Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

51 A 50/2020 - 88Rozsudek KSCB ze dne 16.02.2021

Prejudikatura

8 As 37/2011 - 154

1 Azs 140/2014 - 25

4 Ads 39/2008 - 83


přidejte vlastní popisek

51 A 50/2020-88

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci

žalobce: V. K., narozen

státní příslušnost
bytem

zastoupen obecným zmocněncem JUDr. Mgr. J. C.
sídlem X

proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců
se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 3. 2020, č. j. MV-35652-4/SO-2020

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Včasně podanou žalobou dne 20. 4. 2020 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalované, jímž žalovaná jako správní orgán příslušný podle § 170a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném v době podání žádosti (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 16. 12. 2019, č. j. OAM-16594-20/ZM-2019, kterým byla dle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 a s § 37 odst. 2 písm. a) v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců zamítnuta žádost účastníka o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty.

2. Žalobce se svojí žalobou obrátil nejprve na Krajský soud v Brně, který usnesením ze dne 10. 9. 2020, č. j. 62 A 59/2020-63 postoupil věc zdejšímu soudu, jelikož místní příslušnost této žaloby se odvíjí od § 172 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, neboť k řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí je místně příslušný krajský soud, v jehož obvodu je cizinec v den podání žaloby hlášen k pobytu. Žalobce byl ke dni podání žaloby hlášen k pobytu na adrese x, místně příslušným soudem je tak Krajský soud v Českých Budějovicích.

II. Shrnutí žaloby

3. Žalobce má v podané žalobě za to, že správní orgány nedostatečně zjistily materiálně-skutkovou podstatu věci a nepostupovaly v souladu se zásadou projednací, která ovládá proces správního práva. Žalovaná své závěry opřela pouze o závěry prvostupňového správního orgánu, když v podstatě zkopírovala zjištění z protokolu a podání vysvětlení, které jsou již obsažené v prvostupňovém rozhodnutí, a nevypořádala se s argumentací žalobce uplatněnou v odvolacím řízení. Tím bylo porušeno právo žalobce na rovný přístup k právu, když se žalovaná nezabývala jeho procesní obranou spočívající v odvolací argumentaci a porušila tak zásadu práva na dobrou správu a povinnost veřejnoprávních orgánů odůvodňovat svá rozhodnutí dle ust. SFEU.

4. Žalovaná v napadeném rozhodnutí cituje z protokolů při podání vysvětlení žalobce, přičemž žalobce upozorňuje, že jeho výslech probíhal tak, že byl nejprve vyslechnut a následně až poučen, že má podepsat, že rozumí českému jazyku a nepotřebuje tlumočníka. Proces podávání vysvětlení má přitom probíhat tak, že je účastník nejprve srozumitelně seznámen s jeho právem na tlumočníka v rodném jazyce, a to i s přihlédnutím na práva menšin dle mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána.

5. Dále z tohoto protokolu a kladených otázek, které jsou dle názoru žalobce otázkami návodnými a které nezachycují postoj a skutkovou podstatu věci ve vztahu k žalobci, je patrné, že pracovníci provádějící výslech nepostupovali nezaujatě, ale výslech žalobce byl veden tak, aby bylo možno přijmout závěr o výkonu zaměstnání žalobce, pro které ztratil způsobilost a dlouhodobě tak neplnil účel pobytu na území ČR, což není pravdou.

6. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá nepřijatelný postup žalované, která nezjistila skutečný stav věci, na základě kterého by bylo možno vyhodnotit, zda se žalobce dopustil porušení podmínek pobytového oprávnění. Žalovaná nedisponuje bližší znalostí předmětné právní úpravy, zejména zákonem o poskytování zdravotních služeb.

7. Žalobce je toho názoru, že jediným orgánem příslušným hodnotit, zda žalobce plnil anebo neplnil účel pobytu ve vztahu k zaměstnání na pozici zubního lékaře, je ministerstvo zdravotnictví jakožto dohledový orgán dle zákona o poskytování zdravotních služeb, nikoli ministerstvo vnitra. Ministerstvo zdravotnictví žádné pochybení ze strany zaměstnavatele ani žalobce neshledalo. Zdravotnická profese je přitom specifický obor, zahrnující celou řádu činnosti, které může vykonávat jak lékař mající odbornou způsobilost a oprávnění pracovat bez odborného dohledu, tak lékař, který odbornou způsobilost nemá anebo ji dočasně pozbyl, případně se profesně vzdělává v oboru, má však vysokoškolské vzdělání v medicínském oboru. Odpovědnost za kvalitu a odbornou úroveň poskytování zdravotních služeb nese vždy zaměstnavatel, který rozhoduje v rámci pracovního procesu o činnostech, které smí ten který zdravotník vykonávat. Zákon o poskytování zdravotních služeb není o tom, že by lékař, který má v ČR uznané vzdělání, ztratil oprávnění pracovat ve zdravotnictví. Lékař bez odborné způsobilosti může vykonávat vymezené pomocné činnosti ve svém oboru, jako je vedení dokumentace a evidence, podávání nástrojů, asistence při některých úkonech. Rozsah práv a povinností takového lékaře pak stanoví zaměstnavatel v návaznosti na zákon o poskytování zdravotních služeb. Ze závěrů žalované i správního orgánu prvního stupně vyplývá, že problematice právní úpravy zdravotnické profese nerozumí, právní výklad v této oblasti je chaotický a materiálně nepodložený.

8. Jelikož správní orgán prvního stupně není příslušným dohledovým orgánem, měl si dle zásady nestrannosti, zásady projednací a nalézací, vyžádat závazné stanovisko příslušného dohledového orgánu a o toto stanovisko opřít své závěry, místo toho správní orgány přijaly nepřezkoumatelné dohady, které nejsou ničím podložené.

9. Žalobce se neztotožňuje ani se závěry žalované ohledně přiměřenosti dopadu rozhodnutí do jeho práv a rodinných poměrů. Žalovaná si nepřiléhavě vybírá z rozhodnutí, která mají pouze podpořit její závěry, které však neobstojí v testu proporcionality práv. Žalobce má dvě nezletilé školou povinné děti, které si již zvykly na nové prostředí, mají na území ČR sociální vazby a jsou zde plně adaptovány. Stejně tak matka dětí zde má zaměstnání a materiální zázemí. Starší syn měl problémy s adaptací, nyní je konečně spokojen a prospívá. K tomu žalobce navrhuje provést důkaz znaleckým posudkem nezletilých z oboru pedagogická, sociální a rodinná psychologie.

10. S odkazem na články Úmluvy o právech dítěte žalobce uvádí, že si měly správní orgány zjistit poměry žalobce, jedná se o jejich povinnost, založenou především zásadou nestrannosti a přiměřenosti rozhodování, kterou je vázán každý veřejnoprávní orgán EU. Jde pouze o mechanickou aplikaci práva bez hlubšího uvážení.

11. Na základě uvedeného žalobce navrhuje zrušit napadené rozhodnutí a věc vrátit žalované k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalované, doplnění důkazních prostředků, repliky

12. Žalovaná setrvává na svém rozhodnutí a má za to, že žalobní námitky nejsou schopné zvrátit původní důvody pro zamítnutí předmětné žádosti. Veškeré procesní úkony učiněny v průběhu správního řízení byly učiněny v souladu se zákonem, to platí i pro učiněný výslech žalobce. Žalovaná zároveň odmítá, že by Ministerstvo zdravotnictví bylo jediným orgánem příslušným k posouzení výkonu zaměstnání žalobce. Jak Ministerstvo vnitra (správní orgán prvního stupně), tak příslušné inspektoráty práce jsou povinny posuzovat zákonnost výkonu povolání a s tím související plnění účelu pobytu. Skutečnost, že Ministerstvo vnitra není oprávněno posuzovat správní delikty na úseku zaměstnanosti (což není oprávněno ani Ministerstvo zdravotnictví) neznamená, že si nemůže učinit vlastní úsudek např. o výkonu nelegální práce či jiném nezákonném postupu (viz konstantní judikatura správních soudů).

13. Co se týká přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, žalovaná se s touto otázkou v mezích skutečností sdělených samotným žalobcem v průběhu správního řízení řádně vypořádala. Argumentace předestřená v žalobě je zcela nová a není důvod, proč ji žalobce nemohl uplatnit již v průběhu správního řízení.

14. S ohledem na uvedené žalovaná navrhuje zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost.

15. Dne 8. 7. 2020 podal žalobce ve věci důkaz listinou, konkrétně výpověď bývalého zaměstnavatele žalobce, kterou si správní orgány při svém rozhodování neopatřily, nezjistily tak řádně skutkový stav věci ani všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.

16. Dne 31. 8. 2020 zaslal žalobce repliku k vyjádření žalované, ve které polemizuje s jejím vyjádřením ohledně postupů dle zákona. Dále žalobce sděluje, že působnost Ministerstva zdravotnictví jako orgánu kontrolující soulad zákonných ustanovení pro výkon zdravotnické péče je tomuto orgánu svěřen na základě § 10 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů. K tomu žalobce připomíná, že úkolem poskytovatele zdravotní péče jako zaměstnavatele je současně povinnost zajistit a vytvořit svým zaměstnancům (zdravotnickým pracovníkům) takové podmínky, které jim umožní další prohlubování jejich profesní kvalifikace, viz § 22 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony na to navazující. Zaměstnavatel tak postupoval v souladu se zákonem, když zahraničnímu zubnímu lékaři, který není absolventem vysoké školy v zemi EU, umožnil dle platné právní úpravy dvouletou lhůtu na splnění odborné kvalifikace, pro splnění podmínky způsobilosti k výkonu lékařského povolání bez odborného dohledu. Jestliže zdravotnický pracovník ztratí odbornou způsobilost či nesplní podmínky k jejímu výkonu, zaměstnavatel má možnost pracovníka přeškolit na jinou pracovní pozici, která odpovídá jeho způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání. Správní orgány jsou sice nadány možností správního uvážení, nesmí však docházet k vydávání rozhodnutí se znaky libovůle správního orgánu.

17. Tvrzení žalované o vypořádání se s přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce není relevantní, když komise vychází pouze z výslechu žalobce, který byl proveden bez tlumočníka, přičemž český jazyk je obtížný i pro rodilé Čechy, žalovaná nenařídila zjišťování dalších rozhodných skutečností, což je proti smyslu a účelu dokazování, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011. č. j. 5 As 7/2011-48.

18. Žalobce má možnost uvádět nové skutečnosti, neboť tzv. nova dle § 82 odst. 4 správního řádu nelze interpretovat a aplikovat izolovaně od ostatních ustanovení správního řádu, zejména potom základních zásad. Rozhodnutí o správním vyhoštění je nepochybně rozhodnutím o uložení povinnosti podle § 50 odst. 3 správního řádu, neboť cizinec je povinen opustit území České republiky a je mu zakázáno po vymezenou dobu se na její území vrátit. Proto nelze koncentraci řízení použít. Ke stejnému závěru, tedy že rozhodnutí o správním vyhoštění je rozhodnutí o uložení povinnosti a správní orgán je povinen v rámci správního řízení zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch účastníka řízení.

19. Druhým doplněním ze dne 31. 8. 2020 žalobce sdělil, že na základě bodu 1 usnesení vlády ČR ze dne 22. 7. 2020, č. 683 o přijetí opatření v souvislosti s epidemiologickou situací covid-19, stanovila vláda ode dne 17. 7. 2020 do 16. 9. 2020, že pokud zaměstnavatel s cizincem sjedná prodloužení základního pracovněprávního vztahu či uzavře nový pracovněprávní vztah, a to tak, aby tento trval po dobu platnosti tohoto opatření, se doba platnosti povolení k zaměstnání podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, které bylo vydáno s datem uplynutí doby platnosti po 12. 3. 2012 prodlužuje tak, že skončí nejpozději dnem 16. 9. 2020. Toto dopadá i na žalobcův případ, neboť žalobce uzavřel smlouvu 31. 7. 2019, kdy ani během doby covid-19 správní orgán nevydal rozhodnutí o vydání zaměstnanecké karty. Na projednávaný případ tak dopadá speciální právní úprava. Zaměstnavatel zdravotnickému pracovníkovi (žalobci), který nesplnil náležitosti pro výkon zdravotnického povolání zubního lékaře bez odborného dohledu, poskytl neplacené pracovní volno a následně po splnění podmínek k výkonu zdravotnického pracovníka nižší specializace, ve stejném oboru, vytvořil v dostatečném předstihu nové pracovní místo a na základě tohoto žalobce podal novou žádost o zaměstnaneckou kartu na tuto pozici. Jelikož mezitím původní zaměstnavatel ukončil činnost, žalobce následně uzavřel pracovní smlouvu u jiného zaměstnavatele na stejnou pracovní pozici zubního instrumentáře, kterou měl předtím povolenou, což ale správní orgány nesprávně vyhodnotily jako nesplnění podmínky pro udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele. Žalobce však nenese žádný podíl odpovědnosti za ukončení činnosti původního zaměstnavatele. Dohledem nad vytvářením a obsazování volných pracovních míst pro cizince pak vykonává Úřad práce, popř. Ministerstvo práce a sociálních věcí, kteří neshledali na postupu žalobce žádných pochybení, Ministerstvo vnitra nemá kompetenci k rozhodování o obsazování volných pracovních míst cizinci. Žalobce též poukazuje na opakovaně vyskytující se vadu správních rozhodnutí vydávaných žalovanou, když žalovaná v návětí rozhodnutí odkazuje na rozhodování podle § 90 odst. 5 správního řádu a následně v poučení sděluje, že dle § 91 odst. 1 správního řádu se proti rozhodnutí nelze dále odvolat, a zároveň neodkazuje na zákon, který by výslovně ukládal lhůtu k podání žaloby kratší než je uvedena ve správním řádu. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.10.209, č. j. 57 A 23/2019-92, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009, č. j. 4 Ads 39/2008-83, ohledně zvláštní poučovací povinnosti při možnosti podání žaloby ve zkrácené lhůtě a případného zachování i dvouměsíční lhůty pro podání žaloby. Žalobce shledává napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné, výrok i poučení správního rozhodnutí jsou v rozporu s požadavky zákonnosti a jednoznačnosti správního rozhodnutí. Dle ustálené judikatury EU takováto rozhodnutí, která lze vykládat dvojím způsobem, se mají primárně vykládat z pohledu příznivějšího pro účastníka řízení a vždy se jedná o porušení zaručených práv na dobrou správu.

20. Žalobce si v průběhu soudního řízení zažádal o přiznání odkladného účinku žalobě, tento byl zdejším soudem přiznán usnesením ze dne 26. 11. 2020, č. j. 51 A 50/2020-73.

IV. Shrnutí správního spisu

21. Žalobce pobýval na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu ve formě zaměstnanecké karty s dobou platnosti od 24. 4. 2017 do 23. 4. 2019, která mu byla vydána na pracovní pozici zubního lékaře u společnosti ORNIDES s.r.o. K tomu žalobce doložil pracovní smlouvu s touto společností ze dne 28. 4. 2017, uzavřenou na dobu neurčitou, dle které má žalobce nastoupit na pracovní pozici stomatolog.

22. Následně si žalobce dne 20. 3. 2019 podal na pracovišti správního orgánu v Brně žádost o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty.

23. Dle závazného stanoviska Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Jihlavě ze dne 2. 4. 2019, č. j. PEA-52/2019-ck, bylo úřadem dáno souhlasné závazné stanovisko pro prodloužení platnosti zaměstnanecké karty žalobce za účelem dalšího zaměstnání na pozici (druh práce) 2261 zubní lékař – lékař stomatolog.

24. Dne 24. 4. 2019 vyzval správní orgán I. stupně žalobce k doložení dokladů prokazujícího jeho odbornou způsobilost pro výkon požadovaného zaměstnání.

25. Dne 20. 5. 2019 podal žalobce žádost o udělení souhlasu se změnou pracovního zařazení, kdy hodlá být zaměstnán u společnosti ORNIDES s. r. o., na pracovní pozici zubní instrumentář. Řízení o této žádosti bylo následně zastaveno dle § 66 odst. 1 písm. a) pro zpětvzetí žádosti žadatele, a pravomocně ukončeno ke dni 3. 12. 2019.

26. Žalobce dále dne 26. 6. 2019 doložil dodatek pracovní smlouvy uzavřený mezi ním a společností ORNIDES s. r. o., ze dne 7. 5. 2019, dle kterého bude od tohoto data žalobce vykonávat pracovní pozic zubní instrumentář.

27. Součástí správního spisu je i rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví České republiky ze dne 9. 11. 2016, č. j. 46596/2016/VLP, kterým byl žalobce povolen výkon zdravotnického povolení zubního lékaře, na dobu určitou v délce trvání 5 měsíců, a to v období od 9. 11. 2016 do 31. 12. 2017, za účelem absolvování praktické části zkoušky v rámci aprobační zkoušky.

28. Dne 9. 7. 2019 požádal správní orgán I. stupně žalobce o poskytnutí součinnosti dle § 50 odst. 2 správního řádu, ve kterém byl žalobce vyzván k prokázání oprávnění vykonávat zdravotnické povolání zubního lékaře na území České republiky i po datu 31. 12. 2017, kdy žalobci uplynula povolená doba výše zmíněným rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví. Žalobce k této výzvě znovu doložil pouze rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví s možností výkonu povolání zubního lékaře v období od 9. 11. 2016 do 31. 12. 2017.

29. Dne 12. 8. 2019 učinil žalobce oznámení o změně pracovního zařazení, se zaměstnáním u společnosti ORNIDES s. r. o., na pozici zubní instrumentář. Tomuto sdělení bylo správním orgánem vyhověno, žalobce tak mohl být ode dne 12. 9. 2019 na této pozici zaměstnán.

30. Za účelem zjištění skutečného stavu věci, zejména s cílem zjistit, zda žalobce plnil účel vydané zaměstnanecké karty, byl žalobce předvolán na den 15. 10. 2019 k výslechu. V rámci tohoto výslechu žalobce sdělil, že přijel do České republiky na konci dubna 2017, za účelem zajištění lepšího života sobě a svým dětem. Žalobce studoval v Ostravě v letech 2018 – 2019 na zubního instrumentáře, toto studium úspěšně dokončil. Jednalo se o alternativní variantu, pokud by se žalobci nepodařilo dokončit zkoušku na zubaře. Tu žalobce vykonal v Praze 3x, ale nepodařilo se mu ji splnit. Praxi jako zubař má žalobce od roku 2006. Žalobce měl praxi jako zubař od května do září 2017 v ordinaci Ornides, následně jej zaměstnavatel převedl na placenou dovolenou, kde byl žalobce do září 2019. Se zaměstnavatelem měl žalobce dohodu, že až dodělá zkoušku, bude u něj pracovat. K otázce správního orgánu, zda byl tedy žalobce od září 2017 do září 2019 na placené dovolené, žalobce sdělil, že ho zaměstnavatel sem tam poprosil o konzultace k ostatním zubařům. Žalobce je odborník na problematiku protetiky, tak pomáhal asi čtyřem lékařům v rámci ústní dohody. Žalobce dále shrnul podmínky dalších pokusů zkoušek na zubaře se závěrem, že to ještě nevzdal a na další pokusy zkoušek se připravuje. K otázce správního orgánu proč žalobce požádal o změnu pracovního zařazení, až v květnu 2019 žalobce sdělil, že si podal žádost o prodloužení pobytu, následně teprve vykonával další pokus zkoušky na zubaře, v které neuspěl. Poté byl na placené dovolené a jednou nebo dvakrát provedl konzultaci v ordinaci.

31. Následně přistoupil správní orgán prvního stupně dne 17. 20. 2019 k vydání výzvy k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Žalobce k tomuto sdělil, že podá vyjádření k podkladům nejpozději do 20. 11. 2019, žádné vyjádření však nepodal. Správní orgán prvního stupně tak dne 16. 12. 2019 přistoupil k vydání prvostupňového rozhodnutí, kterým podle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 a § 37 odst. 2 písm. a), v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců rozhodl o zamítnutí žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území. Žalobce od září 2017 do dubna 2019 neplnil účel povoleného pobytu, když nedocházel do zaměstnání a neměl ani odbornou způsobilost k výkonu profese zubního lékaře. Proti tomuto rozhodnutí si žalobce podal řádně a včas odvolání, o kterém bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím.

V. Právní hodnocení krajského soudu

32. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 s. ř. s.

33. Žaloba není důvodná.

34. V úvodu svého právního hodnocení krajský soud poznamenává, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Tento závazek přitom nemůže být chápán tak, že „vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý dílčí argument účastníka“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-130). Ostatně i Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012-50, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013-30, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013-50). Ve světle výše uvedeného přistoupil následně krajský soud k posouzení námitek žalobce.

35. Podle § 44a odst. 11 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném ke dni podání žádosti, platí, že: „Ministerstvo platnost zaměstnanecké karty neprodlouží, nesplňuje-li cizinec podmínky uvedené v § 42g odst. 2 písm. b) a c), § 42g odst. 3 větě první nebo v § 42g odst. 4 anebo je-li důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti zaměstnanecké karty (§ 46e), a dále, jestliže Úřad práce České republiky – krajská pobočka nebo pobočka pro hlavní město Prahu vydal závazné stanovisko, že další zaměstnávání cizince nelze vzhledem k situaci na trhu práce povolit. Ustanovení § 42g odst. 3 věta druhá se použije obdobně.“

36. Podle § 46e odst. 1 téhož zákona platí, že: „Ministerstvo zruší platnost zaměstnanecké karty z důvodů uvedených v § 37 a dále, jestliže cizinci nebyla uznána odborná kvalifikace příslušným uznávacím orgánem.

37. Podle § 37 odst. 2 písm. a) téhož zákona, „[m]inisterstvo dále zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže nastal některý z důvodů uvedených v § 56 odst. 1 písm. a), c), d), g), h) a j) až l) nebo v § 56 odst. 2.

38. Podle § 56 odst. 1 písm. j) téhož zákona „[d]louhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

39. Prvně se soud vyjadřuje k samotnému výkladu neurčitého právního pojmu jiná závažná překážka, a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 166/2019-27, „[p]ojem jiná závažná překážka pobytu cizince na území představuje neurčitý právní pojem, jehož obsah a rozsah nelze obecně zcela přesně definovat. Při jeho aplikaci jsou správní orgány povinny patřičně odůvodnit, v jakém jednání žadatele o povolení k dlouhodobému pobytu tuto překážku spatřují. Nejvyšší správní soud přitom opakovaně uvádí, že při aplikaci neurčitých právních pojmů dává zákonodárce správnímu orgánu prostor ke zhodnocení, zda je možné konkrétní případ pod daný pojem podřadit či nikoliv. Nejprve je tedy nezbytné vymezit rozsah pojmu jiná závažná překážka pobytu cizince na území – tj. vymezit, jaký význam tento pojem skutečně má. Následně je správní orgán povinen vyhodnotit, zda lze skutkové okolnosti projednávané věci zařadit do rámce vytvořeného jeho rozsahem – tj. jaké skutečnosti konkrétního případu lze pod daný pojem podřadit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 - 69).“ Na rozdíl od správního uvážení pak podléhají závěry správního orgánu týkající se výkladu neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav soudnímu přezkumu v rámci námitek uplatněných v žalobě v plném rozsahu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011-154).

40. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je dále zřejmé, že účel, pro který byl cizinci povolen pobyt, musí být skutečně naplněn. Nejvyšší správní soud již dříve v rozsudku ze dne 10. 5. 2017, č. j. 7 Azs 86/2017 - 33, uvedl: „Zákon o pobytu cizinců vychází z předpokladu, že cizinec, který získal povolení k pobytu na území České republiky k určitému účelu, je povinen povolení k jím deklarovanému účelu náležitě využívat. Právě pro tento účel mu totiž bylo povolení k pobytu uděleno.“ Zákon o pobytu cizinců tedy staví do popředí princip plnění uložených povinností cizince – žadatele o pobytový status, přičemž je v pravomoci státu nastavit podmínky, za nichž bude mít cizinec možnost na území České republiky pobývat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 38/04).

41. Neplnění účelu povoleného pobytu lze přitom v obecné rovině považovat za jinou závažnou překážku ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2016, č. j. 3 Azs 171/2015 - 144). Vždy je však nezbytné hodnotit konkrétní skutkové okolnosti případu. Dojde-li správní orgán k závěru, že žadatel o povolení k dlouhodobému pobytu účel dříve povoleného pobytu neplnil, nelze toto neplnění účelu automaticky považovat za jinou závažnou překážku pobytu cizince na území a jeho žádost tak automaticky zamítnout. Nejvyšší správní soud přitom dříve ve svých rozhodnutích shledal neplnění účelu pobytu jako existenci jiné závažné překážky pobytu cizince na území např. v situaci, ve které tento účel nebyl plněn po „většinu doby“ povoleného pobytu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 166/2019 – 27).

42. Ze spisového materiálu je zřejmé, že žalobce přicestoval do České republiky v roce dubnu 2017, za účelem výkonu povolání zubního lékaře. Dne 28. 4. 2017 uzavřel žalobce pracovní smlouvu na dobu neurčitou, dle které měl žalobce nastoupit na pracovní pozici stomatolog. Žalobci za tímto účelem tak bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu ve formě zaměstnanecké karty s dobou platnosti od 24. 4. 2017 do 23. 4. 2019, která mu byla vydána na pracovní pozici zubního lékaře u společnosti ORNIDES s.r.o.

43. Lékaři, zubní lékaři a farmaceuti, kteří získali odborné vzdělání v jiném než členském státě EU, a hodlají na území České republiky vykonávat uvedené zdravotnické povolání, musí v souladu s ustanovením § 34 odst. 2 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, prokázat zdravotní způsobilost, bezúhonnost a úspěšně složit aprobační zkoušku.

44. Žalobce svého vzdělání v oboru stomatologie dosáhl na Ukrajině, z tohoto důvodu byl žalobce povinen složit výše uvedenou aprobační zkoušku na pozici zubního lékaře. Za tímto účelem bylo žalobci vydáno rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví České republiky ze dne 9. 11. 2016, č. j. 46596/2016/VLP, kterým byl žalobce povolen výkon zdravotnického povolení zubního lékaře, na dobu určitou v délce trvání 5 měsíců, a to v období od 9. 11. 2016 do 31. 12. 2017, za účelem absolvování praktické části zkoušky v rámci aprobační zkoušky.

45. Žalobci bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu ve formě zaměstnanecké karty s dobou platnosti do 23. 4. 2019, na pracovní pozici zubního lékaře. Žalobce sám v rámci správního řízení uvedl, že v době od září 2017 nevykonával práci zubního lékaře, neboť k tomuto výkonu povolání nemá splněné kvalifikační předpoklady (aprobační zkoušku), žalobce tak čerpal placenou dovolenou a asi dvakrát poskytoval konzultace svým kolegům.

46. Správní orgány na základě výše uvedeného správně vyhodnotily, že žalobce v době od září 2017 do dubna 2019 fakticky neplnil účel povoleného pobytu, neboť nevykonával činnost, pro kterou mu byla zaměstnanecká karta vydána. Žalobce v tomto období nevykonával práci zubního lékaře (lékaře stomatologa), neboť neměl ani splněné příslušné předpoklady stanovené zákonem č. 95/2004 Sb., o této skutečnosti žalobce příslušné správní orgány nevyrozuměl. Žalobce si podal žádost o změnu pracovního zařazení na pozici zubního instrumentáře až po zahájení tohoto řízení o prodloužení zaměstnanecké karty, dne 20. 5. 2019, tj. rok a půl poté, co fakticky přestal vykonávat pozici zubního lékaře. Žádost o změnu pracovního zařazení navíc vzal žalobce následně zpět.

47. Krajský soud se ztotožňuje s hodnocením správních orgánů, že takovéto jednání žalobce lze podřadit pod existenci jiné závažné překážky pobytu cizince na území ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Neplnění účelu pobytu jako existenci jiné závažné překážky lze podřadit pod toto ustanovení, jestliže cizinec tento účel neplnil po většinu doby povoleného pobytu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 166/2019 – 27). V projednávaném případě byla žalobci udělena zaměstnacká karta s dobou platnosti od 24. 4. 2017 do 23. 4. 2019, přičemž žalobce od září 2017 nenaplňoval účel, ke kterému byla karta vydána. Žalobce tak z dvouleté doby platnosti zaměstnanecké karty, vydané k výkonu pracovní pozice zubní lékař, cca 1,5 roku byl na placené dovolené či se účastnil pouhých konzultací s ostatními kolegy. V tomto mezidobí také žalobce vystudoval kurz zubního instrumentáře, na tuto pracovní pozici též chtěl v květnu 2019 nastoupit. Výkon povolání zubního lékaře nebyl v tomto období vůbec realizován. Tuto skutečnost se žalobce neobtěžoval oznámit příslušným správním orgánům, ze strany žalobce nedošlo až do května 2019 k oznámení o změně pracovního zařazení, k tomuto kroku žalobce přešel až v době zahájení správního řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, kdy se správní orgány začaly zajímat o pracovní historii žalobce.

48. K námitce žalobce, že si v této době prohluboval kvalifikaci, odkazuje krajský soud na žalobou napadené rozhodnutí, strana 6, kde se plně ztotožňuje s názorem žalované. V momentě, kdy žalobce zjistil, že nemůže dále vykonávat pozici zubního lékaře, z důvodu nesplnění aprobační zkoušky, měl tuto skutečnost neprodleně oznámit příslušným správním orgánům a požádat o změnu pracovního zařazení. Jak nastínil krajský soud již výše, žalobce v době, kdy měl vydáno pracovní povolení k výkonu pozice zubního lékaře, byl na placené dovolené a souběžně studoval na pracovní pozici zubního instrumentáře. Jednání žalobce, který požádal o změnu pracovního zařazení až poté, co byl v rámci zahájeného správního řízení o prodloužení dlouhodobého pobytu, vyzván správním orgánem I. stupně žalobce k doložení dokladů prokazujícího jeho odbornou způsobilost pro výkon požadovaného zaměstnání, tak nelze hodnotit jako souladné se zákonem a souladné s účelem, pro jaký mu byla zaměstnanecká karta vydána.

49. Předložený důkazní prostředek v podobě výpovědi zaměstnavatele žalobce soud neprovedl pro jeho nadbytečnost, protože je zřejmé, že nemůže ve světle výše uvedeného (prokázaného nevykonávání účelu, ke kterému byla vydána zaměstnanecká karta) obstát. Žalobce nepůsobil na pozici zubního lékaře – lékaře stomatologa, což sám opakovaně uvádí.

50. Polemika o tom, co může jako vystudovaný lékař ve smyslu vystudovaného oboru vykonávat a co ne je zcela neúčelná. Žalobce poněkud chaoticky směšuje své vzdělání zubního lékaře – vystudovaný obor zubního lékařství (či obdobný), s výkonem pracovní činnosti zubního lékaře – lékaře stomatologa ve smyslu CZ-ISCO 2261(jak uvádí i stanoviska úřadu práce). Tuto pracovní činnost však nemůže žalobce fakticky vykonávat, neboť nesplňuje požadavky, které zákon v jeho případě stanovuje. Vykonával-li žalobce se svým vzděláním zubního lékaře jinou činnost, nelze na tuto činnost nahlížet tak, že by se jednalo po faktické stránce o činnost zubního lékaře v souladu s jeho pracovním povolením. Ostatně sám žalobce při výslechu dne 15. 10. 2019 správnímu orgánu uvedl, že není aprobován pro práci zubního lékaře. Soud má proto za to, že žalobci si byl a je vědom své situace, proto se jeho nynější argumentace jeví jako do jisté míry účelová.

51. Žalobce v podané žalobě obsáhle namítá, že Ministerstvo vnitra není orgánem, kterému by příslušela pravomoc posuzovat soulad výkonu povolání žalobce s účelem uvedeným v zaměstnanecké kartě, neboť k tomuto nemá potřebné znalosti. Orgánem, který je k tomuto, jako jediný oprávněn je dle názoru žalobce Ministerstvo zdravotnictví.

52. Podle § 1 odst. 1 zákona o pobytu cizinců jsou oprávněnými orgány v cizinecké agendě Policie České republiky, Ministerstva vnitra a Ministerstva zahraničních věcí. Dle § 165 písm. n) je právě Ministerstvo vnitra orgánem oprávněným v rámci působnosti ve věcech vstupu a pobytu cizinců na území a jejich vycestování z tohoto území rozhodovat o vydání zaměstnanecké karty a modré karty, o prodloužení nebo zrušení její platnosti, posuzovat shodu oznámené změny zaměstnavatele nebo pracovní pozice držitele zaměstnanecké karty se zákonem a udělovat souhlas se změnou zaměstnavatele nebo pracovního zařazení držitele modré karty. Ministerstvo zdravotnictví je naopak orgánem rozhodujícím podle zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta. Ministerstvo vnitra jako orgán příslušný k rozhodování podle zákona ve věcech pobytu cizinců je tak zcela oprávněn k rozhodování, zda cizinec, jemuž byl udělen příslušný druh pobytového oprávnění plní účel tohoto oprávnění či nikoli. Stejně tak zákon o pobytu cizinců neukládá Ministerstvu vnitra, ani Komisi pro rozhodování ve věcech cizinců jakožto orgánu oprávněnému rozhodovat podle § 170a zákona o pobytu cizinců, povinnost vyžádání si pro své rozhodnutí závazného stanoviska od Ministerstva zdravotnictví. Rozhodování o plnění účelu uděleného pobytového oprávnění je tak plně v kompetenci těchto orgánů a krajský soud nemá jakýchkoli pochyb, že tyto orgány jsou schopné posoudit obsah činnosti zubního lékaře – stomatologa, jakož i obsah pracovní činnosti, kterou žalobce vykonával.

53. Jako nedůvodnou shledal soud i námitku žalobce, dle které byl žalobce nejprve vyslechnut a následně až poučen, že má podepsat, že rozumí českému jazyku a nepotřebuje tlumočníka, čímž byly porušeny jeho práva. Krajský soud žádné takové pochybení z obsahu správního spisu nezjistil. Již v předvolání ze dne 29. 8. 219 byl žalobce řádně poučen o všech svých právech v souvislosti s výslechem, ke kterému byl předvolán. Výslovně byl žalobce poučen mj. i o právu požadovat tlumočníka. O tlumočníka žalobce nepožádal. Opakovaně byl žalobce o svých právech poučen i před samotným výslechem, jak plyne z protokolu o výslechu ze dne 15. 10. 2019, následně byl výslech zahájen. Souhlas s protokolem žalobce stvrdil svým podpisem na každé jeho stránce. Nesouhlasil-li žalobce s obsahem protokolu či průběhem výslechu, měl a mohl tento svůj nesouhlas uvést.

54. Stejně tak nepřisvědčil soud žalobní námitce ohledně návodnosti otázek správního orgánu. Soud nejprve podotýká, že návodné, sugestivní či kapciózní otázky jsou principálně nepřípustné v jakémkoli právním procesu, správní řízení nevyjímaje (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 3 As 80/2013-18, ze dne 30. 1. 2014, č. j. 5 Afs 12/2012-52, ze dne 31. 10. 2008, č. j. 7 Afs 86/2007-107, nebo ze dne 7. 6. 2006, č. j. 3 Azs 195/2005-63). Žalobce tuto svou námitku více nerozvádí a krajský soud sám neshledal, že by správní orgány vybočily z přípustných mezí pro pokládání otázek žalobci.

55. Žalobce dále obsáhle v podané žalobě i následných replikách uvádí, že správní orgány se nedostatečně vypořádaly s přiměřeností dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Žalobce má dvě nezletilé školou povinné děti, které si již zvykly na nové prostředí, mají na území ČR sociální vazby a jsou zde plně adaptovány. Stejně tak matka dětí zde má zaměstnání a materiální zázemí. K tomu žalobce přiložil znalecký posudek nezletilých dětí z oboru pedagogická, sociální a rodinná psychologie.

56. Správní orgány jsou povinny posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života podle § 174a zákona o pobytu cizinců, a to i s posouzením dle kritérií vycházejících z judikatury ESLP (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 1 Azs 140/2014-42, rozsudek ze dne 18. 6. 2015, č. j. 7 Azs 75/2015-34). Není tak pochyb o tom, že v souzené věci je třeba nalézt korektní rovnováhu mezi přítomnými legitimními zájmy. Těmi jsou jednak rodinná situace žalobce, s důrazem na případný vliv jejího vyhoštění na ostatní rodinné příslušníky, kteří pobývají na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití, jednak imigrační historie žalobce. Ze samotné podstaty pojmu „přiměřenost“ (§ 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců), vyplývá, že se tu poměřují minimálně dvě hodnoty, a to konkrétně právo na soukromý a rodinný život cizince s oprávněným zájmem státu na dodržování jeho právních předpisů. Váhu těchto hodnot posoudily správní orgány ve prospěch zájmu druhého a krajský soud se s jejich hodnocením ztotožňuje. Žalovaná sama připouští, že uvedené rozhodnutí může mít dopad do soukromého a rodinného života žalobce, tento dopad však není nepřiměřený ve vztahu k důvodům zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty, kterým bylo dlouhodobé neplnění účelu vydané zaměstnanecké karty.

57. Žalobce přicestoval na území ČR v roce 2016/2017, jeho synové v roce 2017. Synové jsou narozeni v roce 2011 a 2015, narodili se tak ještě v místě jejich původního pobytu na Ukrajině. Manželka žalobce je Ukrajinské národnosti. Žalobci byla vydána zaměstnanecká karta v dubnu 2017, od září 2017 přestal žalobce plnit účel povoleného pobytu, tj. jak soud již výše osvětlil, žalobce neplnil účel povoleného pobytu po většinu jeho pobytu na území ČR. Žalobce má dvě nezletilé děti, starší z nich již zahájil školní docházku na území ČR, obě děti jsou však ukrajinské národnosti, na území ČR pobývají jen malou dobu jejich života. Je nepochybné, že žalobce má na území Ukrajiny ještě jisté vazby, neboť není na území ČR po významně dlouhou dobu. Žalobce sám uvedl, že na území Ukrajiny dříve studoval i vykonával práci, po ekonomické stránce tak soud nepřepokládá problém s integrací žalobce v jeho rodné zemi. Žalobce též uvedl, že hlavním motivem jejich příjezdu do ČR byly pracovní podmínky, tj. ekonomické důvody; při výslechu žalobce uvedl, že chce v České republice pracovat, koupit byt nebo dům, jet na dovolenou, koupit nové auto, k čemuž dále uvedl „dejte mi dlouhodobý pobyt a budu tady u Vás pracovat. Líbí se mi tady. Je tady čistý vzduch a chutné pivo.“ Chtěl-li žalobce vykonávat práci na území ČR s vidinou lepších ekonomických podmínek pro sebe i svou rodinu, bylo jeho povinností si ohlídat, že bude tuto práci vykonávat v souladu s právním řádem České republiky, což žalobce zcela vědomě nečinil.

58. Krajský soud nezpochybňuje, že uvedeným rozhodnutím dojde k zásahu do života cizince, tento zásah však soud neshledává nepřiměřeným vzhledem k výše uvedenému. Pokud jde o žalobcem předkládaný znalecký posudek, který má dle tvrzení žalobce doložit, že jsou děti plně integrované na území ČR a zároveň, že by trpěly újmou, pokud bude muset jejich otec opustit území, tento krajský soud jako důkaz neprovedl pro jeho nadbytečnost. Krajský soud nezpochybňuje zásah do života dětí žalobce, upozorňuje však, že primárně je předmět zkoumání dopadů rozhodnutí zásah do života žalobce jako takového, ne do života jeho rodinných příslušníků, kteří na území České republiky pobývají na základě vlastních pobytových oprávněních, k čemuž je nutné doplnit, jak již uvedl i správní orgán prvního stupně na straně 7 svého rozhodnutí, že pobytová oprávnění ostatních rodinných příslušníků jsou odvozena od pobytového oprávnění žalobce, je tak pravděpodobné (pokud si rodinní příslušníci nezajistí jiný druh pobytového oprávnění), že k rozdělení rodiny nedojde, neboť bude muset opustit území ČR celá rodina. Krajský soud dodává, že žalobci též není tímto rozhodnutím bráněno v získání jiné druhu pobytového oprávnění, na rozdíl od případu správního vyhoštění, které žalobce používá jako zcela nesprávný příklad v rámci své repliky. Bude zcela na úvaze žalobce, zda vyhoví zákonným požadavkům a zajistí si na území České republiky pobytové oprávnění v rámci jiného zaměstnání (ev. jiný pobytový titul), či zda se rozhodne žít na Ukrajině, kam se může vrátit i zbytek jeho rodiny. Napadené rozhodnutí zasahuje zcela nepochybně o zásah do rodinného života žalobce, nejedná se však o zásah nepřiměřený.

59. Argumentuje-li žalobce, že správní orgány nezjistily všechny skutečnosti potřebné pro rozhodnutí ve smyslu § 3 správního řádu, sděluje soud, že ani tato povinnost správních orgánů není bezbřehá. Prvně je nutno podotknout, že řízení o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu je řízením na žádost, které stíhá žalobce jistou povinností k dokládání a prokazování tvrzení, rozhodných pro vyhovění jeho žádosti. Správní orgány opakovaně vyzývaly žalobce k doložení důkazních prostředků k prokázání tvrzení žalobce. Žalobce též sám avizoval doplnění dalších podkladů před vydáním prvostupňového rozhodnutí, k tomuto ze strany žalobce nedošlo. Pokud jde o posuzování přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, správní orgány posoudily rodinnou situaci žalobce z jim známých podkladů, především výpisu z evidence cizinců. Na základě výše uvedených skutečností vystavěly závěr o zamítnutí žádosti žalobce a zároveň o přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Krajský soud hodnotí všechny opatřené poklady pro vydání rozhodnutí jako dostatečné.

60. Krajský soud shledává rozhodnutí správních orgánů ohledně naplnění „jiné závažné překážky“ ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců i ve smyslu posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce dle § 174a tohoto zákona jako plně přezkoumatelné, nenesouce žádné znaky zneužití správního uvážení či libovůle správního orgánu. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Tomu správní orgány ve světle výše uvedeného dostály plnou měrou.

61. S výše uvedeným souvisí i námitka žalobce ohledně vypořádání se s odvolací argumentací žalovanou. Žalobce koncipuje svoji námitku pouze jako obecnou, bez uvedení, čím konkrétně se žalovaná neměla z odvolací argumentace zabývat. Krajský soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí neshledal vad, které žalobce vágně uvádí v podané žalobě. Zároveň soud upozorňuje žalobce, že ani povinnost správních orgánů odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11).

62. Pokud jde o žalobcem namítané usnesení vlády ze dne 22. 7. 2020, č. 683 o přijetí opatření v souvislosti s epidemiologickou situací ve světě, kterou došlo k prodloužení doby platnosti některých povolení k zaměstnání podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti v cizineckých případech, krajskému soudu není zřejmé, jakým způsobem má toto dopadat na řešenou situaci žalobce. V případě žalobce došlo k zamítnutí jeho další žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, případné prodloužení dosavadního povolení v tomto nehraje roli. Toto usnesení vlády se týkalo prodloužení doby platnosti povolení k zaměstnání dle zákona o zaměstnanosti v návaznosti na prodloužení pracovněprávního vztahu či uzavření nového pracovněprávního vztahu. To však není případ žalobce, neboť v jeho případě nedošlo k prodloužení pracovněprávního vztahu či uzavření nového pracovně právního vztahu na pozici zubního lékaře (viz výše).

63. K poslední žalobní námitce, kterou žalobce dovozuje nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadaného rozhodnutí z důvodu dle žalobce nesprávného poučení, resp. jak uvádí žalobce „přímého rozporu s náležitostmi formy správního rozhodnutí“, sděluje soud následující. Má-li žalobce za to, že je rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu, že v poučení tohoto rozhodnutí není odkázáno na zákon, který by výslovně ukládal lhůtu k podání žaloby kratší, než jaká je stanovena správním řádem, resp. soudním řádem správním, dopouští se žalobce omylu. Jak přímo vyplývá ze žalobcem odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2009, č. j. 4 Ads 39/2008 – 83, č. 1980/2010 Sb., „zvláštní poučovací povinnost je třeba dodržet výlučně u správních rozhodnutí, proti nimž lze podat žalobu, na niž se vztahuje § 129 odst. 1 s. ř. s., a to proto, že pouze u těchto rozhodnutí je nestandardní délka lhůty k podání žaloby s ohledem na synergii všech dílčích problematických prvků uvedené úpravy stanovena natolik nepředvídatelně, že to je nutno kompenzovat zvláštní poučovací povinností. Tato povinnost se naopak netýká zejména správních rozhodnutí, proti nimž se podává žaloba ve standardní dvouměsíční lhůtě. Netýká se však ani žalob, u nichž je stanovena zvláštní

lhůta ve zvláštním zákoně upravujícím podmínky vydání správního rozhodnutí, proti němuž se žaloba ve zvláštní lhůtě podává (viz např. § 17 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách; § 32 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů). U těchto zvláštních lhůt, právě proto, že jsou uvedeny v zákoně, který zároveň upravuje podmínky vydání rozhodnutí, na které se zvláštní žalobní lhůta vztahuje, nedosahuje právní regulace takové míry překvapivosti, aby ji bylo nutno kompenzovat zvláštní poučovací povinností.“. Do této kategorie pak lze zahrnout i rozhodnutí vydávaná podle zákona o pobytu cizinců, který v § 172 odst. 1 tohoto zákona přímo upravuje lhůtu k podání správní žaloby. Druhou věcí pak je, že i v případě, že by žalobcem namítaná vada byla namítaná správně, nemělo by takové pochybení správního orgánu vliv na správnost rozhodnutí jako takového, nesprávné poučení by se pouze mohlo projevit při posuzování včasnosti podané žaloby soudem.

VI. Závěr a náklady řízení

64. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

65. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalovanou, v jejím případě nebylo prokázáno, že by ji v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu ji krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

České Budějovice 16. února 2021

JUDr. Marie Trnková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru