Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

51 A 48/2019 - 56Rozsudek KSCB ze dne 20.04.2020

Prejudikatura

7 As 188/2012 - 25


přidejte vlastní popisek

51 A 48/2019 -56

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph. D., a Mgr. Bc. et. Bc. Petra Jiříka ve věci

žalobce: J.K. bytem X zastoupen Mgr. Jorikou Němcovou, advokátkou se sídlem Na Florenci 2116/15, Nové Město, 110 00 Praha 1

proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76, České Budějovice

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2019, č. j. KUJCK 134708/2019,

takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2019, č. j. KUJCK 134708/2019 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 800 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) obdržel dne 17. 12. 2019 žalobu proti rozhodnutí žalovaného, jímž bylo podle § 90 odst. 1písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) změněno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 22. 2. 2019, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti na úseku státní památkové péče tím, že v období od 16. května 2017 do konce října 2017 postupně rozebral obvodové zdi v úrovni přízemí (tj. jihovýchodní zeď štítovou orientovanou do ulice, severovýchodní zeď orientovanou do soudky vyjma části v délce cca 5 metrů od jihovýchodního štítu směrem na severozápad, která se zřítila dne 14. července 2016, severozápadní zeď štítovou vyjma části do výšky cca 1 metru, která byla zachována, jihozápadní zdi orientované do dvora) včetně výplní (tří dřevěných okenních rámů oken jihovýchodního štítu, dvou dveřních dřevěných zárubní včetně dvou dřevěných plných výplní dveří v jihozápadním dvorním průčelí), komín, konstrukce krovu včetně laťování v západní části objektu od komína po severozápadní štít objektu, vnitřní dělící stěny dispozice (zeď mezi prostorem chodby a prostorem bývalé černé kuchyně ve střední části dispozice stojící přibližně ve směru západ - východ, zeď mezi touto střední částí dispozice a místností ve východní části dispozice stojící přibližně ve směru sever - jih, zeď mezi střední částí dispozice a místností v západní části dispozice stojící přibližně ve směru sever - jih, a zeď na půdorysu písmene „L“ vydělující z místnosti v západní částí dispozice objektu malý prostor v její jihozápadní části) objektu výměnku č. p. X, nemovité kulturní památky zapsané v Ústředním seznamu kulturních památek ČR pod rejstříkovým číslem X, a tím nepečoval o zachování této kulturní památky a nechránil ji před poškozením, čímž nesplnil povinnost stanovenou v ustanovení § 9 odst. 1 památkového zákona, a tím došlo k naplnění skutkové podstaty přestupku ve smyslu ustanovení § 39 odst. 1 písm. c) památkového zákona.

2. Žalobce v prvé řadě připomíná, že polovina nemovitosti se samovolně zřítila po zásahu přírodních živlů v létě 2016, jak bylo prokázáno v přestupkovém řízení. První sesuv nastal dne 14. 7. 2016. V té době byl žalobce vystaven zvýšenému psychickému tlaku vlivem několika stresových situací, které prožil zejména v souvislosti s úrazem jeho manželky. Vzápětí po tomto sesuvu žalobce nastalou situaci řešil se starostou obce X a se zesnulým F.H., který dříve pracoval v oboru stavebnictví. V souvislosti s tímto byla ve správním řízení několikráte změněna výroková věta ohledně popisu skutku, kdy správní orgán posouval časový úsek, ve kterém měl být přestupek spáchán, a to ze 14. 7. 2016 na 16. 5. 2017. Žalobce je přesvědčen, že ačkoli je mu napadeným rozhodnutím přičítáno jednání od 16. 5. 2017, na výrok o vině a trestu mají bezesporu vliv rovněž události tomuto datu předcházející, minimálně ve smyslu polehčujících okolností.

3. Žalobce dále poukazuje na skutečnost, která má plynout z evidenčního listu nemovité kulturní památky a zápisu z jednání Územní komise NPÚ konaného dne 5. 3. 2018, tedy že nemovitost žádnou památkovou hodnotu neměla již roku 1978, kdy žalobce ještě nebyl jejím vlastníkem. Již tehdy orgány památkové ochrany navrhovaly zrušení její památkové ochrany a demolici. Příslušné správní orgány nikdy neučinily místní šetření za účelem dokumentace nemovitosti, a nyní jsou žalobci přičítány následky nechránění kulturní památky před poškozením a znehodnocením (viz Odborné vyjádření NPÚ ze dne 19. 7. 2018). Žalobce byl jediným, kdo měl zdokumentován stav nemovitosti a v tomto ohledu se správním orgánem spolupracoval při prošetření situace. Žalobce podotýká, že v souvislosti se samovolným sesuvem nemovitosti bylo proti němu vedeno rovněž trestní řízení, přičemž délka probíhajících řízení negativně ovlivňuje jeho zdravotní stav. Žalobce se domnívá, že vzhledem k uvedeným okolnostem a s ohledem na to, že polovina nemovitosti se zřítila sama, přičemž žalobce jednal toliko ve snaze zabránit případným újmám na životě a zdraví jiných osob, je stanovená pokuta ve výši 50 000 Kč zcela nepřiměřená. Pro případ, že by soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, navrhuje žalobce přezkoumání uložené pokuty ve smyslu § 78 odst. 2 s.ř.s. Vzhledem k věku a zdravotnímu stavu žalobce i s ohledem na skutečnost, že vytýkaným jednáním toliko usiloval o ochranu okolí před případnou újmou na majetku či zdraví a za situace, kdy společenská škodlivost žalobcova jednání je nulová, postačuje k potrestání žalobce pouhé projednání věci. Žalobce navrhuje, aby bylo od jeho potrestání upuštěno.

4. Žalobce tedy namítá absenci společenské škodlivosti jednání, které je mu kladeno za vinu, což žalovaný opomněl hodnotit. Sám žalovaný přitom připustil, že žalobce jednal v období od 14. 7. 2016 do dne 15. 5. 2017 v krajní nouzi. Žalobce je však přesvědčen, že i poté toliko odvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu na ochraně života a zdraví případných kolemjdoucích, když sám odklízel suť z nemovitosti, neboť byla narušena stabilita zbytku zdí. Zájem na zachování lidského života převažuje nad zájmem na zachování kulturní památky. Není pochyb o tom, že žalobce i nadále jednal v krajní nouzi.

5. Žalobce podotýká, že památková hodnota nemovitosti popsaná v odborném vyjádření a specifikovaná pro význam a rozsah přestupku mohla být sepsána a zaznamenána kdykoli v průběhu 58 let, tedy ode dne zápisu nemovitosti do ústředního seznamu kulturních památek do jejího zániku. Po celou dobu však byly správní orgány zcela nečinné, stav objektu nebyl příslušnými orgány nikdy kontrolován a dokumentován, což nyní nemůže být kladeno k tíži žalobce. Žalobce zpochybňuje, že by trosky nemovitosti ke dni 16. 5. 2017 mohly představovat ucelený soubor památkové hodnoty, což je doloženou fotodokumentací. V té době byl daný objekt již zcela zaniklý. V průběhu postupného rozebírání zbytku nemovitosti hrozilo reálné riziko dalších sesuvů, proto ani žalobcovo jednání v době od 16. 5. 2017 do konce října 2017 nebylo jakkoli společensky škodlivé.

6. S ohledem na to, že část žalobcova jednání po zřícení nemovitosti byla správním orgánem posouzena jako jednání v krajní nouzi a za situace, kdy je ze spisové dokumentace pořízené přímo v evidenčním listu nemovitosti zřejmé, že veřejný zájem na ochraně nemovitosti více než 38 let neexistoval, jednání žalobce nevykazuje žádné znaky společenské škodlivosti a nemůže být považováno za přestupek v materiálním slova smyslu dle § 5 přestupkového zákona.

7. Žalobce současně namítá absenci výroku o zastavení přestupkové řízení za období ode dne 14. 7. 2016 do 15. 5. 2017, kdy bylo správním orgánem shledáno, že žalobce jednal v krajní nouzi. Nelze akceptovat situaci, kdy žalovaný samovolně mění dobu spáchání přestupku, byť tak činí v žalobcův prospěch. Je třeba respektovat zásadu totožnosti skutku, tedy že správní orgán může rozhodnout pouze o skutku, o kterém zahájil řízení.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

8. Žalovaný ve svém vyjádření konstatoval, že přihlédl k veškerým polehčujícím okolnostem. Nemůže však přistoupit na žalobcovu bagatelizaci památkové hodnoty nemovitosti. Žalobce zcela opomíjí odborné vyjádření NPÚ ze dne 19. 7. 2019 k památkové hodnotě objektu. Rovněž ze zápisu z jednání Územní komise NPÚ dne 6. 3. 2018 nelze dovozovat, že objekt neměl žádnou památkovou hodnotu již v roce 1978. Žalovaný připouští možné rezervy systému státní památkové péče, nicméně připomíná, že ani absence dokumentace nezbavuje žalobce povinností, které mu ze zákona plynou z vlastnického práva ke kulturní památce. O neexistenci krajní nouze pak svědčí skutečnost, že žalobce odstraňoval objekt za pomoci těžké techniky, až z něj nezbylo vůbec nic. Žalobcovo jednání vykazuje znaky společenské škodlivosti v tom smyslu, že žalobce rok a čtvrt prováděl na objektu demoliční činnost, aniž by o tom informoval alespoň stavební úřad. Co se týče sankce za přestupkové jednání, žalovaný trvá na tom, že byla uložena v souladu se zákonem.

III. Obsah správních spisů

9. Ze správního spisu vyplynuly následující podstatné skutečnosti.

10. Dne 31. 1. 2018 bylo správnímu orgánu doručeno podání ze dne 29. 1. 2018 označené jako oznámení o poškození kulturní památky. Bylo sepsáno spolumajiteli shora označené nemovitosti, tj. žalobcem a jeho manželkou J.K.. Obsahem uvedeného podání je žalobcův popis toho, jak došlo k zániku nemovitosti. Závěrem žalobce požádal prvostupňový správní orgán o zrušení památkové ochrany nemovitosti.

11. Dne 1. 2. 2018 byla do správního spisu založena kopie fotodokumentace pořízená žalobcem, na které je zachycena nemovitost v časovém rozmezí od 14. 7. 2016 do 23. 1. 2018. Je zde zdokumentováno postupné odstraňování trosek nemovitosti. Dne 8. 2. 2018 byla provedena správním orgánem fotodokumentace místa, na kterém se nemovitost nacházela.

12. Dne 14. 2. 2018 bylo na žalobce podáno prvostupňovým správním orgánem trestní oznámení pro podezření, že byl odstraněním nemovitosti spáchán trestný čin.

13. Při podání vysvětlení u prvostupňového správního orgánu dne 29. 5. 2018 žalobce do protokolu uvedl, že nemovitost svépomocí odstranil v období od srpna do listopadu 2016 (část štítu nad úrovní stropu a tašky z nezřícené části kroku), v období od 16. 5. 2017 do konce října 2017 byla svépomocí rozebrána zbylá část objektu. Žalobce tak učinil z toho důvodu, že se rozpadly zdi, na chodník padaly cihly a sesutá zeď ležela na pozemku souseda. Žalobce vše řešil rychle, aby nedošlo ke zranění osob. Nastalou situaci žalobce konzultoval s již zesnulým zedníkem F.H., majitelem stavební firmy. Ten žalobci řekl, že nemovitost už nemá žádnou stabilitu. S NPÚ či jiným odborným orgánem odstranění nemovitosti konzultováno nebylo. Žalobce rovněž neinformoval stavební úřad, neboť si takové povinnosti nebyl vědom. Učinil tak až v lednu 2018 na radu vnučky. Žalobce si nebyl vědom, že chráněn je celý objekt, domníval se, že se památková ochrana vztahuje pouze na štít nemovitosti. O rozporu se zákonem žalobce v době odstraňování nemovitosti nevěděl, jeho snahou bylo zamezit možnému zranění lidí chodících po chodníku. Statický posudek, kterým by bylo možné doložit stav nemovitosti, žalobce nemá. Žalobce rovněž poukázal na starosti o zdravotní stav jeho manželky, které ho zaměstnávaly v létě 2016. Žalobce závěrem shrnul, že o odstraňování nemovitosti rozhodl sám, manželka byla po operaci. Domníval se přitom, že chráněný je jen štít objektu. Postupoval svépomocí, veden obavou, aby nedošlo ke zranění osob.

14. Dne 18. 7. 2018 bylo žalobci oznámeno zahájení správního řízení o přestupku, kterého se měl dopustit tím, že v období od 14. 7. 2016 do 31. 10. 2017 neučinil žádná opatření, aby zabránil odstranění kulturní památky – objektu X.

15. Prvostupňový správní orgán si vyžádal odborné stanovisko NPÚ, pracoviště v Českých Budějovicích. Zde se uvádí, že v důsledku neučinění opatření a nechránění kulturní památky před poškozením a znehodnocením došlo k celkovému zániku objektu. Vzhledem k tomu, že objekt byl odstraněn kompletně, včetně suti, nelze ověřit, zda skutečně došlo k samovolnému zřícení dlouhodobě neudržovaného objektu, či k jeho záměrné demolici. Jelikož nebyly neprodleně obeznámeny složky památkové péče, došlo k nevratné ztrátě historické substance bez možnosti uchování alespoň cenných informací o objektu, který pro své hodnoty odpovídal pojetí kulturní památky dle § 2 a § 42 památkového zákona.

16. Do protokolu o ústním jednání konaném dne 15. 8. 2018 žalobce uvedl, že příslušnému správnímu orgánu oznámení neučinil, neboť se domníval, že oznamovací povinnost splnil tím, že informoval starostu obce X, s nímž vše projednával. Žalobce doplnil, že v červenci 2016 se samovolně zřítila zhruba polovina objektu, tedy horní část štítu, část krovu s částí stropů přibližně do úrovně komína a kamenná zeď. Sutiny žalobce nejprve uskladnil na dvoře, v říjnu 2017 mu pomohli kamarádi s mechanizací odvézt sutiny na obecní skládku. K dotazu žalobce uvedl, že do sesuvu v červenci 2016 se snažil zachovávat nemovitost v technickém stavu tak, jak ji roku 1993 nabyl. O existenci § 12 památkového zákona se žalobce dozvěděl až v lednu 2018, kdy učinil oznámení stavebnímu úřadu i orgánu památkové péče. Dříve se domníval, že svou zákonnou povinnost splnil tím, že trosky zabezpečil a uskladnil tak, aby nikoho neohrožovaly. V té době řešil navíc vytopený sklep a staral se o nemocnou manželku. Jelikož se domníval, že památkovou ochranu nese pouze štít nemovitosti, nečinil žádné úkony, neboť předmět památkové ochrany považoval za zaniklý. Snažil se pouze o to, aby sutiny nikoho neohrozily. Žalobce dále doložil čestné prohlášení F.H. o tom, že na žádost žalobce v létě 2016 konzultoval stav nemovitosti. Objekt shledal nestabilním, veškerá statika přední části domu byla po sesuvu narušena, čímž se stala nebezpečnou pro zdraví lidí. Žalobci proto doporučil okamžité odstranění minimálně zbylých trosek předního štítu spolu s přední částí střechy. Žalobce shrnul, že neměl v úmyslu poškodit kulturní památku, oznámení příslušným správním orgánům učinil vzápětí poté, co se o zákonné povinnosti dozvěděl.

17. Do listiny ze dne 15. 8. 2018 označené jako stanovisko obviněného k projednávanému přestupku žalobce krom shora řečeného uvedl, že se domníval, že pokud byla část nemovitosti zničena po bouřkách, nemůže situaci zhoršit tím, že odklidí zbytky trosek. Celá situace ho velmi mrzí, včetně toho, že neučinil hlášení příslušnému správnímu orgánu.

18. Dne 22. 8. 2018 žalobce doplnil prohlášení, označil další důkazy a podal námitky proti odbornému vyjádření NPÚ, pracoviště v Českých Budějovicích. Zde uvedl, že jeho jednání nemohlo způsobit takovou ztrátu památkové hodnoty. Objekt byl chráněn od roku 1958, tedy 58 let, aniž by se některý z orgánů památkové péče dostavil zkontrolovat stav objektu, případně jej zdokumentoval. Zákon přitom ukládá povinnosti i správním orgánům. Žalobci nicméně nikdy nebylo uloženo vykonat jakékoli opatření, ani sám správní orgán takové opatření v zájmu zachování kulturní památky nevykonal. Z doloženého evidenčního listu kulturní památky lze dovodit, že žalobce nemohl zapříčinit ztrátu památkové hodnoty objektu, neboť již před nabytím vlastnického práva se zde uvádí doporučení zrušit památkovou ochranu, neboť je objekt vyňat z bytového fondu obce a je v dezolátním stavu. Možnost, že by žalobce objekt zdemoloval úmyslně, se vyvrací nejen jeho výpovědí a fotodokumentací, ale rovněž přiloženými čestnými prohlášeními. Věc je řešena proto, že ji sám žalobce „nahlásil“ a v řízení vždy spolupracoval. Trestní stíhání proti žalobci nebylo zahájeno (vyrozumění PČR ze dne 17. 4. 2018 jsoucí součástí spisu). Žalobce nejednal úmyslně, v rozhodné době byl pod velkým psychickým tlakem kvůli nemoci manželky a jednal v souladu se svým svědomím. Nenapadlo ho, jaký dopad bude jeho jednání mít. V současnosti je jediným žalobcovým příjmem starobní důchod.

19. Žalobce dále doložil čestné prohlášení D.K., bytem X, prodavačky prodejny potravin nacházející se naproti nemovitosti, která potvrzuje, že ke zřícení nemovitosti došlo samovolně v letních měsících 2016, některé trosky dopadly i na chodník. Sesula se minimálně polovina domu od štítu směrem do dvora. Žalobce okamžitě zabezpečil chodník i zbylé trosky, aby nebyl nikdo zraněn. Paní K. okamžitě telefonicky kontaktovala starostu obce i žalobce, když na něj šla zazvonit.

20. Rozhodnutím prvostupňového správního orgánu ze dne 17. 9. 2018, č.j. X byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti na úseku památkové péče a byla mu uložena pokuta 100 000 Kč. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí dne 14. 1. 2019 žalovaným zrušeno a věc vrácena prvostupňovému správnímu orgánu k novému projednání. Žalovaný konstatoval, že bude nutné provést další úkony a dokazování týkající se přesného vymezení a popsání přestupku, včetně otázky likvidačního charakteru uložené pokuty. Prvostupňový správní orgán rozhodl ve věci žalobce znovu dne 22. 2. 2019, pod č. j. X, žalobce byl opětovně shledán vinným ze spáchání shora označeného přestupku, přičemž mu byla uložena pokuta 100 000 Kč. Žalobce toto rozhodnutí opět napadl odvoláním.

21. Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti na úseku státní památkové péče tím, že v období od 16. května 2017 do konce října 2017 postupně rozebral obvodové zdi v úrovni přízemí (tj. jihovýchodní zeď štítovou orientovanou do ulice, severovýchodní zeď orientovanou do soudky vyjma části v délce cca 5 metrů od jihovýchodního štítu směrem na severozápad, která se zřítila dne 14. července 2016, severozápadní zeď štítovou vyjma části do výšky cca 1 metru, která byla zachována, jihozápadní zdi orientované do dvora) včetně výplní (tří dřevěných okenních rámů oken jihovýchodního štítu, dvou dveřních dřevěných zárubní včetně dvou dřevěných plných výplní dveří v jihozápadním dvorním průčelí), komín, konstrukce krovu včetně laťování v západní části objektu od komína po severozápadní štít objektu, vnitřní dělící stěny dispozice (zeď mezi prostorem chodby a prostorem bývalé černé kuchyně ve střední části dispozice stojící přibližně ve směru západ - východ, zeď mezi touto střední částí dispozice a místností ve východní části dispozice stojící přibližně ve směru sever - jih, zeď mezi střední částí dispozice a místností v západní části dispozice stojící přibližně ve směru sever - jih, a zeď na půdorysu písmene „L“ vydělující z místnosti v západní částí dispozice objektu malý prostor v její jihozápadní části) objektu výměnku č.p. X, na části pozemku p. č. X, nemovité kulturní památky zapsané v Ústředním seznamu kulturních památek ČR pod rejstříkovým číslem X, a tím nepečoval o zachování této kulturní památky (dále též „nemovitost“ nebo „objekt“) a nechránil ji před poškozením, čímž nesplnil povinnost stanovenou v ustanovení § 9 odst. 1 památkového zákona, a tím došlo k naplnění skutkové podstaty přestupku ve smyslu ustanovení § 39 odst. 1 písm. c) památkového zákona.

22. O návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku k žalobě rozhodl nadepsaný soud usnesením ze dne 14. 1. 2016 č.j. 51 A 48/2019-44 tak, že žalobě se odkladný účinek přiznává.

IV. Právní názor soudu

23. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s.ř.s.“).

24. Žaloba je důvodná.

25. Žalobce byl napadeným rozhodnutím shledán vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti na úseku státní památkové péče, kterého se měl dopustit tím, že nepečoval o zachování shora označené nemovitosti a nechránil ji před poškozením, čímž nesplnil povinnost stanovenou mu zákonem dle § 9 odst. 1 památkového zákona. Dle tohoto ustanovení je vlastník kulturní památky je „povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Kulturní památku je povinen užívat pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu. Je-li kulturní památka ve společenském vlastnictví, je povinností organizace, která kulturní památku spravuje nebo ji užívá nebo ji má ve vlastnictví, a jejího nadřízeného orgánu vytvářet pro plnění uvedených povinností všechny potřebné předpoklady“. Žalobce podle žalovaného shora popsaným jednáním naplnil skutkovou podstatu § 39 odst. 1 písm. c) památkového zákona, dle něhož se „fyzická osoba dopustí přestupku tím, že nepečuje o zachování kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu a nechrání ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením, nebo kulturní památku užívá způsobem, který neodpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu“.

26. Mezi základní povinnosti vlastníka kulturní památky tedy patří povinnost na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Zákon sice nevysvětluje, co rozumí dobrým stavem kulturní památky, nicméně s odkazem na důvodovou zprávu k tomuto zákonu lze dobrý stav považovat za takový, v němž kulturní památka při běžném udržování a bez nutnosti obnovy může sloužit svému společenskému účelu, jak kupř. ve svém rozsudku čj. 1 A 8/2010-36 ze dne 11. 4. 2011 uvádí Městský soud v Praze. Výše uvedené jednání (konání či opomenutí) vlastníka kulturní památky se odehrává převážně v delším časovém úseku, a nikoli jednorázově. V takovém případě není tedy například nutné v rozhodnutí o přestupku popsat (včetně časové identifikace) a v řízení prokázat každou postupnou změnu na předmětu útoku. V takovém případě, kdy je přestupek páchán po delší dobu, hovoříme o trvajícím přestupku. U trvajícího přestupku je podstatná celková změna mezi původním stavem v okamžiku zahájení jednání vlastníka a konečným stavem v době ukončení vlastníkova jednání. Tyto stavy musejí být správním orgánem dostatečně popsány a prokázány.

27. Dle § 24 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“) čin „jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže jím někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem. Nejde o krajní nouzi, jestliže toto nebezpečí bylo možno za daných okolností odvrátit jinak nebo následek tímto odvracením způsobený je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl-li ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet“.

28. Žalobce nejprve namítá skutečnost plynoucí z evidenčního listu nemovité kulturní památky a zápisu z jednání Územní komise NPÚ konaného dne 5. 3. 2018, že nemovitost žádnou památkovou hodnotu neměla již roku 1978, kdy žalobce ještě nebyl jejím vlastníkem. Již tehdy orgány památkové ochrany navrhovaly zrušení její památkové ochrany a demolici. Příslušné správní orgány nikdy neučinily místní šetření za účelem dokumentace nemovitosti, a nyní jsou žalobci přičítány následky nechránění kulturní památky před poškozením a znehodnocením (viz Odborné vyjádření NPÚ ze dne 19. 7. 2018).

29. Jak vyplývá ze spisového materiálu, v průběhu let 2016 - 2017 došlo na základě prvotního samovolného sesuvu v létě 2016 k postupné demolici popsané nemovitosti. Ta byla prováděna na základě rozhodnutí žalobce poté, co došlo k samovolnému zřícení části nemovitosti dne 14. 7. 2016. Žalobce k tomuto kroku přistoupil urychleně z toho důvodu, že se obával o zdraví a život osob, na které by se mohla nezajištěná část nemovitosti zřítit. Demolice a rozebírání zbytku nemovitosti probíhalo ve dvou etapách, tedy v rozmezí srpna až listopadu 2016, následně pak od 16. 5. 2017 do října 2017. Ačkoli prvostupňový správní orgán nejprve časově vymezil spáchání přestupku od srpna 2016 do 31. 10. 2017, posléze bylo napadeným rozhodnutím toto časové období redukováno na dobu od 16. 5. 2017 do konce října 2017, jelikož nebylo dle žalovaného možné zpětně přesně určit, které jednání žalobce spočívající v odstraňování trosek nemovitosti ještě prokazatelně odvracelo nebezpečí dalšího zřícení stavebních konstrukcí, a tedy splňovalo znaky krajní nouze, a které již nikoli.

30. Jak je zřejmé ze shora popsaného, správní spis v podstatě neposkytuje žádnou ucelenou odbornou technickou dokumentaci nemovitosti. Nejsou v něm obsaženy podklady, z nichž by bylo možné ověřit, v jakém technickém stavu byla nemovitost v době, kdy ji žalobce nabyl do spoluvlastnictví, resp. zda od toho okamžiku docházelo k dalšímu znehodnocení nemovitosti jako kulturní památky. Jediný relevantní podklad vypovídající o technickém stavu nemovitosti před tím, než se žalobce stal jejím spoluvlastníkem, svědčí spíše o tom, že její technický stav nebyl příliš dobrý (srov. poznámka v evidenčním listu nemovitosti o dezolátním stavu a doporučené demolici). Správní spis rovněž neobsahuje podklady, ze kterých by bylo možné spolehlivě zjistit, zda v období od 16. 5. 2017 již skutečně neexistovaly okolnosti, které by mohly naplňovat znaky krajní nouze. Opět zde totiž chybí relevantní posouzení technického stavu nemovitosti umožňující určit, jaký byl její stav, tedy zda zde např. stále existovaly vady, které by mohly způsobit další zřícení do okolního prostoru s následným zraněním osob, či nikoli. Úvaha odvolacího správního orgánu je v tomto směru nekonkrétní a nedostatečná, když pouze konstatuje, že „pokud byl zájem na ochraně života, zdraví a majetku osob reálný nebo pokud se nepodaří prokázat opak, pak je nepochybně nutné hodnotit rozebrání jednotlivých konstrukcí objektu, jako činnost směřující k odvrácení ohrožení života, zdraví a majetku osob a nelze v něm spatřovat přestupkové jednání. Pokud však tato činnost již nemá charakter činnosti směřující k bezprostřednímu odvrácení ohrožení života, zdraví a majetku osob, pak ji nepochybně jako přestupkové jednání klasifikovat lze. Rozebírání objektu v období od 16. května 2017do konce října 2017 již znaky jednání za účelem odvracení ohrožení života, zdraví a majetku osob evidentně nemělo“. Z tohoto důvodu soud akceptoval žalobcovu námitku, že ačkoli je mu napadeným rozhodnutím přičítáno jednání od 16. 5. 2017, na výrok o vině a trestu mají bezesporu vliv rovněž události tomuto datu předcházející. Správními orgány nebylo vyvráceno žalobcovo tvrzení, že i poté toliko odvracel nebezpečí přímo hrozící zájmu na ochraně života a zdraví případných kolemjdoucích, když sám odklízel suť z nemovitosti, neboť byla narušena stabilita zbytku zdí. Správními orgány nebylo spolehlivě postaveno najisto, zda žalobce i poté, tedy v období od 16. 5. 2017, jednal při odklízení trosek nemovitosti v krajní nouzi.

31. Žalobce od počátku tvrdí, a plyne to rovněž ze správního spisu, že zhruba polovina nemovitosti se zřítila samovolně patrně vlivem přírodních živlů v létě 2016. Je mu přitom ve smyslu § 39 odst. 1 památkového zákona vytýkáno, že nepečoval o zachování kulturní památky, neudržoval ji v dobrém stavu a nechránil ji před ohrožením, poškozením či znehodnocením.

32. Není zde pochyb o tom, že ke zřícení nemovitosti došlo samovolně, nikoli z úmyslu či přičinění třetí osoby. O tom svědčí jednak doložené čestné prohlášení Drahomíry Klepalové, která je viděla z okna prodejny, kde je zaměstnána, i žalobcem pořízená fotodokumentace z roku 2016. Z ní je pouhým okem patrné, že objekt byl velmi zchátralý. Trestní stíhání proti žalobci nebylo v dané věci i přes podání trestního oznámení zahájeno, neboť nebylo orgány činnými v trestním řízení shledáno naplnění skutkové podstaty jakéhokoli trestného činu uvedeného v trestním zákoníku. Čestné prohlášení F.H., s nímž žalobce stav nemovitosti a možné postupy po samovolném sesuvu nemovitosti konzultoval a který shledal její stav nestabilním a nebezpečným, sice není pro projednávanou věc zásadní, neboť se nejedná o posudek znalce či jiné odborné vyjádření, nicméně i z něj je patrná žalobcova snaha o minimalizaci možných rizik, která by mohla plynout ze zřícení částí objektu zejména do ulice a na přilehlý chodník. Je tedy zjevné, že žalobce po zřícení části nemovitosti usiloval zejména o eliminaci rizika zřícení její zbývající části, aby bylo zamezeno případnému ohrožení zdraví osob.

33. Za stěžejní v tomto ohledu soud považuje skutečnost, že zde prakticky neexistuje relevantní odborný záznam o stavu nemovitosti v období předcházejícím jejímu samovolnému zřícení, a to za situace, kdy je žalobce v podstatě sankcionován za to, že nepečoval o zachování této kulturní památky. Příslušné orgány nereflektovaly ani skutečnost, v jakém technickém stavu žalobce nemovitost nabyl. Žalobce je přitom jedinou osobou, která disponovala dokumentací o stavu nemovitosti v době jejího sesuvu. Tuto dokumentaci žalobce sám následně předložil správnímu orgánu, včetně jím pořízené fotodokumentace objektu. Byl to rovněž žalobce, kdo správní orgán uvědomil o sesuvu nemovitosti, a to okamžitě poté, co zjistil, že je to jeho zákonnou povinností. Nelze přitom odhlédnout od faktu, že podle § 82 odst. 2 věta druhá přestupkového zákona není žalobce povinen poskytovat součinnost při svém usvědčení. Pokud skutečně nemovitost v době, kdy byl žalobce jejím spoluvlastníkem, dále chátrala, příslušné správní orgány tomuto přihlížely, aniž by se v průběhu více než 40 let snažily zjednat nápravu tím, že by žalobce alespoň vyzvaly k plnění povinností vlastníka kulturní památky, pak nelze uzavřít, že to byl jednoznačně žalobce, kdo náležitě nepečoval o zachování kulturní památky a nechránil ji před poškozením. V přestupkovém řízení je třeba se opřít o důkazně podloženou situaci, která je nesporná. To v dané věci splněno nebylo. Správní orgány nevysvětlily, z jakého důvodu již zbývající demolici rozpadlého objektu nehodnotily jako jednání v krajní nouzi a neuvedly, na základě jakých důkazů svůj závěr vyslovily. Tím vykročily ze zákonných mezí, které zákon vytyčuje pro hodnocení důkazů, a nelze ani za této situace vyloučit porušení zásady „in dubio pro reo“ obsažené v § 69 odst. 2 věta poslední přestupkového zákona. Je totiž povinností v pochybnostech se přiklonit k věcnému a právnímu posouzení, které je pro obviněného příznivější. Správní orgán zároveň porušil § 50 odst. 3 správního řádu, podle kterého je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny okolnosti svědčící jak v neprospěch, tak i ve prospěch toho, komu má být povinnost uložena. Soud zdůrazňuje, že správní orgány vůbec nereflektovaly na skutečnost, že smyslem a účelem památkové ochrany je mimo jiné zachování historicky cenných stavebních či jiných strukturních nebo funkčních prvků nemovité kulturní památky v jejich původním provedení, je-li to technicky možné a lze-li to po jejím vlastníku s přihlédnutím k poměrům kulturní památky a s ohledem na její památkový význam spravedlivě požadovat.

34. Z odborného vyjádření NPÚ v Českých Budějovicích k návrhu na zrušení památkové ochrany ze dne 19. 7. 2018 se podává, že nemovitost byla do seznamu kulturních památek zapsána roku 1962, již v roce 1978 byl objekt v dezolátním stavu a bylo doporučeno zrušit památkovou ochranu, k čemuž však nedošlo. Soudu sice nepřísluší hodnotit tyto postupy orgánů památkové ochrany, nicméně je zjevné, že objekt od roku 1962 chátral, aniž by příslušné orgány učinily ve vztahu k jeho vlastníkovi jakékoli kroky, na zhoršující se stav nebylo ze strany orgánů památkové péče nikterak reagováno. Dle poznámky ve sběrném formuláři, jehož kopie je součástí spisu, byla dokonce roku 1978 doporučena demolice objektu. K té taktéž nedošlo, nicméně tato skutečnost svědčí o tom, že již na konci 70. let byla nemovitost ve špatném technickém stavu. Je přitom lhostejno, který správní orgán a kdy tuto poznámku do evidenčního listu nemovitosti zanesl. Skutečnost, že poznámka není datována, nelze klást k tíži žalobce, jak žalovaný činí na str. 9 napadeného rozhodnutí, když bagatelizuje pravděpodobně již dlouhodobě nevalný stav nemovitosti.

35. Ze zápisu z jednání Územní komise NPÚ, odborné pracoviště v Českých Budějovicích (dále též „komise“), ze dne 5. 3. 2018 se podává, že komise doporučila nevyhovět žádosti žalobce o zrušení památkové ochrany nemovitosti, a to vzhledem k urbanistické funkci zaniklého objektu a případné výstavbě nového objektu na místě zaniklého. Komise nicméně vycházela z původní evidenční karty nemovitosti z doby jejího zápisu; jinou, aktuálnější dokumentaci, k dispozici neměla. Komise rovněž zaznamenala skutečnost, že při generální aktualizaci z let 1984-1987 bylo na sběrném formuláři evidenčního listu nemovitosti uvedeno, že roku 1978 byl objekt v dezolátním stavu, a jako takový doporučen k demolici. Z tohoto faktu správní orgány nevyvodily ve vztahu ke shledání odpovědnosti žalobce za přestupek žádné závěry, stejně tak ani k případné existenci jednání v krajní nouzi.

36. Jak vyplývá z vyjádření orgánů památkové péče, při hodnocení nemovitosti bylo vycházeno z dokumentace pořízené v době, kdy byla nemovitost zapsána na seznam kulturních památek, tedy z počátku 60. let 20. století. Již v 70. letech je datována poznámka o doporučené demolici nemovitosti z důvodu dezolátního stavu. Přesto správní orgány žalobci, který dle svého vyjádření nemovitost nabyl do spoluvlastnictví až roku 1993, vytýkají absenci péče o zachování nemovitosti coby kulturní památky. Soud je přesvědčen o tom, že pokud má být žalobci kladeno za vinu, že neplnil povinnost kladenou mu § 9 odst. 1 památkového zákona, která vlastníku kulturní památky ukládá pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením, bylo nutné, aby správní orgán dostatečně zjistil její skutkový stav v tom smyslu, zda bylo v projednávané věci reálné po žalobci po částečném zřícení nemovitosti ještě splnění takové povinnosti požadovat. Základním úskalím projednávané věci je de facto i absence relevantních podkladů, které by popisovaly stav nemovitosti nejméně v době, kdy byl žalobce jejím spoluvlastníkem. Jediná poznámka ze 70. let, jak bylo řečeno výše, označuje stav nemovitosti za dezolátní a doporučuje její demolici. Je tedy rovněž možné, že žalobce se stal spoluvlastníkem předmětné nemovitosti již v době, kdy tato vykazovala znaky značného poškození, které potenciálně mohly vyloučit možnost jejího dalšího zachování. Správní orgán proto nemohl učinit objektivní závěr o stavu nemovitosti v době, kdy se žalobce stal jejím spoluvlastníkem, tím spíše pak v době, kdy došlo k samovolnému sesuvu, potažmo k odstranění trosek nemovitosti. Soud nerozporuje povinnosti, které vlastníkům kulturních památek a dalších nemovitostí plynou z ustanovení památkového zákona. Nelze však připustit, aby správní orgány zakládaly svá rozhodnutí na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.

37. V tomto ohledu lze souhlasit rovněž s námitkou vytýkající, že památková hodnota nemovitosti popsaná v oborném vyjádření a specifikovaná pro význam a rozsah přestupku mohla být sepsána a zaznamenána kdykoli v průběhu 55 let, tedy ode dne zápisu do ústředního seznamu kulturních památek do jejího zániku. To, že stav objektu nebyl příslušnými orgány nikdy kontrolován a dokumentován, nemůže být nyní kladeno pouze k tíži žalobce.

38. Žalobce dále zpochybňuje, že by trosky nemovitosti ke dni 16. 5. 2017 mohly představovat ucelený soubor památkové hodnoty. Byť tuto skutečnost soud nemůže hodnotit, nelze na to bez dalšího usuzovat. Skutečnost, že byl v té době daný objekt již zcela zaniklý, takovou možnost automaticky nevylučuje. Stejně tak se nelze ztotožnit s tvrzením žalobce o tom, že ze spisové dokumentace, resp. z evidenčního listu nemovitosti je zřejmé, že veřejný zájem na ochraně nemovitosti více než 50 let neexistoval, a žalobcovo jednání tudíž nevykazuje žádné znaky společenské škodlivosti a nemůže být považováno za přestupek v materiálním slova smyslu dle § 5 přestupkového zákona. V této souvislosti soud připomíná, že bez ohledu na to, v jakém byla nemovitost v technickém stavu, stále byla vedena v seznamu kulturních památek, tudíž je třeba předpokládat, že zde veřejný zájem na její ochraně velmi pravděpodobně trval. Není v kompetenci vlastníků takto chráněných nemovitostí samovolně posuzovat jejich památkovou hodnotu. Pokud se žalobce domníval, že zde veřejný zájem na její ochraně již neexistuje, mohl požádat ve smyslu § 8 památkového zákona o zrušení prohlášení stavby za kulturní památku, což neučinil. Jako spoluvlastník nemovitosti si měl být památkové ochrany objektu vědom. Neznalost zákona v tomto ohledu žalobce neomlouvá. Současně nelze přehlédnout, že žalobce vzápětí poté, co se dozvěděl o ohlašovací povinnosti, dal správním orgánům na vědomí, že nemovitost zanikla. Činil tak již v průběhu demolice nemovitosti, když o této skutečnosti uvědomil starostu obce X, tento postup však není z hlediska splnění zákonné povinnosti relevantní, může být posuzován toliko jako polehčující okolnost. Důvodná nebyla námitka absence výroku o zastavení přestupkového řízení za období ode dne 14. 7. 2016 do 15. 5. 2017, kdy bylo správním orgánem shledáno, že žalobce jednal v krajní nouzi. Taková povinnost správnímu orgánu neplyne, přičemž nemohlo dojít k porušení zásady totožnosti skutku.

39. Jak vyplývá ze shora uvedeného, v projednávané věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, navíc zjištěný skutkový stav nekoresponduje se skutkovou podstatou přestupku, který je žalobci kladen za vinu. Dále správní orgány nedodržely své zákonné povinnosti v oblasti dokazování a hodnocení důkazů, jak je uvedeno pod bodem 33 rozsudku. Nelze jistě vyloučit, že žalobce postupem po samovolném sesuvu nemovitosti pochybil, resp. že porušil ustanovení památkového zákona, když např. neučinil o vzniklé situaci oznámení ve smyslu § 12 památkového zákona. Takové porušení zákona však správními orgány žalobci vytýkáno nebylo.

40. Žalovaný usiluje o to, aby za zánik kulturní památky někdo nesl odpovědnost. Žalobci však lze přičítat pouze takové přestupkové jednání, kterého se prokazatelně dopustil. V projednávané věci nebylo bez pochyb prokázáno, že žalobce porušil ustanovení § 39 odst. 1 písm. c) památkového zákona, ani zda se i v období od 16. 5. 2017 nejednalo o jednání v krajní nouzi.

V. Závěr, náklady řízení

41. Ze shora uvedených důvodů krajský soud zrušil napadené rozhodnutí postupem podle § 78 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud dále v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízeného jednání, neboť účastníci řízení vyslovili s tímto postupem soudu souhlas.

42. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, která neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě představují náklady řízení zaplacený soudní poplatek a odměnu advokáta.

43. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) 2 x 3 100 Kč, celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 2 x 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. K této částce se připočítává částka 4 000 Kč vynaložená na soudní poplatek. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 10 800 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

České Budějovice dne 20. dubna 2020

JUDr. Marie Trnková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru