Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

51 A 29/2019 - 61Rozsudek KSCB ze dne 20.05.2020

Prejudikatura

2 Azs 76/2015 - 24

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 Azs 190/2020

přidejte vlastní popisek

51 A 29/2019 - 61

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka Ph.D. a Mgr. Bc. et Bc. Petra Jiříka

ve věci

žalobce: D. U., narozen X
státní příslušnost: X
bytem X

zastoupen Mgr. Terezou Valentovou, advokátkou se sídlem
Novohradská 319/6, 370 01 České Budějovice

proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech cizinců,
sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2019, č. j. MV-94780-4/SO-2019

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 8. 9. 2019 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 8. 2019, č. j. MV-94780-4/SO-2019, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 2. 4. 2019, č. j. OAM-7542-69/DP-2013 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobci podle § 44a odst. 3 s odkazem na § 35 odst. 3 ve spojení s § 37 odst. 2 písm. b) v návaznosti na § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem zaměstnání, neboť ve stanovené lhůtě nebyly žalobcem předloženy potřebné doklady za účelem ověření údajů uvedených v této žádosti.

2. Žalobce namítal, že nedošlo k dostatečnému zjištění skutkového stavu a správnému právnímu posouzení věci. Podle názoru žalobce správní orgány nedostatečně posoudily přiměřenost dopadů rozhodnutí podle § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobce uvedl, že nemá žádné vazby na území domoviny, naproti tomu má fungující rodinu s vybudovaným zázemím na území České republiky. Žalobce dále uvedl, že v případě zažádání si o pobytové oprávnění za rodinným účelem, jak mu bylo doporučováno správními orgány, je doba vyřízení přibližně 12 měsíců a také by musel za zprostředkování vstupu do fronty na zastupitelský úřad ČR uhradit poplatek ve výši 1.500 euro. Žalobce reagoval také na další pasáž v odůvodnění rozhodnutí správních orgánů, a to na uváděnou možnost pobývat na území bezvízově po dobu 90 dnů, nicméně podmínkou takového pobytu by byl následný 180denní pobyt na území Ukrajiny a zároveň by byla vyloučena možnost na území pracovat a finančně zajistit svou rodinu. Žalobce zdůrazňoval základní právo dítěte na péči obou rodičů, což nebude možné vykonávat, bude-li žalobce ve své domovině. Správní orgány podle žalobce měly prioritně posuzovat dopad rozhodnutí na nezletilé dítě.

3. Žalobce v žalobě dále podotkl, že správní orgány nesprávně vyložily nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11. K vytýkané nečinnosti žalobce při dokládání požadovaných písemností uvedl, že je mu dáváno k tíži pochybení zaměstnavatele, které blíže v žalobě neosvětlil. Žalobce v závěru žaloby uvedl, že celé řízení před správními orgány trvá již šest a půl roku, tudíž správní orgány postupovaly v rozporu se zákonem.

II. Vyjádření žalovaného

4. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že navrhuje podanou žalobu zamítnout. Žalovaný reagoval na jednotlivé žalobní námitky, avšak žádnou neshledal důvodnou. K výtkám žalobce k bezvízovému pobytu na území do 90 dnů žalovaný uvedl, že není úlohou správních orgánů vymýšlet způsoby řešení situace žalobce. Mimo jiné žalovaný uvedl, že pokud žalobce nebyl schopen předložit rozhodnutí o povolení k zaměstnání, pak mohl oznámit svůj úmysl o zamýšleném novém zaměstnavateli a pracovním místě.

III. Obsah správního spisu

5. Z obsahu správního spisu vyplynuly pro soud následující rozhodné skutečnosti: Dne 11. 2. 2013 byla ke správnímu orgánu I. stupně podána žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem zaměstnání ve smyslu § 44a zákona o pobytu cizinců. Do správního spisu byl založen výpis z evidence rejstříku trestů fyzických osob ze dne 11. 12. 2013, z něhož bylo zjištěno, že žalobce byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 T 165/2013 – 64 ze dne 24. 9. 2013 ze spáchání přečinu vydírání.

6. Správní orgán I. stupně vydal dne 31. 12. 2013 rozhodnutí č. j. OAM-7542-19/DP-2013, kterým zamítl žádost žalobce s odkazem na § 35 odst. 3 ve spojení s § 37 odst. 2 písm. b) a odkazem na § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, z důvodu že žalobce přestal splňovat podmínku trestní zachovalosti ve smyslu § 174 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, kterému bylo vyhověno a žalovaný dne 2. 12. 2015 rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 31. 12. 2013 zrušil s ohledem na osvědčení žalobce ve smyslu § 83 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku poté, co se osvědčil ve zkušební době.

7. Následně správní orgán I. stupně při novém projednání obstaral nové písemné podklady, zejména pak kopii usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích o osvědčení účastníka ve smyslu § 83 odst. 1 trestního zákoníku a výpis z evidence Rejstříku trestů žalobce, v němž již nebyly vedeny žádné informace o odsouzení. Správní orgán I. stupně následně vydal dne 30. 9. 2016 rozhodnutí č. j. OAM-7542-51/DP-2013, jímž podle § 44a odst. 3 s odkazem na § 35 odst. 3 ve spojení s § 37 odst. 2 písm. b) s odkazem na § 56 odst. 1 písm. g) a ve spojení s § 9 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců zamítl žádost žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR za účelem zaměstnání, a to na základě pravomocného odsouzení ze spáchání přečinu vydírání. Proti tomuto rozhodnutí ze dne 30. 9. 2016 podal žalobce odvolání, kterému žalovaný dne 12. 2. 2018 vyhověl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil. Žalovaný uvedl, že rozhodnutí ze dne 30. 9. 2016 bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, neboť dostatečně nerozvedl úvahy o intenzitě narušení veřejného pořádku žalobce.

8. V novém řízení o žádosti žalobce před správním orgánem I. stupně se přistoupilo k aktualizaci podkladů předložených žalobcem. Žalobce byl dne 26. 7. 2018 vyzván k předložení rozhodnutí o prodloužení povolení k zaměstnání, pokud o vydání tohoto rozhodnutí požádal úřad práce do dne 23. 6. 2014, případně nechť sdělí, zda má v úmyslu pokračovat ve výkonu zaměstnání u stejného zaměstnavatele a na stejné pracovní pozici či hodlá být zaměstnán u jiného zaměstnavatele nebo na jiné pracovní pozici. Současně s výzvou správní orgán I. stupně vydal usnesení o přerušení řízení. Žalobce v poskytnuté lhůtě, konkrétně dne 27. 8. 2018, doložil správnímu orgánu I. stupně výpis z živnostenského rejstříku. Následně správní orgán I. stupně vyhotovil dne 16. 1. 2019 vyrozumění o pokračování v řízení a výzvu k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu.

9. Správní orgán I. stupně vydal dne 2. 4. 2019 prvostupňové rozhodnutí, kterým zamítl žádost žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území za účelem zaměstnání, neboť ve stanovené lhůtě nebyly předloženy doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti. Správní orgán I. stupně v rozhodnutí uvedl, že dříve doložené povolení k zaměstnání vydané příslušným úřadem práce bylo platné pouze do dne 30. 9. 2017, zároveň neměl správní orgán I. stupně žádný doklad o tom, že je žalobce v současnosti oprávněn na území ČR vykonávat zaměstnání. V prvostupňovém rozhodnutí se správní orgán vypořádal také s posouzením přiměřenosti dopadu rozhodnutí do života žalobce.

10. Žalobce podal dne 29. 5. 2019 odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Žalovaný potvrdil prvostupňové rozhodnutí a podané odvolání zamítl.

11. Žalobce předložil zdejšímu soudu dne 3. 11. 2019 oddací list, který potvrzoval, že uzavřel dne 26. 10. 2019 sňatek s družkou (O. M. D.), s níž žil na území a s níž mají jedno společné dítě.

IV. Právní názor soudu

12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

13. Žaloba není důvodná.

14. Krajský soud předně vypořádává námitku žalobce, že z jeho strany nedošlo k absolutní nečinnosti, neboť předložil správnímu orgánu I. stupně živnostenské oprávnění a osobně se dostavil, aby situaci vysvětlil. K tomu zdejší soud uvádí, že žalobce byl vyzván k odstranění vad žádosti spočívajících v absenci zákonem stanovených náležitostí, přičemž k doručení této výzvy zástupkyni žalobce došlo dne 15. 8. 2018, žalobce byl konkrétně poučen o důsledcích neodstranění vad žádosti. Žalobci byla k nápravě poskytnuta lhůta 20 dnů ode dne doručení, k uplynutí lhůty došlo dne 4. 9. 2018. Dne 27. 8. 2018 sice žalobce předložil výpis z živnostenského rejstříku a fotokopii cestovního dokladu, avšak ve správním spise již není založen žádný úřední záznam, protokol či cokoli jiného, co by dokládalo, že by žalobce správnímu orgánu I. stupně vysvětloval svou nastalou situaci, jak uvedl v žalobě. Žalobce i jeho zástupkyně nevyužili žádnou ze správním orgánem uváděných možností, kterými by odstranili nedostatek žádosti popisovaný ve výzvě, neboť jinak nebylo lze žádosti žalobce o prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem zaměstnání vyhovět. Krajský soud ve shodě se správními orgány konstatuje, že nedošlo k předložení dokladů prokazujících účel pobytu ani jinak se žalobce nepokusil prokázat svůj účel pobytu (zaměstnání, zaměstnavatele, smlouvu o smlouvě budoucí.).

15. Zdejší soud na tomto místě poukazuje na aplikovaná ustanovení zákona o pobytu cizinců.

16. Podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže se cizinec na požádání ministerstva nebo zastupitelského úřadu nedostaví k pohovoru nebo nepředloží ve stanovené lhůtě doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti o dlouhodobé vízum nebo jestliže se i přes provedení pohovoru nebo vyhodnocení předložených dokladů nepodaří tyto údaje ověřit.

17. Ustanovení § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanoví, že žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se podává ministerstvu na úředním tiskopisu, na kterém se podává žádost o vydání tohoto povolení. Na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se § 35 odst. 2 a 3, § 36, § 46 odst. 3 a 7 a § 55 odst. 1 a 2 vztahují obdobně.

18. Podle § 35 odst. 2 věty první zákona o pobytu cizinců k žádosti o prodloužení doby platnosti víza k pobytu nad 90 dnů a doby pobytu na území na toto vízum je cizinec povinen předložit náležitosti uvedené v § 31 odst. 1 písm. a) až d) a na požádání náležitost uvedenou v § 31 odst. 3 písm. b).

19. Podle § 31 odst. 1 písm. a) až d) zákona o pobytu cizinců náležitosti žádosti o udělení víza k pobytu nad 90 dnů je cizinec povinen předložit cestovní doklad, doklad potvrzující účel pobytu na území, prostředky k pobytu na území (§ 13), doklad o zajištění ubytování po dobu pobytu na území.

20. Krajský soud k tomu uvádí, že dikce předestřených ustanovení je zcela jednoznačná a lze proto bez dalšího uzavřít, že k prodloužení dlouhodobého pobytu žalobce nemohlo dojít za situace, nepředložil-li žalobce ve stanovené lhůtě požadované doklady za účelem ověření údajů uvedených v žádosti. Správní orgány v nastalé situaci, kdy žalobce ani po vyzvání nepředložil doklad o povolení k zaměstnání vydané příslušným úřadem práce nebo jiný doklad o tom, že žalobce hodlá v současnosti na území ČR vykonávat konkrétní zaměstnání u konkrétního zaměstnavatele, nýbrž doložil pouze výpis z živnostenského rejstříku, který však žádným způsobem nedokládá, že je žalobce oprávněn legálně plnit účel pobytu na území, a to zaměstnání, postupovaly naprosto správně a v souladu s právními předpisy.

21. V rámci potvrzení postupu správních orgánů v řízení zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2016, č. j. 2 Azs 76/2015 – 24: „Nejvyšší správní soud již dříve judikoval v rozsudku ze dne 10. 3. 2010, č. j. 6 As 57/2009 – 72, že „[s]právní řád obecně spojuje s žadatelovou nečinností zastavení řízení ve smyslu § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu“. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že řízení lze zastavit jedině tehdy, pokud jsou vady takové intenzity, že právě kvůli nim nelze v řízení pokračovat. Důvodem pro zastavení řízení tedy není jakákoliv vada formální, např. vada v označení správního orgánu, ale pouze taková vada, která svou povahou skutečně brání pokračování v řízení, resp. brání tomu, aby bylo možné žádost z obsahového hlediska projednávat. V posuzovaném případě se jednalo o doklady, které byl žalobce k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání povinen předložit ze zákona (§ 46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců). Jejich nedoložení tak ve svém důsledku znamenalo nemožnost tyto podklady z formálního i obsahového hlediska posoudit, a proto lze konstatovat, že žalobce neodstranil podstatné vady žádosti. Správní orgán I. stupně pak v odůvodnění svého rozhodnutí tuto skutečnost dostatečně zdůvodnil, když v nedoložení zcela konkrétních zákonem požadovaných podkladů k žádosti o prodloužení platnosti dlouhodobého pobytu za účelem podnikání shledal podstatnou vadu předmětné žádosti bránící pokračování řízení. Krajský soud tedy nesprávně vyhodnotil, že správní orgány vůbec nevyložily, z jakých konkrétních důvodů pokládaly nedoložení chybějících dokladů za podstatné vady žádosti. Ve správním řízení vyšlo najevo, že žalobce zákonem požadované doklady k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání nepředložil. Toto zjištění pak zcela postačovalo pro aplikaci právní normy umožňující zastavení řízení o předmětné žádosti podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu. Správní orgán I. stupně přitom nebyl povinen ex officio vést řízení ke zjištění skutečností, které mohly být důvodem pro to, že žadatel požadované doklady nepředložil. Lze proto uzavřít, že správní orgány nepochybily, pokud v řízení o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání nezjišťovaly, jaké byly důvody toho, že žalobce nedoložil chybějící zákonem stanovené náležitosti jeho žádosti a dále nereagoval na výzvu správního orgánu I. stupně, v níž byl rovněž poučen o následcích své případné nečinnosti. Nejvyšší správní soud v kontextu shora uvedeného shledal též nesprávným závěr krajského soudu, že zákon o pobytu cizinců obsahuje pro danou situaci vlastní speciální právní úpravu v § 56 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46 odst. 1 tohoto zákona. Jak již bylo konstatováno, správní orgán I. stupně se v daném případě nemohl zabývat, ať už formálně či materiálně, podklady k předmětné žádosti žalobce, neboť tyto nebyly vůbec předloženy. Za této situace tudíž nemohl meritorně posuzovat skutečnosti, zda žádost z obsahového hlediska splňuje zákonem požadované předpoklady a případně ji zamítnout ve smyslu § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Aplikace tohoto ustanovení by totiž byla na místě až v případě, když by žalobce správnímu orgánu I. stupně předložil určité doklady, jimiž by podle svého přesvědčení prokazoval skutečnosti, k jejichž doložení byl vyzván, avšak správní orgán I. stupně by následně vyhodnotil, že tyto doklady nesplňují podmínky pro vyhovění předmětné žádosti.“ Krajský soud se zcela ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu, nicméně v projednávané věci nelze hovořit o absolutní nečinnosti žalobce poté, co byl vyzván k odstranění vad žádosti, jak nesprávně formuloval žalovaný, neboť v poskytnuté lhůtě předložil správnímu orgánu I. stupně listinu, která však byla správním orgánem I. stupně správně vyhodnocena jako doklad nesplňující podmínky pro vyhovění předmětné žádosti. Krajský soud navzdory tomu, že žalobce nikterak nezpochybňoval postup správních orgánů, který nevedl k zastavení řízení o žádosti podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu, nýbrž došlo k meritornímu posouzení žádosti, považoval za nutné tento správný postup správních orgánů osvětlit a potvrdit, neboť byl-li by žalobce absolutně nečinný a nepředložil-li by žádné podklady v poskytnuté lhůtě k odstranění vad, pak by to vedlo k zastavení řízení o žádosti žalobce, ovšem předmětná situace byla odlišná, proto došlo k meritornímu posouzení.

22. Vzhledem k tomu, že žalobcem předložená písemnost neprokázala naplnění účelu pobytu, o jehož prodloužení žalobce žádal, bylo na místě zamítnutí žádosti, neboť v souladu s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců nebyly předloženy příslušné podklady. Žalobce namítal, že mu nemůže být přičítáno k tíži pochybení zaměstnavatele spočívající v nepředložení příslušných dokladů, k tomu soud uvádí, že řízení o žádosti je ovládáno zásadou dispoziční, čili bylo pouze na žalobci, aby svou žádost doplnil o příslušné doklady či informace, o čemž byl správním orgánem podrobně poučen. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015 - 38, který lze aplikovat i na projednávanou věc a je v něm konstatováno, že „řízení zahajovaná na návrh, tedy i řízení o žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, nejsou ovládána zásadou vyšetřovací a koncentrace řízení je v nich namístě. Je zejména v zájmu žadatele (zde stěžovatele), aby shromáždil a správnímu orgánu předložil všechny potřebné podklady. Pokud tak stěžovatel neučinil, je současná situace důsledkem pouze jeho nečinnosti.“ Žalobce splnil své povinnosti pouze částečně, neboť nedoložil veškeré podklady nezbytné k rozhodnutí ve věci, byť k odstranění tohoto nedostatku byl správním orgánem I. stupně řádně vyzván. Žalobce tak neunesl své břemeno důkazní. Žalobní bod týkající se neodstranění vad žádosti žalobce shledal zdejší soud za nedůvodný.

23. Další žalobní námitka se týkala nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí do oprávněných práv žalobce. Krajský soud uvádí, že správní orgány v rozhodnutí podrobně a dostatečně vypořádaly přiměřenost zásahu rozhodnutí. Vytýkat správním orgánům, že nedostatečně zjistily skutkový stav, není na místě, neboť, jak bylo již zmíněno, správní orgány v řízení o žádosti nenesou povinnost důkazní ani povinnost tvrzení. Nadto žalobce je zavázán oznamovací povinností, podle § 103 písm. e) zákona o pobytu cizinců je cizinec povinen hlásit změnu osobního stavu orgánu, který mu vydal doklad opravňující k pobytu na území, a to do 3 pracovních dnů ode dne, kdy změna nastala. K naplnění této povinnosti však ze strany žalobce nedošlo, správní orgány nebyly povinny vyhledávat a ověřovat si informace týkající se žalobce. K žalobcem namítanému nedostatečnému prověření skutečností ohledně manželky a dětí žalobce, tudíž zdejší soud poznamenává, že se naopak jedná o nesplnění oznamovací povinnosti žalobce. Správní orgány vycházely z předložených podkladů a údajů zaznamenaných žalobcem do žádosti o prodloužení pobytu, v níž byla žalobcem jako manželka uvedena nyní již bývalá manželka a synové žijící na území Ukrajiny. Tím, že žalobce zdejšímu soudu předložil doklad o rozvodu, nedošlo ke zhojení porušení oznamovací povinnosti vůči správním orgánům. Správní orgány své závěry opřely o skutečnosti, které měly k dispozici a které jim byly předloženy žalobcem, který je vázán dispoziční zásadou, což je zcela legitimní postup.

24. Krajský soud se plně ztotožňuje se závěry žalovaného ohledně závěru o přiměřenosti zásahu do rodinného a soukromého života žalobce a odkazuje na judikaturu, která se jednoznačným způsobem vyjadřuje k hodnocení přiměřenosti zásahu rozhodnutí, jímž došlo k zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11 stanoví: „Pokud jde o argument, že rozhodnutí o neudělení víza může vést k porušení práv zaručených čl. 10 odst. 2 Listiny, neboť pobývá-li cizinec na území delší dobu, může si zde vytvořit rodinné pouto, lze též navázat na výše uvedené. Do soukromého a rodinného života může fakticky zasáhnout až rozhodnutí bezprostředně vedoucí k nucenému opuštění země, které teprve vytvořené vazby přetne. Samotné neudělení víza tento efekt nemá.“ Usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11 bylo správními orgány správně aplikováno, o čemž svědčí i to, že na usnesení Ústavního soudu odkazuje i zdejší soud. Krajský soud uvádí, že přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobce byla správními orgány náležitě posouzena a došlo k souhrnnému posouzení všech kritérií uvedených v § 174a zákona o pobytu cizinců od data podání žádosti žalobce od roku 2013. Zdejší soud ve shodě se správními orgány nerozporuje, že napadené rozhodnutí bude zásahem do soukromého a rodinného života žalobce, nicméně s ohledem na okolnosti zamítnutí žádosti o prodloužení pobytu považuje dopad do života žalobce jako přiměřený.

25. K námitce žalobce týkající se porušení práv dítěte v důsledku znemožnění kontaktu se svou rodinou na území ČR krajský soud uvádí, že nesnižuje závažnost nastalé situace, nicméně nedosahuje takové intenzity, aby byl konstatován nepřiměřený zásah napadeného rozhodnutí do rodinného života žalobce. Nyní manželka žalobce a jejich dcera pobývají, podle informací založených do správního spisu, na území ČR na základě povolení k trvalému pobytu, neboť jejich zemí původu je také Ukrajina, čili nelze vyloučit možnost i krátkodobého pobytu celé rodiny v domovině. Krajský soud podotýká, že výsledkem správního řízení není znemožnění styku žalobce s rodinou, neboť existují různé možnosti, jak jejich vztah i nadále udržovat.

26. K námitkám žalobce týkajících se poukazu žalovaného na možnost podání žádosti o nové pobytové oprávnění či možnosti bezvízového styku, krajský soud uvádí, že se přímo nevztahují k meritu projednávané věci, a proto se k nim nebude vyjadřovat. Zároveň se ztotožnil s konstatováním žalovaného v jeho vyjádření k žalobě, že není povinen žalobci navrhovat a vymýšlet možné způsoby řešení situace. Krajský soud uzavírá, že tyto žalobní námitky byly shledány irelevantní.

27. K námitce žalobce týkající se zdlouhavého správního řízení trvajícího šest a půl roku a nedodržení lhůt k vydání rozhodnutí krajský soud sděluje, že k projednání nezákonné nečinnosti správního orgánu byla případně využitelná žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu zakotvená v § 79 a násl. s. ř. s. Nadto jestliže se žalobce domníval, že dochází k nečinnosti ze strany správních orgánů, měl se bránit proti nečinnosti již ve správním řízení, prostřednictvím podání opatření proti nečinnosti ve smyslu § 80 a násl. správního řádu. Námitka týkající se nečinnosti správních orgánů je proto hodnocena jako zcela nedůvodná.

28. Krajský soud se nebude zabývat ani námitkami žalobce týkajícími se rozhodnutí správního orgánu I. stupně, která byla v rámci předmětného správního řízení zrušena. Důvody, pro které byla tato rozhodnutí zrušena, přímo nesouvisí s přezkumem napadeného rozhodnutí.

V. Závěr, náklady řízení

29. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

České Budějovice 20. května 2020

JUDr. Marie Trnková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru