Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

51 A 60/2017 - 114Rozsudek KSCB ze dne 28.02.2018

Prejudikatura

1 Afs 58/2009 - 541

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
10 As 121/2018

přidejte vlastní popisek

51 A 60/2017 - 114

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci

žalobce: ČEZ Obnovitelné zdroje, s. r. o.,
se sídlem Křižíkova 788/2, Hradec Králové,

zastoupeného JUDr. Ondřejem Davidem, Ph.D., advokátem
se sídlem V Parku 2323/14, Praha 4,

proti žalovanému: Státní energetická inspekce, ústřední inspektorát,
se sídlem Gorazdova 24, Praha 2,

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2016, č. 902034516, sp. zn. 81/031105514,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

2
51 A 60/2017

Odůvodnění:

I.Vymezení věci

1. Státní energetická inspekce, územní inspektorát pro Jihočeský kraj (dále jen „správní orgán prvního stupně“), uložila rozhodnutím ze dne 10. 5. 2016, č. 312015116, čj. 73/031105514, podle § 16 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 16 odst. 4 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon o cenách“), pokutu ve výši 1 911 332 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Správního deliktu se dle správního orgánu prvního stupně žalobce dopustil tím, že jako výrobce a prodejce elektřiny v FVE Chýnov nedodržel věcné podmínky stanovené cenovým orgánem dle § 5 odst. 5 zákona o cenách pro uplatnění úředně stanovené ceny upravené v bodu (1.10) cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2012; žalobce totiž v období roku 2013 uplatnil u operátora trhu (OTE, a. s.) úředně stanovený zelený bonus ve smyslu § 8 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o podporovaných zdrojích energie“), ve výši 12 932 Kč/MWh pro výrobu elektřiny s využitím slunečního záření pro zdroj s instalovaným výkonem nad 30 kW uvedený do provozu v roce 2009, ačkoli měl uplatnit zelený bonus ve výši 11 973 Kč/MWh stanovený pro tato zařízení na výrobu elektřiny uvedená do provozu v roce 2010. K sepnutí na úsekovém odpínači č. bodu 2a, jakož i instalaci a aktivaci měřícího zařízení došlo v FVE Chýnov až 6. 1. 2010, a žalobce tak nesplnil věcnou podmínku uvedení výrobny elektrické energie do provozu do konce roku 2009 stanovenou v bodě (1.10) cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 8/2008. Žalobce tedy za elektřinu dodanou v roce 2013 v množství 1 845,413 MWh získal nepřiměřený prospěch rozdílem úředně stanovených zelených bonusů ve výši 1 274 221 Kč.

2. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

II.Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutím žalovaného podal žalobce dne 30. 9. 2016 žalobu k Městskému soudu v Praze; ten ji usnesením ze dne 14. 9. 2017, čj. 10 Af 69/2016-66, postoupil Krajskému soudu v Českých Budějovicích z důvodu místní nepříslušnosti.

4. Žalobce předně vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na znění § 13b zákona č. 406/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2016 (dále jen „zákon o hospodaření s energií“), je místně příslušným Městský soud v Praze.

5. Žalobce dále namítl protiústavnost cenové regulace prováděné prostřednictvím cenových rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, a to s poukazem na zásadu, dle níž lze státní moc vykonávat v případech a způsoby stanovenými zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2. odst. 2 Listiny základních práv a svobod; dále jen „Listina“). Zřízení správních orgánů a vymezení jejich působnosti lze taktéž provést pouze zákonem (čl. 79 odst. 1 Ústavy), přičemž správní orgány jsou v zákonem stanovených mezích oprávněny vydávat podzákonné předpisy (čl. 79 odst. 3 Ústavy). Energetický regulační úřad je tedy oprávněn vydávat podzákonné předpisy pouze na základě a v mezích zákonného zmocnění. Z právního rámce upravujícího normotvorbu tohoto úřadu v oblasti regulace cen [§ 2c zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen a § 17 odst. 3 a odst. 6 písm. e) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění do 3. 7. 2009] však nevyplývá jeho oprávnění definovat termín uvedení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů do provozu, jak Energetický regulační úřad učinil v cenovém rozhodnutí ze dne 18. 11. 2008, č. 8/2008. Z citovaných ustanovení vyplývá pouze pravomoc jmenovaného úřadu Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

3
51 A 60/2017

věcně usměrňovat ceny v energetice, což určení podmínek pro uvedení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů do provozu nezahrnuje; to ostatně plyne již z názvu „cenové“ rozhodnutí. Energetický regulační úřad proto v této souvislosti porušil též zásadu zákazu zneužití pravomoci dle § 2 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), jakož i zásadu minimalizace zásahu státních orgánů do právní a majetkové sféry fyzických a právnických osob. Ustanovení cenového rozhodnutí definující okamžik uvedení výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů do provozu jsou proto nicotná.

6. Na podporu své argumentace žalobce poukázal na stanovisko Legislativní rady vlády ze dne 20. 10. 2014, č. 950/14, která v obecné rovině nepovažovala § 17 odst. 11 a 12 a § 19a energetického zákona v tehdy účinném znění, jakož i ve znění obsaženém v tehdy plánované novele tohoto zákona, za dostatečný podklad pro vydání podzákonného právního předpisu. Žalobce poukázal též na nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 23/02, č. 476/2004 Sb., v němž Ústavní soud rozhodoval o návrhu prezidenta republiky na zrušení § 5 odst. 1 věty poslední, § 8 odst. 4 a § 41 odst. 2 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů; úpravu obsaženou v citovaných ustanoveních Ústavní soud shledal nedostatečným základem pro přijetí vyhlášky upravující podrobnosti aplikace institutu smluvní rodiny, neboť příslušné zmocňovací ustanovení kladlo v této souvislosti ministerské normotvorbě jen velmi stručné a neurčité meze. Tento obecný závěr je pak aplikovatelný i v nyní projednávané věci, a to konkrétně ve vztahu k § 6 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění účinném v době vydání cenového Energetického regulačního úřadu č. 8/2008. Za nepřípadnou žalobce označil argumentaci správních orgánů obou stupňů opírající se o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2014, čj. 1 Aos 7/2013-41, a usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1870/14, a ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 2710/14, neboť závěry v nich obsažené na projednávaný případ nedopadají, a to už proto, že se vztahují k novějším cenovým rozhodnutím, která podmínky uvedení výrobny elektrické energie do provozu neobsahují. Ačkoli žalobce tuto argumentaci uplatnil již v odvolání, žalovaný se s ní řádným způsobem nevypořádal a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

7. Cenová rozhodnutí nadto nebyla vyhlášena ve Sbírce zákonů a nemohla proto nabýt platnosti ani účinnosti. Nic na tom nemění skutečnost, že tato rozhodnutí jsou zveřejňována postupem podle zákona o cenách.

8. Žalobce namítl, že cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 8/2008 diskriminačním způsobem stanovilo různé podmínky pro podporu ve formě výkupních cen a podporu ve formě zelených bonusů. Stanovení rozdílného určení data uvedení provozovny do provozu bez legitimního důvodu poškozuje výrobce elektřiny, kteří se rozhodnou pro uplatňování podpory formou výkupních cen. Pro tento typ podpory musí být splněny dvě podmínky (zahájení výroby elektřiny v souladu s udělenou licencí a zahájení dodávek elektřiny do elektrizační soustavy), zatímco v případě zelených bonusů postačí splnění podmínky jediné (zahájení výroby elektřiny). Ačkoli § 6 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů umožňuje stanovení odlišné výše zelených bonusů na základě zvýšené míry rizika uplatnění elektřiny z obnovitelných zdrojů na trhu s elektřinou, s rozlišováním podle odlišného stanovení data uvedení provozovny do provozu nepočítá. Také v případě výrobců uplatňujících podporu ve formě výkupních cen je proto nutno za uvedení výrobny do provozu považovat den, kdy byla zahájena výroba elektřiny (byť ve zkušebním provozu nebo na základě povolení k předčasnému užívání stavby). Žalovaný k tomu však na straně 14 svého rozhodnutí uvedl pouze tolik, že mu hodnocení nastavení věcných podmínek nepřísluší. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

4
51 A 60/2017

9. Žalobce dále uvedl, že předmětem smlouvy mezi ním a provozovatelem distribuční soustavy byla úhrada zeleného bonusu, který představuje podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů [§ 2 písm. j) zákona o podporovaných zdrojích energie], avšak není cenou podle § 1 odst. 2 zákona o cenách; tento zákon se na posuzovanou věc tudíž nevztahuje. Žalovaný, jenž setrval na argumentaci správního orgánu prvního stupně, tuto otázku posoudil nesprávně. Nesrozumitelná a zavádějící je pak argumentace správního orgánu prvního stupně odkazující na zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), který však zelený bonus této dani nepodřizuje a je irelevantní pro posouzení otázky, zda zelený bonus představuje cenu či nikoli. Nesprávná je pak též argumentace správního orgánu prvního stupně, dle níž zákon o podporovaných zdrojích energie rozumí zeleným bonusem finanční částku, neboť v takovém případě by cenou byla jakákoli finanční částka (například peněžní prostředky v pokladně, kapesné poskytované rodičem dítěti či peněžní dar) s výjimkou těch, které jsou uvedeny v § 1 odst. 4 zákona o cenách.

10. Žalobce namítl zkrácení na svých procesních právech spočívající v tom, že nebyl seznámen se změnou posouzení otázky, jaký typ podpory žalobce pro období konce roku 2009 zvolil; zatímco kontrolní orgán dospěl k závěru, že se jednalo o podporu ve formě zeleného bonusu, správní orgán prvního stupně na straně 27 svého rozhodnutí dovodil, že žalobce uplatnil pro toto období podporu ve formě výkupní ceny. Nezákonné je též rozhodnutí žalovaného, který v této souvislosti uvedl, že právní kvalifikaci skutku lze v průběhu správního řízení měnit. Nevypořádal se však s argumentem překvapivosti uvedeného závěru správního orgánu prvního stupně.

11. Žalobce vyjádřil nesouhlas s tím, že by FVE Chýnov byla uvedena do provozu, resp. začala vyrábět elektřinu a dodávat ji do elektrizační soustavy až v roce 2010. Žalobce uzavřel dne 19. 7. 2010 s provozovatelem distribuční soustavy smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje, a to se zpětnou účinností ke dni 23. 12. 2009, přestože provozovatel distribuční soustavy již ke dni uzavření této smlouvy znal datum, kdy byla FVE Chýnov osazena elektroměrem a započaly měřené dodávky elektřiny. O tom, že také provozovatel distribuční soustavy dopěl k závěru o uvedení výrobny do provozu již v roce 2009, svědčí i stanovení výkupní ceny dle cenového rozhodnutí pro rok 2009 (tento svůj závěr ostatně nepřehodnotil ani při uzavírání smluv pro další kalendářní období). K osazení FVE Chýnov elektroměrem až v roce 2010 došlo z důvodu jejich nedostatku na straně provozovatele distribuční sítě. O uvedení FVE Chýnov do provozu již v roce 2009 dále svědčí i skutečnost, že byla do konce tohoto roku uvedena do stavu, který zahájení provozu umožnil, jak plyne z rozhodnutí Městského úřadu Chýnov ze dne 22. 12. 2009, čj. MECH-1142/2009-SÚ/Do/9, jímž bylo žalobci povoleno předčasné užívání stavby dle § 123 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).

12. Správní orgány svůj závěr o uvedení FVE Chýnov do provozu v roce 2010 nesprávně opřely o skutečnost, že k instalaci elektroměru došlo až 6. 1. 2010. Připojení k distribuční soustavě však není instalací elektroměru podmíněno, neboť ten je založen na nepřímém měření a elektřina jím tudíž neprochází. K připojení výrobny k distribuční síti přitom dochází instalací úsekového odpínače, k níž v FVE Chýnov došlo již v roce 2009. Není proto správný závěr, dle něhož v uvedeném roce tato výrobna nemohla vyrábět elektřinu. O nepřímém způsobu měření elektroměru svědčí také obsah smlouvy o připojení k distribuční soustavě ze dne 20. 10. 2009, rekapitulované též v protokolu o výsledku kontroly ze dne 20. 7. 2015. Žalovaný k této smlouvě absurdně odmítá přihlédnout z toho důvodu, že byla uzavřena mezi provozovatelem distribuční soustavy a společností CZ INVEST – PLUS, a. s. (pozn. tato společnost byla později zrušena bez likvidace fúzí s žalobcem coby nástupnickou společností).

Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

5
51 A 60/2017

13. Uvedení výrobny FVE Chýnov do provozu v roce 2009 plyne též z vyjádření J.J., předsedy představenstva společnosti SOLAR CENTER, a. s., která na základě smlouvy o dílo provedla stavbu FVE Chýnov (viz pořadové číslo 67 správního spisu); toto vyjádření žalobce předložil ve formě notářského zápisu ze dne 26. 1. 2016. Pan J. se přitom vyjadřoval jak k výstavbě a realizaci FVE Chýnov, tak i k ověření jejího připojení do distribuční sítě a k důvodu, proč byla tato výrobna osazena elektroměrem až v roce 2010 (tím mělo být podcenění situace na straně provozovatele distribuční soustavy). Správní orgán prvního stupně k tomuto vyjádření nepřihlédl, neboť měl pochybnosti o nezaujatosti pana J. Žalovaný pak v této souvislosti poukázal na rozhodnutí ve věci Čekanice, nicméně tato část rozhodnutí je nepřezkoumatelná, neboť žalovaný neuvedl žádné konkrétní důvody. Pokud měl žalovaný v souvislosti s vyjádřením pana J. nějaké pochybnosti, měl jej předvolat jako svědka; tím, že tak neučinil, zatížil své řízení podstatnou vadou, která měla za následek nezákonnost jeho rozhodnutí.

14. Žalobce uvedl, že v řízení měla být aplikována zásada in dubio pro reo, neboť nebylo vyloučeno, že FVE Chýnov byla uvedena do provozu již v roce 2009. Správní orgány se dále dopustily porušení zásady obsažené v § 50 odst. 3 správního řádu, tj. povinnosti zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch žalobce.

15. Rozhodnutí žalovaného je nezákonné též proto, že žalovaný neaplikoval § 17 odst. 1 zákona o cenách, dle něhož právnická osoba za správní delikt neodpovídá, prokáže-li, že vynaložila veškeré úsilí, které po ní bylo možno vyžadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Žalobce shora popsal skutečnosti, na jejichž základě oprávněně vycházel z toho, že FVE Chýnov byla do provozu uvedena již v roce 2009 a není mu známo, co více v této souvislosti mohl udělat. Žalobce nemůže být postihován za to, že provozovatel distribuční soustavy připravil smluvní dokumentaci (smlouvu o dodávce elektřiny) v rozporu se zjištěními správních orgánů a v rámci kontraktace určil, že FVE Chýnov byla uvedena do provozu v roce 2009. Pochybení provozovatele distribuční soustavy v rámci soukromoprávního vztahu nemohou být kladena k tíži žalobce. Ten v dané souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, který je aplikovatelný i v oblasti správního trestání. Neudržitelná je též úvaha správních orgánů, dle níž, pokud by žalobce udělal vše, co udělat mohl, aby správnímu deliktu zabránil, k tomuto deliktu by nedošlo; liberační důvod lze uplatnit pouze tehdy, pokud již k deliktu došlo.

16. Žalobce dále namítl nezákonné zahájení cenové kontroly, která předcházela zahájení správnímu řízení ústícímu v napadené rozhodnutí žalovaného. Žalobce obdržel oznámení o zahájení kontroly ze dne 18. 11. 2014, čj. 031105414/1516/14/31.101/Mi, s tím, že předmětem kontroly bude dodržování § 5 odst. 5 zákona o cenách z hlediska čerpání podpory obnovitelných zdrojů za období roku 2013; datum kontroly bylo stanoveno na 28. 11. 2014 cca v 12:00 v provozovně FVE Čekanice. Žalobce dále obdržel oznámení o zahájení kontroly ze dne 19. 11. 2014, čj. 031105414/1517/14/31.101/Mi, které se lišilo od prvně uvedeného pouze v tom, že ke kontrole mělo dojít 28. 11. 2014 cca v 10:00 v provozovně FVE Chýnov. Žalobce uvedl, že předmět kontroly nelze zaměňovat s místem jejího uskutečnění. FVE Chýnov pak sice je místem souvisejícím s výkonem a předmětem kontroly, nikoli však předmětem samotným. Předmět kontrol byl přitom v případě obou kontrol totožný, jak plyne i z příslušných pověření oprávněných úředních osob k provedení kontroly. Správní orgán prvního stupně přitom po celou dobu kontroly chybně zaměňoval předmět kontroly s místem s ním souvisejícím. Zahájení dvojí kontroly přitom bránila zásada litispendence ve smyslu § 48 odst. 1 správního řádu. Z ustanovení § 154 a § 177 správního řádu dle názoru žalobce vyplývá, že i v případě úkonů správního orgánu učiněných mimo správní řízení se přiměřeně použijí ustanovení o správním řízení, tedy včetně zákazu litispendence. Ustanovení § 28 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), přitom uvádí, že nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje se při kontrole podle správního řádu. Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

6
51 A 60/2017

Žalobce poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99 (pozn. žalobce má zřejmě na mysli nález ze stejného dne sp. zn. III. ÚS 86/99, neboť jím citovaný nález se týká povinnosti vyčerpání všech procesních prostředků před podáním ústavní stížnosti), a ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 512/02, dle nichž lze daňovou kontrolu opakovat pouze tehdy, pokud se nová kontrola hodlá zaměřit na jiné otázky než kontrola předchozí; stejný požadavek platí dle žalobce i pro cenové kontroly.

17. Žalobce uvedl, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné též proto, že jako podklad tohoto rozhodnutí byl použit protokol o výsledku kontroly, který je sám nezákonný. Zjištění obsažená v tomto protokolu vycházela z nesprávných, neúplných a s jinými částmi spisu rozporných podkladů od provozovatele distribuční soustavy. Žalobce v této souvislosti poukázal na stranu 6 tohoto protokolu, kde správní orgán prvního stupně učinil zjištění, že žalobce neměl uzavřenu smlouvu o připojení do distribuční soustavy. Tato smlouva však byla uzavřena již v roce 2009 (žalovaný ji chybně odmítá uznat, neboť byla uzavřena s jinou osobou). Správní orgán prvního stupně bez řádného hodnocení přebíral zjištění z e-mailové korespondence od osob, které se označovaly za pracovníky provozovatele distribuční soustavy. Totožnost těchto osob správní orgán prvního stupně neověřoval, přičemž tato podání nesplňovala požadavky obsažené v § 37 odst. 4 správního řádu a zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu).

18. Žalobce dále vyjádřil nesouhlas s uložením pokuty ve výši jedno a půl násobku nepřiměřeného majetkového prospěchu. Správní orgán jako přitěžující okolnosti nesprávně zohlednil opakované porušení zákona o cenách a skutečnost, že žalobce před vydáním prvoinstančního rozhodnutí nevrátil operátorovi trhu žádnou částku ve smyslu § 18 zákona o cenách. K opakovanému porušení tohoto zákona mělo dle správního orgánu prvního stupně dojít z toho důvodu, že žalobci byla v roce 2014 uložena pokuta ve věci FVE Bežerovice. Správní orgán prvního stupně však zcela opomenul, že k domnělým správním deliktům ve věci FVE Čekanice a FVE Chýnov mělo dojít ještě předtím, než byla žalobci tato pokuta vyměřena. Žalovaný se s touto odvolací námitkou nedostatečně vypořádal, neboť pouze poukázal na skutečnost, že v době vydání prvoinstančního rozhodnutí již uložení pokuty ve věci FVE Bežerovice nabylo právní moci. Příkladmo žalobce poukázal na konstrukci opakovaného spáchání deliktu dle § 120 odst. 3 věty druhé zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“). Přitěžující okolností nemůže být ani nevrácení nepřiměřeného prospěchu před vydáním prvoinstančního rozhodnutí, jelikož žalobce je toho názoru, že k porušení zákona nedošlo. Postih žalobce za to, že se k domnělému deliktu nedozná je porušením garancí trestního procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Ani dle § 41 a § 42 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“), neoznačují za přitěžující okolnost žádnou skutečnost, která by souvisela se způsobem obhajoby pachatele.

19. Závěrem žaloby žalobce namítl, že se na přípravě rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podílely osoby s vysokoškolským právnickým vzděláním, které jsou zaměstnány u žalovaného; uvedené žalobce dovozuje z formulací použitých na straně 24 a násl. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalobce nebyl s touto skutečností seznámen a nebyla mu tak ani poskytnuta možnost se k těmto osobám vyjádřit. Jako důkaz k tomuto žalobnímu bodu žalobce navrhl výslech oprávněných úředních osob Ing. Bc T. a Ing. Š., jakož i seznam úředních osob s vysokoškolským právnickým vzděláním zaměstnaným u správního orgánu prvního stupně ke dni vydání jeho rozhodnutí (žalobce navrhl, aby krajský soud k předložení tohoto seznamu vyzval žalovaného).

Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

7
51 A 60/2017

20. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Pro případ, že by krajský soud neshledal důvody ke zrušení těchto rozhodnutí, navrhl žalobce, aby krajský soud snížil uloženou pokutu, a to na výši nepřiměřeného majetkového prospěchu, který zjistil správní orgán prvního stupně, tedy částku 1 274 221 Kč.

III.Shrnutí vyjádření žalovaného, repliky žalobce a jeho podání ze dne 4. 10. 2017

21. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně uvedl, že ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2016, čj. 6 As 200/2016-18, je místně příslušným Krajský soud v Českých Budějovicích.

22. S poukazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2010, čj. 2 Ao 3/2010-55, a shora citovaný rozsudek čj. 1 Aos 7/2013-41, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 24/99, č. 167/2000 Sb., žalovaný uvedl, že cenová rozhodnutí Energetického regulačního úřadu představují právní předpisy, přičemž tyto předpisy považuje za zákonné a ústavní. Žalovaný konstatoval, že by odporovalo veřejnému zájmu, aby jako orgán chránící fiskální zájmy státu při kontrole vyplácení veřejných prostředků na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů zkoumal ústavnost pojmu „uvedení výrobny do provozu“ ve smyslu cenového rozhodnutí č. 8/2008; tento pojem nadto nespatřuje jako odporující zákonnému zmocnění k cenové regulaci ve smyslu § 6 odst. 1 písm. b) zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Ústavnost cenových rozhodnutí přísluší Ústavnímu soudu, jak je zřejmé z jeho shora citovaných usnesení sp. zn. II. ÚS 1870/14 a sp. zn. III. ÚS 2710/14, v nichž posuzoval zákonnost a ústavnost cenového rozhodnutí č. 4/2012. Stanovisko Legislativní rady vlády v této souvislosti nemá žádný vliv, neboť interpretace právních předpisů přináleží moci soudní.

23. K námitce diskriminačního stanovení podmínek pro jednotlivé druhy podpory žalovaný uvedl, že mu hodnocení podmínek stanovených cenovým rozhodnutím nepřísluší. Odkázal přitom na strany 13 a 14 svého rozhodnutí. Žalovaný k tomu dodal, že uvedenou námitku považuje za účelovou a tendenční, neboť podle § 4 odst. 3 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů měl výrobce možnost si druh podpory vybrat a případně svůj výběr (maximálně jednou ročně) změnit. Ustanovení § 6 odst. 3 citovaného zákona pak respektuje při stanovení výkupních cen a výše zelených bonusů odlišnost nákladů na pořízení, připojení a provoz jednotlivých druhů zařízení včetně jejich časového vývoje. Pokud se výrobce elektřiny rozhodl uplatnit podporu ve formě výkupní ceny, je provozovatel distribuční soustavy povinen s ním uzavřít smlouvu a veškerou vyrobenou elektřinu od něj (minimálně) za tuto cenu vykoupit. Stanovení výše výkupní ceny pak mělo sledovat dosažení patnáctileté návratnosti investice při nemožnosti meziročního snížení výkupní ceny pro nové výrobny o více než 5 %. Výrobce, který zvolil uplatňování podpory formou zeleného bonusu, měl naopak možnost prodat vyrobenou elektřinu volně na trhu a tento bonus mu byl poskytován coby benefit za výrobu elektřiny způsobem šetrným k životnímu prostředí.

24. V otázce působnosti zákona o cenách žalovaný odkázal na stranu 10 svého rozhodnutí a strany 35 a 36 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. K tomu dále dodal, že již samotný název výkupní cena je relevantním vyjádřením aplikovatelnosti zákona o cenách. V případě zeleného bonusu pak § 2 odst. 2 písm. d) zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů se pak zeleným bonusem pro účely tohoto zákona rozumí „finanční částka navyšující tržní cenu elektřiny a hrazená provozovatelem regionální distribuční soustavy nebo přenosové soustavy výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů, zohledňující snížené poškozování životního prostředí využitím obnovitelného zdroje oproti spalování fosilních paliv, druh a velikost výrobního zařízení, kvalitu dodávané elektřiny“.

Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

8
51 A 60/2017

25. Žalovaný s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2013, čj. 8 Ca 53/2009-29, že kvalifikaci skutku je možno v průběhu řízení změnit; pouze skutek sám musí být v oznámení o zahájení řízení dostatečně přesně vymezen, aby nebyl zaměnitelný s jiným. S touto otázkou se žalovaný dostatečně vypořádal na straně 12 svého rozhodnutí. Žalobce nebyl nikterak zkrácen na svých právech. Bylo mu umožněno vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, což ostatně také učinil.

26. Žalovaný konstatoval, že FVE Chýnov nemohla být po právní ani technické stránce v roce 2009 uvedena do provozu, což dokládá chronologie jednotlivých právních jednání:

− Dne 20. 10. 2009 byla uzavřena smlouva o připojení FVE Chýnov do distribuční sítě mezi společnostmi CZ INVEST – PLUS, a. s., která uvedenou výrobnu nikdy neprovozovala, a E.ON Distribuce, a. s., s dohodnutým termínem pro připojení od 31. 3. 2010. − Dne 7. 12. 2009 byla uzavřena nájemní smlouva, skrze niž společnost CZ INVEST – PLUS pronajala výrobnu elektřiny žalobci. − Dle stanoviska Oblastního inspektorátu práce v Českých Budějovicích ze dne 22. 12. 2009 nebyla v FVE Chýnov osazena nebo zapojena část fotovoltaických panelů (cca 1 872 ks). − Dne 6. 1. 2010 vydala společnost E.ON Distribuce pracovní příkaz k osazení výrobny obchodním měřením. − Protokolem ze dne 7. 7. 2010 společnost E.ON Distribuce schválila výrobnu (jedná se o přílohu č. 2 smlouvy o připojení); ověřovací provoz byl proveden 2. 6. 2010. − Dne 19. 7. 2010 byla mezi žalobcem a společností E.ON Distribuce uzavřena smlouva o dodávce elektřiny z FVE Chýnov do distribuční sítě se zpětnou účinností od 23. 12. 2009; podle této smlouvy se množství dodané elektřiny stanoví na základě osazení obchodního měření za stanovenou cenu účtovanou měsíčně. Smlouva byla ukončena dnem, kdy výrobce zvolil jinou formu podpory. − Dne 19. 7. 2010 byla mezi žalobcem a společností E.ON Distribuce uzavřena smlouva o úhradě zeleného bonusu se zpětnou účinností od 1. 1. 2010. − Dne 27. 9. 2010 žalobce vystavil první doloženou fakturu za dodávku elektřiny z FVE Chýnov do distribuční sítě, a to za leden 2010. 27. Žalovaný na základě uvedeného dovodil spekulativnost žalobcova jednání. Konkrétně poukázal na velký rozdíl mezi dnem uzavření jednotlivých smluv a jejich účinností. Nadto byly smlouva o dodávce elektřiny a smlouva o úhradě zeleného bonusu uzavřeny ve stejný den, přičemž den zpětné účinnosti stanovily každá odlišný. Faktura ze dne 27. 9. 2010 přitom odporuje smluvním ujednáním o dodávce elektřiny. O nestandardním postupu vypovídá i skutečnost, že ověřovací provoz byl proveden 2. 6. 2010 a k osazení obchodního měření však došlo již 6. 1. 2010. Dne 1. 11. 2010 byla společnost CZ INVEST – PLUS zrušena bez likvidace fúzí s žalobcem coby nástupnickou společností. Společnost CZ INVEST – PLUS přitom výrobnu FVE Chýnov nikdy neprovozovala a žalobce sám tedy neměl minimálně do 1. 11. 2010 uzavřenu smlouvu o připojení.

28. Žalobcem namítané údajné pochybení provozovatele distribuční soustavy při uzavírání smlouvy o dodávce elektřiny nespatřuje žalovaný opodstatněným, neboť v této smlouvě obě strany stvrdily, že jsou s jejím obsahem seznámeny, porozuměly mu a že smlouvu uzavřely svobodně, vážně a nikoli v tísni či za nápadně nevýhodných podmínek.

29. Žalovaný se neztotožnil ani s námitkou porušení § 50 odst. 3 správního řádu. Ve spise je obsaženo dostatečné množství materiálů v neprospěch žalobce, přičemž správní orgán nemohl ani přes vynaložení veškerého úsilí nalézt důkaz o jeho liberaci. Ze shromážděných podkladů naopak vyplývá, že žalobce vědomě v kontrolovaném období čerpal zelený bonus

Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

9
51 A 60/2017

v neoprávněné výši, přičemž nevynaložil žádné úsilí k tomu, aby neoprávněnému čerpání zabránil.

30. Žalovaný uvedl, že jím prováděná kontrola není správním řízením. Kontrola není limitována počtem kontrolovaných osob či provozoven. V posuzované věci byly sice zahájeny dvě kontroly se stejným předmětem, avšak s jiným objektem ve smyslu výrobny elektřiny. Kontrolní orgán pouze naplňoval pouze dikci § 93 odst. 1 písm. c) energetického zákona. Zákaz litispendence se ve vztahu k cenové kontrole dle názoru žalovaného neuplatní, neboť se nejedná o rozhodovací proces a kontrolní činnost nelze za takovýto proces považovat ani analogicky.

31. K namítané nezákonnosti protokolu o výsledku kontroly a podkladů od provozovatele distribuční soustavy žalovaný s poukazem na § 50 odst. 3 a 4, § 51 odst. 1 a § 53 odst. 6 správního řádu, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3717/2008, uvedl, že shromažďování, zpracovávání, ukládání a uchovávání údajů relevantních pro výkon kontrolní činnosti odpovídá pouze stanovenému účelu a rozsahu nezbytnému pro jeho naplnění dle § 9 písm. a) kontrolního řádu. Žalovaný nadto nevyužil přímo uvedené e-maily, nýbrž jejich přílohy. Jako důkazní prostředek přitom může být použita jakákoli elektronická nebo mobilní písemná komunikace. S odkazem na § 562 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), žalovaný uvedl, že písemná forma byla i v tomto případě zachována. Žalovaný se obracel přímo na konkrétní pracovníky provozovatele distribuční soustavy, kteří mu pak s uvedením svého jména a domény tohoto provozovatele poskytovali potřebné podklady. Identifikace těchto osob proto byla nezpochybnitelná.

32. Žalovaný uvedl, že má porušení zákona o cenách ze strany žalobce za prokázané a trvá na opodstatněném stanovení výše pokuty. V posuzované věci převažovaly přitěžující okolnosti podle kritérií stanovených v § 17 odst. 2 zákona o cenách, které byly podrobně popsány na stranách 42 až 45 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a strany 14 a 15 svého rozhodnutí.

33. Domněnku, dle níž se na vypracování prvoinstančního rozhodnutí údajně podílely i jiné než oprávněné úřední osoby, žalobce nepodkládá žádnými důkazy. Žalovaný v této souvislosti důkazní břemeno nenese. Poznamenal však, že právní závěry dokáže činit i osoba s bakalářským právnickým vzděláním se zaměřením na oblast veřejné správy, která je jednou z žalobcem jmenovaných pověřených úředních osob.

34. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

35. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2016, čj. 6 As 200/2016-18 (pozn.: žalobce – zřejmě omylem – uvádí čj. 6 As 200/2016-43), je místně příslušný k projednání podané žaloby Krajský soud v Českých Budějovicích; závěr Nejvyššího správního soudu však označil za nesprávný. Územní inspektorát Státní energetické inspekce je správním orgánem až dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2016. Správní řízení v posuzované věci započalo před tímto datem, kdy byla příslušným správním orgánem Státní energetická inspekce. Žalobce však o tom, že došlo ke změně správního orgánu, který věc projednává, nebyl vyrozuměn, v čemž spatřuje zkrácení na svých procesních právech. Žalobce upozornil, že datová schránka, přes niž byla s žalobcem vedena úřední komunikace, byla a je zřízena pouze Státní energetické inspekci jako celku. Žalobce uvedl, že dle § 13b zákona o hospodaření s energií je správním orgánem Státní energetická inspekce, přičemž judikaturou by nemělo být dovozováno vymezení dalších správních orgánů na funkčním základě. Zřizování správních orgánů je dle Ústavy možné pouze zákonem a nikoli jejich výkladem. V minulosti správní soudy nepřiznávaly postavení správního orgánu ústřednímu řediteli Státní energetické inspekce, který dle § 95

Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

10
51 A 60/2017

zákona o hospodaření s energií, ve znění do 31. 12. 2015, rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí o uložení pokuty.

36. Žalobce dále doplnil, že není pravda, že by nepopíral zákonnost cenového rozhodnutí, jak tvrdí žalovaný. Ten přitom patrně dovozuje, že ústavnost a zákonnost cenového rozhodnutí nepřísluší ani soudu. Chybné je i jeho konstatování, dle něhož interpretace právních předpisů přísluší pouze soudní moci. Skutečnost, že stanovení dne uvedení výrobny do provozu je klíčové pro určení výše podpory, v konečném důsledku podporuje žalobcův závěr, dle něhož zmocnění pro úpravu této podmínky mělo být uvedeno v zákoně. Žalovaný se nevyjádřil k tomu, že pro rozdílné určení tohoto dne v případě různých forem podpory zákonné zmocnění chybí. Pokud ve vztahu k výkupním cenám žalovaný uvádí, že se jedná o ceny minimální, měl by stejně postupovat u zelených bonusů, a nepovažovat proto vyplacení tohoto bonusu ve větší výši za porušení zákona o cenách. Žalovaným vyčíslený nepřiměřený prospěch je vyšší než 5 % výše zeleného bonusu pro výrobny; žalovaný tedy v podstatě tvrdí, že při nemožnosti meziročního snížení výkupní ceny o více než 5 % bylo cenové rozhodnutí vydáno v rozporu se zákonem. Žalovaný nesprávně poukázal na chybnou citaci cenového rozhodnutí, neboť v příslušné části žaloby citace cenového rozhodnutí obsažena není. Je nepřípadný odkaz žalovaného na cenu s přívlastkem „výkupní“, neboť žalobce byl postihován za přijetí zeleného bonusu. K dikci § 1 odst. 2 písm. b) zákona o cenách ani k žalobcovu tvrzení, dle něhož zelený bonus představuje dotaci, se žalovaný naopak nevyjádřil. Poukázal přitom na zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, který však byl v roce 2013 již zrušen. Rozlišení mezi zeleným bonusem a výkupní cenou přitom není právní kvalifikací, nýbrž popisem skutku. Není proto přiléhavý poukaz žalovaného na rozsudek Městského soudu čj. 8 Ca 53/2009-29. Žalovaný také nepodloženě dovozuje, že žalobce o spáchání správního deliktu věděl. Žalovaný pak chybně setrval na svém názoru o neaplikovatelnosti § 50 odst. 3 správního řádu ve vztahu k § 17 odst. 1 zákona o cenách. Nevyjádřil se ani ke konkrétní žalobní argumentaci týkající se nezákonného zahájení cenové kontroly; nepřípadný je jeho závěr o nepoužitelnosti argumentu per analogiam, neboť ten žalobce v této souvislosti nevznesl. Žalovaný potvrdil, že mezi správním orgánem a provozovatelem distribuční soustavy probíhala e-mailová komunikace bez využití zaručeného elektronického podpisu; nevyjádřil se přitom k namítanému nerespektování § 37 odst. 4 správního řádu, přičemž argumentace opřená o ustanovení občanského zákoníku v projednávané věci není relevantní. Ve vztahu k výši uložené pokuty žalovaný pouze odkázal na své rozhodnutí, aniž by se vyjádřil k žalobní argumentaci. Označuje-li pak žalovaný poslední žalobní bod (účast jiných než oprávněných úředních osob na vypracování rozhodnutí správního orgánu prvního stupně) za personálně laděný, lze z toho usuzovat, na důvodnost této námitky. Žalobce nadto v této souvislosti unesl nejen břemeno tvrzení, nýbrž i břemeno důkazní.

37. Podáním ze dne 4. 10. 2017 žalobce formálně vznesl námitku místní nepříslušnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích opřenou o shora shrnutou argumentaci obsaženou v replice k vyjádření žalovaného.

IV.Právní hodnocení krajského soudu

38. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

39. Žaloba není důvodná.

Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

11
51 A 60/2017

IV.A K námitce místní nepříslušnosti Krajského soudu v Českých Budějovicích a námitce, dle níž žalobce nebyl vyrozuměn o změně správního orgánu rozhodujícího o pokutě

40. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou místní nepříslušnosti tohoto soudu. Místní příslušnost totiž představuje jednu ze samotných podmínek řízení a v případě, že by zdejší soud nebyl místně příslušný ve věci jednat a rozhodnout, stalo by se posuzování zbylých žalobních bodů bezpředmětným. Krajský soud uvedené námitce nepřisvědčil. 41. Žalobce opírá svou argumentaci o znění § 13b odst. 1 zákona o hospodaření s energií, dle něhož „Státní energetická inspekce je správním úřadem se sídlem v Praze.“ Zcela však přehlíží dikci § 13b odst. 2 věty první, dle něhož „Státní energetická inspekce je podřízena ministerstvu a člení se na ústřední inspektorát a územní inspektoráty“, a § 13b odst. 5, podle kterého „[r]ozhodnutí v prvním stupni vydává územní inspektorát. O odvolání proti rozhodnutí územního inspektorátu rozhoduje ústřední inspektorát.“ K vydání správního rozhodnutí je přitom oprávněn pouze správní orgán [srov. § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ]. Jinými slovy z uvedeného plyne, že zákon o hospodaření s energií počítá s vnitřním dělením Státní energetické inspekce na samostatné inspektoráty (oproti dřívějšímu § 92 odst. 2 energetického zákona, dle něhož územní inspektoráty představovaly pouze vnitřní organizační složky Státní energetické inspekce), přičemž jejím jednotlivým územním inspektorátům, jakož i ústřednímu inspektorátu, přiznává postavení správních orgánů způsobilých jednat a rozhodovat v první, resp. odvolací instanci. Uvedené přitom vyplývá přímo ze zákonné úpravy a není tedy výsledkem pouhé soudní interpretace, jak sugeruje žalobce.

42. V souladu s tímto závěrem Nejvyšší správní soud v žalobcem citovaném rozsudku čj. 6 As 200/2016-18 v tehdy posuzované věci dovodil, že „[p]ro posouzení místní příslušnosti krajského soudu je tedy podstatné, že dle § 13b odst. 1, 2 a 5 zákona č. 406/2000 Sb. se naprosto jednoznačně podává, že je správný závěr městského soudu o tom, že v době vydání prvostupňopvého i druhostupňového správního rozhodnutí měla Státní energetická inspekce, Územní inspektorát pro Jihomoravský kraj a kraj Vysočina (dále již jen ‚územní inspektorát‘), zákonem svěřenu samostatnou pravomoc rozhodovat jako prvostupňový správní orgán a podle těchto ustanovení a v tomto postavení i rozhodla. Proto se místní příslušnost krajského soudu stanoví podle § 7 odst. 2 s. ř. s. tak, že je jím krajský soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni, tj. Krajský soud v Brně, v jehož obvodu má sídlo Státní energetická inspekce, územní inspektorát pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, neboť tento správní orgán jakožto prvostupňový orgán vydal správní rozhodnutí, o němž k odvolání rozhodovala žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím. Městský soud v Praze proto správně věc podle § 7 odst. 5 s. ř. s. postoupil Krajskému soudu v Brně.“ Vzhledem k tomu, že v nyní projednávaném případě byla správním orgánem prvního stupně Státní energetická inspekce, územní inspektorát pro Jihočeský kraj, je při aplikaci uvedeného pravidla podle § 7 odst. 2 s. ř. s. nepochybně místně příslušný právě Krajský soud v Českých Budějovicích.

43. Ani případná opodstatněnost žalobcova tvrzení, dle něhož správní soudy v minulosti nepřiznávaly postavení správního orgánu ústřednímu řediteli Státní energetické inspekce, který dle § 95 zákona o hospodaření s energií, ve znění do 31. 12. 2015, rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí o uložení pokuty, nemůže mít na posouzení této otázky vliv. Nelze totiž odůvodňovat nesprávný výklad zákonných ustanovení tím, že soudy údajně nesprávně v minulosti aplikovaly jinou (již neexistující) právní úpravu. Zákonem stanovenou strukturu správních orgánů přitom nemůže změnit či negovat skutečnost, že datová schránka, přes niž byla s žalobcem vedena úřední komunikace, byla a je zřízena pouze Státní energetické inspekci jako celku.

44. Nedůvodná je též žalobní námitka, s námitkou předchozí po věcné stránce komplementárně spojená, podle níž žalobce nebyl vyrozuměn o změně správního orgánu rozhodujícího o pokutě, čímž mělo dojít k porušení jeho procesních práv. K tomu krajský soud předně uvádí, že žalobce v této souvislosti nikterak nekonkretizoval, na jakých procesních právech Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

12
51 A 60/2017

měl být zkrácen. Krajský soud přitom neshledal, že by pouhá změna organizace složek Státní energetické inspekce mohla do žalobcových procesních práv jakkoli zasáhnout. De iure sice došlo ke změně správního orgánu, který ve věci rozhodoval, fakticky se však pro žalobce nic nezměnilo. Ve věci stále jednal s týmiž úředními osobami a dle svého tvrzení i skrze stejnou datovou schránku. Nic se nezměnilo ani na jeho postavení v rámci řízení. Nadto žalobcovo tvrzení, dle něhož nebyl o změně správního orgánu srozuměn, neodpovídá zcela obsahu správního spisu. Ačkoli v něm není založen jakýkoli přípis, jímž by byl žalobce výslovně na změnu shora uvedené právní úpravy upozorněn, nelze přehlédnout, že do 31. 12. 2015 příslušný územní inspektorát vůči žalobci v úřední komunikaci vždy vystupoval jako „ČR – Státní energetická inspekce“, od 1. 1. 2016 se již označoval jako „Státní energetická inspekce, územní inspektorát pro Jihočeský kraj“ (srov. například záhlaví ve správním spise založených usnesení ze dne 21. 12. 2015 a 14. 1. 2016). Žalobci, který byl přitom již v průběhu cenové kontroly a následného správního řízení zastoupen advokátem, tedy právním profesionálem, kterému změna rozhodujícího správního orgánu nepochybně neunikla.

IV.B K námitkám nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí

45. Krajský soud se dále zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, jejichž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedených rozhodnutí; těmto námitkám krajský soud nepřisvědčil. 46. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25).

47. Žalobce spatřoval nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v tom, že se žalovaný údajně řádně nevypořádal s žalobcovou argumentací neaplikovatelnosti judikatury, o niž správní orgán prvního stupně opřel své rozhodnutí v otázce ústavnosti cenových rozhodnutí. Na tuto argumentaci však žalovaný reagoval na straně 9 svého rozhodnutí, kde se ztotožnil se způsobem, jakým závěry v této judikatuře obsažené správní orgán prvního stupně aplikoval; konkrétně odkázal na strany 24 a 25 prvoinstančního rozhodnutí. Žalobce v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (ostatně jako i v nyní projednávané žalobě) odvozoval překročení zákonných normotvorných mezí v podobě vymezení „uvedení výrobny do provozu“ cenovým rozhodnutím ze stanoviska Legislativní rady vlády a dikce nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/02. K nepřípadnosti této argumentace se však žalovaný na straně 9 svého rozhodnutí taktéž vyjádřil. Ve vztahu ke stanovisku Legislativní rada vlády uvedl, že tento orgán přes určité výhrady nakonec podpořil návrh přijetí tehdy projednávané novely energetického zákona. Stanovisko Legislativní rady vlády má přitom pouze doporučující charakter. Aplikaci závěrů obsažených v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/02 žalovaný odmítl s tím, že institut smluvní rodiny, jehož obsah byl upraven v podzákonném předpisu, není k úpravě zmocnění Energetického regulačního úřadu k vydávání cenových

Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

13
51 A 60/2017

rozhodnutí připodobitelný. Uvedené úvahy – jakkoli stručné – tak zcela shora uvedeným kritériím přezkoumatelnosti vyhovují.

48. Žalobce dále namítl, že se žalovaný údajně nezabýval existencí legitimního důvodu pro vymezení odlišných podmínek u výrobních cen a zelených bonusů. Tuto námitku krajský soud dle jejího obsahu vyhodnotil jako námitku nepřezkoumatelnosti, ačkoli to žalobce výslovně neuvedl; uvedené námitce však krajský soud také nepřisvědčil. Žalovaný v dané souvislosti s poukazem na příslušnou právní úpravu uvedl, že Energetický regulační úřad stanovil různé věcné podmínky pro výkupní ceny a zelené bonusy v rámci zmocnění obsaženého v zákoně o cenách, přičemž není úkolem správního orgánu prvního stupně, resp. žalovaného stanovení těchto podmínek přezkoumávat. Na takovémto odůvodnění krajský soud nic nepřezkoumatelného nespatřuje.

49. Jako námitku nepřezkoumatelnosti vyhodnotil krajský soud též žalobní argumentaci, dle níž se žalovaný údajně nevypořádal s námitkou překvapivosti změny posouzení věci ze strany správního orgánu prvního stupně. Ani tato námitka není důvodná, neboť žalovaný se s touto otázkou přezkoumatelným způsobem vypořádal na straně 12 svého rozhodnutí, a to poukazem na možnost změnit právní kvalifikaci při zachování totožnosti skutku; správní orgán prvního stupně toliko po zhodnocení shromážděných podkladů upřesnil, „že účastník řízení v roce 2009 měl vyrábět a dodávat elektřinu do DS, jak vyplývá z uzavřených smluv, ve kterých se účastník řízení rozhodl ve smyslu § 4 odst. 3 zákona č. 180/2005 Sb. zda svoji elektřinu nabídne k výkupu nebo zda za ni bude požadovat zelený bonus.

50. Rozhodnutí žalovaného netrpí nepřezkoumatelností ani v souvislosti s otázkou hodnocení věrohodnosti vyjádření pana J. Žalovaný se ztotožnil se závěry správního orgánu prvního stupně obsaženými na straně 29 jeho rozhodnutí, dle nichž – stručně řečeno – bylo uvedené vyjádření v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními ohledně funkčnosti FVE Chýnov. Správní orgán prvního stupně přihlédl též k tomu, že vyjádření pana J. bylo pořízeno na základě žalobcova zadání. Pan J. nadto v uvedeném vyjádření neuváděl vlastní poznatky, nýbrž pouze subjektivní pocity ohledně osazování elektroměrů ze strany provozovatele distribuční soustavy a následného proplácení podpory. Žalovaný k tomu pouze nad rámec uvedeného poznamenal, že vyjádření pana J. bylo také rozporné se zjištěním Policie ČR ve věci FVE Čekanice, přičemž v této věci se pan J. vyjádřil zcela totožně jako v nyní projednávaném případě.

51. Krajský soud neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným ani ve vztahu k odůvodnění výše uložené pokuty. Žalovaný dostatečně vysvětlil, proč považoval za odůvodněnou přitěžující okolnost spočívající v opakování správního deliktu, a to tím, že rozhodnutí ve věci FVE Bežerovice nabylo právní moci předtím, než byla žalobci uložena pokuta v nyní projednávaném případě.

52. Krajský soud proto v této souvislosti uzavírá, že rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelností netrpí. Správní orgány obou stupňů se naopak veškerými námitkami žalobce uplatněnými v průběhu prvoinstančního i odvolacího řízení zabývaly řádně a vyčerpávajícím způsobem. Nelze přitom přehlédnout, že námitky nepřezkoumatelnosti uplatněné žalobcem v mnoha případech představují spíše polemiku se závěry správních orgánů, resp. vyjadřují nesouhlas se způsobem, jakým byly jeho námitky posouzeny.

IV.C K námitkám protiústavnosti cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu

53. Nedůvodnými shledal krajský soud též námitky, dle nichž mělo být aplikované cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 8/2008 protiústavní. Protiústavnost tohoto cenového rozhodnutí přitom žalobce spatřoval ve více rovinách.

Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

14
51 A 60/2017

54. Žalobce spatřuje protiústavnost cenového rozhodnutí č. 8/2008 jednak v tom, že zákonný základ pro jeho vydání je příliš obecný, a jednak v tom, že Energetický regulační úřad údajně nad rámec zákonného zmocnění definoval v bodě (1.10) tohoto rozhodnutí pojem „uvedení do provozu“ nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje jako „den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů.“ Žalobce také namítá, že se citované cenové rozhodnutí nestalo součástí právního řádu, neboť nebylo publikováno ve sbírce zákonů. S tímto hodnocením se krajský soud neztotožnil.

55. Podle § 2c zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění od 1. 1. 2001, platí, že „Energetický regulační úřad a) vykonává působnost při uplatňování, regulaci, sjednávání a kontrole cen v oblasti energetiky, b) vydává právní předpisy pro regulaci, sjednávání a kontrolu cen v oblasti energetiky, c) vydává rozhodnutí o regulaci cen včetně pravidel pro klíčování nákladů, výnosů a hospodářského výsledku regulovaných a neregulovaných činností.“ Podle § 6 o podpoře využívání obnovitelných zdrojů platilo, že Energetický regulační úřad „stanoví vždy na kalendářní rok dopředu výkupní ceny za elektřinu z obnovitelných zdrojů (dále jen ‚výkupní ceny‘) samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů a zelené bonusy […]“. Podle § 17 odst. 6 písm. e) energetického zákona, ve znění do 3. 7. 2009, pak Energetický regulační úřad rozhoduje o „regulaci cen podle zvláštních právních předpisů“; tímto zvláštním předpisem je dle poznámky pod čarou k tomuto ustanovení zákon o cenách [dle písm. d) citovaného ustanovení v aktuálním znění pak uvedený úřad rozhoduje o „regulaci cen podle zákona o cenách“].

56. Již ze samotné dikce citovaných ustanovení tudíž jednoznačně plyne zákonem stanovená pravomoc regulovat ceny prostřednictvím cenových rozhodnutí. Jak přitom dovodil Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku čj. 1 Aos 7/2013-41, cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu je právním předpisem. Tento závěr potvrdil též Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 1870/14, jímž pro zjevnou neopodstatněnost odmítl ústavní stížnost právě proti posledně citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud přitom výslovně uvedl, že cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2012 „bylo vydáno na základě a v intencích zákonného zmocnění příslušným správním orgánem, a sdělení o vydání cenového rozhodnutí bylo oznámeno ve Sbírce zákonů pod č. 447/2012.“ Z uvedeného tedy zřetelně podává, že Energetický regulační úřad má pro vydání cenového rozhodnutí (tj. právního předpisu) dostatečný zákonný podklad, přičemž tento podklad je ústavně souladný, jak se podává ze shora citovaných usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1870/14 a III. ÚS 2710/14, popřípadě (z novější judikatury) usnesení ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2443/17; pokud by snad uvedená zákonná úprava trpěla jakýmkoli ústavním deficitem, nepochybně by to nezůstalo ze strany Ústavního soudu, který se otázkou cenových rozhodnutí opakovaně zabýval, bez povšimnutí. Je přitom lhostejno, že se citovaná judikatura v dané souvislosti nevyslovila přímo ve vztahu k cenovému rozhodnutí č. 8/2008, neboť na ústavnost samotného zákonného základu pro jeho vydání (který byl v dané době prakticky totožný s tím, s nímž byl konfrontován Ústavní soud) tato skutečnost nemůže mít vliv.

57. Již proto neobstojí žalobcům odkaz na nález sp. zn. Pl. ÚS 23/02, jímž Ústavní soud zrušil některá ustanovení zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, s tím, že pokud „Parlament rezignuje na stanovení příslušného rámce a blanketně zmocní exekutivu k tomu, aby stanovila, co je právo, jaká jsou práva a povinnosti osob nebo jaké jsou pravomoci a povinnosti správních úřadů, pak porušuje zásadu omezené delegace normotvorby, a porušuje tak i principy dělby moci, stanovené mj. v čl. 2 odst. 1 Ústavy.“ V nyní posuzované věci je nadto situace kvalitativně odlišná, neboť rámec, v němž se Energetický regulační úřad může

Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

15
51 A 60/2017

při formulování cenového rozhodnutí, je na rozdíl od věci posuzované Ústavním soudem v citovaném nálezu, dostatečně vymezen, jak bude dále uvedeno.

58. Závěr Ústavního soudu vyslovený nálezem sp. zn. Pl. ÚS 23/02 ve vztahu k ustanovením shora citovaného zákona totiž nelze automaticky přenášet i na úpravu jinou. Zdaleka ne vždy je relativní obecnost zmocňovacího ustanovení důvodem pro vyslovení protiústavnosti takovéto normy. Příkladmo lze v této souvislosti poukázat na nález ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 19/14, č. 97/2015 Sb., jímž Ústavní soud zamítl návrh na zrušení mimo jiné § 46 odst. 6 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, dle něhož „[p]rováděcí právní předpis upraví členění očkování a podmínky provedení očkování, způsoby vyšetřování imunity, pracoviště s vyšším rizikem vzniku infekčního onemocnění a podmínky, za nichž mohou být v souvislosti se zvláštním očkováním fyzické osoby zařazeny na pracoviště s vyšším rizikem vzniku infekčního onemocnění.“ Ústavní soud v tomto případě dovodil, že „[s]ystematika právní úpravy zde velí neoddělovat úpravu jednotlivých druhů očkování a těch velmi určitých a nezřídka dobově (včetně stavu vědeckého poznání) podmíněných skutečností, jež se k nim váží. V popsané právní úpravě proto nelze spatřovat jakoukoli vadu stran stanovení rozsahu očkování, která by měla založit její ústavní nonkonformitu.“ Ústavnost konkrétní právní úpravy je proto vždy nutno posuzovat individuálně a s přihlédnutím k jejímu kontextu.

59. V obecné rovině lze žalobci přisvědčit v tom, že základní rámec působnosti Energetického regulačního úřadu vymezuje § 17 odst. 3 věta první energetického zákona, dle něhož „[v] působnosti Energetického regulačního úřadu je podpora hospodářské soutěže, podpora využívání obnovitelných a druhotných zdrojů energie podpora využívání obnovitelných zdrojů energie a ochrana zájmů spotřebitelů v těch oblastech energetických odvětví, kde není možná konkurence, s cílem uspokojení všech přiměřených požadavků na dodávku energií.“ Citované ustanovení je pak samozřejmě poměrně vágní, neboť stanovuje pouze obecně formulované mantinely činnosti uvedeného úřadu. Žalobce však zcela přehlíží, že Energetický regulační úřad – jak shora uvedeno – postupuje při regulaci cen podle zákona o cenách. Dle § 5 odst. 5 tohoto zákona přitom platí, že „[r]egulace formou maximální, pevné nebo minimální ceny platí pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží. Pro uplatnění jednotlivých forem regulace cen mohou cenové orgány stanovit další věcné podmínky, včetně pravidel a postupů pro stanovení těchto cen, jejich změn a v případě nájmů nemovitostí nebo jejich částí a služeb spojených s jejich užíváním i způsob jejich sjednávání, uplatňování a vyúčtování. Cenové orgány mohou stanovit u stejného zboží souběžně maximální a minimální cenu“ (důraz doplněn). Obdobně pak citované ustanovení ve znění do 17. 11. 2009 stanovilo, že „[m]aximální, pevné nebo minimální ceny platí pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží a jejich uplatnění mohou cenové orgány nebo místní orgány omezit dalšími věcnými, popřípadě časovými podmínkami. Cenové orgány mohou stanovit u stejného zboží souběžně maximální a minimální cenu“ (důraz doplněn).

60. Definice pojmu „uvedení do provozu“ v kontextu cenového rozhodnutí č. 8/2008 přitom není ničím jiným, než součástí vymezení postupu stanovení ceny, tedy věcnou podmínkou dle posledně citovaného ustanovení. Hlavním smyslem cenového rozhodnutí je však bezpochyby právě stanovení cen, přičemž způsob takového stanovení je ponechán na úvaze Energetického regulačního úřadu.

61. V tomto ohledu vyplouvá na povrch jeden z nejpodstatnějších rozdílů oproti právní úpravě, již posuzoval Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 23/02, a k jejímuž zrušení dospěl v situaci, kdy vzhledem k velmi kusé zákonné úpravě „práva a povinnosti osob a orgánů zúčastněných na tomto institutu [pozn.: jednalo se o institut smluvní rodiny] a jejich pravomoci by musely být stanoveny vyhláškou ministerstva, aby se tento institut vůbec mohl stát funkčním.“ Institut smluvní rodiny by tak bez prováděcího předpisu obsahujícího konkrétní úpravu zcela postrádal svůj obsah.

62. Naproti tomu samotná regulace cen prostřednictvím cenových rozhodnutí představuje nikoli vytváření obsahu zákonného institutu cenové regulace (ten je totiž podrobně upraven v části

Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

16
51 A 60/2017

II zákona o cenách), nýbrž pouhou úpravu jeho dílčích parametrů. Tato regulace by tak nepochybně fungovala i tehdy, pokud by v nich Energetický regulační úřad například stanovil pouze příslušné výkupní ceny energií, aniž by vymezoval další věcné podmínky (tedy bližší konkretizaci zákonné úpravy). Byť i pro samotné stanovení cen je pak samozřejmě nutno vydat podzákonný právní předpis (cenové rozhodnutí), nelze přehlédnout, jak uvedl Ústavní soud v uvedeném nálezu, že „[p]odle judikatury Ústavního soudu nemusí být každá povinnost stanovena zákonem, neboť požadavek, aby jakákoliv povinnost byla stanovena přímo a výhradně zákonem, by ‚zjevně vedl k absurdním důsledkům, a to k popření smyslu sekundární normotvorby, jelikož pojmovou součástí každé právní normy je vymezení určitých práv a povinností adresátů normy‘ (srov. nález č. 410/2001 Sb.).

63. Na základě shora popsaných principů lze tedy shrnout, že je nutno rozlišovat mezi tím, zda jsou skrze podzákonnou úpravu vytvářeny základní charakteristiky daného institutu, bez nichž není představitelná jeho funkčnost, a tím, upravuje-li podzákonný předpis pouze dílčí atributy takového institutu, jak je tomu v nyní projednávané věci.

64. Zákonodárce přitom v této souvislosti zjevně (a z pochopitelných důvodů) usoudil, že je vhodné ponechat příslušným orgánům v rámci cenové regulace určitou míru volnosti, díky níž mohou při vytváření způsobů stanovování cen pro své odborné znalosti lépe reagovat na takové situace na trhu, které zákonodárce z povahy věci jen stěží mohl sám domyslet. Vymezení pojmu „uvedení do provozu“ v cenovém rozhodnutí č. 8/2008 tak Energetickému cenovému úřadu nic nebránilo, neboť se fakticky nejedná o nic jiného, než o vymezení dílčího pravidla vedoucího ke stanovení konkrétní výkupní ceny, přičemž teprve ta představuje samotné stanovení práv a povinností pro daný obchodní subjekt (žalobce).

65. K žalobcově poukazu na stanovisko Legislativní rady vlády ze dne 20. 10. 2014, č. 950/14, krajský soud poznamenává, že toto stanovisko se týkalo zcela jiných než shora citovaných ustanovení a argumentace v něm obsažená proto není pro posouzení projednávané věci relevantní. Nadto takovéto stanovisko nepředstavuje pramen práva, kterým by byl krajský soud jakkoli vázán.

66. Nedůvodná je též námitka, dle níž se cenové rozhodnutí nestalo součástí právního řádu, neboť nebylo vyhlášeno ve Sbírce zákonů. Ustanovení § 1 odst. 1 písm. e) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění od 1. 1. 2006 (dále jen „zákon o Sbírce zákonů“), stanoví, že ve Sbírce zákonů se vyhlašují uveřejněním jejich plného znění „právní předpisy vydávané ministerstvy a ostatními ústředními správními úřady; právní předpisy jiných správních úřadů a právnických osob, pokud na základě zvláštního zákona vydávají právní předpisy s celostátní působností“. Naproti tomu § 10 odst. 2 zákona o cenách, ve znění od 1. 6. 2006, uvádí, že cenová rozhodnutí zveřejňuje „Energetický regulační úřad v Energetickém regulačním věstníku“, přičemž jejich vydání vyhlašuje „ve Sbírce zákonů podle zvláštního právního předpisu.“ Vzhledem k tomu, že zákon o Sbírce zákonů stanovuje obecná pravidla vyhlašování právních předpisů, zatímco zákon o cenách upravuje vyhlašování cenových rozhodnutí (mimo jiné) Energetického regulačního úřadu, nelze než uzavřít, že vztah citovaných právních ustanovení představuje poměr mezi obecnou a speciální úpravou. Ve světle právní zásady „lex specialis derogat legi generali“, dle níž má zvláštní úprava přednost před úpravou obecnější, proto krajský soud v této souvislosti uzavírá, že cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 8/2008 vydané v částce 11 Energetického regulačního věstníku ze dne 26. 11. 2008 (o čemž bylo ve Sbírce zákonů publikováno sdělení č. 432/2008 Sb.) bylo vydáno v souladu s relevantním publikačním právem a stalo se tak nepochybně součástí českého právního řádu.

67. Pro uvedené krajský soud neshledal, že by Energetický regulační úřad v souvislosti s namítanou protiústavností cenového rozhodnutí č. 8/2008 jakkoli vykročil z mezí stanovených v čl. 2 odst. 3 ve spojení čl. 79 odst. 3 Ústavy a čl. 2. odst. 2 Listiny, resp. že by

Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

17
51 A 60/2017

snad dopustil porušení zákazu zneužití pravomoci či zásady minimalizace zásahu státních orgánů do právní a majetkové sféry fyzických a právnických osob.

IV.D K námitce diskriminačního stanovení podmínek pro podporu ve formě výkupních cen a podporu ve formě zelených bonusů

68. Nedůvodná je i námitka, dle níž cenové rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 8/2008 diskriminačním způsobem stanovilo různé podmínky pro podporu ve formě výkupních cen a podporu ve formě zelených bonusů.

69. Citované cenové rozhodnutí v bodě (1.10.) stanovilo, že „[u] nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů.“ Jinými slovy zatímco v případě uplatnění podpory ve formě zelených bonusů pro uvedení výrobny do provozu postačovalo započít výrobu v souladu s udělenou licencí, v případě podpory ve formě výkupních cen musela být současně splněna podmínka dodávek elektřiny do elektrizační soustavy.

70. Na takto stanovené věcné podmínce pro obě formy podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů krajský soud nic diskriminačního neshledal. Pro stanovení odlišného určení dne uvedení výrobny do provozu totiž existuje zcela legitimní důvod v podobě možného různého nakládání s vyrobenou elektřinou v případě podpory formou výkupní ceny či formou zeleného bonusu. Jak žalovaný správně podotkl, v případě, že si žalobce zvolil uplatnění podpory ve formě výkupní ceny, bylo povinností provozovatele distribuční soustavy uzavřít s ním smlouvu o dodávkách elektřiny a veškerou vyrobenou elektřinu od něj odkupovat (§ 4 odst. 4 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů). Za této situace je zcela oprávněný požadavek, aby v den „uvedení výrobny do provozu“ žalobce započal též dodávat elektřinu do elektrizační soustavy příslušného provozovatele distribuční soustavy, který byl povinen výrobnu na žádost výrobce do distribuční soustavy připojit a jehož k odkupu vyrobené elektřiny zároveň vázal smluvní přímus (§ 4 odst. 1 a 4 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů). Naproti tomu v případě podpory ve formě zelených bonusů bylo zcela věcí žalobce, jakým způsobem s vyrobenou elektřinou naloží, a nebylo proto zapotřebí vázat den „uvedení výrobny do provozu“ na započetí dodávek do elektrizační soustavy.

71. Nelze přitom přehlédnout, že volba formy uplatněné podpory byla taktéž zcela v rukou žalobce (§ 4 odst. 3 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů). Nic mu tedy nebránilo, aby zvolil takovou formu podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, která pro něj byla v daném případě výhodnější. Není proto ani zřejmé, jakým způsobem mohl být žalobce krácen v dané souvislosti na svých právech.

72. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, dle níž Energetický regulační úřad postrádá pro stanovení různého určení dne „uvedení výrobny do provozu“ zákonné zmocnění (viz k tomu shora odstavce 53 až 65). V dané souvislosti se totiž nejedná o nic jiného než o nastavení konkrétních parametrů jednotlivých forem regulace cen ve smyslu § 5 odst. 5 zákona o cenách. Nadto ke stanovení odlišné věcné podmínky pro uplatnění podpory ve formě výkupních cen a zelených bonusů nepřistoupil Energetický regulační úřad svévolně, nýbrž – jak bylo shora uvedeno – na základě zcela legitimního důvodu.

73. Nedůvodná je též žalobcova námitka, dle níž žalovaným vyčíslený nepřiměřený prospěch je vyšší než 5 % výše zeleného bonusu pro výrobny a žalovaný tedy v podstatě tvrdí, že při nemožnosti meziročního snížení výkupní ceny o více než 5 % bylo cenové rozhodnutí vydáno v rozporu se zákonem. Ustanovení § 6 odst. 4 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, o něž žalovaný svou argumentaci v dané souvislosti opřel, se totiž Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

18
51 A 60/2017

vztahuje výhradně na stanovení výše výkupních cen a nikoli zelených bonusů. Žalobcův nepřiměřený prospěch však byl dán uplatněním nesprávné výše zeleného bonusu.

IV.E K námitce neaplikovatelnosti zákona o cenách

74. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, dle níž zelený bonus ve smyslu § 4 odst. 3 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a § 8 zákona o podporovaných zdrojích energie není cenou a na věc proto nedopadá § 16 odst. 1 písm. c) zákona o cenách.

75. Podle § 2 písm. d) zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, účinného do 31. 12. 2012, se rozumí „zeleným bonusem finanční částka navyšující tržní cenu elektřiny a hrazená provozovatelem regionální distribuční soustavy nebo přenosové soustavy výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů, zohledňující snížené poškozování životního prostředí využitím obnovitelného zdroje oproti spalování fosilních paliv, druh a velikost výrobního zařízení, kvalitu dodávané elektřiny“ (důraz doplněn). Z citovaného ustanovení tudíž zřetelně plyne, že zelený bonus byl považován za součást tržní ceny, tedy ceny, která je – z podstaty fungování trhu – výsledkem jednání při koupi a prodeji zboží (zde konkrétně elektrické energie) ve smyslu § 1 odst. 2 písm. a) zákona o cenách. Zelený bonus byl hrazen provozovatelem distribuční nebo přenosové soustavy.

76. Podle aktuálně platného § 2 písm. j) zákona o podporovaných zdrojích energie, který nahradil předchozí právní úpravu s účinností od 1. 1. 2013, se pak rozumí „zeleným bonusem na elektřinu finanční částka na podporu výroby elektřiny podle tohoto zákona určená výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů, druhotných zdrojů nebo vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla“. Podle § 9 odst. 3 tohoto zákona pak zelený bonus vyplácí operátor trhu na základě žádosti výrobce a předloženého vyúčtování podle odstavce 6 citovaného ustanovení. Dle § 12 odst. 7 (dříve odst. 9) téhož zákona přitom Energetický regulační úřad postupuje při stanovení výkupních cen a zelených bonusů podle zákona o cenách, jehož předmětem je podle § 1 odst. 1 tohoto zákona uplatňování, regulace a kontrola cen výrobků, výkonů, prací a služeb. Taktéž podle této právní úpravy je tedy nutno považovat zelený bonus za cenu vyrobené elektřiny, kterou výrobce fakturuje operátorovi trhu.

77. Prostředky na úhradu zeleného bonusu jsou operátorovi trhu (dříve provozovateli distribuční soustavy) skutečně hrazeny částečně formou dotace (srov. § 6a zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a § 28 zákona o podporovaných zdrojích energie). To však neznamená, že tyto finanční částky představují dotaci i ve vztahu k výrobci elektřiny (žalobci), neboť tomu jsou vypláceny coby součást úhrady tržní ceny za skutečně dodanou elektřinu. Žalobcovo tvrzení, že by se ve vztahu k operátorovi trhu (provozovateli distribuční soustavy) mělo jednat o účelově vázané prostředky, nadto nemá v relevantní právní úpravě oporu, neboť ta pouze stanoví, že uvedené subjekty mají právo na náhradu nákladů na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů (§ 6a odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, resp. § 28 odst. 2 – dříve odst. 1 – zákona o podporovaných zdrojích energie), a nikoli způsob, jakým s touto náhradou mají naložit.

78. Pro shora uvedené dospěl krajský soud k závěru, že zelené bonusy představují (formálně i materiálně) cenu ve smyslu § 1 odst. 2 písm. a) zákona o cenách hrazenou výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů. Argumentace správních orgánů opírající se o ustanovení zákona o DPH je pak v tomto ohledu spíše nadbytečná, nikoli však nesrozumitelná či zavádějící, jak sugeruje žalobce. Taková je totiž naopak právě žalobcova námitka, dle níž by cenu dle zákona o cenách měla představovat jakákoli finanční částka; zelený bonus oproti žalobcem uvedeným příkladům totiž představuje částku stanovenou Energetickým regulačním úřadem dle zákona o cenách a je součástí úhrady tržní ceny za dodávky elektřiny. Z tohoto pohledu je pak lhostejno, pokud žalovaný ve vyjádření k žalobě poukázal též na to, že zákon o cenách je aplikovatelný i ve vztahu k podpoře ve formě výkupních cen.

Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

19
51 A 60/2017

IV.F K námitce, dle níž byl žalobce zkrácen na svých právech v důsledku neseznámení se změnou posouzení věci

79. Nedůvodná je i námitka, dle níž byl žalobce zkrácen na procesních právech v důsledku neseznámení se změnou posouzení otázky, jaký typ podpory žalobce pro období konce roku 2009 zvolil.

80. Zahájení správního řízení bylo žalobci oznámeno přípisem ze dne 14. 12. 2015, čj. 031105514/1610/15/31.102/To. Správní delikt, pro který bylo správní řízení zahájeno, vymezil správní orgán prvního stupně tak, že žalobce jako výrobce a prodejce elektřiny v FVE Chýnov nedodržel věcné podmínky stanovené cenovým orgánem dle § 5 odst. 5 zákona o cenách pro uplatnění úředně stanovené ceny upravené v bodu (1.10) cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2012; žalobce totiž v období roku 2013 uplatnil u operátora trhu úředně stanovený zelený bonus ve smyslu § 8 zákona o podporovaných zdrojích energie, ve výši 12 932 Kč/MWh pro výrobu elektřiny s využitím slunečního záření pro zdroj s instalovaným výkonem nad 30 kW uvedený do provozu v roce 2009, ačkoli měl uplatnit zelený bonus ve výši 11 973 Kč/MWh stanovený pro tato zařízení na výrobu elektřiny uvedená do provozu v roce 2010. Do konce roku 2009 totiž nezačal v FVE Chýnov vyrábět elektřinu a nesplnil tak věcnou podmínku uvedení výrobny elektrické energie do provozu do konce roku 2009 stanovenou v bodě (1.10) cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 8/2008. Žalobce tedy za elektřinu dodanou v roce 2013 v množství 1 845,413 MWh získal nepřiměřený prospěch rozdílem úředně stanovených zelených bonusů ve výši 1 274 221 Kč.

81. Správní orgán prvního stupně k tomu na straně 18 svého rozhodnutí uvedl, že po posouzení smluv uzavřených mezi žalobcem a provozovatelem distribuční soustavy dospěl k závěru, „že do konce roku 2009 účastník řízení ve FVE Chýnov nezačal vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen“. V tomto směru proto i přizpůsobil výrok svého rozhodnutí. Krajský soud proto neshledal, že by se jednalo o změnu právního či skutkového posouzení, nýbrž šlo o změnu, resp. upřesnění samotného předmětu řízení.

82. Krajský soud v této souvislosti předně podotýká, že podstatou žalobní námitky je pouze skutečnost, že žalobce nebyl s uvedenou změnou před vydáním rozhodnutí správního orgánu prvního stupně seznámen. Žalobci lze přisvědčit potud, že z obsahu správního spisu se vskutku nepodává, že by jej správní orgán prvního stupně o změně posouzení věci vyrozuměl. Z druhé strany však krajský soud neshledal, že by uvedené pochybení mohlo mít vliv na zákonnost napadených správních rozhodnutí.

83. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, čj. 1 Afs 58/2009-541, č. 2119/2010 Sb. NSS, uvedl, že pro posouzení změny, resp. upřesnění předmětu řízení „je podstatný jeho obsah, nemělo by jím totiž dojít k rozšíření předmětu řízení nebo jeho zásadní změně. Jinak řečeno ve věcech správního trestání musí být takovýmto úkonem zachována totožnost skutku.“ Tento obecně formulovaný závěr je přitom zcela aplikovatelný i v nyní projednávané věci. Správní orgán prvního stupně přitom jak v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 14. 12. 2015, tak i ve svém rozhodnutí, jímž žalobci uložil pokutu, vymezil posuzovaný skutek natolik určitě, že v žádném případě nemohlo dojít k jeho záměně s jiným; klíčovými znaky tohoto skutku totiž jsou – zjednodušeně řečeno – nesplnění věcné podmínky uvedení výrobny FVE Chýnov do provozu v roce 2009 ve smyslu cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 8/2008 a v důsledku toho uplatnění neoprávněné výše zeleného bonusu v roce 2013, čímž žalobce získal nepřiměřený majetkový prospěch ve výši 1 274 221 Kč. Konkrétní důvod, proč nebyla splněna uvedená věcná podmínka, je pak v této souvislosti v podstatě pouze doplňkovým údajem, jehož upřesněním nemohlo k záměně skutku dojít.

84. Postupem správního orgánu přitom nedošlo ani k porušení zásady dvojinstačnosti, neboť tato zásada „zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou k nápravě a odstranění vad, které se Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

20
51 A 60/2017

vyskytly v řízení před prvním stupněm“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, čj. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS). Jinými slovy případný nesprávný postup správního orgánu prvního stupně lze zhojit v řízení odvolacím.

85. V posuzované věci správní orgán prvního stupně na změnu ve vymezení předmětu řízení žalobce na straně 18 svého rozhodnutí výslovně upozornil. Žalobce tudíž měl možnost na uvedený závěr správního orgánu prvního stupně reagovat v odvolání, což ostatně také uničil (srov. strana 21 a násl. doplnění odvolání). Žalovaný pak na příslušnou odvolací námitku přezkoumatelným způsobem reagoval (viz shora odst. 49). Přestože se tedy správní orgán prvního stupně skutečně dopustil procesního pochybení spočívajícího v neseznámení žalobce s upřesněním předmětu řízení, tato vada nebyla natolik závažná, aby bez dalšího musela vést ke zrušení jeho rozhodnutí v odvolacím řízení. Ani rozhodnutí žalovaného proto v této souvislosti nezákonností netrpí.

IV.G K námitkám týkajícím se uvedení FVE Chýnov do provozu

86. Žalobce v žalobě uplatnil též řadu námitek, na jejichž základě dovozoval splnění věcné podmínky uvedení FVE Chýnov, tj. uvedení do provozu, již v roce 2009. Tyto námitky shledal krajský soud nedůvodnými.

87. Krajský soud předně připomíná znění věcné podmínky obsažené v bodě (1.10) cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 8/2008: „[u] nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů“ (důraz doplněn). Krajský soud ve shodě se správními orgány shledal, že tato podmínka v posuzované věci splněna nebyla.

88. Podstatnou částí argumentace správních orgánů bylo (vedle zpochybnění dne skutečného započetí výroby elektřiny) posouzení otázky, zda ke splnění shora uvedené věcné podmínky nezbytné zprovoznění cele výrobny nebo pouze její části. Nelze přitom přehlédnout, že shora uvedená věcná podmínka vyžaduje, aby k započetí výroby došlo „v souladu s rozhodnutím o udělení licence“. V této souvislosti dospěl krajský soud k závěru, že započetí výroby elektřiny v pouhé části výrobny k naplnění této podmínky nepostačuje.

89. Energetický regulační úřad udělil žalobci rozhodnutím ze dne 29. 12. 2009, čj. 09083-6/2009-ERU (založeným stejně jako ostatní dále uvedené dokumenty obsažen ve správním spisu), změnou č. 012 původního licenčního rozhodnutí č. 110100339 licenci k provozu FVE Chýnov o celkovém instalovaném výkonu 2,009 MW. Oprávnění k provozování této licencované činnosti žalobci vzniklo dnem nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí, tj. 30. 12. 2009. Až teprve tímto dnem mohl žalobce v FVE Chýnov vyrábět elektřinu tak, aby mohla být věcná podmínka stanovená cenovým rozhodnutím č. 8/2008 splněna. Dle § 8 odst. 2 písm. c) energetického zákona přitom rozhodnutí o povolení licence obsahuje „technické podmínky, které je držitel licence při výkonu licencované činnosti povinen dodržovat“. Jedinou podmínkou technického charakteru, která je v uvedeném rozhodnutí ve vztahu k FVE Chýnov stanovena, je přitom celkový instalovaný výkon 2,009 MW této výrobny (viz strana 10 tohoto rozhodnutí); jedná se přitom o pevně stanovenou hodnotu (nikoli tedy o hodnotu maximální, minimální či jakési rozmezí, v němž by se mohl výrobce při budování výrobny pohybovat). Uvedený způsob stanovení celkového instalovaného výkonu je přitom zcela pochopitelný, neboť pokud by byl stanoven například skrze maximální hodnotu, mohl by Energetický regulační úřad jen obtížně monitorovat celkový výkon povolovaných výroben a plnit tak svou regulační funkci. V opačném případě by v souladu s uvedenou licencí bylo i časově neomezené provozování výrobny elektřiny při nepatrném zlomku původně plánovaného výkonu.

Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

21
51 A 60/2017

90. Aby tedy FVE Chýnov byla souladná s udělenou licencí, musí mít celkový instalovaný výkon povolované výrobny právě tuto hodnotu (tak tomu ostatně dle kontrolních zjištění správních orgánů v době cenové kontroly bylo, neboť FVE Chýnov měla tou dobou celkový instalovaný výkon 2,00928 MW, což při zaokrouhlení na tři desetinná místa odpovídá hodnotě stanovené v licenci). Je tedy nutno posoudit, zda FVE Chýnov měla celkový instalovaný výkon v uvedené výši, tj. zda byla z tohoto pohledu již zcela dokončená a mohla elektřinu ve stanoveném výkonu vyrábět, již od 30. 12. 2009. kdy rozhodnutí o udělení licence nabylo právní moci.

91. Správní orgány v této souvislosti vycházely ze stanoviska Oblastního inspektorátu práce v Českých Budějovicích ze dne 22. 12. 2009. Jedním z požadavků obsažených v tomto stanovisku bylo, aby před připojením nezapojené (sic!) části solárních panelů byla ověřena bezpečnost jejich připojení. Přílohou tohoto stanoviska pak byl nákres, na němž je znázorněna část doposud nezapojených solárních panelů; jednalo se přitom cca o 1/3 všech solárních panelů obsažených v FVE Chýnov. Z uvedeného tedy plyne, že v době, kdy do konce kalendářního roku 2009 zbývalo pouze 5 pracovních dnů, nebyla významná část instalovaných solárních panelů připravena k výrobně elektřiny. Tato skutečnost tedy přinejmenším naznačuje, že v roce 2009 nebyla splněna věcná podmínka zahájení výroby elektřiny v souladu s udělenou licencí.

92. Na tomto posouzení nemůže ničeho změnit skutečnost, že rozhodnutím Městského úřadu Chýnov ze dne 22. 12. 2009 bylo žalobci povoleno předčasné užívání stavby (výrobny FVE Chýnov), neboť toto rozhodnutí posuzující výrobnu elektřiny výlučně z pohledu stavebněprávních předpisů nemá na posouzení splnění shora uvedené věcné podmínky uvedení provozovny do provozu, tj. započetí výroby elektřiny v souladu s udělenou licencí, vliv. Stále totiž platí zákonem stanovená povinnost provozovatele výrobny elektřiny dodržovat technické podmínky stanovené Energetickým regulačním úřadem v rozhodnutí o udělení licence [§ 8 odst. 2 písm. c) energetického zákona].

93. Další klíčovou otázkou je, zda FVE Chýnov dodávala v roce 2009 elektřinu do elektrizační soustavy. Krajský soud se v této souvislosti neztotožnil s hodnocením správních orgánů, dle něhož žalobce postrádal v roce 2009 smlouvu o připojení FVE Chýnov k distribuční soustavě, neboť na něj coby nástupnickou společnost společnosti CZ INVEST – PLUS v důsledku fúze sloučením přešlo její jmění, tj. souhrn jejího majetku a jejích dluhů (§ 61 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve spojení s § 495 občanského zákoníku). Přesto však krajský soud neshledal, že by uvedená věcná podmínka byla splněna.

94. Dle stanoviska provozovatele distribuční soustavy ze dne 25. 5. 2009 k připojení FVE Chýnov mělo být připojení do elektrizační sítě této výrobny zajištěno pomocí svislého úsekového odpínače, jehož investorem a majitelem je provozovatel distribuční soustavy. Ačkoli k samotné instalaci úsekového odpínače mohlo nepochybně dojít již v roce 2009, z pohledu posouzení otázky skutečného započetí dodávek vyrobené elektřiny do elektrizační sítě je podstatné, kdy došlo k jeho sepnutí. Dle uvedeného stanoviska provozovatele distribuční soustavy přitom „[v]ypnutý spínací prvek bude moci obsluha Výrobny zapnout pouze se souhlasem Dispečinku [pozn.: jedná se o Dispečink 22 kV a plynu České Budějovice provozovatele distribuční soustavy].“ Podle e-mailového sdělení zaměstnance provozovatele distribuční soustavy Jiřího Průchy ze dne 10. 3. 2010 přitom tento dispečink evidoval manipulaci s úsekovým odpínačem 2a pro FVE Chýnov do polohy zapnuto až dne 6. 1. 2010, tedy v den osazení výrobny obchodním měřením (již z výrokové části prvoinstančního rozhodnutí je přitom zřejmé, že správní orgán prvního stupně považoval za podstatný právě okamžik sepnutí úsekového odpínače a nikoli samotnou instalaci obchodního měření, jak mylně dovozuje žalobce). Teprve tímto okamžikem tedy mohlo dojít k započetí dodávek

Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

22
51 A 60/2017

vyrobené elektřiny odběrateli. Tomuto závěru ostatně nasvědčuje i to, že žalobce prvně provozovateli distribuční sítě fakturoval dodávky elektřiny z FVE Chýnov až za měsíc leden roku 2010. Příslušná věcná podmínka dodávek elektřiny do elektrizační sítě v roce 2009 proto splněna nebyla.

95. Prohlášení pana J. obsažené v notářském zápisu ze dne 26. 1. 2016 předložené samotným žalobcem krajský soud ve shodě se správními orgány nepovažuje za věrohodné. Správní orgán prvního stupně v této souvislosti konstatoval mimo jiné, že věrohodnost tohoto prohlášení musí hodnotit s ohledem na skutečnost, že jde o osobu v blízkém obchodním vztahu s žalobcem, přičemž vyjádření bylo vyhotoveno na základě žalobcova zadání. Pan J. nadto v uvedeném prohlášení vyjadřuje své subjektivní pocity ohledně opožděného osazování elektroměrů provozovatelem distribuční soustavy a následného proplácení podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů odhadem, ačkoli správnímu orgánu prvního stupně je z úřední činnosti známo, že v takovýchto případech musel výrobce vyplnit měsíční hlášení s konkrétně naměřenými hodnotami dle příslušné vyhlášky. Pan J. v prohlášení neuvedl ani to, zda byl osobně přítomen na stavbě a viděl osobně probíhat postup prací, neboť dle tohoto prohlášení o připojení FVE Chýnov do distribuční sítě v posledních dnech roku 2009 věděl pouze dle jeho „dostupných informací“. Navíc, jak konstatoval žalovaný, pan J. učinil obsahově zcela shodné prohlášení jak ve vztahu k FVE Chýnov, tak i FVE Čekanice. Správní orgány přitom k závěru o nevěrohodnosti dospěly na základě souhrnu uvedených skutečností a nikoli snad pouze proto, že pan J. přistoupil k vyjádření z popudu žalobce. Na základě těchto skutečností (opět hodnocených ve svém souhrnu a vzájemných souvislostech) se proto krajský soud zcela ztotožnil s posouzením tohoto prohlášení, jak je učinily správní orgány, a považuje jej za ryze účelové. Případný výslech pana J. coby svědka by na základních důvodech nevěrohodnosti tohoto prohlášení nemohl cokoli změnit a neprovedení takovéhoto výslechu proto nepředstavuje pochybení způsobující nezákonnost napadených správních rozhodnutí.

96. Přes shora uvedené uzavřel žalobce s provozovatelem distribuční soustavy smlouvu o dodávce elektřiny ze dne 19. 7. 2010 se zpětnou účinností k 23. 12. 2010, což jen dále svědčí o účelovosti žalobcova postupu. Na tomto posouzení nemění nic ani skutečnost, že s takto stanovenou zpětnou účinností smlouvy o úhradě zeleného bonusu souhlasil i provozovatel distribuční soustavy (viz dále odst. 102). Krajský soud se ztotožnil též s argumentací žalovaného, dle níž o nestandardním postupu vypovídá i skutečnost, že ověřovací provoz nutný před uvedením výrobny do provozu (viz strana 5 technické přílohy stanoviska provozovatele distribuční soustavy k připojení FVE Chýnov ze dne 25. 5. 2009) žádosti byl uskutečněn až 2. 6. 2010, zatímco k osazení obchodního měření a měřeným dodávkám elektřiny došlo již od 6. 1. 2010.

97. Důkazní standard v oblasti správního trestání je přitom nastaven tak, aby skutkový stav byl prokázán vždy do té míry, aby nevzbuzoval důvodné pochybnosti [§ 3 správního řádu či obdobně § 2 odst. 5 zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)]. Vzhledem k tomu, že žalobce rozporoval shora uvedená skutková zjištění pouze poukazem na postup provozovatele distribuční soustavy v rámci kontraktace, nevěrohodné vyjádření pana J. či irelevantní rozhodnutí o povolení k předčasnému užívání stavby, žádné důvodné pochybnosti opodstatňující aplikaci zásady in dubio pro reo v posuzované věci nevyvstaly. Za této situace krajský soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, dle níž se měly správní orgány dopustit porušení povinnosti stanovené v § 50 odst. 3 správního řádu. 98. Skutková zjištění správních orgánů proto ve výsledku nebyla v řízení relevantním způsobem zpochybněna a představují tak dostatečný podklad pro závěr, dle něhož FVE Chýnov nebyla do konce roku 2009 uvedena do provozu. Není tedy pravdou, že by se správní orgány v této souvislosti opíraly pouze o skutečnost, že k osazení FVE Čekanice elektroměrem došlo až v lednu 2010, byť i tato okolnost jejich závěrům nepochybně nasvědčuje. Podobně jako Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

23
51 A 60/2017

správní orgány proto dospěl krajský soud v posuzované věci k názoru, že jediným smyslem shora popsaného postupu žalobce bylo v této souvislosti dosáhnout na pro něj příznivější výši zeleného bonusu, ačkoli pro to nesplňoval podmínky.

IV.H K námitce nezohlednění liberačních důvodů dle § 17 odst. 1 zákona o cenách

99. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, dle níž správní orgány údajně neaplikovaly § 17 odst. 1 zákona o cenách.

100. Dle citovaného ustanovení ve znění od 18. 11. 2009 do 30. 6. 2017 platilo, že „[p]rávnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.“ Jinými slovy žalobce v této souvislosti tížilo důkazní břemeno v tom, aby prokázal existenci liberačního důvodu.

101. Krajský soud v této souvislosti připomíná, že podstatou správního deliktu, za nějž je žalobce postihován, spočívala v nesplnění věcné podmínky uvedení do provozu v roce 2009 stanovené cenovým orgánem dle § 5 odst. 5 zákona o cenách, v důsledku čehož uplatňoval zelený bonus v nesprávné výši. Jak již bylo shora uvedeno, žalobce nemohl oprávněně vycházet z toho, že FVE Chýnov byla do provozu uvedena již v roce 2009, neboť v tomto roce nebyla dle podkladů rozhodnutí obsažených ve spise ještě dokončena a nedošlo ani k sepnutí úsekového spínače. Již z povahy věci proto nelze konstatovat, že žalobce vynaložil veškeré požadovatelné úsilí, aby předešel porušení právní povinnosti ve smyslu citovaného § 17 odst. 1 zákona o cenách. Za tohoto skutkového stavu je totiž prostor pro uplatnění liberačních důvodů dle tohoto ustanovení takřka mizivý; žalobce by totiž v důsledku musel prokázat, že vynaložil veškeré požadované úsilí k tomu, aby neuplatnil zelený bonus v nesprávné výši, což se ovšem v posuzované věci zcela evidentně nestalo, neboť žalobci muselo být přinejmenším zřejmé, že příslušnou věcnou podmínku nesplňoval a přesto činil veškeré kroky k uplatnění zeleného bonusu pro výrobny uvedené do provozu v roce 2009. Žalobcem rozporovaný závěr správního orgánu prvního stupně obsažený na straně 39 jeho rozhodnutí, dle něhož pokud by žalobce v posuzované věci opravdu vynaložil veškeré požadovatelná úsilí, ke správnímu deliktu by nedošlo, neboť by žalobce uplatňoval zelený bonus pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010, je proto zcela přiléhavý.

102. Není přitom pravdou, že by žalobci bylo kladeno k tíži pochybení provozovatele distribuční soustavy v rámci soukromoprávního vztahu. Je to totiž právě soukromoprávní povaha tohoto vztahu, díky níž žalobce nemusel na zpětné stanovení účinnosti smlouvy o dodávce elektřiny ke dni 23. 12. 2009 přistoupit. Je přitom nerozhodné, která ze stran smluvní dokumentaci vyhotovila. Žalovaný v této souvislosti v napadeném rozhodnutí správně konstatoval, že „[p]odmínky uvedení výrobny z obnovitelného zdroje energie jsou definovány v příslušném CR ERÚ a provozovateli DS nepřísluší rozhodovat o tom, kdy byly naplněny. Sám výrobce elektřiny se má zařadit podle splněných věcných podmínek pro uvedení výrobny do provozu a nelze toto přenášet na provozovatele DS, neboť žádným právním předpisem mu tato pravomoc nebyla svěřena.

103. Již z tohoto důvodu nelze na posuzovanou věc aplikovat závěr obsažený v rozsudku sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, v němž Nejvyšší soud posuzoval případ podvodu, ve kterém jeden z poškozených dle názoru jmenovaného soudu nedostatečně dbal ochrany svých práv plynoucích ze soukromoprávního vztahu, což nemělo být kladeno k tíži obžalovaného. V nyní projednávané věci nadto provozovatel distribuční soustavy nehájil v rámci uvedeného soukromoprávního vztahu svá práva, neboť zelený bonus fakticky nevyplácel žalobci ze svých prostředků (ty mu totiž byly hrazeny prostřednictvím dotace; viz shora odst. 77). Právě z tohoto důvodu žalovaný odmítl aplikaci závěrů obsažených v citovaném rozsudku sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 a nikoli proto (jak sugeruje žalobce), že by snad zpochybňoval soukromoprávní povahu předmětného smluvního vztahu.

Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

24
51 A 60/2017

IV.CH K námitce nezákonného zahájení cenové kontroly

104. Nedůvodná je také námitka, dle níž bylo nezákonným již samo zahájení cenové kontroly, neboť předmět této kontroly byl totožný s kontrolou zahájenou oznámením o zahájení kontroly ze dne 18. 11. 2014; jediným rozdílem bylo, že druhá z uvedených kontrol měla být provedena v provozovně FVE Čekanice.

105. Žalobci lze přisvědčit v tom, že i v případě cenové kontroly lze přiměřeně aplikovat § 48 ve spojení s § 154 a § 177 správního řádu (a přiměřeně též i žalobcem uvedené závěry Ústavního soudu vyslovené ve vztahu k daňové kontrole), upravující mimo jiné překážku řízení z důvodu litispendence. V posuzované věci však taková situace nenastala.

106. Je skutečností, že jak v oznámení o zahájení kontroly ze dne 18. 11. 2014, tak i v oznámení ze dne 19. 11. 2014 je uvedeno, že [p]ředmětem kontroly bude dodržování § 5 odst. 5 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, v platném znění z hlediska čerpání výše podpory na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů“, přičemž obě kontroly se týkaly období roku 2013 (pozn.: krajský soud má oznámení ze dne 18. 11. 2014 jakož i správní spis týkající se kontroly v FVE Čekanice k dispozici, neboť i v této věci je u něj vedeno řízení o žalobě pod sp. zn. 51 A 25/2017, a obsah tohoto oznámení je tudíž krajskému soudu znám z jeho úřední činnosti). Odlišně je pak vymezeno místo a čas uskutečnění kontroly. Zároveň je ovšem ze seznamu požadovaných dokladů patrno, že kontrolní orgán požadoval v obou případech vždy pouze doklady ke konkrétní kontrolované provozovně (tj. FVE Čekanice nebo FVE Chýnov), což nepochybně nenasvědčuje tomu, že by měl předmět obou kontrol jakkoli překrývat. Přestože je tedy – striktně vzato – předmět kontroly v obou oznámeních formulován poněkud nešťastně, z kontextu celého textu obou oznámení nelze dospět k závěru, že předmět obou kontrol je totožný, neboť se v nich kontrolní orgán hodlal zaměřit na jiné otázky. To ostatně dokládá i následný postup kontrolního orgánu, který vedl každou z obou zahájených kontrol vždy pouze ve vztahu k jedné konkrétní provozovně. I kdyby tedy krajský soud shledal, že předmět obou kontrol byl vymezen shodně, nemohlo v posuzované věci dojít k porušení žalobcových procesních práv, neboť pochybení kontrolního orgánu by bylo výlučně formální povahy.

IV.I K námitkám týkajícím se podkladů od provozovatele distribuční soustavy a nezákonnosti protokolu o výsledku kontroly

107. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkou, dle níž je nezákonnost napadených správních rozhodnutí založena tím, že jako jejich podklad byla použita e-mailová komunikace s pracovníky provozovatele distribuční soustavy a také byl použit protokol o výsledku kontroly, který z této komunikace vycházel. Sdělení provozovatele distribuční soustavy totiž byla údajně získána v rozporu s § 37 odst. 4 správního řádu, neboť nebyla opatřena elektronickým podpisem a zároveň následně nebyla potvrzena.

108. Dle posledně citovaného ustanovení platí, že „[p]odání je možno učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě. Za podmínky, že podání je do 5 dnů potvrzeno, popřípadě doplněno způsobem uvedeným ve větě první, je možno je učinit pomocí jiných technických prostředků, zejména prostřednictvím dálnopisu, telefaxu nebo veřejné datové sítě bez použití podpisu.“ Žalobce k tomu uvádí, že dle § 37 odst. 1 správního řádu je podáním jakýkoli úkon směřující vůči správnímu orgánu. Zcela však opomíjí systematické zařazení citovaných ustanovení v části druhé hlavě III díle 2 správního řádu označeného jako „Úkony účastníků“ a zahrnující § 36 až § 38 tohoto zákona. Z uvedeného je patrno, že tato ustanovení se týkají pouze účastníků řízení, popřípadě obdobně též dotčených osob ve smyslu § 154 správního řádu (k tomuto názoru se ostatně kloní též komentářová literatura; srov. Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 205-212). Námitka nezákonného získání sdělení provozovatele distribuční soustavy pro nedodržení podmínek stanovených v

Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

25
51 A 60/2017

§ 37 odst. 4 správního řádu a z toho plynoucí nezákonnosti protokolu o kontrole je proto lichá, neboť provozovatel distribuční soustavy nebyl ani účastníkem řízení ani dotčenou osobou.

109. Není přitom podstatné, zda správní orgán prvního stupně nebo žalovaný ověřovali totožnost osob, které danou e-mailovou komunikaci za provozovatele distribuční soustavy odesílaly. Samotná jejich rozhodnutí byla totiž opřena především o přílohy těchto e-mailů (například pracovní příkaz k instalaci elektroměru ze dne 6. 1. 2010), jejichž obsah ostatně žalobce nikterak nezpochybnil. Nadto samotné e-maily zaměstnanců provozovatele distribuční soustavy byly správnímu orgánu prvního stupně zasílány v reakci na jeho výslovné žádosti a nebyl proto dán jediný důvod o totožnosti těchto osob jakkoli pochybovat; opět přitom platí, že obsah těchto správ žalobce relevantním způsobem nezpochybnil, neboť napadl především jejich formální náležitosti.

110. Pro uvedené nelze dovodit ani nezákonnost protokolu o kontrole, který se o uvedenou e-mailovou komunikaci taktéž opírá. Krajský soud sice přisvědčil žalobci v tom, že v roce 2009 měl již uzavřenu smlouvu o připojení (viz odst. 93), avšak tento závěr správních orgánů postačí pouze korigovat, neboť na posouzení otázky splnění věcné podmínky uvedení výrobny do provozu nemá uvedená nesprávnost vliv. Krajský soud se naopak neztotožnil s (žalobcem pouze zcela obecně formulovanou) námitkou, dle níž zjištění obsažená v tomto protokolu vycházela z nesprávných, neúplných a s jinými částmi spisu rozporných podkladů od provozovatele distribuční soustavy, resp. že správní orgán prvního stupně bez řádného hodnocení přebíral zjištění z e-mailové korespondence od pracovníků provozovatele distribuční soustavy; správní orgány řádně podklady obsažené ve spisu hodnotily a na jejich základě učinily příslušná skutková zjištění.

IV.J K námitce nepřiměřeného stanovení výše uložené pokuty

111. Nedůvodná je též námitka nepřiměřeného stanovení výše pokuty.

112. Žalovaný správním orgánům předně vytýká, že nesprávně vyhodnotily otázku opakování správního deliktu, které mu bylo přičteno k tíži, přičemž k opakovanému porušení tohoto zákona mělo dle správního orgánu prvního stupně dojít z toho důvodu, že žalobci byla v roce 2014 uložena pokuta ve věci FVE Bežerovice.

113. Dle § 17 odst. 2 zákona o cenách, ve znění do 30. 6. 2017, platí, že „[p]ři určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.

114. Žalobci lze přisvědčit potud, že za této situace se nejedná o opakování správního deliktu ve smyslu recidivy, tedy spáchání správního deliktu znovu poté, co byl pachatel již dříve pravomocně shledán vinným ze spáchání deliktu předchozího, jak bylo konstruováno například ustanovení někdejšího § 120 odst. 3 věty druhé zákona o veřejných zakázkách, na něž poukázal žalobce. To však neznamená, že by vícenásobné porušení zákona o cenách ze strany žalobce nemohlo být v posuzované věci přitěžující okolností.

115. Ve věcech FVE Čekanice, FVE Chýnov, jakož i FVE Bežerovice byl žalobce sankcionován za totožný správní delikt, tj. nesplnění věcné podmínky uvedení výrobny do provozu v roce 2009 a v důsledku toho uplatňování zeleného bonusu v neoprávněné výši v roce 2012 (FVE Bežerovice), resp. 2013 (FVE Čekanice a FVE Chýnov). Jednalo se tedy o vícečinný stejnorodý souběh, který dle (přiměřeně aplikovaného) § 42 písm. n) trestního zákoníku přitěžující okolnost nepochybně představuje. Správní orgány proto nepochybily, pokud tuto skutečnost kladly žalobci k tíži.

116. Krajský soud se ztotožnil též s posouzením přitěžující okolnosti spočívající v nevrácení nepřiměřeného prospěchu před vydáním prvoinstančního rozhodnutí. V této souvislosti lze Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

26
51 A 60/2017

poukázat například na rozsudek čj. 4 As 51/2007-68, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že „[p]od kritérium ‚rozsah následků protiprávního jednání‘ pak lze podřadit skutečnosti jako: rozsah škody, odstranitelnost škody, případně reakci pachatele na odhalení jeho protiprávního jednání (zjištěných nedostatků).“ Ačkoli Nejvyšší správní soud učinil uvedený závěr v souvislosti s porušením zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, lze jej nepochybně obdobně uplatnit i v nyní projednávané věci v souvislosti s posuzováním závažnosti správního deliktu dle § 17 odst. 2 zákona o cenách, ve znění do 30. 6. 2017. Pokud se žalobce ani nepokusil odstranit negativní důsledek svého protiprávního jednání, a to ani za situace, kdy mu ještě před zahájením cenové kontroly v nyní projednávané věci byla již za prakticky totožné jednání pravomocně uložena pokuta ve věci FVE Bežerovice (rozhodnutí o odvolání v této věci bylo žalobci doručeno dne 19. 8. 2014) a protiprávnost tohoto jednání mu proto musela být zřejmá, je zcela namístě k takové skutečnosti přihlédnout. Krajský soud přitom neshledal, že by tímto postupem došlo k porušení práva na obhajobu či jiných garancí trestního procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy; ostatně žalobce sám tuto námitku nikterak blíže neodůvodnil. Přiměřeně lze v této souvislosti odkázat například na rozsudek ze dne 15. 9. 2015, čj. 14 Kse 3/2015-53, v němž kárný senát Nejvyššího správního soud taktéž vzal coby přitěžující okolnost v úvahu, „že kárně obviněný své pochybení neuznal a nevyvodil z něj žádné důsledky.

117. Nutno ovšem podotknout, že i bez této okolnosti považuje krajský soud uložení pokuty ve výši jedenapůlnásobku nepřiměřeného prospěchu za zcela přiměřené. Rozhodujícími přitěžujícími okolnostmi totiž dle správního orgánu prvního stupně bylo primárně to, že žalobce svým jednáním poškodil konečné spotřebitele a státní rozpočet, na něž přenesl neoprávněně vysokou část podpory financování energie z obnovitelných zdrojů. Ke spáchání správního deliktu nadto došlo aktivním jednáním žalobce a nikoli například pouhým opomenutím. Správní orgán při stanovení výše pokuty přihlédl též k hospodářskému výsledku žalobce tak, aby pokuta neměla likvidační charakter, ale zároveň plnila své základní represivní a preventivní funkce.

118. Nelze přehlédnout, že žalobci mohla být pokuta dle § 16 odst. 4 písm. b) zákona o cenách uložena v rozsahu jedno až pětinásobku nepřiměřeného majetkového prospěchu. Při zvážení všech shora uvedených okolností dospěl krajský soud k závěru, že stanovení výše pokuty při dolní hranici zákonného rozsahu (tj. jedenapůlnásobku nepřiměřeného majetkového prospěchu) v posuzované věci nebylo zjevně nepřiměřeným ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s.

IV.K K námitce, dle níž se na vypracování rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podílely další neznámé osoby

119. Žalobní námitka, dle níž se údajně na přípravě rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podílely osoby s vysokoškolským právnickým vzděláním, které jsou zaměstnány u žalovaného, přičemž žalobce nebyl s touto skutečností seznámen, má pak zcela spekulativní povahu, přičemž ani její případná důvodnost by nemohla zapříčinit nezákonnost prvoinstančního rozhodnutí, resp. následného rozhodnutí o odvolání.

120. Ze správního spisu je patrno, že pro samotnou cenovou kontrolu byli oprávněnými úředními osobami v projednávané věci od samého počátku Ing. Z.M. a Ing. Bc. J.M.; srov. pověření ke kontrole ze dne 19. 11. 2014 vydané Ing. V. Š., ředitelem Státní energetické inspekce, územního inspektorátu pro Jihočeský kraj. Pro samotné správní řízení pak byla oprávněnou úřední osobou určena Ing. Bc. P.T.; srov. záznam o určení oprávněné úřední osoby ze dne 9. 12. 2015 vydaný opět Ing. Š. Samotné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pak podepsal také Ing. Š.

121. Jsou to tedy právě tyto jmenované osoby, které se v průběhu cenové kontroly, resp. navazujícího správního řízení bezprostředně podílely na výkonu pravomoci správního orgánu ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu a které za uvedený výkon pravomoci nesly

Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

27
51 A 60/2017

odpovědnost. Za samotné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně pak zodpovídá přímo Ing. Š., který jej podepsal. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani to, kdyby se na vyhotovení prvoinstančního rozhodnutí nějakým způsobem skutečně podílely i jiné osoby, neboť finální odpovědnost za každý úkon správního orgánu nese osoba, která byla k jeho provedení příslušná, resp. byla k tomuto pověřena a je pod ním též podepsána. Právě vůči těmto osobám pak může směřovat případná námitka podjatosti účastníka řízení.

122. Pro uvedení krajský soud nepřistoupil ani k provedení navrhovaných důkazů výslechem oprávněných úředních osob Ing. Bc T. a Ing. Š., jakož i seznamem úředních osob s vysokoškolským právnickým vzděláním zaměstnaným u správního orgánu prvního stupně ke dni vydání jeho rozhodnutí; dokazování v tomto směru by totiž bylo nadbytečným.

V.Závěr a náklady řízení

123. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

124. Vzhledem k tomu, že krajský soud neshledal, že by žalobci byla uložena sankce ve zjevně nepřiměřené výši ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. (viz shora odstavce 111 až 118), nevyhověl ani návrhu na moderaci uložené pokuty. O této skutečnosti přitom nebylo zapotřebí rozhodovat zvláštním výrokem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2014, čj. 8 As 34/2013-38, č. 3172/2015 Sb. NSS).

125. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Českých Budějovicích 28. února 2018

JUDr. Marie Trnková v. r.

předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru