Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

30 A 55/2011 - 36Rozsudek KSCB ze dne 20.03.2013


přidejte vlastní popisek

30A 55/2011-36

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce Ing. K. H., zast. Mgr. Davidem Zdeňkem, advokátem se sídlem Dlouhá 103, Hradec Králové, proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. listopadu 2011, č.j. 19312/DS/2011/SR, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 30. září 2011, sp. zn. MMHK/120481/2011 OD3/G, MMHK/162165/2011, kterým byly zamítnuty žalobcovy námitky proti provedenému záznamu 12 bodů v registru řidičů a provedený záznam 12 bodů byl potvrzen. Současně žalovaný citované rozhodnutí potvrdil.

Žalobce v žalobě napadl dvě premisy, z nichž vycházelo napadené rozhodnutí. Dle první z nich jestliže záznam bodů byl proveden podle právní úpravy platné a účinné v době tohoto záznamu, nelze v žádném případě namítat, že by byl tento záznam proveden nesprávně a v rozporu s právní úpravou, která se stala

účinnou teprve v době, kdy byly uplatněny námitky proti záznamu a která je pro přestupce výhodnější. Dle druhé z nich záznam bodů sám o sobě není sanční povahy, a proto při něm nelze poukazovat na analogii s trestním právem.

Za nesporné učinil žalobce závěry žalovaného obsažené v jeho rozhodnutí, že přestupky, kterých se měl žalobce dopustit dne 19. a 22. 5. 2011, byly projednány ve společném řízení pod čj. MP Praha 86283/2011/4, přičemž rozhodnutí o nich, jímž byla žalobci uložena společná pokuta za oba tyto přestupky v blokovém řízení, nabylo právní moci dne 1. 7. 2011. Žalobci byly za uvedené přestupky v registru řidičů zaznamenány dle tehdy účinného znění § 123c odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), 4 body. Od 1. 8. 2011 však nabyla účinnosti novela zákona o silničním provozu včetně jeho ustanovení § 123c odst. 2, podle níž by žalobci měly být za uvedené přestupky v registru řidiče připsány pouze 2 body.

Žalobce konstatoval, že si je vědom, že právní úprava účinná do 31. 7. 2011 záznam provedený správními orgány umožňovala. S ohledem na změnu právní úpravy účinnou od 1. 8. 2011 však poukazoval na princip mírnějšího posuzování odpovědnosti jakožto obligatorního pravidla umožňujícího přípustnost, resp. ukládajícího povinnost, retroaktivity za okolností, kdy je pozdější právní úprava pro pachatele příznivější. Dle žalobce toto pravidlo není aplikovatelné pouze v rovině trestního práva, tedy že se nejedná pouze o „analogii“ s trestním právem, nýbrž že je v souladu rovněž s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, s § 7 zákona o přestupcích nebo i s některými mezinárodními dokumenty, například s Doporučením Výboru ministrů Rady Evropy R (91) 1, o správních sankcích ze dne 13. 2. 1991. S přihlédnutím ke změně právní úpravy vyznívající ve prospěch přestupce je tedy dle žalobce výjimka z tohoto pravidla opodstatněná a po právu konformní. Nelze dle něj přitakat tvrzení, že v trestním právu tato forma retroaktivity možná je, v trestním právu správním však nikoliv.

Dále žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (konkrétně na rozsudek ze dne 24. 8. 2010, č.j. 5 As 39/2010-76; dostupný na www.nssoud.cz), v níž připustil, že právní povaha ztráty řidičského oprávnění není pouhým administrativním úkonem, nýbrž že se jedná o sankci sui generis. Z uvedených důvodů se žalobce cítil být za svoji řidičskou nedisciplinovanost potrestán dostatečně a ve světle té okolnosti, že byl bezprostředně před změnou právní úpravy sankcionován tak, jak by jen o několk dní později po právu sankcionován být nemohl, vnímal rozhodnutí správních orgánů jako formalistické a nepřiměřeně přísné.

Za absurdní považoval v souvislosti s tím žalobce fakt, že kdyby s předmětnými přestupky nesouhlasil, docílil by toho, že by nebyly projednány v blokovém řízení, právní moc rozhodnutí by nastala až po 1. 8. 2011, byly by mu v souladu se zákonem zaznamenány pouze 2 body a o řidičské oprávnění by nepřišel. K jeho tíži tak jde, že se přiznal, se správními orgány spolupracoval, pokutový blok podepsal a pokutu uhradil. Při podpisu pokutového bloku navíc nevěděl, kolik bodů mu bude zaznamenáno za dané přestupky a že to bude

znamenat ztrátu řidičského oprávnění. Netušil také, že nová právní úprava by pro něj byla výhodnější a že blokové řízení pro něj vyzní v konečném důsledku nevýhodně. Inkriminovaných přestupků se přitom (jako většiny ostatních) dopustil překročením nejvyšší povolené rychlosti na úseku komunikace dálničního typu bez přístupu chodců a cyklistů, a to o 14, resp. o 11 km/h. Uloženou sankci tak považoval za nepřiměřenou a nereflektující nebezpečnost a závažnost jeho jednání. V návaznosti na to odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu vztahující se k materiálnímu znaku přestupku.

Napadené rozhodnutí tak dle žalobce je stižené závažným pochybením, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení a je nepřezkoumatelné. Navrhl, aby je krajský soud spolu s rozhodnutím správního orgánu I. stupně zrušil.

Ve vyjádření k žalobě se žalovaný plně odvolal na obsah žalobou napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že žalobci byly do registru řidičů zaznamenány body v souladu se zněním § 123c odst. 2 zákona o silničním provozu účinným do 31. 7. 2011, tedy byly mu zaznamenány body za každý přestupek zvlášť. Řízení bylo ukončeno pravomocným rozhodnutím a nelze tak dle žalovaného užít tzv. pravou retroaktivitu právního předpisu, která nastává, když právní norma stanoví, že dřívější právní skutečnosti se posoudí podle pozdější právní normy. Pokud by tedy správní orgán postupoval tak, jak navrhuje žalobce, provedl by záznam v rozporu se zákonem, neboť k takovému postupu nad rámec zákona nebyl oprávněn. Postup správního orgánu dle jeho názoru jasně vymezilo ustanovení Čl. II Přílohy č. 1 k zákonu o silničním provozu (Přechodná ustanovení – bod 1). Proto žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen “s. ř. s”). Učinil tak bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., když k takovému postupu dali jak žalobce, tak žalovaný, souhlas postupem dle § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s., o čemž byli ve výzvě předsedy senátu řádně poučeni. O věci usoudil následovně.

Z obsahu správního spisu ověřil, že Magistrát města Hradec Králové doručil žalobci oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a výzvu k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění dne 8. 7. 2011. Podáním ze dne 13. 7. 2011 vznesl žalobce blanketní formou námitky. Téhož dne vydal uvedený správní orgán Oznámení a zahájení správního řízení ve věci těchto žalobcem podaných námitek. To bylo žalobci doručeno 18. 7. 2011. Vznesené námitky pak žalobce specifikoval v podání ze dne 17. 8. 2011, v němž již argumentoval změnou právní úpravy.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud naznal, že žalovaný odmítl ve shodě se správním orgánem I. stupně aplikovat v případě žalobce ustanovení § 123c odst. 2 ve znění účinném od 1. 8. 2011, tedy ve znění pro žalobce příznivějším, zejména s odvoláním na zásadu Lex retro non agit. Ta dle něho

znamená, že v určité době působí jen objektivní právo, které je kodifikováno, s nímž se každý může seznámit a které je účinné. Právní normy, které vzniknou v budoucnu, jsou proto z platného práva vyloučeny. Tento názor podpořil odkazem na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na nález sp.zn. III. ÚS 611/01). Ustanovení § 123c odst. 2 zákona o silničním provozu účinné od 1. 8. 2011 by se dle žalovaného aplikovalo tehdy, pokud by se jednalo o řízení zahájené před 1. 8. 2011 a ukončené po tomto datu. Připomněl rovněž, že záznam bodů není sankční povahy, tu má toliko pozbytí řidičského oprávnění podle § 123c odst. 3 zákona o silničním provozu. Nelze tedy při provádění citovaného zákona poukazovat na analogii s trestním právem. Správní orgán zaznamenávající body tak dle žalovaného postupoval v souladu s platným zákonem. Proto žalovaný rozhodl, jak shora uvedeno.

V souvislosti s obsahem žalobou napadeného rozhodnutí krajský soud předesílá, že je neshledal nepřezkoumatelným, jak namítl žalobce. Dlužno dodat, že ten sice označil napadené rozhodnutí v závěru žaloby za nepřezkoumatelné, neosvětlil však blíže, v čem nepřezkoumatelnost rozhodnutí spatřuje. Jednalo se tedy o námitku zcela obecnou a ve stejné míře obecnosti k ní tedy mohl přistoupit i krajský soud. Rozhodnutí správního orgánu může být nepřezkoumatelné buď z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo pro nedostatek důvodů. Jak je ze shora učiněného popisu obsahu rozhodnutí žalovaného znát, krajský soud shledal toto rozhodnutí jak srozumitelným, tak rovněž dostatečně odůvodněným, neboť z něj jsou patrny úvahy žalovaného, kterými se při svém rozhodování řídil. Námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí tedy krajský soud rozhodně přisvědčit nemohl.

Jak už v minulosti konstantně judikoval Nejvyšší správní soud, správní orgán rozhodující v řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů (§ 123f zákona o silničním provozu) je oprávněn zkoumat pouze to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam (tj. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy či soudu ve smyslu § 123b odst. 1 a 2 citovaného zákona), zda záznam v registru řidičů byl proveden zcela v souladu s tímto způsobilým podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá v příloze k citovanému zákonu obsaženému bodovému hodnocení jednání. Správní orgán však v tomto řízení zásadně nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, na základě kterých byl záznam proveden, neboť na tyto akty je třeba nahlížet jako na správné a zákonné, a to až do okamžiku než je příslušný orgán veřejné moci zákonem předvídaným postupem prohlásí za nezákonné a zruší je (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2009, č.j. 9 As 96/2008-44; dostupný na www.nssoud.cz).

Z uvedeného plyne, že v řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru řidičů ale musí správní orgány přinejmenším zjistit jejich existenci, když předmětem řízení je posouzení, zda byly záznamy bodů v registru řidičů provedeny v souladu se zákonem, tj. musí zjistit především to, zda podkladem pro záznam bylo pravomocné rozhodnutí, zda počet zaznamenaných bodů odpovídal spáchanému přestupku atd.

Dle krajského soudu předmětné záznamy bodů v registru řidičů u žalobce v souladu se zákonem provedeny byly a to z následujících důvodů.

Je nepochybné, že přestupky, za něž byly žalobci body do registru řidičů zaznamenány, žalobce spáchal dne 19. 5. 2011 a dne 22. 5. 2011.

Zákon č. 133/2011 Sb., kterým se mění zákon o silničním provozu a některé další zákony (dále jen „zákon č. 133/2011 Sb.“), novelizoval s účinností od 1. 8. 2011 i ustanovení § 123c odst. 2 zákona o silničním provozu.

Dle znění účinného do 31. 7. 2011 „Dopustil-li se řidič jedním skutkem více přestupků nebo trestných činů, spáchaných jednáním zařazeným do bodového hodnocení, zaznamená příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností počet bodů stanovených pro nejzávažnější z nich.“

Dle znění účinného od 1. 8. 2011 „Dopustil-li se řidič více přestupků nebo trestných činů, spáchaných jednáním zařazeným do bodového hodnocení a projednávaných ve společném řízení zaznamená příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností počet bodů stanovených pro nejzávažnější z nich.“

Je tedy zřejmé, že dle znění § 123c odst. 2 před účinností uvedené novely měly být žalobci do registru řidičů zaznamenány 4 body (2x2), dle znění § 123c odst. 2 po účinnosti novely by to měly být pouze body 2.

Zákon č. 133/2011 Sb. však současně také stanovil pravidlo, jímž se mají správní orgány při záznamu bodů do registru řidičů v tomto přechodném období řídit. Stalo se tak v Čl. II – Přechodná ustanovení. Dle jeho bodu 1. „Při zaznamenávání bodů do bodového hodnocení za jednání spáchaná porušením vybraných povinností stanovených předpisy o provozu na pozemních komunikacích řidičem motorového vozidla před účinností tohoto zákona se postupuje podle zákona č. 361/2000 Sb. ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona“.

Zákon tedy stanovil zcela jednoznačně, jak měly správní orgány při zaznamenávání bodů do registru řidičů v žalobcově případě postupovat. Protože šlo o jednání spáchaná před účinností zákona č. 133/2011 Sb., musely správní orgány jednat podle znění zákona o silničním provozu účinném do dne nebytí účinnosti zákona č. 133/2011 Sb. Byly tedy povinny provést záznam bodů do registru řidičů v souladu se zněním § 123c odst. 2 zákona o silničním provozu účinným do 31. 7. 2011. Aplikace ustanovení § 123c odst. 2 zákona o silničním provozu ve znění účinném od 1. 8. 2011 tedy vůbec nepřicházela v úvahu. Pokud tak správní orgány postupovaly (a skutečnost, že záznam bodů byl uskutečněn v souladu se zněním § 123c odst. 2 zákona o silničním provozu účinným do 31. 7. 2011, nezpochybňuje ani žalobce), nelze takovému postupu z hlediska zákonnosti nic vytknout.

Jakékoliv úvahy a teorie o možnosti či nemožnosti aplikace ustanovení § 123c odst. 2 zákona o silničním provozu ve znění účinném od 1. 8. 2011 za použití institutu retroaktivity či za použití zásad trestního řízení, stejně jako úvahy o povaze záznamu bodů do registru řidičů, tak nejsou v daném případě vůbec namístě. Pokud správní orgány hájily svůj postup ve věci, měly a mohly tak učinit jednoduše právě odkazem na shora citované přechodné ustanovení zákona č. 133/2011 Sb., které na žalobcovu situaci pamatuje. Místo toho žalovaný volil v odůvodnění napadeného rozhodnutí poněkud komplikovanou (i když v zásadě správnou) právní konstrukci s využitím římských právních zásad a institutu analogie práva. Existenci přechodného ustanovení si zřejmě uvědomil až při sepisu vyjádření k žalobě, kdy odkaz na ně poprvé zmínil. To však samozřejmě nemá vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.

Odpadá tím tedy i důvodnost žalobcovy argumentace, že kdyby na vyřízení přestupků v blokovém řízení nepřistoupil a celou věc protahoval a zdržoval, byl by pro něj výsledek ohledně počtu bodů zaznamenaných mu v registru řidičů příznivější. Nebyl, jak je z citovaného přechodného ustanovení zřejmé, neboť za rozhodující okamžik pro aplikaci toho kterého znění právní normy byl stanoven okamžik spáchání přestupku. I kdyby tedy přestupkové řízení nebylo ukončeno do 31. 7. 2011, ale později, na aplikaci ustanovení § 123c odst. 2 zákona o silničním provozu ve znění účinném do 31. 7. 2011 při záznamu bodů do registru řidiče by to v žalobcově případě vliv nemělo.

Žalobcovy námitky ohledně materiálního znaku jím spáchaných přestupků pak nemají při přezkumu rozhodnutí o záznamu bodů do registru řidičů žádnou relevanci a to z důvodů, které krajský soud uvedl již shora. Nevztahují se totiž k danému řízení o záznamu bodů do registru řidičů, ale k řízení přestupkovému. Jak už ale krajský soud konstatoval, správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, na základě kterých byl záznam proveden, správní orgány v řízení o záznamu bodů do registru řidičů oprávněny přezkoumávat nejsou.

Protože tedy krajský soud s ohledem na shora uvedené nepřisvědčil žádné ze žalobních námitek, neshledal žalobu důvodnou a nezbylo mu, než ji zamítnout v souladu s ustanovením § 78 odst. 7 s. ř. s.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný, ten však náhradu nákladů řízení nepožadoval a krajský soud ze soudního spisu ani nezjistil, že by mu nějaké náklady vznikly.

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5 s.ř.s.).

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Hradci Králové dne 20. března 2013

JUDr. Jan Rutsch, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru