Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

54 A 1/2020 - 30Rozsudek KSCB ze dne 09.07.2020


přidejte vlastní popisek

54 A 1/2020 - 30

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci

žalobce: T. P.

bytem
zastoupen advokátem Mgr. Bc. Lukášem Bělským
sídlem Domažlická 1256/1, 130 00 Praha 3

proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje
sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 01 České Budějovice

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2019, č. j. KUJCK – 126867/2019

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 9. 1. 2020 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2019, č. j. KUJCK – 126867/2019, kterým bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) změněn výrok rozhodnutí Městského úřadu Tábor (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 4. 4. 2019, č. j. P 820/2018 - Kre (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). V prvostupňovém rozhodnutí zněl výrok:

„(…) se uznává vinným z přestupků podle § 125c odst. 1 písm. f) bod č. 7 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil z nedbalosti tím, že dne 23. 4. 2018 v době kolem 19:00 hodin jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky x, registrační značky x v obci x na místní komunikaci ulice x a dále do ulice x, ve směru jízdy k silnici I. třídy č. 3 na okrese Tábor.

v rozporu s ustanovením § 4 písm. c), § 5 odst. 1 písm. a) a § 17 odst. 5 písm. a) zák. čís. 361/2000Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kdy při uvedené jízdě se neřídil dopravními značkami, nerespektoval svislé dopravní značení B21 a „Zákaz předjíždění“. V úseku označeném touto dopravní značkou předjel ve stejném směru jízdy jiné vozidlo před nepřehledným horizontem viaduktu přes železniční trať, kdy neměl před sebe rozhled na takovou vzdálenost, které je nutná k bezpečnému předjetí. Ve spodní části silnice I. třídy č. 3 byl zastaven a následně kontrolován hlídkou policie ČR DI Tábor. Kontrolou technického stavu vozidla bylo zjištěno, že užil k jízdě osobní vozidlo, které nesplňovalo technické podmínky stanovené tímto zvláštním právním předpisem. Vozidlo x mělo na zadní levé pneumatice vytrženou bočnici pneumatiky u disku na kord této pneumatiky. Pneumatika měla ve 2 řezech boční poškození.“

2. Žalovaný změnil v části výrok prvostupňového rozhodnutí v souladu s § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu takto:

„(…) se uznává vinným z přestupků podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod č. 7 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů, kterých se dopustil z nedbalosti tím, že dne 23. 4. 2018, v době kolem 19:00 hodin, jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky x, registrační značky x v obci x, na místní komunikaci ulice x a dále v ulici x, ve směru jízdy k silnici I. třídy č. 3 na okrese Tábor,

v rozporu s ustanovením § 4 písm. c) a § 17 odst. 5 písm. a) zákona o silničním provozu, se při uvedené jízdě neřídil dopravními značkami, když nerespektoval svislé dopravní značení B21a „Zákaz předjíždění“, a v takto označeném úseku, před nepřehledným horizontem, předjel před ním jedoucí vozidlo, přestože před sebe neměl rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí; následně, na silnici č. I/3, kde byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky, bylo zjištěno, že v rozporu s § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, ve spojení s písmenem F) bodem 5 přílohy č. 12 vyhlášky č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, užil k jízdě osobní vozidlo, které nesplňovalo technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, když na levé zadní pneumatice bylo zjištěno poškození – vytržená část bočnice pneumatiky a dvě řezná poškození.

Ve zbytku se potvrzuje.“

3. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný postupoval v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu, neboť nevypořádal všechny vznesené odvolací námitky, zejména pak úpravu procesních postupů ve vztahu k obecným principům ústavnosti, právního státu a smyslu materiálního aspektu daného skutku. Dle žalobce nebyla rovněž řádně vypořádána odvolací námitka týkající odměňování příslušníků PČR za prokázané přestupky a bez povšimnutí zůstaly také důkazní návrhy (rekonstrukce přestupku, výslech spolujezdce žalobce a ztmavená skla). Nedostatečně vypořádány byly dle žalobce také důvody zakládající pochybnost o nepodjatosti oprávněných osob. K tvrzenému nepodepsanému podání žalobce podotkl, že bylo povinností správního orgánu jej vyzvat k odstranění vad.

4. Žalobce shledal v postupu správního orgánu I. stupně, který nevyčkal na vyřízení vznesené námitky o podjatosti, a přesto provedl ústní jednání, pochybení a označil takový postup správního orgánu I. stupně v rozporu s § 14 správního řádu. Žalobce nepovažuje provedení ústního jednání a výslech svědků za neodkladné úkony, které bylo nezbytné provést před vypořádáním vznesené námitky podjatosti. Z tohoto důvodu se žalobce také neúčastnil povedeného ústního jednání a výslechu svědků, neboť se domníval, že bude nejprve vyřízena vznesená námitka podjatosti a poté bude nařízeno nové ústní jednání. Žalobce se domníval, že postupem správních orgánů při vyřizování námitek podjatosti došlo k zásahu do jeho práv v nezadatelné míře, což mělo za následek porušení zákonnosti napadeného rozhodnutí a porušení práva na spravedlivý proces.

5. Žalobce namítal, že v době spáchání projednávaného přestupku vozidlo neřídil. Policisté nebyli dle žalobce s vozidlem v neustálém vizuálním kontaktu, a proto nelze vyloučit dobrovolné zastavení vozidla, výměnu řidičů a případné opuštění vozidla řidičem, který přestupek spáchal. Takové tvrzení nebylo dle žalobce žalovaným vůbec vypořádáno, ačkoliv byl navrhován i výslech řidiče, který se přestupkového jednání skutečně dopustil.

6. Žalobce dále namítal, že si není vědom tvrzeného svislého dopravního značení „zákaz předjíždění“, a proto se domnívá, že mohlo být zakryto a objektivně nemohlo být viditelné. Rovněž jakéhokoliv defektu na pneumatice si žalobce nebyl vědom. Žalobce namítal, že neexistuje žádný objektivně přezkoumatelný důkaz prokazující jeho vinu ze spáchání přestupku.

7. Žalobce v žalobě dále uvedl, že nebyl poučen o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Také míra zavinění nebyla správními orgány řádně posouzena, tudíž i z tohoto důvodu označil žalobce napadené i prvostupňové rozhodnutí za nezákonná. Ani k prokázání materiální stránky přestupku žalovaným či správním orgánem I. stupně dle žalobce nedošlo, tudíž postupovali v rozporu s právními předpisy.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

8. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný v podrobnostech odkázal na napadené rozhodnutí, v němž byly vypořádány námitky žalobce, které byly vzneseny již v odvolání a korespondovaly s žalobními námitkami. Žalovaný podotkl, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Vznesená námitka podjatosti byla dle žalovaného řádně vypořádána v souladu s právními předpisy a jako nepodložená a nepřezkoumatelná byla zamítnuta. Vzhledem k tomu, že se žalobce z ústního jednání včas a řádně neomluvil, bylo provedeno ústní jednání i bez přítomnosti žalobce. Žalovaný měl za to, že žádná práva nebyla žalobci upřena, o možnosti uplatňovat svá práva až do data ústního jednání, byl náležitě poučen.

III. Stručný obsah správního spisu

9. Ze správního spisu vyplynuly pro soud následující rozhodné skutečnosti. Součástí správního spisu byla evidenční karta řidiče, úřední záznam ze dne 25. 4. 2018 popisující projednávané jednání žalobce a oznámení o přestupku ze dne 23. 4. 2018, č. j. x. Do správního spisu byl založen příkaz ze dne 13. 6. 2018, č. j. P 820/2018 – Kre, jímž byl žalobce shledán vinným z přestupků dle § 125c odst. 1 písm. f) bod č. 7 a § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích, proti kterému podal žalobce dne 3. 7. 2018 odpor. Dne 10. 7. 2018 vydal správní orgán I. stupně písemnost, v níž vyrozuměl žalobce o pokračování správního řízení po podaném odporu, nařídil ústní jednání na den 1. 8. 2018 a zároveň žalobce předvolal k nařízenému ústnímu jednání, součástí bylo i poučení podle správního řádu, včetně poučení podle § 33 odst. 1, 2, 3 či § 36 odst. 3 správního řádu.

10. Dne 27. 7. 2018 vznesl žalobce námitku podjatosti oprávněné úřední osoby z důvodu příbuzenského vztahu s členem posádky vozidla a k zasahujícím policistům. Žalobce byl správním orgánem I. stupně vyzván k odstranění nedostatku podané námitky podjatosti, konkrétně na ni chyběl podpis, což následně splnil. Usnesením ze dne 27. 8. 2018, č. j. P 820/2018 – Kre bylo rozhodnuto o nevyloučení oprávněné úřední osoby z projednávání a rozhodování ve věci přestupku žalobce. Žalobce i členové posádky PČR byli předvoláni k ústnímu jednání na den 18. 10. 2018. Dne 16. 10. 2018 byla správnímu orgánu I. stupně doručena námitka podjatosti všech zaměstnanců správního orgánu I. stupně. Vzhledem k tomu, že i tato námitka nebyla opatřena podpisem, byl žalobce vyzván k odstranění tohoto nedostatku. K této námitce bylo správním orgánem I. stupně vydáno sdělení dle části IV. správního řádu, že námitka nebyla uplatněna bez zbytečného odkladu podle § 14 odst. 2 správního řádu, a proto k ní nebylo nadřízeným vedoucího oddělení přihlédnuto. Následně došlo k opětovnému nařízení ústního jednání, a to na den 20. 12. 2018. Dne 17. 12. 2018 podal žalobce opět nepodepsanou námitku podjatosti, následně byl vyzván k odstranění nedostatku a k doplnění absentujícího podpisu došlo dne 15. 1. 2019, na což bylo reagováno negativním vyřízením této námitky podjatosti. Dne 26. 3. 2019 žalobce opět podal nepodepsanou námitku podjatosti. Opětovné nařízení ústního jednání bylo učiněno na den 28. 3. 2019, přičemž toto ústní jednání se již konalo, byť bez přítomnosti žalobce, o čemž byl sepsán protokol.

11. V reakci na to bylo dne 4. 4. 2019 vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž byl žalobce shledán vinným z projednávaných přestupků. Dne 29. 5. 2019 byl žalobce vyzván k doplnění podaného odvolání ze dne 2. 5. 2019 o chybějící podpis. Dne 3. 5. 2019 obdržel správní orgán I. stupně podepsané blanketní odvolání, a proto byl žalobce dne 7. 5. 2019 vyzván k jeho doplnění. Odůvodnění odvolání obdržel správní orgán I. stupně dne 28. 5. 2019, avšak opět bylo podání žalobce nepodepsané, odůvodněné a podepsané odvolání bylo podáno dne 18. 6. 2019. O odvolání bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím tak, jak je uvedeno v odstavcích 1 až 2 tohoto rozsudku.

IV. Právní názor

12. Krajský soud přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového stavu a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

13. Žaloba není důvodná.

14. V úvodu svého právního hodnocení krajský soud poznamenává, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvracet, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Tento závazek přitom nemůže být chápán tak, že „vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý dílčí argument účastníka“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-130). Ostatně i Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012-50, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013-30, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013-50). Uvedené závěry lze bez dalšího vztáhnout také na argumentaci správních orgánů v projednávané věci, jestliže žalobce opakovaně namítal, že se správní orgán dostatečně nevypořádal se všemi vznesenými odvolacími námitkami, tak k tomu krajský soud podotýká, že je-li napadené rozhodnutí přezkoumatelné a poskytuje ucelenou komplexní argumentaci, je takové rozhodnutí dostačující.

15. Prvním žalobním bodem žalobce namítal rozpor s § 68 odst. 3 správního řádu a nevypořádání se se všemi odvolacími námitkami. V souvislosti s touto námitkou zdejší soud odkazuje na § 68 odst. 3 správního řádu, který stanoví, že v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Krajský soud má za to, že žalovaný i správní orgán I. stupně zjistili skutkový stav dostatečně a tak, že o něm nevyvstávají důvodné pochybnosti, rovněž v napadeném rozhodnutí byly dostatečně rozvinuty závěry žalovaného, jeho úvahy či důvody, které jej vedly k vydání napadeného rozhodnutí.

16. Tvrzení žalobce o nevypořádání návrhu na provedení rekonstrukce či výslechu řidiče, který v inkriminovaný okamžik dle žalobce skutečně řídil vozidlo, není pravdivé, neboť žalovaný uvedl, že tento návrh na provedení důkazu je nadbytečný. Proti tomuto závěru nelze nic namítat, neboť i zdejší soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného o nadbytečnosti provedení rekonstrukce či výslechu. Pro rozhodnutí ve věci měl správní orgán I. stupně i žalovaný dostatek podkladů prokazujících vinu žalobce za projednávaný přestupek.

17. Z žádných podkladů, které jsou součástí správního spisu či videozáznamu nevyplývá, že by ve vozidle byla kromě řidiče (žalobce) další osoba. Žalobce při zastavení policejní hlídkou nezmínil, ačkoliv byl obeznámen, pro jaké přestupkové jednání byl zastaven, že by došlo k jakékoli změně řidičů těsně před zastavením policejní hlídkou, že by se přestupkového jednání dopustila jiná osoba či jiná obdobná tvrzení. V souvislosti s argumentací žalobce zmíněnou teprve v odvolacím řízení a poukazující na výměnu řidičů krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2019, č. j. 7 As 289/2018 - 32: „Věrohodnost stěžovatelovy obrany snižuje nejen to, že ji poprvé v konkretizované podobě uplatnil až v průběhu odvolacího řízení, ale i to, že z obsahu spisového materiálu vůbec nevyplývá, že by v době spáchání přestupku byla ve vozidle jiná osoba, která by byla sto podat k věci, jejíž průběh vnímala bezprostředně svými smysly, jakoukoliv výpověď. Postup stěžovatele tak působí značně účelově, neboť si až v rámci doplnění odvolání „vzpomíná“, že ve vozidle nebyl sám. Za situace, kdy ostatní důkazy (výpověď svědka, potažmo oznámení přestupku) nesvědčí o tom, že se na místě stěžovatelem uváděná osoba skutečně nacházela, lze s ohledem na výše uvedené akceptovat závěr o nadbytečnosti provedení této svědecké výpovědi.“ Krajský soud citované závěry Nejvyššího správního soudu považuje za plně aplikovatelné i na nyní projednávanou věc, neboť i zde žalobce na místě nezmínil, že ve vozidle byla další osoba, s níž se vyměnil na místě řidiče těsně před zastavením policejní hlídkou. Žalovaný se explicitně vypořádal i s námitkou výměny řidičů, což s ohledem na časovou linii na videozáznamu vyloučil jako nemožnou variantu, odůvodnění napadeného rozhodnutí poskytuje jednotný a ucelený závěr, o němž nevyvstávají žádné pochybnosti, a zdejší soud se se závěry žalovaného podrobně zpracovanými v napadeném rozhodnutí, zejména v posledním odstavci na straně 3 a pokračujícími na straně 4, ztotožňuje, neboť po zhlédnutí videozáznamu rovněž považuje za fakticky nemožné výměnu řidičů uskutečnit. Krajský soud považuje argumentaci žalobce za procesní taktiku, která však neobstála před žalovaným a neobstojí ani před zdejším soudem, námitky žalobce vztahující se k tvrzené výměně řidičů byly shledány nedůvodnými.

18. Žalobce dále zdůrazňoval, že si nebyl vědom, že by se v místě předjíždění nacházelo svislé dopravní značení B21a „Zákaz předjíždění“ a rovněž si nebyl vědom žádného poškození na pneumatice vozidla. K tomu zdejší soud v prvé řadě poukazuje na právní poučku „Ignorantia juris non excusat“ neboli „neznalost zákona neomlouvá“. Ať už si žalobce všiml svislého dopravního značení či nikoli není pro věc nijak zvlášť významné, povinností žalobce jako řidiče dopravního prostředku je řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích a řídit se mj. také dopravními značkami, což vyplývá z § 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce v žalobě ani již blíže nezdůvodňoval, jak mohlo být svislé dopravní značení skryto, nicméně zdejší soud tuto námitku shledává naprosto irelevantní. Ve spisovém materiálu je založeno CD s fotografiemi z místa spáchání přestupku a DVD s videozáznamem přestupkového jednání, přičemž z obou těchto podkladů nic nenasvědčuje tomu, že by dopravní značení mohlo být zakryto, ostatně ani svědecké výpovědi toto tvrzení nepotvrdily. Krajský soud námitku zakrytí svislého dopravního značení považuje za zcela zjevně nedůvodnou. Ani tvrzení žalobce o nevědomosti poškození pneumatiky nemá významnou relevanci pro projednávanou věc, neboť podle § 5 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích je řidič kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. Bylo povinností žalobce jako řidiče před cestou zkontrolovat technický stav vozidla, čímž by jistě odhalil nedostatky na předmětné pneumatice. Žalobce nezpochybňuje existenci poškození na levé zadní pneumatice, které je zjevné i z doložené fotodokumentace založené do správního spisu, žalobce pouze tvrdí, že o tomto nedostatku nevěděl. Taková argumentace však nezbavuje žalobce odpovědnosti za stav užitého vozidla, žalobce nesplnil povinnost zakotvenou v § 5 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích, která je uložena každému řidiči, který se účastní provozu na pozemních komunikacích.

19. Žalobce se dále omezil na pouhé obecné konstatování o nenaplnění skutkové podstaty přestupku, neexistence objektivně přezkoumatelných důkazů a rozporu se základními zásadami, avšak nijak tato tvrzení blíže neprovázal s projednávanou věcí a s konkrétními skutečnostmi. Zdejší soud má za to, že taková obecná tvrzení žalobce nejsou sto vyvrátit jednoznačné závěry správních orgánů podložené relevantními důkazy, a proto tyto námitky také shledává nedůvodnými, neboť napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí jsou postavena na jednoznačných závěrech nevzbuzujících žádné pochybnosti a opřena na dostatečných důkazech. Jakékoli porušení základních zásad činnosti správních orgánů či jiné vady v rámci přestupkového řízení nebyla zdejším soudem shledána a ani žalobce blíže nespecifikoval, jaká konkrétní zásada měla být porušena a jakým jednáním žalovaného či správního orgánu I. stupně k tomu mělo dojít.

20. Dále se zdejší soud zabýval tvrzenou nedostatečně vypořádanou námitkou podjatosti oprávněných úředních osob. Zdejší soud úvodem poukazuje na žalobcem zvolenou procesní taktiku spočívající v opakovaném uplatňování námitek podjatosti oprávněné úřední osoby či všech zaměstnanců správního orgánu, aniž by pro taková tvrzení existovaly nějaké relevantní skutečnosti, které by bylo možné podložit příslušnými důkazy. Žalobce podal v rámci prvostupňového řízení celkem čtyři námitky podjatosti, přičemž u všech byla zvolena tatáž strategie, a to její neopatření podpisem, v prvních třech případech byl žalobce vždy vyzván k odstranění tohoto nedostatku podání. Lze bez dalšího předpokládat, že po třech opakujících se výzvách k odstranění nedostatku (podpisu) na uplatněné námitce podjatosti, přičemž žalobce po výzvě tento nedostatek vždy zhojil, mu již muselo být zřejmé, že tato náležitost je náležitostí nezbytnou pro vyřízení podání, a tak, pokud i po čtvrté v relativně krátkém časovém úseku podal námitku podjatosti, na níž absentoval podpis, je takový postup příznačný pro procesní taktiku s cílem dosáhnout výrazných průtahů v řízení, neboť v důsledku toho docházelo k opakovanému posouvání termínu ústního jednání o přestupku. V neupozornění žalobce, že jeho v pořadí již čtvrtá námitka podjatosti není opatřena podpisem, neshledává zdejší soud porušení právních předpisů, nýbrž efektivní postup správního orgánu I. stupně s cílem rozhodnout ve věci bez zbytečných průtahů. Ačkoliv žalobce striktně popírá, že by se dopouštěl obstrukcí, krajský soud má za to, že z jeho postupu v rámci přestupkového řízení jsou obstrukce více než zřejmé.

21. V souvislosti s uvedeným postupem žalobce odkazuje zdejší soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018 – 39: „Je-li proto zjevné, že stejná osoba podává sama či jako zmocněnec opakovaně podání bez podpisu, není procesní chybou, pokud správní orgán nepostupuje podle § 37 odst. 3 správního řádu a osobu nevyzve k odstranění nedostatku podání. Stejné závěry platí i pro osoby nějakým způsobem spojené s osobami tyto obstrukční taktiky využívajícími. Takovéto podání je v těchto výjimečných případech zneužitím práva, jako takové nepožívá právní ochrany a nevyvolá samo o sobě žádné procesní důsledky. Správní orgán na ně nemusí nijak procesně reagovat. Jakkoliv se může zdát tento závěr pro účastníky tvrdý, bylo jejich volbou, že se nechali zastoupit zmocněnci, jejichž hlavní a obecně známou taktikou je zneužívat procesní právo. Rozšířený senát zdůrazňuje, že zákaz zneužití práva je krajním prostředkem řešení právních sporů, je „poslední záchrannou brzdou“ (ultima ratio), musí být tedy uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s principem právní jistoty (viz shodně usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008-74, č. 2099/2010 Sb. NSS, bod 28).c“

22. Krajský soud postup správního orgánu I. stupně při vyřizování námitek podjatosti aprobuje, neboť neshledal žádná pochybení v postupu ani žádné opomenutí skutečností vzbuzujících pochybnosti o nepodjatosti. Co se týče v pořadí čtvrté námitky podjatosti uplatněné dne 26. 3. 2019 krajský soud potvrzuje postup správního orgánu I. stupně, který žalobce již nevyzýval k doplnění podpisu, neboť se jednalo o zjevné zneužívání práva, a podáním se nezabýval. Takový postoj k podanému úkonu žalobce ze dne 26. 3. 2019 předpokládá i komentované znění k § 37 odst. 2 správního řádu: „Poradní sbor ministra vnitra ke správnímu řádu se ve svém závěru č. 50 zabýval otázkou chybějícího podpisu na podání a uzavřel: „Chybí-li u podání vlastnoruční podpis podatele, není stvrzeno, že podatel se ztotožňuje s obsahem podání, a správní orgán, nebyla-li náprava přes jeho výzvu zjednána, se nebude podáním zabývat.“ Tento právní názor vychází z toho, že nepodepsaný úkon učiněný vůči správnímu orgánu vůbec není podáním.“ Z jakého důvodu správní orgán I. stupně nepřistoupil k výzvě doplnění chybějícího podpisu, se soud vyjadřoval již výše, a proto rovnou přistoupil u čtvrtého úkonu označeného jako námitka podjatosti k závěru, že se s tímto úkonem nebude zabývat.

23. Žalobce v žalobě již nepoukazoval na konkrétní skutečnosti, které dle jeho názoru nebyly dostatečně či správně vyhodnoceny při posuzování podjatosti. Krajský soud přezkoumal, zda vyřízení jednotlivých námitek podjatosti bylo vyřízeno v souladu se zákonem, přičemž dospěl k závěru, že k porušení právních předpisů nedošlo, a proto námitky vztahující se k námitkám podjatosti byly shledány nedůvodnými.

24. S ohledem na to, že podání ze dne 26. 3. 2019 nebylo podepsáno, a proto se k němu ani nepřihlíželo, nic nebránilo provedení ústního jednání dne 28. 3. 2019, které bylo řádně nařízené a k němuž byl žalobce řádně a včas předvolán, tudíž jakékoli porušení práv žalobce postupem správního orgánu I. stupně a žalovaného nebylo shledáno. Zároveň se žalobce z nařízeného ústního jednání řádně a včas neomluvil, a proto ani námitka nezákonného provedení ústního jednání a výslechu svědků nebyla důvodná.

25. Žalobce dále podotkl, že ani námitka podjatosti vznesená v rámci odvolání nebyla řádně a v souladu se zákonem vypořádána. Žalobce se však omezil na pouhé prosté konstatování podjatosti všech zaměstnanců žalovaného z důvodu blíže nespecifikovaného vztahu s úředníky správního orgánu I. stupně a pro finanční motivaci rychlého vybrání pokut. Krajský soud se shoduje s vypořádáním žalovaného, že tato námitka byla nepřezkoumatelná a nesplňovala nezbytné náležitosti pro možnost jejího prověření. Žalovaný podrobně zdůvodnil na straně 6 napadeného rozhodnutí hodnocení námitky podjatosti.

26. Na vznesenou námitku týkající se finanční motivace na vybírání pokut krajský soud reaguje citací závěrů Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 22. 1. 2020, č. j. 36 A 3/2018-79: „Námitka podjatosti – námitka není důvodná. Žalobce resp. jeho zástupce se snaží přesvědčit soud spekulativní úvahou o tom, že celý správní orgán I. stupně byl podjatý, čehož má být důkazem internetový článek pojednávající o systému odměňování zaměstnanců finanční správy. Nelze v této námitce nevidět typický způsob „práce“ zástupce žalobce, tedy vznesení obstrukční námitky bez jakéhokoli relevantního základu. Ze strany žalobce jde jen o snahu „zablokovat“ rozhodovací činnost správních orgánů, které rozhodovaly v obdobných věcech. Žalobce správním orgánům a potažmo i soudu nepředložil žádné relevantní důkazy svědčící o zainteresovanosti zaměstnanců správního orgánu I. stupně na odsouzení žalobce (srov. rozsudek NSS ze dne 20. 11. 2014, č. j. 9 As 121/2014-33, bod 36). Stěžejní úvahou žalobce je jeho názor o tom, že se jedná o tzv. systémovou podjatost. Kdyby tomu tak bylo, tak by v podstatě v tomto státě nemohli v obdobných věcech vůbec zaměstnanci správních orgánů rozhodovat, a to i například v jiných věcech veřejného práva, tedy třeba i ve stavebních věcech. Za podstatné má soud, že správní orgán I. stupně se s námitkou žalobce ve svém usnesení ze dne 28. 7. 2017 dostatečně vypořádal. Rovněž žalovaný při přezkumu námitky podjatosti v rozhodnutí orgánu I. stupně neshledal v tomto smyslu žádné pochybení, přičemž lze vyzdvihnout zřetelně vyjádřenou tezi žalovaného o tom, že „připuštění konstrukce účastníka by znamenalo nemožnost vůbec projednat daný přestupek, daný efekt by se objevil u každého správního orgánu.“ ..., anebo argumentaci správního orgánu I. stupně v usnesení o zamítnutí námitky podjatosti „Podobnou logikou by byli podjatí všichni příslušníci Policie ČR při výběru blokových pokut, (…), protože příjem z pokut je v tomto případě příjmem rozpočtu ČR, ze kterého jsou státní zaměstnanci placeni (…).“ Krajský soud považuje tuto námitku žalobce za zjevně nedůvodnou. Správní orgán I. stupně na obdobnou námitku reagoval v námitce podjatosti ze dne 9. 11. 2018, přestože byla námitka podjatosti vyhodnocena jako opožděná, neboť nebyla podána bez zbytečného odkladu podle § 14 odst. 2 správního řádu, tak byla vypořádána a hodnocena jako nedůvodná. Žalovaný konstatoval, že argumentace podjatosti všech zaměstnanců žalovaného z důvodu potřeby naplnit rozpočet obce výběrem pokut je nepatřičná a měla by být adresována spíše správnímu orgánu I. stupně. Správní orgány tudíž reagovaly i na tuto nepřípadnou námitku žalobce, která však i s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu je zcela zjevně nedůvodná.

27. Další žalobní bod se týkal porušení § 36 odst. 3 správního řádu spočívajícího v neprovedení řádného poučení žalobce. Podle § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. V předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den 28. 3. 2019 a doručenému žalobci dne 21. 2. 2019 bylo v poučení výslovně uvedeno: „(...) V případě, že se k uvedeným skutečnostem nevyjádříte a nenavrhnete důkazy a návrhy na svoji obhajobu, a to nejpozději ke dni nařízeného ústního jednání 28. 3. 2019 správní orgán prohlásí dokazování za ukončené a vydá v uvedené věci rozhodnutí, aniž by byl obviněný opětovně poučován ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu.“ Dále byl žalobce v předvolání také poučován podle zákona o odpovědnosti za přestupky a podle správního řádu, kde mu bylo mj. sděleno: „Dle § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. Budou-li v závěru ústního jednání shromážděny podklady pro vydání rozhodnutí, bude ve věci vydáno po uplynutí lhůty dle bodu 4. této písemnosti rozhodnutí, aniž by byl obviněný opětovně poučován ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu.“ Žalobci bylo poskytnuto dostatečné poučení o všech právech a povinnostech v přestupkovém řízení.

28. Krajský soud k námitce porušení § 36 odst. 3 správního řádu konstatuje, že žalobci bylo umožněno vyjádřit se k podkladům řízení, což plynulo z předvolání ze dne 21. 2. 2019. Skutečnost, že se žalobce k podkladům nevyjádřil, lze přičíst na vrub jeho procesní pasivity. Z rozsudku NSS ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009-243 plyne, že účastník řízení má být o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí poučen tak, aby věděl, kdy budou všechny podklady shromážděny ve spisu. Účelem seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí je „právě možnost účastníka seznámit se s obsahem správního spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí, tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již není správní spis o další důkazní prostředky doplňován“ (viz rozsudek 8 Afs 21/2009). Takovým okamžikem je v přestupkovém řízení typicky nařízené ústní jednání. K uvedenému zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2020, č. j. 10 As 127/2020 – 54: „Krom judikatury citované krajským soudem tento právní názor podporuje též další, dnes již ustálená judikatura. Z rozsudku NSS ze dne 26. 2. 2010, čj. 8 Afs 21/2009-243, č. 2073/2010 Sb. NSS, plyne, že účastník řízení má být o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí poučen tak, aby věděl, kdy budou všechny podklady shromážděny ve spisu. Účelem seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí je „právě možnost účastníka seznámit se s obsahem správního spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí, tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již není správní spis o další důkazní prostředky doplňován“ (viz rozsudek 8 Afs 21/2009). Takovým okamžikem je v přestupkovém řízení typicky nařízené ústní jednání. Specifikem řízení o přestupku podle starého zákona o přestupcích (v jehož procesním režimu probíhala i nynější věc) bylo, že správní orgán musel vždy nařídit jednání (§ 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích; jinak je tomu podle dnes platného zákona č.250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, srov. jeho § 80). Výkon práv upravených v § 36 odst. 3 správního řádu se tak pravidelně odehrával buď ještě před konáním ústního jednání, anebo v jeho průběhu. Jakmile je přestupek při ústním jednání v dostatečném rozsahu projednán, vydá správní orgán rozhodnutí ve věci. Ústní jednání přitom může proběhnout v nepřítomnosti obviněného z přestupku (§ 74 odst. 1 zákona o přestupcích) (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 As 24/2013-28, bod 15). Nynější stěžovatel byl, podobně jako stěžovatel ve věci řešené rozsudkem 1 As 24/2013, řádně předvolán k ústnímu jednání, byl poučen o právech vyplývajících z § 73 odst. 2 zákona o přestupcích a o právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu. Předvolání bylo stěžovateli doručeno, a tím poskytnuto poučení o právu seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, v době, kdy již byly shromážděny všechny podklady. Při ústním jednání již nebyl správní spis doplňován o žádné nové podklady, pouze stávající podklady byly provedeny zákonem předvídaným způsobem jako důkazní prostředky (shodně rozsudek 1 As 24/2013, bod 17). Smyslem a účelem v § 36 odst. 3 správního řádu vymezených procesních práv účastníka řízení je, aby účastník řízení znal všechny podklady, které byly při rozhodování v jeho věci užity. Předpokladem užití § 36 odst. 3 správního řádu po skončení ústního jednání je situace, kdy skutkový stav doznal změn, zejména byly provedeny důkazy, o nichž účastník neví (srov. již cit. rozsudek 8 Afs 21/2009 anebo rozsudek ze dne 9. 10. 2013, čj. 1 As 85/2013-51, bod 30). Právě uvedené závěry jsou součástí ustálené judikatury, která nebyla ústavně zpochybněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3153/19, které odmítlo ústavní stížnost proti rozsudku ze dne 28. 6. 2019, čj. 10 As 79/2018-29, ve skutkově velmi podobné věci). Stěžovatel nemá pravdu, že se mohl začít seznamovat s podklady rozhodnutí teprve po provedení dokazování. To je evidentní nesmysl. S poklady ve spisu se mohl stěžovatel seznámit před jednáním, kdykoliv v úřední době mohl navštívit městský úřad a se spisem se seznámit (shodně rozsudek 1 As 24/2013, bod 18). Podklady ve spise nezískávají nějakou novou kvalitu či nějaké nové vlastnosti jen proto, že byly formálně provedeny jako důkaz podle § 74 odst. 1 starého zákona o přestupcích; jsou to pořád tytéž listinné dokumenty (či videozáznamy), na kterých se nic nezměnilo. Proto teze stěžovatele, že se s nimi mohl seznámit teprve po provedeném dokazování, jsou nelogické.“ I v projednávané věci byly veškeré podklady nezbytné pro rozhodnutí ve věci součástí spisové dokumentace, v rámci ústního jednání byly prováděny výslechy zasahujících policistů, o čemž byl žalobce vyrozuměn v předvolání, prováděné výslechy nepřinesly do věci nové neočekávané informace, pro které by bylo nutné žalobce opětovně upozorňovat na seznámení se s podklady rozhodnutí, a zároveň byl žalobce v předvolání poučen, že po provedeném ústním jednání již nebude opětovně poučován ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobce byl rovněž poučen o možnosti konání ústního jednání bez jeho přítomnosti.

29. Krajský soud shledává poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu učiněné vůči žalobci za dostačující, srozumitelné a splňující veškeré nezbytné náležitosti, žalobci bylo sděleno, že má možnost seznámit se s podklady rozhodnutí do konání ústního jednání a poté již nebude opětovně vyzýván k seznámení se s nimi. Žalobní námitka týkající se nedostatečného poučení byla zdejším soudem shledána jako nedůvodná.

30. Žalobce dále brojil proti dle jeho názoru nedostatečně prokázanému a zdůvodněnému zavinění. K tomu zdejší soud uvádí, že ani tato námitka není důvodná. V prvostupňovém rozhodnutí bylo zavinění, byť relativně stručně, přesto dostatečně vypořádáno a v následném napadeném rozhodnutí bylo již podrobně posouzeno zavinění žalobce při spáchání projednávaných přestupků. Řízení vedené v prvním stupni a odvolací řízení tvoří jeden celek, a proto je třeba posuzovat hodnocení zavinění komplexně v rámci celého správního řízení. Spáchání přestupků v nevědomé nedbalosti bylo dle zdejšího soudu dostatečně prokázáno.

31. Poslední žalobní námitka se týkala nenaplnění materiální stránky u obou spáchaných přestupků. Podle krajského soudu nejsou žádné pochybnosti o tom, že se žalobce dopustil projednávaných přestupků, neboť to osvědčují veškeré podklady rozhodnutí založené do správního spisu. S ohledem na spáchané přestupky nelze pochybovat ani o naplnění materiální stránky přestupku, čili zaviněném protiprávním jednání porušujícím nebo ohrožujícím zájem společnosti na zachování bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Předjíždění žalobce v místě, kde platí svislá dopravní značka B21a „Zákaz předjíždění“ a zároveň před horizontem bez dostatečného rozhledu nutného pro bezpečné předjetí, zcela prokazatelně ohrožuje zájem společnosti. Předjíždění v úsecích, kde nemá řidič dostatečný rozhled na takovou vzdálenost, aby mohl bezpečně předjet, zakazuje § 17 odst. 5 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce tudíž svým jednáním porušil rovnou dvě zákonná ustanovení, vzhledem k nedostatečnému rozhledu a nepřehlednosti místa mohlo dojít ke střetu s protijedoucím vozidlem. O naplnění materiální stránky přestupku tak nelze mít žádných pochyb. Krajský soud konstatuje, že předjíždění pod horizontem bez dostatečného rozhledu je jednou z častých příčin dopravních nehod, nelze tudíž jednání žalobce jakkoli bagatelizovat a znevažovat jeho závažnost.

32. Co se týče dalšího přestupkového jednání spočívajícího v užití technicky nezpůsobilého vozidla, konkrétně v jízdě s poškozenou levou zadní pneumatikou, krajský soud ve shodě s žalovaným konstatuje, že jízda s deformovanou pneumatikou může mít významný vliv na jízdní vlastnosti vozidla, tudíž takové jednání je způsobilé ohrozit zájem společnosti na bezpečnosti provozu.

33. K situacím, v nichž je možné konstatovat nenaplnění materiální stránky přestupku, se vhodně vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 3. 2020, č. j. 9 As 282/2018 – 36: „Nejvyšší správní soud ve své judikatuře setrvale zastává názor, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech i materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti (srov. k tomu rozsudek ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, či ze dne 27. 9. 2012, č. j. 1 As 118/2012 – 23). Příkladem nenaplnění materiálního znaku přestupku může být například překročení nejvyšší dovolené rychlosti o 2 km/h, které nemá řidič mnohdy ani možnost zaznamenat. V projednávané věci však došlo ze strany stěžovatele ke spáchání dvou přestupků – držení mobilního telefonu v ruce během jízdy a vjezd do zákazu. Nejvyšší správní soud souhlasí se správním orgánem prvního stupně, že ani v nyní projednávané věci nebyly shledány významné okolnosti, které by značily nenaplnění materiální stránky přestupku.“

34. Krajský soud uzavírá, že se správní orgány neopomněly vypořádat s naplněním materiální stránky, a to jak v prvostupňovém, tak i napadeném rozhodnutí, tudíž i tato námitka žalobce byla shledána nedůvodnou. Žalovaný se otázkou naplnění materiální stránky přestupků zabýval u každého zvlášť a krajský soud má za to, že takové vypořádání bylo dostačující a jednoznačné.

V. Závěr, náklady řízení

35. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

České Budějovice 9. července 2020

JUDr. Marie Trnková v. r.

samosoudkyně

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru