Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

50 A 26/2016 - 86Rozsudek KSCB ze dne 25.01.2017

Prejudikatura

7 As 112/2011 - 65

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
4 Azs 27/2017

přidejte vlastní popisek

50A 26/2016 - 86

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobců: 1) K. A. Y., a 2) J. J., společně zastoupených JUDr. Jiřím Trnkou, advokátem sídlem České Budějovice, Lipenská 2592, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 8. 2016, čj. MV-41862-4/SO-2016, takto:

I) Žaloba se zamítá.

II) Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou dne 15. 8. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích, doplněnou podáním doručeným zdejšímu soudu dne 6. 9. 2016, se žalobci domáhají zrušení rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 1. 8. 2016, čj. MV-41862-4/SO-2016 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“) změnila výrok rozhodnutí Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR Pokračování
- 2 -
50A 26/2016

(dále též „prvostupňový správní orgán“) ze dne 27. 1. 2016, čj. OAM-12054-46/PP-2014 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“) takto: „žádost pana K. A. Y., narozeného X, státní příslušnost Íránská islámská republika, na území České republiky hlášeného na adrese X, o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky ze dne 3. 9. 2014 se zamítá podle § 87e odst. 1 v návaznosti na § 87d odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.“ Žalobci se současně domáhají zrušení rozhodnutí Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR ze dne 27. 1. 2016, čj. OAM-12054-46/PP-2014, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU (dále též „žádost“) dle § 87e odst. 1 ve spojení s § 87d odst. 1 písm. b), resp. dle § 87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v účinném znění (dále též „zákon o pobytu cizinců“).

Žalobci poukazují na to, že bylo provedeno dokazování v rozporu se zákonem, žalovaná se ve svém rozhodnutí nevypořádala s námitkami žalobců a právní zhodnocení skutkového stavu žalovanou je nesprávné. Uvedené žalobní body pak konkretizují níže popsaným způsobem.

Žalobci v prvé řadě namítají, že napadené rozhodnutí jde proti výkladu Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. dubna 2004, č. 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále též „směrnice“), ať již Soudním dvorem EU nebo Nejvyšším správním soudem. K tomu žalobci upozorňují na rozpornost odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů v rovině hodnocení trestného činu spáchaného žalobcem, kdy prvostupňový správní orgán jej považuje za ojedinělý exces, zatímco žalovaná na něm staví zamítavé rozhodnutí.

Zásadní rozpor s textem i soudním výkladem směrnice žalobci spatřují ve „zveličování“ ojedinělé trestněprávní exekuce žalobce, z níž je paušálně dovozováno důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalobci se vymezují také vůči nesprávnému výkladu § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců správními orgány obou stupňů, který nemůže směřovat k postihování budoucí situace či k presumpci budoucího chování žadatele o přechodný pobyt, neboť to má být posuzováno z osobního minulého chování dotyčné osoby, jak plyne též z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, čj. 3As 4/2010. Žalobci se domnívají, že směrnice i její soudní výklad vyžadují restriktivní výklad tohoto důvodu pro zamítnutí žádosti o přechodný pobyt žalobce, kdy minulé chování musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Trestný čin, za který byl žalobce pravomocně odsouzen, nelze označovat za zvlášť závažné jednání či závažný trestný čin a dovozovat z toho negativní následky pro žalobce. To samé platí ve vztahu k negativní konotaci založené na skutečnosti, že žalobce dosud trest nevykonal, neboť jej ani vykonat nemohl. Napadené rozhodnutí též abstrahovalo od zjišťování a hodnocení chování žalobce po dobu jeho pobytu na území České republiky; ten se vyjma určitých problémů v manželství a odsouzení za přečin nedopustil žádného narušení veřejného pořádku, natož tak závažného, aby bylo důvodem pro zamítnutí žádosti o přechodný pobyt.

Napadené rozhodnutí též abstrahovalo od zásahu do rodinného a soukromého života žalobce, který je ženat s českou státní příslušnicí a podílí se na výchově jejího nezletilého syna. Realizace rodinného soužití žalobců v Íránu je přitom absurdní. Napadené rozhodnutí také nereflektuje skutečnost, že žalobce opustil Írán z politických důvodů (jak uvedl při výslechu), když konstatuje, že žalobci nic nebrání v návratu do Íránu. Na podporu svých shora uvedených tvrzení žalobci navrhují tyto důkazy: rozsudek Okresního soudu v Českých Pokračování
- 3 -
50A 26/2016

Budějovicích čj. P 201/2000-76, výslech žalobců, informace o Íránu z wikipedie a spis správního orgánu.

Žalobci navrhují napadené rozhodnutí, včetně souvisejícího rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě shrnula dosavadní průběh řízení a poukázala na skutečnost, že v daném případě hrozba narušení veřejného pořádku vyplývá z osobního jednání žalobce. K tomu žalovaná odkazuje na rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 5. 015, čj. 8T 187/2014-78, jímž byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, s podmínečným odkladem na zkušební dobu v trvání 24 měsíců, a to pro spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování. Žalovaná dospěla k závěru, že osobní chování žalobce představuje závažné ohrožení zájmů společnosti. Zkušební doba pak je institutem práva směřujícím do budoucnosti, neboť během ní má být výchovně působeno na pachatele, a není tudíž osvědčením skutečností již nastalých. Žalovaná je toho názoru, že žalobce spáchal závažný trestný čin, což vyplývá z výše uvedeného rozsudku, neboť dostatečně závažně ohrozil základní zájem společnosti. Neudělení povolení k přechodnému pobytu není nepřiměřeným zásahem do žalobcova rodinného a soukromého života, jelikož vzhledem k povaze vědomého protiprávního jednání žalobce převážil veřejný zájem na ochraně před porušováním právních norem ČR nad zájmem na ochraně rodinných vztahů.

Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti.

Dne 3. 9. 2014 byla Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán prvního stupně“), podána žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky dle § 87b zákona o pobytu cizinců (dále též „žádost“). V tiskopise žádosti, v rubrice účel pobytu, vyznačil žalobce sloučení rodiny. Žádost doplnil ve správním spise založenými dokumenty. Usnesením ze dne 22. 9. 2014, čj. OAM-12054-11/TP-2014, prvostupňový správní orgán dle § 64 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v účinném znění (dále též „správní řád“), řízení přerušil, a to na dobu 90 dnů od doručení tohoto usnesení žalobci. Uvedená lhůta byla stanovena pro odstranění vad učiněného podání, resp. k předložení nového platného cestovního pasu, k čemuž byl žalobce vyzván písemností ze dne 22. 9. 2014, čj. OAM-12054-10/PP-2014, označenou jako „Výzva k odstranění vad žádosti o povolení k trvalému pobytu“. Vada podání byla odstraněna, resp. požadované bylo prvostupňovému správnímu orgánu dodáno dne 23. 10. 2014.

Písemností ze dne 22. 9. 2014, čj. OAM-12054-8/PP-2014, požádal prvostupňový správní orgán Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje o ověření, zda žadatel skutečně pobývá na adrese uvedené v žádosti a které osoby s ním tvoří společnou domácnost. V reakci na uvedenou žádost bylo písemností ze dne 3. 10. 2014, čj. KRPC-137411-1/ČJ-2014-020027, prvostupňovému správnímu orgánu mj. sděleno, že při šetření na místě dne 30. 9. 2014 bylo hovořeno se žalobkyní. Ta k dotazu sdělila, že žalobce, její manžel, na udané adrese skutečně pobývá, nicméně po prudké hádce, která proběhla předchozího dne, tj. 29. 9. 2014 cca ve 21:00 hod., mezi nimi a její kamarádkou, neví, kde se zdržuje a zda se k ní po vypršení desetidenní lhůty vrátí. Žalobkyně dále sdělila, že žalobce při tomto konfliktu ohrožoval její kamarádku nožem a žalobkyni vyhodil z bytu. Následně přivolaná hlídka policie vykázala žalobce z bytu na dobu 10 dnů, což žalobkyně doložila potvrzením o vykázání vydaným Policií ČR. Ve spise je založeno také druhé potvrzení o Pokračování
- 4 -
50A 26/2016

vykázání ze dne 9. 10. 2014, čj. KRPC-144862-4/ČJ-2014-020111, jímž byl žalobce uvedeného dne opětovně vykázán ze společného obydlí sdíleného se žalobkyní na dobu 10 dnů.

V čestném prohlášení ze dne 10. 10. 2014, čj. OAM-12054-14/PP-2014, žalobkyně mj. uvedla, že sňatek se žalobcem uzavřela po krátkodobé známosti, problémy v manželství začaly krátce po podání žádosti, žalobce se k ní choval hrubě a navazoval další intimní poměry. Ačkoli byl opětovně vykázán ze společného obydlí, ráno se snažil proniknout do bytu. Žalobkyně má velký strach a uvádí, že hodlá podat návrh na rozvod manželství. Manžel žalobkyni i jejího syna slovně napadá, žalobkyně se bojí o svůj život i život nezletilého syna. Manžel jí měl doslova říci, že ženská jako ona nemůže mít hlavu na krku a že má počkat s rozvodem do doby, kdy bude mít žalobce vyřízené papíry o pobytu, pak že od ní odejde. Manželství měl žalobce uzavřít jen kvůli povolení k pobytu, protože předtím žádal neúspěšně o azyl. Uvedené žalobkyně netušila, sama si ho brala z lásky. Žalobkyně dodává, že s ohledem na vlastní i synovu bezpečnost již nehodlá se žalobcem žít a odhlásí mu pobyt na společné adrese. Měla ji též kontaktovat sociální pracovnice s dotazem, zda je syn v ohrožení.

Do úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 9. 10. 2014, čj. KRPC-144849-5/PŘ-2014-020111, požadovaného z důvodu odhalení trestného činu nebo přestupku a jeho pachatele, žalobkyně uvedla, že dne 29. 9. 2014 jí bylo žalobcem vyhrožováno usmrcením, přičemž žalobce držel při tomto nůž, současně vyhrožoval také její kamarádce. Následně byl žalobce na 10 dní vykázán ze společné domácnosti. Po návratu, dne 9. 10. 2015, se žalobce žalobkyně vyptával, jaké informace uvedla k předchozími incidentu policii. Konflikt vyústil ve slovní napadání žalobkyně, kdy tato raději utekla k sousedce a požádala ji, aby ji doprovodila zpět do bytu. Sousedka žalobkyni doprovodila, žalobce ve slovní agresi pokračoval, následně hodil na zem a rozbil žalobkyni mobilní telefon, poté strčil do žalobkyně tak, až upadla na podlahu. Žalobkyně utekla k sousedce do bytu, odkud společně zavolaly policii. Čestným prohlášením ze dne 20. 10. 2014, čj. OAM-12054-15/PP-2014, vzala žalobkyně předchozí čestné prohlášením zpět s tím, že jej podala v afektu po vyhrocené hádce s manželem. Žalobkyně dále uvádí, že vzala zpět podaný návrh na rozvod manželství.

Usnesením ze dne 24. 10. 2014, čj. OAM-12054-14/PP-2014, byl žalobce prvostupňovým správní orgánem vyrozuměn o pokračování v řízení.

Z dokumentů založených ve spise se podává, že byla prvostupňovým správním orgánem provedena lustrace v systému CIS s pozitivní odezvou. Zjištěno, že k osobě žalobce bylo vedeno Policií ČR, Obvodním oddělením České Budějovice – Čtyři Dvory, řízení pod trestním spisem č. 000139528/14. Na základě uvedeného požádal prvostupňový správní orgán písemností ze dne 27. 10. 2014, čj. OAM-12054-20/PP-2014, Policii ČR o sdělení, v jaké věci bylo k osobě žalobce vedeno řízení a jakým způsobem bylo ukončeno. Na uvedenou žádost bylo reagováno písemností ze dne 30. 10. 2014, čj. KRPC-139528-37/TČ-2014-020111-NCH, z níž se podává, že se žalobcem bylo vedeno šest níže specifikovaných řízení:

Čj. KRPC-139528/TČ-2014-020111 – pod tímto čj. je vedeno podezření z přečinu nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Uvedeného se žalobce dopustil dne 29. 9. 2014, kdy slovně napadl poškozenou K. P., mj. jí vyhrožoval usmrcením, přičemž držel v pravé ruce kuchyňský nůž, jímž mířil na poškozenou. Tím v ní vzbudil důvodnou obavu, ke zranění či škodě na majetku nedošlo.

Pokračování
- 5 -
50A 26/2016

Čj. KRPC-139672/TČ-2014-020111 – pod tímto čj. bylo vedeno proti žalobci trestní řízení pro jeho protiprávní jednání, kdy dne 29. 9. 2014 nebezpečně vyhrožoval žalobkyni. Žalobkyně byla poučena dle § 163 odst. 1 a 2 trestního řádu, k čemuž uvedla, že nesouhlasí s případným trestním stíháním žalobce. V daném případě je trestní stíhání podmíněno souhlasem žalobkyně, tudíž byla věc odložena.

Čj. KRPC-139536/ČJ-2014-020111- pod tímto čj. je vedena věc vykázání žalobce ze společného obydlí jakož i z jeho bezprostředního okolí do vzdálenosti 150m pro jeho shora popsané jednání ze dne 29. 9. 2014.

Čj. KRPC-144849/PŘ-2014-020111 – pod tímto čj. je vedeno jednání, jímž se měl žalobce dopustit přestupku proti veřejnému pořádku dle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, přestupku proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. a), c) zákona o přestupcích a přestupku proti majetku dle § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, neboť dne 8. 10. 2014 na pozvání své manželky vstoupil do společného obydlí, ačkoli byl dne 29. 9. 2014 na základě rozhodnutí policejního orgánu na dobu 10 dnů vykázán z uvedeného bytu. Tímto jednáním žalobce neuposlechl výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci a porušil své povinnosti. Dále dne 9. 10. 2014 žalobce po předchozí slovní rozepři slovně napadl žalobkyni, následně do ní strčil, až upadla na podlahu. Během incidentu také uchopil její telefon, hodil ho na podlahu, čímž ho poškodil a žalobkyni tak způsobil škodu 1.000 Kč.

Čj. KRPC-144208/PŘ-2014-020111 – pod tímto čj. je veden přestupek proti veřejnému pořádku dle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích a přestupek proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, neboť dne 9. 10. 2014 ve společném bytě žalobců žalobce žalobkyni slovně napadl. Dne 10. 10. 2014 se pak žalobce domáhal vstupu do společného bytu, a to přesto, že byl předchozího dne na základě rozhodnutí policejního orgánu opětovně vykázán ve smyslu § 44 zákona č. 237/2008 Sb., o Policii ČR, v účinném znění.

Čj. KRPC-144862/ČJ-2014-020111 – pod tímto čj. je vedena věc vykázání žalobce dle § 44 zákona č. 237/2008 Sb., o Policii ČR, v účinném znění, pro jeho jednání ze dne 9. 10. 2014.

Trestním příkazem ze dne 10. 10. 2014, čj. 8T 187/2014-49, vydaným Okresním soudem v Českých Budějovicích, byl žalobce shledán vinným, že jinému vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že toto mohlo vzbudit důvodnou obavu a tento čin spáchal se zbraní, čímž spáchal přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a odsuzuje se za tento přečin podle § 353 odst. 2 trestního zákoníku za užití § 314e odst. 2 trestního řádu k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Výkon uloženého trestu se podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Po podaném odporu uvedené potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2015, čj. 8T 187/2014-78, jímž byl žalobce shledán vinným, že jinému vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu a tento čin spáchal se zbraní, čímž spáchal přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a odsuzuje se za tento přečin podle § 353 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Výkon uloženého trestu se podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.

Písemností ze dne 1. 12. 2014, čj. OAM-12054-22/PP-2014, byl žalobce prvostupňovým správním orgánem předvolán k výslechu v rámci správního řízení o vydání Pokračování
- 6 -
50A 26/2016

povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU, a to na den 14. ledna 2015. Písemností ze dne 1. 12. 2014, čj. OAM-12054-23/PP-2014, byla žalobkyně prvostupňovým správním orgánem předvolána k výslechu v rámci správního řízení o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU, v němž vystupuje jako vedlejší účastník, a to na den 14. ledna 2015. Ve spise jsou založeny protokoly ze dne 14. 1. 2015, čj. OAM-12054-26/PP-2014 a čj. OAM-12054-27/PP-2014, o výslechu žadatele ve věci žádosti o povolení k přechodnému pobytu, resp. o výslechu vedlejšího účastníka řízení ve věci žádosti o povolení k přechodnému pobytu.

Usnesením ze dne 26. 1. 2016, čj. OAM-12054-30/PP-2014, vydaným prvostupňovým správním orgánem, bylo správní řízení vedené pod sp. zn. OAM-12054/PP-2014 přerušeno dle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu, a to do doby vydání pravomocného rozhodnutí ve věci trestního řízení přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku.

Písemností ze dne 30. 3. 2015 byl prvostupňový správní orgán Okresním soudem v Českých Budějovicích vyrozuměn o tom, že žalobce byl dne 29. 3. 2015 usnesením jmenovaného soudu vzat do vazby, z níž byl propuštěn dle potvrzení o propuštění z vazby dne 2. 6. 2015.

Dne 30. 4. 2016 obdržel Okresní soud v Český Budějovicích návrh žalobkyně na rozvod manželství. V návrhu žalobkyně uvádí, že s žalobcem začala žít ve společné domácnosti zhruba po půlročním vztahu, dne 24. 1. 2014 žalobci uzavřeli manželství, nicméně ihned poté započaly problémy. Žalobkyně zmiňuje vliv kulturní odlišnosti i značného věkového rozdílu. Problémy, hádky, ponižování a urážení ze strany žalobce vyústily v nepřekonatelný odpor. Manželství shledává hluboce a trvale rozvráceným formálním svazkem, což není prospěšné ani pro nezletilého syna žalobkyně. Žalobkyně dodává, že návrh na rozvod podala již v říjnu 2014, na manželovo naléhání jej vzala zpět. Manželovo chování vůči ní, potažmo jejímu synovi se však nezlepšilo, vůči ní došlo ze strany manžela i na facky, každodenní nadávání a vyhrožování. Ve spise je dále založena kopie usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2015, čj. 25C 99/2015-27, jímž se řízení o rozvod manželství zastavuje, neboť podáním doručeným soudu dne 9. 6. 2015 vzala žalobkyně návrh na rozvod manželství zpět.

Písemností ze dne 2. 6. 2015, čj. OAM-12054-36/PP-2014, byl žalobce ve smyslu § 65 odst. 2 správního řádu vyrozuměn o tom, že prvostupňový správní orgán ode dne 3. 6. 2015 pokračuje v řízení ve věci žádosti o povolení k přechodnému pobytu.

Ve spise je dále veden protokol o hlavním líčení sepsaný u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 14. 5. 2015, sp. zn. 8T 187/2014, v trestní věci proti žalobci pro přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 8T 187/2014.

Písemností ze dne 9. 11. 2015, čj. OAM-12054-41/PP-2014, byl žalovaný vyzván k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Do protokolu o seznámení účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 16. 11. 2015, čj. OAM-12054-43/PP-2014, jemuž byla účastna i žalobkyně, je zaznamenáno vyjádření účastníka řízení. To svým obsahem zpochybňuje výpověď svědkyně (poškozené) ve shora uvedené trestní věci a stěžuje si na postup advokátky přidělené ex offo v blíže nespecifikované právní věci.

Pokračování
- 7 -
50A 26/2016

Prvostupňový správní orgán rozhodnutím ze dne 27. 1. 2016, čj. OAM-12054-46/PP-2014, žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU dle § 87e odst. 1 ve spojení s § 87d odst. 1 písm. b), resp. dle § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zamítl, neboť dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky pro vydání povolení k přechodnému pobytu dle § 87b zákona o pobytu cizinců. Uvedené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 29. 1. 2015, žalobkyni pak dne následujícího. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno žalobcem za účasti žalobkyně dne 9. 2. 2015 odvolání, které vytýkalo prvostupňovému rozhodnutí porušení § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, § 50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců a dále čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, z důvodu porušení práva žalobce na rodinný život. Napadeným rozhodnutím byl změněn výrok prvostupňového rozhodnutí ze dne 27. 1. 2016, čj. OAM-12054-46/PP-2014, takto: „žádost pana K. A. Y., narozeného X, státní příslušnost Íránská islámská republika, na území České republiky hlášeného na adrese X, o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky ze dne 3. 9. 2014 se zamítá podle § 87e odst. 1 v návaznosti na § 87d odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.“ Žalovaná dospěla k závěru, že nelze jednoznačně prokázat, by manželství žalobců bylo uzavřeno účelově, pročež změnila napadené rozhodnutí tak, že zúžila důvody, pro které byla žádost zamítnuta, na výhradu veřejného pořádku.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobních bodů dle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Žaloba není důvodná.

K žalobním námitkám se konstatuje, že žaloba doručená dne 15. 8. 2016 zdejšímu soudu obsahovala tři strohé žalobní body („bylo provedeno dokazování v rozporu se zákonem, žalovaný se ve svém rozhodnutí nevypořádal s námitkami žalobců, právní hodnocení skutkového stavu žalovaným je nesprávné“). Žalobou avizované včasně podané doplnění žaloby bylo zdejšímu soudu doručeno dne 6. 9. 2016. Toto podání sice obsahuje některá podrobnější tvrzení, ve vztahu k prvnímu žalobnímu bodu však neudává nic, z čeho by bylo patrno, na základě jakých skutkových a právních důvodů považují žalobci provedení dokazování v rozporu se zákonem. Z tohoto důvodu odmítl soud námitku uvedenou v prvním žalobním bodu jako nedůvodnou. Žaloba avizovala doplnění žalobních bodů v zákonné lhůtě, doplnění žaloby bylo podáno ve lhůtě, soudu doručeno již po jejím uplynutí, nedostatky podané žaloby však nebyly v plné míře odstraněny a vzhledem k uplynutí zákonné lhůty pro podání žaloby zdejší soud již nemohl žalobce vyzvat, aby žalobní body dále doplnili. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2009, čj. 8Afs 31/2009-74: „Uvede-li žalobce v blanketní žalobě, že ji doplní k určitému datu předcházejícímu uplynutí lhůty pro její podání, není dána povinnost krajského soudu vyzývat před takovým datem žalobce k doplnění žaloby (§ 37 odst. 5 s. ř. s.)“. Dle § 71 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního: „Žaloba kromě obecných náležitostí podání (§ 37 odst. 2 a 3) musí obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné“. K tomu obdobně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, čj. 8Afs 91/2007-407: „Namítá-li žalobce ve správní žalobě, že „správce daně porušil zásady daňového řízení“, je takový žalobní bod [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] nekonkrétní a bezobsažný. Zákon neumožňuje, aby žalobce v dalších fázích řízení před správním soudem a po uplynutí lhůty pro podání žaloby, například při jednání soudu, tomuto nekonkrétnímu bodu přiřazoval zcela konkrétní námitku, do té doby na soud nevznesenou“. Žalobní bod „bylo provedeno dokazování v rozporu se zákonem“ je podobně Pokračování
- 8 -
50A 26/2016

bezobsažné a neurčité povahy, jako námitka posuzovaná ve shora citovaném judikátu Nejvyššího správního soudu. Soud námitku v obecné rovině přezkoumal a provedení dokazování v rozporu se zákonem neshledal.

Obdobné stanovisko soud zaujal také ve vztahu k druhému žalobnímu bodu, neboť v doplnění žaloby žalobci neoznačili námitky, které dle jejich názoru žalovaný opomněl vypořádat. Zdejší soud nicméně přezkoumal napadené rozhodnutí ve smyslu uvedeného žalobního bodu a dospěl k závěru, že žalovaný se s ohledem na jejich formulaci dostatečně vypořádal se všemi námitkami uvedenými v odvolání. Vzhledem k tomu, že žalobní bod byl vymezen velmi široce, neurčitě a obecně, nezbylo zdejšímu soudu než tuto námitku posoudit obdobným způsobem. Soud tuto námitku v obecné rovině přezkoumal, aby došel k závěru, že napadené rozhodnutí je konzistentní a v odvolání uvedené námitky dostatečně vypořádány.

Nad rámec uvedeného soud dodává, že odvolání doručené prvostupňovému správnímu orgánu dne 9. 2. 2016 obecně vyjmenovává tři zákonná ustanovení, která měla být prvostupňovým rozhodnutím porušena (§ 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, § 50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců) a dále čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. V odůvodnění žalobci blíže specifikují porušení uvedených ustanovení tak, že podrobně popisují rozmanité aspekty svého rodinného (manželského) života, čímž se snaží prokázat jeho reálnost. S ohledem na obsah napadeného rozhodnutí nelze než konstatovat, že žalovaný se v něm vypořádal právě s těmi námitkami, které žalobci v odvolání blíže specifikovali, když z odůvodnění odvolání nevyplývá, že by žalobci tvrzené porušení vyjmenovaných ustanovení vztahovali k jakýmkoli jiným skutkovým okolnostem. K tvrzenému porušení § 50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců zdejší soud uvádí, že uvedené ustanovení upravuje problematiku výjezdního příkazu, rozhodnutím prvostupňového správního orgánu nemohlo dojít k jeho porušení. Lze uzavřít, že napadené rozhodnutí se zabývá jak skutkovým stavem, veřejným zájmem i rodinným životem žalobce minimálně ve smyslu skutkového stavu a žalobci tvrzených námitek.

Soud se nemůže ztotožnit ani s námitkou nesprávného zhodnocení skutkového stavu žalovanou. Žalobci poukazují na Směrnici Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. 4. 2004, č. 2004/38/ES, o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále též „směrnice“) s tím, že napadené rozhodnutí jde zcela proti jejímu výkladu Soudním dvorem EU, resp. Nejvyšším správním soudem. Uvedený rozpor žalobci spatřují ve „zveličování“ žalobcem spáchaného trestného činu, za který byl pravomocně odsouzen, potažmo v dovozování důvodného nebezpečí narušení veřejného pořádku žalobcem. V prvé řadě soud konstatuje, že žalobci nikterak nespecifikují, kterým konkrétním judikátům Nejvyššího správního soudu, resp. Soudního dvora EU (dále též SDEU) má napadené rozhodnutí odporovat. Uvedenou námitku z tohoto důvodu soud vypořádal jen v obecné rovině. Význam veřejného pořádku coby konceptu je, na rozdíl od obsahu veřejného pořádku, jednoznačný. Koncept veřejného pořádku tak znamená soubor určitých pravidel, principů, event. hodnot, které jsou považovány za zásadní a které proto nesmí být porušeny. Stávající judikatura SDEU, vnitrostátních soudů i názory doktríny ukazují, že tento význam je jasný a stálý a zůstává neměnný v rámci jednoho zákona (např. zákona o pobytu cizinců), jednoho právního pořádku (např. právního pořádku České republiky), napříč právními pořádky různých států, v právu EU, v mezinárodním právu soukromém i v mezinárodním právu veřejném. Je však nutné definovat, co tvoří obsah veřejného pořádku, tj. co jsou ona zásadní a neporušitelná pravidla, principy, event. hodnoty, které veřejný pořádek chrání a o jejichž realizaci usiluje. Na rozdíl od jednotného konceptu veřejného pořádku však neexistuje jednotný obsah veřejného pořádku, hodnoty a principy Pokračování
- 9 -
50A 26/2016

spojené s veřejným pořádkem se liší, často i významně, v průběhu času i stát od státu. Evropské soudy, SDEU i ESLP, upřednostňují výklad kazuistický, pročež je vágnost tohoto pojmu postupně oslabována, nikdy však nevymizí zcela. Platí, že kompetence určit, co je obsahem veřejného pořádku, primárně nenáleží evropským soudům, ale státům. Proto i normy, popř. hodnoty, které obsah veřejného pořádku tvoří, jsou především normy a hodnoty národní. SDEU i ESLP se do procesu interpretace veřejného pořádku zapojují pouze subsidiárně. Kontrolují, zda obsah veřejného pořádku stanovený státy neodporuje právu EU, resp. Evropské úmluvě. Podle SDEU si členské státy v zásadě samy určují požadavky spojené s veřejným pořádkem a veřejnou bezpečností, v souladu se svými národními potřebami, přičemž stejného názoru je i Komise.Úlohou SDEU proto není definovat obsah veřejného pořádku v některém z členských států, ale spíše kontrolovat hranice, v rámci kterých se soudce daného členského státu může tohoto pojmu dovolávat. Jen menší množství případů v minulosti skončilo tím, že by SDEU určitý cíl prosazovaný státem za obsah veřejného pořádku neuznal. Obdobný přístup k interpretaci obsahu veřejného pořádku zaujímá i ESLP.

Dle čl. 27 odst. 2 směrnice: „Opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná“. Co se týče samotného pojmu „veřejný pořádek“, v usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, čj. 3As 4/2010-151 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že „při výkladu pojmů ,veřejný pořádek‘, resp. ,závažné narušení veřejného pořádku‘, používaných v různých kontextech zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity“. Ve shora citovaném usnesení se Nejvyšší správní soud „nemůže ztotožnit s tím, že veřejný pořádek představuje takovou obecně existující kategorii, aby se dalo hovořit o ,veřejném pořádku v současné ČR‘ ... Jednotlivé zákony, jež užívají pojmu ,veřejný pořádek‘ …, se podle rozšířeného senátu nevztahují k jednomu pojmu a neodkazují na jediný ,veřejný pořádek‘ českého právního řádu, resp. nějaký faktický stav společnosti“. Tímto se Nejvyšší správní soud odklonil od obecné snahy, aby stejné pojmy byly vykládány napříč právním řádem stejně. Pojem „veřejný pořádek“ tedy nelze vyčerpávajícím způsobem definovat pouze skrze samotné právo, neboť dle právní věty č. I. k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2011, čj. 7As 112/2011-65 „veřejný pořádek pro účely § 87k odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, zahrnuje krom norem právních také normy morální, sociální, politické, případně náboženské“. Ani ke všem ustanovením zákona o pobytu cizinců, jež se zmiňují o veřejném pořádku, není možné přistupovat jednotně. Konkrétní závěry učiněné v souvislosti s jedním ustanovením nelze bez dalšího přebírat a použít v případě ustanovení jiných. Při výkladu pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“ používaných v různých kontextech zákona o pobytu cizinců je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity.

Lze uzavřít, že ačkoli je obsah veřejného pořádku proměnný v čase a kontextu, nejedná se o obsah nedefinovatelný. Přibližný konsenzus lze dohledat minimálně na národní úrovni, a to ve stěžejních právních dokumentech daného státu, tj. v ústavě a předpisech o ochraně lidských práv. V případě České republiky lze mít za to, že obsahem veřejného Pokračování
- 10 -
50A 26/2016

pořádku jsou minimálně pravidla, principy, event. hodnoty, které jsou jako zásadní obsaženy v Ústavě, Listině základních práv a svobod, Evropské úmluvě a popř. dalších mezinárodních smlouvách o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána. Není pochyb o tom, že Česká republika, jakožto demokratický právní stát, hluboce zakořeněný v evropských kulturních hodnotách, klade velký důraz na ochranu práv a zájmů každého jednotlivce. Respekt k fyzické integritě, životu a bezpečí každého občana, postih trestněprávních excesů, důraz na ochrannou, preventivní, represivní i regulativní funkci trestního práva a lpění na dodržování právních norem, které významně determinují hranice veřejného pořádku, jsou bezesporu významnou obsahovou složkou veřejného pořádku. Tento veřejný pořádek byl jednoznačně narušen jednáním, které vyústilo v odsouzení žalobce za shora vymezený přečin. Nezbývá než konstatovat, že uvedené jednání žalobce je s podobou veřejného pořádku tak, jak je obecně vnímán, neslučitelné.

Při posuzování, zda došlo k narušení či ohrožení veřejného pořádku, „je třeba souběžně zvažovat jednak vztah dotčené normy veřejného pořádku k zájmům chráněným tímto předpisem a jednak intenzitu tohoto porušení“ (právní věta k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2007, čj. 2As 78/2006-64). Pluralita „veřejných pořádků“ se do jisté míry pojí s různou mírou intenzity jejich narušení (potažmo ohrožení), kterou jednotlivá ustanovení zákona o pobytu cizinců vyžadují. Podle Nejvyššího správního soudu je tak zcela bezproblémové a „v souladu s požadavkem proporcionality mezi omezujícím opatřením a závažností jednání, pokud zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, pro účely vyhoštění [§ 119 odst. 2 písm. b)] požaduje, aby došlo k závažnému narušení veřejného pořádku, kdežto pro účely zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu [§ 87k odst. 1 písm. b)] považuje za postačující existenci důvodného nebezpečí, že by žadatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek“ (právní věta č. II. k rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 7As 112/2011-65). Nejvyšší správní soud v návaznosti na shora uvedené dovodil, že „takovým porušením …může být i nemorální jednání napadající sám účel zákona o pobytu cizinců na území České republiky, tedy i snaha o získání povolení k trvalému pobytu na základě účelově učiněného prohlášení o uznání otcovství.“ (právní věta č. I. k témuž rozsudku). Veřejný pořádek totiž nezahrnuje jen normy právní, ale mimo jiné i normy morální. Nejsilnější postoj zaujal Nejvyšší správní soud k problematice narušení veřejného pořádku v II. právní větě usnesení rozšířeného senátu čj. 3 As 4/2010-151, kde Nejvyšší správní soud převzal formulaci užitou v čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES: „Narušením veřejného pořádku podle § 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti.“ V kontextu rozhodování o vyhoštění, ve kterém Nejvyšší správní soud výše uvedenou právní větu vytvořil, pak dodává, že „i v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci“. Mohou tedy existovat okolnosti, které převáží nad narušením veřejného pořádku, ačkoli jsou jinak splněny výše uvedené podmínky.

S ohledem na výše uvedené bylo postaveno najisto, že jednáním žalobce došlo k narušení veřejného pořádku, soud tedy přikročil k posouzení intenzity tohoto porušení ve vztahu k zájmům chráněným dotčenou normou veřejného pořádku. Jak bylo shora řečeno, pluralita „veřejných pořádků“ se do jisté míry pojí s různou mírou intenzity jejich narušení, resp. ohrožení, kterou jednotlivá ustanovení zákona o pobytu cizinců vyžadují. S respektem k požadavku proporcionality mezi omezujícím opatřením a závažností jednání lze pro účely zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu považovat za postačující existenci důvodného nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek (srov. Pokračování
- 11 -
50A 26/2016

rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2011, čj. 7As 112/2011-65), k čemuž v projednávané věci bezesporu došlo. Zásadní rozpor s textem i soudním výkladem směrnice v napadeném rozhodnutí spatřují žalobci ve zveličování údajného „ojedinělého trestněprávního exekuci žalobce“. Soud tedy posuzoval jednak skutečnost, zda lze v případě žalobce hovořit skutečně o ojedinělém excesu a dále také to, zda se žalovaný při rozhodování dopustil ve vztahu k žalobci postupu, který by bylo možné označit za zveličování.

Ze spisového materiálu se podává, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2015, čj. 8T 187/2014-78, shledán vinným, že jinému vyhrožoval usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu a tento čin spáchal se zbraní, čímž spáchal přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Za tento přečin byl podle § 353 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Výkon uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Sama právní kvalifikace trestného činu, za který byl žalobce pravomocně odsouzen, dostatečně vypovídá o závažnosti žalobcem spáchaného protiprávního jednání. Dokumenty založené ve spisu potvrzují, že v případě žalobce se nejednalo o ojedinělé vybočení z absolutního respektu k právnímu řádu ČR. Trestní řízení vedené proti žalobci pod čj. KRPC-139672/TČ-2014-020111 pro jeho protiprávní jednání, kdy dne 29. 9. 2014 nebezpečně vyhrožoval žalobkyni, bylo sice odloženo, neboť bylo podmíněno souhlasem žalobkyně, nicméně žalobce opakovaně nerespektoval skutečnost, že byl Policií ČR vykázán ze společného obydlí. Žalobce se dopustil přestupku proti veřejnému pořádku dle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, přestupku proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. a), c) zákona o přestupcích a přestupku proti majetku dle § 50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, neboť dne 8. 10. 2014 na pozvání své manželky vstoupil do společného obydlí, ačkoli byl dne 29. 9. 2014 na základě rozhodnutí policejního orgánu na dobu 10 dnů vykázán z uvedeného bytu. Tímto jednáním žalobce neuposlechl výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci a porušil své povinnosti. Dále dne 9. 10. 2014 po předchozí slovní rozepři žalobce slovně napadl žalobkyni, následně do ní strčil, až upadla na podlahu. Během incidentu také uchopil její telefon, hodil ho na podlahu a poškodil ho, čímž žalobkyni způsobil škodu 1.000 Kč. Pod čj. KRPC-144208/PŘ-2014-020111 je veden přestupek proti veřejnému pořádku dle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích a přestupek proti občanskému soužití dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, neboť dne 9. 10. 2014 ve společném bytě žalobců žalobce žalobkyni slovně napadl. Dne 10. 10. 2014 pak žalobce domáhal vstupu do společného bytu, a to přesto, že byl předchozího dne na základě rozhodnutí policejního orgánu opětovně vykázán ve smyslu § 44 zákona č. 237/2008 Sb., o Policii ČR, v účinném znění.

Ve spise jsou dále založeny dokumenty vypovídající o osobě žalobce, viz čestné prohlášení žalobkyně ze dne 10. 10. 2014, kde tato mj. uvádí, že žalobce se chová hrubě k ní i jejímu synovi a manželství měl uzavřít jen kvůli získání povolení k pobytu, neboť neúspěšně žádal o azyl. Uvedené čestné prohlášení vzala žalobkyně písemností ze dne 20. 1. 2014 zpět. Žalobkyně opakovaně podala u Okresního soudu v Českých Budějovicích návrh na rozvod manželství (10. 10. 2014 a 30. 3. 2015), který odůvodnila hrubým a násilným chováním žalobce. Také tyto návrhy vzala žalobkyně zpět. Nehledě na pozdější zpětvzetí, resp. odvolání uvedených písemností, z jejich obsahu je patrné problematické soužití žalobců způsobené násilným chováním žalobce a také obavy žalobkyně o bezpečnost její a jejího syna, což relativizuje žalobní námitku, že žalobce se podílí na jeho výchově. K hodnocení osoby žalobce je třeba též konstatovat, že dne 25. 10. 2011 bylo při pobytové kontrole na Inspektorátu cizinecké policie letiště Praha Ruzyně zjištěno, že žalobce se prokázal pozměněným cestovním dokladem Íránu a dále pobýval na území ČR bez platného víza, ač Pokračování
- 12 -
50A 26/2016

k tomu nebyl oprávněn. Tímto spáchal přestupek dle § 156 odst. 1 písm. h) a písm. p) zákona o pobytu cizinců. Za uvedené mu byla uložena pokuta 1.000 Kč. S ohledem na shora uvedené se nelze ztotožnit s argumentací žaloby opřenou o zveličování žalobcova ojedinělého excesu.

V prvé řadě totiž nelze, s ohledem na prve uvedené, hovořit o ojedinělosti, v druhé řadě pak ani o zveličování protiprávního jednání žalobce. Právní řád České republiky, společenské, kulturní, politické, náboženské ani morální normy ČR nejsou s to tolerovat agresivní chování jedince, tím spíše pak muže vůči ženě, ať již se jedná o agresi slovní či fyzickou. Žalobce svým jednáním dal opakovaně najevo neochotu uvedené normy respektovat, a to i vůči člověku nejbližšímu, tj. vlastní manželce. Žalobkyně sice opakované podání svědčící o agresi žalobce vzala zpět, nicméně skutečnost, že jej učinila, i jeho obsah svědčí o opakovaném narušování veřejného pořádku žalobcem, to samé lze konstatovat ve vztahu k šesti řízením vedeným se žalobcem Policií ČR, OOP Čtyři Dvory. Pokud dosáhne určité jednání takové intenzity, že ho lze charakterizovat jako porušení zákona, lze takové jednání považovat za závažné porušení veřejného pořádku, neboť nejen že nerespektuje základní pravidla chování a morálky společností vyžadovaná, avšak právně nevynutitelná, současně také porušuje závazná pravidla obsažená v právních předpisech. Takové jednání již není slučitelné se zásadami veřejného pořádku, neboť ty vycházejí z premisy, že každý má k právnímu řádu úctu, respektuje jej a dodržuje. Tento přístup k právnímu řádu každý stát očekává tím spíše od osoby, která na jeho území hodlá získat některý pobytový status. Nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, tak de facto není paušálně dovozováno z ojedinělého protiprávního jednání, ale z celkového postoje žalobce k demokratickému právnímu státu a jeho hodnotám, který vyústil v jím spáchaný trestný čin. Žalobce opakovaně, vědomě a úmyslně svým jednáním porušil normy ČR, což vedlo k jeho pravomocnému odsouzení pro trestný čin. Konstantní charakter způsobu chování žalobce neslučitelný s veřejným pořádkem následně vyústil zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu.

K námitce žalobců soud konstatuje, že v projednávané věci nelze hovořit o nesprávném výkladu § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců správními orgány. Uvedené ustanovení deklaruje, že: „Ministerstvo žádost o vydání potvrzení o přechodném pobytu na území zamítne, jestliže je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek“. V této souvislosti soud upozorňuje na skutečnost, že žaloba nesprávně cituje uvedené ustanovení, když místo kondicionálu („…by mohl…závažným způsobem narušit veřejný pořádek“) nesprávně uvádí rozhodné sloveso v prézentu („závažným způsobem narušuje veřejný pořádek“), čímž významně posouvá význam tohoto ustanovení. Následná argumentace pak myšlenkově vychází právě z této pozměněné citace, nicméně zdejší soud musí trvat na doslovném znění zákona. Tvrzení žalobců, že výklad tohoto ustanovení nemůže směřovat k presumpci budoucího chování žalobce, neboť hovoří v přítomném čase o minulosti žalobce, je nepravdivé, neboť vychází z pozměněné citace zákona. Ustanovení nehovoří v přítomném čase o minulosti žalobce, jak chybně uvádějí žalobci. Podstatné je užití kondicionálu „mohl by“, které naopak implikuje nutnost vycházet z minulosti žadatele (tj. žalobce) a posuzovat ji ve vztahu k možnému budoucímu chování. Žalobci odkazují na shora několikrát citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (ze dne 26. 7. 2011, čj. 3As 4/2010-151), které sjednotilo předchozí judikaturu. Zdejší soud je s tímto rozhodnutím obeznámen, nicméně na projednávanou věc dopadá pouze rámcově, a to skutkově i po právní stránce. Nelze než souhlasit, že institut veřejného pořádku správní orgány nemohou využívat jako generální nástroj, který by postihoval porušování právních předpisů a obcházení zákona bez individualizace těchto jednání. Spisový materiál včetně obou rozhodnutí správních orgánů však o takovém postupu Pokračování
- 13 -
50A 26/2016

nesvědčí. Soudní dvůr EU sice judikoval, že u výhrady veřejného pořádku je na rozdíl od zásady volného pohybu osob nutné použít výklad restriktivní, jedná se však o konstatování obecných principů bez hodnocení konkrétních okolností skutkového stavu. Ze spisového materiálu se nepodává, že by správní orgány vykládaly toto ustanovení extenzivně, přičemž shora popsaný skutkový stav je opravňoval k tomu, aby rozhodly uvedeným způsobem. Požadavek restriktivního výkladu nemůže vést k situaci, kdy by správní orgány de facto neměly možnost přes objektivní důvody výhradu veřejného pořádku použít, čímž by bylo státu upřeno právo jakkoli regulovat pobyt cizích osob na vlastním území. Skutečnost, že žalobci s rozhodnutím žalovaného nesouhlasí, ještě nezavdává pochybnosti správnosti výkladu rozhodných ustanovení zákona správními orgány. Možnost správního uvážení přitom zůstává zachována.

Pokud žalobce de facto bagatelizuje jím spáchaný trestný čin s tím, že jej nelze označit za zvlášť závažné jednání či závažný trestný čin, musí soud takovou námitku odmítnout. Žalovaný v napadeném rozhodnutí hodnotí spáchaný trestný čin pro účely správního řízení. Skutečnost, že z uvedeného dovozuje pro žalobce negativní následky, není v rozporu s požadavkem na restriktivní výklad ustanovení. Žalobce spáchal de iure přečin nebezpečného vyhrožování; z hlediska bipatrice se trestné činy dělí na přečiny (všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné, za něž hrozí trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do 5 let) a zločiny (potažmo zvlášť závažné zločiny). Správní orgány ve svých rozhodnutích nikdy nevybočily z tohoto členění, tj. nepoužily pro trestný čin spáchaný žalobcem nesprávné formální označení. Žalovaný při posuzování hrozby narušení veřejného pořádku v napadeném rozhodnutí uvádí, že „v případě účastníka řízení se jednalo o závažný trestný čin, což vyplývá z výše uvedeného rozsudku. Ze skutku, kterým se účastník řízení dopustil trestného činu, vyplývá závažnost jeho jednání “. Správním orgánům je nutné ponechat prostor pro uvážení a uvedené právě takovým uvážením je. Vzhledem k tomu, že si správní orgány u příslušného soudu mj. vyžádaly poskytnutí kopií ze spisového materiálu vedeného k odsouzení žalobce, včetně protokolu z jednání, je nasnadě, pro účely správního řízení hodnotily, zda žalobce skutečně, aktuálně a dostatečně závažně ohrozil základní zájem společnosti, kterým je v daném případě respektování právního řádu. Pokud by správní orgány postupovaly opačně, upustily by od zákonného požadavku individualizace, nicméně veškeré závěry o případném zásahu do veřejného pořádku musí být založeny právě na posouzení individuální situace, nikoli jen na úvahách obecného charakteru. Za situace, kdy byl žalobce pravomocně uznán vinným, že poškozenou napadl vulgárními výrazy, vyhrožoval jí, že ji zabije, přičemž držel v ruce kuchyňský nůž o délce čepele cca 20 cm, namířený ostřím směrem k poškozené, čímž v ní vzbudil důvodnou obavu o život a zdraví, není překvapivé, že žalovaná ohodnotila ve vztahu k hrozbě narušení veřejného pořádku uvedené jednání jako „závažný trestný čin“. Vlastní chování jednotlivce je pro posouzení skutečnosti a aktuálnosti zásahu do veřejného pořádku rozhodující. Správní orgány tedy nemohly na toto rezignovat, přičemž je-li rozhodnutí žalovaného založeno primárně na okolnostech vztahujících se k pravomocnému odsouzení žalobce, je hodnocení chování žalobce žalovanou jeho logickým důsledkem.

K námitce žalobce soud uvádí, že z napadeného rozhodnutí nelze dovozovat, že by žalovaná vyvozovala negativní konotace vůči žalobci na základě skutečnosti, že tento dosud nevykonal trest, k němuž byl pravomocně odsouzen. Žalovaná tuto skutečnost sice konstatuje, ovšem pouze v kontextu obecné úvahy o způsobu hodnocení závažnosti trestného jednání, kterou následně aplikuje na individuální případ žalobce, a to zejména s ohledem na hodnocení osoby žalobce. Žalované přitom nelze vytýkat, když v rámci zákonného postupu sloužícího k ochraně zájmů státu a společnosti přihlíží při posuzování aktuálnosti ohrožení základních zájmů společnosti také k tomu, jak dlouhá doba uplynula od spáchání trestného činu žalobcem Pokračování
- 14 -
50A 26/2016

a zda byl trest vykonán.

Soud se nemůže ztotožnit s námitkou, že napadené rozhodnutí zcela abstrahovalo od zjišťování a hodnocení osoby žalobce po dobu jeho pobytu na území ČR. Ze spisového materiálu se podává, že správní orgány obou stupňů v maximální míře usilovaly o zajištění všech relevantních podkladů vypovídajících o průběhu pobytu žalobce na území ČR. Za tímto účelem správní orgány spolupracovaly s Krajským ředitelstvím policie Jihočeského kraje, Okresní správou sociálního zabezpečení v Českých Budějovicích i Okresním soudem v Českých Budějovicích. Ve věci žádosti o povolení k přechodnému pobytu byl proveden a zaprotokolován nejen výslech žalobce coby žadatele, ale též výslech žalobkyně coby vedlejšího účastníka. Prvostupňové rozhodnutí silně reflektuje osobnost žalobce a jeho chování, napadené rozhodnutí pak přezkoumává toto rozhodnutí v rozsahu v odvolání podaných námitek, současně platí zásada jednotnosti správního řízení. Žalobce nikterak nekonkretizuje, jaká zjištění a hodnocení své osoby postrádá. Prvostupňové rozhodnutí precizně mapuje pobyt žalobce na území ČR od jeho vstupu, přes neúspěšnou žádost o azyl, až po sňatek s českou státní příslušnicí (žalobkyní) v době projednávání žaloby proti zamítnutí žádosti o azyl. Nelze klást k tíži žalované, že právě v době podání žádosti a zahájení úkonů s ní souvisejících ze strany prvostupňového správního orgánu, došlo ke shora popsanému opakovanému závadnému jednání žalobce (opakované vykázání ze společného bytu, spáchání trestného činu, vazba), které de facto vedlo k vydání zamítavého rozhodnutí.

Zdejší soud nemůže akceptovat námitku, že se žalobce vyjma odsouzení za shora popsaný přečin nedopustil žádného narušení veřejného pořádku, natož tak závažného, aby toto naplnilo skutkovou podstatu § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Jak je podrobně uvedeno shora, žalobce byl opakovaně vykázán z místa společného bydliště, a to z důvodu hrubého a násilného chování; žalobce nerespektoval výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci, když přes vykázání jeho osoby na 10 dnů z místa bydliště tuto povinnost vědomě porušil. Dále se dopustil přečinu nebezpečného vyhrožování, za který byl pravomocně odsouzen, od 26. 3. 2015 do 2. 6. 2015 byl žalobce ve výkonu vazby, opět z důvodu domácího násilí. Policie ČR musela v místě bydliště žalobce opakovaně zasahovat, a to z důvodu fyzického násilí, vyhrožování a slovní agrese žalobce vůči žalobkyni i jiné osobě. Žalobce se tohoto jednání dopouštěl v přítomnosti nezletilého syna žalobkyně. Soud si je vědom, že ani odsuzující rozsudek pro spáchání trestného činu není a priori důvodem k zamítnutí žádosti, na druhou stranu však platí, že žádost může být zamítnuta i z méně závažných důvodů, než je pravomocný rozsudek v trestní věci. Požadavek individualizace zásahu do veřejného pořádku se významným způsobem promítl zejména do posouzení, zda a za jakých okolností může být spáchání trestného činu posouzeno jako ohrožení veřejného pořádku.

Základní interpretační směrnice vyplývající z práva EU požaduje, aby předchozí odsouzení pro trestný čin nebylo samo o sobě za takové ohrožení považováno.Podle SDEU může být trestní odsouzení zohledněno pouze v případě, kdy okolnosti, které k odsouzení vedly, poukazují na existenci individuálního chování, jež zakládá aktuální ohrožení veřejného pořádku. Fakt, že se jednotlivec v minulosti trestného činu dopustil, přesto není při hodnocení možného zásahu do veřejného pořádku zcela bezvýznamný. Je spojen s domněnkou, že pokud jednotlivec v minulosti veřejný pořádek již narušil nebo ohrozil, nasvědčuje to jeho „sklonu jednat stejným způsobem i v budoucnu“ (rozsudek SDEU ze dne 27. 10. 1977, č. 30/77). Ve výjimečných případech navíc dřívější chování jednotlivce může splnit podmínky ohrožení veřejného pořádku i samo o sobě. Z uvedeného vyplývá, že žalobce se závadného jednání dopouštěl opakovaně, vědomě, uvedené jednání následně bagatelizoval, když jej hodnotil Pokračování
- 15 -
50A 26/2016

pouze jako hádku mezi ním a kamarádkou žalobkyně. Vyjádřením do protokolu o seznámení účastníka s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 16. 11. 2015, čj. OAM-12054-43/PP-2014, v podstatě odmítl akceptovat rozsudek v trestní věci s odkazem na údajnou křivou výpověď poškozené. Uvedené svědčí o absenci sebereflexe či snaze po změně. Shora popsané opakované jednání žalobce včetně následného pravomocného odsouzení za přečin nebezpečného vyhrožování navozuje důvodnou domněnku o existenci individuálního chování žalobce zakládajícího aktuální ohrožení veřejného pořádku. Právě opakování závadného jednání s prvky slovní i fyzické agrese, nerespektování výzvy úřední osoby, bagatelizace odsouzení v trestní věci a absence sebereflexe opravňují správní orgán k závěru o reálnosti hrozby narušení veřejného pořádku žalobcem.

Soud musí odmítnout námitku, že napadené rozhodnutí dosti podstatně abstrahovalo od zásahu do rodinného a soukromého života žalobce. Otázku zásahu do rodinného, resp. soukromého života žalobce řeší v prvé řadě rozhodnutí prvostupňové. Zde jsou podrobně popsány relevantní skutečnosti významné pro následné rozhodnutí, zasazené do kontextu rodinného života žalobce, přičemž správní orgán připouští existenci určitých vazeb k osobě žalobkyně. Reálnost skutečného citového vztahu, který lze předpokládat mezi členy rodiny, však uvedený správní orgán zpochybňuje právě s ohledem na opakované jednání žalobce vůči žalobkyni, navíc za přítomnosti jejího nezletilého syna. Důvody pro zamítnutí předmětné žádosti žalobce naplnil nikoli pouze tím, že byl pravomocně odsouzen v trestní věci, ale svým chováním, které k tomuto odsouzení vedlo. Z rozhodnutí i spisového materiálu se podává, že právní orgán pečlivě uvážil veškeré okolnosti, než dospěl k závěru, že vydání zamítavého rozhodnutí je přiměřené a odpovídající zjištěnému stavu věci. Za tímto účelem byly provedeny úkony výslechem se všemi účastníky řízení a bylo přihlédnuto k výpovědím učiněným při soudním jednání. Žalovaný se pak s ohledem na odvolací námitky podrobně zabýval problematikou výhrady veřejného pořádku z hlediska právní úpravy i judikatury Nejvyššího správního soudu, potažmo SDEU. Uvedené je zasazeno do kontextu žalobcova závadného jednání vedoucího k pravomocnému odsouzení. Ohled na rodinný život žalobce je zde postaven do kontrastu s právem státu na ochranu zájmů společnosti proti nežádoucímu jednání cizinců, kteří porušili a porušují jeho právní normy. Žalovaná dospěla po uvážení veškerých okolností k závěru, že vzhledem k vědomému protiprávnímu jednání žalobce převážil veřejný zájem na ochraně před porušováním právních norem ČR nad zájmem na ochraně rodinných vztahů. Právo na respektování soukromého a rodinného života nezakládá automaticky povinnost státu umožnit rodinný život na svém území. Správní orgány nerezignovaly na hodnocení dopadu napadeného rozhodnutí do rodinného a osobního života žalobce, pouze na základě všech relevantních okolností konstatovaly, že v daném případě převážil zájem veřejný na ochraně před porušováním právních norem ČR nad zájmem na ochraně rodinných vztahů.

Žalobci se vymezují také vůči závěru žalovaného o možnosti realizovat rodinný život v zemi státního občanství žalobce, což dokládají obecnými informacemi o Íránské islámské republice získanými z volně přístupné internetové encyklopedie. Žalobci poukazují na islamistický charakter země znemožňující jejich rodinné soužití. Krajský soud připomíná, že žalobci si museli být v době uzavření manželství vědomi, že žalobci nemusí být umožněn pobyt na území ČR. Nelze tedy hovořit o „vyhánění“ české státní příslušnice. Přesto se však žalobce po podání žádosti o přechodný pobyt choval shora popsaným způsobem, který rozhodně nelze považovat za projev respektu vůči právním normám hostitelského státu, na jehož území hodlal získat přechodný pobyt a ani za projev úcty k žalobkyni. Žalobce normy ČR porušil již při příjezdu, kdy se prokázal pozměněným cestovním dokladem a dále pobýval na území bez platného víza, ač k tomu nebyl oprávněn. Již osm měsíců po uzavření Pokračování
- 16 -
50A 26/2016

manželství se žalobkyní byl žalobce poprvé vykázán Policií ČR z bytu žalobkyně pro hrubé a násilné chování. Následovaly shora popsané události vedoucí k pravomocnému odsouzení žalobce pro trestný čin. O povaze a závažnosti dotčeného veřejného zájmu není pochyb. Žalobce se závadného jednání dopustil v nedávné době, opakovaně a v přítomnosti nezletilého syna žalobkyně. Žalobkyně také opakovaně vyjádřila obavy o život svůj i život svého nezletilého syna. Žalobci deklarují ekonomickou samostatnost, nebyla prokázána závislost rodinných příslušníků na osobě žalobce ve smyslu materiálním (povinné výživy) ani sociálním (výchovy nezletilých dětí), neboť žalobce zde nemá nezletilých dětí, neudává zásadní zdravotní problémy, ze spisu se nepodávají zásadní vazby na ČR (rodina žalobce žije v Íránu). Ohledně podstaty posuzování přiměřenosti lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, čj. 8 As 68/2012-39, dle něhož „ze samotné podstaty principu přiměřenosti plyne, že se poměřuje něco k něčemu, zde tedy veřejný zájem spočívající v ochraně veřejného pořádku s právem na soukromý a rodinný život cizince.“Judikaturou správních soudů bylo dovozeno, že nepřiměřenost rozhodnutí může vyplývat i ze samotné povinnosti vycestovat. Nad rámec řečeného soud dodává, že rozhodnutí o neudělení přechodného pobytu takový následek automaticky nezpůsobí. Povinnost opustit území České republiky může být spojena až s rozhodnutím o vyhoštění, i proti tomuto rozhodnutí však účastník řízení může brojit odvoláním či správní žalobou, která má ze zákona odkladný účinek na vykonatelnost uvedeného rozhodnutí.

Při zkoumání přiměřenosti je rovněž třeba zabývat se specifiky žalobcem spáchaného narušení veřejného pořádku. I kdyby rozhodnutí o neudělení přechodného pobytu určitým způsobem zasáhlo do rodinného a soukromého života žalobce, jedná se o přiměřené rozhodnutí. A to především v situaci, kdy je intenzita tohoto zásahu vyvážena relativně vysokou nebezpečností žalobce pro veřejný pořádek, již lze dovodit zejména z opakovanosti a značné závažnosti žalobcem páchaných narušení veřejného pořádku. V takovém případě musí zájem většinové společnosti na dodržování veřejného pořádku převážit nad zájmem jednotlivce na jeho soukromý život. To, že má cizinec na území České republiky určité vazby, nemůže automaticky znamenat, že mu, ať udělá cokoliv, musí být povolení k přechodnému pobytu uděleno. Veřejný zájem zde jednoznačně převážil nad řadou soukromých, partikulárních zájmů. Žalobci závěrem zmiňují, že žalovaná opomenula vypořádat fakt, že žalobce měl Írán opustit z polických důvodů. Ze spisového materiálu se podává, že tuto skutečnost sdělil žalobce do protokolu při výslechu žadatele ve věci žádosti o povolení k přechodnému pobytu, kdy odpovídal na otázku, jaké důvody ho vedly k podání žádosti o azyl („Já jsem měl politický problém v Íránu, a proto jsem požádal o azyl“.). Azyl žalobci udělen nebyl, ve vztahu k projednávané věci žalobce uvedené netvrdil ani neosvědčil, tato námitka je tedy irelevantní.

V České republice platí, že u neurčitých právních pojmů, včetně výrazu veřejný pořádek, je naplnění jeho obsahu úkolem správního orgánu v rámci správního uvážení. Relativnost obsahu veřejného pořádku však nesmí být přeceňována. Jestliže koncept veřejného pořádku tvoří pravidla, principy, event. hodnoty, které jsou v rámci společnosti považovány za zásadní a které z tohoto důvodu nesmějí být porušeny, potom definovat jeho obsah neznamená nic jiného, než nalézt společnou shodu na tom, o jaká pravidla, principy, event. hodnoty se konkrétně jedná a na jejich dodržování důsledně trvat. Uzavírá se, že napadené rozhodnutí neodporuje výkladu směrnice a nepříčí se judikatuře evropských soudů ani Nejvyššího správního soudu. Soud neshledal ani rozpornost odůvodnění rozhodnutí správních orgánů ve věci rozhodujících. Postoj správních orgánů k trestnému činu spáchanému žalobcem nelze hodnotit jako zveličování, výklad § 87d odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je z jejich strany naprosto standardní a prost negativních konotací vůči žalobci. Napadené rozhodnutí hodnotí jak pobyt žalobce na území ČR, tak i dopad Pokračování
- 17 -
50A 26/2016

napadeného rozhodnutí do jeho rodinného a soukromého života. Soud zhodnotil žalobci navržené důkazy, k rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích čj. P 201/2000-76 pak uvádí, že tento je ve vztahu k žalované věci irelevantní, neboť upravuje výši výživného na nezl. děti žalobkyně v souvislosti s vyživovací povinností jejich otce, tj. bývalého manžela žalobkyně. Soud řízení nedoplňoval o zprávu o bezpečnostní situaci v Íránu, protože takový důkaz není pro přezkoumávanou věc rozhodný.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci dle § 51 s. ř. s., bylo nařízeno jednání na den 25. 1. 2017.

Soud se v dané věci ztotožnil se závěry správních orgánů a uzavřel, že žalobcem uvedené žalobní námitky nebyly důvodné. Správní orgány postupovaly v mezích své pravomoci a působnosti. Krajský soud proto žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný správní orgán, který však nevynaložil žádné náklady nad rámec své administrativní činnosti, a proto mu právo na náhradu nákladů řízení přiznáno nebylo.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty

nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Pokračování
- 18 -
50A 26/2016

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 25. ledna 2017

Předsedkyně senátu

JUDr. Věra Balejová v. r.

Za správnost vyhotovení: Sládková Blanka

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru