Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

50 Af 16/2019 - 34Rozsudek KSCB ze dne 20.04.2020

Prejudikatura

1 Afs 21/2014 - 52

5 As 155/2015 - 35

6 Ads 88/2006 - 132


přidejte vlastní popisek

50 Af 16/2019-34

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Bc. et. Bc. Petra Jiříka, ve věci

žalobkyně: Milevský kraj, o. p. s., IČO 26031663

se sídlem náměstí E. Beneše 6, 399 01 Milevsko zastoupená daňovým poradcem Ing. Jiřím Šperlem se sídlem Bořivojova 21, 130 00 Praha 3

proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2019, čj. 26886/19/5300-22443-702189,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Dne 13. 12. 2017 zahájil Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) u žalobkyně daňovou kontrolu na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období leden 2015 až září 2017.

2. O výsledku daňové kontroly za předmětné zdaňovací období sepsal správce daně zprávu o daňové kontrole, čj. 2292193/18/2208-00065-307265, kterou s žalobkyní projednal na ústním jednání dne 4. 12. 2018. Ze zprávy o daňové kontrole vyplývá, že správce daně dospěl mj. k závěru, že žalobkyně nesprávně uplatnila daň na výstupu ve snížené sazbě u prodeje vstupenek na akci Open Air Musicfest Přeštěnice, neboť prodej vstupenek žalobkyní (tedy poskytnutí oprávnění ke vstupu na kulturní akce) je při poskytnutí kulturních služeb právnickou osobou nezřízenou za účelem podnikání plněním osvobozeným od daně bez nároku na odpočet daně dle § 61 písm. e) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění rozhodném pro posuzovaná zdaňovací období (dále jen „zákon o DPH“). Na základě uvedeného závěru správce daně přesunul částky vykazované žalobkyní na řádku 2 daňových přiznání jako dodání zboží nebo poskytnutí služby v tuzemsku na řádek 50 –plnění osvobození od daně bez nároku na odpočet daně. U přijatých zdanitelných plnění, která žalobkyně použila na pořádání kulturních služeb, správce daně neuznal dle § 72 odst. 1 zákona o DPH v návaznosti na § 61 písm. e) zákona o DPH nárok na odpočet daně.

3. Dne 7. 12. 2018 a 10. 12. 2018 vydal správce daně celkem 33 dodatečných platebních výměrů, jimiž žalobkyni doměřil daň a stanovil povinnost uhradit penále.

4. Odvolání žalobkyně proti těmto dodatečným platebním výměrům žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

5. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 27. 8. 2019 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

6. Žalobkyně již v průběhu odvolacího řízení nesouhlasila se správcem daně v tom, že v rozporu s § 61 písm. e) zákona o DPH uplatnila daň u vstupného na akci Open Air Musicfest Přeštěnice, a namítla, že správce daně při svém hodnocení nebral v úvahu veškeré související okolnosti a pouze mechanicky aplikoval uvedené ustanovení v rozporu s jeho smyslem a významem. Výklad tohoto ustanovení, tak jak jen provedl správce daně, je v rozporu se směrnicí Rady 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice 2006/112/ES“). Žalobkyně dále argumentovala tím, že Kapitola 2 směrnice 2006/112/ES, do které spadá i čl. 132 směrnice 2006/112/ES, je uvozena nadpisem „[o]svobození některých činností od daně ve veřejném zájmu“, tzn. dle žalobkyně dopadá osvobození od daně dle § 61 písm. e) zákona o DPH pouze na ta plnění, jež naplňují kritérium veřejného zájmu.

7. Žalobkyně dále namítla, že správci daně je známo, že žalobkyně na pořádání hudebních festivalů vlastní živnostenské oprávnění, tedy že při pořádání takovýchto akcí vystupuje v pozici podnikatele a nejedná se tak o činnost spadající do okruhu prospěšných služeb, k jejichž poskytování byla žalobkyně založena.

8. Žalobkyně dodala, že žalovaný nijak neodůvodnil, na základě jakých skutečností se domnívá, že činnost vykonávaná na základě živnostenského oprávnění jako běžná podnikatelská činnost je činností vykonávanou ve veřejném zájmu, na kterou dopadá osvobození od daně bez nároku na odpočet daně.

9. Judikát Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, čj. 1 Afs 21/2014-52, č. 3050/2014 Sb. NSS, na který odkazuje žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí, je dle žalobkyně nepřípadný, neboť dopadá na jinou situaci, než je právě situace žalobkyně.

10. Dle žalobkyně je výklad § 61 písm. e) zákona o DPH tak, jak je vykládají správní orgány, v rozporu s účelem čl. 132 směrnice 2006/112/ES, dle kterého má osvobození určitých činností a dodávek subjekty zvýhodnit a nikoliv je poškodit.

11. Žalobkyně je toho názoru, že Open Air Musicfest Přeštěnice je akcí, kde dochází jednak k hudební produkci zúčastněných hudebních umělců, a dále k pronájmu prodejní plochy poskytovatelům občerstvení, prodejcům drobných předmětů spotřebního charakteru a k poskytování propagace a reklamy. Jedná se tedy o akci, kde je současně produkce umělců, prodej zboží, poskytování občerstvení a prezentace výrobků a služeb zúčastněných firem. Tuto akci zajišťuje žalobkyně v souladu se svým živnostenským oprávněním jako doplňkovou výdělečnou hospodářskou činnost. Akce byla kalkulována jako zisková činnost hrazená z tržeb ze vstupného na třídenní akci, tržeb za nájem prodejního místa, poskytování propagace a reklamy během festivalu. Žalobkyně jednotlivé vyjmenované činnosti považuje za jednotlivá uskutečněná zdanitelná plnění.

12. Žalobkyně se dále domnívá, že není kulturním subjektem, založeným za účelem poskytování kulturních služeb. Na žalobkyni se vztahoval zákon č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „zákon o OPS“). Z jednotlivých ustanovení tohoto zákona (§ 5 odst. 3 písm. e), § 5 odst. 4, § 17 odst. 1 a § 19 odst. 1) vyplývá, že se činnost obecně prospěšné společnosti při její doplňkové činnosti, která má charakter podnikání, řídí zákonem č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon). Žalobkyně tak byla v dobré víře, když doplňkovou činnost mající charakter podnikání, na kterou měla živnostenské oprávnění „[p]rovozování kulturních, kulturně-vzdělávacích a zábavných zařízení, pořádání kulturních produkcí, zábav, výstav, veletrhů, přehlídek, prodejních a obdobných akcí“, v daňovém přiznání vykazovala jako příjmy ze živnosti, tedy příjmy od DPH neosvobozené.

13. Žalobkyně byla taktéž v dobré víře, že prodej zboží, poskytování občerstvení a prezentace výrobků a služeb podnikatelských firem nelze považovat za činnost ve veřejném zájmu, a to i když byla v místě současně zajišťována produkce umělců.

14. Dle žalobkyně je zapotřebí § 61 písm. e) zákona o DPH vykládat nejen striktně textově, ale je nutné přihlížet také k účelu a smyslu tohoto ustanovení. Tím je právě osvobození od daně nikoliv jakýchkoliv činností, ale pouze těch, které naplňují kritérium veřejného zájmu. To jsou ve smyslu platné právní úpravy ty činnosti vykonávané právnickou osobou, která není založena nebo zřízena za čelem podnikání, které jsou uvedeny v zakládací listině obecně prospěšné společnosti jako obecně prospěšné služby, které má obecně prospěšná společnosti poskytovat.

15. Žalobkyně zopakovala, že § 61 písm. e) zákona o DPH je transpozicí čl. 132 směrnice 2006/112/ES. Při výkladu § 61 písm. e) zákona o DPH je tak nutné respektovat unijní právní úpravu a dbát na to, aby byl respektován eurokonformní výklad. Žalobkyně dodala, že dle jejího názoru není výklad směrnice 2006/112/ES, ani § 61 písm. e) zákona o DPH tak jasný, jak předestírá žalovaný, tudíž by mělo platit, že přednost má ta interpretace právního předpisu, jež je pro žalobkyni výhodnější (zásada in dubio pro mitius).

16. Žalobkyně dodala, že bez ohledu na vše uvedené, i kdyby závěry žalovaného byly shledány jako správné, bylo vyměření daně zatíženo i faktickou vadou spočívající v tom, že výše daně je stanovena ve shodných případech za různá období různým způsobem. Technické náklady spojené s pořádáním festivalu, správce daně za rok 2014 posoudil jako plnění podléhající krácení daně koeficientem, přičemž za roky 2015 až 2017 vyloučil správce daně odpočty v plném rozsahu, aniž by jakkoliv odůvodnil, proč nevznikl alespoň krácený nárok na odpočet, když se jednalo o plnění použitá částečně i pro provoz stánků s občerstvením, atd. Správce daně tak narušil zásadu legitimního očekávání.

17. Správce daně dále výslovně potvrdil na str. 41 zprávy o daňové kontrole, že žalobkyni vznikl v souvislosti s výrobou reklamních bannerů plný nárok na odpočet daně, avšak při výpočtu daňové povinnosti za konkrétní zdaňovací období tuto skutečnost nijak nezohlednil.

18. Žalobkyně závěrem uvedla, že uvedené technické skutečnosti nebyly předmětem odvolání, neboť z hlediska posouzení aplikace § 61 písm. e) zákona o DPH se jednalo o nevýznamné skutečnosti. Pokud však žalovaný odvolání zamítl, nabyly uvedené skutečnosti na významu.

19. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

20. Žalovaný stručně shrnul dosavadní průběh řízení a vyjádřil se k námitkám vzneseným v žalobě.

21. Žalovaný se s námitkami žalobkyně neztotožnil a dodal, že skutkový stav i právní posouzení jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

22. Žalovaný uvedl, že pro aplikaci § 61 písm. e) zákona o DPH musí být splněny dvě podmínky. První podmínkou je to, že se musí jednat o poskytnutí kulturních služeb, popřípadě dodání zboží s nimi úzce souvisejícího. Druhou podmínkou je to, že poskytnutí těchto služeb (dodání zboží) bylo uskutečněno krajem, obcí, právnickou osobou zřízenou Ministerstvem kultury nebo právnickou osobou, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání. Tento výklad je dle žalovaného zároveň plně v souladu s čl. 132 směrnice 2006/112/ES. Žalovaný dodal, že přestože žalobkyně tvrdí, že se v případě pořádání kulturní akce Open Air Musicfest Přeštěnice jedná o činnost spadající do okruhu obecně prospěšných služeb, k jejichž poskytování byla žalobkyně založena, dochází v průběhu předmětné kulturní činnosti k propagaci regionu, pročež ze zakládací smlouvy žalobkyně ze dne 13. 12. 2000 vyplývá, že žalobkyně byla založena za účelem propagace Milevska a milevského regionu. Skutečnost, že v průběhu pořádání kulturní akce dochází k propagaci tohoto regionu, vyplývá z výročních zpráv žalobkyně, kde je mj. uvedeno, že tato akce „[v]ýznamným způsobem rozšiřuje kulturní nabídku regionu a přispívá k jeho zviditelnění.“ Z výroční zprávy žalobkyně dále vyplývá, že na pořádání festivalu obdržela granty od města Milevska a od Jihočeského kraje, a to z grantového programu „Podpora kultury“. Dle žalovaného tudíž byla splněna první podmínka pro aplikaci § 61 písm. e) zákona o DPH.

23. Stejně tak dle žalovaného byla naplněna i druhá podmínka, jelikož není sporu o tom, že žalobkyně byla založena jako obecně prospěšná společnost, tedy jako osoba, které nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání.

24. Argumentace žalobkyně, že festival zajišťovala jako doplňkovou činnost ve smyslu § 17 odst. 1 zákona o obecně prospěšných společnostech, je v posuzovaném případě neopodstatněná, jelikož skutečnost, zda daňový subjekt spadající pod výčet subjektů dle § 61 písm. e) zákona o DPH realizuje poskytnutí kulturní služby v rámci své hlavní či doplňkové činnosti je z hlediska aplikace § 61 písm. e) zákona o DPH irelevantní.

25. Žalovaný zdůraznil, že osvobození od daně upravená v čl. 132 směrnice 2006/112/ES představují autonomní pojmy práva Evropské unie, jejichž účelem je zamezit rozdílům v použití režimu DPH mezi jednotlivými členskými státy.

26. K námitce žalobkyně týkající se zásady in dubio pro mitius, žalovaný uvedl, že tato se uplatní pouze v případě, kdy je k dispozici více rovnocenných výkladů veřejnoprávní normy, a kdy správce daně musí následně dle uvedené zásady z těchto rovnocenných výkladů upřednostnit ten pro daňový subjekt nejvýhodnější. V souvislosti s tímto žalovaný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, a na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008, čj. 7 Afs 54/2006-155, č. 1778/2009 Sb. NSS.

27. K rozdílnému postupu správce daně na DPH za zdaňovací období leden až prosinec roku 2014 žalovaný uvedl, že podmínkou, která musí být splněna, aby daňovému subjektu mohl být uznán nárok na odpočet v krácené výši dle § 76 zákona o DPH, je prokázání toho, že daňový subjekt použil přijaté zdanitelné plnění v rámci svých ekonomických činností nejen pro plnění osvobozená od daně bez nároku na odpočet, ale i pro zdanitelná plnění s nárokem na odpočet. Důkazní břemeno k prokázání naplnění uvedené podmínky pro uznání kráceného nároku na odpočet nese daňový subjekt. Ten musí zároveň prokázat existenci přímé a bezprostřední souvislosti mezi konkrétním přijatým zdanitelným plněním na vstupu a alespoň jedním konkrétním zdanitelných plněním na výstupu. V souvislosti s tím odkázal žalovaný na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 10. 2018, Volkswagen Financial Services (UK), C-153/17, ECLI:EU:C:2018:305.

28. Odlišnost případu řešeného v řízení na DPH za zdaňovací období leden až prosinec roku 2014 spočívá v tom, že žalobkyně v daném případě, na rozdíl od zdaňovacích období nyní řešených, předložila v průběhu daňové kontroly další důkazní prostředky a konkrétním způsobem identifikovala vazbu mezí konkrétními přijatými plněními dle konkrétních daňových dokladů a konkrétními plněními zdanitelnými s nárokem na odpočet, tudíž u daných plnění mohl správce daně uznat zkrácený nárok na odpočet. Nadto žalovaný dodal, že sama žalobkyně v žalobě uvedla, že tuto námitku v průběhu správního řízení neuplatnila.

29. K námitce nezohlednění skutečnosti, že žalobkyni vznikl nárok na odpočet v plné výši z přijatých zdanitelných plnění uvedených na str. 41 zprávy o daňové kontrole žalovaný uvedl, že žalobkyně ve vztahu k daným plněním uplatnila pouze krácený nárok na odpočet. Žalovaný zdůraznil, že uplatnění nároku na odpočet je toliko právem, nikoliv povinností daňového subjektu. Správce daně nemá úřední povinnost zohlednit při stanovení daně případný nárok na odpočet, pokud daňový subjekt tento nárok neuplatní tak, že bude vůči správci daně deklarovat, že mu daný nárok na odpočet vznikl. Stejně jako v případě předchozí námitky, tuto vznesla žalobkyně nově až v samotné žalobě.

30. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

31. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s.

32. Žaloba není důvodná.

33. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného (námitka, že žalovaný nikterak neodůvodnil, na základě jakých skutečností se domnívá, že činnost vykonávaná na základě živnostenského oprávnění jako běžná podnikatelská činnost je činností vykonávanou ve veřejném zájmu, na kterou dopadá osvobození od daně bez nároku na odpočet daně), jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí.

34. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013 25). Dle názoru krajského soudu žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí, zejména v bodech 33 až 39, dostatečným způsobem odůvodnil, proč považuje žalobkyní vykonávané činnosti v souvislosti s Open Air Musicfestem Přeštěnice za činnosti ve veřejném zájmu, nikoliv za činnosti spadající pod podnikatelskou činnost. Ostatně sama žalobkyně se závěry žalovaného v žalobě polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelného rozhodnutí nebylo v podstatě možné. Námitku nepřezkoumatelnosti považuje krajský soud za nedůvodnou.

35. Předmětem sporu mezi žalobkyní a žalovaným je to, zda prodej vstupenek na akci Open Air Musicfest Přeštěnice je poskytnutím kulturních služeb právnickou osobou nezřízenou za účelem podnikání, tedy plněním osvobozeným od daně bez nároku na odpočet daně dle § 61 písm. e) zákona o DPH.

36. Osvobození některých činností od daně z přidané hodnoty ve veřejném zájmu vyplývá ze směrnice 2006/112/ES. Nyní posuzované věci se týká čl. 132 odst. 1 písm. n), který stanoví, že členské státy osvobodí od daně „[p]oskytnutí určitých kulturních služeb a dodání zboží úzce s nimi souvisejícího veřejnoprávními subjekty nebo jinými kulturními subjekty uznanými dotyčným členským státem.“

37. Článek 132 odst. písm. n) byl do českého právního řádu transponován prostřednictvím § 61 písm. e) zákona o DPH, dle kterého jsou od daně osvobozena „[p]oskytnutí kulturních služeb a dodání zboží s nimi úzce souvisejícího krajem, obcí, právnickou osobou zřízenou zákonem, právnickou osobou zřízenou Ministerstvem kultury nebo právnickou osobou, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání.“

38. Problematikou § 61 zákona o DPH se zabýval i Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku čj. 1 Afs 21/2014-52, na který odkázal i žalovaný a jehož aplikaci žalobkyně rozporuje. Krajský soud v první řadě konstatuje, že ačkoliv se uvedený rozsudek týká zoologické zahrady jakožto příspěvkové organizace založené městem, jsou stěžejní závěry Nejvyššího správního soudu aplikovatelné i na nyní posuzovanou věc.

39. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku vyložil, že „[u]stanovení § 61 zákona o dani z přidané hodnoty bylo zákonodárcem přijato, společně s některými dalšími ustanoveními tohoto zákona, výlučně k transpozici čl. 13 části A odst. 1 Šesté směrnice, resp. Nyní obdobně slouží k zajištění souladu s čl. 132 odst. 1 směrnice 2006/112/ES, tedy k osvobození některých činností vykonávaných ve veřejném zájmu od daně z přidané hodnoty. Musí být tedy plně respektována povinnost eurokonformního výkladu daného ustanovení vnitrostátního práva, a to zvláště za situace, kdy je jeho znění v podstatě shodné se zněním odpovídajícího ustanovení směrnice, a tudíž rozpor mezi výkladem daných ustanovení zákona a směrnice, jenž by si pak vyžadoval zvážení případného přímého účinku ustanovení směrnice, by v daném případě neměl nastat. K tomu lze doplnit, že směrnice 2006/112/ES členským státům ponechala možnost osvobodit od daně z přidané hodnoty poskytování pouze určitých kulturních služeb. Tuzemský zákonodárce nicméně v §

Šestá směrnice rady ze dne 17. května 1977, o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (77/388/EHS). Směrnice byla nakonec nahrazena směrnicí 2006/112/ES.

61 písm. e) zákona o dani z přidané hodnoty osvobodil od daně všechna plnění podřaditelná pod poskytování kulturních služeb.

40. Obecně prospěšnou společnost vymezoval zákon o OPS. Tento byl k 1. 1. 2014 zrušen a právní úprava obecně prospěšných společností přešla do zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dle § 3050 občanského zákoníku se však „[p]ráva a povinnosti obecně prospěšných společností i nadále řídí dosavadními právními předpisy. Obecně prospěšná společnost má právo změnit svoji právní formu na ústav, nadaci nebo nadační fond podle tohoto zákona.“ Jelikož v případě žalobkyně ke změně právní formy nedošlo, dopadá na ni nadále právní úprava obsažená v zákoně o OPS.

41. Dle § 2 odst. 1 zákona o OPS platí, že „[o]becně prospěšná společnost je právnickou osobou, která:

a) je založena podle tohoto zákona,

b) poskytuje veřejnosti obecně prospěšné služby za předem stanovených a pro všechny uživatele stejných podmínek a

c) její výsledek hospodaření (zisk) nesmí být použit ve prospěch zakladatelů, členů jejích orgánů nebo zaměstnanců a musí být použit na poskytování obecně prospěšných služeb, pro které byla obecně prospěšná společnost založena“ (důraz doplněn).

42. Dle § 5 odst. 3 písm. e) zákona o OPS se do rejstříku zapisuje mimo jiné „[d]ruh obecně prospěšných služeb, k jejichž poskytování byla obecně prospěšná společnost založena, a předmět doplňkové činnosti, bude-li provozována (§ 17).

43. Dle § 17odst. 1 zákona o OPS „[k]romě obecně prospěšných služeb, k jejichž poskytování byla založena, obecně prospěšná společnost může vykonávat i jiné činnosti (‚doplňková činnost‘) za podmínky, že doplňkovou činností bude dosaženo účinnějšího využití prostředků obecně prospěšné společnosti a zároveň tím nebude ohrožena kvalita, rozsah a dostupnost obecně prospěšných služeb“ (důraz doplněn).

44. Již z uvedeného je patrno, že obecně prospěšná společnost je z povahy věci založena za účelem vykonávání obecně prospěšné činnosti a nikoli za účelem podnikání. Jakkoli právní úprava obecně prospěšným společnostem umožňuje vykonávat i jinou – doplňkovou činnost, na podstatě této formy právnické osoby to nic nemění.

45. Z rejstříku obecně prospěšných společností, veřejně dostupného na https://or.justice.cz/ias/ui/rejstrik, vyplývá, že si žalobkyně za hlavní činnosti vykonávané v rámci své obecně prospěšné činnosti stanovila „shromažďování, zpracování a poskytování všestranných informací o Milevsku, milevském regionu a blízkém okolí a o aktuálním dění ve městě a regionu; propagace Milevska a milevského regionu v médiích a na internetu, na veřejnosti a v zahraničí; poradenství pro obce - členy Sdružení obcí Milevska a podpora realizace Programu sociálního a ekonomického rozvoje regionu Milevska.“ Za doplňkové činnosti žalobkyně označila „výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona.“

46. Sama žalobkyně ve své zakládací listině vymezila svou hlavní a doplňkovou činnost. Z uvedeného výčtu doplňkových činností, ve kterém je zařazen i obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, lze dovodit, že tyto nejsou hlavním posláním žalobkyně jakožto obecně prospěšné společnosti. Lze tak uzavřít, že žalobkyně je právnickou osobou, která nebyla založena nebo zřízena za účelem podnikání tak, jak to vymezuje § 61 písm. e) zákona o DPH. Sama žalobkyně v žalobě došla k závěru, že se v případě jejích doplňkových činností nejedná o činnosti spadající do okruhu obecně prospěšných služeb, k jejichž poskytování byla obecně prospěšná společnost (žalobkyně) založena. Z uvedeného však nelze dovodit závěr, ke kterému dospěla žalobkyně, a sice že u doplňkové činnosti se nejedná o činnost prováděnou ve veřejném zájmu, neboť tato doplňková činnost musí mít konkrétní kladnou vazbu na činnost hlavní (§ 17 odst. 1 zákona o OPS).

47. Pro uvedené považuje krajský soud za splněnou podmínku, že žalobkyně není právnickou osobou založenou za účelem podnikání.

48. Žalobkyně v rámci odvolacího řízení opakovaně namítala, že Open Air Musicfest Přeštěnice je akcí, kde se prolíná více druhů ekonomické činnosti, které zahrnují jak činnost reklamní, pronájem stánků a zařízení, dodávku energií, tak i doprovodný program ve formě hudebních vystoupení. Součástí správního spisu je i grafika (plakáty) související s akcí Open Air Musicfest Přeštěnice. Jestliže by tato akce pořádaná žalobkyní měla za primární účel reklamní činnost, pronájem stání a zařízení, včetně propagace, pak by například součástí plakátů měla být loga sponzorů a dalších subjektů, jež má žalobkyně v plánu během této akce propagovat. Jelikož však většinu plakátu tvoří upoutávka na hudební skupiny či interprety, pak se krajský soud jednoznačně přiklání k názoru žalovaného, že primárním účelem akce Open Air Musicfest Přeštěnice je vystoupení skupin a interpretů, tzn. jde o hudební festival. Ostatně to vyplývá i ze samotného názvu akce „Musicfest“, neboli hudební slavnost. Z povahy věci se jedná o první ukazatel faktu, že se jedná o kulturní akci.

49. Označení hudebního festivalu za kulturní akci lze dovodit i z přílohy III směrnice 2006/112/ES. V bodě 7 této přílohy jsou uvedena „[o]právnění ke vstupu na představení, do divadel, do cirkusů, na trhy a veletrhy, do zábavních parků, na koncerty, do muzeí, do zoologických zahrad, do kin, na výstavy a na podobné kulturní události nebo do podobných kulturních zařízení“ (důraz doplněn). Ačkoliv předmětná příloha obsahuje seznam dodání zboží a poskytnutí služeb, které mohou (nikoli však musí) být předmětem snížené sazby, z uvedeného vyplývá, že hudební festivaly lze podřadit pod pojem „kulturní událost“.

50. V neposlední řadě lze podpůrně poukázat i na skutečnost, že ze spisové dokumentace vyplývá, že žalobkyně v roce 2015 získala na pořádání Open Air Musicfestu Přeštěnice dotaci ve výši 140 000 Kč a v roce 2016 ve výši 25 000 Kč z grantu „Podpora kultury“. Obecně vzato lze říci, že stát, popřípadě obce a kraje poskytují dotace (granty) jakožto účelové příspěvky na veřejně prospěšný účel. Dotace tak slouží především k podpoře výzkumných, vědeckých, sportovních a i kulturních projektů. Mimo fakt, že z uvedeného lze dovodit, že hudební festival je akcí kulturní, lze dojít k závěru, že se jedná o akci ve veřejném zájmu, jež byla právě z důvodu veřejného zájmu na pořádání této akce podpořena finančními prostředky z dotačních titulů.

51. Krajský soud proto na tomto místě uzavírá, že Open Air Musicfest Přeštěnice je kulturní akcí ve smyslu § 61 písm. e) zákona o DPH. Námitky žalobkyně týkající se výkladu citovaného ustanovení tudíž krajský soud shledal neopodstatněnými.

52. Závěrem krajský soud dodává, že jak sama žalobkyně uvedla, vznesla námitky rozdílného postupu správce daně v roce 2014 oproti nyní posuzovaným zdaňovacím obdobím, stejně jako námitku týkající se výroby reklamních bannerů, které byla přefakturována s uplatněním daně žalobkyní ve zkrácené výši, ačkoliv vznikl nárok na plný odpočet, až v podané žalobě. Nelze tak dát žalobkyni za pravdu, že správce daně řádně neodůvodnil, na základě čeho postupoval, když v různých zdaňovacích obdobích stejné skutečnosti posuzoval rozdílným způsobem. To, že se žalovaný nevyjádřil k něčemu, co je žalobkyní namítáno až nyní, nelze hodnotit jako pochybení žalovaného.

53. K námitce údajného porušení zásady legitimního očekávání přesto krajský soud uvádí, že ani v případě, že by správce daně posoudil totožnou či obdobnou otázku nesprávně, nelze na základě takového nesprávného postupu dovozovat vznik legitimního očekávání (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2016, čj. 5 As 155/2015-35, č. 3444/2016 Sb. NSS). Nadto jednotlivá dílčí rozhodnutí správce daně sama o sobě nemohou založit ustálenou správní praxi (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, čj. 6 Ads 88/2006-132, č. 1915/2009 Sb. NSS).

54. K námitce, dle níž správce daně údajně nesprávně nezohlednil žalobčin nárok na plný odpočet daně v souvislosti s výrobou reklamních bannerů, krajský soud ve shodě s žalovaným uvádí, že uplatnění tohoto nároku ve smyslu § 72 zákona o DPH je oprávněním daňového subjektu. Pokud žalobkyně nárok na odpočet v plné výši neuplatnila (uplatnila totiž nárok na odpočet pouze v krácené výši), správce daně nemůže v této souvislosti nahrazovat její aktivitu z úřední povinnosti. Žalovaný taktéž správně upozornil, že žalobkyně může vzniklý nárok na odpočet daně uplatnit v dodatečném daňovém přiznání.

V. Závěr a náklady řízení

55. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

56. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Českých Budějovicích 20. dubna 2020

JUDr. Michal Hájek, Ph.D. v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru