Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

50 A 76/2019 - 69Rozsudek KSCB ze dne 22.07.2020

Prejudikatura

10 Azs 153/2016 - 52

9 Azs 213/2018 - 22

1 Azs 217/2019 - 32

2 Azs 147/2019 - 41

1 Azs 2/2019 - 54

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
5 Azs 258/2020

přidejte vlastní popisek

50 A 76/2019 - 69

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci

žalobci: a) N.V.C., nar. X

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika

b) N.T.D., nar. X

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika

c) N.X.T., nar. X

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika

d) N.V.M., nar. X

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika

e) N.T.H., nar. X

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika

f) B.M.H., nar. X

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika

g) N.T.T.M., nar. X

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika

h) N.T.T., nar. X

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika

i) L.T.M., nar. X

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika j) N.Q.H., nar. X

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika

k) T.N.T., nar. X

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika

l) N.T.P.L., nar. X

státní příslušnost Vietnamská socialistická republika

všichni s ubytováním zajištěným na adrese X

všichni zastoupeni advokátem Mgr. Petrem Václavkem se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1

proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí se sídlem Loretánské náměstí 5, 118 00 Praha 1

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2019, čj. 138242-3/2019-OPL,

takto:

I. Žaloba žalobců a), b), d), h), j) a l) se zamítá.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2019, čj. 138242-3/2019-OPL, se v části týkající se žalobců c), e), f), g), i) a k) ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalobci a), b) d), h), j) a l) nemají právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení vůči žalobcům a), b) d), h), j) a l) nepřiznává.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům c), e), f), g), i) a k) na náhradě nákladů řízení částku 54 542 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce.

VI.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“) obdrželo ve dnech 14. a 18. 6. 2018 žádosti žalobců o vydání zaměstnanecké karty spolu s žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu.

2. Zastupitelský úřad dne 22. 7. 2019 pod čj. 2373-2/2019-HANOKO, spojil žádosti žalobců do společného řízení z důvodu jejich stejného předmětu.

3. Usnesením ze dne 23. 7. 2019, čj. 2373-4/2019-HANOKO, zastupitelský úřad žádostem žalobců nevyhověl s odůvodněním, že dne 22. 5. 2019 byla na webových stránkách zveřejněna informace o možnosti registrovat se k osobnímu podání žádostí dne 6. 6. 2019.

4. Proti tomuto usnesení podali žalobci dne 29. 7. 2019 blanketní rozklad, který podáním dne 2. 9. 2019 doplnili. V rozkladu žalobci popsali způsob fungování objednávacích systémů na zastupitelském úřadu v Hanoji, včetně usnesení vlády České republiky č. 474 ze dne 18. 7. 2018 (dále jen „usnesení č. 474“), na základě kterého došlo k pozastavení přijímání žádostí o zaměstnanecké karty. Dále rozklad odůvodnili skutečností, že zastupitelský úřad de facto umožnil pouze jeden přihlašovací termín dne 6. 6. 2019 a termíny stanovené na základě e-mailové registrace dne 9. 8. 2019 následně zrušil.

5. Rozklady žalobců žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl a usnesení zastupitelského úřadu potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

6. Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci dne 28. 11. 2019 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

7. Žalobci úvodem osvětlili celou genezi problematiky při podávání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání – zaměstnanecké karty. Dále uvedli, že žalovaný naprosto pomíjí podstatu jejich argumentace uvedené v rozkladu. Žalobci zdůraznili, že nenapadají funkčnost či nefunkčnost e-mailového objednávacího systému jako takového, ale komplexně situaci na zastupitelském úřadu, kdy dlouhodobě není žadatelům umožňováno sjednat si termín pro podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty.

8. Žalobci poukázali na to, že byť ze zákona vyplývá povinnost sjednat si termín pro podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty, soudy zároveň judikatorně jasně dovodily, že této povinnosti žadatelů odpovídá i povinnost správního orgánu umožnit toto podání v přiměřené době a lidsky důstojným způsobem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016-53, č. 3601/2017 Sb. NSS, či ze dne 28. 6. 2019, čj. 5 Azs 234/2018-43).

9. Dle žalobců stejné závěry o nefunkčnosti systému Visapoint dovodila i Bezpečnostní informační služba ve své výroční zprávě za rok 2018.

10. Žalobci následně rozsáhle popsali způsob fungování sjednávání termínů od listopadu 2017 až do doby pozastavení přijímání žádostí v návaznosti na usnesení č. 474. Žalobci v souvislosti s usnesením č. 474 mají za to, že i v tomto období, tj. od července 2018 do června 2019, není nutné individuálně prokazovat jejich snahy o získání termínů pro podání žádosti, neboť nemožnost sjednat si termín pro podání žádosti byla objektivní – žádný systém pro podávání žádostí nebyl nastaven – a navíc tato nemožnost pramenila z nezákonného jednání zastupitelského úřadu, jak deklaroval sám Nejvyšší správní soud.

11. V červnu 2019 zastupitelský úřad opětovně zavedl pro sjednávání termínů e-mailový systém, a jako první (a fakticky i poslední) termín pro zasílání e-mailové registrace stanovil den 6. 6. 2019. Žalobci tohoto přihlašování využili, avšak neúspěšně. Následný termín, stanovený na 9. 7. 2019, byl ze strany zastupitelského úřadu bez dalšího zrušen. Poslední termín, který byl vyhlášen, byl stanoven na den 9. 8. 2019. Přestože v termínu 9. 8. 2019 došlo k registraci termínů, byly tyto následně zrušeny.

12. Žalobci nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že měli povinnost výše uvedené tvrzení (snaha o registraci termínu) dokládat. Žalovaným odkazovaný rozsudek ze dne 11. 8. 2015, čj. 6 Azs 77/2015-36, považují žalobci za značně zastaralý. Nadto nefunkčnost systému Visapoint a nefunkčnost telefonického objednávání je obecně známou skutečností, kterou konstantně deklarují i soudy a Bezpečnostní informační služba.

13. Žalobci poukazují na to, že e-maily s žádostmi o stanovení termínu byly adresovány přímo zastupitelskému úřadu. V těchto e-mailech jsou vedena jména, data narození a další osobní údaje. Sám zastupitelský úřad, ale i žalovaný mají ve své evidenci tedy důkaz o tom, že e-maily byly žalobci podány. V souvislosti s povinností správních orgánů zjistit skutkový stav věci odkázali žalobci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2019, čj. 1 Azs 181/2018-29. Pokud měli zastupitelský úřad či žalovaný pochybnosti o tvrzení žalobců, měli žalobce buď vyzvat k prokázání těchto skutečností, nebo tyto skutečnosti ověřit z úřední povinnosti.

14. Za stěžejní fakt žalobci považují to, že od zřízení systému Visapoint (resp. nejpozději od zahájení protiústavní aplikace usnesení č. 474 zastupitelským úřadem), tedy za posledních 10 let (resp. více než jeden rok), bylo fakticky umožněno sjednání termínu pro podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty pouze jedinkrát, a to dne 6. 6. 2019.

15. Žalobci zdůraznili, že výše popsané překážky na straně zastupitelského úřadu naplňují judikatorní definici neurčité právního pojmu „odůvodněný případ“, a jsou proto splněny podmínky pro upuštění od povinnosti osobního podání.

16. Žalobci se dále zásadně ohradili proti argumentaci týkající se společného řízení. Skutečnost, že se proti usnesení o spojení řízení nelze samostatně odvolat neznamená, že procesní postup nemůže být přezkoumán. Žalovaný tedy pochybil, pokud se touto námitkou a zákonností procesu předcházející vydání rozhodnutí nezabýval. Zatížil tak své rozhodnutí nezákonností a nepřezkoumatelností. Dle žalobců nelze na základě toho, že si zvolili stejného právního zástupce pro podání svých žádostí, generalizovat celé řízení a tyto žádosti hromadně zamítnout.

17. Žalobci navrhli, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

18. Žalovaný k námitce spojení žádostí žalobců do stejného řízení uvedl, že proti usnesení o spojení řízení se nelze odvolat, neboť jde o usnesení, jež se pouze poznamenává do spisu. Ve vztahu k námitce nepřezkoumání postupu zastupitelského úřadu žalovaný odkázal na bod IV. žalobou napadeného rozhodnutí. Procesní podmínky pro spojení věcí považuje žalovaný za splněné (pro úplnost žalovaný dodal, že žalobci žádali o stejný pobytový titul u stejného zaměstnavatele, ve stejný den, ubytování zajištěno na stejné adrese a žádosti podali prostřednictvím stejného právního zástupce).

19. Dle žalovaného je argumentace celkovou dobou, po kterou se žalobcům údajně nedařila registrace k osobnímu podání žádosti, tedy doba zahrnující objednávací systém Visapoint, telefonické způsob objednávání i e-mailové objednávání, ve vztahu k žalobcům, účelová. Pokud chtějí žalobci argumentovat obdobím celých 10 let, jsou povinni prokázat, že se o registraci v těchto různých objednávacích systémech pokoušeli. Žalovaný dodal, že odkaz žalobců na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 Azs 234/2018-43 není přiléhavý, a názor žalobců, že svá tvrzení nemusejí prokazovat, je nesprávný a účelový.

20. K argumentaci usnesením č. 474 žalovaný uvedl, že to, co žalobci uvádějí jako jednoznačný závěr, tj. nezákonnost tohoto usnesení vlády, postavil na jisto až rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, čj. 1 Azs 2/2019-54, č. 3904/2019 Sb. NSS. Do té doby byly správní soudy v této otázce nejednotné. Argumentace obdobím od 18. 7. 2018 do 6. 6. 2019, kdy byl znovu spuštěn e-mailový objednávací systém pro zaměstnanecké karty, je proto ve vztahu k žalobcům irelevantní. Pokud žalobci v tomto období usilovali o zaměstnaneckou kartu, mohli podat žádost tzv. nouzovým způsobem, tj. jako přílohu k žádosti o upuštění od osobního podání žádosti o pobyt.

21. Žalovaný dodal, že žalobci podali žádosti již dne 4. 6. 2019, kdy již věděli, že na den 6. 6. 2019 bude vyhlášeno objednávání k osobnímu podání žádostí. Měli tedy vyčkat, zda jim systém registraci umožní a teprve pokud by se tak nestalo, měli za pomoci automatické odpovědi o neúspěšnosti pokusu možnost doložit, že se jim registrace nezdařila. Podání žádosti tzv. nouzovým způsobem dne 4. 6. 2019, tedy dva dny před již avizovaným termínem objednávání, se tudíž jeví jako ryze účelové.

22. K termínu 6. 6. 2019 žalovaný uvedl, že se v tento den skutečně 200 žadatelům registrace podařila. Argumentace žalobců, že se v tento den o registraci marně pokoušeli, bez předložení automatické odpovědi, že kapacita míst na termíny osobního podání žádostí v srpnu 2019 již byla vyčerpána, tak zůstává pouze v rovině tvrzení.

23. Žalovaný okrajově k systému Visapoint a ke zjištění Bezpečnostní informační služby konstatoval, že tato zpráva byla zveřejněna až v listopadu 2019. Do té doby žalovaný považoval systém za funkční.

24. K námitce nevyzvání žalobců k předložení důkazů o jejich tvrzeních žalovaným, žalovaný uvedl, že důkazní břemeno spočívá na žalobcích. Není úlohou správního orgánu pátrat po tom, zda žadatelé skutečně obdrželi e-mailem automatickou odpověď o tom, že jejich žádost nebyla z důvodu naplnění objednací kapacity přijata. Automatickou odpověď generuje objednací systém a zastupitelský úřad neměl a nemá povinnost takovéto automatické odpovědi nijak archivovat.

25. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Průběh jednání

26. Krajský soud při jednání provedl žalovaným navržený důkaz printscreenem webové stránky zastupitelského úřadu, z něhož plyne, že informace týkající se registračního termínu dne 6. 6. 2019 byla na těchto stránkách zveřejněna dne 22. 5. 2019; webová stránka obsahovala mimo jiné informaci, že žadatelé se mohli objednávat prostřednictvím e-mailové adresy zamkarta_hanoi@mzv.cz. Krajský soud dále provedl důkaz výtisky e-mailů žalobců a), b), c), e), f), g), i), j) a k), kterými se pokoušeli dne 6. 6. 2019 k osobnímu podání žádosti registrovat. Z těchto výtisků krajský soud dále zjistil, že zatímco žalobci c), e), f), g), i) a k) zaslali svůj registrační e-mail na adresu zamkarta_hanoi@mzv.cz, žalobci a), b) a j) jej zaslali na adresu visa_hanoi@ mzv.cz.

27. Účastníci řízení setrvali na svých procesních stanoviscích. Žalovaný nad rámec dříve uplatněné argumentace uvedl, že s ohledem na množství registračních e-mailů nebylo v silách zastupitelského úřadu, aby pokusy žalobců o registraci „pároval“ s jejich žádostmi o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o pobytové oprávnění. K podpoře své argumentace žalovaný při jednání odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2019, čj. 9 Azs 440/2018-44, a ze dne 27. 2. 2020, čj. 8 Azs 351/2018-50. Žalovaný poukázal též na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 7. 2020, čj. 51 A 45/2019-36.

V. Právní hodnocení krajského soudu

28. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

29. Žaloba žalobců a), b), d), h), j) a l) není důvodná.

30. Žaloba žalobců c), e), f), g), i) a k) naopak je důvodná.

V.A K námitce nepřezkoumatelnosti a spojení věcí

31. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, jejíž důvodnost by sama o sobě byla důvodem pro zrušení uvedeného rozhodnutí.

32. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25).

33. Žalobci spatřovali nepřezkoumatelnost v postupu žalovaného, který se dle nich námitkou týkající se společného řízení (skutečností, že se proti usnesení o spojení řízení nelze samostatně odvolat, nicméně lze tento procesní postup přezkoumat) nikterak nezabýval.

34. Žalovaný se výše uvedenou námitkou zabýval v bodě III. žalobou napadeného rozhodnutí. Jakkoliv se žalovaný námitkou žalobců týkající se spojení řízení zabýval pouze okrajově, resp. odůvodnil svůj závěr velmi stručně, nelze z tohoto dovozovat nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí. Námitku nepřezkoumatelnosti považuje krajský soud ve světle výše uvedeného za nedůvodnou.

35. Pro úplnost krajský soud dodává, že dle § 140 odst. 1 správního řádu platí, že „[s]právní orgán může na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením spojit různá řízení, k nimž je příslušný, pokud se týkají téhož předmětu řízení nebo spolu jinak věcně souvisejí anebo se týkají týchž účastníků, nebrání-li tomu povaha věci, účel řízení anebo ochrana práv nebo oprávněných zájmů účastníků. Spojit řízení lze i v průběhu řízení za předpokladu, že tím nevznikne nebezpečí újmy některému z účastníků“ (důraz doplněn). Ze správního spisu vyplývá, že v nyní posuzovaném případě podali žalobci žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti ve stejné dny (14., resp. 18. 6. 2018), prostřednictvím stejného právního zástupce, v totožném znění a s uvedením totožného potenciálního zaměstnavatele a adresy ubytování. Žalovaný tak nepochybil, když spojil žádosti všech žalobců do společného řízení.

36. Komentářová literatura k podmínkám uvedeným v § 140 odst. 1 správního řádu mimo jiné uvádí, že „[p]odmínkou dále je, že vedení společného řízení nebrání povaha věci (např. velká různorodost těchto řízení), účel řízení anebo ochrana práv nebo oprávněných zájmů účastníků.“ (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019). Na základě uvedeného nelze dát za pravdu žalobcům, kteří v žalobě uvádějí, že každá jejich žádost je individuální a je nutné k ní takto přistupovat, neboť všichni žalobci podali prostřednictvím svého zástupce de facto totožné žádosti. Nelze tak po žalovaném požadovat, aby v případě stejných žádostí s totožnou argumentací vedl dvanáct různých řízení, když jsou splněny podmínky dle § 140 odst. 1 správního řádu.

37. Nad rámec výše uvedeného krajský soud dodává, že shodně s žalovaným považuje žalobci uplatněnou argumentaci ve vztahu k příslušnosti několika krajských soudů za lichou, neboť všichni žalobci v nyní posuzované věci mají dle obsahu spisu zajištěno ubytování na adrese X. Místně příslušný je tak pouze zdejší soud.

V.B K otázce naplnění pojmu „odůvodněný případ“ dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu
cizinců

38. Krajský soud se dále zabýval námitkou naplnění pojmu „odůvodněný případ“ dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců; této námitce nepřisvědčil.

39. Podle § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců platí, že „[ž]ádost o udělení dlouhodobého víza, s výjimkou diplomatického nebo zvláštního víza, žádost o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území a žádost o vydání povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně.

40. Podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců „[z]astupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě podle věty první zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Neupustí-li zastupitelský úřad v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví. Zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání žádosti upustit také bez uvedení důvodů cizincem, jsou-li mu důvody pro toto upuštění známy z jeho úřední činnosti, nebo může učinit na své úřední desce prohlášení, že od povinnosti osobního podání žádosti upouští pro určitý druh žádostí o pobytová oprávnění podaných v budoucnu, a to zejména v případech, pokud je cizinec nebo jeho zaměstnavatel účastníkem vládou schváleného programu.

41. Výkladem pojmu „odůvodněný případ“, jehož naplnění je podmínkou upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, se judikatura správních soudů již opakovaně zabývala.

42. Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 9. 8. 2018, čj. 9 Azs 213/2018-22, konstatoval, že že citované ustanovení v sobě obsahuje nejen správní uvážení, ale kombinuje je s neurčitým právním pojmem ‚odůvodněný případ‘. Tento pojem nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Správnímu orgánu je poskytován prostor pro zhodnocení, zda konkrétní situace patří do rozsahu daného neurčitého právního pojmu, či nikoliv. Míra ‚uvážení‘ správního orgánu se zde zaměřuje na skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Naplnění obsahu neurčitého právního pojmu s sebou nese povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá. Kombinace správního uvážení s neurčitým právním pojmem tedy zpravidla omezuje diskreční pravomoc správního orgánu. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2011, č. j. 5 As 47/2011 - 77).

43. V rozsudku ze dne 14. 11. 2019, čj. 1 Azs 217/2019-32, pak Nejvyšší správní soud dovodil, že „[p]okud by i přesto uchazeč po několika neúspěšných pokusech termín schůzky nezískal, bylo by za takové situace možno uvažovat o postupu podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

44. V nedávném rozsudku ze dne 12. 3. 2020, čj. 2 Azs 147/2019-41, popsal svou dosavadní judikaturu následovně: „V rozsudku ze dne 28. 6. 2019, č. j. 5 Azs 234/2018 – 42 (zrušující rozsudek krajského soudu, o jehož argumentaci stěžovatel opřel svou kasační stížnost), Nejvyšší správní soud posuzoval otázku, zda lze bez dalšího dobu jednoho měsíce, po kterou nebylo možné sjednat si termín pro osobní podání žádosti, považovat za nepřiměřenou ve smyslu rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 - 52, tj. zda může jít o odůvodněný případ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud konstatoval, že ve většině případů tomu tak skutečně nebude, neboť tato doba je sama o sobě poměrně krátká na to, aby se výraznějším způsobem dotkla práv žadatelů. Dále uvedl, že je třeba ‚s ohledem na tvrzení stěžovatele, že se již několik měsíců předtím neúspěšně snažil sjednat si termín k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu prostřednictvím systému Visapoint, zohlednit (v případě, že bude toto tvrzení stěžovatele prokázáno) rovněž tuto dobu. Jinými slovy řečeno, doby, po které nebylo, byť z různých důvodů (např. nefunkčnost systému Visapoint a přechod na jiný objednací systém), žadateli umožněno sjednat si termín pro osobní podání žádosti, se sčítají‘ (bod 28). Nejvyšší správní soud zdůraznil, že ‚pro posouzení věci nejsou rozhodné jen důvody, pro které se stěžovatel údajně nemohl v systému Visapoint registrovat, ale také doba, po kterou tak nemohl z příčin nikoli na své straně učinit. Stěžovateli totiž i přes problémy popsané v rozhodnutí ministra muselo být umožněno podat žádost v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem‘ (bod 30).

45. Shora popsané judikatorní závěry lze shrnout tak, že pro naplnění pojmu „odůvodněný případ“ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců je v zásadě zapotřebí splnění dvou podmínek, a to aby se cizinec neúspěšně pokoušel o sjednání termínu pro osobní podání žádosti dlouhodobě a opakovaně.

46. Tyto závěry jsou však v nyní projednávané věci aplikovatelné pouze částečně. Vycházely totiž z jiného skutkového a právního stavu a zjednodušeně řečeno je lze považovat za reakci na problematický systém Visapoint a následné různorodé pokusy zastupitelského úřadu o sjednání nápravy. Ve své podstatě se však vždy jednalo o situaci, kdy určitý systém sjednávání termínů pro osobní podání žádosti fungoval, popřípadě se jednalo pouze o jeho krátkodobý (jednoměsíční) výpadek.

47. V nyní projednávané věci je však situace významným způsobem odlišná. V prvé řadě nelze přehlédnout, že zastupitelský úřad na základě usnesení vlády ze dne 18. 7. 2018, č. 474, po dobu takřka jednoho roku vůbec žádné žádosti o zaměstnanecké karty nepřijímal (první možnost sjednání termínu pro osobní podání žádosti byla až dne 6. 6. 2019).

48. Jak přitom dovodil Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku čj. 1 Azs 2/2019-54, „[v] demokratickém právním státu jsou orgány veřejné moci vázány obecně vymezeným ústavním limitem činnosti těchto orgánů, jímž je v principu především postulát, dle něhož mohou a současně jsou povinny činit to, co stanoví zákon. Vláda je vrcholným orgánem moci výkonné, je jí svěřena obecná působnost v oblasti výkonné moci. Z hlediska základního principu dělby moci si proto nemůže osobovat působnost zákonodárné moci a svou faktickou činností nahrazovat činnost, která v demokratickém právním státu náleží moci jiné (zákonodárné). Vláda sice je nadána pravomocí k vydávání podzákonných právních předpisů (nařízení vlády podle čl. 78 Ústavy), může tak činit pouze k provedení zákona a v jeho mezích.“ Zároveň Nejvyšší správní soud shledal, že vláda pro omezení přijímání pobytových žádostí postrádala zákonné zmocnění, neboť „zákon o pobytu cizinců v rozhodném znění neobsahoval žádný zjevný a zřetelně vyjádřený projev vůle zákonodárce k vydání konkretizujících podzákonných předpisů ve vztahu k regulaci příjmu žádostí o určité typy pobytových titulů na zastupitelských úřadech. Pokud zákon umožňuje podat žádost o určitý typ pobytového oprávnění a zavádí přesná procesní pravidla pro podání takové žádosti, pak vláda nemůže nařízením toto právo na přístup ke správnímu řízení sama o sobě omezit, neboť se nepohybuje v mezích zákona. Mohla by tak učinit pouze tehdy, pokud by k tomu byla zmocněna, tj. zákona by pro určité případy omezení přístupu umožnil a zmocnil k takové regulaci vládu.

49. Dlouhodobé znemožnění osobního podání žádosti tak bylo v nyní posuzovaném případě způsobeno protiústavním jednáním státní správy porušujícím jeden ze základních principů demokratického právního státu. Jakkoli přitom krátkodobý výpadek možnosti sjednání termínu osobního podání žádosti podmínku dlouhodobosti naplnit nemůže, v případě téměř ročního zamezení podávání žádostí se již o dlouhodobou překážku nepochybně jedná.

50. Mimo uvedené překážky na straně zastupitelského úřadu je však nutné vzít v úvahu též jeho postup po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 Azs 2/2019-54. Zastupitelský úřad v reakci na citované rozhodnutí vydané dne 25. 4. 2019 uveřejnil na své úřední desce dne 22. 5. 2019 informaci o termínu registrace pro sjednání termínu osobního podání žádosti dne 6. 6. 2019. Další termín registrace zastupitelský úřad stanovil na 9. 7. 2019, avšak následně jej odložil na 9. 8. 2019. K vypsání pozdějších termínů registrace již nedošlo, neboť ke dni 31. 7. 2019 nabyl účinnosti zákon č. 176/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 176/2019 Sb.“). Tato novela vnesla do zákona o pobytu cizinců § 181b obsahující dříve chybějící zákonné zmocnění vlády ke stanovení maximálního počtu pobytových žádostí formou nařízení. Vláda následně vydala nařízení č. 220/2019 Sb., které nabylo účinnosti dne 1. 9. 2019. Tímto nařízením stanovila maximální počet žádostí o běžnou zaměstnaneckou kartu na 0 (maximální počet žádostí 200 dle přílohy č. 2 nařízení č. 220/2019 Sb. je totiž zcela rezervován pro program vysoce kvalifikovaný zaměstnanec a program klíčový a vědecký personál; srov. § 3 odst. 2 nařízení č. 220/2019 Sb.).

51. Nelze žalobcům vytýkat, že se o sjednání termínu nepokusili v době, kdy zastupitelský úřad žádné žádosti o zaměstnaneckou kartu v důsledku vládního usnesení č. 474 nepřijímal. Podání takové žádosti je spojeno též s předložením podkladů, jejichž získání může být časově náročné i nákladné (§ 42h zákona o pobytu cizinců). Pokud zastupitelský úřad dopředu deklaroval, že žádné žádosti o zaměstnanecké karty nepřijímá (jakkoli se tento postup ukázal být později protiprávní), pak je zcela pochopitelné, že žalobci proces pořizování zákonem požadovaných podkladů nepodstoupili.

52. Po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 Azs 2/2019-54 následně zastupitelský úřad poskytl reálně pouze dvě možnosti, kdy se žalobci mohli k osobnímu podání žádosti pokusit registrovat, a to dne 6. 6. 2019 a 9. 8. 2019. Nicméně důležitou roli hraje též skutečnost, že původně ohlášený termín dne 9. 7. 2019 zastupitelský úřad zrušil a posunul jej právě na 9. 8. 2019. Tím vystavil žalobce nejistotě, zda stejně nebude postupovat i v případě následně stanoveného termínu a zde se vůbec ještě další příležitost k registraci naskytne, a to s ohledem na očekávanou legislativní změnu (zákon č. 176/2019 Sb. byl schválen dne 18. 6. 2019; nejednalo se tedy v tomto ohledu o žádnou spekulaci, a to tím spíše, že vláda již svým usnesením č. 474 jednoznačně deklarovala svůj úmysl přijímání žádostí o zaměstnaneckou kartu ve Vietnamu fakticky zastavit).

53. Ve světle popsaných okolností by tak důsledné trvání na opakovaných neúspěšných pokusech o sjednání termínu k osobnímu podání žádosti bylo nejen neproporcionální, ale též cynické. Stále totiž platí obecný požadavek, aby správní orgán žadateli o pobytové oprávnění umožnil podat žádost v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem. Scénář, v němž by cizinec po téměř ročním svévolném znemožnění podání žádosti o zaměstnaneckou kartu ze strany zastupitelského úřadu musel následně po neúspěšném pokusu o registraci využít též druhý (a zároveň poslední) termín, jehož uskutečnění bylo navíc v dané době zcela nejisté, je tomuto ideálu na hony vzdálený.

54. Jelikož se žalobci c), e), f), g), i) a k) o sjednání termínu pro osobní podání žádosti dne 6. 6. 2019 neúspěšně pokusili, jedná se o odůvodněný případ, v němž zastupitelský úřad měl žádosti o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti vyhovět.

55. Krajský soud v tomto ohledu nepřisvědčil argumentaci žalovaného, dle něhož žalobci c), e), f), g), i) a k) svůj neúspěšný pokus o registraci dne 6. 6. 2019 spolu s podáním žádosti nikterak nedoložili. Nelze totiž přehlédnout způsob, jímž tato registrace probíhala, neboť žadatelé se registrovali formou prostého e-mailu zaslaného na adresu zamkarta_hanoi@mzv.cz. Z uvedené adresy je zřejmé, že se jedná o doménu žalovaného, přičemž z povahy věci k tomuto e-mailu musel mít přístup též zastupitelský úřad, který registraci vyřizoval (to ostatně žalovaný ani při jednání před soudem nikterak nezpochybnil). Žalobci c), e), f), g), i) a k) pak ve svých registračních e-mailech uvedli svá jména, datum narození a číslo pasu; bylo tedy jednoznačně identifikovatelné, kdo pokus o registraci učinil. Správní orgány tak měly doklad o neúspěšném pokusu žalobců c), e), f), g), i) a k) po celou dobu správního řízení k dispozici. Požadavek o doložení neúspěšných pokusů byl proto zcela nadbytečný, neboť tato skutečnost jim musela být známa z úřední činnosti. Pokud by však i přesto vznikly zastupitelskému úřadu pochybnosti (například z důvodu vymazání e-mailů), měl žalobce c), e), f), g), i) a k) k jejich doložení vyzvat. Případné technické obtíže zastupitelského úřadu v tomto ohledu nemohou jít k tíži žadatelů o pobytová oprávnění (nadto lze v době pokročilých informačních technologií pochybovat o tom, že by snad vyhledávání v e-mailové databázi ve vztahu k žádostem žalobců mělo představovat jakýsi neřešitelný problém).

56. Odkazy žalovaného na judikaturu správních soudů vznesené při jednání krajský soud nepovažuje za přiléhavé. Pokud jde o rozsudek čj. 9 Azs 440/2018-44, z toho je patrno pouze tolik, že registrační systém formou e-mailů dle Nejvyššího správního soudu netrpí stejnými nedostatky jako dřívější systém Visapoint. Uvedené krajský soud nikterak nezpochybňuje, avšak nepovažuje tuto skutečnost v posuzované věci (s ohledem na shora vyložené nosné důvody zrušujícího výroku) za rozhodnou. Ani recentní rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Azs 351/2018-50 v daném ohledu nepřináší nad rámec již výše popsaných judikatorních východisek nic nového. K poukazu žalovaného na rozsudek čj. 51 A 45/2019-36 krajský soud uvádí, že dikce odůvodnění tohoto rozhodnutí je výsledkem administrativního pochybení při jeho distribuci, v důsledku čehož byla účastníkům řízení v tehdejší věci zaslána pracovní verze tohoto rozhodnutí, která však nebyla při poradě senátu schválena. O tomto pochybení byli účastníci v tehdejší věci informováni přípisem ze dne 28. 7. 2020. V žádném případě se tak nejednalo o překonání dříve vylovených závěrů, které krajský soud učinil ve skutkově a právně takřka totožných věcech v rozsudcích ze dne 29. 6. 2020, čj. 51 A 43/2019-57, ze dne 29. 6. 2020, čj. 61 A 18/2019-49, a ze dne 15. 7. 2020, čj. 57 A 39/2019-53.

57. Jakkoli krajský soud žalobcům c), e), f), g), i) a k) přisvědčil, v případě žalobců a), b), d), h), j) a l) je situace odlišná. Žalobci a), b) a j) se sice o registraci dne 6. 6. 2018 pokusili, avšak svůj registrační e-mail zaslali na jinou adresu, než kterou zastupitelský úřad pro příjem registrací určil. Takovýto pokus tudíž nelze považovat za validní, neboť tito žalobci nedodrželi stanovenou proceduru. Žalobci d), h) a l) pak jakýkoli pokus o registraci soudu nedoložili; soud jejich tvrzení tudíž nemá za prokázané. Přestože krajský soud dovodil, že okolnosti posuzované věci neumožňují důsledně trvat na opakovanosti neúspěšných pokusů o registraci, nelze zároveň zcela rezignovat na požadavek alespoň minimální aktivity žadatele o pobytové oprávnění předtím, než o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti požádá. Stále totiž platí, že se v zásadě jedná o výjimečný institut k odstranění přehnané procedurální tvrdosti, jehož využití nemůže být – nejsou-li dány jiné závažné důvody znemožňující podání žádosti než v projednávané věci – první volbou v úsilí o získání pobytového oprávnění.

VI. Závěr a náklady řízení

58. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba ve vztahu k žalobcům a), b), d), h), j) a l) není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Ve vztahu k žalobcům c), e), f), g), i) a k) naopak krajský soud shledal, že žaloba důvodná je, pročež s ohledem na konstatovanou vadu napadeného rozhodnutí jej krajský soud ve vztahu k nim zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Při formulaci výroků I. a II. krajský soud postupoval obdobně jako Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 6. 2019, čj. 1 Azs 56/2019-50, v němž taktéž zrušil rozhodnutí žalovaného v obdobném případě pouze ve vztahu k některým účastníkům řízení. Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

59. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s.

60. Žalobci a), b), d), h), j) a l) neměli v řízení úspěch, a proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Náhradu nákladů řízení při jednání ostatně žalovaný ani nepožadoval. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení vůči žalobcům a), b), d), h), j) a l) nepřiznal.

61. Pokud jde o procesně úspěšné žalobce c), e), f), g), i) a k), v jejich případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 6 × 3 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě. V případě hodnocení jednotlivých úkonů krajský soud vycházel ze skutečnosti, že žaloba se svým obsahem ve vztahu k jednotlivým žalobcům nikterak neodlišovala (vyjma identifikačních údajů), pročež ani samotné jednání nekladlo na zástupce žalobců v daném ohledu zvýšené nároky (krajský soud tak postupoval dle § 60 odst. 7 s. ř. s.; srov. obdobně například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2015, čj. Aprk 20/2015-88). Odměnu za tyto úkony proto krajský soud přiznal pouze jedenkrát, avšak z téhož důvodu již nepřistoupil ke krácení odměny z důvodu společného zastupování vícero žalobců. Odměnu advokáta tudíž krajský soud stanovil ve výši 8 × 3 100 Kč za osm úkonů právní služby při zastupování šesti žalobců (6 × převzetí a příprava zastoupení, 1 × sepsání žaloby a 1 × účast na jednání před soudem) dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální náhradou hotových výdajů 18 × 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. 30 200 Kč. Jelikož je zástupce žalobců plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně na částku 36 542 Kč. Celkové náklady žalobců řízení tedy činí 54 542 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobcům do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Českých Budějovicích 22. července 2020

JUDr. Michal Hájek, Ph.D. v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru