Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

50 A 85/2019 - 38Rozsudek KSCB ze dne 14.07.2020

Prejudikatura

2 As 34/2006 - 73


přidejte vlastní popisek

50 A 85/2019-38

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D, a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka (soudce zpravodaj) ve věci

žalobkyně: Horsecity, s. r. o., IČO 02884780
sídlem Nádražní 344/23, 150 00 Praha 5
zastoupena advokátem JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem
společníkem Advokátní kanceláře Hrinko, s. r. o.,

sídlem Jičínská 2348/10, 130 00 Praha 3

proti žalované: Česká obchodní inspekce
se sídlem Štěpánská 15, 120 00 Praha 2

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 9. 2019, č. j. ČOI 117002/19/O100

takto:

I. Rozhodnutí České obchodní inspekce ze dne 13. 9. 2019, č. j. ČOI 117002/19/O100, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 288 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce JUDr. Mgr. Slavomíra Hrinka.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalované, kterou žalovaná zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí České obchodní inspekce, Inspektorát Jihočeský a Vysočina (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 18. 6. 2019, č. j. ČOI 77457/19/2000/Tc, kterým byla žalobkyni uložena úhrnná pokuta ve výši 20 000 Kč za přestupek dle ustanovení § 24 odst. 7 písm. v) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), kterého se žalobkyně dopustila tím, že porušila povinnost stanovenou v § 19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele (nevydala spotřebiteli písemné potvrzení o uplatnění reklamace), a dále za přestupek dle § 24 odst. 7 písm. x) zákona o ochraně spotřebitele, kterého se žalobkyně dopustila tím, že porušila povinnost stanovenou v § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele (nevyřídila reklamaci do 30 dnů ode dne jejího uplatnění), a kterým byla dále žalobkyni dle § 95 odst. 1 přestupkového zákona ve spojení s ustanovením § 79 odst. 5 správního řádu uložena povinnost uhradit náklady správního řízení v paušální částce 1 000 Kč.

2. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 16. 11. 2019 včasnou žalobu k Městskému soudu v Praze, který usnesení ze dne 22. 11. 2019, č. j. 3 A 186/2019-22, postoupil podanou žalobu zdejšímu místně příslušnému soudu.

II. Shrnutí žaloby

3. První žalobní námitkou napadá žalobkyně neurčitost napadeného výroku rozhodnutí. Z výroku rozhodnutí není patrná skutková podstata a přesný popis tvrzeného přestupku. Žalovaná uvedla pouze právní kvalifikaci přestupku, z toho však nelze seznat konkrétní pochybení žalobkyně. To žalobkyni zkracuje na procesních právech obrany, neboť není zřejmé, jaké jednání je jí vytýkáno.

4. Žalobkyně dále namítá, že výrok napadeného rozhodnutí neobsahuje specifikaci počátku a konce lhůty, kterou měla žalobkyně svým jednáním porušit. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí nevypořádala s plynutím lhůty stanovené v § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele. Z výroku napadeného rozhodnutí není zřejmé, kdy lhůta 30 dnů pro vyřízení reklamace měla marně uplynout. Nelze totiž souhlasit s tvrzením žalované uvedeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že lhůta uplynula v sobotu dne 15. 9. 2018, neboť toto tvrzení není v souladu se zákonnou úpravou pro počítání lhůt dle občanského zákoníku, zejména s § 607 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen jako „občanský zákoník“). S ohledem na toto ustanovení bylo posledním dnem lhůty pro vyřízení reklamace pondělí dne 17. 9. 2018. Tato okolnost je pak podstatná i pro samotné posouzení, zda vůbec došlo k porušení § 19 odst. 3 zákona na ochranu spotřebitele, i pro odůvodnění výše pokuty uložené žalobkyni.

5. Dalším žalobním bodem uplatněným v podané žalobě je nevypořádání se žalované s námitkami žalobkyně. Z provedené kontroly nelze tvrdit, že „žalobce nevydal potvrzení o přijetí reklamace“; tato skutečnost z výsledku dokazování neplyne. Pokud se žalovaná domnívá, že potvrzení nebylo vydáno, neboť nebylo žalobkyní v rámci řízení předloženo, měla žalovaná k jejímu předložení žalobkyni vyzvat.

6. Žalovaná se nevypořádala s námitkou žalobkyně, že nebylo prokázáno datum, kdy se reklamace dostala do její dispozice, což je podstatné pro určení lhůty, ve které měla být reklamace vyřízena a posouzení trestnosti jednání žalobkyně. K tomu žalobkyně dodává s odkazem na § 50 správního řádu, že důkaz provedený žalovanou výpisem z internetového sledování zásilek provozovaného Českou poštou s.p., který opatřil sám správní orgán, nelze považovat za důkaz o doručení písemnosti a nemůže tak být dle názoru žalobkyně podkladem pro rozhodnutí. Výpis nebyl jako důkaz proveden na návrh účastníka řízení, nejedná se o skutečnost známou správnímu orgánu z úřední činnosti, ani o poklad od jiného správního orgánu či o skutečnost obecně známou. Žalovaná měla věnovat tomuto zvýšenou pozornost a skutkový stav prokázat bez pochybností. Výpis České pošty nelze považovat za důkaz prokazující doručení zásilky do dispozice žalobkyně, internetové sledování zásilek neprokazuje závazné doručení písemnosti, informace nejsou nijak garantovány, jsou chybové. Nejedná se ani o veřejný rejstřík, jehož údaje by byly závazné pro třetí osoby. Informace jsou navíc dostupné jen po omezený čas, v době podání žaloby již nejsou na příslušných webových stránkách k dispozici.

7. Z obálky, jejímž obsahem byla podaná reklamace, mělo být seznatelné, že se jedná o písemnost doručenou do rukou žalobkyně. Písemnost byla adresována fyzické osobě (p. E.M.), bez označení spojujícím adresáta s provozovatelem hotelu (např. uvedení „jednatelka žalobkyně“), a byla zaslána doporučeně (taková může být vydána jen do rukou adresáta, který její příjem stvrdí svým podpisem dle pravidel Základních poštovních služeb). Je na žalované aby prokázala, kdy se zásilka dostala do dispozice žalobkyně, tak aby se mohla seznámit s jejím obsahem. Úvaha učiněná žalovanou o doručení písemnosti do dispozice žalobkyně je v rozporu jak se zákonem o poštovních službách, tak s trestním zákoníkem, když otevření zásilky osobou odlišnou od E.M. by mohlo být považováno za trestný čin.

8. Nelze ani akceptovat úvahu žalované, že spotřebitelka uvedla na obálku, jakož i na podací lístek, údaje z vystavené faktury, neboť jak doložila žalobkyně svým podáním ze dne 7. 12. 2018, na pokladní stvrzence i vystavené faktuře je uvedena žalobkyně plným jménem, svojí plnou identifikací, jako právnická osoba, včetně identifikačního čísla a sídla, naopak nelze z těchto dokladů dovodit, že E.M. je jednatelkou žalobkyně nebo osobou oprávněnou k vyřizování reklamací. Jde tedy o omyl spotřebitelky, která uvedla na podacím lístku fyzickou osobu bez bližšího spojení s žalobkyní, přičemž tuto chybu nelze přičítat žalobkyni. Stejně tak se žalovaná nevypořádala s námitkou žalobkyně, že v Písku je více osob jménem E.M.. Závěrem žalobkyně uvádí, že E.M. nemá na poště v Písku P. O. BOX, a proto údaj uvedený na výpisu, že oznámení o zásilce bylo uloženo do P. O. BOXu, vyvolává v žalobkyni pochybnosti.

9. K těmto tvrzení žalobkyně navrhuje provedení důkazů – napadeným rozhodnutím, rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, odvoláním žalobkyně proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, výpovědí E.M., internetovou stránkou České pošty obsahující jejích základní poštovní služby a spisovou dokumentací.

10. Žalobkyně dále namítá, že žalovaná nevypořádala její námitku o porušení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť žalobkyni nebylo umožněno seznámení se s podklady rozhodnutím. Vyrozumění po podání odporu v řízeních o přestupcích vydané správním orgánem prvního stupně nelze považovat za výzvy správního orgánu ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, neboť z tohoto vyrozumění není srozumitelné, že správní orgán ukončil sběr podkladů pro své rozhodnutí. Správní orgán uvádí, že hlavním důkazem ve věci je stav zjištěný kontrolou – dle protokolu o kontrole ze dne 5. 2. 2019, o dalších podkladech se nezmiňuje. Přesto je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že podkladem pro rozhodnutí byly i jiné podklady, než jsou uvedené v protokolu kontrole, zejména výpis z webu České pošty. Z protokolu o kontrole není zřejmé, že pokladem rozhodnutí má být i podací lístek. Žalobkyně tak neměla možnost seznámit se řádně s poklady pro rozhodnutí dle § 36 odst. 3, tuto vadu nemůže zhojit ani výčet podkladů uvedený žalovanou v napadeném rozhodnutí.

11. Poslední žalobní námitkou poukazuje žalobkyně na nedostatečné odůvodnění uložené sankce. V rozhodnutí absentuje odůvodnění toho, jaká kritéria při ukládání sankce žalovaná zohlednila a proč, jaká eventuální provinění žalobkyně z minulosti byly vzata v úvahu, či jakých konkrétních pochybení se žalobkyně měla v minulosti dopustit a kdy. Zcela zde chybí též popis jednání žalobkyně, kterým měla naplnit skutkovou podstatu tvrzených pochybení, přičemž pokud by žalovaná prokázala doručení reklamace v tvrzený den (viz výše), pak by byla lhůta k vyřízení reklamace překročena o pouhý jeden kalendářní den, což má vliv na výši ukládané sankce.

12. Výše uložené pokuty je pro žalobkyni překvapující. Žalovaná neodůvodnila svůj závěr o tom, že pokuta byla uložena „při zachování zásad přiměřenosti a legitimního očekávání činnosti správních orgánů“. Nejenom že žalovaná tuto úvahu nijak nezdůvodnila, ale z výší pokut zveřejněných na stránkách žalované lze dohledat pokuty ukládané za porušení ustanovení § 19 odst. 1 a 3 zákona o ochraně spotřebitele, které se pohybují ve výši kolem 5 000 Kč, max. do 10 000 Kč, vyšší pokuta je pak zcela výjimečnou. K tomu žalobkyně odkazuje na webové stránky žalované.

13. Na základě výše uvedeného žalobkyně navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení, in eventum, aby soud rozhodl o upuštění či snížení uložené pokuty.

III. Shrnutí vyjádření žalované

14. K námitce neurčitosti výroku napadeného rozhodnutí žalovaná poukazuje na výrok prvoinstančního rozhodnutí, který je dostatečně určitý. V napadeném rozhodnutí pak skutečně absentuje přesný popis vytýkaných přestupků, neboť podstatou tohoto rozhodnutí je především způsob vyřízení odvolání žalobkyně. K tomu žalovaná odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, že odvolací rozhodnutí tvoří jeden celek spolu s rozhodnutím prvostupňovým (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2009, č. j. 1 Afs 88/2009-48).

15. Co se týče žalobní námitky ohledně absence specifikace počátku a konce lhůty, která měla být žalobkyní porušena, žalovaná souhlasí s žalobkyní, že konec lhůty připadl na pondělí dne 17. 9. 2018, nicméně na existenci přestupkového jednání to nic nemění, neboť reklamace nebyla vyřízena dle zákona ani v takto vypočtené lhůtě.

16. K předložení dokumentace o reklamaci byla žalobkyně vyzvána Oznámením o zahájení kontroly a výzvy k součinnosti ze dne 25. 10. 2018, č. j. 135541/18/2000. Žalobkyně vydání potvrzení o přijetí reklamace správnímu orgánu nedoložila, a to ani následně v rámci řízení o námitkách proti kontrolním zjištěním, dále před vydáním prvoinstančního rozhodnutí, a v neposlední řadě v rámci odvolacího řízení. Nebylo-li toto potvrzení i přes výzvu správnímu orgánu předloženo, nelze než uzavřít, že nebylo vůbec vydáno.

17. K námitce o prokázání data, kdy se reklamace dostala do dispozice žalobkyně, odkazuje žalovaná na odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, kde se správní orgán s touto námitkou dostatečně vypořádal.

18. K námitkám porušení procesních práv - § 36 odst. 3 správního řádu žalovaná odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 6) a zdůrazňuje, že prvoinstanční rozhodnutí nevycházelo ze žádného podkladu, se kterým by žalobkyně nebyla v průběhu řízení seznámena.

19. Uloženou sankci považuje žalovaná za dostatečně odůvodněnou; žalobkyně při tvrzení, že není uvedeno, jakých konkrétních pochybení se měla v minulosti dopustit, opět vychází pouze z napadeného rozhodnutí, v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je tento přestupek spáchaný v minulosti specifikován příslušným číslem jednacím a datem vydání příkazu. K dodržení zásady legitimního očekávání žalovaná uvádí, že nelze poukazovat na údaje zveřejňované žalovanou na jejích webových stránkách o ukládání sankcí za přestupky, neboť nedochází k zohlednění konkrétních skutkových okolností spáchání přestupku.

20. S ohledem na výše uvedené navrhuje žalovaná zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost.

IV. Shrnutí podkladů ze správního spisu

21. Dne 5. 8. 2018 vyhotovila spotřebitelka listinu „Reklamace pobytu v hotelu City Písek ve dnech 02. 08. 2018 až 04. 08. 2018“, adresovanou dle záhlaví „E.M. X, ve které spotřebitelka E.M. sděluje, že si přes Booking.com zarezervovala pobyt v uvedeném hotelu, byla ubytována v jiném hotelu (hotel Bílá růže), zaplatila celou částku ubytování (3 068 Kč), kde první nabídnutý pokoj byl zcela nevyhovující, druhý pokoj byl spotřebitelkou akceptován, byť neodpovídal parametrům rezervace. K reklamaci měly být dle textu připojeny fotografie. Ještě večer měla spotřebitelka sdělit recepčnímu, že pro nespokojenost ráno opouští hotel a žádá o vrácení peněž za druhou (nevyužitou) noc. Recepční měl přislíbit připravení účtu. Spotřebitelka dále popisuje podobu hotelu a pokoje (měla být cítit plíseň ve vzduchu, chyběla lednice, fén, toaletní potřeby, posezení, nejednalo se o příjemné prostředí, bylo propálené povlečení, absence telefonu na recepci). Ráno byla spotřebitelce vystavena faktura na hotel City Písek, ve kterém nebydlela, neboť byla ubytována v hotelu Bílá růže. Následně spotřebitelka měla s E.M. telefonicky hovořit, a to po předchozí konzultaci s ČOI. Denní recepční odmítla situaci na místě řešit a odkázala spotřebitelku na reklamační řízení, k čemu se z písemnosti podává celková nespokojenost spotřebitelky z průběhu jednání. Spotřebitelka uvádí, že se měla dostavit i na policii a učinit zde oznámení. Závěrem spotřebitelka uvádí, že se cítí být poškozena a požaduje reklamovat celý pobyt, protože to byla „noční můra místo dovolené a cena za služby neodpovídala kvalitě ani v nejmenším“.

22. Z podacího lístku se podává, že tento lístek od zásilky č. X má v kolonce adresáta vyplněno „E.M. (nový řádek) X (nový řádek) PÍSEK (nový řádek) X“.

23. Dne 25. 10. 2018 vydal správní orgán prvního stupně oznámení o zahájení kontroly, pod č. j. ČOI 136541/18/2000, a to na základě podnětu spotřebitele a oprávnění § 5 odst. 1 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád). Současně s odkazem na § 8 písm. c) kontrolního řádu vyzval žalobkyni k doložení dokumentace týkající se řešení reklamace ubytovacích služeb uplatněné spotřebitelem dopisem ze dne 5. 8. 2018.

24. Na základě této výzvy zaslala žalobkyně správnímu orgánu své vyjádření k věci, dle kterého nijak nepochybila a pouze z dobré vůle vrátila spotřebitelce ½ ceny ubytování, tj. „částku za druhou noc“. Dále byla přiložena kopie prodejního dokladu, faktura vystavená na jméno spotřebitelky s ručně psanou poznámkou „storno 1 noc“, a výpis z bankovního účtu prokazující platbu ze dne 18. 9. 2018 s označením „storno pobytu 3/8 – 4/8 2018 Pí D.“.

25. Dne 17. 12. 2019 vydal správní orgán protokol o kontrole, ze kterého vyplývá, že žalobkyně nesplnila své zákonné povinnosti při vyřizování uplatněného práva z vadného plnění, neboť písemně nereagovala na uplatněnou reklamaci ubytovacích služeb v dopise spotřebitelky ze dne 5. 8. 2018, odeslaného Českou poštou dne 8. 8. 2018 na adresu provozovny žalobkyně. Dále z kontrolního zjištění vyplynulo, že vrácení poloviny uhrazené částky za ubytování až dne 18. 9. 2018, bylo po zákonné lhůtě 30 dnů od uplatnění reklamace spotřebitelem, k čemuž se uvádí, že „z doložených podkladů tedy vyplývá, že kontrolovaná osoba nesplnila své zákonné povinnosti při vyřizování uplatněného práva z vadného plnění stěžovatelem, když písemně nereagovala na uplatněnou reklamaci ubytovacích služeb (…) Z předložených podkladů je možné pouze dovodit, že ze strany kontrolované osoby byla reklamace stěžovatelky vyřízena finanční kompenzací spočívající ve vrácení poloviny uhrazené částky za ubytování…“ po zákonem stanovené lhůtě. Tím se žalobkyně dopustila porušení § 19 odst. 1 a 3 zákona o ochraně spotřebitele. Proti tomuto zjištění podala dne 17. 1. 2019 námitky, které ji byly rozhodnutím správního orgánu 11. 3. 2019, č. j. ČOI 20339/19/2000, zamítnuty. Následně dne 4. 4. 2019 vydal správní orgán prvního stupně příkaz, č. j. ČOI 38540/19/2000/Tc, ve kterém shledal žalobkyni vinnou z výše popsaných provinění, za což ji uložil pokutu ve výši 20 000 Kč.

26. Jelikož žalobkyně podala dne 12. 4. 2019 proti výše zmíněnému příkazu odpor (ve kterém obdobně jako v podaných námitkách žalobkyně zpochybnila, kdy se předmětná zásilka dostala do její dispozice), pokračoval prvostupňový správní orgán ve standardním správním řízení. V rámci správního řízení zaslal správní orgán dne 26. 4. 2019 žalobkyni poučení o jejich procesních právech, přičemž žalobkyně byla vyrozuměna o tom, že hlavním důkazem ve věci je skutkový stav zjištěný kontrolou, tak jak vyplývá z protokolu o kontrole ze dne 5. 2. 2019.

27. Po uplynutí příslušných lhůt stanovených v poučení, vydal správní orgán prvního stupně dne 18. 6. 2019 rozhodnutí, kde shodně v jako zrušeném příkazu shledal žalobkyni vinnou z porušení § 19 odst. 1 a 3 zákona na ochranu spotřebitele, za což ji uložil úhrnnou pokutu ve výši 20 000 Kč (a povinnost nahradit náklady řízení v paušální částce 1 000 Kč). Z obsahu tohoto rozhodnutí lze seznat, že správní orgán dospěl k závěru, že na základě výpisu ze systému sledování zásilek České pošty byla reklamace převzatá žalobkyní dne 15. 8. 2019, přičemž z průběhu správního řízení nevyplynulo, že by žalovaná vydala spotřebitelce písemné potvrzení o přijetí reklamace, a dále uvedenou reklamaci nevyřídila v zákonné lhůtě 30 dní od jejího uplatnění, která žalobkyni uplynula ke dni 15. 9. 2018. Z hlediska odůvodnění správní pokuty je pak třeba vyzdvihnout přitěžující okolnost, kterou vzal správní orgán prvního stupně v potaz, a to že žalobkyně byla za stejný přestupek v minulosti trestána příkazem na místě ze dne 23. 9. 2016, č. j. 21/136916.

28. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o kterém rozhodla žalovaná napadeným rozhodnutím. Ta se ztotožnila s hodnocením správního orgánu prvního stupně a v napadeném rozhodnutí uvedla, že spotřebitelka jako relevantní údaje pro zaslání reklamace brala údaje z faktury a reklamaci zaslala na adresu provozovny žalobkyně, což je v souladu s § 19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že na adrese zásilky nebyla uvedená právnická osoba – žalobkyně, ale osoba fyzická, tedy jednatelka žalobkyně. Ve shodě s prvostupňovým orgánem považuje za den doručení zásilky datum 15. 8. 2018 dle výpisu z internetových stránek České pošty, žalobkyni uplynula lhůta pro vyřízení reklamace dne 15. 9. 2018. Správní orgán prvního stupně vycházel ze skutkových zjištění učiněných kontrolou provedenou u žalobkyně a zadokumentovaných v protokolu o kontrole, se kterou žalobkyni řádně seznámil. Ostatní podklady pocházejí buď přímo od žalobkyně, nebo s nimi byla žalobkyně v průběhu správního řízení prvního stupně seznámena.

VI. Právní hodnocení krajského soudu

29. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

30. Žaloba je důvodná.

31. V úvodu svého právního hodnocení krajský soud poznamenává, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit, když jeho úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Tento závazek přitom nemlže být chápán tak, že „vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý dílčí argument účastníka“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-130). Ostatně i Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012-50, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013-30, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013-50). Ve světle uvedeného přistoupil následně krajský soud k posouzení námitek žalobkyně.

32. Na prvním místě se krajský soud zabýval námitkami týkajícími se uplatnění reklamace spotřebitelkou, tj. počátkem běhu lhůty pro vyřízení reklamace dle § 19 odst. 3 zákona na ochranu spotřebitele. Jak je popsáno shora, reklamace byla spotřebitelkou zaslána prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb – České pošty, s. p., E.M., jednatelce žalobkyně, na adresu daného hotelu. Správní orgány vycházely při svém posouzení z webu poskytovatele poštovních služeb – z výpisu internetového sledování zásilek ve formě vytištěného snímku obrazovky (printscreen). Z tohoto snímku obrazovky, který byl pořízen dne 4. 2. 2019, plyne, že dne 8. 8. 2018 poskytovatel poštovních služeb převzal danou poštovní zásilku k přepravě, dne 10. 8. 2017 byla zásilka uložena, neboť adresát má P. O. BOX, dne 15. 8. 2018 byla zásilka dodána. Krom podacího čísla a údajích o poštovní zásilce (např. váha) se z tohoto snímku nic víc nepodává.

33. Řádné stanovení okamžiku doručení reklamace – okamžiku uplatnění práv z vadného plnění a následné stanovení, do kdy byla žalobkyně povinna reklamaci vyřídit, je klíčové pro vymezení skutku, který je žalobkyni kladen za vinu. Z podané žaloby je zřejmé, že žalobkyně namítá, že nebylo postaveno najisto, kdy a zda vůbec byla reklamace uplatněna. Rovněž žalobkyně namítá i nesprávné stanovení konce lhůty dle § 19 odst. 3 zákona na ochranu spotřebitele, neboť pokud by snad byla reklamace uplatněna dne 15. 8. 2018, měla lhůta pro vyřízení reklamace uplynout nikoli v sobotu dne 15. 9. 2018, ale dne 17. 9. 2019.

34. Pro okamžik uplatnění reklamace je zásadní, kdy se dostala zásilka s reklamací do dispozice žalobkyně. V tomto směru je nutné zkoumat, komu byla zásilka adresována a doručena, zda se jednalo o osobu oprávněnou k vyřízení reklamace, stejně tak je nutné zkoumat, kdy se tak stalo – kdy byla zásilka takovéto osobě doručena.

35. Žalobkyně namítá doručování reklamace (uplatnění reklamace) u nesprávné osoby a uvádí, že „žalovaný nemůže odhlédnout od faktu, že z obálky (jejímž obsahem měla výt reklamace) nebylo nijak sehnatelné, že se jedná o písemnost určenou do rukou žalobce. Písemnost byla adresována fyzické osobě…“. Správní orgány nevycházely z podoby obálky, ale z obsahu podacího lístku, což žalobkyně následně ve své žalobě rovněž uvádí. Ač by měl obsah podacího lístku souhlasit s podobou adresáta na obálce, nelze tyto dvě listiny směšovat. Dovolává-li se žalobkyně podoby samotné obálky, je na ní, aby svá tvrzení důkazně podložila. To však nečiní. Proto je argumentace žalobkyně vůči podobě obálky nedůvodná.

36. Za stávajícího důkazního stavu nelze postavit na jisto, zda obálka v označení adresáta přesně odpovídala podacímu lístku či záhlaví samotné reklamace (listiny ze dne 5. 8. 2019). V podacím lístku, na rozdíl od záhlaví reklamace, chybí údaj o tom, že E.M. má být zásilka doručena do Hotelu City Písek. To, zda na samotné obálce tento údaj byl nebo nebyl uveden, není známo a jakékoli závěry v tomto směru jsou za tohoto důkazního stavu čirou spekulací. I pokud by zde uveden byl, je zřejmé, že adresátem by byla E.M. na adrese Hotelu City Písek, nikoli Hotel City Písek, resp. žalobkyně samotná.

37. Má-li se krajský soud vyjádřit pouze k samotnému podacímu lístku, je přesvědčen, že ač je zde uvedená adresa znějící na jméno jednatelky a adresu hotelu, je nutno i tuto ne zcela ideální podobu adresy akceptovat. Nosným důvodem pro tento závěr soudu je to, že E.M. jako adresátka je jednatelkou žalobkyně (z obsahu správního spisu a podané žaloby je tato skutečnost nesporná) a uvedená adresa je adresou, na které se daný hotel nachází. Podle § 19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele platí, že „prodávající je povinen přijmout reklamaci v kterékoli provozovně, v níž je přijetí reklamace možné s ohledem na sortiment prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb, případně i v sídle nebo místě podnikání.“. Postup spotřebitelky nelze hodnotil přehnaně formalisticky, jak žalobkyně činí a zjištěné skutečnosti účinně nerozporují účinné doručení do právní sféry žalobkyně. E.M. jednala se spotřebitelkou telefonicky skrze její nespokojenost s pobytem v hotelu; skutečnost, že E.M. je jednatelkou žalobkyně, je zjistitelná z veřejně přístupného obchodního rejstříku; E.M. je uvedená jako osoba, která za žalobkyni – provozovatelku hotelu fakturu vystavila. Tyto skutečnosti pak u spotřebitelky, u které krajský soud předpokládá atributy průměrného spotřebitele s průměrným právním povědomím, mohly vyvolat legitimní očekávání o oprávněnosti této osoby k řešení reklamace. Argumentace žalobkyně, že E.M. nebyla jako jednatelka uvedená na faktuře či pokladní stvrzence není případná.

38. Jednatelka žalobkyně, jakožto členka statutárního orgánu, má dle § 159 občanského zákoníku, při výkonu své funkce postupovat s péčí řádného hospodáře, tj. vykonávat svou funkci s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Byla-li by tak na jméno jednatelky žalobkyně (i bez výslovného určení, že se jedná o jednatelku) a adresu její provozovny doručena poštovní zásilka, měla jednatelka předpokládat, že se jedná o korespondenci související s provozem hotelu a měla ji proto věnovat přiměřenou pozornost. V kontextu povinnosti postupu s péčí řádného hospodáře by eventuálně na věci nezměnilo nic ani to, kdyby měla jednatelka například své bydliště shodné s adresou své provozovny, neboť volba adresy provozovny je svobodnou volbou žalobkyně, která následně musí nést následky s tím spojené (nerozlišení soukromé pošty s poštou pracovní). Vykonává-li fyzická osoba funkci statutárního orgánu společnosti, je povinna nést důsledky s tím spojené, včetně jisté obezřetnosti, přijde-li poštovní zásilka na adresu provozovny, byť je tato zásilka zasílána na její jméno, nikoli na jméno společnosti apod. Pro nastoupení účinků doručení přitom není podstatné, kdy byla reklamace „přečtena“, ale kdy se dostala do dispozice žalobkyně. Pouze obecné a nepodložené úvahy žalobkyně o tom, kdo a kdy mohl poštovní zásilku oprávněně otevřít, nejsou v tuto chvíli s ohledem na shora uvedené hodnocení soudu relevantní, a to tím spíše, že nebylo vůbec zjištěno, jak byla sama poštovní zásilka (obálka) adresována – označena.

39. Námitky spjaté s prokázáním okamžiku doručení ve vztahu k předmětnému snímku obrazovky zachycujícího proces doručování na webu poskytovatele poštovních služeb shledal krajský soud částečně důvodnými.

40. Předně je nutné konstatovat, že zajištěný snímek z obrazovky je řádným důkazem ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu a ten to snímek byl pořízen z vlastní aktivity samotným správním orgánem I. stupně v souladu s vyšetřovací zásadou, v čemž krajský soud neshledává jakýchkoli vad. To, jakým způsobem bylo po procesní stránce vedeno samotné dokazování (provedení listinného důkazu) žalobkyně nerozporuje.

41. Daný snímek obrazovky je tzv. soukromou listinu ve smyslu § 565 občanského zákoníku, dle kterého platí, že je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Na této skutečnosti nezmění nic ani to, že tento snímek byl pořízen správním orgánem I. stupně, neboť tento snímek zachycuje webový výstup z „doručovatelského systému“ poskytovatele poštovních služeb a tento samotný webový výstup nemá dle práva povahu veřejné listiny, jejíž pravost a správnost by mohla být presumována. S obsahem – správností této listiny a samotného „doručovatelského systému“ žalobkyně opakovaně nesouhlasila. Údaje z tohoto systému, které jsou zachyceny na daném snímku z obrazovky, jsou pro posouzení toho, zda žalobkyně naplnila svým jednáním skutkovou podstatu daného přestupku, klíčové. Pouze vágní argumentace správních orgánů založená na zcela nepodloženém závěru o správnosti obsahu dané listiny nemůže obstát. V tomto směru krajský soud poukazuje na judikaturu, která, ač se zabývající skutkově odlišnou situací, je ve svých závěrech aplikovatelná i na nyní projednávanou věc. „Vznikne-li o právně významném údaji na doručence důvodná pochybnost, je nezbytné takový údaj učinit předmětem dalšího šetření (dokazování). Zásadní rozdíl mezi veřejnou a soukromou listinou spočívá v jejich odlišné důkazní síle. Pravá veřejná listina (tj. listina skutečně pocházející od vystavitele) může být zbavena své důkazní síly jen tím, že účastník řízení tvrdí skutečnosti a nabídne důkazy, jimiž bude prokázána nepravdivost obsahu listiny (její nesprávnost). Důkazní břemeno spočívá na tom, kdo správnost veřejné listiny popírá. Naproti tomu u pravé soukromé listiny stačí formální popření její správnosti druhým účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být soukromou listinou prokázány.“ (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2012, č. j. 17 A 19/2011 – 50, 2670/2012 Sb. NSS, rozsudky správních soudů jsou dostupné na www.nssoud.cz).

42. Ačkoli se může zdát argumentace žalobkyně do jisté míry účelová, je nutné, aby v tomto případě bylo postaveno zcela na jisto, jakým způsobem byla zásilka s reklamací doručována, neboť právě od tohoto posouzení se odvíjí i posouzení trestnosti jednání žalobkyně.

43. Z uvedeného plyne, že žalobkyní zpochybněný snímek obrazovky – webové stránky poskytovatele poštovních služeb neposkytuje oporu skutkovému stavu, který byl správními orgány vzat za základ rozhodnutí (§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.), přičemž na správních orgánech za takového stavu důkazního řízení bylo, aby vlastní aktivitou v souladu s vyšetřovací zásadou ověřily (prokázaly) správnost údajů uvedených v tomto snímku – výpisu, čímž by postavily najisto, kdy došlo k doručení/uplatnění reklamace, stejně jako i to, jak byla zásilka dle systému poskytovatele poštovních služeb adresována a to, komu byla zásilka s reklamací vydána (jak byla doručena).

44. Žalobkyně v podané žalobě nově argumentuje tím, že Eva Marešová nemá zřízený P. O. BOX, přičemž zásilka měla být doručena do P. O. BOXu. Krajský soud se touto nově (přípustně) uplatněnou argumentací nezabýval, neboť objasnění procesu doručování dané zásilky (jak, kdy a komu) bude v dalším řízení úkolem žalované, která spolu s tím objasní i to, komu byla zásilka vydána (jednatelce žalobkyně, jiné osobě shodného jména, pověřené osobě žalobkyně, apod.), případně komu patřil P. O. BOX, do něhož byla zásilka doručena. Pro posouzení nebude podstatné to, zda poskytovatel poštovních služeb postupoval při doručování zásilky v souladu se svými povinnostmi, ostatně posouzení provinění poskytovatele poštovních služeb žalované ani nenáleží, ale to, zda se zásilka s reklamací fakticky dostala do dispozice žalobkyně.

45. S ohledem na uvedené, krajský soud uzavírá, že nebylo postaveno na jisto, kdy došlo k uplatnění reklamace a zda reklamace byla vyřízena v zákonem stanovené lhůtě či nikoli. V této části je podaná žaloba důvodná.

46. I přesto, že nebylo postaveno na jisto, kdy byla reklamace uplatněna, a proto jsou otázky spjaté s počítáním času a plynutím lhůty dle § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele irelevantní, považuje krajský soud za vhodné se ke způsobu počítání běhu této lhůty vyjádřit, neboť se při jejím počítání rozchází jak se správními orgány, tak s žalobkyní. Pokud by snad byla reklamace uplatněna dne 15. 8. 2018, je nutné přisvědčit žalobkyni, že zákonná lhůta 30 dnů dle § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele neuplynula v sobotu dne 15. 9. 2018 (jak spočítal správní orgán I. stupně), neuplynula ale ani v pondělí dne 17. 9. 2018 (jak spočítala žalobkyně a žalovaná ve svém vyjádření k žalobě), ale v pátek dne 14. 9. 2018. Lhůta k plnění (k vyřízení reklamace) určená podle dnů počíná běžet v souladu s § 605 odst. 1 občanského zákoníku dnem následujícím po skutečnosti rozhodné pro její počátek – zde uplatnění reklamace. Byla-li by reklamace doručena do sféry žalobkyně dne 15. 8. 2018, tím dne 16. 8. 2018 počala běžet 30denní lhůta, poslední den pro vyřízení reklamace pak byl pátek dne 14. 9. 2018. Nelze pro počítání lhůty určené podle dní uplatnit myšlenku, že 30 dní je rovno měsíci.

47. Zcela nad rámec věci krajský soud ke zjištěnému skutkovému stavu dodává, že dle konstantní judikatury prodejce svou povinnost vyřídit reklamaci splní, jestliže v zákonné lhůtě (není-li smluvena lhůta delší) též vyrozumí spotřebitele o způsobu vyřízení reklamace – zda byl úspěšný s uplatněnou reklamací či nikoli (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 512/05, na něž odkázal Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08). Za vyřízení správní orgán I. stupně dovozoval vrácení části zaplacené finanční částky spotřebitelce (1/2 ceny ubytování, které mělo trvat 2 noci, realizována pouze 1 noc), k čemuž dle výpisu z účtu žalobkyně došlo dne 18. 9. 2018 (je-li zcela pominuto, kdy se tato částka dostala do dispozice spotřebitelky), přičemž v rámci svých úvah se správní orgán ani náznakem nezabýval povahou právního jednání spotřebitelky při jejím pobytu (ukončení pobytu – odstoupení od smlouvy), jakož i tím, že vrácení dané částky bylo označeno jako „storno pobytu 3/8 – 4/8 2018 Pí. Doležalová“, obdobně tak byla označena i žalobkyní předložená faktura.

48. I přesto, že zjištěná vada odůvodňuje zrušení žalobou napadeného rozhodnutí bez dalšího, ke zbývajícím námitkám, které bylo možné s ohledem na zjištěnou vadu vypořádat, uvádí krajský soud následující.

49. Žalobkyně podanou žalobou napadala neurčitost napadeného výroku rozhodnutí, neboť z výroku rozhodnutí není patrná skutková podstata a přesný popis tvrzeného přestupku, čímž byla žalobkyně zkrácena na svých procesních právech obrany. Tato námitka je nedůvodná. Z výroku prvostupňového správního rozhodnutí se podává, že žalobkyně byla uznána vinnou z porušení právních povinností dle § 19 odst. 1 zákona na ochranu spotřebitele, když „nevydala spotřebiteli písemné potvrzení se všemi náležitosti, a to k reklamaci pobytu v hotelu City na adrese Alšovo nám. 35/1 v Písku ve dnech 2. 8. 2018 až 4. 8. 2018 uplatněnou dne 15. 8. 2018“ čímž spáchala přestupek dle § 24 odst. 7 písm. v) zákona o ochraně spotřebitele a dále byla uznána vinnou z porušení § 19 odst. 3 téhož zákona, čehož se dopustila tím, že „v rozporu s § 19 odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele reklamaci pobytu v hotelu City na adrese Alšovo nám. 35/1 v Písku ve dnech 2. 8. 2018 až 4. 8. 2018 uplatněnou dne 15. 8. 2018, nevyřídila do 30 dnů ode dne jejího uplatnění tj, v termínu do 15. 9. 2018, ačkoliv nebyla se spotřebitelem dohodnuta delší doba pro vyřízení reklamace“, čímž naplnila skutkovou podstatu přestupku dle § 24 odst. 7 písm. x) zákona o ochraně spotřebitele (zde krajský soud nepřihlíží ke shora zjištěné vadě).

50. K uvedenému lze poukázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména pak na usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. NSS, kde Nejvyšší správní soud uvedl: „Vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu proto vždy musí spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. Tento závěr je přitom dovoditelný přímo z ustanovení § 47 odst. 2 starého správního řádu, neboť věcí, o níž je rozhodováno, je v daném případě jiný správní delikt a vymezení věci musí odpovídat jejímu charakteru. V rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.“ Obdobně pak i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2019, č. j. 10 Afs 145/2019 -57: „Typickým příkladem nedostatečného výroku rozhodnutí o správním deliktu bude takový výrok, který jen parafrázuje zákonný text, ale čtenář se z něj nedozví, v čem (po skutkové stránce) spočívá protiprávní jednání pachatele, tedy čeho se vlastně pachatel dopustil. Skutková věta tu chybí, je nahrazena jen parafrází skutkové podstaty deliktu.“

51. Ve světle výše uvedeného je třeba posuzovat i žalobní námitku žalobkyně ohledně neurčitosti výroku rozhodnutí. Z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jasně vyplývá, jakého jednání se žalobkyně měla dopustit, přičemž dané jednání (2 skutky) je dostatečně určitě specifikováno, a to uvedením, že se jedná:

a. o reklamaci pobytu; b. místo daného pobytu (hotel City na adrese Alšovo nám. 35/1 v Písku); c. časový údaj, ve kterém byl pobyt uskutečněn (od 2. 8. 2018 do 4. 8. 2018); d. kdy byla reklamace uplatněna (15. 8. 2018);

e. nevystavení potvrzení o reklamaci konkrétně identifikovaného pobytu (§ 19 odst. 1), jakož i f. v jakém lhůtě měla být reklamace vyřízena (30 dní od jejího uplatnění, tj. do 15. 9. 2018); g. jaké ustanovení zákona na ochranu spotřebitele bylo tímto jednáním porušeno (§ 19); h. jaká skutková podstata přestupku byla tímto jednání naplněna (§ 24 odst. 7 písm. v, x). 52. Takové vymezení výroku rozhodnutí splňuje požadavky kladené zákonem i praxí správních soudů, neboť je z něj zřejmé, jakého přestupku se žalobkyně dopustila a v čem přesně spočívalo její protiprávní jednání, neobstojí tak argumentace žalobkyně, že není zřejmé, jaké jednání jí je vytýkáno, a to ji zkracuje na jejích procesních právech. Žalobkyně naopak musela zcela přesně vědět, jaké její protiprávní jednání je správními orgány posuzováno. Co se týče odvolacího rozhodnutí, tam přesná specifikace tohoto jednání chybí, to však nezpůsobuje vadu rozhodnutí. Z hlediska soudního přezkumu tvoří rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jeden celek (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56, publikováno pod č. 534/2005 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007-80). I s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí v plném rozsahu potvrzuje rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, není pochyb o určitosti tohoto jednání.

53. Dále byla žalobkyně výrokem I (1) shledána vinnou porušení § 19 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, když nevydala spotřebitelce písemné potvrzení o uplatnění reklamace se všemi zákonem stanovenými náležitostmi. K tomu žalobkyně namítá, že nebyla vyzvána k tomu, aby takovéto potvrzení v rámci správního řízení předložila. Ani tato žalobní námitka není opodstatněná, žalobkyně byla vyzvána dne 25. 10. 2018 správním orgánem prvního stupně k doložení všech dokumentů souvisejících s řešením reklamace spotřebitelky, dále měla žalobkyně možnost reagovat v souvislosti s kontrolními zjištěními (protokol o kontrole ze dne 17. 12. 2018), v souvislosti s podaným odporem proti příkazu (ze dne 4. 4. 2019, č. j. ČOI 28540/19/2000/Tc), či po zaslaném poučení o procesních právech (ze dne 26. 4. 2019). Dle § 52 správního řádu jsou pak účastníci správního řízení povinni označit všechny důkazy na podporu svých tvrzení. Bylo tak na žalobkyni, aby předložila správnímu orgánu, že vydala spotřebitelce potvrzení o přijetí reklamace, žalobkyně v tomto směru neunesla břemeno důkazní, ač k tomu byla řádně správním orgánem vyzvána. Na okraj lze podotknout, že ani v rámci podané žaloby žalobkyně nepředložila žádné podklady, ze kterých by vyplývalo, že spotřebitelce vydala písemné potvrzení o uplatnění reklamace.

54. Žalobkyně rovněž namítá, že se žalovaná nevypořádala s tím, že byla žalobkyně zkrácena na svých právech, neboť ji nebyla dána možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí. Dle žalobkyně nelze vyrozumění po podání odporu považovat za výzvu ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Ani tato námitka není důvodná, neboť právě v rámci vyrozumění správní orgán prvního stupně žalobkyni výslovně poučil o jejích procesních právech, včetně práva dle § 36 odst. 3 správního řádu. S ohledem na charakter zjištěné vady není účelné se touto námitkou více zabývat, neboť v dalším řízení bude muset být žalobkyně z povahy věci dle tohoto ustanovení opětovně poučena.

55. Poslední žalobní námitku směřuje žalobkyně proti odůvodnění pokuty, která ji byla napadeným rozhodnutím uložena, zejména shledává nedostatečně konkretizované přitěžující okolnosti, resp. přestupkovou minulost žalobkyně. I přesto, že ev. uložení pokuty v dalším řízení bude záviset na dalším postupu žalované, považuje krajský soud za účelné stručně podotknout, že správní orgán prvního stupně vymezil přitěžující okolnost - přestupek stejné skutkové podstaty, který byl řešen příkazem ze dne 23. 9. 2016, č. j. 21/136916, pokutou ve výši 5 000 Kč k čemuž pouze podotkl i páchání jiných přestupků v oblasti ochrany spotřebitele, což v případě, má-li to mít vliv na výši sankce, musí být uvedeno zcela konkrétně. K otázkám přihlížení k předchozím proviněním a k institutu zahlazení viz např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 3. 5. 2013, čj. 60 A 1/2013-49, č. 2912/2013 Sb. NSS.). K žalobní námitce ohledně legitimního očekávání při ukládání sankce a odkazu na stránky žalované, kde lze dohledat výše ukládaných pokut, krajský soud sděluje, že v souladu se základními zásadami přestupkového práva musí přijaté řešení (trest) odpovídat konkrétním okolnostem dané věci (skutek jako takový, polehčující a přitěžující okolnosti apod.), a proto je porovnávání výše ukládaných sankcí bez znalosti okolností konkrétních případů nemožné, žalobkyně sama pouze obecně odkazuje na webovou stránku, kde mají být tyto pokuty uvedeny; v jejich kontextu však již žádné konkrétní skutečnosti (srovnatelné případy) neuvádí.

56. Žalobkyně v rámci podané žaloby navrhla i výslech jednatelky žalobkyně či provedení důkazu pravidly Základních poštovních služeb či dokazování webovou stránkou ČOI o uložených pokutách. Tyto důkazy krajský soud s ohledem na zjištěnou vadu pro nadbytečnost a neúčelnost neprovedl. Žalobkyně nadto konkrétně neuvádí, co chce výslechem jednatelky prokázat, uvádí jej pouze obecně v rámci podané žaloby.

VII. Závěr a náklady řízení

57. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto ji postupem dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušil pro vady řízení bez jednání (byť žalobkyně nařízení jednání žádala), neboť skutkový stav, který vzal právní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisovém materiálu. Z tohoto důvodu se krajský soud nezabýval návrhem žalobkyně k moderaci uložené sankce.

58. V dalším řízení žalovaná postaví na jisto běh lhůty dle § 19 odst. 3 zákona na ochranu spotřebitele tak, jak je uvedeno výše. Správní orgány proto musí požádat poskytovatele poštovních služeb o podání podrobné zprávy o procesu doručování dané zásilky, ze které bude zřejmé jak, kdy a komu byla zásilka doručena (vydána). Vysloveným právním názorem je žalovaná vázána (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

59. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalovaná neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

60. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že právní zástupce žalobkyně vykonává advokacii jako společník v Advokátní kanceláři Hrinko, s. r. o., která je dle dostupných údajů plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8 228 Kč. K odměně advokáta se dále připočítává zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11 228 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

České Budějovice 14. července 2020

JUDr. Marie Trnková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru