Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

51 A 41/2020 - 95Rozsudek KSCB ze dne 17.03.2021

Prejudikatura

4 As 48/2007 - 80

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
8 As 137/2021

přidejte vlastní popisek

51 A 41/2020 - 95

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D. a Mgr. et Mgr. Bc Petra Jiříka ve věci

žalobců: a) Ing. P. S.

bytem
b) Mgr. K. S.
bytem

oba zastoupeni Mgr. Janem Tejkalem, advokátem
sídlem Helfertova 2040/13, 613 00 Brno

proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina
sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava

za účasti: I) obec Ústí
se sídlem Ústí 88, Větrný Jeníkov
zastoupena Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem Údolní 33
602 00 Brno

II) PhDr. B. M.
III) PhDr. M. M.
oba bytem

oba zastoupeni JUDr. Janou Svatoňovou, advokátkou se sídlem Na
Pankráci 1062/58, 140 00 Praha 4

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2020, č. j. KUJI 46087/2020

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Osobám zúčastněným na řízení se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává .

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 13. 8. 2020 doručena žaloba postoupená Krajským soudem v Brně usnesením č. j. 62 A 107/2020 – 26. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2020, č. j. KUJI 46087/2020 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobců a odvolání Ing. V. S. a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Humpolec (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 3. 2020, č. j. MUHU/6464/2020/Jt (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto, že odstranění pevné překážky představující oplocení a náletové dřeviny na pozemku parc. č. x v k. ú. x se nenařizuje, a to z toho důvodu, že jako předběžná otázka bylo ve věci posouzeno, že překážka nestojí na komunikaci ve smyslu § 29 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) ani na veřejně přístupné účelové komunikaci, a proto nelze odstranění pevné překážky nařídit.

2. Žalobci se podanou žalobou domáhali zrušení napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, ale také se domnívali, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu a také namítali podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

3. Nepřezkoumatelnost žalobci spatřovali zejména v tom, že nebyly dostatečně vypořádány odvolací námitky a ani v prvostupňovém rozhodnutí nebyly vypořádány všechny námitky vznesené žalobci před správním orgánem I. stupně. Z napadeného ani prvostupňového rozhodnutí nelze seznat, jakými úvahami byly správní orgány vedeny a zda se tedy nejednalo o jejich libovůli.

4. Žalobci dále namítali, že bylo rozhodováno na základě neúplného správního spisu, v němž chyběla úvodní část od zahájení správního řízení do dne 12. 2. 2012. Navzdory snaze správního orgánu I. stupně o doplnění správního spisu, tak k jeho kompletnímu doplnění nedošlo. Žalobci spatřovali v postupu žalovaného rezignaci na prověření správnosti postupu správního orgánu I. stupně, což bylo důvodem nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a také tím došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem mající za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. Žalobci namítali, že jejich důkazy prokazující existenci veřejně přístupné účelové komunikace či souhlas udělený obcí Ústí k veřejnému užívání jako účelové komunikace nebyly dostatečně posouzeny a vyhodnoceny.

5. Dle žalobců je prvostupňové rozhodnutí vnitřně rozporné, když v jedné části rozhodnutí se správní orgán I. stupně o projednávané cestě vyjadřuje jako o nadále existující a v následujících odstavcích konstatoval, že cestu nelze spatřit. Žalobci dále uvedli, že správní orgán I. stupně v rozporu s § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích konstatoval, že komunikace na pozemku parc. č. x není veřejně přístupnou účelovou komunikací, protože ji neužívá neurčitý okruh osob, nicméně podle jejich názoru takový požadavek z ustanovení nevyplývá. Žalobci nesouhlasili s tvrzením správního orgánu I. stupně, že, je-li objektivně možné, aby si vlastník zajistil cestu k pozemku jinak, třebaže za cenu nutných a nákladných úprav, má tak učinit, přičemž žalovaný na tuto jejich výhradu vůči názoru správního orgánu I. stupně nijak nereagoval. Dle žalobců správní orgán I. stupně v rozporu s judikaturou zastávanou Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem nesprávně posuzoval komunikační potřebu, když ke zřízení účelové komunikace došlo vlastníkem pozemku.

6. Žalobci dále namítali, že nemuseli prokazovat jimi tvrzené neúměrné náklady na provedení úprav na svých pozemcích za účelem zajištění přístupu pro nákladní dopravu ze směru od návsi, protože správní řízení je ovládáno zásadou vyšetřovací, tudíž bylo povinností správního orgánu I. stupně i bez návrhu zjišťovat všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch účastníků řízení. Dle žalobců správní orgán I. stupně nehodnotil veškeré důkazy obsažené ve spise, případně jejich hodnocení nepopsal v prvostupňovém rozhodnutí, což žalovaný nijak nepřezkoumal a pouze konstatoval, že správní orgán I. stupně postupoval správně a nedopustil se žádných procesních pochybení. Dále nebyla vypořádána argumentace žalobců ze dne 11. 3. 2018 a 17. 2. 2019 a ani námitky v odvolání Ing. V. S. ze dne 18. 3. 2020, k čemuž se žalovaný rovněž nijak nevyjádřil.

7. Žalobci dále upozornili na nesrovnalosti uvedené v napadeném rozhodnutí. Žalobci zdůraznili, že pozemek parc. č. x je napojený ve směru od polí na veřejně přístupnou účelovou komunikaci nacházející se na pozemcích parc. č. x, x a x, čili tvrzení žalovaného o nepřipojení předmětného pozemku ve směru od polí na žádnou veřejnou komunikaci bylo nepravdivé. Žalovaný dle žalobců nesprávně pochopil zákon o pozemních komunikacích, který stanoví, že ke vzniku účelové komunikace dochází naplněním definičních znaků a právo užívání pozemní komunikace veřejností vzniká až sekundárně. V závěru žaloby žalobci namítali, že žalovaný nesprávně zjišťoval stav ke dni vydání rozhodnutí, ačkoliv správní orgány měly podle nich posuzovat existenci komunikace v době vzniku překážky.

II. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť se žalobní námitky shodovaly s odvolacími námitkami. Žalovaný podotkl, že se v projednávané věci jedná o dlouhodobý sousedský spor a souhlasí se závěry správního orgánu I. stupně, že se nejedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci.

III. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení I.

9. Osoba zúčastněná na řízení I. v úvodu vyjádření ze dne 15. 9. 2020 uvedla, že všechny pozemky, jichž se řízení týká, se nachází v k. ú. Ústí u Humpolce, a napadené i prvostupňové rozhodnutí považuje za správná. OZNŘ I. nesouhlasí s tvrzením žalobců, že pozemek parc. č. x slouží od nepaměti jako veřejně přístupná účelová komunikace, což nebylo ani v průběhu celého správního řízení prokázáno. Dále poukázala na všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace, které musí být splněny kumulativně, avšak v projednávané věci k jejich splnění nedošlo. OZNŘ I. se vyjádřila ke všem žalobním námitkám, podotkla mimo jiné, že údajná účelová komunikace na pozemku parc. č. x by dopravní obsluhu nemovitostí žalobců nákladními automobily či zemědělskou technikou ani nemohla fakticky umožňovat, a to kvůli vzrostlým stromům na hranici s pozemkem parc. č. x. Dále zmínila, že pozemky parc. č. x, x, x a x nejsou po část roku vůbec sjízdné, a i proto nemohou plnit funkci veřejně přístupné účelové komunikace. K námitce spočívající v rozhodování na základě neúplného správního spisu podotkla, že účastníci řízení měli dostatek času pro doplnění důkazů do spisu, jako tomu učinila Ing. V. S., a je přesvědčen, že žalovaný i správní orgán I. stupně rozhodovali na základě relevantních skutečností. V závěru svého vyjádření uvedla, že napadené rozhodnutí obsahuje ucelený právní názor, v jehož konkurenci dílčí námitky žalobců neobstojí.

IV. Vyjádření osob zúčastněných na řízení II., III.

10. Krajský soud obdržel dne 21. 9. 2020 vyjádření k žalobě také od II. a III. osoby zúčastněné na řízení (dále také „manželé M.“). Ve vyjádření projevili svůj nesouhlas s námitkami žalobců a napadené rozhodnutí označili za přezkoumatelné. Dále zdůraznili, že není-li splněna jediná z podmínek, pak nelze pozemek prohlásit za veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Manželé M. uvedli, že pozemek parc. č. x prochází mezi jejich pozemky a pozemky žalobců a je ukončen neprůchodnou zdí vybudovanou žalobci, i z toho dle nich lze dovodit, že nemůže sloužit nikomu jinému než žalobcům. K usnesení a zápisům z jednání Obecního úřadu obce Ústí z roku 2011 uvedli, že tyto písemnosti byly překonány, když dne 20. 5. 2013 uzavřeli s OZNŘ I. kupní smlouvu o prodeji pozemku parc. č. x, který tak je v jejich vlastnictví. Na podporu svých tvrzení předložili řadu fotografií a dále podotkli, že zcela chybí podmínka nutné komunikační potřeby, aby se mohlo jednat o veřejně přístupnou komunikaci, neboť oni souhlas s užíváním pozemku neudělili. Manželé M. zdůraznili, že žalobci mají dostatečný přístup ke svému domu z návsi a pro tvrzený přístup na pozemky žalobců těžkou zemědělskou technikou podotkli, že pro takový účel ani nemůže sloužit pozemek parc. č. x, neboť není dostatečně pevný a široký a nebylo prokázáno, že by kdy pro takový účel sloužil.

11. Dne 13. 11. 2020 doplnili své vyjádření o výsledek soudního sporu vedeného před Nejvyšším soudem, který dne 28. 7. 2020 rozhodl rozsudkem č. j. 24 Cdo 1198/2020 – 309, že kupní smlouva, kterou uzavřeli s OZNŘ I. o pozemek parc. č. x, byla neplatná, tudíž vlastníkem tohoto pozemku je nadále obec Ústí jako OZNŘ I. Proti rozsudku Nejvyššího soudu brojili ústavní stížností, o níž nebylo doposud rozhodnuto, a proto navrhovali přerušení tohoto soudního řízení podle § 48 odst. 3 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).

V. Obsah správního spisu

12. Z obsahu správního spisu zjistil soud následující rozhodné skutečnosti. Dne 24. 1. 2011 obdržel obecní úřad Ústí od žalobce a) podnět k zahájení řízení o odstranění pevné překážky z veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku parc. č. x v k. ú. Ústí u Humpolce. V reakci na to bylo dne 12. 2. 2012 obecním úřadem Ústí zahájeno řízení o této žádosti žalobce a). Řízení o této žádosti bylo dne 17. 10. 2012 skončeno usnesením č. j. ou.ust.32/2012, jímž bylo řízení o odstranění pevné překážky z účelové komunikace zastaveno, neboť se v řízení dospělo k závěru, že se v projednávané věci nejednalo o účelovou komunikaci podle § 7 zákona o pozemních komunikacích, a proto nemohlo být nařízeno odstranění pevné překážky, což lze nařídit pouze na účelové komunikaci. Proti tomuto usnesení podali žalobci odvolání, která byla rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 2. 2013, č. j. KUJI 7117/2013 zamítnuta a rozhodnutí ze dne 17. 10. 2012 bylo potvrzeno. Odvolání Ing. V. S. rovněž podané proti rozhodnutí ze dne 17. 10. 2012 bylo jako opožděné zamítnuto rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 5. 2013, č. j. KUJI 32347/2013. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2013, č. j. KUJI 7117/2013 bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2015, č. j. 30 A 43/2013 – 56 zrušeno, neboť dle soudu nebylo dostatečně posouzeno, zda komunikace nebyla jako veřejná užívána od nepaměti z naléhavé komunikační potřeby. V reakci na to žalovaný usnesení ze dne 17. 10. 2012, č. j. ou.ust.32/2012 podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušil a věc vrátil k novému projednání. Obecní úřad Ústí, konkrétně starosta obce jako jediná úřední osoba, oznámil žalovanému, že se cítí být v projednávané věci podjatý a neexistují jiné úřední osoby, které by mohl rozhodnutím pověřit, a proto byl usnesením ze dne 21. 12. 2015, č. j. KUJI 82899/2015 k vyřízení věci pověřen Městský úřad Humpolec.

13. Dne 2. 2. 2017 oznámil správní orgán I. stupně pokračování v řízení o odstranění pevné překážky z veřejně přístupné účelové komunikace. Dne 26. 5. 2017 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí č. j MUHU/13946/2017/Jt, kterým nařídil manželům M. odstranění nepovolené pevné překážky. Toto rozhodnutí však bylo následně po podání odvolání manželi M. žalovaným zrušeno a věc vrácena správnímu orgánu I. stupně k novému projednání. Žalovaný konstatoval, že ze spisového materiálu nevyplynulo, že by vlastník pozemku parc. č. x (myšleno manželé M.) udělil alespoň konkludentní souhlas s obecným užíváním, jestliže tento souhlas nebyl prokazatelně dokázán, pak nelze konstatovat existenci veřejně přístupné účelové komunikace. Správní orgán I. stupně měl podle žalovaného přezkoumat charakter předmětné komunikace jako předběžnou otázku v dalším správním řízení.

14. Dne 23. 1. 2018 vydal správní orgán I. stupně oznámení o pokračování správního řízení a vyzval účastníky řízení k vyjádření k podkladům a jejich doplnění. Následně dne 6. 3. 2019 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, jímž nenařídil manželům M. odstranit pevnou překážku z pozemku parc. č. x, toto rozhodnutí však bylo žalovaným v reakci na podání odvolání žalobce a) rozhodnutím ze dne 23. 10. 2019, KUJI 83286/2019 zrušeno a vráceno k dalšímu řízení. Takový postup žalovaný zvolil proto, že shledal v postupu správního orgánu I. stupně pochybení, když nedoručoval písemnosti vydané ve správním řízení ani rozhodnutí ze dne 6. 3. 2019 zástupci žalobkyně b), ale přímo žalobkyni, ačkoliv své zastoupení správnímu orgánu I. stupně oznámila.

15. Dne 7. 1. 2020 správní orgán I. stupně oznámil pokračování ve správním řízení a vyzval účastníky řízení k seznámení se s podklady před vydáním rozhodnutí. Žalobci a Ing. V. S. odkázali na svá předchozí vyjádření a stanoviska, která jsou součástí správního spisu. Dne 3. 3. 2020 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích správní orgán I. stupně rozhodl o nenařízení manželům M. odstranit pevnou překážku z účelové komunikace na pozemku parc. č. x. Proti prvostupňovému rozhodnutí podali odvolání žalobci a Ing. V. S., k jejich odvoláním se vyjádřily všechny osoby zúčastněné na řízení, které podporovaly prvostupňové rozhodnutí. Žalovaný vydal dne 18. 5. 2020 napadené rozhodnutí, jímž podaná odvolání zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí.

VI. Právní názor soudu

16. Krajský soud přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

17. Žaloba není důvodná.

18. Žalobci úvodem namítali, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, které vznesli v odvolání, či je žalovaný nevypořádal dostatečně. Z uvedeného důvodu žalobci namítali nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Předně krajský soud uvádí, že nevypořádání všech jednotlivých námitek nemusí nutně znamenat nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jestliže se proti vzneseným námitkám rozhodnutí staví ucelená argumentace rozptylující vznesené námitky jako celek. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130, v němž bylo formulováno, že rozsah povinnosti dostatečného odůvodnění se „může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka.“ Krajský soud dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38: „Současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se (toliko) dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 92/2012-45, či ze dne 29. 6. 2017, čj. 2 As 337/2016-64). Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí; takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 As 221/2014-43).“ Shora citované rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou plně aplikovatelné také na posouzení napadeného a prvostupňového rozhodnutí, čili nebylo povinností správních orgánu vypořádávat každou jednotlivou námitku, jestliže proti nim byla postavena přesvědčivá argumentace, proti níž dílčí námitky žalobců neobstojí.

19. V soudním řízení je posuzováno, zda odůvodnění napadeného rozhodnutí tvoří ucelenou a přesvědčivou argumentaci, z níž jsou zřejmé úvahy a důvody, které žalovaného vedly k vydání napadeného rozhodnutí a ve svém souhrnu vyvrátily veškeré odvolací námitky žalobců. Krajský soud má za to, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí v souhrnu vypořádal se všemi vznesenými odvolacími námitkami a poskytl přesvědčivé odůvodnění nastalého stavu. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného i prvostupňového rozhodnutí tak byla shledána nedůvodná, neboť jejímu vyhovění nic nenasvědčovalo. Důvody, proč nebylo přistoupeno k nařízení odstranění překážky, byly důkladně vysvětleny v odůvodnění napadeného rozhodnutí a nebylo zapotřebí přistupovat k jejich opakování. Žalobci setrvávali na svých neměnných závěrech v průběhu celého správního řízení, aniž by cíleně reagovali na podložené právní názory správních orgánů, které vysvětlovaly důvody, pro které není posuzovaný pozemek veřejně přístupnou účelovou komunikací, a proto nelze nařídit odstranění pevné překážky.

20. Žalobci brojili také proti nedostatečnému či nepřezkoumanému postupu správního orgánu I. stupně. V postupu správního orgánu I. stupně nebylo shledáno žádné pochybení, tvrzená absence jakéhokoli přezkoumávání postupu správního orgánu I. stupně tak nebyla na místě. Žalobci sami nekonkretizovali, v čem dle jejich názoru správní orgán I. stupně pochybil, a omezili se na rozporování takřka všech právních závěrů v prvostupňovém rozhodnutí, avšak netvrdili již žádné konkrétní porušení zákona v rámci postupu ve správním řízení.

21. Žalobci namítali porušení § 68 odst. 3 správního řádu, který stanoví, že se v odůvodnění uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Žalobci se domnívali, že nebyly vypořádány jejich námitky vznesené žalobcem dne 25. 3. 2019 a vznesené Ing. V. S. dne 11. 3. 2018 a dne 17. 2. 2019, na které oba odkázali před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Krajský soud však s takovým názorem nemůže souhlasit, neboť na straně 4 prvostupňového rozhodnutí se správní orgán I. stupně vypořádal se vznesenými námitkami. Správní orgán reagoval na tvrzení týkající se neúplného správního spisu a vyhověl námitce Ing. V. S. týkající se tvrzeného pořízení důkazů v rozporu se zákonem a tyto důkazy nepoužil. Zbylé námitky se týkaly splnění podmínek pro konstatování veřejné přístupné účelové komunikace na pozemku parc. č. x. Žalobci v žalobě výslovně nespecifikovali, které ze vznesených námitek nebyly dle jejich názoru správním orgánem I. stupně vypořádány v prvostupňovém rozhodnutí vůbec. Odůvodnění napadeného rozhodnutí i prvostupňového rozhodnutí byla v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu a byly z nich jednoznačně seznatelné úvahy, které je vedly při rozhodování v projednávané věci.

22. Odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo krajským soudem posouzeno jako přezkoumatelné, dostatečné a splňující veškeré zákonné podmínky. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal mnohdy obecné odvolací námitky žalobců a rovněž zdůvodnil, proč se v projednávané věci nejedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, což, jak bylo správně uvedeno v žalobě, je alfou a omegou celého řízení. Neustálou snahu žalobců o zpochybnění jednotlivých vět v rozhodnutí či vyhledávání nedostatků, shledává krajský soud jako nerelevantní. Správní orgán I. stupně vycházel z obsahu správního spisu, jehož výčet v rozhodnutí učinil a veškeré své úvahy odůvodnil, činil odkazy na užité zdroje, ale také specifikoval jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu či Ústavního soudu, z nichž vycházel a na která odkazoval.

23. Krajský soud podotýká, že prvostupňové řízení tvoří jeden celek s odvolacím řízením. Uvedené potvrzuje ustálená právní praxe správních soudů i řada právních vět, např. právní věta k rozsudku zdejšího soudu ze dne 22. 6.2011, č. j. 10 A 24/2011 – 28: „Elementárním pravidlem správního procesu je zásada o jednotnosti řízení v prvním a ve druhém stupni.“ Z toho důvodu krajský soud konstatuje, že stručné odůvodnění napadeného rozhodnutí, přesto však přezkoumatelné, dostatečně doplňovalo odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, a proto krajský soud uzavřel, že správní orgány přesvědčivě a podrobně zdůvodnily závěry, k nimž dospěly.

24. Dalším žalobním bodem bylo namítáno rozhodování správního orgánu I. stupně na základě nekompletního spisu, v němž chybí úvodní část, a to od prvotního zahájení správního řízení až do 12. 2. 2012. Správní orgány neúplnost spisu nijak nerozporovaly, v prvostupňovém rozhodnutí však bylo konstatováno, že ve snaze o rekonstrukci správního spisu správní orgán I. stupně opakovaně vyzýval účastníky řízení k doplnění spisu o chybějící důkazní materiál. Součinnost účastníků řízení je při rekonstrukci správního spisu nezbytná, přičemž pouze Ing. V. S. doplnila dne 12. 3. 2018 některé důkazní listiny z inkriminovaného absentujícího období. Správní orgán I. stupně však vždy vyzýval účastníky k seznámení se s podklady rozhodnutí a případnému doplnění důkazů, a to písemnostmi ze dne 4. 4. 2017 č. j. MUHU/8931/2017/Pr, ze dne 16. 11. 2019, č. j. MUHU/3071/2019/Jt a ze dne 7. 1. 2020, č. j. MUHU/588/2020/Jt.

25. Žalobci však současně nekonkretizovali, co ve správním spisu, na základě něhož bylo rozhodováno, konkrétně postrádali. Pouhé konstatování absence části spisu až do 12. 2. 2012 není dostačující pro zrušení napadeného a prvostupňového rozhodnutí. Žalobci žádné konkrétní písemnosti ve své argumentaci nespecifikovali, snažili se pouze zpochybnit průkaznost celého správního spisu, čemuž však nic nenasvědčuje. Navzdory výzvám správního orgánu I. stupně vždy před vydáním rozhodnutí, aby účastníci řízení doplnili písemnosti, kterých se dovolávají a potvrzují jejich tvrzení, tak kromě podání ze dne 11. 3. 2018 nijak nereagovali. Písemnosti, které byly předloženy dne 11. 3. 2018, byly v prvostupňovém rozhodnutí specifikovány, když bylo výslovně citováno z tohoto podání, a to včetně výčtu předložených listin. Správní orgán I. stupně učinil vše potřebné k doplnění spisové dokumentace a v následném vedení správního spisu nebylo shledáno žádné porušení § 17 správního řádu. Rovněž žalovaný nemohl hodnotit absenci konkrétních písemností, jestliže žalobci neuvedli, jaké písemnosti ve správním spisu postrádali při rozhodování o věci, námitky žalobců, že žalovaný rezignoval na prověření správnosti postupu správního orgánu I. stupně shledává krajský soud nedůvodné, neboť se neopírají o žádné podložené skutečnosti a pouze zpochybňují každý krok správních orgánů, aniž by pro to byly relevantní důvody. Krajský soud má za to, že na základě předloženého obsahu správního spisu mohlo být ve věci rozhodováno, neboť z něj byl zřejmý skutkový stav věci a žádnými účastníky řízení, tudíž ani žalobci, nebylo, kromě obecné námitky neúplnosti spisu, konkretizováno, jaké písemnosti ve spise postrádali a jak absentující písemnosti mohly být významné pro projednávanou věc.

26. Žalobci namítali, že byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci a bylo rozhodnuto v rozporu s obsahem správního spisu. Uvedené spojovali s jimi tvrzeným splněním definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace, čímž se odlišovali od závěrů správních orgánů. Posouzení toho, zda se pevná překážka nachází na veřejně přístupné účelové komunikaci, bylo zásadní pro posouzení celé projednávané věci. Definiční znaky, jejichž kumulativní existence je nezbytná pro konstatování závěru o existenci veřejně přístupné účelové komunikace, byly vymezeny judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu a formulovány např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2018, č. j. 7 As 70/2018 – 60 následujícím způsobem: „1. jedná se o stálou a v terénu patrnou dopravní cestu určenou k užití vozidly nebo chodci ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2016 č. j. 7 As 252/2015-25, nebo ze dne 27. 10. 2016, č. j. 9 As 141/2016-30);

2. tato cesta slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2013, č. j. 4 As 89/2013-21, bod 18; ze dne 21. 8. 2014, č. j. 9 As 147/2013-48, bod 35);

3. vlastník pozemku souhlasil s jeho obecným užíváním (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, bod 33);

4. je dána nutná komunikační potřeba, takže komunikace představuje nezbytnou spojnici pro vlastníky konkrétních nemovitostí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2015, č. j. 6 As 213/2015-14, zejm. bod 9), popř. komunikační spojení není zajištěno soukromoprávním institutem jako například zřízením věcného břemene (služebnosti) či prostřednictvím individuálních souhlasů apod. (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64)“.

27. Krajský soud se věnuje nejprve bodu 1 definičních znaků, a to stálosti a viditelnosti neboli patrnosti cesty v terénu. Žalobci namítali, že předložili fotografii, z níž je existence komunikace v podobě zřetelně viditelných vyjetých kolejí jednoznačná. Fotografie ze dne 23. 2. 2018 by dle žalobců neměly být rozhodující, neboť rozhodující je stav v době zahájení řízení, tedy v roce 2011. Rovněž satelitní snímky dle žalobců nemají být použity, neboť nedisponují dostatečným rozlišením, aby z nich mohla být usuzována viditelnost cesty v terénu. Nelze souhlasit s názorem žalobců, že z jimi předložených fotografií je komunikace zřejmá či jsou viditelné alespoň vyjeté koleje, ani z jiných fotografií obsažených ve správním spise není komunikace na pozemku parc. č. x patrná. V prvostupňovém rozhodnutí je znaku stálosti a patrnosti cesty v terénu věnován značný prostor, přičemž správní orgán I. stupně přesvědčivě popsal, že na posuzovaném pozemku již řadu let podle dostupných snímků není komunikace viditelná ani vyjeté koleje nejsou patrné. Správní orgány neposuzovaly viditelnost cesty pouze ze satelitních snímků, jak namítají žalobci, ale měly k dispozici také fotografie z místa předložené žalobci či manželi M., které jsou součástí spisové dokumentace, s nimiž se ostatně správní orgán I. stupně v odůvodnění také vypořádal. Rovněž krajský soud vycházel při posuzování stálosti a patrnosti cesty v terénu ze všech fotografií, které měl k dispozici, a shledává závěr správních orgánů za správný. Žalovaný v napadeném rozhodnutí již pouze konstatoval, že předmětný pozemek nevykazuje znaky komunikace a odkázal na zjištění správního orgánu I. stupně, což nelze považovat za pochybení. Není účelné, aby žalovaný opakoval zjištění správního orgánu I. stupně, jestliže se s nimi zcela ztotožňuje a neshledal v nich žádná pochybení. Řízení před správním orgánem I. a II. stupně tvoří jeden celek, jak bylo již zmíněno v odstavci 23 tohoto rozsudku, čili pouhý odkaz žalovaného na prvostupňové rozhodnutí v souvislosti se stálostí a viditelností tvrzené komunikace v terénu byl dostačující.

28. Krajský soud ve shodě se správním orgánem I. stupně odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2014, č. j. 30 A 69/2013 – 78, který uvádí, že posuzovaný úsek musí jevit známky toho, že je užíván jako dopravní cesta, aby mohl být označen za účelovou komunikaci: „Žalovaný správně poukázal na to, že veřejně přístupná účelová komunikace musí představovat v terénu určitý koridor jednoznačně identifikovatelný co do rozlišitelnosti s prostorem v okolí, přičemž tento koridor musí jevit známky toho, že je jako dopravní cesta užíván.“ V posuzovaném případě rovněž nelze konstatovat, že by pozemek parc. č. x jevil v terénu určitý koridor se známkami užívané dopravní cesty.

29. Žalobci nesouhlasili také s názorem správního orgánu I. stupně, že „pozemky byly sloučeny a změněny na zemědělskou půdu. Došlo ke zrušení cesty přímo vlastníkem.“ K tomu krajský soud pouze dodává, že údajná změna na zemědělskou půdu není pro projednávanou věc významná. Podstatné je, zda došlo ke splnění všech definičních znaků, aby mohl být předmětný pozemek považován za veřejně přístupnou účelovou komunikaci a následně mohlo být nařízeno odstranění pevné překážky. Pro tento závěr je bezvýznamné, jak je pozemek označen v katastru nemovitostí.

30. Žalobci dále rozporovali změnu hodnocení správního orgánu I. stupně v posouzení fotografií ohledně stálosti a patrnosti komunikace v prvostupňovém rozhodnutí oproti posouzení v rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 26. 5. 2017. Krajský soud k tomu uvádí, že se jednalo o posouzení formulované v rozhodnutí, které bylo žalovaným zrušeno dne 23. 10. 2019, proto se nelze dovolávat závěrů vyslovených v rozhodnutí nyní již neexistujícím. Rozhodnutí ze dne 26. 5. 2017 bylo s ohledem na zjištěné skutečnosti překvapivé a nekorespondovalo s obsahem správního spisu, což ostatně uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, když reagoval na tuto námitku vznesenou v odvolání. Napadené i prvostupňové rozhodnutí jsou konzistentní a poskytují jednoznačný a ucelený argumentační celek mající oporu ve správním spisu, obsahují dostatečné odůvodnění úvah, jimiž se správní orgány řídily před jejich vydáním, a nedošlo v nich ke změně hodnocení důkazů.

31. Žalobci se dále pokoušeli zpochybnit prvostupňové rozhodnutí pro vnitřní rozpornost, kterou spatřovali v užitých slovesech formulovaných v přítomném čase, aniž by je hodnotily v kontextu dalších tvrzení. Žalobci pouze zneužívají možná nevhodně zvolená slova, která však nezpůsobují jakoukoli vnitřní rozpornost prvostupňového rozhodnutí, žalobci se snaží vysvětlovat jednotlivá slova a věty izolovaně a bez kontextu. Správní orgán I. stupně uvedl „Cesta vede (a bylo tomu tak historicky) mezi pozemky manželů M. a manželů S. a končí rovněž u nemovitostí uvedených vlastníků.“ Na což navazuje věta, že cesta nemohla sloužit širší veřejnosti, čímž se správní orgán I. stupně pokoušel vysvětlit, že nelze vyvrátit, že vlastníci tento pozemek příležitostně použili jako cestu ke svým nemovitostem, to však neznamená, že se jedná o cestu ve smyslu veřejně přístupné účelové komunikace. Pozemek parc. č. x nenaplnil definiční znaky, aby bylo možné konstatovat, že se jedná o cestu jako účelovou komunikaci, z předložených fotografií a satelitních snímků nejsou zjevné vyjeté koleje naznačující, že je pozemek používán jako veřejně přístupná účelová komunikace. Žalobci se svou argumentací pokoušeli navodit dojem, že cesta je synonymem pro veřejně přístupnou účelovou komunikaci a použitím přítomného času u sloves, tak bylo prokázáno, že si správní orgán I. stupně protiřečí, krajský soud však tento názor nesdílí. Krajský soud shledává tento žalobní bod spočívající v tvrzení vnitřní rozpornosti prvostupňového rozhodnutí jako jednoznačně nedůvodný. Skutečnost, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí výslovně nezabýval touto námitkou, neshledává krajský soud za vadu způsobující nezákonnost, neboť tato lingvistická námitka nijak nezpochybňovala přesvědčivou argumentaci prvostupňového rozhodnutí.

32. Navzdory tomu, že již první z definičních znaků, lze mít za nesplněný a pro konstatování veřejně přístupné účelové komunikace je zapotřebí kumulativní splnění všech definičních znaků, tudíž je již zřejmé, že se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci nejedná, přistoupil soud k vypořádání i dalších námitek souvisejících se zbývajícími znaky.

33. Dále žalobci namítali, že správní orgán I. stupně postupoval v rozporu s § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, když neshledal pozemek parc. č. x veřejně přístupnou komunikací, přestože potřeba využívání veřejností či blíže neurčeným okruhem osob nebyla zákonnými ustanoveními vyžadována.

34. Podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích platí, že účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena. Uvedené koresponduje s druhým definičním znakem formulovaným v odstavci 26 tohoto rozsudku.

35. Dále je namístě poukázat na § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, který stanoví, že pozemní komunikace je dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidlya chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti.

36. Nyní posuzovaný druhý definiční znak, jak plyne i z komentářové literatury, je neodmyslitelně spjat též s intenzitou veřejného užívání cesty. K tomu krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012 – 42: „V řízení o určení, zda je určitý pozemek (cesta) veřejně přístupnou účelovou komunikací či nikoli, je třeba v prvé řadě zkoumat, existuje-li zde vůbec dopravní cesta ve smyslu § 2 odst. 1 citovaného zákona, která je užívána v režimu obecného užívání (§ 19 uvedeného zákona). Obecné užívání účelové pozemní komunikace spočívá v možnosti blíže neurčeného okruhu osob tuto komunikaci bezplatně užívat, a to způsobem obvyklým a k účelům, ke kterým je tato komunikace určena. Nejde-li o cestu obecně užívanou, nemůže jít ani o pozemní komunikaci. Úprava užívání takové cesty proto musí být řešena prostřednictvím práva soukromého, neboť není možné omezovat vlastnické právo skrze institut účelové komunikace tam, kde chybí veřejný zájem. (...) Krajský soud měl tedy k námitkám stěžovatelky ohledně užívání cesty od nepaměti v prvé řadě prověřit, zda zde vůbec existuje dopravní cesta ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, která je užívána, přičemž se jedná o užívání cesty v režimu obecného užívání. To byl první a nutný krok, který byl předpokladem pro případné zkoumání dalších znaků veřejně přístupné účelové komunikace. V případě, že by krajský soud neshledal, že zde šlo o cestu obecně užívanou, nemohlo by v dané věci jít ani o pozemní komunikaci a celou věc by bylo nutno řešit nikoli prostřednictvím institutů veřejného, ale soukromého práva.

37. Podle § 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích v mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacícha za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny (dále jen „obecné užívání“), pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak.

38. Obecné užívání lze podřadit pod pojem „veřejné užívání“, právní teorií definovaný jako „užívání všeobecně přístupných materiálních statků, které odpovídají jejich účelovému určení, předem neomezeným okruhem uživatelů.“ (cit. Staša J.: Veřejné užívání. in: Hendrych D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 325 – 326). Dále krajský soud opět odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. 1 As 32/2012 – 42: „Obecné užívání účelové pozemní komunikace spočívá v možnosti každého tuto komunikaci – v mezích předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených zákonem o pozemních komunikacích – bezplatně užívat, a to způsobem obvyklým a k účelům, ke kterým je tato komunikace určena (rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 40/2011 – 99). Právo obecného užívání pozemních komunikací, byť může být spojeno s vlastnictvím soukromých osob, není tedy institutem soukromého práva, ale jedná se o veřejnoprávní oprávnění, které má svůj základ nikoli v občanskoprávních předpisech, ale vyplývá ze zákona o pozemních komunikacích (rozsudek NSS ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/2003 – 64). (...) Pro další postup ve věci bude podstatné vyřešit spor o naplnění zákonných charakteristik veřejně přístupné účelové komunikace, tedy zda se skutečně o pozemní komunikaci jedná, zejména ve vztahu k naplnění znaku obecného užívání (tedy užívání předem neomezeným okruhem uživatelů). Obecné užívání účelové pozemní komunikace spočívá v možnosti každého tuto komunikaci bezplatně užívat. Z dosavadního průběhu řízení se však podává, že stěžovatelka chce dosáhnout možnosti užívat cestu přes dotčený pozemek pouze pro vlastníky (uživatele) objektu č. p. 43, tedy konkrétních osob – tento postup stěžovatelky by proto svědčil spíše o snaze domoci se deklarace vydržení věcného břemene cesty (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1987, sp. zn. 3 Cz 42/87) či zřízení věcného břemene cesty ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek (§ 151o odst. 3 občanského zákoníku). V této souvislosti je nutno připomenout názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu odkazovaném stěžovatelkou, podle nějž je nepřípustné skrze institut účelové komunikace omezovat vlastnické právo v případech, kdy absentuje veřejný zájem. Na krajském soudu tedy bude v dalším řízení, aby se zabýval tím, zda je (a i v minulosti byl) v daném případě prosazován zájem soukromý či veřejný. Na základě toho pak bude moci zvážit, zda jsou skutečně naplněny všechny definiční znaky veřejně přístupné účelové komunikace.“ Tato citace přímo doléhá na nyní projednávanou věc, neboť i zde se žalobci snaží dosáhnout užívání pozemku parc. č. x pouze jimi, ale nikoli blíže neurčeným okruhem osob.

39. Podle zjištěných informací údajná cesta na pozemku parc. č. x nevede v podstatě ani přímo k nemovitosti žalobců, neboť je zakončena zdí vybudovanou právě žalobci, za níž se rozprostírají pozemky žalobců a jejich nemovitosti. Krajský soud však současně zjistil, že se žalobci z pozemku parc. č. x mohou odchýlit a pokračovat přes své pozemky až k jejich nemovitostem. Nelze konstatovat, že tvrzená cesta slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními komunikacemi či k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, když se z pozemku žalobců na pozemek parc. č. x nedá dostat, neslouží proto k žádnému ze spojení předpokládanému definičními znakem pod bodem 2 v odstavci 26 tohoto rozsudku. Ostatně tím, zda údajná cesta plní alespoň některý z předpokládaných účelů, se správní orgány ani nemusely zabývat, jestliže již měly za to, že ani zbylé definiční znaky pro konstatování veřejně přístupné účelové komunikace nebyly splněny.

40. Žalobci odkazovali na citace z rozsudků zmíněné již v jimi podaných odvoláních, aniž by v žalobě tyto rozsudky, z nichž citují, specifikovali. Řada dalších žalobních tvrzení však nenaplňovala požadavky kladené na žalobní bod, přesto se krajský soud pokusil reagovat na všechna tvrzení žalobců, přestože se nejednalo o řádné žalobní body. Vymezení žalobního bodu se věnoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, kde uvedl, že líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu musí být „zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem; žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti“. To však krajský soud v některých posuzovaných žalobních námitkách postrádá.

41. Navzdory pouhé citaci v žalobě bez označení rozhodnutí krajský soud vyhledal rozsudek, z něhož žalobci úryvek použili, jednalo se o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, č. j. 25 Cdo 2496/2015. Krajský soud k tomu uvádí, že žalobci směšují dva definiční znaky veřejně přístupné účelové komunikace do jediného. Nutná komunikační potřeba, respektive nezbytnost komunikace pro spojení vlastníka s konkrétní nemovitostí je posuzována zvlášť, v tomto rozsudku je v odstavci 26 pod bodem 4 a bude zdejším soudem teprve vypořádána v následujících odstavcích.

42. Krajský soud dále přistupuje k vypořádání dalšího definičního znaku, a to zjištění existence nutné komunikační potřeby, komunikace musí představovat nezbytnou spojnici pro vlastníky konkrétních nemovitostí, není-li komunikační spojení zajištěno soukromoprávním institutem jako například zřízením věcného břemene (služebnosti) či prostřednictvím individuálních souhlasů apod. Uvedený definiční znak je bohatě projudikován, proto krajský soud upozorní pouze na některá rozhodnutí, aby osvětlil úvahy a důvody svého rozhodnutí spočívajícího v konstatování neexistence nutné komunikační potřeby. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2018, č. j. 7 As 70/2018 – 60 uvedl: „Čtvrtým, judikatorně dovozeným, znakem veřejně přístupné účelové komunikace je existence ničím nenahraditelné komunikační potřeby, tj. prokázání skutečnosti, že k sousedním pozemkům neexistuje alternativní a přitom současně dostatečně vhodný přístup. Existují-li jiné způsoby, jak zajistit komunikační spojení nemovitostí, aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát přednost těmto jiným způsobům. Blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, body 40 - 42, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 5 As 140/2014 - 85, nebo ze dne 28. 1. 2016, č. j. 10 As 242/2014 - 29.“ Krajský soud odkazuje také na hojně citovaný nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, který konstatuje, že nutná a ničím nenahraditelná komunikační potřeba spočívá ve skutečné neexistenci žádného jiného způsobu, jak dosáhnout komunikačního spojení. „Lze souhlasit s názorem Nejvyššího správního soudu, který se ve shora citovaném rozhodnutí inspiroval prvorepublikovou judikaturou svého předchůdce, že vedle nezbytného souhlasu vlastníka je podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku též existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby. Z dnešních hledisek posuzování legitimních omezení základních práv se totiž jedná o nezbytnou podmínku proporcionality omezení. Zjednodušeně řečeno, existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům. Ostatně již v době první Československé republiky vycházely obecné soudy z toho, že "zákon o zřizování cest nezbytných jest výjimečným, zasahujícím do soukromého práva vlastnického a sluší tedy ustanovení jeho vykládati restriktivně a nikoliv extenzivně ..." (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 1921, RI 209/21, Vážný, č. III, roč. 1921, s. 251), a vedle nezbytné komunikační potřeby stanovily v judikatuře též podmínku dlouhodobého užívání pozemku jakožto veřejné komunikace ("Veřejnost takovýchto cest podmíněna jest věnováním vlastníka pozemku, které však může se státi nejen výslovným prohlášením vlastníkovým, nýbrž i konkludentním jednáním, a sice tak, že vlastník obecné užívání trpí, neklade mu překážek a že užívání toto trvá po dobu nepamětnou."; srov. Boh. A 10130/32). Dobová judikatura dokonce i v posuzování nutnosti komunikační potřeby vážila proporcionalitu omezení vlastnického práva tak, že dovodila závěr, podle něhož "okolnost, že pěšina je pro část obce nejkratším spojením, neospravedlňuje ještě sama o sobě závěr, že jde o komunikaci nutnou." (Boh. A 10130/32).“

43. Podle obsahu správního spisu dospěl krajský soud k závěru, že žalobci mají zajištěn přístup ke svým nemovitostem z místní komunikace vedoucí z návsi obce Ústí na pozemku parc. č. x ve vlastnictví OZNŘ I. Uvedené nerozporovali ani žalobci v žalobě, snaha o zajištění dalšího přístupu ke svým nemovitostem, resp. přístupu pro zemědělské stroje či jiná velká vozidla nebyla krajským soudem shledána jako nutná komunikační potřeba. Uvedené potvrzuje shora citovaná judikatura, která neumožňuje zřizování veřejně přístupné účelové komunikace, jestliže je přístup vhodným způsobem zajištěn, a není tudíž zapotřebí omezovat vlastnická práva třetích osob. Jestliže mají žalobci potíže s přístupností pro zemědělské stroje či jiná nákladní vozidla, měli by učinit taková opatření a úvahy na svých nemovitostech, aby byl přístup i takovým vozidlům zajištěn. Snaha omezit vlastnická práva třetích osob na sousedních pozemcích však není správně zvolený přístup.

44. Žalobci opět argumentovali právními názory Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, aniž by tato rozhodnutí identifikovali. Krajský soud reaguje na tvrzení žalobců, že existence komunikační potřeby je fakticky konzumována vůlí vlastníka pozemku, takže nutná komunikační potřeba není zapotřebí, byla-li komunikace zřízena vlastníkem pozemku. Krajský soud tento dezinterpretující výklad žalobců vyvrací v prvé řadě usnesením rozšířeného senátu NSS ze dne 2. 2. 2017, č. j. 5 As 140/2014 - 76, který stanoví: „Pokud se výše citované závěry ohledně pravomoci rozšířeného senátu vztáhnou na konkrétní věc, je třeba konstatovat následující. Existuje zde tradiční a dominantní judikatura Nejvyššího správního soudu (již od roku 2004 do současnosti), která vyžaduje pro deklarování existence veřejně přístupné účelové komunikace kumulativní naplnění obou znaků, tj. (i) souhlasu vlastníka pozemku s veřejným užíváním cesty a (ii) nezbytné komunikační potřeby. Dále zde existuje zcela konzistentní a jednotná, jasně vyjádřená a argumentačně podpořená nálezová judikatura Ústavního soudu, která prve uvedený názor pokládá za podmínku souladu veřejnoprávního omezení vlastnického práva v důsledku obecného užívání cesty s ústavním pořádkem. Existuje zde také několik málo odlišných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která sice zčásti spadají do období po citovaných nálezech Ústavního soudu, ale tuto judikaturu náležitě nereflektují, ani se vůči ní nevymezují, resp. s ní argumentačně nijak nepolemizují. Odlišné stanovisko (tj. že v případě souhlasu vlastníka již není třeba zkoumat znak nutné komunikační potřeby) je v nich tedy vysloveno toliko mimoděk, bez bližšího vysvětlení a bez toho, aby se výslovně, jednoznačně a s předestřením konkurujících právních úvah chtěla tato rozhodnutí od názoru Ústavního soudu odchýlit. Ani předkládající senát v usnesení o postoupení věci rozšířenému senátu nevyslovil úvahy, na jejichž základě by bylo možné usuzovat, že se hodlá od názoru vysloveného v nálezech Ústavního soudu odchýlit. Předkládající senát pouze poukázal na rozpory v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu, aniž sám zaujal ke sporné otázce vlastní názor. Judikaturu Ústavního soudu v usnesení o postoupení věci (mimo její citace obsažené v odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího správního soudu) nezmínil, ani se s ní nijak argumentačně nevypořádal.“ Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že existence nutné komunikační potřeby musí být splněna i tehdy, dal-li by vlastník pozemku souhlas s jeho užíváním jako účelové komunikace, což jen potvrzuje nezbytnost kumulativního splnění všech čtyř definičních znaků. Krajský soud má za to, že uvedené zcela jednoznačně vyvrací žalobní argumentaci.

45. V neposlední řadě se krajský soud vyjadřuje k poslednímu z definičních znaků komunikace, a to zda vlastník pozemku souhlasil s jeho obecným užíváním. V posuzované věci bylo sporné, kdo je vlastníkem předmětného pozemku parc. č. x, neboť OZNŘ I. měl převést vlastnická práva k tomuto pozemku kupní smlouvou ze dne 20. 5. 2013 na manžele M. Nejvyšší soud však rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, č. j. 24 Cdo 1198/2020 – 309 určil, že vlastníkem pozemku parc. č. x je OZNŘ I., neboť kupní smlouvu ze dne 20. 5. 2013 shledal absolutně neplatnou. Vzhledem k tomu, že v důsledku civilního řízení je nyní považován za vlastníka pozemku parc. č. x OZNŘ I. (obec Ústí), tak je bezpředmětné posuzovat, zda souhlas, třebaže konkludentní, udělili manželé M.. Žalobci tvrdili, že souhlas s užíváním již v minulosti OZNŘ I. udělila, což opírá o potvrzení Místního národního výboru z roku 1953 a usnesení zastupitelstva obce Ústí ze dne 13. 9. 2010 a 27. 1. 2011. Krajský soud uvádí, že tuto skutečnost nebude rozporovat, jedná se však o změnu skutkového stavu oproti skutkovému stavu ve správním řízení, která nastala v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu, když prohlásil kupní smlouvu za absolutně neplatnou. Správní orgány ani zbylí účastníci neměli dostatečný prostor vyjádřit se k tomu, zda byl souhlas OZNŘ I. udělen či nikoli nicméně krajský soud má za to, že posuzování udělení souhlasu s obecným užíváním je v nastalém případě bezpředmětné, neboť, i kdyby tento souhlas udělen byl, tak zbylé definiční znaky naplněny nebyly, a proto k prohlášení pozemku parc. č. x za veřejně přístupnou účelovou komunikaci nelze přistoupit.

46. Vzhledem k tomu, že předmětný pozemek není veřejně přístupnou účelovou komunikací, což bylo nutné zodpovědět jako předběžnou otázku, tak nemohlo být ze strany správních orgánů přistoupeno k postupu podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích.

47. Podle § 29 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích na vozovkách, dopravních ostrůvcích a krajnicích dálnice, silnice a místní komunikace mohou být umístěny pouze dopravní značky a kromě zábradlí, zrcadel a hlásek; ostatní předměty tvoří pevnou překážku. (pozn. podtrženo soudem)

48. Podle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích platí, že pevné překážky, na jejichž umístění nebylo vydáno povolení, jsou jejich vlastníci povinni odstranit na svůj náklad ve lhůtě stanovené silničním správním úřadem. Po marném uplynutí stanovené lhůty je vlastník, popřípadě správce dálnice, silnice nebo místní komunikace oprávněn odstranit pevnou překážku na náklady jejího vlastníka. Ustálená soudní judikatura dovodila, že navzdory taxativnímu výčtu komunikací, u nichž lze přistoupit k vedení řízení o odstranění pevné překážky, tak se § 29 vztahuje též na veřejně přístupné účelové komunikace.

49. K nařízení odstranění pevné překážky tak může dojít pouze z taxativně vymezených komunikací či účelové komunikace, avšak v nyní projednávané věci se o účelovou komunikaci ani silnici, dálnici či místní komunikaci nejednalo, tudíž bylo vyloučené nařídit odstranění pevné překážky ve smyslu § 29 zákona o pozemních komunikacích.

50. K námitce žalobců, že si měl správní orgán I. stupně sám zjistit výši nákladů, které by žalobci museli vynaložit v případě provádění úprav na svých pozemcích, aby zajistili přístup pro nákladní dopravu ze směru od návsi, krajský soud uvádí, že se jedná o námitku zcela irelevantní a nedůvodnou. Krajský soud pouze uvádí, že vyčíslení nákladů nebylo nutné s ohledem na vše shora uvedené, bylo-li zjištěno, že pro konstatování existence veřejně přístupné účelové komunikace nebyly splněny potřebné definiční znaky. Nad rámec věci krajský soud podotýká, že zásada vyšetřovací, jíž je správní řízení ovládáno, sice očekává zejména aktivní činnost správního orgánu, ale rovněž se očekává aktivita a jistá součinnost ze strany účastníků řízení. Vyšetřovací zásada (§ 50 správního řádu) je tak do jisté míry oslabena zásadou projednací (§ 52 správního řádu). Pro správní orgány bylo v podstatě nereálné, aby vyčíslily náklady, které by museli žalobci vynaložit na stavební úpravy vjezdu od návsi. Žalobci ani neuvedli, v čem ona nemožnost spočívá a co by tyto úpravy konkrétně zahrnovaly, což by mohlo poskytnout alespoň zcela obecnou představu o teoretických nákladech a množství úprav.

51. Žalobci dále namítali, že pozemek parc. č. x se jako cesta napojuje ve směru od polí na další pozemky, které dle jejich názorů jsou rovněž veřejně přístupnou účelovou komunikací. Krajský soud k tomu uvádí, že hodnocení toho, zda jiné pozemky v blízkosti posuzovaného pozemku parc. č. x jsou veřejně přístupnou účelovou komunikací, není předmětem tohoto řízení. Podle dostupných skutečností ze správního spisu však tomuto tvrzení žalobců nic nenasvědčuje a krajský soud se přiklání k tvrzení žalovaného a OZNŘ I., kteří uvedli: „Soukromé pozemky sice lze za příznivého počasí, se souhlasem vlastníka a s přihlédnutím k terénu a vegetaci použít k jízdě či chůzi, ale neznamená to, že tyto pozemky se tímto stávají komunikacemi.“ (strana 7 napadeného rozhodnutí)“ „Pokud údajná cesta na pozemcích parc. č. x, x, x a x část roku vůbec neexistuje (protože ji nelze rozlišit od okolního terénu) a část roku je nesjízdná, pak je výše uvedený dílčí závěr Žalovaného o neexistenci takové pozemní komunikace správný.“ (strana 5 vyjádření OZNŘ I.) Krajský soud se s těmito závěry ztotožňuje a nepovažuje za nutné s ohledem na předmět řízení se k tomuto tvrzení žalobců více vyjadřovat.

52. K dalším výtkám žalobců spočívajícím v tvrzení o nepochopení zákona o pozemních komunikacích ze strany správních orgánů při posuzování definičních znaků veřejně přístupné účelové komunikace krajský soud uvádí, že tyto výhrady nelze považovat za žalobní námitky, neboť nesplňují požadavky na žalobní bod viz odstavec 40 tohoto rozsudku. S ohledem na uvedené soud uzavírá, že posuzování splnění definičních znaků bylo již podrobně rozebráno v odstavcích výše tohoto rozsudku.

53. Žalobci v závěru žaloby namítali, že správní orgány nesprávně rozhodovaly podle stavu, který existoval v době vydání rozhodnutí. K tomu krajský soud odkazuje na žalobci citovaný úryvek z rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 A 27/2012: „Další zásadní nedostatek rozhodnutí soud spatřuje ve skutečnosti, že žalovaný hodnotí stálost a patrnost cesty v terénu podle skutkového stavu v době rozhodování, resp. ke dni provedení místního šetření prvostupňovým správním orgánem, tedy hodnotí stav v roce 2011. Tento přístup nelze považovat za správný.“ Výhrada správního soudu v Brně tak směřovala proti posuzování stálosti a patrnosti cesty v terénu, nikoli vůči hodnocení celého skutkového stavu. V nyní projednávané věci jsou založeny do správního spisu také letecké snímky z let 1949, 2002, 2003, 2004, 2006, 2007, 2009, 2010, které byly navzájem porovnávány a vyhodnocovány se závěry o stálosti a patrnosti cesty v terénu, čili odkazovaný judikát a výhrady vůči postupu správních orgánů nelze aplikovat na nyní projednávanou věc a lze konstatovat pouze další snahu žalobců o dezinterpretaci. Rovněž byly posuzovány další snímky a aktuální fotografie pozemku parc. č. x. Správní orgány tudíž náležitě zjišťovaly skutkový stav a porovnávaly jej se stavem minulým až historickým.

54. Krajský soud v souvislosti s určením rozhodujícího skutkového a právního stavu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2011, č. j. 1 As 24/2011 – 79: „Pro rozhodování správního orgánu v prvním stupni je rozhodující skutkový a právní stav v době vydání rozhodnutí, nikoliv v době zahájení řízení (srov. § 96 odst. 2, § 90 odst. 4 nebo § 82 odst. 4 správního řádu z roku 2004).“ V projednávané věci nedošlo k zásadní změně okolností v době mezi zahájením řízení a vydáním prvostupňového rozhodnutí, aby muselo dojít k prolomení principu rozhodování podle skutkového a právního stavu ke dni vydání rozhodnutí.

55. Krajský soud nepřistoupil k přerušení řízení po dobu, než bude rozhodnuto o ústavní stížnosti podané proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2020, č. j. 24 Cdo 1198/2020 - 309, jak navrhovali manželé M.. Podle názoru krajského soudu není pro rozhodnutí v této věci významné, kdo je vlastníkem pozemku parc. č. x, nýbrž rozhodující bylo posouzení toho, zda je pozemek parc. č. x veřejně přístupnou účelovou komunikací či nikoli, na čemž nic nezmění to, kdo je jejím vlastníkem. Napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 18. 5. 2020. Soud proto pro úplnost připomíná, že jeho povinností ve smyslu § 75 odst. 1 s. ř. s. je přezkoumat rozhodnutí na základě skutkového stavu, který tu byl v době jeho vydání. Dne 9. 3. 2021 soud obdržel vyjádření Ing. V. S., která podala žalobu proti témuž rozhodnutí, o kterém je u zdejšího soudu vedeno řízení pod sp. zn. 61 A 25/2020. V předmětném řízení se Ing. V. S. nepřihlásila k výzvě soudu jako osoba zúčastněná na řízení, a proto soud zaslané vyjádření pouze založil do spisu, neboť projedná, s ohledem na její odlišné žalobní námitky, podané žaloby samostatně, neshledal totiž důvod pro jejich spojení.

VII. Závěr, náklady řízení

56. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Soud postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a věc rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci řízení projevili s takovým postupem soudu souhlas.

57. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobci neměli v řízení úspěch, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. Osobám zúčastněným na řízení soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve smyslu § 60 odst. 5 s. ř. s. jim žádnou povinnost neukládal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

České Budějovice dne 17. března 2021

JUDr. Marie Trnková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru