Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

50 A 17/2017 - 36Rozsudek KSCB ze dne 13.11.2017

Prejudikatura

2 Ads 173/2014 - 28

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
4 Azs 249/2017

přidejte vlastní popisek

50 A 17/2017 - 36

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobce: L.M.N., X bytem v ČR: Na X, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 1. 2017, č. j. MV-152787-8/SO-2016, takto:

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 13. 1. 2017, č. j. MV-152787-8/SO-2016 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění:

Včasnou žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 15. 2. 2017 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 13. 1. 2017, č. j. MV-152787-8/SO-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 10. 2016, č. j. OAM-740-36/ZM-2016 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty. Napadeným rozhodnutím byl výrok prvostupňového rozhodnutí změněn tak, že „žádost se zamítá a zaměstnanecká karta se dle ustanovení § 46 odst. 6 písm. Pokračování
- 2 -
50A 17/2017

a) ve spojení s ustanovením § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb. nevydá, neboť v průběhu správního řízení byla zjištěna existence jiné závažné překážky pobytu cizince na území“. Tu spatřovala žalovaná ve skutečnosti, že žalobce nenastoupil následující den po odběru biometriky do zaměstnání.

Žalobce předně namítá, že žalovaná nedostála požadavkům obsaženým v § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), nevycházela z řádně zjištěného skutkového stavu a postupovala v rozporu s ustanovením § 3 správního řádu. Žalovaná také porušila požadavek vycházet vstříc dotčeným osobám ve smyslu § 4 odst. 1 správního řádu a porušila řadu dalších ustanovení, jako § 2 správního řádu, § 44a odst. 4, § 46a odst. 2 písm. i) a § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

Podle žalobce se žalovaná nevypořádala se všemi odvolacími námitkami, pročež je napadené rozhodnutí zatíženo nepřezkoumatelností. Správní orgány vycházely z výslechu svědků, aniž by žalobce včas uvědomily a ten mohl být výslechům přítomen. Takové důkazy byly dle žalobce opatřeny v rozporu se zákonem a námitka, s níž se žalovaná nevypořádala, má dopad do zákonnosti a přezkoumatelnosti rozhodnutí. Žalobce napadal způsob, jakým byly protokoly o výsleších dotazovaných osob zpracovány a pořízeny, k čemuž se žalovaná nikterak nevyjádřila. Chybným postupem správního orgánu nemohl žalobce hájit svá práva, bránit se způsobu vedení výslechu a klást otázky svědkům. Správní orgány měly porušit základní právo na spravedlivý proces, když žalobci neumožnily být přítomen výslechům. Žalobce namítá také neaktuálnost protokolů o výsleších. Žalobce dále nesouhlasí s výkladem informací získaných z nezákonně provedeného výslechu v neprospěch žalobce, když měly správní orgány tvrdit, že pro žalobce nebyly vytvořeny pracovní podmínky pro výkon zaměstnání v souladu s pracovní smlouvou.

Žalobce vyslovil nesouhlas se skutečností, že nepřesnost ve sdělení policie nemá za následek nepřezkoumatelnost protokolu o místním šetření, popř. napadeného rozhodnutí, dále žalobce vyslovil nesouhlas se skutečností, že správní orgán rozhodl o pokračování řízení, aniž by zjistil skutečný stav věci. Současně vyslovil nesouhlas s výkladem žalované, že primární povinnost nastoupit do zaměstnání plynula z pracovní smlouvy, podle které měl žalobce nastoupit do zaměstnání 1. den po náběru biometriky. Žalobce disponoval pouze Potvrzením o splnění podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu a neměl být tedy sankcionován, neboť na vydání zaměstnanecké karty stále čekal. Žalobce uvádí, že je běžnou praxí zaměstnavatelů vyčkat s faktickým výkonem zaměstnání až do okamžiku vydání povolení k dlouhodobému pobytu a nelze za nenastoupení do zaměstnání sankcionovat žalobce. V tomto kontextu žalobce odkazuje na ustanovení § 89 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o zaměstnanosti“), kde je důležitým slovem „mohl“ a nikoliv „měl“.

Žalobce dále nesouhlasí s argumentací žalované stran spolupráce společnosti SLR-Czechia s. r. o. se společností Bohemia Works Group, družstvo. Podle žalobce není podstatné, zda společnost Bohemia Works Group, se kterou měl žalobce řádně sjednanou pracovní smlouvu, má s dalšími společnostmi více či méně úzkou spolupráci. V této souvislosti získané informace z provedených výslechů žalobce nerozporoval proto, že spatřuje nezákonnost v celém postupu při pořizování protokolů o výsleších.

Podle žalobce byla žalovanou nedostatečně vypořádána námitka individualizace rozhodnutí pro případ žalobce. Žalovaná měla v napadeném rozhodnutí konstatovat, že Pokračování
- 3 -
50A 17/2017

výslechy byly prováděny ve vztahu k žalobci, což je dle žalobce lež, neboť protokoly o výslechu byly provedeny ve vztahu k osobě, jejíž jméno bylo cenzurováno. Rozhodnutí bylo následně generalizováno, čímž žalovaná porušila § 3 správního řádu a způsobila nezákonnost rozhodnutí.

Žalobce dále nesouhlasí s posouzením systému zaměstnávání zaměstnavatelem (Bohemia Works Group) ze strany správního orgánu I. stupně a odkazuje na rozhodnutí Komise ze dne 3. 2. 2017, č. j. MV-169150-4/SO-2016. Podle žalobce nebyla žalovaná oprávněna posuzovat systém zaměstnávání společností Bohemia Works Group.

Žalobce namítá, že se žalovaná nedostatečně vypořádala s rozporovaným odkazem na ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu, když v obecné rovině žalovaná přisvědčila žalobci, že není ve veřejném zájmu, aby cizincům nebylo uděleno povolení k pobytu i přes splnění kladených požadavků a vzápětí konstatovala, že se žalobce do situace dostal sám, neboť nenastoupil do zaměstnání. Žalobce opět uvádí, že ve vydaném potvrzení bylo uvedeno, že k zaměstnání nastoupit může, nikoliv musí. Žalobce rovněž namítá, že nebyl vyslechnut žádný zaměstnanec, nacházející se v obdobném postavení jako žalobce, u kterého by rovněž bylo zahájeno pokračování v řízení.

Žalobce dále nesouhlasí s tím, jak se žalovaná vypořádala s námitkou nepřiměřenosti rozhodnutí, když měla konstatovat, že rozhodnutí nelze považovat za nepřiměřené ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, neboť si žalobce za dobu svého pobytu na území nemohl vybudovat žádné významné rodinné ani soukromé vazby. Podle žalobce je takový postup žalované absurdní, neboť žalovaná předvídá závěry bez jakýchkoliv podkladů.

Závěrem žalobce nesouhlasí s právní kvalifikací užitou žalovanou ve vztahu k § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. V souvislosti s touto námitkou žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2017, č. j. 48 A 45/2015 – 42, kde bylo soudem vyjádřeno, že ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců musí být vykládáno velmi uvážlivě.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Konstatovala, že námitky uplatněné v žalobě jsou totožné s námitkami odvolacími, se kterými se vypořádala dostatečně.

Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti.

Dne 28. 12. 2015 podal žalobce žádost o vydání zaměstnanecké karty na území České republiky u Zastupitelského úřadu České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“) podle § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobce měl být zaměstnán na volném pracovním místě leštiče nástrojů a kovů u zaměstnavatele Bohemia Works Group, družstvo, IČ 02787466, se sídlem Riegrova 41756/51, České Budějovice (dále jen „zaměstnavatel BWG“), s místem výkonu práce na adrese Zdíky 34, Bujanov, které bylo v evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty pod č. X. Žalobce k žádosti přiložil veškeré potřebné náležitosti, tedy pracovní smlouvu ze dne 27. 10. 2015 se mzdovým výměrem, výpis z rejstříku trestů, zdravotní potvrzení, apod. Správní orgán následně rozhodl, že podmínky pro vydání zaměstnanecké karty jsou splněny a karta má být žalobci vydána. Správní orgán I. stupně vydal dne 21. 3. 2016 Potvrzení o splnění podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu – zaměstnanecké karty, č. j. OAM-00740-10/ZM-2016.

Pokračování
- 4 -
50A 17/2017

Žalobci bylo vydáno DV/R vízum k převzetí pobytového oprávnění a žalobce přicestoval dne 18. 3. 2016 do České republiky.

Dne 25. 4. 2016 byl správní orgán I. stupně informován Policií ČR, odborem cizinecké policie o tom, že Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje vede šetření ve věci zaměstnávání cizinců zaměstnavatelem BWG, které se týká celkem 48 cizinců. Důvodem bylo zjištění, že zaměstnavatel BWG nemá odpovídající počet pracovních míst, jak byly specifikovány v Centrální evidenci volných míst MPSV ČR. V rámci poskytnutí součinnosti od společnosti SLR – CZECHIA, s. r. o., Zdíky 34, Bujanov bylo personální pracovnicí této společnosti, paní Š.Š. policii sděleno, že žalobce do místa výkonu práce nenastoupil. O poskytnutí součinnosti byla požádána i Okresní správa sociálního zabezpečení, která sdělila, že žalobce není evidován v systému OSSZ, dále Všeobecná zdravotní pojišťovna, která uvedla, že žalobce nebyl dohledán v Centrálním registru pojištěnců ČR.

Usnesením ze dne 27. 4. 2016, č. j. OAM-740-13/ZM-2016 bylo správním orgánem I. stupně žalobci oznámeno pokračování v řízení o vydání zaměstnanecké karty jako jedné z forem povolení k dlouhodobému pobytu ve smyslu § 169 odst. 11 zákona o pobytu cizinců, neboť bylo prokázáno, že existuje skutečnost, která vyšla najevo až v době rozhodování správního orgánu a která může zásadním způsobem ovlivnit výsledek řízení.

Žalobce byl písemností ze dne 27. 4. 2016, pod č. j. OAM-740-14/ZM-2016 předvolán k výslechu na den 23. 5. 2016.

Ve spise je založen protokol o výslechu žalobce ze dne 23. 5. 2016, č. j. OAM-740-17/ZM-2016. V protokole o tomto výslechu se podává, že žalobce učinil objednávku práce přes webové stránky Visapoint. Zaměstnanecká karta měla být žalobci vydána na pozici brusič kovů – ingotů u zaměstnavatele BWG. V protokole žalobce uvedl, že nezná důvod proč u zaměstnavatele BWG do zaměstnání nenastoupil. Byl převezen do Písku, kde měl nastoupit do firmy Faurecia, ale protože stále neměl zaměstnaneckou kartu, tato firma jej zaměstnat nemohla. Žalobce proto odjel za sestrou do Českých Velenic, kde se zdržuje. Ve spise jsou následně založeny protokoly o výslechu svědků J.S. [protokol č. j. OAM-965/ZM-2016 (26), namísto J.S. se kvůli rodičovské dovolené a vysokému stupni gravidity dostavil její partner P.S., který je u zaměstnavatele BWG zaměstnán na DPP a svoji partnerku u zaměstnavatele zastupuje], J.S. [protokol č. j. OAM-965/ZM-2016 (27)], M.Š. [protokol č. j. OAM-965/ZM-2016 (28)], Š.Š. [protokol č. j. OAM-965/ZM-2016 (31)]. Dále je ve spise založen protokol o výslechu P.S. [protokol č. j. OAM-965/ZM-2016 (38)] a K.K.T. [protokol č. j. OAM-965/ZM-2016 (39)]. Jedná se o fotokopie protokolů, které byly pořízeny ze spisu vedeného pod sp. zn. OAM-965/ZM-2016. Jméno osoby, která vystupovala jako účastník v tomto řízení, včetně data narození a adresy jsou zaběleny.

Dne 20. 6. 2016 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno Oznámení o změně bydliště, k němuž bylo připojeno Oznámení o změně volného pracovního místa, které bylo sepsáno zmocněncem žalobce, panem K.K.T. V oznámení bylo uvedeno, že je pro žalobce již bezpředmětné žádat o vydání zaměstnanecké karty pro zaměstnavatele k pracovní pozici v EVPM 9 148 980 734, neboť zaměstnavatel má ukončit provoz ke dni 30. 6. 2016. Správnímu orgánu I. stupně byla předložena i nová pracovní smlouva uzavřená dne 14. 6. 2016 mezi žalobcem a společností Faurecia Components Písek s. r. o. s výpisem z Evidence volných pracovních míst (EVPM), kde bylo evidováno volné pracovní místo montážního dělníka u této společnosti. Správní orgán I. stupně poté žalobce vyzval k odstranění vad podání tak, aby bylo zřejmé, zda žalobce usiluje o povolení změny obsahu své žádosti o Pokračování
- 5 -
50A 17/2017

vydání zaměstnanecké karty ve smyslu § 41 odst. 8 správního řádu. Žalobce byl současně upozorněn, že změna obsahu podání je možná pouze v případě, že by žalobci hrozila vážná újma. Dne 19. 7. 2016 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno odstranění vad podání právním zástupcem žalobce, ve kterém se uvádí, že žalobce hodlá být zaměstnán na původní pracovní pozici u zaměstnavatele BWG.

Dne 26. 7. 2016 byla právnímu zástupci žalobce doručena výzva k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí, č. j. OAM-740-30/ZM-2016, neboť správní orgán I. stupně ukončil shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí. Zástupce žalobce byl s podklady pro rozhodnutí seznámen dne 13. 9. 2016, o čemž je ve spise založen úřední záznam pod č. j. OAM-740-31/ZM-2016.

Dne 15. 9. 2016 podal právní zástupce žalobce správnímu orgánu I. stupně žádost o změnu obsahu podání, konkrétně o změnu zaměstnavatele za společnost Faurecia Components Písek s. r. o. Za stěžejní důvod bylo uvedeno vedení trestního řízení se zaměstnavatelem, které by mělo fatální dopad do života žalobce a také na jeho vyřízení žádosti o zaměstnaneckou kartu.

O změně obsahu žádosti o vydání zaměstnanecké karty bylo rozhodnuto usnesením ze dne 3. 10. 2016, č. j. OAM-740-35/ZM-2016 tak, že se změna nepovoluje, neboť nejsou pro povolení takové změny splněny podmínky dle § 41 odst. 8 správního řádu. Nadto bylo správním orgánem I. stupně konstatováno, že žalobci uplynula doba pobytu na dlouhodobé vízum a následně i doba platnosti uděleného výjezdního příkazu. Počínaje dnem 16. 7. 2016 pobýval žalobce na území České republiky neoprávněně.

Dne 3. 10. 2016 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o zaměstnaneckou kartu podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti. Správní orgán I. stupně konstatoval, že zaměstnavatel BWG nemohl žalobce zaměstnat v souladu s pracovní smlouvou, neboť by to nebyl zaměstnavatel BWG, kdo by žalobci zadával pracovní úkoly a kontroloval jejich plnění. Tyto úkony by dle svědeckých výpovědí obstarávala společnost SLR-CZECHIA, s. r. o. a zaměstnavatel BWG této společnosti pouze dodával pracovní sílu. Fakticky se tak nejednalo o objednávku provedení díla, ale o zprostředkování zaměstnání, které jsou však oprávněny provádět pouze agentury práce ve smyslu § 14 odst. 5 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Současně však ustanovení § 66 zákona o zaměstnanosti zakazuje agentuře práce přidělovat k výkonu práce zaměstnance, kterému byla vydána zaměstnanecká karta. Správní orgán tedy konstatoval, že způsob, jakým jsou zaměstnáváni zaměstnanci družstva Bohemia Works Group na pracovišti Zdíky 34, Bujanov, odpovídá vymezení zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti, neboť práce je vykonávána podle pokynu cizího subjektu, který práci přiděluje a kontroluje výstupy. Na základě uvedeného správní orgán I. stupně konstatoval, že žalobce nemůže být zaměstnán na pracovní pozici uvedené v EVPM pod číslem 9 148 980 734, neboť toto pracovní místo fakticky není volné. Zaměstnavatel BWG hrubě naddimenzoval počet volných pracovních míst, nahlášených Úřadu práce jako volná pracovní místa.

Správní orgán v prvostupňovém rozhodnutí konstatoval, že nemůže pokládat předložené doklady, byť formálně správné, automaticky za doklady prokazující skutečnosti v nich uvedené a upustit od jejich prověření, a to s odkazem na § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Správní orgán uvedl, že údaje, které jsou obsažené v pracovní smlouvě, nekorespondují Pokračování
- 6 -
50A 17/2017

se skutečností, neboť žalobce nebude zaměstnán zaměstnavatelem BWG na pracovním místě, pro které byla vydána zaměstnanecká karta. Správnímu orgánu se v tomto případě nepodařilo ověřit, zda bude žalobce skutečně zaměstnán zaměstnavatelem BWG a že tento zaměstnavatel bude žalobci přidělovat práci, kontrolovat její provedení a odpovídat za provedení práce. Zaměstnanecká karta je podle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců povolením k dlouhodobému pobytu, opravňujícím cizince k výkonu práce na pracovní pozici, pro kterou byla vydána.

Správní orgán v prvostupňovém rozhodnutí reagoval na žádost o změnu obsahu podání dle § 41 odst. 8 správního řádu, kterou žalobce podal dne 15. 9. 2016. Žádost byla zamítnuta, neboť správní orgán I. stupně neshledal u žalobce hrozbu vážné újmy. Podle správního orgánu I. stupně nelze hodnotit jako hrozbu vážné újmy skutečnost, že je proti zaměstnavateli BWG vedeno trestní řízení, které by mohlo mít dopad do života žalobce.

Vzhledem k tomu, že se správnímu orgánu I. stupně nepodařilo ověřit, že žalobce bude vykonávat závislou práci na konkrétně specifikované pracovní pozici pro zaměstnavatele BWG, byla žádost o vydání zaměstnanecké karty zamítnuta podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

Proti oběma rozhodnutím, tedy proti usnesení o zamítnutí žádosti o změnu obsahu podání a proti prvostupňovému rozhodnutí, podal žalobce odvolání. Ve vztahu k prvostupňovému rozhodnutí žalobce předně namítal, že došlo k porušení ustanovení o řízení zvlášť závažným způsobem. Prvostupňové rozhodnutí je dle žalobce nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a došlo k zahrnutí protokolů o výsleších výše uvedených osob do podkladů pro rozhodnutí v přímém rozporu se zákony. Žalobce poukázal na skutečnost, že osoby nebyly vyslechnuty v řízení vedeném se žalobcem a žalobce nebyl o jejich konání vyrozuměn ve smyslu § 51 odst. 2 správního řádu. Většina námitek uplatněných v odvolání se po obsahové stránce shoduje a námitkami uplatněnými v podané žalobě. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím.

Žalovaná napadeným rozhodnutím přistoupila ke změně důvodu, pro který byla žalobci zamítnuta žádost o vydání zaměstnanecké karty. Podle žalované důvod nevydání zaměstnanecké karty obsažený v § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců lépe odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, podle kterého žalobce v rozporu s pracovní smlouvou ze dne 27. 10. 2015 nenastoupil na pracovní místo v ní obsažené z důvodu faktické nemožnosti. Tento důvod pak představuje jinou závažnou překážku pobytu cizince na území ČR. V úvodu napadeného rozhodnutí žalovaná shrnula skutkový průběh a poté se zabývala jednotlivými námitkami uplatněnými žalobcem v odvolání. K námitce žalobce stran možnosti či povinnosti žalobce nastoupit do zaměstnání žalovaná uvedla, že primární povinnost žalobce nastoupit do zaměstnání plynula z pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a zaměstnavatele BWG a byla konkretizována jako první pracovní den po náběru biometrických údajů. Ohledně namítaného porušení procesních práv žalobce ve vztahu k zahrnutí výslechů do spisového materiálu žalovaná uvedla, že jsou ve spise založeny originální vyhotovení protokolů, které splňují zákonné požadavky podle § 18 správního řádu. Žalované nebyl znám důvod, pro který žalobce usuzoval, že správní orgán I. stupně provedl výslechy osob, které nebyly řádně vyslechnuty v rámci správního řízení o žádosti žalobce. K námitce neprůkaznosti výslechů zaměstnanců společnosti SLR – CZECHIA s. r. o. žalovaná uvedla, že argumentace žalobce je irelevantní, mezi zaměstnavatelem BWG a společnosti SLR – CZECHIA s. r. o. existoval úzký vztah spolupráce a že zaměstnanci společnosti SLR – CZECHIA s. r. o. poskytli správnímu orgánu I. stupně zásadní informace, nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci. Pokračování
- 7 -
50A 17/2017

Žalobce namítal paušalizaci rozhodnutí pro celou skupinu zaměstnanců zaměstnavatele BWG, neboť správní orgán I. stupně rozhodnutí neindividualizoval ve vztahu k žalobci. Ani s touto námitkou se žalovaná neztotožnila, když konstatovala, že veškeré výslechy byly provedeny ve vztahu ke konkrétní osobě, tedy k žalobci a totéž plyne i ze všech listin, které si správní orgán I. stupně pro účely řízení vyžádal. Žalobce namítal nezákonný postup správního orgánu I. stupně, který po udělení D/VR víza nechával žalobce v dobré víře, že mu niv nebrání získat povolení k pobytu. Žalovaná k této argumentaci konstatovala, že správní orgán přistoupil k pokračování v řízení až poté, kdy mu byla postoupena informace, že žalobce nenastoupil do místa výkonu práce. Ve vztahu k legitimnímu očekávání žalovaná přisvědčila argumentaci žalobce, přesto konstatovala, že se žalobce do situace dostal sám svým jednáním, když nenastoupil do výkonu práce a tuto situaci počal řešit až v červnu 2016 oznámením o změně pracovního místa. Ohledně námitky přiměřenosti rozhodnutí podle § 174a zákona o pobytu cizinců žalovaná konstatovala, že v případě žalobce je účelem pobytu výdělečná činnost na území. Prvostupňové rozhodnutí nelze považovat za nepřiměřené, neboť žalobce nepobývá na území české republiky natolik významnou dobu, aby zde měl vybudované rodinné a soukromé vazby, navíc žalobce netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, způsobilé ovlivnit závěry stran přiměřenosti ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body, vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná.

Předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí ve věci žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně žádosti žalobce nevyhověl, neboť se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti. Žalovaná následně v napadeném rozhodnutí překvalifikovala důvod nevyhovění žádosti z § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců na důvod uvedený v § 56 odst. 1 písm. j) téhož zákona.

Podle § 46 odst. 6 zákona o pobytu cizinců platí pro zaměstnaneckou kartu obdobně § 55 odst. 1, § 58 odst. 3 a § 62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum. Podle § 46 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo zaměstnaneckou kartu nevydá z důvodů uvedených v § 56, s výjimkou důvodu uvedeného v § 56 odst. 1 písm. f) téhož zákona.

Podle § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území.

Soud se nejprve zabýval namítanou nezákonností a nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřuje ve vztahu k použití § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Důvodnost této námitky by bránila samotnému věcnému přezkumu rozhodnutí.

Tato námitka byla krajským soudem shledána jako opodstatněná.

Výkladem pojmu „závažná překážka pobytu cizince na území“ se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud. Na jeho rozsudek ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 – 69 odkázala i žalovaná v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku konstatoval, že Pokračování
- 8 -
50A 17/2017

účel, pro který byl cizinci pobyt na území povolen, musí být fakticky uskutečňován. Neurčitý právní pojem „jiná překážka pobytu cizince na území“ zahrnuje jevy a situace, které nelze zcela přesně právně definovat. Podle Nejvyššího správního soudu tak zákonodárce „vytváří správnímu orgánu prostor, aby zhodnotil, zda konkrétní případ lze podřadit pod neurčitý právní pojem či nikoliv. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se pak uvážení správního orgánu zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení, tzn., že je nutno nejprve objasnit neurčitý právní pojem a jeho rozsah, a poté hodnotit, zda skutečnosti konkrétního případu lze zařadit do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu. Použití neurčitých právních pojmů v právních předpisech vychází z požadavku na obecnost právní normy, jejíž obsah má za úkol konkretizovat aplikační praxi, která si vyžaduje pružně reagovat na nastalé situace. Právní normou nelze postihnout celou šíři možných překážek, které mohou v praxi nastat, a nelze proto kasuisticky specifikovat jednotlivé skutkové podstaty. Výklad neurčitého právního pojmu správním orgánem je následně podroben soudnímu přezkumu. Při svém rozhodování správní soud řeší otázku, zda určitý jev reálného života byl správním orgánem správně podřazen pod neurčitý právní pojem. Soud musí mít možnost přezkoumat, zda interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu správním orgánem je v souladu se zákonem, jaké podklady pro své rozhodnutí k tomu správní orgán soustředil, zda tak učinil v rozsahu, který mu umožnil ve věci správně rozhodnout a zda jeho zjištění s těmito podklady nejsou v logickém rozporu. Jestliže takový přezkum možný není, je rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Úkolem soudu je tedy kontrola zákonnosti rozhodnutí správního orgánu a dodržení zákonem stanovených pravidel v řízení, jež vydání správního rozhodnutí předcházelo, což představuje ve vztahu k aplikaci neurčitých právních pojmů správními orgány dostatečnou záruku zákonnosti.“ (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

Žalovaná pod neurčitý právní pojem „jiná závažná překážka pobytu cizince na území“ podřadila situaci, kdy žalobce nenastoupil do výkonu zaměstnání u zaměstnavatele BWG v místě Zdíky 34, Bujanov. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že formulace výroku rozhodnutí, kterým byla žádost žalobce zamítnuta z důvodu existence jiné závažné překážky pobytu cizince na území, odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Podle žalované bylo správními orgány prokázáno, že žalobce po zpracování biometrických údajů nenastoupil do zaměstnání v rozporu s pracovní smlouvou ze dne 27. 10. 2015 z důvodu faktické nemožnosti, tedy že pracovní místo fakticky neexistovalo. Tento důvod podle žalované představuje jinou závažnou překážku pobytu cizince na území.

Soud si je vědom, že judikatura Nejvyššího správního soudu podřazuje pod závažnou překážku pobytu cizince na území neplnění účelu, pro který bylo pobytové oprávnění vydáno (například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011 – 81, ze dne 28. 5. 2014, č. j. 4 As 165/2013 – 50, ze dne 8. 8. 2012, č. j. 3 As 15/2012 – 29 nebo ze dne 3. 3. 2016, č. j. 7 Azs 322/2015 – 43, shodně také výše citovaný rozsudek ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011 – 69). Přesto však soud nesdílí názor žalované, že závažná překážka pobytu na území vznikla na straně žalobce. Krajský soud je toho názoru, že správní orgán I. stupně i žalovaná musí v každém jednotlivém případě posoudit okolnosti, pro které není možné účel pobytu plnit a současně, zda lze tyto okolnosti ve svém souhrnu skutečně považovat za závažnou překážku pobytu cizince na území ČR. Obecně se ve správním řízení má postupovat podle zásady zakotvené v § 2 odst. 4 správního řádu, podle které má správní orgán dbát, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Zároveň je nutné, aby správní orgány přistupovaly k interpretaci neurčitých právních pojmů obezřetně a individuálně. Žalovaná Pokračování
- 9 -
50A 17/2017

v posuzovaném případě okolnosti, pro které žalobce nemohl plnit účel pobytu, resp. účel vydání zaměstnanecké karty, sice vyhodnotila, nicméně krajský soud se s hodnocením žalované neztotožňuje.

Ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců není možné vnímat jako jakési zbytkové ustanovení a bezbřehou skutkovou podstatu, která by pro správní orgán I. stupně znamenala neudělení pobytového oprávnění z jakéhokoliv důvodu jinam nezařaditelného. Naopak toto ustanovení musí být vykládáno velmi uvážlivě a s maximální opatrností. V nyní posuzované věci se jedná o situaci, kdy žalobce požádal o vydání zaměstnanecké karty opravňující žalobce k přechodnému pobytu na území České republiky za účelem výkonu zaměstnání pro zaměstnavatele BWG s místem výkonu práce ve Zdíkách 34, Bujanov na pracovní pozici dělník – leštič (čistič) kovů. S žalobcem byla dne 27. 10. 2015 uzavřena pracovní smlouva za účelem podání žádosti a dne 28. 12. 2015 podal žalobce u Zastupitelského úřadu České republiky v Hanoji žádost o vydání zaměstnanecké karty podle § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobci bylo uděleno výjezdní vízum a správní orgán I. stupně naznal, že podmínky pro vydání zaměstnanecké karty jsou splněny, proto správní orgán I. stupně žalobci vydal dne 21. 3. 2016 potvrzení o splnění podmínek pro vydání povolení k dlouhodobému pobytu – zaměstnanecké karty. Žalobce tudíž splnil všechny požadavky kladené právními předpisy a v danou chvíli nic nebránilo vydání zaměstnanecké karty. Správní orgán I. stupně kvalifikovaně vyvolal na straně žalobce legitimní očekávání, že mu zaměstnanecká karta bude vydána. Nutno také konstatovat, že žalobce argumentaci ochranou svého legitimního očekávání uplatnil jak v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, tak i v podané žalobě. Žalovaná dokonce této argumentaci žalobce na straně 10 napadeného rozhodnutí přisvědčila, avšak následně poznamenala, že se žalobce sám svým jednáním (nenastoupením do zaměstnání ve sjednaný den) přivedl do situace, kdy nebylo možné žádosti o zaměstnaneckou kartu vyhovět.

Skutečnost, že žalobce fakticky nemohl na určené místo nastoupit, však nezakládá skutkovou podstatu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Překážka nástupu do zaměstnání totiž nebyla na straně žalobce, ale na straně zaměstnavatele BWG a tato okolnost nemůže být přičítána žalobci k tíži. Z protokolů o výsleších svědků se podává, že zaměstnavatel BWG by nebyl konečnou osobou, která by žalobci přidělovala práci, zadávala pracovní úkoly a jejich splnění následně kontrolovala. Tuto pozici měla zastoupit společnost SLR – CZECHIA s. r. o., která měla se zaměstnavatelem BWG uzavřenou smlouvu o dílo. Ve skutečnosti však tato smlouva o dílo představovala faktický prostředek k tomu, aby zaměstnavatel BWG mohl dodávat této společnosti pracovní sílu. Zde je potřeba odkázat na ustanovení § 14 odst. 1 písm. b) zákona o zaměstnanosti, podle kterého se zprostředkováním zaměstnání rozumí zaměstnávání fyzických osob za účelem výkonu jejich práce pro uživatele, kterým se rozumí jiná právnická nebo fyzická osoba, která práci přiděluje a dohlíží na její provedení. Podle § 14 odst. 5 zákona o zaměstnanosti mohou provádět zprostředkovatelskou činnost uvedenou v odstavci 1 písm. b) agentury práce. Zákon o zaměstnanosti však stanoví omezení pro agentury práce, které je vyjádřeno v § 66 zákona o zaměstnanosti tak, že agentura práce nemůže dočasně přidělit k výkonu práce u uživatele zaměstnance, kterému byla vydána zaměstnanecká karta. Toto zákonné omezení pro agentury práce je zcela opodstatněné, neboť zaměstnávání cizinců má mít charakter dlouhodobého pracovního vztahu za účelem určité stabilizace cizince a dočasné přidělování prostřednictvím agentur je v přímém protikladu se snahou zaměstnávat cizince se zaměstnaneckou kartou. Rozlišením tzv. agenturního zaměstnávání a provedením díla (resp. poskytnutím služby) se zabýval správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí a na jím citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu odkazuje i krajský soud. V tomto rozsudku ze dne 30. 6. 2015, č. j. 2 Ads Pokračování
- 10 -
50A 17/2017

173/2014 – 28 Nejvyšší správní soud konstatoval, že: „Základním rozlišovacím znakem mezi pronájmem pracovní síly [agenturním zaměstnáváním ve smyslu § 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti] a poskytnutím služby je komplexnost zajišťovaných činností. V případě poskytování služby se jedná o činnost prováděnou poskytovatelem pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Oproti tomu v případě pronájmu pracovní síly nemá pronajímatel pracovní síly (agentura práce) odpovědnost za výsledek práce a své pronajaté zaměstnance při výkonu práce neřídí.“ Z výše uvedeného má krajský soud za to, že zaměstnavatel BWG uvedl žalobce v omyl, když mu přislíbil pracovní pozici pro místo, které v den sjednaného nástupu žalobce do zaměstnání fakticky neexistovalo. Z pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a zaměstnavatelem BWG se podává, že žalobce měl vykonávat závislou práci pro zaměstnavatele BWG na pracovišti Zdíky 34, Bujanov. Fakticky však měla být dodána pracovní síla pro společnost SLR – CZECHIA s. r. o. Ze správního spisu nevyplývá, že by o této skutečnosti měl žalobce jakékoliv povědomí. Žalobce tedy v okamžiku příjezdu do České republiky nevěděl a ani vzhledem ke svým poměrům vědět nemohl, že sjednanou práci nebude vykonávat pro zaměstnavatele BWG, nýbrž pro společnost, které tento zaměstnavatel BWG dodává pracovní sílu. Krajský soud má tak za prokázané, že žalobce nemohl vědět, že ve sjednaný den nenastoupí do zaměstnání z důvodu faktické neexistence pracovní pozice, pro kterou uzavřel pracovní smlouvu.

Žalobce pro to, aby mu byla zaměstnanecká karta vydána, splnil všechny požadavky, vynaložil finanční prostředky k realizaci cesty do České republiky, a oprávněně se tak dovolává ochrany legitimního očekávání. Vydání zaměstnanecké karty bylo vázáno na okamžik nástupu do výkonu zaměstnání. V okamžiku, kdy měl žalobce do zaměstnání nastoupit, však fakticky neexistovalo volné pracovní místo, pro které měla být zaměstnanecká karta vydaná. Tato skutečnost však nemohla být žalovanou vyhodnocena jako „jiná zvlášť závažná překážka pobytu cizince na území“ a v případě žalobce měly být žalovanou zváženy všechny známé okolnosti, na které v předchozím odstavci poukázal krajský soud.

Krajský soud rovněž poukazuje na důvodovou zprávu k zákonu č. 427/2010 Sb., kterým bylo ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců změněno na znění, že pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná zvlášť závažná překážka pobytu cizince na území. Důvodová zpráva k této změně uvádí, že právní úprava umožňuje neudělit vízum mimo jiné z důvodu zahraničně politického zájmu České republiky. Cílem této změny bylo zakotvit možnost neudělení dlouhodobého víza nejen pro zahraničně politické důvody, ale i pro situace, které nejsou v souladu se zájmy České republiky. Jedna interpretační metoda výkladu uvedeného ustanovení poukazuje na skutečnost, že uvedené ustanovení má dvě části, které nelze vnímat izolovaně a pod pojem „jiná závažná překážka pobytu cizince na území“ tak není možné podřadit jakýkoliv skutkový děj, který přímo nesouvisí s ochranou bezpečnostně politických zájmů České republiky. Ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) tak má bezpečnostně politický obsah v širším slova smyslu a má chránit veřejný zájem. Pokud by se k výkladu ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) přistupovalo podle této interpretační metody, musel by krajský soud konstatovat, že skutečnost, že žalobce nenastoupil do zaměstnání ve stanovený den, navíc za okolností plynoucích ze správního spisu, nebylo možné podřadit pod skutkovou podstatu vyjádřenou v § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, neboť absentuje souvislost s ochranou zájmů České republiky. Naopak dospěje-li se k závěru, že jednotlivé části této skutkové podstaty nemají být vykládány v souvislosti a tudíž existence závažné překážky pobytu cizince na území je jakousi zbytkovou kategorií, pak musí být aplikace tohoto ustanovení velmi pečlivě a dostatečně odůvodněna (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 80/2011 – 69), aby bylo zřejmé, proč správní orgán podřadil danou situaci právě pod skutkovou podstatu Pokračování
- 11 -
50A 17/2017

ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Není žádoucí, aby docházelo k situacím, kdy se aplikace § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců bude zneužívat k podřazování jiných skutkových podstat v zákoně přímo neupravených. Takové situace nejsou v souladu s cílem a smyslem zákonné úpravy vážící se k pobytu cizinců.

Výklad ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců tak, jak jej učinila žalovaná, je příliš extenzivní a krajský soud se s takovým výkladem nemůže ztotožnit. Předmětné ustanovení nelze správními orgány vykládat natolik rozšiřujícím způsobem, který v důsledku představuje nepředvídatelnost a překvapivost konečného rozhodnutí. Žalovaná se nevypořádala s okolnostmi daného případu a tím zatížila své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. I když je pobyt cizince na území spjat s jeho účelem, právní důsledky nesplnění účelu pobytu nemohou být pro cizince takto překvapivé. Krajský soud je toho názoru, že situaci žalobce nebylo možné podřadit pod extenzivní výklad neurčitého právního pojmu „zvlášť závažné překážky“.

Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované spočívající v nedostatku důvodu rozhodnutí představuje natolik závažnou vadu řízení, která bez dalšího vede ke zrušení takového rozhodnutí. Krajský soud napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. bez jednání zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Vzhledem k tomuto závěru se soud již proto nemohl zabývat ostatními žalobními námitkami souvisejícími s aplikací § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců.

Soud se však vypořádal se dvěma námitkami, které zjevně nesouvisí s aplikací § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, a to s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z důvodu nevypořádání žalobcovy námitky týkající se procesně chybného provedení výslechů svědků a s námitkou nesouhlasu s rozhodnutím o pokračování v řízení.

Dle prvně zmíněné žalobní námitky je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť se v něm žalovaná dostatečným způsobem nevypořádává s odvolací námitkou, kterou žalobce namítl procesní pochybení správního orgánu, který jej v dostatečném předstihu neuvědomil o tom, že mají být provedeny výslechy svědků, žalobce tak výslechům nemohl být a nebyl přítomen a nemohl hájit svá práva.

Žalovaná se k této odvolací námitce v obecné rovině vyjádřila na straně 9 napadeného rozhodnutí, kde pouze uvedla, že obsahy protokolů splňují zákonné požadavky. Na straně 10 rozhodnutí pak uvedla pouze kusou informaci, dle které správní orgán tehdejšího zmocněného zástupce žalobce o zamýšlených procesních úkonech vyrozuměl, a to aniž by zmínila, kdy se tak stalo a zdali se tak stalo právě v souvislosti s projednáváním žádosti žalobce.

K uvedenému odůvodnění napadeného rozhodnutí lze konstatovat, že odvolací námitka žalobce, dle které byly důkazy v řízení před správním orgánem pořízeny nezákonně, neboť o výsleších svědků žalobce nebyl vyrozuměn a nemohl jim být přítomen, nebyla žalovanou dostatečně vypořádána. Žalovaná pouze konstatovala, že obsah protokolů splňuje zákonné požadavky a že zmocněnec žalobce byl o prováděném dokazování vyrozuměn. Takové vypořádání odvolací námitky žalobce nesplňuje podmínky řádného odůvodnění.

K otázce řádného zdůvodnění správních rozhodnutí se vyjádřil Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 26. 2. 1993 č. j. 6A 48/92 – 23 (publ. v SP č. 27/1994), kde uvedl: „Z odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, Pokračování
- 12 -
50A 17/2017

proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a - v případě rozhodování o relativně neurčité sankci - jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši. Rozhodnutí, jehož odůvodnění obsahuje toliko obecný odkaz na to, že napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno a jeho důvody shledány správnými, je nepřezkoumatelné, neboť důvody, o něž se výrok opírá, zcela chybějí.“

Žalobou napadené rozhodnutí shora uvedeným premisám ve vztahu k odvolací námitce týkající se procesního pochybení prvoinstančního orgánu neodpovídá. Žalovaná k této odvolací námitce pouze konstatovala obsahovou zákonnost protokolů a dále pouze stroze uvedla, že zmocněnec žalobce byl o provedení informován, a to aniž by jakkoliv specifikovala, kdy k tomuto sdělení ve vztahu k žalobci či jeho zmocněnci došlo a zdali bylo z jeho strany jakkoliv reagováno.

Krajský soud v této souvislosti nad rámec uvádí, že z obsahu spisu je patrná absence jakékoliv žalovanou tvrzené výzvy k účasti na prováděném dokazování výslechy svědků. Z obsahu protokolů o výslechu shora uvedených svědků je navíc zřejmé, že správní orgán zabělil identifikaci účastníka řízení, v rámci kterého měli předmětní svědci vypovídat. Protokoly z jiného správního řízení tak byly účelově zkopírovány do správního spisu žalobce, aniž by tento byl řádně vyrozuměn o plánovaném provedení výslechů.

Na základě výše uvedeného tak krajský soud shledal, že žalované rozhodnutí je nepřezkoumatelné rovněž pro nedostatek důvodů.

Další žalobní bod, kterým se soud zabýval, směřuje do nesouhlasu s rozhodnutím o pokračování v řízení bez zjištění skutkového stavu věci. Tento bod rovněž soud neshledal jako důvodný. Správní orgán I. stupně zjistil, že žalobce nenastoupil do zaměstnání ve sjednaný den, tedy první pracovní den po náběru biometriky. Správnímu orgánu vyvstala pochybnost o tom, zda žalobce bude zaměstnán v souladu s pracovní smlouvou a za účelem prověření této pochybnosti přistoupil k vydání usnesení o pokračování řízení ve smyslu § § 169 odst. 11 zákona o pobytu cizinců. Postup, který správní orgán I. stupně zvolil, je zcela v souladu s právním řádem a správní orgán I. stupně musel tento procesní postup zvolit právě za účelem objasnění skutkového stavu věci. Byť zákon o pobytu cizinců v § 169 odst. 11 hovoří o nových skutečnostech, které neexistovaly v době předchozího řízení a jsou důvodem zamítnutí žádosti, tato formulace nemusí znamenat, že vyhodnocení nových skutečností povede k automaticky k zamítnutí žádosti. Žalobce rovněž vyjádřil nesouhlas se skutečností, že nepřesnost ve sdělení policie nemá za následek nepřezkoumatelnost protokolu o místním šetření, popř. napadeného rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí plyne, že zmiňovaná nepřesnost v protokolu policie č. j. KRPC-65280-1/ČJ-2016-020027 směřovala do tvrzení, že prověřování se týkalo celkem 48 cizinců, kdy tito získali povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání. Je pravdou, že žalobce nezískal povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, nicméně z uvedeného protokolu policie vyplývá, že se prověřování vztahovalo i na žalobce a tudíž nelze závěry správního orgánu I. stupně v tomto směru považovat za nepřezkoumatelné. Námitka žalobce je tudíž nedůvodná.

Žalovaná se v dalším řízení bude opětovně zabývat odvolacími námitkami žalobce, přičemž bude hodnotit skutkové okolnosti případu a případné důvody pro neudělení zaměstnanecké karty. Své závěry žalovaná odůvodní v rozsahu, který vyžaduje § 68 odst. 3 správního řádu.

Pokračování
- 13 -
50A 17/2017

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná, která neměla v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě představují náklady řízení zaplacený soudní poplatek a odměnu advokáta.

Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8 228 Kč. K této částce se připočítává částka 3 000 Kč vynaložená na soudní poplatek. Částka 1 000 Kč vynaložená na poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě byla rozhodnutím o nepřiznání odkladného účinku konsumována. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11 228 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích

dne 13. listopadu 2017

Pokračování
- 14 -
50A 17/2017

Mgr. Helena Nutilová v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení : P. J.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru