Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

50 A 45/2019 - 106Rozsudek KSCB ze dne 09.09.2020

Prejudikatura

6 Ans 2/2007

1 As 76/2009 - 60

1 As 63/2013 - 49

1 As 213/2017 - 38

3 As 18/2016 - 75

9 As 55/2011 - 141

1...

více
Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 As 347/2020

přidejte vlastní popisek

50 A 45/2019 - 106

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Bc. et. Bc. Petra Jiříka, ve věci

žalobkyně: TOPAS Písek, s. r. o., IČO 49062409

se sídlem Velké náměstí 7/12, 397 01 Písek zastoupené advokátem Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou se sídlem Velké náměstí 7/12, 39701 Písek

proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice

za účasti: M.O. bytem X

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. ODSH 153374/2018/anpl SO, čj. KUJCK 54005/2019,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Návrhem ze dne 24. 5. 2017 podaným u Městského úřadu Písek (dále jen „správní orgán prvního stupně“) se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí o povinnosti osoby zúčastněné na řízení a M.Š. odstranit pevnou překážku z veřejné účelové komunikace na pozemku parc. č. X v katastrálním území X (dále též jen „dotčený pozemek“). Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 5. 11. 2018, čj. X – zam., žádosti nevyhověl a zamítl ji; dospěl totiž k závěru, že na uvedeném pozemku se žádná pozemní komunikace podléhající veřejnoprávní ochraně nenachází.

2. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. 3. Žalobkyně se odstranění překážky na shora označeném pozemku domáhala též civilní žalobou z rušené držby. Okresní soud Písek však věc postoupil správnímu orgánu prvního stupně poté, co jeho původní meritorní rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14. 9. 2017, čj. 19 Co 1077/2017-130, zrušil a řízení zastavil. Krajský soud v tehdejší věci uvedl, že užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jedná se o veřejnoprávní oprávnění (v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2322/2013); žalobkyně přitom své právo užívání cesty opírala výlučně o existenci veřejné účelové komunikace, aniž by tvrdila jakýkoli občanskoprávní důvod, který by jí k používání cesty opravňoval. Jelikož správní orgán prvního stupně již ve stejné věci řízení vedl, založil soudní spis pouze mezi podklady rozhodnutí.

4. Pro přehlednost krajský soud na tomto místě přikládá výřez z aktuální ortofotomapy kombinované s katastrální mapou dle aktuálních údajů v katastru nemovitostí (dostupné na https://nahlizenidokn.cuzk.cz/). Pozemek parc. č. X je zvýrazněn modře a žalobčin pozemek parc. č. X se nachází podél jeho východní a části jižní hranice.

II. Shrnutí žaloby

5. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 14. 7. 2019 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. 6. Žalobkyně v úvodu obsáhle koncipované žaloby uvedla, že žalovaný rozhoduje nezákonně, svévolně, v rozporu se zásadami právního státu a systematicky odstraňuje demokratický řád lidských práv a základních svobod. Dále žalobkyně na stranách 3 až 33 popsala jí spatřovaný skutkový stav věci a zrekapitulovala průběh dosavadních řízení.

7. Uvedla mimo jiné, že je vlastnicí pozemků parc. č. X v katastrálním území X; přístup k těmto pozemkům byl dle žalobkyně od nepaměti umožněn po místní účelové komunikaci vedoucí mimo jiné přes dotčený pozemek. Součástí textu žaloby je řada obrazových příloh (ortofotomapy, fotodokumentace, výřezy z územně plánovací dokumentace, výřezy katastrálních map apod.) a nakopírovaná korespondence mezi žalobkyní a M.Š. stran umožnění přístupu k žalobčiným pozemkům přes pozemek parc. č. X v katastrálním území X.

8. Právě M.Š. a osoba zúčastněná na řízení pak od roku 2013 začali průjezdu přes dotčený pozemek bránit navážkou hlíny. Proti tomuto jednání se žalobkyně bránila návrhem na obnovu narušeného pokojného stavu a na uložení povinnosti odstranit pevnou překážku z místní komunikace ze dne 17. 7. 2013 ke správnímu orgánu prvního stupně, který o nich přes opakované výzvy doposud nerozhodl. Žalobkyně následně začala k přístupu na svoje pozemky využívat pozemek parc. č. X a jinou část dotčeného pozemku se souhlasem jejich vlastníků.

9. Žalobkyně dále popsala průběh řízení o umístění stavby – oplocení na pozemcích parc. č. X vedeného na základě žádosti M.Š., při němž vzala zpět své původně uplatněné námitky na základě údajně podvodného tvrzení žadatele stran umožnění přístupu k žalobčiným nemovitostem. Součástí územního rozhodnutí ze dne 6. 10. 2015 pak byla i podmínka ponechání územní rezervy v šířce 8 m na veřejné prostranství s komunikací (tuto podmínku správní orgán převzal z vyjádření Policie ČR ze dne 18. 1. 2013).

10. Jelikož žalobčiny pozemky parc. č. X byly soustavně poškozovány neoprávněným ukládáním odpadu a neoprávněným vjezdem a parkováním automobilů, požádala žalobkyně Obecní úřad Kestřany o povolení umístit na pozemek parc. č. X závoru, což na základě vydaného povolení následně dne 9. 10. 2015 učinila. Dne 22. 5. 2017 umístila osoba zúčastněná na řízení na účelovou komunikaci kameny na části pozemku parc. č. X vymezeném jako územní rezerva na veřejné prostranství s komunikací.

11. Žalobčina snaha o smírné řešení věci nebyla úspěšná. Policie ČR v řízení vedeném proti osobě zúčastněné na řízení neshledala v jejím jednání protiprávní jednání. Žalobkyně dále popsala průběh řízení před civilními soudy a následný postup správního orgánu prvního stupně (viz shora odstavec 3). Žalobkyně označila rozhodování správního orgánu prvního stupně za excesivní, o čemž má svědčit i jeho rozhodnutí ze dne 25. 6. 2019 v řízení o určení právního stavu stran platnosti stavebního povolení týkajícího se komunikace na pozemku parc. č. X.

12. Osoba zúčastněná na řízení a M.Š. i nadále pokračují ve svém protiprávním jednání. Spoluvlastníci pozemku parc. č. X požadují za umožnění přístupu formou zřízení služebnosti úplatu.

13. Na straně 33 žalobkyně stručně vymezila žalobní body: a) Správní orgán prvního stupně ani žalovaný nejsou oprávněni rozhodovat ve věcech žaloby z rušené držby (§ 1003 až § 1010 občanského zákoníku), neboť k tomu má pravomoc pouze soud (§ 176 až § 180 o. s. ř.).

b) Rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť nemá oporu ve skutkovém stavu a je pouze neodůvodněnou fabulí žalovaného o skutkovém stavu a právních normách. c) Rozhodnutí žalovaného je založeno na přímém rozporu s právní úpravou České republiky, přičemž je zřejmé, že žalovaný má zásadní neznalosti jak hmotněprávní tak procesněprávní úpravy vedoucí k jejímu zneužívání a prosazování protiprávních individuálních zájmů.

d) Postup žalovaného završený jeho rozhodnutím vytváří mezeru v právu, tj. stav, kdy je žalobkyni odmítnuta právní ochrana, a to pouze a jen z důvodu zásadní neznalosti právní úpravy žalovaným.

14. Ve vztahu k námitce absence pravomoci správních orgánů ve věci rozhodovat žalobkyně poukázala na dikci čl. 2 odst. 1 Ústavy, dle něhož „[l]id je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ Na stranách 34 až 37 následně žalobkyně obsáhle cituje z komentářové literatury k tomuto ustanovení, a to pasáže obsahující právně teoretický výklad suverenity lidu (Sládeček, V., Mikule, V., Suchánek, R., Syllová, J. Ústava České republiky. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016). Dále žalobkyně cituje § 1 o. s. ř. a následuje opět rozsáhlá citace komentářové literatury na stranách 38 a 39 žaloby vymezující pojem civilního procesu, potažmo sporného a nesporného řízení (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009). Podobně dále žalobkyně cituje § 2, § 3 a § 7 odst. 1 a 2 o. s. ř. spolu s citací odborné literatury k otázce pravomoci civilních soudů na stranách 39 až 54 (Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. Občanský soudní řád. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017 a opět Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009). Žalobkyně následně na stranách 55 až 59 cituje § 176 až § 180 o. s. ř. týkající se ochrany rušené držby spolu s částí důvodové zprávy k zákonu č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a další obsáhlou pasáží komentářové literatury (opět Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. Občanský soudní řád. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017). Na základě uvedeného se dále žalobkyně táže, zda jsou správní orgán prvního stupně a žalovaný soudem, resp. proč rozhodují ve věci vyhrazené soudu a zda k založení jejich pravomoci postačuje rozhodnutí krajského soudu. Následně žalobkyně poukázala na dikci § 1 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, což doplnila citací odborné literatury včetně obsáhlého poznámkového aparátu na stranách 60 až 66 (Hendrych, D. a kol. Vladimír. Správní právo. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009). Následuje citace § 120 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, včetně komentáře k tomuto ustanovení na stranách 67 až 76 (Filip, J., Holländer, P. a Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu, 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2007).

15. Žalobkyně dále uvedla, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, jelikož nerozlišuje mezi rozhodováním o veřejně přístupné účelové komunikaci a rozhodováním ve věci ochrany držby. Nepřezkoumatelnost žalobkyně spatřuje též v tom, že žalovaný údajně provádí dokazování prostřednictvím „vkládaných snímků, o nichž ani neuvádí, kde tyto snímky získal, k jakému jsou období, k nově realizovaným důkazům přitom neumožňuje účastníkům se jakkoliv vyjádřit.“ Zákresy na snímcích 1 a 2 neodpovídají skutečnosti a není pravdivé tvrzení žalovaného, dle něhož cesta jako celek přes pozemek parc. č. X evidentně zanikla, jelikož vždy vedla přes pozemek parc. č. X. Podstatou sporu je pak příjezdová komunikace z pozemku parc. č. X na parc. č. pozemek X přes pozemek parc. č. X a na něm umístěné překážky. Závěr rozhodnutí žalovaného je tak založen na jedné větě, a sice že „[p]akliže historická cesta zanikla, bylo namístě zkoumat naplnění znaků veřejně přístupné účelové komunikace představující parc. č. X, což také MÚ Písek učinil.“ Následně žalobkyně citovala § 7 odst. 1 větu první zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, k čemuž taktéž připojila obsáhlou stať odborné literatury na stranách 82 až 87 žaloby (Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2005).

16. Žalobkyně s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (konkrétně rozsudky ze dne 20. 10. 2015, čj. 6 As 280/2014-62, ze dne 10. 3. 2016, čj. 7 As 252/2015-25 a ze dne 10. 8. 2016, čj. 6 As 19/2016-24) popsala kritéria existence veřejné účelové komunikace. Jedná se o stálou a v terénu dobře patrnou cestu, o čemž svědčí jak fotodokumentace, tak také skutečnost, že na ni Obecní úřad Kestřany povolil umístění závory. To, že z důvodu téměř dvouletého prodlení správního orgánu došlo k částečnému zarůstání je logické, současně to však neznamená, že tím cesta zanikla. Komunikace naplňuje zákonný účel, tj. spojení s ostatními pozemními komunikacemi a obhospodařování zemědělských pozemků žalobkyně. Komunikace je užívána jako přístupová cesta od nepaměti a souhlas byl dán. Tato skutečnost plyne nejen z předložené fotodokumentace, ale též z ostatních veřejnoprávních (zejména správním orgánem prvního stupně vydaných) rozhodnutí a řízení, zejména řízení vedené pod sp. zn. MUPI/2013/25478/St, sp. zn. výst/274626885/0/2014/Čž a sp. zn. výst/156217115/0/2016/Čž a v podkladových materiálech těchto řízení. Současný postoj vlastníka je již nerozhodný. Žalobkyně zároveň nemá jinou možnost, jak se ke svým pozemkům dostat.

17. Žalobkyně dále uvedla, že brání současně svou oprávněnou držbu proti protiprávnímu jednání odpůrců, citovala § 1003, § 1007 odst. 1 a 2 a § 1008 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, k čemuž na stranách 91 až 102 připojila obsáhlé statě odborné literatury [SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013]. Žalobkyně následně opět ocitovala § 176 až § 180 o. s. ř. a uvedla, že splnila veškeré podmínky, které zákonodárce stanoví na ochranu držby. Za situace, kdy správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že se nejedná o veřejnou účelovou komunikaci, je tak jeho povinností rozhodnout o ochraně žalobčiny držby. K tvrzení žalovaného, že vlastníci pozemku parc. č. X nebrání žalobkyni přistupovat přes tento pozemek k jejím pozemkům, žalobkyně odkazuje na shora popsaný skutkový stav. Žalobkyně se domáhá pokračování v nerušeném stavu průjezdu přes pozemek parc. č. X, v čemž jí brání postup vlastníků pozemku parc. č. X, za něž vystupuje M.Š. a osoba zúčastněná na řízení, kteří fakticky i právně v užívání těchto pozemků brání. Tvrzení žalovaného pomíjí řízení vedené pod sp. zn. KUJCK 28511/2019, ve kterém se žalobkyně domáhala vydání předběžného opatření s ohledem na úmyslné překážky tvořené zaparkovaným vozidlem.

18. Žalobkyně označila rozhodnutí krajského soudu ze dne 14. 9. 2017 za exces spočívající ve zneužití jeho pravomoci. Za této situace měl správní orgán prvního stupně buďto rozhodnout ve věci žaloby z rušené držby nebo vyvolat kompetenční spor, což však on ani žalovaný neučinil. Rozhodnutí žalovaného proto musí být zrušeno.

19. Žalobkyně dále opakovaně odmítla tvrzení žalovaného, dle něhož jí vlastníci pozemku parc. č. X nebrání k přístupu k jejím pozemkům. K tvrzení žalovaného, dle něhož se měla přístupu ke svým pozemkům při neexistenci veřejné účelové komunikace domáhat občanskoprávní cestou, žalobkyně poukázala na údajnou neznalost právní úpravy žalovaným, jelikož ochrana držby je možná pouze v zákonem stanovených prekluzivních lhůtách (§ 1008 občanského zákoníku). Pokud by žalobkyně takovou žalobu podala, pak by musela být zamítnuta.

20. Žalobkyně uzavřela, že „[v] řízení bylo prokázáno, že na části pozemku parcelní číslo X existuje veřejná účelová komunikace, přičemž protiprávním jednáním M.O. a M.Š. je mu bráněno její užívání. Žalovaný a Městský úřad v Písku namísto toho, aby přistupovali k věci s logickým uvažováním a vykládaly právní úpravu v souladu s právním řádem zcela nepochopitelně zneužívají svého postavení k vytváření absurdních závěrů, které nemají podklad ve skutkovém stavu ani právní úpravě tak, aby podpořili nezákonné jednání M.O. a M.Š.. Za situace, kdy na pozemku parcelní číslo X neexistuje veřejná komunikace, pak bylo povinností Městského úřadu vyhovět podané žalobě na ochranu držby.

21. Žalobkyně v žalobě označila desítky různých důkazních prostředků. Vzhledem k tomu, že krajský soud – jak bude uvedeno dále – nepovažoval doplnění dokazování za nutné, není na tomto místě ani účelná podrobnější rekapitulace jednotlivých důkazních návrhů.

22. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení 23. Žalovaný uvedl, že Okresní soud v Písku postoupil správnímu orgánu prvního stupně žalobu z rušené držby z důvodu absence pravomoci civilních soudů o ní rozhodnout, neboť by musely rozhodovat o existenci veřejné účelové komunikace na pozemku parc. č. X. Žalovaný konstatoval, že držba obecného práva užívání komunikace dle § 19 zákona o pozemních komunikacích není možná. To sice nevylučuje existenci jiných soukromoprávních titulů k jejímu užívání, avšak žalobkyně jejich existenci netvrdila. Správní orgány pak dospěly k závěru, že na uvedeném pozemku se veřejná účelová komunikace nenachází. Rozhodovaly přitom nikoli o žalobčině civilní žalobě, nýbrž o její žádosti o odstranění pevné překážky z veřejné účelové komunikace.

24. Snímky, jimiž nebylo provedeno dokazování, se nachází v části rozhodnutí rekapitulující průběh řízení a slouží pouze k orientaci čtenáře, přičemž byly vytvořeny z veřejně dostupného zdroje Geoportál Jihočeského kraje.

25. K námitce, dle níž existenci cesty na pozemku parc. č. X nikdo netvrdil, žalovaný uvedl, že cestu je nutno posuzovat jako celek a nikoli pouze její část. Spornou část cesty správní orgán prvního stupně řádně vyznačil v grafické části svého rozhodnutí.

26. Žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl. 27. Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření pouze stručně uvedla, že správní orgán rozhodoval za úplně zjištěného skutkového stavu a správně ji posoudil. 28. Osoba zúčastněná na řízení taktéž navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Návrh na přerušení řízení

29. Žalobkyně v podání ze dne 30. 8. 2019 navrhla přerušit řízení z důvodu probíhajícího řízení před zvláštním senátem zřízeným podle zákona o rozhodování některých kompetenčních pod sp. zn. Konf 48/2018. K tomu krajský soud pouze uvádí, že k takovému postupu neshledal důvod. Žalobčin návrh, jímž se domáhala, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona o některých kompetenčních sporech, totiž zvláštní senát krátce na to usnesením ze dne 8. 10. 2019, čj. Konf 48/2018-100, odmítl z důvodu neexistence kompetenčního sporu, neboť správní orgány svou pravomoc ve věci rozhodnout nepopřely.

V. Průběh jednání

30. Krajský soud předně při jednání konaném dne 9. 9. 2020 účastníky řízení poučil o změně složení senátu v důsledku změny rozvrhu práce. Účastníci v tomto ohledu nevznesli žádné námitky.

31. Účastníci řízení při jednání setrvali na svých procesních stanoviscích a v písemných podáních uplatněné argumentaci. Pověřená pracovnice žalovaného nad rámec výše uvedeného pouze dodala, že žalobkyně podala ve vztahu k postoupené žalobě žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 správního řádu, o níž žalovaný doposud nerozhodl.

32. Krajský soud usnesením zamítl žalobčiny návrhy na doplnění dokazování, a to dílem pro nadbytečnost a dílem z důvodu jejich irelevance ve vztahu k projednávané věci. 33. Žalobkyně vznesla několik desítek různých důkazních návrhů, z nichž však valná většina již je – jak krajský soud ověřil – obsažena ve správním spisu, a představovala tedy podklad rozhodnutí správních orgánů. Nebylo tudíž zapotřebí provádět jimi samostatně dokazování v řízení před soudem a krajský soud z jejich obsahu mohl bez dalšího vycházet (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, čj. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Jedná se mimo jiné o žalobkyní předloženou fotodokumentaci, ortofotomapy (či jiné obrazové přílohy), jakož i další listiny týkající se umístění závory na žalobčině pozemku, rozhodnutí vydaná v rámci územního a stavebního řízení ve vztahu ke stavbě a jejího oplocení na pozemku parc. č. X a dále listiny obsažené v soudním spisu ve věci žaloby z rušené držby, který je taktéž součástí spisu správního. Tyto podklady přitom poskytují s ohledem na předmět správního řízení, resp. rozhodnutí správních orgánů z něho vzešlých (odstranění pevné překážky z veřejné účelové komunikace), dostatečný obraz skutkového stavu věci. Krajský soud proto neshledal potřebným provádět v tomto směru jakékoli další dokazování (například navrhovaným místním šetřením).

34. S ohledem k předmětu správního řízení, jsou nadto některé důkazní návrhy zcela mimoběžné. Jedná se například o důkazní prostředky týkající se průběhu dřívějších či naopak následných správních řízení, průběhu trestního řízení vůči osobě zúčastněné na řízení, pokusů o smírné řešení věci apod.

VI. Právní hodnocení krajského soudu 35. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

36. Žaloba není důvodná.

VI.A Formální podoba žaloby

37. Krajský soud předně považuje za nezbytné pozastavit se nad formální stránkou podané žaloby. Nelze totiž přehlédnout, že žaloba čítající 107 stran textu představuje v poměrech (nejen) správního soudnictví naprostý exces. Obdobný rozsah žalob totiž není rozhodně běžný dokonce ani ve skutkově a právně složitých daňových věcech, v nichž desítky a leckdy i stovky stran mají již samotná rozhodnutí správních orgánů (rozhodnutí správního orgánu prvního stupně má naproti tomu v nynějším případě pouhých 10 a rozhodnutí žalovaného pouhých 6 stran). Jakkoli žalobkyni nelze v zásadě bránit v tom, aby podrobně popsala žalobní body, jí zvolená žalobní forma má za následek značnou nepřehlednost a nesrozumitelnost žalobních námitek. Jelikož významnou část rozsahu žaloby tvoří vykopírované pasáže komentářů k právním předpisům a jiných odborných publikací, není zcela zřejmé, které z těchto částí mají skutečně sloužit k podpoře žalobčiny argumentace. Jedná se tak v podstatě o jakýsi „výběr literatury“ bez konkrétní vazby k nyní posuzované věci namísto řádného formulování žalobních námitek spočívající v konkretizaci důvodů nezákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí. Podstatná část těchto textů je nadto ve vztahu k nyní projednávanému případu z pohledu věcného, ale i rozsahu uplatněných žalobních bodů, zcela mimoběžná (namátkou lze poukázat například na ústavněprávní teoretické pojednání k otázce suverenity lidu na stranách 34 až 37, vymezení rozdílů mezi sporným a nesporným civilním řízením na straně 39 či výklad k otázkám mezinárodního práva soukromého na stranách 48, 49 a 54 apod.).

38. S ohledem na tyto skutečnosti považuje krajský soud v úvodu svého právního hodnocení za potřebné uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jeho úkolem je totiž vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, čj. 7 As 126/2013-19). Tento závazek přitom nemůže být chápán tak, „že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka (srovnej např. rozsudek ve věci Van de Hurk v. The Netherlands, ze dne 19. 4. 1994, Series No. A 288). To by mohlo vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním a kontraproduktivním důsledkům jsoucím v rozporu se zásadou efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se městský soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení tak, aby žádná z nich nezůstala bez náležité odpovědi. Odpověď na základní námitky však v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2009, čj. 9 Afs 70/2008-130). Ostatně i Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, a obdobně též například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, čj. 8 Afs 41/2012-50, ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 Afs 44/2013-30, a ze dne 3. 7. 2013, čj. 1 As 17/2013-50). Ve světle výše uvedeného přistoupil následně krajský soud k posouzení námitek žalobkyně.

VI.B K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného 39. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, jejíž důvodnost by sama o sobě postačovala k jeho zrušení. 40. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005-65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil. Povinnost odůvodnit rozhodnutí však z druhé strany nemůže být chápána tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení (srov. obdobně například nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25). Krajský soud neshledal, že by rozhodnutí žalovaného, potažmo i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně trpěla v tomto ohledu jakýmikoli nedostatky.

41. Nelze nadto přehlédnout, že žalobkyně spatřovala nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí primárně v tom, že dle jejího názoru postrádá oporu ve spisovém materiálu a je rozporné s příslušnou právní úpravou (strana 33 žaloby). Tato námitka se tudíž z povahy věci týká zákonnosti (nikoli přezkoumatelnosti) rozhodnutí žalovaného a krajský soud se jí proto podrobněji zabývá níže v souvislosti s posouzením existence veřejné účelové komunikace.

42. Žalobkyně dále v této souvislosti žalovanému vytýká, že nerozlišuje mezi rozhodováním o veřejně přístupné účelové komunikaci a rozhodováním ve věci ochrany držby. Žalovaný však mezi těmito typy řízení výslovně rozlišovat nikterak nemusel, neboť správní orgány ve věci ochrany držby vůbec nerozhodovaly, jak bude uvedeno dále. Žalovaný v této souvislosti na stranách 3 až 5 zcela přezkoumatelně a přehledně vyložil, v čem spočívá právní podstata vedeného správního řízení, jakož i možných soukromoprávních a veřejnoprávních důvodů užívání cesty na cizím pozemku.

43. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného pak krajský soud neshledal ani v tom, že na straně 2 žalovaný reprodukoval počítačově vytvořené nákresy zachycující změnu trasy posuzované cesty v území (označené jako „snímek č. 1“a„snímek č. 2“). Jak plyne ze shora uvedeného, tato námitka taktéž není striktně vzato námitkou nepřezkoumatelnosti, nýbrž námitka vady řízení; ani ta však není důvodná. Jakkoli těmito nákresy žalovaný neprováděl dokazování v odvolacím řízení, nelze přehlédnout, že tyto pouze zpřehledňují (či přesněji shrnují) skutková zjištění správních orgánů slovně popsaná v předchozím odstavci jeho rozhodnutí. Nejedná se tak o podklady, z nichž by správní orgán zjišťoval skutkový stav věci, nýbrž naopak o graficky uchopený výstup dosavadních zjištění plynoucích z bohaté obrazové dokumentace obsažené ve správním spisu. Krajský soud proto neshledal, že by se žalovaný v této souvislosti dopustil pochybení, jež by snad mohlo vést ke zrušení jeho rozhodnutí. Z pohledu přezkoumatelnosti má uvedený postup žalovaného naopak pozitivní dopad, neboť umožňuje lépe uchopit skutkový stav, jenž má žalovaný pro účely svého rozhodování za prokázaný a jenž by jinak musel být vyložen pouze v (obtížně uchopitelné) slovní podobě.

VI.C K námitce absence pravomoci správních orgánů ve věci rozhodnout 44. Nedůvodnou shledal krajský soud též námitku absence pravomoci správních orgánů ve věci rozhodnout. 45. Žalobkyně v rámci celé své žalobní argumentace přehlíží, že ona sama podala u správního orgánu prvního stupně dne 24. 5. 2017 návrh na uložení povinnosti odstranit pevnou překážku z veřejné účelové komunikace ve smyslu § 29 zákona o pozemních komunikacích. Právě a výhradně o tomto návrhu přitom správní orgán prvního stupně (potažmo žalovaný v pozici odvolacího orgánu) rozhodoval, jak plyne nejen ze záhlaví a výroku prvoinstančního rozhodnutí, ale též z obsahu správních rozhodnutí obou stupňů.

46. Správní orgán prvního stupně v této souvislosti správně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2007, čj. 6 Ans 2/2007-128, č. 1486/2008 Sb. NSS, dle něhož „silniční správní úřad obecně má pravomoc vést správní řízení, jehož výsledkem může být rozhodnutí o povinnosti odstranit pevné překážky z pozemní komunikace“, přičemž toto řízení lze zahájit „rovněž na návrh uživatele pozemní komunikace, který tvrdí, že byl umístěním pevné překážky dotčen na svých právech“. Zároveň platí, že „[p]odle názoru Nejvyššího správního soudu vydává silniční správní úřad samostatné deklaratorní správní rozhodnutí dle ust. § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích tehdy, byl-li podán takový návrh na určení charakteru veřejné komunikace, zároveň je však silniční správní úřad oprávněn i povinen posoudit si tuto otázku jako otázku předběžnou, vyvstane-li v rámci jiného správního řízení, k němuž je příslušný“ (z následné judikatury lze v této souvislosti poukázat například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2009, čj. 1 As 76/2009-60, č. 2028/2010 Sb. NSS). Z obsahu správního spisu není patrno, že by snad správní orgány v nynějším případě z uvedených východisek jakkoli vykročily. Je přinejmenším zarážející, že žalobkyně nejprve podala shora uvedený návrh, aby následně popírala pravomoc správního orgánu o něm rozhodnout.

47. Žalobčina představa, že snad správní orgán prvního stupně nesprávně rozhodoval o její žalobě z rušené držby, je zcela lichá. Krajský soud si je vědom toho, že Okresní soud v Písku postoupil spis ve věci uvedené žaloby správnímu orgánu prvního stupně, avšak ten ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že postoupený soudní spis pouze založil mezi podklady rozhodnutí. Z ničeho neplyne, že by snad správní orgán prvního stupně v této souvislosti zahajoval jakékoli další řízení nebo měnil předmět řízení již vedeného. Za této situace neměl správní orgán prvního stupně v řízení o žalobčině návrhu naprosto žádný důvod vyvolávat kompetenční spor, neboť se pro něj ve vztahu k tomuto řízení z pohledu procesního nic nezměnilo. Zda v této souvislosti správní orgán prvního stupně správně procesně naložil s postoupenou civilní žalobou, není předmětem nyní projednávané věci. Pro úplnost lze uvést, že z vyjádření žalovaného při konaném ústním jednání vyplynulo, že žalobkyně podala ve vztahu k postoupené žalobě žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 správního řádu, o níž žalovaný doposud nerozhodl.

48. Žalobkyně si nadto protiřečí, jelikož na straně jedné namítá absenci pravomoci správních orgánů rozhodovat o žalobě z rušené držby (což však ve skutečnosti neučinily), aby na straně druhé závěrem žaloby vyjádřila přesvědčení, že „za situace kdy správní orgán dospěl k závěru, že se nejedná o veřejnou účelovou komunikaci je tak jeho povinností rozhodnout o ochraně držby žalobce“. Pokud by tak ovšem učinily, zcela jednoznačně by vykročily ze zákonem vymezené pravomoci, neboť ta v daném ohledu náleží pouze civilnímu soudu (viz § 7 ve spojení s § 176 až § 180 o. s. ř.).

49. K žalobčině polemice se shora citovaným usnesením sp. zn. 19 Co 1077/2017-130, jímž krajský soud zrušil usnesení Okresního soudu v Písku a řízení o žalobě z rušené držby zastavil, krajský soud poznamenává, že občanskoprávní senát krajského soudu v něm dospěl k závěru, že žalobkyně neuvedla žádný soukromoprávní důvod, na jehož základě by jí měla svědčit držba práva cesty přes pozemek parc. č. X. Jakkoli v rámci soudního řízení správního není krajský soud oprávněn správnost či zákonnost tohoto rozhodnutí přezkoumávat, nelze přehlédnout, že k obdobnému závěru dospěl též Ústavní soud v usnesení ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 3687/17, jímž ve společném řízení odmítl dvě žalobčiny ústavní stížnosti.

50. Žalobkyně ostatně ani v nyní projednávané správní žalobě – jakkoli opakovaně odkazuje na ustanovení občanského zákoníku týkající se držby – neuvádí jiný důvod údajné držby práva cesty, než právě tvrzenou existenci veřejné účelové komunikace. Pokud by však takováto komunikace skutečně existovala, právo jejího užívání by bylo veřejným statkem v režimu tzv. obecného užívání blíže neurčeným okruhem osob. Držba takového práva ve smyslu soukromoprávním by tudíž byla z podstaty věci vyloučena, neboť dle § 988 odst. 1 občanského zákoníku platí, že „[d]ržet lze právo, které lze právním jednáním převést na jiného a které připouští trvalý nebo opakovaný výkon“ (důraz doplněn). Tím méně by bylo možné domáhat se ochrany držby takovéhoto práva.

VI.D K námitkám týkajícím se existence veřejné účelové komunikace na pozemku
parc. č. X

51. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám týkajícím se údajné existence veřejné účelové komunikace na pozemku parc. č. X. 52. Aby mohl být pozemek označen za veřejně přístupnou účelovou komunikaci, musí být splněny judikaturou dovozené čtyři základní znaky [1) patrnost a stálost cesty v terénu, 2) spojení pozemků s veřejnou komunikací, 3) nutná komunikační potřeba a 4) souhlas vlastníka s obecným užíváním účelové komunikace]. Tyto znaky přitom musí být splněny kumulativně, jinak nemůže k omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu dojít (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013, čj. 1 As 63/2013-49). Cestu je přitom nutno hodnotit jako funkční celek a nikoli pouze její dílčí části (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017, čj. 1 As 213/2017-38).

53. Prvním znakem je patrnost a stálost komunikace v terénu (§ 2 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích). Jinými slovy cesta musí být od okolního terénu jasně rozeznatelná (ať již formou v důsledku jejího zpevnění, vyjetých kolejí či vyšlapané pěšiny apod.), ale zároveň její trasa nesmí v průběhu času doznat výrazných změn. V případě cesty, jež dle názoru žalobkyně vede přes pozemek parc. č. X, však tyto podmínky splněny nebyly. Pro názornost krajský soud dále přikládá zmenšené výřezy ortofotomap obsažených ve správním spisu v rámci žalobčiných podání.

54. Z ortofotomapy, již žalobkyně datuje do roku 1950, je patrná cesta vedoucí od hlavní silnice zhruba jihovýchodním směrem v mírném pravotočivém oblouku (viz ortofotomapa č. 1).
Ortofotomapa č. 1

55. Ortofotomapy z pozdější doby pak zachycují změnu trasy této cesty, která nadále přibližně ve své polovině ostře zabočuje doprava jižním směrem, přičemž zbytek této cesty původně vedoucí jihovýchodním směrem postupně zarůstá a stává se nezřetelným (viz ortofotomapa č. 2). Postupně pak již začíná vznikat účelová komunikace na pozemku parc. č. X (viz ortofotomapa č. 3).

Ortofotomapa č. 2

Ortofotomapa č. 3

56. Jak je patrno z ortofotomapy č. 4 kombinované s katastrální mapou, posuzovaná cesta v této době procházela přes pozemek parc. č. X. Na ortofotomapě č. 5 je pak zachycena táž situace spolu s vyobrazením nynější stavby. Je zcela evidentní, že tato stavba se nachází v trase cesty přes pozemek parc. č. X.

Ortofotomapa č. 4

Ortofotomapa č. 5

57. Z později pořízené ortofotomapy č. 6 kombinované s katastrální mapou (o pozdějším pořízení svědčí již probíhající výstavba nových domů) je pak patrno, že cesta opět změnila svou trasu; i nadále sice zatáčí jižním směrem, avšak nyní již přes pozemek žalobkyně parc. č. X,

Ortofotomapa č. 6

58. Na chronologicky poslední ortofotomapě č. 7 kombinované s katastrální mapou je pak patrno, že v trase původní cesty vedoucí přes pozemek parc. č. X se již nachází rozestavěná stavba.

Ortofotomapa č. 7

59. Za této situace krajský soud zcela přisvědčil závěru správního orgánu prvního stupně, dle něhož cesta, již žalobkyně považuje za veřejnou účelovou komunikaci, postrádá naplnění znaku stálosti. Již z tohoto důvodu se nemůže jednat o veřejnou účelovou komunikaci.

60. Druhým znakem je spojení pozemků s veřejnou komunikací. Nicméně vzhledem k tomu, že cesta na pozemku parc. č. X, jejíž deklarace coby veřejné účelové komunikace se žalobkyně domáhá, jako celek v původní podobě již neexistuje, postrádá posuzování naplnění této podmínky smysl.

61. Další znak představuje nezbytná komunikační potřeba. Naplnění uvedeného znaku by bylo možné dovodit za situace, pokud by žalobkyně ke svým nemovitostem neměla přístup jiným způsobem, tj. pokud by v daném ohledu neexistovala vhodná alternativa (srov. například srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2016, čj. 3 As 18/2016-75). V této souvislosti nelze přehlédnout, že žalobkyně má ke svému pozemku parc. č. 176/1 přímý přístup přes pozemek parc. č. X, což plyne jak ze shora reprodukovaných ortofotomap, ale například i z grafické přílohy rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zobrazené níže. Pokud vlastníci pozemku parc. č. X žalobkyni v přístupu k jejím nemovitostem přes tento brání, musí se žalobkyně domáhat umožnění přístupu k tomu určenými soukromoprávními instituty. Řešení této situace však nemůže spočívat v deklaraci veřejné účelové komunikaci na části pozemku parc. č. X, kterou žalobkyně k přístupu na svůj pozemek nezbytně nepotřebuje.

Grafická příloha rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (výřez)

62. Nad rámec nutného k tomu krajský soud poznamenává, že civilní právo tyto situace řeší typicky prostřednictvím institutu nezbytné cesty dle § 1029 a násl. občanského zákoníku, již lze zřídit jak dohodou vlastníků, tak i rozhodnutím soudu. Žalobkyně tedy není obětí jakési mezery v právu, jak se mylně domnívá, nýbrž doposud volila k ochraně svých práv zcela nevhodné nástroje.

63. Čtvrtým znakem je souhlas vlastníka pozemku s jeho obecným užíváním. Takovýto souhlas může mít podobu souhlasu výslovného či konkludentního; případný nesouhlas vlastníka pak musí mít zpravidla aktivní – kvalifikovanou – podobu (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2009, čj. 1 As 76/2009-60, č. 2028/2010 Sb. NSS).

64. Krajský soud v tomto ohledu předně uvádí, že požadavek tzv. kvalifikovaného nesouhlasu není absolutním. Komentářová literatura k tomu konstatuje, že „doktrínu kvalifikovaného nesouhlasu nelze zneužívat k prosazování vzniku veřejných cest tam, kde vlastník vůbec neměl důvod nějaký nesouhlas vyjadřovat. Jinými slovy, k tomu, aby veřejná cesta vznikla na základě konkludentního souhlasu, musí ji veřejnost reálně užívat, nepostačuje pouhá teoretická možnost veřejného užívání. Nestačí tedy jen to, že vlastník svůj pozemek neoplotí a ponechá jej volně přístupný“ [Černín, K. In Černínová, M., Černín, K. a Tichý, M. Zákon o pozemních komunikacích (č. 13/1997 Sb.) – Komentář, Praha: Wolters Kluwer, 2015, citováno dle ASPI]. S tímto závěrem se krajský soud zcela ztotožnil a považuje jej za plně aplikovaný i v nyní projednávané věci.

65. Jak přitom dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 9. 2013, čj. 1 As 63/2013-49, bez dalšího „veřejné užívání komunikace nelze vázat na skutečnost, že vlastník dotčeného pozemku nevyslovil nesouhlas s veřejným užíváním, resp. veřejné užívání výslovně nezakázal“. Zároveň platí, že v případě pochybností o existenci souhlasu s veřejným užíváním účelové komunikace je nutno rozhodnout ve prospěch vlastníka (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2011, čj. 9 As 55/2011-141); v daném ohledu má tedy přednost ochrana vlastnického práva před vznikem veřejné účelové komunikace. Je totiž nutno zdůraznit, že požadavek souhlasu vlastníka je nevyhnutelným důsledkem ochrany vlastnického práva coby práva ústavně chráněného dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť zákon o pozemních komunikacích omezení způsobená vznikem veřejné účelové komunikace nespojuje s poskytnutím jakékoli finanční náhrady (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, a ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2942/10).

66. Z obsahu spisu přitom neplyne, že by existence souhlasu ať již vlastníka současného či dřívějších vlastníků pozemku parc. č. X byla jakkoli prokázána. Žalobčino tvrzení, dle něhož měl souhlas k obecnému užívání účelové komunikace udělit předchozí vlastník tohoto pozemku, postrádá ve spisovém materiálu oporu. Naopak je zcela zřejmé, že současný vlastník dotčeného pozemku M.Š. jakémukoli jeho užívání coby účelové komunikace aktivně brání.

67. S ohledem na opakovanou (a to i relativně nedávnou) změnu trasy cesty pak ani nelze uvažovat o užívání cesty tzv. od nepaměti, u níž by souhlas vlastníka nebylo zapotřebí dokazovat. Stejně tak nebylo v řízení ani prokázáno, že by cesta byla užívána v režimu obecného užívání, tj. neurčitým okruhem osob a nikoli například pouze vlastníky přilehlých pozemků (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, čj. 1 As 32/2012-42, č. 2826/2013 Sb. NSS).

68. Z uvedených důvodů proto krajský soud uzavírá, že na pozemku parc. č. X se veřejná účelová cesta nenachází. Správní orgán prvního stupně zcela dostatečně zjistil skutkový stav věci a správně aplikoval nejen příslušnou právní úpravu, ale i na ni navazující judikaturu správních soudů. V žádném případě tudíž jeho rozhodnutí nelze označit za excesivní či prosazující jakési soukromé zájmy, jak žalobkyně sugeruje.

VII. Závěr a náklady řízení

69. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. 70. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení nevznikly žádné náklady v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí uložil soud, ani ona nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Českých Budějovicích 9. září 2020

JUDr. Michal Hájek, Ph.D., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru