Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

2 Ad 26/2015 - 42Rozsudek KSCB ze dne 10.02.2016

Prejudikatura
3 Ads 23/2010 - 98

přidejte vlastní popisek

2Ad 26/2015 - 42

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce J.P., bytem X, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2015, č. j. MPSV-UM/4403/15/4S-JČK,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 1. 4. 2015, č. j. MPSV-UM/4403/15/4S-JČK, a rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Českých Budějovicích ze dne 10. 2. 2015, č. j. 6163/2015/CKR, se zrušují a věc sevrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a obsah žaloby

Rozhodnutím ze dne 1. 4. 2015, č. j. MPSV-UM/4403/15/4S-JČK (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změnil rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Českých Budějovicích (dále jen „úřad práce“) ze dne

Pokračování
- 2 -
2Ad 26/2015

10. 2. 2015, č. j. 6163/2015/CKR tak, že dávka doplatek na bydlení se odnímá ode dne 1. 12. 2013. Úřad práce rozhodl o odejmutí dávky doplatku na bydlení od 1. 11. 2013 podle § 33 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“).

Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 13. 4. 2015 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

Žalobce v žalobě popsal genezi celé věci. Žalobce nesouhlasil s tím, že mu byla dávka odňata od 1. 12. 2013. Podle žalobce změna skutečností nenastala v měsíci listopadu 2013, neboť v té době ještě nikdo nevěděl, že předmětný prostor není kolaudován jako byt. To bylo zjištěno až dne 30. 9. 2014. Z toho žalobce dovozuje, že změna nenastala po sociálním šetření dne 28. 11. 2013, nýbrž až doručení vyjádření stavebního úřadu ze dne 30. 9. 2014. Od 1. 10. 2014 si pak žalobce ihned zajistil novou smlouvu o nájmu na jednotku.

Hmotněprávní podmínky vzniku nároku na doplatek na bydlení stanoví § 33 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalobce především poukazuje na to, že zákon o pomoci v hmotné nouzi definici bytu neobsahuje. Na pojem bytu je pro účely dávek nutno nahlížet šířeji, než jak činí předpisy práva stavebního. Definici bytu sice obsahuje zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o životním minimu“), ovšem to je definice pouze pro účely toho zákona primárně za účelem stanovení okruhu společně posuzovaných osob pro účely příspěvku na živobytí.

Žalobce poukázal na čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a na charakteristiky sociální péče. Účelem dávky doplatku na bydlení je primárně pomoc rodinám a osobám v hmotné nouzi hradit náklady na bydlení tak, aby tyto osoby měly zajištěnou základní životní potřebu, a to bydlení. Úřad práce měl k dispozici podklady, ze kterých bylo zřejmé, že žalobce prostor obývá a že má k dispozici kuchyňskou linku, sprchu, WC. Úřad práce mohl jednoznačně usoudit na to, zda se jedná o ucelenou jednotku schopnou plnit samostatně funkci lidsky důstojného bydlení. V této souvislosti žalobce odkázal na stanovisko Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje, ze kterého vyplývá, že orgán veřejného zdraví souhlasí ve věci změny využívání technických prostor (pronajatých žalobcem) na bytovou jednotku. Žalobce namítá, že žalovaný se nezabýval tím, zda je možné v intencích širšího nazírání na pojem bytu pro účely dávek na bydlení prostor užívaný žadatelem považovat za byt.

Žalobce uvedl, že mu nebylo nabídnuto žádné vhodnější či levnější bydlení a ani nebyl ze strany správních orgánů poučen, že pokud půjde o nebytový prostor nelze příspěvek na bydlení poskytnout. Žalobce namítá, že sociální pracovníci postupovali v rozporu s Etickým kodexem sociálních pracovníků a nejednali tak, aby chránili důstojnost a lidská práva klienta. Dále žalobce namítl vkládání účelových záznamů do správního spisu. Žalobce má na mysli záznam o tom, že mu bylo údajně nabídnuto levnější bydlení na ubytovně ve vyloučené lokalitě ve Větřní. Žalobce trvá na tom, že o tom informován nebyl. Šetření pracovníků úřadu práce v jeho věci připadá žalobci nepřiměřené.

Žalobce k žalobě připojil vyjádření veřejné ochránkyně práv v jeho kauze. Ze stanoviska veřejné ochránkyně práv ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. 5953/2014/VOP/AV, vyplývá ve stručnosti to, že zákon o státní sociální podpoře a zákon o pomoci v hmotné nouzi ve znění do 31. 12. 2014 neobsahovaly definici bytu pro účely rozhodování o sociálních dávkách určených k úhradě nákladů na bydlení. Definici zakotvenou v zákoně o životním

Pokračování
- 3 -
2Ad 26/2015

minimu nelze podle veřejné ochránkyně práv užít. S přihlédnutím k tomu, že občanský zákoník od 1. 1. 2014 umožnil, aby se ustanoveními upravujícími smlouvu o nájmu bytu řídil i nájem jiného než obytného prostoru, dospěla veřejná ochránkyně práv k tomu, že na byt je třeba pro účely dávek na bydlení nahlížet šířeji než pouze v rovině stavebně technických předpisů. Veřejná ochránkyně práv poukázala na to, že Krajský soud v Brně již koncem roku 2014 potvrdil její názor. Veřejná ochránkyně práv se ve svém stanovisku odvolává na šetření veřejného ochránce práv ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 1490/2013/VOP/AV.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného

Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný rozsáhle popsal genezi věci a jednotlivá skutková zjištění stran osoby žalobce a jeho bydlení. Žalovaný zdůraznil, že již v listopadu 2013 vznikly důvodné pochybnosti o povaze žalobcem obývaného prostoru a o tom, zda zde skutečně bydlí. Pokud má žalobce za to, že šetření úřadu práce bylo v jeho případě nepřiměřené, pak žalovaný namítl, že poměry žalobce jsou z pohledu posuzování okolností hmotné nouze poněkud nestandardní. Nejasnosti, které vyplynuly v průběhu řízení, bylo třeba osvětlit či doložit (vliv žalobce na chod společnosti, která vlastní dům, časová zaneprázdněnost žalobce, který je nezaměstnán, všechny aktivity žalobce - správce, projektant, stavební dozor, čistič koberců; všechny tyto činnosti má žalobce vykonávat bezplatně). Tyto okolnosti uvedl žalovaný v souvislosti s potřebou šetření žalobcových majetkových a sociálních poměrů, nikoliv jako důvod pro odejmutí dávky doplatku na bydlení.

Pokud jde o definici bytu, tak ta podle žalovaného vycházela z definice uvedené v zákoně o životním minimu. Tato definice byla s účinností od 1. 1. 2015 zakotvena též do zákona o pomoci v hmotné nouzi. Žalovaný to konstatuje s poukazem na záměr zákonodárce. V právním řádu existuje několik definic bytů a žalovaný je přesvědčen, že právě definice ze zákona o životním minimu je problematice hmotné nouze nejbližší. Bytem je soubor místností nebo místnost, které jsou určeny k bydlení. O určení k bydlení rozhoduje stavební úřad, nikoliv vlastník či nájemce. Podle žalovaného je pro vznik nároku na dávku nutné splnění zákonných podmínek; extenzivní výklad byť ve prospěch žadatele není v zásadě přípustný. Žalovaný poukázal též na znění § 33 odst. 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle kterého lze z důvodů hodných zvláštního zřetele považovat za nájemce i osobu užívající bydlení jinou než nájemní formou (domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem, chráněné obydlí); to jsou podle žalovaného formy bydlení, které mají v pojmu byt blížeji, než nebytový prostor v domě určený k technickým účelům. Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010, č. j. 3 Ads 23/2010 – 98, publikovaný pod č. 2267/2011 Sb. NSS (dostupný z www.nssoud.cz), považuje žalovaný za nepřípadný, neboť tento rozsudek se týkal dávky státní sociální podpory příspěvku na bydlení.

III. Obsah správního spisu

Z předloženého správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Žalobce požádal dne 5. 6. 2013 o doplatek na bydlení. K žádosti přiložil smlouvu o nájmu bytu ze dne 3. 6. 2013. Předmětem nájmu je bytová jednotka A6, byt 1+1 v budově č. p. 298 v ulici Hřbitovní v Českém Krumlově. Ve smlouvě je vymezeno, že byt je umístěný na jihovýchodní straně domu v 1. PP a že je částečně zapuštěný. Dne 18. 6. 2013 přiznal úřad práce žalobci dávku doplatek na bydlení od 1. 6. 2013 ve výši 7698 Kč. Rozhodnutím ze dne 18. 9. 2013 snížil úřad práce dávku doplatek na bydlení na částku Pokračování
- 4 -
2Ad 26/2015

3863 Kč od 1. 9. 2013. Dne 28. 11. 2013 proběhlo sociální šetření. Oznámením ze dne 24. 4. 2014 zahájil úřad práce z moci úřední správní řízení ve věci odejmutí doplatku na bydlení. Rozhodnutím ze dne 12. 5. 2014 rozhodl úřad práce o odnětí dávky doplatku na bydlení od 1. 11. 2013; toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobce žalovaným zrušeno a věc byla vrácena úřadu práce k novému projednání (rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 7. 2014). Dne 11. 8. 2014 se uskutečnilo sociální šetření k příspěvku na živobytí, doplatku na bydlení a mimořádné okamžité pomoci. V protokolu je uvedeno, že žalobce bydlí sám a že se jedná o nebytové prostory; dále je popsáno vybavení bytu. Z protokolu se podává, že z hlediska vhodnosti je ubytování nevyhovující a že žalobci bylo nabídnuto levnější ubytování. Ze záznamu ze dne 12. 8. 2014 vyplývá, že žalobci bylo nabídnuto levnější ubytování v objektu zkolaudovaném k bydlení, a to v ubytovně ve Větřní, kde jsou náklady na bydlení o čtvrtinu levnější. Ve spise je dále založeno sdělení E.ON Česká republika, s. r. o. ze dne 29. 8. 2014 a stavebního úřadu Městského úřadu Český Krumlov ze dne 29. 9. 2014. Oznámením ze dne 11. 9. 2014 oznámil úřad práce zahájení řízení z moci úřední ve věci odejmutí doplatku na bydlení. Rozhodnutím ze dne 8. 10. 2014 rozhodl úřad práce o odnětí dávky doplatku na bydlení od 1. 11. 2013; toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobce žalovaným zrušeno a věc byla vrácena úřadu práce k novému projednání (rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2015). Oznámením ze dne 26. 1. 2015 oznámil úřad práce zahájení řízení z moci úřední ve věci odejmutí doplatku na bydlení.

Dne 10. 2. 2015 bylo pod č. j. 6163/2015/CKR vydáno rozhodnutí o odejmutí dávky doplatku na bydlení podle § 33 zákona o pomoci v hmotné nouzi ode dne 1. 11. 2013. V odůvodnění rozhodnutí úřad práce uvedl, že je žalobce osobou samostatně posuzovanou a že užívá nestandardní formy bydlení v nebytovém prostoru na adrese Hřbitovní 298, Český Krumlov. Při sociálním šetření bylo zjištěno, že prostory, na které žalobce dosud uplatňoval doplatek na bydlení, nejsou bytovými. Dne 12. 8. 2014 byl žalobce vyzván, aby doložil, zda byt A6, který se nachází ve sklepních prostorách je zkolaudován na bytové či nebytové prostory. Žalobce tento doklad nedoložil, a tak si jej úřad práce opatřil a zjistil z vyjádření stavebního úřadu ze dne 29. 9. 2014, že prostor, ve kterém žalobce bydlí, je členěn jako technické zázemí a sklepy (bez bytové jednotky). Úřad práce uvedl, že žalobce byl v oznámení o zahájení řízení ze dne 26. 1. 2015 poučen podle § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobce svého práva využil a ve věci se vyjádřil. Vyjádření žalobce vypořádal úřad práce následovně. Úřad práce uvedl, že zákon č. 252/2014 Sb., kterým se mění zákon o pomoci v hmotné nouzi, vstoupil v účinnost dne 1. 1. 2015. Občanský zákoník vstoupil v účinnost od 1. 1. 2014. Dané zákony nebyly v účinnosti při rozhodování o výplatě dávky, která se vyhodnocuje k datu 1. 11. 2013, a proto je podle úřadu práce nebylo možno použít při rozhodování o dávce. Úřad práce uvedl, že ke dni vyhodnocování nároku (den 1. 11. 2013) bylo rozhodováno na základě zákona o životním minimu, který v § 4 odst. 2 definuje byt jako soubor místností, popř. jednotlivou místnost, který podle rozhodnutí stavebního úřadu svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení. Podle sdělení stavebního úřadu nebyl žalobcem pronajatý prostor určen k bydlení. Nárok na doplatek na bydlení je přitom podle § 33 zákona o pomoci v hmotné nouzi stanoven pro nájemce či vlastníka bytu. Úřad práce dovodil, že žalobce nebyl nájemcem bytu, ale nebytového prostoru, a proto nebyla splněna zákonná podmínka pro nárok na dávku.

Proti rozhodnutí úřadu práce podal žalobce odvolání. Žalovaný vydal dne 1. 4. 2015 pod č. j. MPSV-UM/4403/15/4S-JČK rozhodnutí, kterým rozhodnutí úřadu práce ze dne 10. 2. 2015 změnil tak, že se dávka doplatek na bydlení odnímá ode dne 1. 12. 2013. Žalovaný uvedl, že dávka byla nesprávně odejmuta již od 1. 11. 2013. Nové skutečnosti byly zjištěny dne 28. 11. 2013, a proto v souladu s § 44 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi Pokračování
- 5 -
2Ad 26/2015

měla být dávka odejmuta až ode dne 1. 12. 2013. V tomto rozsahu proto rozhodnutí úřadu práce změnil. Dále žalovaný konstatoval, že otázka nároku na dávku byla hodnocena podle stavu právní úpravy k listopadu 2013. To vyplývá i z přechodného ustanovení čl. II odst. 2 zákona č. 252/2014 Sb. Při definici bytu tak bylo vycházeno z § 4 odst. 2 zákona o životním minimu. Aplikaci této definice ze zákona o životním minimu podporuje žalovaný argumentací, že tato definice byla s účinností od 1. 1. 2015 převzata do zákona o pomoci v hmotné nouzi. K žalobcem odkazovaným ustanovením zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) žalovaný uvedl, že v předmětném období (listopad 2013) nebyl daný zákon ještě v účinnosti.

IV. Právní hodnocení soudu

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Ve věci rozhodl bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s.

Žaloba je důvodná.

Podle § 33 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi ve znění do 31. 12. 2013 platí, že nárok na doplatek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který užívá byt, jestliže by po úhradě odůvodněných nákladů na bydlení snížených o příspěvek na bydlení podle jiného právního předpisu byl a) jeho příjem (§ 9 odst. 1) zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí nižší než částka živobytí osoby (§ 24), nebo b) příjem společně posuzovaných osob (§ 9 odst. 1) zvýšený o vyplacený příspěvek na živobytí nižší než částka živobytí společně posuzovaných osob (§ 24).

Nárok na dávku a její odejmutí je nutno posuzovat podle právní úpravy platné v době posuzování takového nároku či důvodů pro odejmutí dávky. Přechodné ustanovení zákona č. 252/2014 Sb. pak v čl. II odst. 2 zdůrazňuje, že nároky na dávky pomoci v hmotné nouzi náležející za období před 1. lednem 2015 se posuzují podle zákona č. 111/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Právní úprava vymezení bytu podle § 33a zákona o pomoci v hmotné nouzi účinná od 1. 1. 2015 tak není pro posuzovanou věc rozhodná, i když správní orgány rozhodovaly již za účinnosti daného ustanovení.

Správní orgány rozhodnutí o odnětí dávky doplatku na bydlení opřely o zjištění, že žalobce nebyl nájemcem bytu, nýbrž nebytového prostoru. Úřad práce si od stavebního úřadu zjistil, že daný prostor nebyl kolaudačním rozhodnutím určen k bydlení. Oba správní orgány vycházely z toho, že byt pro účely doplatku na bydlení musí být zkolaudovaný jako byt a svou úvahu opíraly o 4 odst. 2 zákona o životním minimu, v němž je uvedena definice bytu. Přitom zákon o pomoci v hmotné nouzi ve znění platném do 31. 12. 2014 neobsahoval definici bytu pro účely tohoto zákona a neobsahoval ani žádný odkaz na jinou zákonnou definici bytu.

Správní orgány vycházely ze zjištění od stavebního úřadu o tom, že pronajatý prostor nebyl zkolaudován jako byt. To je jediný důvod, o který bylo odnětí dávky opřeno. Takový důvod však sám o sobě nemůže obstát. Krajský soud nemohl při posuzování dané otázky odhlédnout od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne

Pokračování
- 6 -
2Ad 26/2015

6. 10. 2010, č. j. 3 Ads 23/2010 – 98, publikovaném pod č. 2267/2011 Sb. NSS. Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zabýval problematikou nároku na příspěvek na bydlení v případě, kdy žadatel trvale bydlí ve stavbě určené k individuální rekreaci. Přitom Nejvyšší správní soud konstatoval, že „účelem příspěvku na bydlení podle § 24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, je poskytnout finanční pomoc na úhradu nákladů na bydlení. Z hlediska posouzení nároku na dávku nelze vysledovat objektivní a rozumné důvody, proč odlišovat osoby, které prokazatelně trvale bydlí ve stavbě určené k individuální rekreaci, kterou vlastní, a které zároveň nemají byt nebo obytnou místnost podle § 24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, a osoby, jejichž byt se nachází ve stavbě určené k bydlení.“ Nejvyšší správní soud zdůraznil, že při hledání definice pojmu bytu pro účely zákona o státní sociální podpoře nelze vyjít toliko z právní úpravy stavebního práva, ale že je nutno sledovat smysl a účel předmětné dávky. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku vymezil pojem bytu pro účely příspěvku na bydlení prostřednictvím následujících kritérií: 1) Jedním z pojmových znaků bytu je skutečnost, že se jedná o určitou ucelenou jednotku schopnou plnit samostatně funkci bydlení. 2) Má-li účel zákonné úpravy příspěvku na bydlení především na mysli hrazení nákladů ve vztahu k bydlení, bude pro určení toho, co je bytem v režimu uvedeného zákona, podstatný i faktický stav užívání ucelené jednotky schopné plnit samostatně funkci bydlení. 3) Dále je též nutné zohlednit i to, zda má osoba v bytě trvalý pobyt, zda má jinou možnost bydlení apod. Nejvyšší správní soud závěrem konstatoval, že v situaci, kdy je možných vícero výkladů právního předpisu, z nichž jeden se plně shoduje s vůlí zákonodárce, stejně jako s objektivním smyslem zákona v daném prostoru a čase, a současně chrání subjektivní veřejná práva adresátů právní normy, nutno zvolit právě tento výklad.

Krajský soud se zcela přiklonil k názoru Nejvyššího správního soudu a je naprosto přesvědčen, že i v nyní posuzovaném případě měla být posuzována kritéria vymezená v citovaném rozsudku a že nebylo možné pouze formalisticky odejmout dávku doplatku na bydlení jen z toho důvodu, že prostor nebyl podle veřejného práva vymezen jako byt.

Krajský soud si je vědom, že citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu se týkal dávky státní sociální podpory příspěvku na bydlení, ovšem jeho závěry lze obecně užít i v nyní posuzovaném případě, kdy je o dávku pomoci v hmotné nouzi doplatek na bydlení. Je totiž třeba přihlížet především k tomu, že ani v jednom z těchto zákonů nebyla v rozhodné době obsažena definice bytu pro účely té které dávky a Nejvyšší správní soud tuto právní mezeru překlenul návodem, jak pojem bytu vykládat pro účely dávek na bydlení. Ostatně v dané věci bylo při sociálním šetření zjišťováno, jaké prostory žalobce užívá, jaký je jejich faktický stav apod. Pokud by dané okolnosti správní orgány vyhodnotily a řádně by odůvodnily, zda na základě konkrétních zjištění mají za to, že žalobcem obývaný prostor může či nemůže fakticky sloužit k bydlení a zda je možné jej hodnotit jako jednotku schopnou plnit samostatně funkci k bydlení či nikoliv, pak by byla kritéria vymezená Nejvyšším správním soudem splněna a krajský soud by je pak mohl náležitě přezkoumat. V daném kontextu však nemůže obstát jako důvod pro odejmutí dávky doplatku na bydlení jediné zjištění deklarované v rozhodnutích správních orgánů, a sice že prostor nebyl podle veřejného práva zkolaudován jako byt, resp. že k tomu účelu nebyl určen. Krajský soud v této souvislosti podpůrně odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 2014, č. j. 33 A 11/2013 – 42, který taktéž obdobně aplikoval právní názor Nejvyššího správního soudu na případ odejmutí dávky doplatku na bydlení. Pokračování
- 7 -
2Ad 26/2015

Krajský soud dále při posuzování daného případu nemohl odhlédnout ani od závěrů veřejné ochránkyně práv, které se týkají projednávaného případu a které žalobce přiložil k žalobě. Se závěry veřejné ochránkyně práv se krajský soud zcela ztotožnil.

V dané věci lze odkázat též na rozbor, který podal veřejný ochránce práv ve stanovisku ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 1490/2013/VOP/AV (dostupném z www.ochrance.cz), jehož výsledkem je závěr, že „pojem „bytu“ je třeba pro účely práva sociálního zabezpečení vykládat šířeji, než je definován stavebně právními předpisy, neboť účelem sociálního zabezpečení je pomoci osobám, které nemohou hradit náklady na bydlení z vlastního příjmu, získat či udržet alespoň lidsky důstojné bydlení.“

Krajský soud se s veřejným ochráncem práv shoduje v právním náhledu na věc. Definice bytu nebyla v zákoně o pomoci v hmotné nouzi ve znění do 31. 12. 2014 obsažena. V této souvislosti nebylo lze vycházet z ustanovení zákona o životním minimu, neboť vymezení bytu v § 4 odst. 2 tohoto zákona je stanoveno pro účely pouze tohoto zákona a především za účelem stanovení okruhu společně posuzovaných osob pro příspěvek na živobytí. Nepoužitelnost dané definice pro účely dávky doplatku na bydlení vypořádal veřejný ochránce práv na str. 4 svého stanoviska. Krajský soud se s jeho názorem ztotožňuje, a proto z jeho stanoviska cituje následující: „V oblasti sociálních dávek je pojem bytu vymezen zákonem č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“). Zákon o pomoci v hmotné nouzi odkazuje na použití tohoto zákona při stanovení okruhu společně posuzovaných osob pro účely příspěvku na živobytí. Pro účely doplatku na bydlení však zákon o pomoci v hmotné nouzi stanoví okruh společně posuzovaných osob speciálně, a to prostřednictvím odkazu na stanovení okruhu společně posuzovaných osob u příspěvku na bydlení.

Zákon o životním a existenčním minimu v úvodních ustanoveních jako předmět úpravy zmiňuje stanovení životního minima jako minimální hranice peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních životních potřeb a existenčního minima jako minimální hranice příjmů osob k „přežití“ a určení způsobu posouzení, zda příjmy osob dosahují částek životního, nebo existenčního minima. Explicitně je řečeno, že poskytování pomoci k zajištění úhrady nezbytných nákladů na bydlení stanoví zvláštní právní předpisy, kterými jsou zákon o pomoci v hmotné nouzi (doplatek na bydlení) a zákon o státní sociální podpoře (příspěvek na bydlení).

Pouze pro výše zmíněné účely (za účelem stanovení okruhu společně posuzovaných osob pro příspěvek na živobytí a s určitými výjimkami také pro mimořádnou okamžitou pomoc) zákon o životním a existenčním minimu nabízí v ustanovení § 4 odst. 2 definici bytu (…).

S přihlédnutím k předmětu právní úpravy zákona o životním a existenčním minimu však nelze vysledovat úmysl zákonodárce zavést obecně platnou definici pojmu bytu pro účely dávek na bydlení. Přestože je nezbytné při absenci definice pojmu bytu v obou zákonech upravujících dávky na bydlení nahlédnout do právní úpravy nejbližší, kterou je zákon o životním a existenčním minimu, je namístě mít na zřeteli, že uvedená definice bytu slouží zejména pro stanovení okruhu společně posuzovaných osob u příspěvku na živobytí, bez dalšího tak nelze pro účely dávek na bydlení využít.“

Definici bytu nelze převzít ani z předpisů stavebního práva [např. § 3 písm. g) vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby], neboť účel těchto zákonů Pokračování
- 8 -
2Ad 26/2015

směřuje k jinému cíli. Účelem stavebního práva je zachování takového stavu staveb, který neohrožuje život a veřejné zdraví, život nebo zdraví zvířat, bezpečnost a životní prostředí. Účelem dávky příspěvku na bydlení je pomoc osobám, které nejsou schopny hradit náklady na bydlení z vlastního příjmu; prostřednictvím dané dávky dochází k realizaci práva na bydlení. Účely těchto právních úprav se zcela míjejí, a proto z definice bytu podle stavebních předpisů nelze vycházet.

Při hledání definice bytu je s účinností od 1. 1. 2014 použitelné vymezení bytu v občanském zákoníku, které nyní klade důraz na skutečné zajištění ochrany bydlení. Z hlediska ochrany práva na bydlení již není podstatné, v jakých prostorách se bydlení realizuje, tj. zda se realizuje v prostorách, které byly stavebním úřadem jako byt dříve posouzeny a zkolaudovány. Podle § 2236 odst. 1 občanského zákoníku platí, že bytem se rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou částí domu, tvoří obytný prostor a jsou určeny a užívány k účelu bydlení. Ujednají-li si pronajímatel s nájemcem, že k obývání bude pronajatý jiný než obytný prostor, jsou strany zavázány stejně, jako by byl pronajat obytný prostor. Podle odst. 2 daného ustanovení platí, že skutečnost, že pronajatý prostor není určen k bydlení, nemůže být na újmu nájemci. Občanský zákoník tak poskytuje širší ochranu nájemním vztahům. Přestože pronajatý prostor není podle veřejného práva určen k bydlení, půjde přesto podle občanského zákoníku o platnou smlouvu o nájmu bytu se všemi jeho výhodami pro nájemce. Lze tak konstatovat, že občanský zákoník výrazně posouvá definici pojmu bytu od roviny stavebních právních předpisů. Občanský zákoník poskytuje ochranu nájmu za účelem bydlení bez ohledu na to, v jakých prostorách se nájem realizuje. Při pronájmu prostorů, které nejsou kolaudované jako byt, je pak rozhodující vůle stran vyjádřená v nájemní smlouvě, že je daný prostor určen a užíván k bydlení. Krajský soud si je vědom, že k době posuzování nároku na dávku, resp. při posuzování důvodů pro její odnětí, nebyla právní úprava občanského zákoníku účinná. Nicméně jako nezávazné inspirační vodítko mohla sloužit.

Při absenci vymezení pojmu bytu v zákoně o pomoci v hmotné nouzi do 31. 12. 2014 tak bylo na místě vycházet ze smyslu a účelu dané dávky a nikoliv mechanicky použít definici daného pojmu z jiného zákona z oblasti sociálního zabezpečení a dále bylo na místě při posouzení vzniku nároku na dávku vycházet z kritérií vymezených ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010, č. j. 3 Ads 23/2010 – 98, publikovaném pod č. 2267/2011 Sb. NSS.

Krajský soud se shoduje i s dalšími závěry veřejného ochránce práv, přijatými v jeho stanovisku, které na tomto místě pro stručnost cituje: „Z výše uvedeného je zřejmé, že pojem bytu je třeba rozlišovat pro účely veřejného práva stavebního na straně jedné a pro účely občanského práva a práva sociálního zabezpečení na straně druhé, a to vzhledem k odlišnému účelu jednotlivých právních úprav.

Pouze předpisy práva stavebního není možné bez dalšího pro definování bytu pro účely dávek na bydlení použít s ohledem na chápání pojmu bytu ve smyslu občanskoprávním, a zejména s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který explicitně uvádí, že stavebně-právní předpisy nemohou být jediným východiskem pro definování bytu v režimu právních předpisů upravujících dávky na bydlení.

Je třeba si uvědomit účel dávky státní sociální podpory – příspěvku na bydlení, kterým je podpořit rodiny či jednotlivce v tom, aby si dokázali zajistit bydlení. Toto bydlení by samozřejmě mělo mít určitou odpovídající kvalitu tak, aby byly prostory k bydlení

Pokračování
- 9 -
2Ad 26/2015

především vhodné a zdravotně způsobilé. Při hodnocení zdravotní nezávadnosti bydlení se lze podpůrně opřít o stavebně-právní předpisy, zdravotní způsobilost však nelze redukovat pouze na soulad s nimi. Základní požadavky na důstojné bydlení se nemusejí nutně rovnat požadavkům kladeným na nově vznikající stavby (tyto požadavky ostatně nesplňuje ani řada staveb určených k bydlení vybudovaná za účinnosti předchozích předpisů, přesto jsou v souladu s právem k bydlení užívány). Za předpokladu, že je však určitý prostor fakticky k bydlení vhodný a zdravotně způsobilý, byť dle rozhodnutí stavebního úřadu není určen k bydlení, je ovšem povoleno jeho užívání, nelze bez dalšího poskytnutí příspěvku na bydlení odmítnout pouze s odkazem na kolaudační rozhodnutí. V intencích judikátu Nejvyššího správního soudu je třeba v daném případě zohlednit též faktický stav užívání ucelené jednotky schopné plnit samostatně funkci bydlení.“ Krajský soud ve zbytku dále odkazuje na celý text stanoviska veřejného ochránce práv.

Krajský soud tak dospěl k závěru, že je-li technická část domu v suterénu upravena k užívání jako byt, který žalobce užívá, a jsou-li tyto prostory fakticky k bydlení vhodné a zdravotně způsobilé, není zde rozumný důvod pro to, aby byl doplatek na byt odepřen pouze s odkazem na to, že prostor nebyl zkolaudován jako byt. Takový formalistický výklad neobstojí vzhledem k účelu dávky pomoci v hmotné nouzi doplatku na bydlení. Krajský soud přitom nehodnotí další zákonná kritéria pro vznik nároku na doplatek na bydlení; ta nebyla v napadených rozhodnutích zmiňována a nebyla tedy předmětem posuzování v soudním řízení.

Z uvedených důvodů krajský soud zrušil obě správní rozhodnutí pro nezákonnost. Daná rozhodnutí vycházela z nesprávně aplikované právní úpravy zákona o životním minimu, která na danou problematiku nemůže dopadat. V dalším řízení bude úřad práce povinen doplnit skutková zjištění jako podklady pro své rozhodnutí, které pak právně vyhodnotí v souladu se závazným právním názorem krajského soudu vyjádřeným v tomto rozsudku. V dalším řízení bude úřad práce povinen zkoumat, zda prostory užívané žalobcem odpovídají kritériím vymezeným ve shora citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu, opatří si důkazy a přihlédne i k listinám předložených žalobcem, příp. provede další sociální šetření. Úřad práce bude zjišťovat, zda jde o ucelenou jednotku, která je schopna samostatně plnit funkci bydlení. Dále bude nutno ověřit vhodnost prostorů k bydlení a zdravotní nezávadnost. Vhodnost k bydlení a zdravotní nezávadnost nelze přitom hodnotit pouze optikou stavebních předpisů. Podstatné je to, zda je prostor schopen samostatně plnit funkci lidsky důstojného bydlení alespoň v minimálním standardu. Tuto skutečnost musí náležitě zjistit, vyhodnotit a odůvodnit úřad práce. Úřad práce bude též hodnotit splnění veškerých dalších podmínek vyplývajících z § 33 zákona o pomoci v hmotné nouzi.

V dané věci nelze odhlédnout od toho, že v předmětných prostorách již bylo dne 28. 11. 2014 a dne 11. 8. 2014 provedeno sociální šetření k příspěvku na živobytí, doplatku na bydlení a mimořádné okamžité pomoci, kde byly popsány obývané prostory a byla konstatována nevhodnost ubytování (ubytování bylo označeno jako nevyhovující). Na druhé straně však žalobce předložil závazné stanovisko Krajské hygienické stanice ze dne 29. 10. 2014, ve kterém je vysloven souhlas ke změně užívání technických prostor na bytovou jednotku. Přitom je popsáno i dispoziční řešení prostorů. V dalším řízení bude nutno tento rozpor odstranit a úřad práce bude povinen jednoznačně vyhodnotit vhodnost prostorů k bydlení a jejich zdravotní nezávadnost. Pokud úřad práce dojde k závěru, že prostory nejsou v bydlení vhodné a že nezajišťují lidsky důstojné bydlení alespoň v minimálním standardu, bude povinen tuto svou úvahu jednoznačně a srozumitelně odůvodnit. Dále bude nutno odstranit rozpor, který spočívá v tvrzení žalobce, že mu nebyl nabídnut vhodnější byt, a mezi

Pokračování
- 10 -
2Ad 26/2015

záznamem v protokolu ze dne 11. 8. 2014 o tom, že žalobci bylo nabídnuto levnější ubytování.

S ohledem na výsledek řízení se krajský soud nemohl zabývat tím, od kdy mohla být dávka odejmuta (§ 44 zákona o pomoci v hmotné nouzi) a s tím souvisejícími námitkami, neboť konstatoval, že na základě správními orgány deklarovaném důvodu nemohla být dávka odňata vůbec.

Žalobce odkazoval na novou nájemní smlouvu z října 2014. Daná skutečnost není pro nyní projednávanou věc rozhodná, neboť je nutno posuzovat nárok žalobce na doplatek na bydlení v mezích jeho žádosti, která se týkala výlučně prostorů v domě označených jako byt A6. Na základě nové nájemní smlouvy užívá žalobce jiné prostory. Pokud by na ně chtěl žalobce uplatňovat nárok na doplatek na bydlení, musí si v tomto smyslu podat novou žádost o tento příspěvek.

Závěrem krajský soud upozorňuje na nesmyslnost postupu úřadu práce, který vždy po zrušení svého rozhodnutí o odejmutí dávky znovu zahajoval z moci úřední řízení o odejmutí dávky doplatek na bydlení. Dané řízení bylo z moci úřední zahájeno dne 24. 4. 2014. Pokud následně docházelo ke zrušování vydaných rozhodnutí odvolacím orgánem a ke vracení věci k dalšímu projednání úřadu práce, pak se jednalo o pokračování v řízení již zahájeného z moci úřední a nebylo vůbec nutné vydávat opakovaně nová oznámení o zahájení řízení. Daný postup úřadu práce není procesně správný, neboť vyvolává dojem, že je zde zahájeno několik řízení o odejmutí dávky doplatek na bydlení vedle sebe a že některá z nich vlastně nejsou vůbec skončená. Daný procesní postup je nesmyslný a úřad práce by se jej měl pro příště vyvarovat.

V. Závěr a náklady řízení

S ohledem na konstatovanou nezákonnost napadeného rozhodnutí i rozhodnutí úřadu práce zrušil krajský soud obě rozhodnutí podle § 78 odst. 1 a 3 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Správní orgány jsou v dalším řízení vázány závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora.

O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalovaný neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalobce, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty

Pokračování
- 11 -
2Ad 26/2015

nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Krajský soud v Českých Budějovicích
dne 10. února 2016

JUDr. Marie Trnková v. r.
samosoudkyně Za správnost vyhotovení : Prázdná Jaroslava

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru