Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

51 A 18/2016 - 40Rozsudek KSCB ze dne 24.05.2017

Prejudikatura

8 As 110/2015 - 46

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 As 221/2017

přidejte vlastní popisek

51 A 18/2016 - 40

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce BUDO CENTRUM, s. r. o., se sídlem náměstí 28. dubna 421, Brno, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2016, č. j. KUJCK 46816/2016,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 7. 4. 2016, č. j. KUJCK 46816/2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 29. 10. 2015, č. j. Spr. př. 3904/15 Lo, podle kterého se žalobce dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění Pokračování
- 2 -
51A 18/2016

pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“). Žalobce dne 4. 5. 2015 v době nejméně od 7:18 hod. do 9:40 hod. v rozporu s povinností stanovenou v § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích jako provozovatel motorového vozidla tovární značky BMW, RZ ..., nezajistil, aby při užití tohoto vozidla v ulici Česká, u domu č. p. 21, v Českých Budějovicích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Toto vozidlo bylo ponecháno na místě označeném dopravní značkou IP 12 „Vyhrazené parkoviště“, doplněné dodatkovou tabulí E13 s nápisem „Pro držitele abonentních a rezidentních karet“ a dodatkovou tabulí E 8b „Průběh úseku“, přičemž při stání nebyla ve vozidle na viditelném místě umístěna příslušná parkovací karta. Toto jednání bylo v rozporu s § 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalobci byla podle § 125f odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a stanovena povinnost uhradit náklady řízení stanovené paušální částkou 1.000 Kč.

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

Žalobce předně namítá nenaplnění předpokladů pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, neboť prvostupňový správní orgán neučinil nezbytné kroky pro zjištění osoby pachatele přestupku, řidiče vozidla. Žalobce oznámil prvostupňovému správnímu orgánu osobu řidiče pana L.Y. Prvostupňový správní orgán na toto sdělení s ohledem na jemu známé skutečnosti z úřední činnosti nereagoval a ani se této osobě nepokusil doručit výzvu k podání vysvětlení. Žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009 – 129, uvádí, že prvostupňový správní orgán měl ve svém rozhodnutí uvést, ze které jeho konkrétní činnosti a postupu jsou mu konkrétní skutečnosti známé. Žalobce je přesvědčen, že tak ale nelze učinit pouhým uvedením spisové značky, neboť žalobce není oprávněn nahlížet do spisové dokumentace jiných přestupců.

Žalobce v tomto směru dále namítá, že ve správním spise je založena pouze doručenka, ze které plyne, že panu L.Y. nebyla doručena nějaká písemnost, což však nenasvědčuje tomu, že by se této osobě nedařilo standardně doručovat. Nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích musí být ze správního spisu zřejmé (viz rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015 – 35). Žalobce vnímá postup prvostupňového správního orgánu jako účelový, neboť buď uvedl osobu řidiče správně, nebo s ním mělo být zahájeno správní řízení pro porušení § 10 odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce doplnil, že nebyl ani předvolán, aby podal bližší informace k osobě řidiče, např. předložením nájemní smlouvy, kterou uzavřel s panem L.Y.

S ohledem na trestní povahu řízení o správním deliktu je žalobce přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, neboť ve věci nebylo nařízeno ústní jednání, k čemuž žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015 – 35, ve kterém tento soud uvedl, že i v řízení o správních deliktech je nutné konat ústní jednání. K obdobnému závěru došel i Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 A 56/2014 – 35, a zejména Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015 – 30.

Pokračování
- 3 -
51A 18/2016

Žalobce je přesvědčen, že i kdyby nebylo nařízení ústního jednání účelné, mělo být prováděno dokazování za osobní přítomnosti žalobce. O provádění dokazování mimo nařízené jednání měl být žalobce podle § 51 odst. 2 správního řádu vyrozuměn, což správní orgán neučinil, čímž byla podle žalobce porušena zásady bezprostřednosti (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 – 34). Žalobce byl sice vyrozuměním ze dne 7. 10. 2015 poučen podle § 36 odst. 3 správního řádu, nicméně tímto poučením nelze podle žalobce s ohledem na uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni zhojit nevyrozumění žalobce o prováděném dokazování mimo nařízené jednání. Žalobce rovněž namítá, že ve správním spise není založen protokol o provedeném dokazování, z čehož usuzuje, že dokazování nebylo vůbec prováděno, byť podle § 50 ve spojení s § 51 správního řádu provedeno být mělo.

Žalobce dále namítl, že v průběhu správního řízení nebylo prokázáno, že by řidič vozidla skutečně vozidlo odstavil na místě, kde k tomu nebyl oprávněn. Tato skutečnost podle žalobce plyne pouze z úředního záznamu, který podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115, publ. pod č. 1856/2009 Sb. NSS, nemůže sám o sobě sloužit jako důkaz. Rovněž tak z fotodokumentace ve správním spise neplyne, že by na vozidle nebyla umístěna příslušná parkovací karta. S odkazem na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, č. j. 30 A 80/2015 – 43, žalobce uvádí, že fotografie, na kterých není jednoznačně zachyceno přestupkové jednání, nelze ke stanovení viny použít. Žalobce tedy namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu.

Závěrem žalobce namítá protiústavnost skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla, neboť § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovuje provozovateli vozidla nesplnitelnou povinnost. Není objektivně v možnostech provozovatele zajistit, aby osoba řidiče dodržovala povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Žalobce je přesvědčen, že mu nemůže být k tíži, že řádně proškolená osoba nedodrží pravidla silničního provozu. Stejně jako vlastník střelné zbraně není odpovědný za její zneužití jinou osobou, které zbraň v souladu se zákonem svěřil, nemůže být ani provozovatel vozidla odpovědný za nedodržení pravidel silničního provozu osobou, které vozidlo svěří. Taková zákonná konstrukce je podle žalobce v rozporu se zásadami soudního trestání, správního trestání a presumpcí neviny.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě poukázal na to, že žalobce v průběhu správního řízení nevyužil zákonné možnosti liberace. Žalovaný neshledal v postupu prvostupňového správního orgánu žádných vad a je přesvědčen, že prvostupňový správní orgán postupoval v souladu s § 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích a učinil všechny nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, což jednoznačně plyne z listin založených ve správním spise. Prvostupňovému správnímu orgánu byla udaná osoba řidiče L.Y. známa z jeho úřední činnosti, kterou správní orgán řádně podložil spisovými značkami konkrétních případů, a jako dlouhodobě nekontaktní osobu, kterou v minulosti správní orgán nenalezl ani v registru obyvatel, ji již opětovně neobesílal. Uvedení jednotlivých spisových značek, ze kterých je správním orgánům osoba pana L.Y. známa, považuje žalovaný s ohledem na takto prokazované skutečnosti za dostatečné.

Žalovaný rovněž poukázal na § 10 odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle něhož platí, že provozovatel vozidla nesmí svěřit řízení vozidla osobě, o které nezná údaje potřebné k určení její totožnosti, nicméně neuvedení pravdivých informací o totožnosti osoby řidiče nelze podle žalovaného bez dalšího považovat za porušení uvedené povinnosti.

Pokračování
- 4 -
51A 18/2016

Žalovaný je přesvědčen, že v dané věci nebylo nutné nařizovat ústní jednání ve věci, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, podle něhož je ústní jednání nutné konat, pouze je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků řízení, např. není-li skutkový stav dostatečně zjištěn ze správního spisu.

Žalovaný odmítl námitky žalobce vůči průběhu dokazování, které podle jeho hodnocení proběhlo v souladu se správním řádem. Žalovaný poukázal na to, že záznam o provedení důkazu listinou podle § 53 odst. 6 správního řádu není nutné v určitých případech pořizovat, zůstává-li listina součástí spisu, k čemuž odkázal na odbornou literaturu. K fotodokumentaci vozidla žalovaný uvedl, že tato fotodokumentace bez jakýchkoli pochybností dokládá odstavení tohoto vozidla na předmětném místě bez parkovací karty.

K rozporu povinnosti podle § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích s ústavními principy žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2013, č. j. 51 A 23/2013 – 21, který se touto konkrétní námitkou zabýval a s ohledem na principy vlastnického práva a obdobnou úpravu v jiných právních předpisech a účel samotné úpravy došel k závěru, že tato úprava není v rozporu s ústavním pořádkem.

Ze správního spisu krajský soud zjistil pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Podle úředního záznamu ze dne 4. 5. 2015 prováděla hlídka Městské policie České Budějovice v tento den v 7:18 hod. kontrolní činnost v ul. Česká zaměřenou na dodržování DZ Reservé s dodatkovou tabulkou „Pro držitele abonentních a rezidentních karet“. Na shora uvedeném místě nalezla předmětné vozidlo označené parkovací kartou hlavního města Prahy. Po provedení fotodokumentace byl v 7:24 hod. na vozidlo nasazen technický prostředek k zabránění odejetí vozidla č. 58. V 9:40 hod. téhož dne přijala městská policie žádost o sejmutí technického prostředku k zabránění odejetí vozidla. Na místo se dostavil M. M. a uvedl, že není řidičem vozidla, vozidlo je firemní, nezná osobu řidiče a s vozidlem chce pouze odjet. Obdobné skutečnosti plynou i z ručně vyplněného záznamu strážníka městské policie a z oznámení o podezření ze spáchání přestupku ze dne 21. 5. 2015.

Ve správním spise je dále založena fotodokumentace odstaveného vozidla čítající 12 barevných fotografií pořízených v čase 7:21 až 7:23. Na těchto fotografií je zachycena ulice Česká s parkujícím vozidlem žalobce, černé BMW X5, RZ ... s nosičem kol v zadní části vozu. Na čelním skle vozidla je identifikovatelná parkovací karta hlavního města Prahy, dálniční známka, papír s nápisem „ZÁSOBOVÁNÍ BUDO CENTRUM, s. r. o. Tel: 603 890 026“. Za čelním sklem na palubní desce se dále nachází blíže neidentifikovatelná listina a drobné věci.

Výzvou ze dne 20. 7. 2015 byl žalobce vyzván k uhrazení finanční částky ve výši 300 Kč, případně ke sdělení totožnosti osoby řidiče.

Dne 27. 7. 2015 žalobce sdělil prostřednictví svého obecného zmocněnce společnosti FLEET Control, s. r. o., jednající jednatelem Bc. J. K., že vozidlo v danou dobu užíval a řídil L.Y., nar. ..., P. 15, P. 1. Ve správním spise je následně založena kopie obálky doručované písemnosti této osobě, která byla vrácena správnímu orgánu, neboť adresát je na uvedené adrese neznámý. Šlo o obálku vypravenou dne 31. 8. 2015.

Pokračování
- 5 -
51A 18/2016

Dne 21. 9. 2015 byl podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), proveden záznam o odložení věci podezření ze spáchání přestupku udané osoby řidiče L.Y., neboť se podle znalostí správního orgánu jedná o fiktivní účelově uváděnou osobu.

Příkazem ze dne 21. 9. 2015 byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení v paušální výši 1.000 Kč. V odůvodnění rozhodnutí prvostupňový správní orgán shrnul zjištěný skutkový stav na základě shora uvedeného obsahu správního spisu s tím, že došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. V odůvodnění správní orgán dále poukázal na osobu L.Y., která je mu známa i z řízení vedeného po zn. Spr. př. 7896/2014 SK, stejně jako z celé řady dalších řízení, při kterých je jako osoba řidiče uváděna právě tato nekontaktní osoba. Dne 30. 9. 2015 podal obecný zmocněnec žalobce odpor.

Přípisem ze dne 7. 10. 2015 byl žalobce poučen podle § 36 odst. 1 až 3 správního řádu.

Rozhodnutím ze dne 29. 10. 2015 byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost uhradit paušální náklady řízení. V odůvodnění rozhodnutí prvostupňový správní orgán shrnul zjištěný skutkový stav na základě shora uvedeného obsahu správního spisu s tím, že došlo k naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. V odůvodnění správní orgán poukázal na osobu L.Y., která je mu známa i z řízení vedeného po zn. Spr. př. 7337/2014 Re nebo Spr. př. 7896/14 SK, stejně jako z celé řady dalších řízení, při kterých je jako osoba řidiče uváděna právě tato nekontaktní osoba. Správní orgán považoval tuto osobu za účelově uvedenou osobu s adresou, na níž nelze doručovat.

Dne 18. 11. 2015 podal žalobce proti tomuto rozhodnutí blanketní odvolání. V doplnění odvolání ze dne 27. 11. 2015 žalobce namítl neprovedení ústního jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování, a dále nenaplnění předpokladů pro vedení správního řízení s provozovatelem vozidla, neboť správnímu orgánu byla totožnost osoby řidiče známa.

O podaném odvolání rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 4. 2016. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný shrnul skutkový stav a dosavadní průběh řízení. K námitce nekonání ústního jednání žalovaný uvedl, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn z listin založených ve správním spise a nebylo tak nutné provádět další dokazování. K námitce nesplnění předpokladů řízení žalovaný popsal charakter objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla v kontextu zjištěného skutkového stavu a průběhu zjišťování osoby přestupce. Žalovaný se vyslovil i k osobě údajného řidiče vozidla L.Y., kterému není možné dlouhodobě doručovat a který je opakovaně uváděn jako osoba řidiče i v jiných věcech. V řízení vedeném Magistrátem města České Budějovice zn. Spr. př 7896/2014 SK nebyla tato osoba nalezena v registru obyvatel, obdobně se této osobě nedařilo doručovat ani v řízení vedeném stejným orgánem pod zn. Spr. př. 2904/15 Lo. Žalovaný proto uzavřel, že správní orgán zahájil řízení o objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla v souladu se zákonem.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

Pokračování
- 6 -
51A 18/2016

Krajský soud rozhodl při jednání dne 24. 5. 2017. Zástupce žalobce udělil substituční plnou moc advokátovi Mgr. V., který se dne 24. 5. 2017 z jednání písemně omluvil s tím, že souhlasí, aby krajský soud jednal v jeho nepřítomnosti, v nepřítomnosti Mgr. T. i v nepřítomnosti žalobce. Žalovaný při jednání setrval na svém procesním stanovisku.

Žaloba není důvodná.

Námitku porušení § 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích shledal krajský soud nedůvodnou. Žalobce je přesvědčen, že prvostupňový správní orgán nepodnikl veškeré nezbytné kroky ke zjištění osoby přestupce, byť žalovaný jako řidiče vozidla udal pana L.Y.

Krajský soud úvodem poukazuje na to, že společnost FLEET Control, s. r. o., zastupující žalobce ve správním řízení, je správním orgánům i správním soudům známá z celé řady projednávaných případů zejména pro své obstrukční taktiky v rámci řízení o správních deliktech provozovatele vozidla (viz např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 8. 7. 2015, č. j. 52 A 65/2014 - 38, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 A 55/2014 - 36, rozsudek téhož soudu ze dne 22. 12. 2015, č. j. 30 A 115/2014 - 37, dále rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2016, č. j. 57 A 10/2015 - 28). Jako jednu z hlavních procesních taktik společnosti FLEET Control, s. r. o. je možné identifikovat sdělení totožnosti řidiče provozovatelem vozidla pro účely vedení správního řízení o spáchaném přestupku, přičemž těmito řidiči jsou fiktivní osoby, nekontaktní osoby, případně osoby s místem pobytu v zahraničí, odkud se zásilky vracejí jako nedoručené. Zmocněnec zastupující žalobce ve správním řízení, společnost FLEET Control, s. r. o., pak může být považován za součást účelové a obstrukční procesní strategie, který jedná s cílem pomoci provozovatelům vozidel vyhnout se odpovědnosti za správní delikt. Osoba L.Y. je jako řidič uváděna i v jiných řízeních se stejnými postupy (viz např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 21. 9. 2016, č. j. 10 A 30/2016 - 46, ze dne 14. 12. 2016, č. j. 51 A 21/2016 - 33, ze dne 25. 5. 2016, 10 A 109/2015 – 26 nebo ze dne 21. 9. 2016, č. j. 10 A 31/2016 – 45). Soudní řízení v uvedených věcech se vždy týkala objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla, přičemž provozovatel vozidla, resp. jeho zmocněnec společnost FLEET Control, s. r. o., vždy udal pana L.Y. jako osobu řidiče.

S udanou osobou řidiče se setkal i Krajský soud v Hradci Králové, který ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2017, č. j. 30 A 33/2016 - 41, citoval závěr správního orgánů o této osobě následovně: „vzhledem k tomu, že řidiče l.Y. nebylo možno ztotožnit v základních registrech, požádal správní orgán Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky o zjištění pobytu. Dne 18. 5. 2015 obdržel odpověď, že jmenovaný L. Y., st. přísl.: Čínská lidová republika, byl správně vyhoštěn z území České republiky od 27. 4. 2011 do 22. 10. 2014 a v současné době cizinec není v evidenci Cizineckého informačního systému hlášen k pobytu.“ Uvedený soud k tomu doplnil, že „že jmenovaný L. Y. byl po neúspěšném azylovém řízení správně vyhoštěn z území České republiky, správní vyhoštění je platné do 31. 12. 2999. Je veden v evidenci nežádoucích osob. Poslední údaj o jeho místu pobytu je ze dne 27. 9. 2011, kdy opustil Pobytové středisko Kostelec nad Orlicí. Aktuální místo jeho pobytu není známo. Dále je ve správním spise založena fotokopie doručenky s č. j. MMHK/0677576/2015 P/826/2015/OS1/Mich, tedy správního řízení, v němž byla písemnost adresovaná uvedené osobě doručována. Z doručenky je nepochybné, že písemnosti zasílal správní orgán prvého stupně, adresátem byl jmenovaný na adrese P. 15, P. 1. Zásilky nebyly adresátem v úložní době vyzvednuty, a proto byly vráceny správnímu orgánu. Stalo se tak v Pokračování
- 7 -
51A 18/2016

průběhu dubna 2015.“ Krajský soud v Hradci Králové proto uzavřel, že oznámení osoby L.Y. jako řidiče vozidla bylo obstrukčním úkonem, jehož skutečným důvodem bylo správní řízení protahovat a znesnadňovat, přičemž tato osoba byla uváděna opakovaně v různých řízeních.

Krajský soud je přesvědčen, že označení této osoby řidiče bylo i v nyní projednávané věci pouze obstrukční součástí procesní strategie a že se jedná o dissimulativní úkon ze strany žalobce a zjevné zneužití práva nepožívající soudní ochrany.

Krajský soud odkazuje i na hodnocení Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudku ze dne 23. 11. 2016, č. j. 2 As 249/2016 – 39, ve kterém tento soud uvedl, že „stěžovatel (…) sdělením osoby nekontaktního řidiče, jemuž se nedaří doručovat, docílil pouze toho, že správní orgán nemohl žádným způsobem ověřit, že to byla právě osoba sdělená stěžovatelem, která zaparkovala jeho vozidlo neoprávněně v místě, kde bylo parkování zpoplatněno. Stěžovatel tak skutečně nepředestřel věrohodnou skutkovou verzi reality (…) uvedený řidič je nekontaktní, nepobývá v České republice na základě dlouhodobého víza, a navíc správnímu orgánu bylo z úřední činnosti známo, že je tato osoba jako řidič vozidla uváděna v různých věcech opakovaně, je-li zmocněncem účastníka řízení společnost FLEET Control, s. r. o.“ Podle Nejvyššího správní soudu (viz rozsudek ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46) by bylo „proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. (…) Pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014-21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona (…) naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ S přihlédnutím ke znalostem správního orgánu z jiných řízení byl jeho postup v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení, neboť nebylo lze důvodně očekávat, že by další úkony v tomto směru mohly jakkoli přispět ke zjištění totožnosti skutečného řidiče předmětného vozidla. Názor žalobce, že správní orgán jej mohl předvolat k podání vysvětlení, není opodstatněný. Žalobce v souladu s § 125h odst. 6 zákona o provozu na pozemních komunikacích sdělil správnímu orgánu údaje o totožnosti údajného řidiče vozidla v době spáchání přestupku a toto sdělení se považuje za podání vysvětlení. Chtěl-li žalobce správnímu orgánu dodatečně cokoli sdělit, mohl tak učinit kdykoli v průběhu správního řízení, případně mohl tyto skutečnosti sdělit a doložit krajskému soudu. Žalobce zmiňoval existenci nájemní smlouvy mezi ním a panem L. Y.; tu však k žalobě nepřiložil. Krajský soud se proto tímto tvrzením dále nezabýval, a to především s ohledem na vše shora uvedené k udané osobě řidiče.

Prvostupňový správní orgán skutečně nepřistoupil k doručování výzvy k podání vysvětlení udané osobě řidiče. Podle záznamu o odložení věci ze dne 21. 9. 2016 tak neučinil s ohledem na jemu známé skutečnosti z úřední činnosti, neboť udanou osobu řidiče považoval za fiktivní osobu, které se nedaří doručovat, k čemuž uvedl spisovou značku jiného řízení. V prvostupňovém správním rozhodnutí správní orgán následně tuto svoji úvahu založenou na skutečnostech známých mu z jeho úřední činnosti podložil odkazem na dvě řízení a na rozhodnutí žalovaného, který dospěl k témuž závěru. Krajský soud je přesvědčen, že s ohledem na skutečnosti známé prvostupňovému správnímu orgánu z jeho úřední činnosti (viz str. 2 a 3 jeho rozhodnutí) o udané osobě řidiče, kterou považuje i krajský soud za Pokračování
- 8 -
51A 18/2016

účelově zvolenou osobu, je možné uzavřít, že byla splněna podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích tak, jak ji vyložil Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46. Krajský soud se v tomto směru ztotožňuje se závěry žalobcem uváděného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015 – 35, byť jej jinak považuje k nyní projednávané věci za nepřiléhavý. V uvedené věci správní orgán pouze obecně konstatoval, že je mu známo, že udané osobě se nedaří doručovat, přičemž nedoložil, z jaké úřední činnosti jsou mu tyto skutečnosti známé. Taková situace v nyní přezkoumávané věci nenastala.

Dílčí námitku žalobce o nedostatečném vysvětlení znalostí správních orgánů plynoucích z jejich úřední činnosti shledal krajský soud nedůvodnou.

Krajský soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2011, č. j. 1 As 33/2011 – 58, ve kterém tento soud mj. uvedl, „že skutečnosti známé z úřední činnosti, musí (správní orgán) náležitě vyložit v odůvodnění rozhodnutí, ze které své konkrétní úřední činnosti či postupu zná takové skutečnosti, resp. odkud se o nich dozvěděl (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 2. 2010, čj. 1 As 100/2009 – 129, publ. pod č. 2038/2010 Sb. NSS, body 27 a 28…)“. K tomuto závěru se přiklonil i Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015 – 35, na který žalobce v podané žalobě odkazuje. Uvedeným povinnostem správní orgány v nyní přezkoumávané věci dostály.

Správní orgány se v rozhodnutích vyjádřily k úspěšnosti doručování osobě údajného řidiče vozidla, a to s ohledem na skutečnosti známé z jejich úřední činnosti, k čemuž uvedly konkrétní spisové značky jednotlivých případů. To, v čem tyto známé skutečnosti spočívají, bylo s ohledem na obsah těchto znalostí, tj. nemožnost doručování osobě L.Y., správními orgány dostatečně vyloženo. Uvedení spisových značek jednotlivých případů spolu s vyjádřením skutečností, které jsou z daných věcí správním orgánů z jejich úřední činnosti známy, považuje krajský soud za dostatečné.

Žalobce má v souladu s § 36 správního řádu právo seznámit se se všemi podklady rozhodnutí. Podle § 50 odst. 1 téhož zákona jsou podkladem rozhodnutí mj. i skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, se kterými má žalobce z povahy věci právo se v přiměřeném rozsahu seznámit. Podle § 38 odst. 2 správního řádu platí, že jiným osobám než účastníkům umožní správní orgán nahlédnout do spisu, prokáží-li naléhavý právní zájem nebo jiný vážný důvod a nebude-li tím porušeno právo některého z účastníků, popřípadě dalších dotčených osob.

Skutečnosti známé z úřední činnosti byly správními orgány dostatečně konkretizovány a byl označen jejich zdroj. Žalobce mohl popř. žádat o nahlédnutí do příslušné spisové dokumentace postupem podle shora citovaného ustanovení správního řádu.

Dílčí námitkou žalobce, že správní orgán měl při svých pochybnostech o totožnosti udané osoby řidiče vést s žalobcem eventuálně řízení pro porušení jeho povinnosti podle § 10 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, se krajský soud s ohledem na předmět tohoto soudního přezkumu nezabýval, neboť krajskému soudu v tomto řízení nepřísluší hodnotit, zda správní orgán měl zahájit s žalobcem další správní řízení či nikoli. S ohledem na shora uvedené má krajský soud za to, že postup správních orgánů nelze považovat za účelový, jak žalobce uvádí.

Pokračování
- 9 -
51A 18/2016

Námitku porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod nekonáním ústního jednání shledal krajský soud nedůvodnou. Krajský soud se neztotožňuje se závěry judikatury, na kterou odkázal žalobce, o nutnosti ústního jednání v řízení o tzv. jiných správních deliktech.

Krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, podle něhož „správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání (§ 49 odst. 1 správního řádu z roku 2004) v řízeních o správních deliktech, není-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků.“ V tomto rozsudku se dále uvádí, že „soulad řízení o správním deliktu s čl. 6 Evropské úmluvy je třeba hodnotit nejen v kontextu správního řízení, ale i navazujícího soudního řízení. Nedostatky správního řízení z pohledu záruk stanovených čl. 6 Evropské úmluvy nemají za následek rozpor s Evropskou úmluvou, má-li obviněný možnost napadnout správní rozhodnutí v soudním řízení, které jejím požadavkům vyhovuje (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, Öztürk proti SRN, stížnost č. 8544/79, odst. 56). Nedostatek ústního jednání ve správním řízení tedy z pohledu Evropské úmluvy zhojil § 51 s. ř. s., podle kterého soud nařídí jednání k rozhodnutí o správní žalobě, ledaže strany souhlasí (byť implicitně) s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení jednání. Stěžovatelce proto nebylo upřeno právo na ústní jednání. Nad rámec vypořádání této námitky kasační soud upozorňuje, že v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, stížnost č. 57655/08, Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení čl. 6 ani v případě, kdy správní soud odmítl žádost o nařízení jednání ve věci žaloby proti rozhodnutí o dopravním přestupku; zdůraznil přitom, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí (záznam o měření rychlosti vozidla a obsahu alkoholu v dechu) a že obviněný měl příležitost zpochybnit spáchání přestupku v písemném vyjádření v rámci správního řízení a následně i ve správní žalobě.“ Vzhledem k obsahu správních spisů a podkladům rozhodnutí je krajský soud toho názoru, že ve smyslu § 49 odst. 1 správního řádu nebylo nařízení ústního jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníka. V rámci správního řízení mohl žalobce opakovaně uplatňovat svá práva jako účastník řízení, uvádět rozhodné skutečnosti a navrhovat důkazy. O svých procesních právech byl žalobce řádně poučen přípisem ze dne 7. 10. 2015. To, že žalobce svá procesní práva nevyužil nelze klást k tíži správním orgánům.

Krajský soud pro úplnost poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 - 34, který dospěl k obdobnému závěru jako Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46. Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku mj. uvedl, že „z cit. čl. 6 odst. 1 Úmluvy podle názoru soudu vyplývá, že se vztahuje pouze na jednání před orgánem, který splňuje atributy nezávislosti (tzv. princip plné jurisdikce), tedy v podmínkách českého právního řádu na soud.“ S právním hodnocením citovaných soudů se zdejší krajský soud ztotožňuje.

Žalobce dále namítá, že nebyl podle § 51 odst. 2 správního řádu vyrozuměn o provádění důkazů mimo ústní jednání, čímž byla porušena zásada bezprostřednosti. Tuto námitku shledává soud nedůvodnou.

Ze správních rozhodnutí je zcela zřejmé, že v přezkoumávané věci proběhlo dokazování. Z tohoto důvodu se krajský soud neztotožňuje s názorem žalobce, že správní orgány nepřistoupily k dokazování. Krajský soud se zabýval průběhem samotného dokazování v mezích vznesených žalobních bodů.

Pokračování
- 10 -
51A 18/2016

Krajský soud poukazuje na právní názor uváděný v odborné literatuře: „Z logiky věci se však nelze domnívat, že je nezbytné vyrozumět účastníka, že se bude provádět důkaz listinou spočívající pouze v tom, že si ji správní orgán (přesněji řečeno oprávněná úřední osoba) přečte, resp. učiní o tom podle § 53 odst. 6 záznam do spisu. Nutnost přítomnosti účastníků při tomto přečtení listiny nelze dovozovat ani z § 53 odst. 6, protože ten pouze stanoví, jak postupovat v případě, že přítomni jsou (nestanoví však, že je to nezbytné; svou formulací naopak dokládá, že to nezbytné není).“ (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 200). Obdobně tak „vedle ústního přečtení či sdělení obsahu lze důkaz listinou provést tam, kde to její povaha umožňuje, i tím, že do správního spisu bude založena kopie předmětné listiny. O provedení důkazu tímto způsobem již není nutné účastníka řízení vyrozumívat, neboť tento má možnost seznámit se se všemi podklady pro vydání rozhodnutí“ (Ondruš, R.: Správní řád. Nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami, 1. vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2005, 515 s., s. 190.) V tomto duchu rozhodoval Nejvyšší správní soud v řadě případů, viz např. rozsudek ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25, a rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51.

Krajský soud se k citovanému právnímu názoru přiklání s tím, že při dokazování určitých skutečností, respektive při provádění některých důkazů by doslovné lpění na zákonné dikci mohlo být hodnoceno jako přepjatý právní formalismus, a to zejména v kontextu průběhu řízení jako takového a účelnosti takového postupu. Za zcela zásadní je nutno hodnotit tu skutečnost, že listiny, kterými bylo dokazováno, zůstaly ve správním spise založeny a žalobce měl možnost se s těmito listinami kdykoli při nahlížení do spisu seznámit.

Krajský soud poukazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, podle něhož „…o provedení důkazu touto listinou nebyl do spisu učiněn záznam. Jde tedy bezpochyby o vadu řízení před správním orgánem, ale v přezkoumávané věci tuto vadu Nejvyšší správní soud na rozdíl od soudu krajského nepovažuje za natolik intenzivní, aby mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Je totiž nutno přihlédnout k tomu, že není pochyb o tom, že tato listina se ve správním spise nacházela v okamžiku, kdy ve věci proběhlo ústní jednání, v jehož závěru byla obecnému zmocněnci žalobce dána možnost se s kompletním obsahem správního spisu seznámit a vyjádřit se k němu před vydáním rozhodnutí. Pokud by o provedení důkazu výpisem z evidenční karty řidiče byl proveden záznam v souladu s citovaným ustanovením správního řádu, důkazní situace by se nijak nezměnila. K této otázce se ostatně ve stejném duchu (a dokonce ještě shovívavějším) vyjádřila i doktrína. Ve druhém vydání publikace Správní řád – Komentář (JUDr. Josef Vedral, Ph.D., BOVA POLYGON, Praha 2006; 2012) její autor uvádí: „Ustanovení § 53 odst. 6 se nevztahuje na všechny písemnosti (dokumenty či listiny), které jsou součástí spisu a které slouží jako podklad pro rozhodnutí…… Sepsání protokolu o provedení důkazu listinou má význam především u „listin“ podle odst. 1 tohoto ustanovení……. Takový postup by zcela postrádal význam v případě, kdy určitá listina je a po celou dobu správního řízení (a i poté) zůstane součástí spisu, na základě čehož mají účastníci řízení možnost se s ní na základě § 38 seznámit – pouhé přečtení takové listiny nebo sdělení jejího obsahu neznamená z hlediska listiny samotné žádnou „přidanou hodnotu“.“ V nyní projednávané věci sice neproběhlo ústní jednání, nicméně žalobce měl po celou dobu správního řízení možnost se s obsahem správního spisu a podklady rozhodnutí seznámit.

Krajský soud si je vědom právních názorů o nedostatečnosti postupu podle § 36 odst. 3 správního řádu a otázky zhojení případných pochybení v rámci důkazního řízení, viz žalobcem uváděný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A Pokračování
- 11 -
51A 18/2016

51/2014 – 34. Krajský soud zhodnotil, že postup správního orgánu nebyl vadou, která by způsobila nezákonnost rozhodnutí jako takového, k čemuž se odkazuje i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 – 40, podle něhož „je (…) nutno posoudit, zda zjištěná procesní vada mohla mít vliv na zákonnost výsledného rozhodnutí (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. června 2003, č. j. 6 A 12/2001 - 51, č. 23/2003 Sb. NSS, či ze dne 18. března 2004, č. j. 6 A 51/2001 - 30, č. 494/2005 Sb. NSS). V tomto případě (…) soud takový vliv neshledal a ani z tvrzení stěžovatelky žádný možný vliv uvedené procesní vady na zákonnost výsledného rozhodnutí nevyplývá. Stěžovatelka měla možnost se s veškerými důkazními prostředky shromážděnými ve spise seznámit a vyjádřit se k nim na základě výzvy magistrátu ze dne 6. listopadu 2014, avšak neučinila tak. (…) Vzhledem k formě důkazů (listiny) a povaze správního orgánu (rozhodoval pověřenou úřední osobou) nevznikla ani žádná relevantní pochybnost o tom, zda a za jakých okolností se magistrát s důkazy bezprostředně seznámil.“

Vzhledem k uvedenému krajský soud neshledal důvodnou ani dílčí námitku žalobce směřující vůči absenci protokolu o provedení důkazu, k čemuž pouze pro úplnost dodává, že nebylo-li prováděno dokazování mimo nařízené jednání za účasti žalobce, nebyl důvod takovýto protokol vyhotovit, neboť podle § 53 odst. 6, věty první správního řádu se o provedení důkazu listinou účinní pouze záznam do spisu, je-li to z logiky věci účelné (viz výše). Nepořízení protokolu o provedeném dokazování listinami proto krajský soud jako vadu řízení nehodnotil. Listiny zůstaly součástí spisu, a proto je nepochybné, z jakých důkazů byl zjišťován skutkový stav věci.

Námitku nedostatečného zjištění skutkového stavu shledal krajský soud nedůvodnou.

Skutečnost, že vozidlo bylo blíže neurčenou osobou odstaveno v rozporu s právními předpisy, plyne nejen z úředního záznamu, ale bez jakýchkoli pochybností i z fotodokumentace vozidla. Na těchto fotografiích je zcela jasně zachyceno vozidlo žalobce, svislé dopravní značení upravující parkování vozidel v daném místě, stejně jako absence parkovací karty, která by umožnila legální parkování vozidla v daném místě. Předloženou fotodokumentaci považuje krajský soud za dostatečnou k prokázání stání vozidla žalobce v rozporu s právními předpisy.

Judikatura Nejvyššího správního soudu, na kterou žalobce poukazuje (rozsudek ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115), je krajskému soudu známa, nicméně její závěry nelze paušálně aplikovat na projednávaný případ. V uvedené věci byl namísto výslechu svědka užit jako důkaz úřední záznam policisty, ve kterém byla zaznamenána svědkova výpověď. Výpovědní hodnotu úředního záznamu v nyní projednávané věci nelze s tímto případem srovnávat, neboť úřední záznam zde pouze konstatuje skutečnosti, které jsou zachyceny na pořízených fotografiích. Eventuální výslech strážníka městské policie, který úřední záznam a fotodokumentaci pořídil, by nemohl důkazní řízení žádným způsobem obohatit a jeho provedení by tak bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti, a to při plném respektování zásady materiální pravdy, neboť lze důvodně předpokládat, že městský strážník by pouze konstatoval, co sám bezprostředně vnímal svými smysly a bezodkladně zaznamenal do úředního záznamu. Jednotlivé listiny, ze kterých správní orgány vycházely, spolu s pořízenými fotografiemi, tvoří kompletní a logický celek, z něhož bez jakýchkoli pochyb plyne jak skutkový děj, tak skutkový stav nyní projednávané věci. Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že žalobce v průběhu správního řízení nevznesl žádné návrhy na dokazování a ani jiným relevantním způsobem nezpochybnil zjištěný skutkový stav.

Pokračování
- 12 -
51A 18/2016

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, č. j. 30 A 80/2015 –43, na který žalobce poukazuje, považuje krajský soud za nepřiléhavý, neboť v nyní projednávané věci nebylo zjišťováno přestupkové jednání osoby podezřelé ze spáchání přestupku, ale pouze objektivní stav spočívající v parkování vozidla žalobce na určitém místě.

Námitku protiústavnosti § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích shledal krajský soud nedůvodnou.

Na prvním místě krajský soud podotýká, že žalobce uvádí, že aplikací § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích bylo zasaženo do jeho ústavních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, aniž by blíže uvedl, která jeho práva byla aplikací tohoto ustanovení dotčena. Žalobce sice uvádí, že byla porušena presumpce neviny, neboť jako provozovatel vozidla byl automaticky shledán vinným z projednávaného správního deliktu, nicméně je nutné podotknout, že argumentace žalobce se do určité míry s napadanou právní úpravou míjí, neboť odpovědnost provozovatele vozidla je objektivní odpovědností za nastalý protiprávní stav, nikoliv za jeho zavinění. Nadto nelze opomenout, že byla-li by zjištěna osoba řidiče, kterou je žalobce podle § 10 odst. 1 písm. d) téhož zákona povinen znát, subsidiární řízení o objektivní odpovědnosti žalobce, jakožto provozovatele vozidla, by nebylo vedeno.

Otázkou ústavnosti tohoto ustanovení, resp. s ním souvisejícího správního deliktu, za který byl žalobce postižen, se zabýval Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 21. 11. 2013, č. j. 51 A 23/2013 – 21, a následně i v rámci řízení o podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud, který ve svém rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 – 21, dospěl shodně s uvedeným krajským soudem k závěru, že „je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ Krajský soud se s uvedeným zcela ztotožňuje.

Analogie k užití zapůjčené zbraně a odpovědnosti vlastníka zbraně za její užití jinou oprávněnou osobou je z povahy věci nepřípadná. Právní úprava objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla byla vyvolána zvláštní společenskou nutností spočívající v nemožnosti postihu vzrůstajícího počtu protiprávních jednání blíže neurčených osob řidičů při provozu motorových vozidel a aktivnímu vyhýbání se jejich odpovědnosti za porušování dopravních předpisů. V takových případech nebyla správním orgánům osoba přestupce známa. Taková situace v případě střelných zbraní podléhajících evidenci nenastala a z povahy věci nastat zpravidla ani nemůže. Žalobcem popisované situace jsou diametrálně odlišné kvůli povaze samotné věci, která má být předána k užití jiné osobě. Osoba, které vlastník zbraně svoji zbraň předá k užívání, je správním orgánům ve většině případů již předem známa. Podle § 12 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů, platí, že zbraň kategorie B, typicky krátké zbraně – pistole, lze nabývat do vlastnictví a držet nebo nosit jen na základě povolení, pokud tento zákon nestanoví jinak. Tato povinnost se z povahy věci vztahuje i na její zapůjčení jiné osobě. V případě zbraně kategorie A, tzv. zakázané zbraně, je podle § 9 a násl. téhož zákona její nabývání, držení a nošení umožněno pouze se zvláštním souhlasem příslušného správního orgánu, stejně tak její přenechání jiné osobě k držení Pokračování
- 13 -
51A 18/2016

či nošení. V případě zbraní kategorie C, typicky lovecké pušky, podle § 14 téhož zákona není předchozí rozhodnutí správního orgánu nutné, nicméně vlastník zbraně musí mít vždy přehled o tom, kdo touto zbraní disponuje. V případě držení či nošení zbraně a jejího použití, nemůže z povahy věci nastat situace, při které by nebyla tato osoba známa tak, jako je tomu v případě motorového vozidla. Střelné zbraně, na rozdíl od motorových vozidel, nejsou běžně odkládány na veřejně přístupných místech. Motorové vozidlo může jeho vlastník či provozovatel přenechat jiné osobě s příslušným řidičským oprávněním bez dalšího.

Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 24. května 2017

JUDr. Marie Trnková v. r.

předsedkyně senátu

Pokračování
- 14 -
51A 18/2016

Za správnost vyhotovení :

Prázdná Jaroslava

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru