebo jemu na roveň postavenou kvalifikovanou příčinou, bylo zákonem č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních kategoriích a dalších změnách v sociálním zabezpečení zrušeno s účinností od 1. 6. 1992. Podle ustanovení článku VII. odst. 2 tohoto ustanovení však takové zvýšení náleží, jestliže kvalifikovaná příčina nastala před uvedeným dnem bez ohledu na datum vzniku nároku na důchod. Žalovaná vysvětlila, že není oprávněna zasahovat do soukromoprávních vztahů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, kam náleží spory, týkající se nároku na odškodnění pracovních úrazů nebo nemoci z povolání. Nicméně zdůraznila, že zaměstnavateli nepřísluší rozhodovat o tom, zda-li utrpěný úraz je pracovním úrazem zaměstnance nebo nemocí z povolání, neboť k tomu jsou povolány pouze zdravotnická zařízení.

19. Ve světle citované právní úpravy tudíž neobstojí námitka žalobce, že si byl jako osoba samostatně výdělečně činná sám sobě zaměstnavatelem i zaměstnancem, a proto rozhodl, že úraz, který utrpěl dne 28. 11. 1994 a pro jehož následky byl uznán částečně invalidním, byl úrazem pracovním. Jestliže žalobce nedoložil doklad o posouzení charakteru tohoto úrazu zdravotnickým zařízením, respektive lékařem v oboru pracovního lékařství, který by rozhodl o tom, zda je úraz úrazem pracovním, pak je závěr žalované, že nebylo prokázáno, že utrpěný úraz vznikl v souvislosti s pracovním úrazem správný. Námitka vznesená žalobcem ohledně neuznání jeho pracovního úrazu je tudíž nedůvodná.

20. V rozsahu přezkumu soud poukazuje na obsah žaloby, kdy žalobce pouze stručně konstatoval, že mu nebyla v souvislosti s rozhodnutím č. I. započítána doba od 21. 4. do 17. 7. 1959 a 15. 10. 1956 do 12. 4. 1959. Navíc při jednání před krajským soudem tvrdil, že dodatečně předloženými doklady tuto dobu doložil. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že jak již bylo žalobci v žalobou napadené rozhodnutí vysvětleno, tato doba byla žalobci započítána, nicméně ve vztahu k platné právní úpravě neměl tento zápočet vliv na dobu pojištění, neboť jednalo se o dobu do dosažení věku 18 let, ke které se přihlíží pouze v případě, že nárok na dávku důchodového pojištění nevznikne pro nesplnění potřebné doby pojištění. Žalobcem vznesené námitky jsou velmi obecné a samotný nesouhlas žalobce s postupem žalované a výsledkem řízení neznamená, že bylo rozhodnutí vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu či na základě rozporu se zákonem. Ostatně konkrétní rozpor se zákonem žalobce neuvádí, jeho obecný odkaz na ustanovení a čísla zákonů, která jsou uvedena v žalobě bez souvztažnosti k závěrům vysloveným žalovanou nepostačuje. Soud pak není povolán, aby za žalobce domýšlel konstrukci, která není v žalobě uvedena a domýšlel žalobní námitky. Úkolem soudu je na základě zásady dispoziční v podobě konkrétně vznesených námitek přezkoumat žalobou napadené rozhodnutí. Po provedení přezkumu na základě obecných námitek soud neshledal závady.

21. Nutno zdůraznit, že výše uvedené informace ohledně postupu žalované, kterým došla k částce, která byla žalobci stanovena jako částečný invalidní důchod, není předmětem tohoto řízení. Předmětem tohoto řízení je posouzení, zda došlo k naplnění podmínek § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění či nikoli. Podle tohoto ustanovení, zjistí-li se, že důchod byl přiznán nebo je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, a nebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, důchod se zvýší nebo přizná, a to ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží. Důchod nebo jeho zvýšení se přitom doplatí nejvýše 5 let na zpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení; pro běh této lhůty platí § 55 odst. 2 věta druhá a třetí obdobně. Důchod nebo jeho zvýšení se však doplatí ode dne, podle něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, v případě, že důchod nebyl přiznán nebo byl vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, a nebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení. V dané věci pak nebylo zjištěno, že by částečný invalidní důchod byl přiznán v nižší částce než náležela, a proto byla žádost žalobce o zvýšení tohoto důchodu správně zamítnuta. Žalobcem doložené doklady neměly pro výpočet částečného invalidního důchodu podle zákona o sociálním zabezpečení žádný vliv.

22. Ve vztahu k žádosti žalobce o přepočet starobního důchodu žalovaná zrekapitulovala, že žádost o starobní důchod podle § 31 zákona o důchodovém pojištění žalobce uplatnil 2. 10. 2000. Rozhodnutím ze dne 4. 1. 2001 mu byl od 31. 12. 2000 přiznán starobní důchod podle § 31 zákona o důchodovém pojištění ve výši 6 342 Kč měsíčně. Po doložení dodatečné doby studia za období od 1. 9. 1955 do 31. 8. 1956, dále doby od 1. 11. 1957 do 26. 3. 1959 a další doby od 1. 9. 1960 do 31. 10. 1960 byl žalobci rozhodnutím ze dne 21. 2. 2001 přiznán od 31. 12. 2000 starobní důchod podle § 31 zákona o důchodovém pojištění ve výši 6 747 Kč měsíčně. Žalobci byl podle platné právní úpravy ve smyslu § 33 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění a dále § 16 odst. 1 téhož zákona ve znění účinném do 31. 12. 2000 stanoven osobní vyměřovací základ ve výši 13 529 Kč. Podle platné právní úpravy bylo však třeba v případě pobírání více důchodů použít nejvyšší výpočtový základ stanovený podle § 19 odst. 1 věty první a druhé zákona o důchodovém pojištění. U částečného invalidního důchodu, který byl žalobci přiznán byl stanoven vyměřovací základ ve výši 13 920 Kč (osobní vyměřovací základ ve výši 7 566 vynásoben koeficientem 1,8398), který je vyšší než nově vypočítaný osobní vyměřovací základ ze období let 1986 – 1999. Výše starobního důchodu žalobce tak byla v souladu s § 19 zákona o důchodovém pojištění vypočtena z osobního vyměřovacího základu 13 920 Kč. Ten však byl postupem podle § 16 zredukován na výši 8 586 Kč. Výše procentní výměry starobního důchodu žalobce byla stanovena za 43 celých roků pojištění ve výši 64,50% výpočtového základu na částku 5 538 Kč. Důchodový věk žalobce byl v souladu s § 32 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění 61 roků, které žalobce dosáhl dne 30. 7. 2002. Procentní výměra proto byla snížena ve vztahu k přiznání předčasného starobního důchodu o 4,2% za 576 dnů, které žalobci zbývaly do dosažení důchodového věku. Procentní výměra proto činila 60,3% a činil 5 178 Kč. Po zvýšení této procentní výměry podle § 2 Nařízení vlády č. 353/2000 Sb. došlo ke zvýšení důchodů v roce 2000 a procentní výměra žalobce činila 5 437 Kč. Celková výše starobního důchodu k 31. 12. 2000 pak činila 6 747 Kč s připočítáním základní výměry ve výši 1 310 Kč.

23. Stejně jako v případě rozhodnutí ve věci částečného invalidního důchodu i v tomto případě nebylo zjištěno, že by starobní důchod přiznaný podle ustanovení § 31 zákona o důchodovém pojištění byl přiznán v nižší částce, než náleží a nebyly proto splněny podmínky stanovené v § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. Z toho důvodu byla žalovanou žádost žalobce rozhodnutím II. o zvýšení starobního důchodu zamítnuta. Pokud žalobce tvrdil, že odpracoval ve druhé kategorii 1 746 dní, avšak jsou uvedeny pouze 4 roky, kdy podle jeho názoru není uvedena doba od 30. 3. 1978 do 30. 6. 1989, pak k tomuto tvrzení nedoložil žádné doklady. Podle doložených dokladů byl žalobce zaměstnán jako mistr jatek ve společnosti Jihočeský průmysl masný n.p., České Budějovice a Jihočeský průmysl masný k.p., České Budějovice. Podle evidenčního listu důchodového zabezpečení ze dne 14. 4. 1992 bylo zaměstnání žalobce zařazeno do resortu Ministerstva zemědělství ČR. Z rezortního seznamu Ministerstva zemědělství a výživy ČR Česká správa sociálního zabezpečení zjistila, že zaměstnání žalobce (mistr) bylo zařazeno do druhé pracovní kategorie. Podle evidenčního listu důchodového zabezpečení ze dne 14. 4. 1992 byl žalobce zařazen do druhé pracovní kategorie v roce 1989 v délce 184 dnů, v roce 1990 v délce 365 dnů a v roce 1991 - 317 dnů. Žalovaný správní orgán vysvětlil, že vzhledem k neexistenci zaměstnavatele nebo jeho právního nástupce nelze již po 19 létech provést žalobcem požadovanou rekonstrukci evidenčního listu důchodového pojištění, nelze také žalobce zařadit do druhé pracovní kategorie jindy než ve výše popsaných obdobích.

24. Pracovní kategorie byly nejprve upraveny v § 5 zákona č. 101/1964 Sb., o sociálním zabezpečení účinného od 1. 7. 1964, podle něhož do první pracovní kategorie patří a) zaměstnání v hornictví pod zemí v hlubinných dolech, b) zaměstnání členů leteckých posádek a pracovníků soustavně činných v letadlech za letu, c) zaměstnání, v niž se vykonávají zvlášť těžké a zdraví škodlivé práce v hutích nebo v těžkých chemických provozech, d) zaměstnání kesonářů a potápěčů, e) zaměstnání při konečném zpracování radioaktivních surovin, f) zaměstnání v hornictví vykonávané pod spodní úrovní nadloží a na skrývce v povrchových dolech (lomech) na uhlí i na radioaktivní suroviny. Toto ustanovení prováděla vyhláška č. 107/1964., o zařazování do první a druhé pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení, která v § 2 stanovila, že do pracovní kategorie se zařazují zaměstnání, v nichž se vykonávají soustavně nebo alespoň převážně práce uvedené v dílu I. připojeného seznamu (to znamená seznamu druhů prací, které odůvodňují, aby zaměstnání, v nichž se tyto práce vykonávají, byla zařazena do první nebo druhé pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení. Tento model pracovních kategorií převzala i následná právní úprava v zákoně č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení (§ 12 tohoto zákona), a v Nařízení vlády č. 136/1975 Sb.. o zařazování zaměstnání do první a druhé pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení. Pracovní kategorie pak byly zachovány po přechodu na novou právní úpravu sociálního zabezpečení s účinností od 1. 10. 1988 (zákon o sociálním zabezpečení a Nařízení vlády č. 117/1988 Sb.). Doba zaměstnání v preferovaných kategoriích měla vliv na stanovení podmínek vzniku nároku na důchod (nižší důchodový věk) i na výši důchodu (zvýšení základní výměry důchodu). Systém pracovních kategorií byl zrušen až zákonem č. 235/1992 Sb. o zrušení pracovních kategoriích a o některých dalších změnách v sociálním zabezpečení, účinným od 1. 6. 1992. Na základě novelizace § 174 a § 175 zákona o sociálním zabezpečení byl vytvořen přechodný mechanismus, podle nějž se zohledňovaly nároky spojené s výkonem zaměstnání v první a druhé pracovní kategorii při rozhodování o důchodech i nadále. Nová úprava důchodového systému po 1. 1. 1996 (po nabytí účinnosti zákona o důchodovém pojištění) reagovala na dřívější existenci pracovních kategorií a z nich plynoucích odlišných podmínek pro vznik nároku na starobní důchod i v jeho výši mimo jiné v § 74 zákona o důchodovém pojištění. Podle něj nároky na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod podle předpisů platných před 1. 1. 1996 po odpracování stanovené doby zaměstnání v první pracovní kategorii nebo v první (druhé) kategorii zůstávají zachovány do 31. 12. 2018. Snížená věková hranice pro vznik nároku na starobní důchod se přitom považuje pro účely tohoto zákona za důchodový věk. V § 15 zákona o sociálním zabezpečení se zaměstnání vykonávané po 31. 12. 1992 pro účely důchodového zabezpečení pak považuje za zaměstnání třetí pracovní kategorie. Z popsané právní úpravy vyplývá, že nelze zaměstnání žalobce od 1. 1. 1993 zařadit do první nebo druhé pracovní kategorie. Požadované zařazení doby od 30. 3. 1978 do 30. 6. 1989 žalobcem ve druhé pracovní kategorii doloženo nebylo.

25. Námitka žalobce týkající se jeho nespokojenosti se zařazením některých odpracovaných dob do druhé pracovní kategorie je vznesena velmi obecně a z toho důvodu se v této rovině touto námitkou může zabývat i správní soud, neboť jak již bylo výše uvedeno, nemůže za žalobce domýšlet jeho výhrady vůči napadenému rozhodnutí.

26. Soud dospěl k závěru, že vydaným rozhodnutím žalované nedošlo k porušení zákona č. 100/1988 Sb. ani zákona č. 582/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, stejně jako nedošlo k porušení správního řádu v poukazovaném § 2 odst. 1. téhož zákona. Soud neshledal důvodné ani v obecné rovině tvrzení žalobce ohledně porušení Listiny základních práv a svobod a článku II. odstavec 2 či porušení Ústavy ČR, článku II. odst. 3. Pokud žalobce tvrdil, že státní moc lze vykonávat pouze v mezích zákona, pak tomuto tvrzení soud bez výhrad přisvědčuje. Nicméně hodlal-li tímto tvrzením vytýkat žalované, že tuto zásadu porušila, neuvedl pak, v jakém směru vybočila z mezí zákona. Stejně tak platí o obecném tvrzení, že se žalovaná dopustila výše uvedených porušení základních právních předpisů.

V. Závěr, náklady řízení

27. Soud proto na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Skutkový stav byl zjištěn dostatečně, neboť žalovaná vycházela ze všech dokladů, které měla k dispozici, a které byly v její evidenci i z těch, které žalobce předložil při uplatnění žádosti o důchod i v pozdější době. Proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by jí v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v případě žalované rozhodl tak, že se jí náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

České Budějovice 16. března 2020

JUDr. Marie Trnková v. r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru